Článek

Michael Hauser  Friedrich Schiller, Úklady a láska

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Recenze divadelního představení “Úklady a láska” dramatika Friedricha Schillera, která byla v Praze představena pod režiserskou taktovkou Jana Antonína Pitínského.

Friedrich Schiller, Úklady a láska

Já nevím, co si páni divadelní postmodernisté myslí o Schillerovi, ale z jejich Schillera se dovíme hodně o postmoderně, ale málo o Schillerovi. Postavy se na jevišti chovají jako schizofrenici. Když se na konci loučí Luisa s majorem – je to scéna před jejich smrtí – řeknou si, že budou vzpomínat, jak začal jejich tragický příběh, a najednou střih a začnou poskakovat jako pajduláci. Každý výstup je zakončen nějakým relativizujícím gestem, které má říct – my to tak nemyslíme, neberte to vážně, milí diváci, ona je to jenom hra. Drama bylo obludou, složenou z výjevů, které neodbytně připomínaly videoklipy, složenou z výjevů a gest bez vnitřní sounáležitosti. Z herců byly obrazy na videu, simulakra lidí.

Je to bída. Schiller psal politicko-estetická dramata, která by mohla proniknout pod kůži této doby, ale v Pitínského podání potvrzují její nevyhnutelnost.

Virtuální Schiller – jeliman.