Článek

Michael Hauser  Push up 1-3

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Anotace

Zamyšlení Michaela Hausera nad sociálně kritickým dramatem Push up 1-3 dramatika Rolanda Schimmelpfenniga z manažerského prostředí. Motto dramatu uvedeného v Divadle Na zábradlí roku 2003 zní: “Být šéfem může být jen jeden z nich!”

Autor provádí anatomii jednoho z dnešních mocenských center – centrály velkého koncernu. Hra je lemována výstupem nočních hlídačů Heinricha a Angeliky, kteří jako jediní nazývají věci pravými jmény. “Pracujeme ve firmě, která má spot v televizi. Námět se nevztahuje k tomu, co firma vyrábí, a navíc je kradený”. Hra se skládá z několika samostatných dialogů. Tak např. dialog mezi majitelkou koncernu a manažerkou Patricií. Obě si vyměňují fráze, které se naučily v příručkách pro manažery. Pak zableskne světlo, zazní disonantní akord a světlo dopadá na jednu z postav. Teprve nyní začne mluvit o tom, co je pro ni skutečně důležité: “manžel se mnou už nespí”, “neměla jsem sex dva roky”. Jedná se o samomluvy, ne o rozhovor. Ani jedna z nich se nemůže vzdát naučených frází, neboť tím by se prohřešila proti zavedeným pravidlům. Mechanický jazyk příruček stojí mezi nimi jako zeď. Skutečná komunikace tu není možná, třebaže obě prahnou po sblížení s jiným člověkem. Svůj osobní život obě nenávidí pro jeho prázdnotu. Tu více tu méně si uvědomují, že jejich osobní život je ubohý a trapný. Tato skutečnost je druhým důvodem, proč o něm nelze mluvit. Jediná věc, která jejich životu dává smysl, je práce pro koncern. Čím nicotnější je jejich život, tím jsou lepšími manažery, neboť je nic nerozptyluje, nic je neodvádí od práce. Ale jakou povahu má tato práce?

Majitelka koncernu se rozhodne, že Patricii, která patří k nejlepším manažerům, vyhodí za to, že spí s Kramerem, manželem majitelky a zároveň generálním ředitelem koncernu. Ovšem pravda to není. Patricie tvrdí, že spí s Kramerem, jenom proto, aby jí ublížila a ukázala, že je vždy úspěšná. Jednání a myšlení obou žen, které stojí na vrcholku společenské hierarchie, se odhalí ve své pravé podobě: je iracionální. Jsou to patologické reakce na idiocii osobního života, na nemožnost sblížení, na neexistenci východiska. Vykresluje se tu stav úplného odcizení, které zachvátilo i jazyk.

I v dalších dialozích se před námi odhaluje to, co vězí pod fasádou úspěchu, bohatství a moci - deprivace, citová a myšlenková zakrnělost, nenávist k vlastnímu životu. Diváka napadne, že tito úspěšní, bohatí a mocní možná čekají na ránu z milosti, která ukončí neustále prodlužovanou agónii, a oni dospějí k vykoupení.

Hra končí výstupem Heinrichovy kolegyně Angeliky, která prochází obrovskou budovou koncernu a do potemnělých koutů luxusních kanceláří nahlíží s obavou, že tu najde oběšence.

Autor očividně vychází z Brechtova divadelního odkazu. Ve hře se rozehrávají dvě roviny: povrchová (úsměvy a korektní vystupování postav, společenský úspěch, bohatství) a podpovrchová (jejich skutečné touhy, iracionální rozhodování, charakterová ubohost, mocenské vztahy). Tato druhá rovina se zdá být protikladem první roviny, ale protikladem, který první rovina sama od sebe vytváří. Na rozdíl od Brechta se tu však neobjevuje třetí rovina, v níž se ustaluje možnost, že to vše může být jinak. A tak lze tuto hru nazvat rozkladně realistickou. Rozkládá mýtus úspěchu a štěstí privilegovaných, který je součástí dnešního ideologického vzorce. Zpodobňuje vnitřní život úspěšných a bohatých, a tím vede diváka k otázce, jaké lidské typy dnes mají ekonomickou, a tedy i politickou moc. Otázka, zda by to mohlo být jinak, však nastolena není.

  1. 10 2003