Článek

Gérard Duménil  Neoliberalismus-neomilitarismus

O autorovi

Gérard Duménil (1942), francouzský marxistický ekonom. Do roku 2007 zastával funkci ředitele v Národním centru pro vědecký výzkum (CNRS). Hlavním předmětem jeho badatelského zájmu jsou mutace, jimiž neoliberální kapitalismus prošel v 80.-90. letech, v souvislosti s prosazením nových forem řízení, více zaměřených na ziskovost na úkor externalit. Na základě svých historických analýz vypracoval svoji “ternární” teorii tříd: mezi kapitálové vlastníky a masy pracujících vkládá manažery, jejichž role se autonomizovala v důsledku rostoucí komplexnosti řídících procesů. Duménil jim přisuzuje klíčovou roli: jejich politické spojenectví s některou z dalších dvou tříd může vést buď k sociálního pokroku (spojenectví s dělníky ve Francii v období Lidové fronty nebo v bezprostředně poválečném období) nebo k expanzi kapitalismu (neoliberální manažerské řízení jako základ financializace ekonomiky).
Díla: Třídní pozice manažerů a pracujících (1975); Koncept hospodářského práva v Marxově Kapitálu (1978); Alter-maxismus (2007); Číst Marxe (2014).

Anotace

Cílem článku Gérarda Duménila je načrtnout hlavní rysy vývoje ekonomiky Spojených států. Autor se zamýšlí nad situací USA v kontextu světové ekonomiky z pohledu růstu, recese a technologického rozvoje. Na základě úvah o neoliberální ekonomické strategii poukazuje na její vztah s americkým militarismem.

Text byl zveřejněn v časopise Actuel Marx č. 33, březen 2003. Překlad z francouzštiny Tibor Vaško a Rudolf Převrátil, únor 2004

Spojené státy od samého počátku neustále usilovaly o rozšíření svého území a upevnění své nadvlády. Přímé vojenské intervence byly doprovázeny nesčetnými podvratnými akcemi. Tyto snahy bylo nerozlučně propojeny s jinými, svým rozsahem ještě významnějšími akty, jako byla účast ve dvou světových válkách a boj proti “komunismu” v době studené války.

Vcelku vzato nemá smysl pokoušet se oddělovat od sebe jednotlivé složky těchto bojů označovaných za pokrokové , jako bylo vítězství nad fašismem, genocidní (jako vyhubení původního obyvatelstva), dobyvačné nebo polodobyvačné (jako byla anexe poloviny území Mexika a bezpočetné intervence v Latinské Americe), nebo vynášet rozsudek nad hrozným střetem, jehož dějištěm byl Vietnam. Za jistých okolností měly tyto akce tendenci k vytváření obávaných diktatur, za jiných k provozování toho, co je zvykem nazývat demokracií. Tyto akce hluboce ovlivnily chod dějin , ať k lepšímu, nebo k horšímu.

Modality těchto konfliktů procházely neustálými přeměnami, které byly samy odrazem přeměn kapitalismu: způsobu jeho fungování a jeho krizí, stejně jako jeho mocenských konfigurací ( konfigurací třídní nadvlády a třídních aliancí) ve Spojených státech i jinde. Nicméně veškeré toto úsilí mělo konec konců za cíl zachování planetárního kapitalistického řádu, který odpovídal zájmům a ideálům vládnoucích tříd, v němž se rozhodovalo o osudu širokých mas, aktérů a subjektů tohoto pohybu, a kde se striktně národní zájmy propojovaly s mezinárodní problematikou.

Díváme-li se na neomilitarismus administrativy George Bushe Jr. z této historické perspektivy, není správné chápat ho jako cosi podivínského a matoucího, i když ještě bude třeba zhodnotit jeho skutečný dopad. Je součástí široce rozmáchlé historie, v níž je určujícím prvkem nové epizody. Jeho význam ukáže budoucnost.

Tento článek se nesnaží podat celkovou analýzu. Klade si pouze otázky o souvislostech a ekonomických základech této nové vojenské strategie. Jeho ústřední myšlenku lze shrnout následujícím způsobem: I když se nad světovým kapitalismem vznášejí vážné hrozby, nový rozkvět militarismu ve Spojených státech není pokusem o útěk směrem kupředu před hrozící vážnou krizí. Lze v něm vidět nový krok v nastolování světového neoliberálního řádu pod americkou hegemonií. Ačkoliv rozhodnutí ve prospěch militarismu nespadá vjedno s obnovením moci vlastníků a novými způsoby jejího násilného uplatňování, čehož výrazem je neoliberalismus, militarismus tuto moc upevňuje. Tvoří její přirozený doplněk tváří v tvář hrozbám, které visí nad světovým kapitalistickým řádem a čelným postavením Spojených států, tváří v tvář beznaději a vzpourám pramenícím z toho, že zmizeli soupeři a alternativy.

První část článku je věnována hodnocení ekonomické situace Spojených států v globálním kontextu světové ekonomiky. Zdůrazňuje jak banalitu některých událostí, tak nástup nových tendencí a hromadění vážných rizik. Z tohoto konstatování pak vychází druhá část, která se bezprostředně zabývá ekonomickými aspekty nového militarismu. Hovoří se v ní nejprve o schopnosti ekonomiky Spojených států zajistit provádění zmíněné strategie. V závěru této části se pokoušíme zjistit vazby mezi americkým militarismem a planetárním neoliberálním řádem.

1 - Krize, nebo obnova kapitalismu?

Tato část se zabývá ekonomickou situací Spojených států v kontextu světové ekonomiky. I když striktní vymezení tématiky může být věcí libovůle, v prvním pododdílu této části se budeme zabývat fenomény růstu, recese a technického rozvoje, zatímco druhý pododdíl bude věnován měnové a finanční stránce těchto procesů. Cílem je načrtnout zde hlavní rysy tohoto vývoje bez jeho technických detailů. (G. Duménil, D. Lévy, Crise et sortie de crise. Ordre et désordres neolibéraux, Paris: Presses Universitaires de France, 2000).

Obecný rámec

Ze srovnání prvních desetiletí po druhé světové válce s obdobím od poloviny sedmdesátých let až do současnosti vyplývá, že se zpomalovalo tempo růstu hlavních rozvinutých kapitalistických zemí. Posledních 25 let dvacátého století lze charakterizovat jako období pomalého růstu.

Přesto nelze mluvit o trvalé krizi probíhající po celé čtvrtstoletí. Nízké tempo růstu bylo důsledkem dvou za sebou následujících jevů odlišné povahy. Především to byla strukturální krize následující za poklesem míry zisku, která zasáhla pokročilé kapitalistické země v sedmdesátých letech a trvala až do poloviny následujícího desetiletí. Pak s využitím podmínek vytvořených touto krizí a po dlouhém třídním boji spatřil světlo světa nový společenský řád, neoliberalismus , který toto zpomalení růstu dovedl až do krize.

Neoliberalismus je opětovné potvrzení moci, příjmů a majetků jedné části vládnoucích tříd: nejvyšší a aktivní vrstvy majitelů podniků (akcionářů a věřitelů), kteří se většinou nepodílejí na přímém řízení podniků a jejichž moc je soustředěna ve finančních institucích. Tyto modality vlastnění kapitálu poukazují na entitu, kterou nazýváme finance [les finances]. Nejedná se pouze o finanční sektor, jehož příjmy a výsady s nástupem neoliberalismu značně narostly. V naší terminologii odpovídá neoliberalismus znovuobnovení přednostního postavení financí, které bylo výrazně oslabeno od deprese třicátých let a za krize 70. let dvacátého století.

Průměrné roční tempo růstu HDP (%)

Desetiletí 1950 1960 1970 1980 1990
Spojené státy 4.1 4,4 3,2 3,0 3,0
Francie 4,5 5,7 4,1 2,4 1,7 

Neoliberální řád v zásadě není proti růstu, ale růst není jeho prvořadým cílem. Přesuny zisku podniků směrem k financím a nová pravidla řízení doprovázelo všude snížení míry akumulace, i když ve Spojených státech byl tento pokles méně výrazný. V tabulce vidíme údaje o tempu růstu Spojených států a Francie v jednotlivých desetiletích. Zpomalení růs t u se v nich projevuje zcela zřetelně.

Jiná je situace v technickém rozvoji. Neoliberalismus je doprovázen pokrokem v oblasti technologií a organizace, který byl zčásti vyvolán upevněním discipliny pracujících a manažerů, a také restrukturalizací výrobního systému, k níž dal impuls neoliberalismus.

Velká přeměna, která určuje nový směr technických změn, se týká rytmu a forem mechanizace, přesně řečeno objemů kapitálu vyžadovaného výrobou. V průběhu období trvajícího od poloviny 60. do poloviny 80. let dvacátého století vyžadovaly všechny pokroky dosažené v produktivitě práce značné náklady na strojní zařízení, tj. zvýšené investice do fixního kapitálu. Tentýž objem výroby vyžadoval stále více kapitálu, tj. poměr mezi objemem výrobu a kapitálem (neboli produktivita kapitálu) klesal, a s ním také míra zisku. Tento pohyb se nyní obrátil a produktivita kapitálu roste, což přispívá k obnovení někdejší míry zisku.

Může se zdát, že zpomalení růstu je v rozporu s tímto novým kurzem, příznivějším pro technické změny charakterizující poslední dvě desetiletí XX. století. Vysvětlení spočívá v tom, že se nárůst míry zisku neprojevil v e zvýšené míře akumulace, protože došlo ke změně toků příjmů ve prospěch panujících tříd a na podniky se začala uplatňovat přísná kritéria rentability (je lepší být menší a rentabilnější, než se snažit za každou cenu rozšiřovat rozsah činností, což se projevuje například v neochotě půjčovat si na vysoký úrok).

Jakmile pochopíme povahu a cíle neoliberalismu, tvrzení o jeho nezdaru se jeví jako omyl. Poměřujeme-li neoliberalismus jeho vlastními cíli, znamenal naopak velký úspěch. Pro vládnoucí třídy je pomalý růst jevem druhého řádu ve srovnání s obnovením výsad kapitálu, zejména jeho příjmů.

2. Rozdíly ve výkonnosti jednotlivých zemí.

Uvnitř tohoto obecného rámce se situace jednotlivých zemí značně liší. Právě v tomto hierarchickém kontextu je třeba chápat příznivější vývoj Spojených států.

Především je třeba říci, že k poklesu tempa růstu v Evropě přispěl a výrazně změna financování podniků . V evropských zemích se podniky financovaly hlavně z úvěru, což je způsob financování nefinančních činností závodů, který postupně mizí. Tak například francouzské podniky se stále ještě zabývají tím, jak se zbavit dluhů. Tlak na samofinancování nebyl v těchto zemích tak velký, jako ve Spojených státech (zatímco v neoliberalismu tento způsob financování dnes už prakticky vytlačil všechny ostatní). V Evropě se zpomalení akumulace projevilo zvýšením vlny trvalé nezaměstnanosti, kterou dále zesílily rozdílné rytmy obnovy strojního zařízení. Nezaměstnanost, která byla významným rysem krize 70. let dvacátého století, tak pokračovala dál, což znejasnilo hranice mezi strukturální krizí a východiskem z ní.

Za druhé současná globalizace neoliberálního řádu, uskutečňovaná otevíráním hranic mezinárodnímu kapitálu a destrukcí modelů alternativního vývoje, měla katastrofální dopad na životní podmínky ovládaných tříd v postižených zemích (zatím co některé vrstvy vládnoucích tříd těchto zemí viděly v globalizaci příležitost zapoji t se do neoliberální ekonomiky Spojených států a světa jako celku). Růst vnějšího zadlužení vzniklého v období, kdy úrokové míry s odečtením inflace byly velmi nízké, těžce dolehl na některé země periférie zejména proto, že už nemohly snášet zvýšené úrokové míry charakteristické pro neoliberalismus. U těchto zemí se podstatně snížila schopnost růstu a projevovala se v nich zvýšená nestabilita, takže upadaly do vážných krizí. Strukturální rysy těchto deregulací, lze-li to tak říci, dávají těmto desetiletím charakter chronické krize v tom smyslu, v jakém se mluví o chronické degenerativní nemoci.