Článek

Fredric Jameson  Pět tezí o současném marxismu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Fredric Jameson (1934), americký marxistický filozof, politolog a literární teoretik. —- Po absolvování studií na pennsylvánské Haverford College, v Aix-en-Provence, v Mnichově a v Berlíně, přišel na Yale, kde pod vedením Ericha Auerbacha sepsal dizertaci o J. P. Sartrovi, zaměřenou na otázku vztahu mezi spisovatelovým stylem psaní a politickými i etickými aspekty existencialistické filozofie; v té souvislosti začíná soustavně studovat marxistickou teorii (nejen literární): nechává se ovlivnit myšlením Lukácsovým, Benjaminovým, autorů frankfurtské školy a Althusserovým. Roku 1969 zakládá se svými studenty na univerzitě v San Diegu tzv. Marxist Literary Group. V druhé polovině 80. let přednášel na dvou univerzitách v Číně: v Pekingu a v Šenženu, ovlivniv enormně tamní uvažování o problematice postmoderny. V Norsku mu roku 2008 byla za jeho vědecký přínos udělena Holbergova mezinárodní pamětní cena. V současnosti působí na Duke University jako emeritní profesor srovnávací literatury a románských studií - a zároveň jako ředitel tamního Centra pro kritickou teorii. —- Největšího vlivu došly na přelomu 80. a 90. let Jamesonovy texty o postmodernismu. Později se věnoval například problematice utopií a science fiction.
Díla: Sartre: zdroje stylu (1961); Marxismus o formě. Dialektické teorie literatury ve 20. století (1971); Politické nevědomí. Vyprávění jako sociálně-symbolický akt (1981); Ideologické základy teorií. Situace v teorii (1. díl), Syntax Dějin (2. díl) (1988); Postmoder­nis­mus neboli kulturní logika pozdního kapi­ta­lismu (1991); Jameson o Jamesonovi. Rozhovory o kulturálním marxismu(2007); Hegelovské variace. O Fenomenologii ducha (2010).

Anotace

Fredric Jameson se narodil roku 1934 v Clevelandu, stát Ohio. Vystudoval na Yale University, působil na Harvard University, University of California v San Diegu, Yale University a University of California v SantaCruz. Dnes je profesorem srovnávací literatury na Duke University v Durhamu (North Carolina). Je autorem mnoha knih zejména z oboru teorie literatury, estetiky a kulturní kritiky – mezi jinými Marxism and Form The Prison House of Language (Vězení jazyka, 1972), The Political Unconscious (Politické nevědomí, 1981), Late Marxism (Pozdní marxismus, 1990), _Postmodernism_, or, The Cultural Logic of Late Capitalism (Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu, 1991), Brecht and Method (Brecht a metoda, 1998), A Singular Modernity (Jedinečná moderna, 2002). (Marxismus a forma, 1971).
Fredric Jameson v předloženém článku tvrdí, že kapitalismus stále zůstává nejflexibilnějším způsobem produkce, který jsme doposud mohli poznat. Díky svému expanzivnímu systému a výrobě zcela nových druhů zboží dokázal překlenout cyklické krize, ovšem za cenu trvalé strukturální nezaměstnanosti, finanční spekulace a neovladatelných kapitálových pohybů. Z anglického originálu Five Theses on Actually Existing Marxism otištěného v časopise Monthly Review: An Independent Socialist Magazine, Vol. 47, April 1996, No. 11, s. 1-7, přeložil Pavel Siostrzonek.

Věnováno památce Williama Pomerance

Teze první

„Postmarxismy“ se obvykle objevují v těch momentech, v nichž kapitalismus sám prochází strukturální přeměnou.

Marxismus je vědou o kapitalismu, nebo lépe řečeno (abychom zároveň prohloubili oba termíny): je to věda o bytostných rozporech kapitalismu. Z toho na jedné straně plyne, že je nesmyslné oslavovat „smrt marxismu“ týmž hlasem, jímž je ohlašováno konečné vítězství kapitalismu a trhu. Ty by se spíše zdály zvěstovat marxismu zajištěnou budoucnost, nehledě na otázku, nakolik by jejich triumf mohl být vůbec „konečný“.[1. „Kritika politické ekonomie“ nikdy neusilovala o to být vědou v tom smyslu, v jakém sebe samu za vědu pokládala „politická ekonomie“, o akademických formách „ekonomie“ ani nemluvě. To znamená, že jakožto kritika izoluje základ rozpoznané chyby, odmítajíc radikální diskontinuitu mezi teorií a praxí, fakty a hodnotami.] Na druhé straně je třeba říci, že „rozpory“ kapitalismu nejsou jakýmsi neforemným vnitřním rozpadem, ale jsou relativně zákonité a pravidelné a jsou předmětem teoretického uchopení přinejmenším ex post. Např. platí, že kapitalismus, ať už je v kterékoli fázi, nakonec jím ovládaný prostor přesytí zbožím, které je technicky schopen vyprodukovat. Tato krize je tedy systémová.

Kapitalismus však není pouze systémem či způsobem produkce, je to nejpružnější a nejpřizpůsobivější produkční způsob, jaký se v lidských dějinách dosud objevil a který zmíněné cyklické krize v minulosti překonal. Dosáhl toho prostřednictvím dvou základních strategií: expanzí systému a výrobou zcela nových druhů zboží.

Expanze systému. Kapitalismus vždy míval střed, donedávna jej vytvářela hegemonie Spojených států a dříve hegemonie Anglie.[2. Podle Giovanni Arrighiho, The Long Twentieth Century, Verso, London-New York 1994 po sobě následovaly španělsko-janovská etapa, převzetí vedoucí role Nizozemím, britské impérium, hegemonie Spojených států a nadto je tu možnost očekávat nadvládu Japonska.] Nové centrum je pokaždé prostorově větší a celistvější než předcházející centra, a otevírá tak širší teritorium pro komodifikaci obecně, a stejně tak pro nové trhy a produkty. Podle poněkud odlišné verze historického vyprávění můžeme hovořit o nacionálním stadiu kapitalismu, jež se vynořilo z průmyslové revoluce osmnáctého století. Toto první stadium je to, v němž žil a které (třebaže prorocky) teoreticky uchopil Marx. Na konci devatenáctého století bylo toto stadium následováno stadiem imperialismu, ve kterém byly prolomeny hranice národních trhů a byl ustaven určitý celosvětový koloniální systém. A konečně, po druhé světové válce a v naší době byl tento starší imperiální systém demontován a na jeho místo dosazen nový „světový systém“, ovládaný tzv. nadnárodními korporacemi. Kapitalismus v současném „nadnárodním“ stadiu nejistě balancuje (po zmizení Sovětského svazu) mezi třemi centry - Evropou, Spojenými státy a Japonskem – z nichž každému připadá rozsáhlé zázemí satelitních států. Toto třetí stadium, jehož křečovité vývojové fáze nebyly skutečně uzavřeny až do konce studené války (a je otázkou, zda skončily spolu s ní), je nepochybně daleko „globálnější“ než předcházející věk imperialismu. Tzv. „deregulace“ na obrovských územích Indie, Brazílie a východní Evropy vytvořila pro další rozšíření kapitálu a trhu vhodnější podmínky, než jaké byly v dřívějších fázích kapitalismu. Lze pak tento stav považovat za konečné dosažení Marxem prorokovaného světového trhu, a tím i za poslední fázi kapitalismu – zahrnující mj. i „univerzální komodifikaci pracovní síly“? O tom se dá pochybovat. Vnitřní třídní dynamika tohoto nového stadia měla poměrně málo času, aby se rozvinula, zvláště co se týče vzniku nových forem dělnické organizace a politického boje, jež odpovídají měřítku, v němž se během globalizace transformoval svět obchodu.

Výroba zcela nových druhů zboží. Zde máme druhou podmínku pro překonání systémových krizí: tj. zaměření na technologické inovace, či dokonce „revoluce“. Ernest Mandel přiřazuje k výše popisovaným fázím tyto změny: parní technologii ke stadiu nacionálního kapitalismu; elektřinu a spalovací motor ke stadiu imperialismu; atomovou energii a kybernetiku k našemu dnešnímu stadiu nadnárodního kapitalismu a globalizace, jež bylo některými charakterizováno jako postmoderna. Tyto technologie plodí nové druhy zboží, a zároveň slouží jako nástroj pro otevírání nových světových prostorů – planeta je tímto „zmenšována“ a kapitalismus se reorganizuje podle nového měřítka. Vzhledem k tomu je přiměřené vymezovat pozdní kapitalismus na základě informací a kybernetiky (a na rovině kultury to mnohé osvětluje), avšak taková vymezení je nutno opět uvést do souvislosti s ekonomickou dynamikou, od níž bývají s lehkým srdcem oddělovány rétoricky, intelektuálně a ideologicky.

Pokud přijmeme celkový nárys této periodizace kapitálu, stává se najednou zřejmé, že nejrůznější „postmarxismy“, zejména Bernsteinův na přelomu minulého století a poststrukturalismus v osmdesátých letech, spolu s jimi postulovanou „krizí“ či „smrtí“ marxismu, byly souběžné přesně s těmi momenty, v nichž se kapitalismus restrukturuje a v ohromné míře rozšiřuje. A tyto postmarxismy byly vystřídány různými teoretickými projekty modernějšího (či v dnešní době vlastně postmoderního) marxismu, jež se pokoušely teoreticky uchopit nové a nečekané rozměry, jichž nabyl jejich tradiční předmět studia, kapitalismus jako takový.

Teze druhá

Socialismus jako vize svobody – svobody od nežádoucích a zrušitelných ekonomických a materiálních tlaků, svobody pro kolektivní praxi – je v naší době ohrožen souběžně na dvou ideologických úrovních: na úrovni „diskursivního boje“ (slovy Stuarta Halla) ve sporu s celosvětovým thatcherismem o tržní systém;[3. „Diskursivní boj“ je v tomto úzu bojem o kontrolu termínů a pravidel diskursu.] a na úrovni, která se dotýká ještě hlubších antiutopických úzkostí a obav ze změny. Tyto dvě úrovně samozřejmě v sobě zahrnují jedna druhou, protože tržní argumentace předpokládá soubor názorů na lidskou přirozenost, který se pak v antiutopické vizi opakuje v apokalyptičtějších a libidinóznějších formách.

Diskursivní boj (jako něco jasně odlišného od otevřeného ideologického konfliktu) dosahuje úspěchu cestou diskreditace nežádoucích alternativ a převedením celé řady tematických okruhů na stranu těch, o nichž nelze hovořit. Staví na trivializaci, naivitě, materiálním zájmu, „zkušenosti“, politických obavách a historických lekcích jako na „podkladech“ pro konečnou delegitimizaci takových dříve seriózních možností, jako je znárodňování, regulace, deficitní výdaje, keynesiánství, plánování, ochrana národních průmyslových odvětví, síť sociálního zabezpečení a konečně i samotný sociální stát. Ztotožňování sociálního státu se socialismem pak dovoluje tržní rétorice dosáhnout dvojího vítězství: jak nad liberály (v americkém úzu; ve smyslu „New Deal liberals“), tak nad levicí. Levice je dnes tudíž postavena do pozice, v níž musí bránit silnou vládu a sociální stát. Pro levici, jíž většinou chybí dialektičtější chápání dějin, je něco takového obtížné vzhledem k jejím rozvinutým a sofistikovaným tradičním kritikám sociální demokracie. Zvláště žádoucí je znovuzískat jistý cit pro změny historických situací a pro volbu vhodných politických a strategických odpovědí na tyto změny. Ale to si rovněž žádá střet s tzv. koncem dějin, tj. s fundamentální ahistoričností postmoderny obecně.

Zatím se však úzkosti spojené s Utopií dají mobilizovat mnohem snadněji než v kterémkoli nedávno minulém období: tyto úzkosti pramení z obavy, že vše, co vytváří naši nynější identitu a naše nynější návyky a formy libidinózního uspokojování, by po nastolení nového způsobu distribuce statků zmizelo kvůli radikální změně sociálního řádu. Naděje na změnu, kterou se vyznačovali strádající lidé moderní doby, byla očividně nahrazena hrůzou ze ztráty – alespoň v bohatší části světa a to nejen ve vládnoucích vrstvách. Tyto antiutopické úzkosti je třeba prostřednictvím určitého typu kulturní diagnózy a terapie přímo pojmenovat a ne se jim vyhýbat cestou přitakání tomu či onomu rysu obecné tržní argumentace a rétoriky. Všechny spory o přirozenost člověka – že je v zásadě dobrá a kooperativní nebo že je zlá a agresivní a vyžaduje si být krocena trhem, ne-li dokonce Leviathanem – jsou „humanistické“ a ideologické (jak nás učil Althusser) a měly by být nahrazeny perspektivou radikální změny a kolektivního projektu. Prozatím musí levice agresivně hájit silnou vládu a sociální stát a neustále útočit na tržní rétoriku na základě historických dokladů destruktivnosti volného trhu (jak se tím teoreticky zabýval Polanyi a jak se to projevilo ve východní Evropě).

Teze třetí

Takové polemiky však logicky předpokládají zaujetí stanoviska k tomu, co je nepochybně ústředním pojmem jakékoli marxistické „jednoty teorie a praxe“, tj. k samotné Revoluci. Je tomu tak z toho důvodu, že neudržitelnost tohoto pojmu je stěžejním argumentem post- či anti-marxistického arzenálu. Obhajoba tohoto konceptu si však vyžaduje několik předběžných příprav: především musíme ikonologii přenechat vše, co vyvolává dojem, že revoluce je punktuálním okamžikem, a ne složitým a komplexním procesem. Např. mnoho nám tak drahých ikonických obrazů nejrůznějších historických revolucí, jako je dobytí Zimního paláce a přísaha v Míčovně, je třeba odložit stranou.

Sociální revoluce není časovým okamžikem, nýbrž může být oprávněně myšlena z hlediska nutnosti změny v něčem, co je synchronním systémem, v němž vše je propojeno v celek a je ve vzájemném vztahu se vším ostatním. Takový systém si pak žádá jistý typ úplné systémové změny, spíše než postupnou „reformu“, která se nakonec ukazuje být něčím, co je v pejorativním smyslu „utopické“, tj. iluzorní, neuskutečnitelné. To znamená, že tento systém si žádá ideologickou vizi radikální společenské alternativy ke stávajícímu společenskému řádu, něco, co za situace nynějšího diskursivního boje již nemůže být pokládáno za dané či zděděné, něco, co je třeba znovu vynalézt. Náboženský fundamentalismus (ať islámský, křesťanský či hinduistický), jenž prohlašuje, že nabízí radikální alternativu ke konzumerismu a „americkému způsobu života“, nabývá na významu jen tehdy, když tradiční levicové alternativy, a zvláště velké revoluční tradice marxismu a komunismu, se náhle zdají nepoužitelné.

Revoluci si musíme představovat jako něco, co je procesem a současně i demontáží synchronního systému, jako soubor požadavků, jež mohou být podníceny punktuální či politickou událostí, jako např. volebním vítězstvím levice nebo odstraněním koloniální autority, ale jež pak nabývají takovou podobu, že se stále více a více masově šíří a radikalizují. Tyto vlny nových lidových požadavků, které vyvěrají ze stále hlubších vrstev dosud umlčené a deprivované populace, následně radikalizují i formálně levicovou vládu a na státu si vynucují stále zásadnější změny. Národ (v naší době však také svět) je pak polarizován klasicky dichotomním způsobem, v němž se každý, ať chce nebo ne, musí postavit na tu či onu stranu. Do popředí se pak nutně dostává otázka násilí: pokud proces není skutečnou sociální revolucí, pak nemusí být nutně doprovázen násilím. Ale pokud jí je, pak dříve dominantní strana dichotomie nutně sáhne po násilném odporu a pouze v tomto smyslu je násilí (ač je nežádoucí) vnějším znakem či viditelným symptomem toho, že probíhá nefalšovaný sociálně-revoluční proces.

Zásadnějším problémem, který zde vzniká, tudíž není, zda koncept revoluce je stále ještě životaschopný, ale je to spíše otázka národní autonomie. Musíme se ptát, zda v dnešním světovém systému je možné, aby se kterýkoli segment integrovaných článků odpojil a odloučil (to delink; abychom užili výrazu Samira Amina) a následně sledoval odlišný směr společenského vývoje a radikálně odlišný typ kolektivního projektu.

Teze čtvrtá

Jestliže se komunismus chápe jako pouhá modernizační strategie – a tak se mu na Západě obecně rozumí, pak zhroucení Sovětského svazu nebylo způsobeno selháním komunismu, ale spíše jeho úspěchem. Vždyť právě díky rychlé modernizaci se ještě před patnácti lety mělo za to, že Sovětský svaz by mohl prakticky dohnat Západ (byla to oficiálně vyslovovaná perspektiva, jež měla vyvolávat úzkost a na niž si už sotva vzpomeneme).

V souvislosti se zhroucením Sovětského svazu je třeba formulovat tři další teze. Za prvé: vnitřní společenská a politická dezintegrace je součástí většího světově rozšířeného modelu osmdesátých let, který vedl ke strukturálnímu rozkladu jak na Západě (reaganismus a thatcherismus, další paralelní formy pak v Itálii a Francii), tak i v arabských zemích (Hisham Sharabi to nazývá „neopatriarchátem“). Bylo by zavádějící vykládat tento strukturální rozklad kauzálně z morálního hlediska, protože má původ ve zcela materiálním sociálním procesu, jenž spočívá v neproduktivní akumulaci bohatství v nejvyšších vrstvách těchto společností. Stalo se zřejmým, že tato stagnace je úzce spojena s tím, co je známo jako finanční kapitál, jenž se osamostatňuje a odděluje od svého původu ve výrobě. Giovanni Arrighi ukázal, že kapitál patrně ve všech svých historických fázích dospívá do finálního stadia, ve kterém produkce přechází do spekulace a v níž se hodnota odděluje od svého původu ve výrobě a je směňována na abstraktnější rovině (což se neděje bez následků v oblasti kultury).

Rovněž je nutné zdůraznit, že kategorie jako efektivita, produktivita a platební schopnost jsou kategoriemi komparativními. To znamená, že jejich důsledky vstupují do hry jenom tam, kde spolu soupeří několik nestejných fenoménů. Efektivnější a produktivnější technika vytlačuje starší stroje a starší výrobní provozy, jen pokud tyto pronikají do jejího pole působnosti, a tudíž s ní soupeří či jsou vyzývány k soupeření.

To nás přivádí ke třetímu bodu, tj. že Sovětský svaz „se stal“ nedostatečně výkonný a zhroutil se v okamžiku, kdy se pokoušel integrovat do světového systému, jenž právě přecházel ze své fáze modernizační do fáze postmoderní, a který tudíž díky svým novým pravidlům fungování běžel na nesrovnatelně vyšší „produktivní“ obrátky než cokoliv v rámci sovětské sféry. Sovětská společnost vstoupila do živlu, v němž nemohla přežít: poháněna kulturními motivy (konzumerismem, novějšími informačními technologiemi atd.), vtahována do něj vykalkulovaným vojensko-technologickým soutěžením a na návnadu zadlužení i zostřujícími se formami obchodní koexistence. Je možné tvrdit, že Sovětský svaz a jeho satelity, jež byly dosud izolovány ve svém specifickém tlakovém prostoru jako pod nějakou ideologickou a socioekonomickou geodetickou kupolí, nyní začaly neopatrně otevírat vzduchové uzávěry bez připravených skafandrů, a tím způsobily, že ony samy i jejich instituce podlehly nezměrně silnějším tlakům, které vládnou v okolním světě. Výsledek, jak si lze představit, je srovnatelný s tím, co obrovitý tlak v bezprostředním okolí výbuchu první atomové bomby provedl s chatrnými stavbami, nebo bizarní a deformující tíha vodního tlaku na mořském dně s nechráněnými organismy uzpůsobenými pro život na vzduchu. Takový konec je vskutku v souladu s Wallersteinovýmantisystémový prostor či zónu v jeho rámci, jež nyní byla očividně smetena a z níž přežívá jen několik málo ostrůvků, na nichž ještě mohou pokračovat rozličné socialistické experimenty. jasnozřivým varováním, že sovětský blok, navzdory své důležitosti, nevytvářel alternativní systém k systému kapitalistickému, ale pouze

Teze pátá

Marxismy (tj. jak politická hnutí, tak i formy intelektuálního a teoretického odporu), jež se vynořují ze současného systému pozdního kapitalismu, z postmoderny, z Mandelova třetího stadia informačního či nadnárodního kapitalismu, se nutně budou lišit od těch, jež se vyvinuly během moderního období, druhého stadia, věku imperialismu. Budou mít radikálně odlišný vztah ke globalizaci a je pravděpodobné, že na rozdíl od dosavadních marxismů budou svým charakterem více spjaty s kulturou a svou pozornost zaměří především na ty fenomény, jež byly dosud známy jako zbožní zvěcnění a konzumerismus.

Skutečnost, že se v politické a ekonomické oblasti zvětšuje význam kultury, není způsobeno tendencemi k separaci či diferenciaci těchto tří oblastí, ale spíše tím, že byly univerzálnějším způsobem prosyceny a prostoupeny komodifikací (procesem převádění věcí na zboží), která už nabyla schopnosti kolonizovat široké zóny kulturní sféry, jež jí byly dosud ušetřeny a které k ní byly z velké části nepřátelské a odporovaly její logice. Skutečnost, že kultura se dnes do velké míry stala byznysem, má za následek, že většina toho, co bylo obvykle považováno za specificky ekonomické a komerční, se stalo také kulturním. Do této charakteristiky je třeba zahrnout nejrůznější diagnózy konzumerismu či tzv. společnosti obrazu.

A celkově vzato, marxismus se v takové analýze může těšit teoretické výhodě díky tomu, že jeho koncepce komodifikace je strukturální a není moralizující. Morální zaujetí sice plodí politickou akci, ale pouze té nejpomíjivější povahy, opět rychle pohlcenou a potlačenou a málo tíhnoucí k tomu, sdílet své problémy a svá témata s jinými hnutími. Avšak jen prostřednictvím takového stmelování a budování se mohou politická hnutí rozvíjet a rozšiřovat. Skutečně jsem v pokušení postavit věc opačně, tj. že moralizující politika má tendenci se vyvinout právě tam, kde je zablokováno strukturální poznávání a mapování společnosti. Dnešní vliv náboženských a etnických faktorů by se měl interpretovat jako projev hlubokého rozladění, vyplývajícího z pocitu, že socialismus selhal, a jako zoufalý a zaslepený pokus zaplnit toto vakuum novými motivacemi.

Pokud jde o konzumerismus, je možno docela dobře doufat, že jeho historický význam se nakonec ukáže v tom, že pro lidské společenství bylo nutné prožít zkušenost konzumerismu jako způsobu života už jenom proto, aby si místo něj zvolilo něco radikálně odlišného. Avšak pro většinu světa nebudou sklony ke konzumerismu objektivně dostupné; zdá se tedy, že jasnozřivá diagnóza radikální teorie šedesátých let – že kapitalismus byl sám o sobě revoluční silou vzhledem k produkci nových potřeb a přání, jež systém nemohl uspokojit – nyní možná nalezne své uskutečnění v globálním měřítku nového světového systému.

Na teoretické úrovni se dá podotknout, že aktuálně naléhavé problémy, jako je trvalá strukturální nezaměstnanost, finanční spekulace, neovladatelné kapitálové pohyby a společnost obrazu, jsou navzájem hluboce propojeny na základě jevu, který lze popsat jako vyprázdnění od obsahu nebo jako abstrakci (jevu, jenž se radikálně liší od toho, co by jiná doba asi pojmenovala „odcizením“). K ještě větším dialektickým paradoxům se dostaneme, jakmile se vrátíme k otázkám globalizace a informatizace. Zde nacházíme zdánlivě neřešitelné dilema spočívající v tom, že politické a ideologické možnosti nových světových sítí (a to jak pro levici, tak i pro obchod či pravici) jsou v dnešním světovém systému navíc spojeny se ztrátou autonomie a s neschopností jakéhokoli národního či regionálního prostoru dosáhnout své vlastní samosprávy a existence, nebo dokonce odloučení (to delink) či odpojení od světového trhu. Cestu tímto úsekem dějin intelektuálové nemohou prorazit jen a pouze prostřednictvím svého myšlení. Ve skutečnosti je to vyzrávání strukturálních rozporů, co produkuje rodící se anticipaci nových možností: takové dilema bychom nicméně měli udržovat při životě aspoň tím, že se „přimkneme k negativnímu“ (jak by řekl Hegel), že udržíme prostor, v němž se nečekaným způsobem může vynořit nová možnost.