Článek

Petr Gočev  Referát o netržním socialismu

O autorovi

Petr Gočev (1977), český ekonom. —- Studoval ekonomii, informatiku a filozofii na Vysoké škole ekonomické v Praze a na katedře politologie na americké Yale University. Působil jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Věnuje se hospodářské politice a politické ekonomii.
Díla: Co opravňuje vertikální přerozdělování? (2006).

Anotace

Petr Gočev se v referátu zamýšlí nad neschopností socialistické ekonomiky produkovat zboží a služby v souladu s potřebami obyvatel a pokouší se vypracovat teoretický model, ve kterém by nová socialistická ekonomika byla schopná uspokojit potřeby všech obyvatel a zároveň byla dlouhodobě udržitelná.

Dnes je panující názor na otázku ekonomické racionality socialismu ve zkratce takový, že socialistické hospodářství z principu nedokáže produkovat to, co si lidé skutečně přejí, a ani to, co produkuje, nedokáže vyrábět efektivně. To samozřejmě souvisí s tím, jak je interpretována zkušenost minulého režimu a jeho zhroucení. Je zřejmé, že pokud by se takový názor nepodařilo v teoretické rovině zvrátit a v praxi vyvrátit, byly by vyhlídky na překonání kapitalismu žalostné. Nemám zde na mysli neschopnost obstát v závodech ve zbrojení, která jistě měla svůj podíl na zhroucení minulého režimu, ale neschopnost ekonomiky produkovat zboží a služby v souladu s potřebami obyvatel.

Vymezení základních pojmů

Když budu v této přednášce mluvit o socialismu, mám tím na mysli hospodářství založené na společenském vlastnictví výrobních prostředků. Budu se věnovat dvěma jeho formám – socialismu tržnímu, kde jednotlivé podniky mají značnou míru tržní subjektivity – rozhodují nejenom o tom, jak budou vyrábět, ale do značné míry i o tom, co budou vyrábět. Především se ale budu věnovat socialismu centrálně plánovanému, kde podniky sice do určité míry rozhodují o tom, jak budou vyrábět, ale nikoliv o tom, co budou vyrábět.

Když mluvím o pojmech jako peníze, cena, renta atd. v souvislosti se socialistickou ekonomikou, je třeba zdůraznit, že se jedná o peníze nebo ceny v uvozovkách – v plánovitém socialismu nemají např. peníze všechny znaky, které jsou pro definici peněz určující v kapitalismu a tedy to peníze v pravém smyslu slova nejsou. Stejně tak, když budu v souvislosti se socialismem mluvit o dalších kategoriích, dobře známých z kapitalistické ekonomiky, je třeba si uvědomit, že v socialismu mohou mít tyto kategorie jinou povahu a familiérní označení, místo vymýšlení novotvarů, volím jen s ohledem na srozumitelnost.

Problematika efektivního nakládání se zdroji je navýsost důležitá v jakémkoli hospodářském systému. V jazyce ekonomické teorie je v souvislosti s tím vhodné rozlišit tři druhy efektivity, na které se budu v průběhu přednášky odvolávat. Alokační efektivita je dána schopností využívat vzácné zdroje k produkci takových produktů, které v nejvyšší míře uspokojují potřeby spotřebitelů. Produkční efektivita znamená schopnost produkovat dané výstupy s co nejnižší spotřebou vstupů a inovační efektivita znamená schopnost uvádět v život takové invence, které zvyšují předešlé dva druhy efektivity.

V kapitalismu existuje jediné kritérium alokační efektivity, na jehož základě je možné posoudit, zda bylo využití daného množství vzácných zdrojů k výrobě určitého zboží efektivní s ohledem na možnosti jejich alternativního využití. Tímto kritériem je skutečnost, za jakou cenu může být zboží realizováno na trhu. Pokud a dokud je možno zboží prodávat se ziskem, pak je do jeho výroby vtahováno stále více vzácných zdrojů. Pokud zisk realizovat možno není, výroba se snižuje a vzácné zdroje jsou uvolňovány pro jiné způsoby využití. Takto spotřebitelé svými „peněžními hlasy“ určují strukturu výroby. Pro kapitalismus je ovšem příznačné, že někteří jedinci disponují diametrálně větším množstvím „peněžních hlasů“ než jiní. V kapitalismu navíc zůstávají mnohé vzácné zdroje nevyužity, nebo jsou dokonce ničeny, ať už kvůli chronické nezaměstnanosti, nízkému využívání výrobních kapacit, nebo v důsledku hospodářských krizí.

Pokud připustíme, že také socialistická ekonomika musí fungovat v souladu s preferencemi spotřebitelů, pak je zde také jediné kritérium, určující alokačně efektivní využití vzácných zdrojů: ochota spotřebitelů uhradit objektivní společenské náklady aktuálně nebo potenciálně nabízených produktů. V socialistické ekonomice tedy také musí fungovat spolehlivý a objektivní cenový mechanismus.

Základní námitky proti netržnímu socialismu

V kapitalismu je cenová tvorba zajišťována působením konkurence na volných trzích. Pokud by toto byla jediná možnost, jak stanovit objektivní ceny produktů, pak by byla možnost plánovitého hospodářství vyloučena. Takto například argumentoval Mises. Pokud nejsou výrobní prostředky soukromě vlastněny, nemohou být ani tržně směňovány. Podle Misese pak ani nelze určit jejich ceny, na nichž by mohla být založena racionální ekonomická kalkulace, a veškerá rozhodnutí plánovačů tak tápou ve tmě. Buďto soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nebo smrt a bída pro všechny, uzavírá Mises.

Nyní se tedy budu věnovat otázce, zda je možno založit objektivní cenový mechanismus na jiném základě, než je tržní konkurence. Lze ukázat, že v teoretickém schématu dokonalé konkurence je zajišťována alokační i produkční efektivita. Reálná kapitalistická ekonomika má ale k dokonalé konkurenci daleko. Za účinné řešení ale nelze považovat státní regulaci monopolů, která usiluje o vytvoření více malých konkurentů v odvětvích, kde jsou vhodné podmínky k monopolizaci – tj. tam, kde je možné realizovat značné výnosy z rozsahu. V rámci tržního hospodářství není možno spojit výhody plynoucí z koncentrace výroby s výhodami plynoucími z konkurence. Tato argumentace sehrála roli v úvahách tzv. neoklasických socialistů, kteří ve 30.letech navrhovali, aby byl alespoň průmysl zespolečenštěn a cenový mechanismus začal fungovat na základě interakce mezi administrativním centrem a socialistickými manažery, jednajícími na základě přesně vymezených kritérií.

Oskar Lange, asi nejznámější z neoklasických socialistů (mimochodem vedl chicagskou univerzitu v době, kdy tam působili Hayek a Friedman), uvedl, že ceny není třeba chápat jen v úzce vymezeném smyslu jako směnný poměr dvou zboží na trhu, ale lze je chápat i v obecnějším smyslu, jako podmínky, za nichž jsou nabízeny alternativy. A pokračoval, že pro racionální cenovou tvorbu v socialismu je postačující, když je cenám rozuměno v tomto širším smyslu. Ceny přitom měly být stanovovány centrální autoritou jakožto ceny „čistící trh“: pokud byla po nějakém výrobku větší poptávka, než činila jeho nabídka, administrátoři ceny zvyšovali, na základě čehož rostla i produkce těchto výrobků. Pokud se naopak nějaký výrobek hromadil na skladech, ceny snižovali, čímž byla také produkce redukována. Tento mechanismus fungoval do určité míry automaticky, na základě toho, že manažeři socialistických podniků byli instruování, aby s cenami zacházeli jako s parametry a nechali vyrábět takovou velikost výstupu, kdy se ceny rovnají mezním nákladům, tj. nákladům na dodatečnou jednotku produktu. Přitom měli volit takovou kombinaci vstupů, kdy jsou minimalizovány průměrné náklady.

Drtivá většina tehdejších ekonomů toto řešení přijala jako uspokojivou odpověď na námitky, se kterými přišli Mises a později Hayek. Uvádí se dokonce, že jiný neoklasický socialista, Abba Lerner, se nelenil vydat do Mexika za Trockým, aby mu zvěstoval, že dobrodiním moderní ekonomické analýzy byla prokázána realizovatelnost socialismu.

Tento dobový triumf neoklasických socialistů má dvě hlavní příčiny: za prvé, neoklasičtí socialisté s úspěch využívali konceptů vypracovaných v rámci teorií celkové rovnováhy, která je ostatně dodnes ústředním přístupem v neoklasické ekonomii. Za druhé, ve 30. letech byla intelektuální atmosféra na západě formována naprostou deziluzí z hospodářství volného trhu, které se utápělo v krizi. Na druhé straně byly zřejmé úspěchy sovětské industrializace spojené s více než slibným tempem růstu. Mluvíme o době, kdy The WallStreetJournal pěl oslavné ódy na Mussoliniho hospodářskou politiku a kdy byl Chruščovův výrok o dohnání a předehnání vnímán na obou stranách železné opony jako poměrně realistický. Dnes je situace jiná, neoklasický socialismus je pasé a mne by ani nenapadlo jej křísit, přestože některé jeho dílčí prvky byly převzaty v přístupu, o které se zmíním za chvíli. Neoklasická ekonomie stoji na velice pochybných metodologických základech, které znehodnocují každý přístup, který z ní vychází.

Vraťme se ale ještě k námitkám, které proti centrálnímu plánování uvedl Hayek. Je třeba říci, že Mises ani Hayek svou kritiku podanou v rámci sporu o ekonomickou kalkulaci nevztahovali na to, co označovali za „syndikalismus“ a „dělnický kapitalismus“. Brojení proti participaci pracujících na řízení si nechávali na jindy. Tak si lze vysvětlit, že někteří tržní socialisté přijali Hayekovy argumenty o nutnosti decentralizace na úroveň jednotlivých podniků za své. Příkladem je třeba jistý Burczak, který v antologii s příznačným názvem Marxismus v postmoderní době tvrdí, že socialisté by se měli vzdát myšlenek na plánování a zajištění sociální spravedlnosti a místo toho se spokojit s požadavkem na participaci pracujících a demokratické přivlastňování nadhodnoty celým pracovním kolektivem. Každý má právo hlásat svůj názor, ale když pak zmíněný autor pokračuje, že jeho program je naplněním toho, jak si Marx představoval socialismus, tak jsem na pochybách, jestli je takový autor k smíchu nebo k pláči. Tím nechci říci, že by participace pracujících neměla hrát zásadní roli v socialistickém projektu, ale pokud se dnes někteří socialisté programově (a nikoliv pouze takticky) omezují pouze na ni, pak je to jen výrazem hluboké teoretické krize soudobého socialismu.

V Hayekově pojetí hrají zásadní úlohu „znalosti konkrétních okolností času a místa“, které jsou známy jednotlivcům zapojeným do ekonomického procesu, Povaha těchto znalostí podle Hayeka vylučuje jejich formální zpracování a tedy i jejich zprostředkování centrální autoritě. Pro efektivitu ekonomického systému je tak stěžejní, aby mohl každý tyto sobě vlastní znalosti využívat v co největší míře pro decentralizované plánování své vlastní ekonomické činnosti. Na druhou stranu je třeba zajistit mechanismus, který samostatně jednajícím subjektům zprostředkuje informace o změnách v celém ekonomickém systému, aby mohli svá rozhodnutí zasadit do kontextu těchto změn. Tímto mechanismem má být podle Hayeka právě tržní cenový systém. Jeho funkcí je telekomunikace informace o významu každého druhu vzácného zdroje z hlediska celé struktury vztahů mezi prostředky a účely. Aby mohl cenový systém fungovat co nejefektivněji, musí být ceny schopné flexibilně se přizpůsobovat všem změnám na straně nabídky a poptávky, z čehož plyne kontraproduktivita jakéhokoli omezení volného působení tržních sil, které má za následek nárůst cenové rigidity nebo přímo odchýlení ceny od její tržní úrovně (do této kategorie spadají cla, minimální mzda, daně, cenové regulace atd.).
Položme si ale otázku: komunikuje trh založený na vzájemné konkurenci jednotlivých subjektů (ať už to jsou jednotliví kapitalisté, akciové společnosti nebo podniky řízené pracujícími) skrze cenový mechanismus takovou míru informace, která je dostatečná pro koordinaci ekonomických aktivit?

Výrobci, kteří budoucí výrobu kalkulují, tak nečiní s ohledem na poptávku v současnosti, ale s ohledem na očekávanou poptávku v budoucnosti (v čase t1), kdy vyrobené zboží přijde na trh. Ovšem informace, kterou jim poskytuje cenový mechanismus, se vztahuje pouze k poměru nabídky a poptávky v čase t0. Přestože je i tato informace významná pro odhad poměru poptávky a nabídky v čase t1, není veškerou relevantní informací - mnohem spolehlivější odhad a lepší koordinace by byla zajištěna, kdyby měli výrobci k dispozici plány výroby ostatních výrobců na trhu. Problémem je to, že trh prostřednictvím změny cen komunikuje subjektům, kterých se to týká, tu samou informaci, na jejímž základě je racionální strategií každého ze subjektů zvýšit výrobu nebo snížit spotřebu, zatímco kolektivně není racionální, aby tímto způsobem jednali všichni. V konkurenční ekonomice vede simultánní šíření informace o nabídce a poptávce v čase t0, ve spojení s potlačením vzájemné výměny informací o plánovaných reakcích, k nadvýrobě a hospodářskému cyklu.

Mechanismus, který Hayek popsal ve svém příkladu s výrobou a spotřebou cínu, pak vede k tomu, že lokální krize se šíří jako vlny po celé ekonomice.

Ovšem ani kdyby byla zajištěna komunikace plánů budoucí výroby, byla by to pouze nutná a nikoliv dostačující podmínka ke koordinaci ekonomických aktivit. Na základě teorie her lze dokázat, že konkurenční trh, na kterém jednotlivý výrobci sledují svůj vlastní zájem, nenabízí žádný mechanismus k vzájemnému dynamickému slaďování jejich aktivit. Tato neschopnost mu je vlastní jakožto systému nezávislých výrobců, vzájemně si konkurujících v prodeji zboží. Není to tedy důsledek komplexity nebo změny.

Z toho, co jsem právě uvedl, je možno odvodit teorii hospodářské cyklu. Předpokládejme, že v čase t0 nastane růst poptávky po určitém zboží nad jeho nabídku. Vzroste cena zboží a výrobci na tento signál zareagují zvyšováním plánované produkce, zatímco spotřebitelé sníží v reakci na ten samý signál spotřebu. Každý ovšem jedná bez návaznosti na plány a reakce ostatních výrobců a spotřebitelů. Výsledkem je, že v čase t1, kdy jsou plány jednotlivých subjektů realizovány na trhu, dojde k převisu produkce daného zboží vůči jeho efektivní poptávce. Dochází k realizační krizi. Zboží nemůže být prodáno za původně předpokládanou cenu a výrobci tak nemohou realizovat hodnotu své produkce. Továrny jsou zavírány a výrobní prostředky přesouvány do jiných výrobních sfér nebo likvidovány. Destrukce výrobních procesů omezuje nabídku a stimuluje ziskovou marži těch, kteří dovedou situace využít, zatímco propad cen podporuje opětovný růst poptávky. Krize se tak odráží od svého dna, dochází k růstu poptávky vůči nabídce a nastartování dalšího boomu.

Uvedený mechanismus hospodářské cyklu měl na mysli již Marx., když v Ekonomickofilosofických rukopisech napsal: „Zákonem konkurence je to, že poptávka a nabídka se neustále snaží doplnit jedna druhou, a proto se jim to nikdy nedaří. Obě strany jsou opět odtrženy a transformovány v naprostou opozici. Nabídka vždy sleduje poptávku, aniž by jí kdy mohla přesně pokrýt. Buďto je příliš velká, nebo příliš malá, poptávce nikdy neodpovídajíc, protože v tomto neuvědomělém stavu lidstva nikdo neví, jak velké nabídka a poptávka jsou. Pokud je poptávka větší než nabídka, cena roste, a v důsledku toho je nabídka do určité míry stimulována. Tak to pokračuje do nekonečna – permanentně nezdravý stav věcí – stále střídání nadměrné stimulace a kolapsů… - stav ustavičné fluktuace věčně nerozřešené.“
Platnost takové argumentace implicitně uznává např. Stiglitz, když jako jednu z okolností podporujících socialistickou kritiku tržního hospodářství, uvádí neexistenci trhů s budoucím zbožím.

Modely centrálně plánované socialistické ekonomiky

Na základě řečeného mohu shrnout, že v efektivním hospodářství, ve kterém by bylo optimalizováno využití kapacit a eliminován hospodářský cyklus, musí fungovat informační systém zajišťující centrální plánování. Lze také formulovat některé základní předpoklady, které musí centrální plánování splňovat, přičemž se budu opírat o variantu centrálního plánovaní založeného na pracovní teorii hodnoty. Zde je třeba poznamenat, že otázka, jestli je pracovní teorie hodnoty vhodná jakožto teorie hodnoty v kapitalismu, není totožná s otázkou, zda je možno na základě pracovní teorie hodnoty zajistit racionální kalkulaci v socialismu. Je však třeba vypořádat se s několika námitkami, které byly proti užití teorie hodnoty pro racionální kalkulaci vzneseny. První dvě z nich uváděl již Mises, který ostatně připustil, že kdyby je bylo možno překonat, pak by racionální kalkulace v socialismu byla řešitelná.

Prvním z problémů je kvalitativní nehomogenita práce.

Podle Misese v socialismu nemůže existovat vodítko pro redukci kvalifikované práce na nekvalifikovanou, přičemž je společensky neracionální, aby hodina kvalifikované práce vstupovala do hodnotové kalkulace stejnou měrou, jako hodina práce nekvalifikované. V tom Mises vychází z Böhm-Bawerkovy kritiky Marxova přístupu k redukci složité práce na jednoduchou, podle které nutně upadají všechny pokusy o takovou redukci do bludného kruhu: aby bylo možno určit poměry redukce, je nutné znát velikost hodnoty produkované tím kterým druhem práce, ovšem k určení množství zpředmětněné práce a tedy hodnoty produktu je zase nutné znát právě tyto poměry, v nichž se kvalifikovaná práce redukuje na nekvalifikovanou.
Pokud bychom se opírali o publikace sepsané o této problematice za minulého režimu, museli bychom dát za pravdu Misesovi a Böhm-Bawerkovi: tyto studie se zaobíraly scestným tříděním druhů práce a jejich odměňování podle namáhavosti, nebo vykazovaly záměrnou bezradnost. Pro ilustraci tohoto přístupu mohu citovat Otu Šika: “Vztah jednoduché práce ke složité práci není vztahem, který by měl pouze technickopočetní stránku, ale promítá se v něm velmi mnoho vyvíjejících se společenských hledisek, podle nichž vystupuje ta či ona práce jako jednoduchá a jiná v různém pořadí jako složitější.”

Přesto existuje formální teoretické řešení, které zajišťuje, aby při hodnotové kalkulaci byly racionálně zohledněny náklady utopené v různě kvalifikované práci, ovšem protože implikuje výraznou příjmovou nivelizaci, nebylo v intencích minulého režimu jej realizovat. Toto řešení vychází z Hilferdingovy odpovědi na Böhm-Bawerkovu kritiku a zdůrazňuje společenský charakter práce i samotného procesu redukce. Jde o to, že náklady na vyškolení kvalifikovaného pracovníka lze iteracemi určit jako množství nekvalifikované práce, které bylo zapotřebí k zajištění jeho kvalifikace. Vynakládání kvalifikované pracovní síly je pak současně vynakládáním všech nekvalifikovaných pracovních sil, které jsou v kvalifikované pracovní síle kondenzovány. Zdůrazňuji, že v Hilferdingově přístupu je vyšší hodnototvornost složité práce vysvětlována nikoliv vyššími mzdami kvalifikovaných pracovníků, ale převodem hodnototvorné kapacity během procesu vzdělávání. Na základě Hilferdigova přístupu byl formalizovaný rámec redukce složité práce rozvinut s využitím nástrojů lineárního modelování autory jako Okishio a Fujimori.

Na základě uvedeného přístupu pak může být spočteno, že 1 hodina práce kvalifikovaného inženýra má do kalkulace hodnoty produktu vstupovat např. jako hodina a půl hodiny průměrné nekvalifikované práce. To ale neznamená, že by měl být inženýr za svou práci lépe placen. Předpokládám, že v socialismu je vzdělávací sektor financován zcela z veřejného rozpočtu a na studium je nahlíženo jakožto na druh společensky nutné práce, a studenti tudíž pobírají průměrný příjem, přestože jejich studijní práce se začne do hodnoty produkce přelévat až tehdy, kdy sami začnou vykonávat kvalifikovanou práci. Věcné náklady i náklady ušlé příležitosti na zajištění kvalifikace tedy nese společnost, pročež je zbytečné, aby za ní byli kvalifikovaní pracovníci nějak zvlášť odměňováni.

Určitá míru příjmová i hodnototvorné diferenciace ale může být vhodné zachovat v případě prací, ve kterých má smysl určit několik úrovní výkonnosti v rámci daného druhu práce.
Další Misesova výtka souvisela s tzv. věcnými náklady výroby.

Kromě kvalitativních rozdílů mezi různými formami vynaložené práce uvádí Mises proti užití pracovní teorie hodnoty ještě rozdíly ve věcných nákladech na různé výrobky. Jako příklad uvádí Mises výrobky P a Q, kdy k výrobě výrobku P je zapotřebí 8 hodin přímé práce a 2 jednotek materiálu a, zatímco k výrobě výrobku Q je nutno vynaložit 9 hodin práce a 1 jednotku materiálu a. K výrobě každé jednotky materiálu a je přitom zapotřebí 1 hodiny společensky nutné práce. Výrobky P a Q jsou tak zpředmětněním stejného množství 10 hodin práce, přesto ale je třeba v racionální kalkulaci hodnotit výše výrobek P, jehož produkce je spojena s většími věcnými náklady, které nelze v rámci pracovní teorie hodnoty zohlednit.

Jde o to, že pracovní teorie hodnoty se vztahuje pouze na volně reprodukovatelné výrobky a nemůže tedy sama o sobě postihnout nejen vzácnost uměleckých děl, ale ani vzácnost nereprodukovatelných a přitom omezených přírodních zdrojů. Tuto okolnost si však plně uvědomovali již klasičtí ekonomové. V Ricardově systému se tak diferenční renta z půdy neustanovuje nahodile, ale v závislosti na produktivitě práce na nejhorší obdělávané půdě, čímž se v hodnotě zemědělské produkce odráží vzácnost a nereprodukovatelnost bonity půdy. Lze ukázat, že diferenční renta (narozdíl od renty absolutní) má své místo i v socialistické ekonomice, pokud má být dosaženo racionální kalkulace v případě odlišných přírodních podmínek a klesajících výnosů.

Zohlednění diferenční renty v socialismu tedy bude mít na hodnotu výrobků obdobný efekt, jako působení diferenční renty v kapitalismu, s tím rozdílem, že zatímco v předchozích ekonomických formacích je renta shrabována neproduktivními pozemkovými vlastníky, v socialismu má pouze účetní charakter a je přerozdělována ve prospěch celé společnosti. Obtížnější situace nastává u přírodních zdrojů, které nejen že jsou dostupné pouze v omezené míře, ale perioda jejich obnovy je natolik dlouhá, že může dojít k jejich vyčerpání či znehodnocení. Diferenční renta z dolů sice zvyšuje hodnotu surovin s ohledem na stále se zhoršující podmínky, za nichž je těžba dané suroviny ještě účelná, ovšem samotný fakt vyčerpatelnosti suroviny tím zohledněn není (v socialismu ani v kapitalismu).

Ještě horší situace nastává v případě životního prostředí, jehož hodnotu nelze vyčíslit v ekonomických kategoriích, ale jehož ničení má výrazný dopad na zhoršování kvality života. Socialistická ekonomika se tak bude nucena uchylovat k administrativním opatřením, kdy bude např. užití každé suroviny zatíženo hodnotovou přirážkou na zajištění výzkumu a vývoje alternativních zdrojů a každé průmyslové výrobě budou přičteny na vrub náklady na ochranu a obnovu životního prostředí, úměrné neblahým vlivům toho kterého procesu. Toto řešení trpí obdobnými neduhy, jako ekologické daně v kapitalismu (které ovšem díky odporu buržoazie dosud existují pouze v rovině proklamací). Nikdy totiž není možno zcela přesně postihnout veškeré dopady určitého procesu na životní prostředí a nákladnost jejich odstraňování. Přesto lze předpokládat, že v kolektivistické společnosti by bylo možno ochranu životního prostředí zajistit principiálně lépe, než jak to možné v kapitalismu, který obdobné problémy s externalitami nedokáže uspokojivě řešit. Přestože je tedy socialismus nucen používat v těchto otázkách nedokonalých administrativních metod, kapitalismus i decentralizovaný socialismus stojí před stejnými problémy s prázdnýma rukama, o čemž svědčí nerušeně pokračující devastace životního prostředí a krachy pokusů přispět k řešení těchto problémů na nadnárodní úrovni.

Další výhrada souvisí s časovou nehomogenitou práce; s tou nepřišel Mises, ale až Samuelson s Weiszäckerem.

Jde o to, že 1 hodina dříve vynaložené práce by měla být hodnocena výše, než 1 hodina práce vynaložené později. Předpokládá se totiž růst populace - a tedy množství práce - spojený s růstem produktivity práce, spočívajícím v zavádění práci šetřících inovací. Dříve vynaloženou práci by tedy bylo vhodné násobit koeficientem zohledňujícím tyto změny. Se Samuelsonem a Weiszäckerem ale nelze souhlasit v tom, že by úlohu tohoto násobitele mohla plnit pouze míra zisku. Naopak, míra zisku by optimální úlohu v tomto směru mohla plnit pouze tehdy, pokud by kapitalisté se sebezapřením věnovali veškerý zisk na akumulaci.

Konečně tedy přistoupím k popisu možného mechanismu plánování, tak jak jej navrhují Cockshott s Cottrellem, ovšem jenom v těch nejhrubším obrysech. Detailní popis různých algoritmů, které jsou navrhovány s ohledem na optimalizaci plánu, na vyhodnocování produkční efektivity atd. si můžete přečíst na stránkách v jejich knize Kybersocialismus.

  1. Není třeba, aby byly k centralizovanému zpracování odesílány veškeré jedinečné znalosti konkrétního času a místa, o kterých mluví Hayek. Je zcela postačující, pokud podniky v určitých intervalech komunikují centru informace o výrobních procesech, tj. množství jednotlivých vstupů, včetně homogenizované práce a depreciace strojů, k produkci určitého výstupu. Tyto informece ostatně již dnes každý podnik zpracovává a stačí k tomu osobní počítač s tabulkovým kalkulátorem, připojený k internetu.

  2. Na základě těchto informací je centrálně zpracována input/output matice pro celou ekonomiku. V této matici představují řádky matice jednotlivé výrobní procesy a sloupce matice jednotlivé vstupy. Zde je důležité poznamenat, že centrální plán musí být zpracován do nejmenšího detailu, tedy až na úroveň jednotlivých produktů. Na základě určitých matematických postupů je možno z takové matice určit množství práce zpředmětněné v každém z finálních výrobků, přičemž je možné zohlednit veškeré faktory modifikující hodnotu práce, které jsem před chvílí zmínil. Také je možno určit, jaké zdroje mají být přiděleny jednotlivým podnikům, aby byl plán konzistentní, tj. aby výroba meziproduktů odpovídala požadavkům na jejich využití a aby výroba finálních výrobků odpovídala předpokládané skladbě spotřeby.

  3. Jako výsledek tohoto zpracování jsou jednotlivým podnikům z centra zaslány instrukce, kolik kterého vyráběného zboží mají vyexpedovat těm kterým odběratelům.

Finální produkty jsou oceněny v pracovních hodinách a jejich množství odpovídá původnímu odhadu poptávky. Rozpočtové omezení občanů je zase dáno množstvím hodin, které odpracovali, sníženém o zdanění na krytí akumulace výrobních prostředků, veřejné služby a statky a zajištění těch, kteří pracovat nemohou. Protože se ale poptávka neustále vyvíjí, je pravděpodobné, že se nebude krýt se svým původním odhadem. Zde je na místě použití procedury naznačené již neoklasickými socialisty, kdy je skutečná cena vyjádřená v množství zpředmětněné práce zvýšena nebo snížena tak, aby docházelo k vyčištění trhu. Na rozdíl od návrhu neoklasických socialistů ale tato varianta zajišťuje konzistenci plánu s ohledem na výrobu meziproduktů.