Článek

Michael Hauser  Demokracie ve stínu kapitalismu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Článek Michaela Hausera oceňuje tematizaci kapitalismu Erazima Koháka, zároveň ale kritizuje jeho dělení mezi tržním hospodářstvím jako ekonomickým uspořádáním a kapitalismem jako uspořádáním společenským. Kohákem vyzdvihovaná síla demokracie je omezena mocí kapitalismu, který poskytuje svobodu především v ekonomické rovině. Text byl původně psán do Literárních novin, ty jej však odmítly. V emailu, který autor obdržel od šéfredaktora, se dočetl, že „téma kapitalismu je příliš antikvární, než abychom o něm v Literárkách rozpoutali debatu, nutně všestranně ideologicky zatíženou“. Tento text vyšel v Salonu – literární příloze Práva 13. dubna 2000.

Jsem vděčný Erazimu Kohákovi za to, že výraz „kapitalismus“ neodhodil do starého haraburdí, přestože se vystavuje nebezpečí, že na něm s konečnou platností ulpí etiketa zeleno-rudé barvy. Při nesmírně nízké úrovni společenské diskuse v českých médiích to znamená, že etiketa přilepená médii na jeho čelo se stane středem celé případné argumentace proti tomuto odvážlivci. Výraz „kapitalismus“, na který lze čas od času narazit v různých českých novinách, Kohák totiž po Listopadu jako jeden z prvních naplnil jednoznačným obsahem. Ve svých článcích dokonce neměl strach naznačit, že jiné pojmy, které mají vypovídat o kořenech a příčinách současném stavu světa a přírody, mohou být eufemismy pojmu kapitalismus, pojmu stále mírně zapáchajícího mnohým českým nosům.

Kohákovy definice a jejich vzájemné poměry, uvedené ve stati Demokracie, kapitalismus, globalizace se mi nicméně jeví jako pouhé nakousnutí problému soužití demokracie a kapitalismu. Jeho definice směřují k nekonformním a nekompromisním otázkám, ale nestačí k jejich vyslovení.

Kapitalismus a demokracie nejsou žádné spojité nádoby – to je jasné každému, kdo jen prolistoval kteroukoli knihu o světových dějinách. Vznik kapitalismu není totožný se vznikem demokracie a kapitalismus ke své úspěšné existenci demokracii nepotřebuje, viz např. „ekonomický zázrak“, který za vojenské diktatury nastal v Chile. Prohlédnout jejich vzájemný poměr ovšem není nikterak snadné.

Kohák si pomáhá třetím pojmem - tržním hospodářstvím. Demokracie se vyznačuje „uznáním rovnoprávnosti hodnot“, ale podmíněným, neboť nezbytná je též druhá složka demokracie: „úsilí o dohodu místo diktátu…o společná řešení…o sladění všech zájmů“. Zdálo by se, že demokracie je nutnou podmínkou tržního hospodářství, tzn. takového „ekonomického uspořádání, které umožňuje jedinci volnost ekonomické činnosti“. Ve skutečnosti však takové uspořádání nemůže vniknout dříve, než se v demokracii plně uskuteční obě uvedené složky. Skutečná a nikoli formální volnost každého jedince předpokládá jednak formální uznání rovnoprávnosti hodnot (první složka), neméně však možnost jejich reálného uskutečňování, která znamená skutečnou rovnost příležitostí. Nalezení rovnováhy mezi první podmínkou a nárokem každého jednotlivce na její naplnění je kýžená a stále dosti vzdálená meta demokratické společnosti. Pokud je řeč o formální volnosti ekonomické činnosti, pak je nutné souhlasit s tím, že tržní hospodářství je „přirozeným následkem demokracie“. Má-li však Kohák na mysli skutečnou volnost ekonomické činnosti, budu s ním zajedno až za oněch krásných dnů, kdy demokracie dospěje ke své nejvyšší metě.

Kohák získal oddělením tržního hospodářství a kapitalismu štít proti námitce se zvlášť silnou průrazností, námitce, že jeho skrytým úmyslem je zpochybňování „volnosti ekonomické činnosti“. S tímto štítem může tvrdit, že kapitalismus je pro demokracii problematický, a nedotknout se přitom „volnosti ekonomické činnosti“.

Kohák nazývá tržní hospodářství ekonomickým uspořádáním, kdežto v kapitalismu rozpoznává uspořádání společenské. Obojí odsouvá daleko od sebe, a přehlíží dobře známý fakt, že kapitalismus mívá ve zvyku prosazovat uznání volnosti ekonomické činnosti.

Kapitalismus a demokracie potom stojí proti sobě jako dva druhy společenského uspořádání, mezi kterými vládne vztah nepřímé úměrnosti. „Společnost je kapitalistická do té míry, do které podřizuje všechny …potřeby a …nároky základní potřebě kapitálu, tedy maximalizaci zisku.“ Společnost je demokratická do té míry, do které „umožňuje co největší sladitelné uspokojení všech zájmů…“ A z obojího plyne očividný závěr, že společnost je demokratická do té míry, do které není kapitalistická.

Jaké ekonomické uspořádání však udržuje existenci kapitalismu jakožto společenského uspořádání, jestliže tržní hospodářství je teprve „přirozeným následkem“ demokracie? Není kapitalismus spíše ekonomickým uspořádáním par excellence, jehož zájmy a potřeby si dokáží vynutit změnu společenského uspořádání? Ve vývoji kapitalismu mohou být změny společenského uspořádání pouhými epizodami. Konec kapitalismu by znamenal něco mnohem zásadnějšího, než je konec jednoho společenského uspořádání.

Kohák pojal kapitalismus jako „společenské uspořádání, které upřednostňuje hospodářské zájmy před všemi ostatními“. Je ale toto „upřednostnění“ takovou součástí společenské smlouvy, kterou může společnost kdykoli vypustit? Také bychom se měli ptát, jak vůbec je možné, aby se toto společenské uspořádání vytvořilo, pokud v každé společnosti existuje nesčíslné množství potřeb a zájmů.

Kohák sám naznačuje odpověď, když mluví o podřízení všech potřeb a nároků základní potřebě kapitálu. Společnost vše podřizuje tomu, co není božstvo ani člověk. Chceme-li proniknout do povahy kapitalismu, je zapotřebí se nejprve zabývat touto záhadou.

Ekonomické vztahy byly před vznikem kapitalismu součástí tkáně rozličně uspořádaných společností – teokracie, absolutní monarchie atd. Konkrétní podobu ekonomických vztahů proměňovaly nejen ekonomické potřeby, ale též hodnoty pulzující ve sférách zcela odlišných. Tyto hodnoty sice podezřele často rozhýbala nebo naopak zadávila určitá ekonomické potřeba, ale kdyby Héfaistos pro ony společnosti vykoval Achilleův štít zrcadlící celý kosmos, ekonomické potřeby bychom spatřili v sevření ostatních sfér. Ještě stále by mu nestálo za to, aby jim vyhradil samostatné místo na povrchu štítu.

V kapitalismu nic takového možné není. Ekonomické vztahy se prodraly do všech sfér a celý kosmos hodnot se srazil na jedinou apriorně platnou hodnotu, kapitál. Ten by Héfaistos tvořící v kapitalismu umístil do samotného středu štítu a v jeho stínu by nechal vytratit vše ostatní. Život jakékoli společnosti v kapitalismu probíhá stále v jeho stínu a pouze kapitál se těší skutečné svobodě. Z člověka v něm vzniká jednorozměrná bytost, která už nevnímá bohatství vztahů k lidem, věcem a přírodě a pěstuje v sobě jediný smysl, smysl pro mít. Nechce-li člověk „zajít na iluze“, jak se praví v jednom klasickém rozboru kapitalismu, nesmí jednat v příliš zásadním rozporu s potřebami kapitálu. Kapitál, který se stává vším, „nechce nic než tvořit sama sebe“, a vyžaduje, aby každá lidská činnost „zanikla v hrabivosti“. Člověk, který se mu zcela přizpůsobil, postrádá smysl pro všeobecné zájmy, soucit, důvěru atd., a jedinou jeho morálkou je výdělek. Kapitalismus vytvořil svou vlastní psychologii, kterou nejlépe vystihuje zlaté pravidlo kapitalismu: čím více kdo má, tím více je.

Co platí pro jednotlivce, tím více platí pro společnost. V kapitalismu povýšila jednorozměrnost na základní společenskou normu. Společnost, ze které zmizely všechny síly odporu proti této normě, se stala hračkou v ocelových rukou kapitálu. Takovou společnost pak pohromadě udržují jenom ekonomické vztahy, a pouze ty vytvářejí společnost. Pokud si nikdo nedokáže představit společnost bez kapitalismu, kapitalismus vítězí s konečnou platností. Smíření dnešní společnosti se svým údělem dokazuje, že tuto společnost vytvořil kapitalismus.

Kohákova úvaha idealizuje síly demokracie, jejímž ekonomickým uspořádáním je kapitalismus. Jak se může demokracie blížit ke své metě, jestliže hodnoty, které se mají „sladit“, se dají pochopit jen jako ekvivalent kapitálu, který je v kapitalismu jedinou všeobecně uznávanou hodnotou? Jak zlomit moc tohoto jediného ekvivalentu? Jak učinit podkladem demokratické diskuse rovnoprávnost hodnot, které už jednou byly převedeny na směnnou hodnotu? Lze sebelepší výsledek demokratické diskuse uskutečnit bez tichého souhlasu kapitálu?

Demokracie je diskuse, ale je diskuse skutečně demokratická, jestliže může zpochybnit cokoli kromě práva kapitalismu na svou existenci?