Článek

Jiří Stehlík  Základní politologické schéma

O autorovi

Jiří Stehlík (1939), český geograf, ekonom a levicový publicista. —- Absolvoval studia geografie na Přírodovědeckou fakultu UK (promován 1962); v roce 1969 získal titul kandidáta ekonomických věd. Pracoval mj. ve Výzkumném ústavu národohospodářského plánování, Ústavu prognózování ČR, Institutu hospodářské politiky a na Ústavu mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické. V centru jeho odborného zájmu byly otázky regionálního rozvoje a hospodářského využívání přírodních zdrojů. V posledních letech se zabývá problematikou trvale udržitelného rozvoje, globalistikou, prognostikou a některými otázkami světové ekonomiky. Publikoval v časopisech Politická ekonomie, Ekonomický časopis nebo Plánované hospodářství, později třeba v Hospodářských novinách, Sociologickém časopise, Mezinárodní politice a v mnoha odborných periodikách zahraničních.
Díla: Světové přírodní zdroje, jejich zásoby a osvojování (1984); Máme národní zájmy? (1992); Budoucnost lidského rozvoje (2000).

Anotace

Článek Jiřího Stehlíka předkládá přehled vybraných politologických jevů se kterými jsme se v našem světě za uplynulých 200 let setkávali a s nimiž se v dalších desetiletích pravděpodobně shledáme znovu. Komplex těchto jevů není již na první pohled jednoduchý a nelze se divit, že mnozí lidé, včetně politiků (ty vysoce postavené nevyjímaje), se v něm ve skutečnosti vůbec nevyznají a podle toho i chybně jednají.

V předloženém pojednání vycházíme ze dvou hlavních předpokladů. První spočívá v tom, že všechny soustavy lidské společnosti, jak je v 19. a 20. století registrujeme, směřují nutně (!) - pokud lidstvo nechce z vlastní viny vyhynout - k jednomu (chtěnechtě beztřídnímu!) společenskému pořádku. Nazýváme jej humánním saturostacionárním systémem (HSSS), neboli společenským řádem na objektivně dostatečné, ale od jisté doby nutně stacionární hladině kryjící hmotné potřeby lidí s tím, že jejich duchovní nároky se stanou jednoznačně prvořadými (přirozená dynamičnost lidských bytostí sem bude nutně převedena, když materiální “realizace” nebudou napříště dost dobře možné).

Důvodem k tomuto uspořádání lidského společenství jsou tudíž jednak vnější limitovaně planetární faktory (nemožnost “věčného” ekonomického růstu), jednak však také - dílem související - “vnitřní” potřeba humanizace lidských byostí neboli důsledná přeměna lidí v osobnosti (a autentické občany). V našem příspěvku přitom zdůrazňujeme, že historicky nejkratší a nejméně problémovou cestou k tomuto absolutnímu či konečnému nebo cílovému společenskému systému by mohla - měla být doposud nerealizovaná cesta porevolučního, ale i “evolučního” humánního socialismu (HS), jež by ovšem musela disponovat určitými významnými a dlouho objektivně nenaplnitelnými náležitostmi (jejím právoplatným garantem by měla být nedeformovaná komunistická strana, případně níže zmiňovaná autentická sociální demokracie, které však doposud nikdy tuto svoji funkci nebyly schopny plně uskutečnit, neboť vždy zůstávaly rozmanitými subjektivními, avšak též objektivními vlivy “zkomolené”). Nevylučujeme nicméně, že nakonec také “tradiční” (dlouho pseudolevicová) sociáldemokracie nalezne svoji správnou orientaci na absolutní společenský řád. kém duchu. Uváděný vícestranný vývoj je a pevně věříme, že i nadále bude navzdory mnoha historickým peripetiím (kromě obou extrémních tendencí: ultrapravicové /UP/ i ultralevicové /UL/, jež končí v politickém vzduchoprázdnu), přirozeně pozitivní a proto jej v prezentovaném vyjádření symbolicky orientujeme “nahoru”.

Druhý, svým způsobem odvozený, předpoklad nám představuje od jistého času (!) relativní (!) pohyb uvažovaných společenských soustav, obrazně řečeno, z historicky převládající “pravé” orientace směrem “nalevo” a zároveň “vzhůru”. Týká se nejen autenticky sociálnědemokratického zřízení (aSD), ale také reformačního či “revizionistického” stylu spravování společnosti prostřednictvím sociáldemokratismu (rSD) a dokonce i “nejpravicovějšího” liberálněkonzervativního společenského systému (LK).

K cílovému stavu společnosti (HSSS) ostatně zanedlouho pravděpodobně dospěje též rádobylevicový “reformismus”, jaký se objevuje i v případě české sociáldemokracie. V západní Evropě i u nás se ovšem shledáváme i s nadějnými progresivními snahami tuto zaběhnutou, avšak nesmyslnou a koneckonců škodlivou orientaci překonat návratem k původnímu sociálnědemokratickému myšlení i politické praxi: viz “renesanční” spoj (reSD). Jak výše řečeno, vzpomínaná “levicová” orientace všech “nelevicových” společenských soustav je relativní, protože jde odprava, tj. od historicky v důsledku třídní diferenciace světa pod nadvládou “bohatců” různě znetvořených systémů společnosti. Ve skutečnosti zde máme co do činění s usměrňováním k vývoji nikoliv (horizontálně) levicovému, nýbrž (vertikálně) “rovnému”, v pravém slova smyslu normálnímu, vpřed motivovanému, humánnímu, třídně nerozpornému, k vývoji završenému právě ustavením HSSS. Pro úplnost uvádíme v našem grafu též určitý směr liberálkonzervatismu, který se nechce - nebude chtít - z důvodu jakési setrvačnosti smířit s evolučním pojetím kapitalistického řádu orientovaného k humánnímu cílovému řádu. Nazýváme jej superkapitalismem (SK) a běží v něm o zachování kapitalismu takříkajíc za každou cenu (třeba hromadně uplatňovaným násilím). Předpokládáme, že stejně jako různé ultrasměry, ale i jako “klasický” reálný socialismus (jako takový) vyústí nejspíše do ztracena (zajímavý bude v tomto ohledu bezesporu vývoj Číny).

V předloženém výkladu se nemůžeme vyhnout zaujmutí stanoviska vůči nezřídka používané výmluvě, že sociál(ní)demokracie se musí pro své zdárné uplatnění v budoucnu zaměřit “více do středu”, zaujmout střední vrstvy obyvatelstva apod. Je to názor naprosto chybný a škodlivý, který připraví tuto stranu bezmyšlenkovitě o další voliče. Sociální demokracie musí být ve své autencitě stranou důrazně levicovou, od komunistické strany se lišící nikoliv v cíli (tím má být “socialismus”, přesněji beztřídní společnost, v našem pojetí HSSS), ale v metodách, jak tohoto cíle dosáhnout - evolučně, stupňovitě, a nikoliv revolučně (relativně rychle a namnoze násilně). Pojem “středovosti”, “ústupčivosti” atp. se nesmí týkat ideologie, programovosti, ale výhradně politické praxe, a to čistě podle konkrétní politické situace a se zřetelným cílovým zaměřením. Toto si (pseudo)levicoví političtí činitelé zoufale a s neblahými důsledky pro zájmy skupin obyvatelů, jež by měli zastupovat, obvykle neuvědomují.

Pokročilejší fázi vývoje lidské společnosti dle představ sociáldemokracie nazýváme spolu s jinými autory demokratickým socialismem - DS, přičemž není jasné co to tento “socialismus” vlastně je. Nejvyšší etapu politiky liberálkonzervatismu, de facto nosnou ideu i praxi tohoto směru nakonec negující, pojmenováváme solidarismem (So), termínem taktéž zpravidla neurčitým.

Počítáme dále s tím, že liberálněkonzervativní hnutí - strany vznikaly přibližně ve stejné době jako samosebou opoziční politická uskupení socialistické povahy, neboli ještě před polovinou 19. století, kdy se začala v západní Evropě silně aktivizovat (první) průmyslová revoluce. Od prvotní - autentické sociální demokracie (doprovázené víceméně paralelními komunistickými aktivitami) se za čas - již v průběhu trvání I. Internacionály - počaly odpoutávat namnoze “kolaborantské”, s kapitálem smířlivé sociáldemokracie. Tyto silně zmatené (a zmatečné) organizace postupně získávaly - namnoze kapitálem rozmanitými způsoby koupenou - převahu, v současnosti už neúnosnou, s neblahými dopady pro vrstvy, jež by měly být jejich kmenovými voliči (v tomto ohledu se projevují maximálně verbálně a prakticky jenom velice omezeně). Permanentně a nyní nejspíše v zesíleném stupni sklízejí sociáldemokraté vedeni svými oportunistickými politicky pologramotnými vůdci trpké ovoce své zrady (jisté volební úspěchy jsou toliko důsledkem tradiční manipulovatelnosti voličstvem, v níž ovšem mimořádně vyniká “pravice”). Nefalšovaná sociálnědemokratická hnutí - strany byly souběžně (podobně jako odbory) zatlačovány do pozadí (kapitál je samozřejmě nepodporoval) a v současnosti se uplatňují pouze okrajově (především v severní Evropě a jako - naštěstí - sílící frakce uvnitř “socialistických” stran, zejména ve Francii a Německu).

V grafu zaznamenáváme původní proletářské - socialistické revoluce (1.), jež se staly v nedozrálých materiálních i duchovních podmínkách východiskem pro dost (nikoliv zcela!) problematický společenský systém, jenž byl později nazván reálným socialismem (RS). Ten skončil na evropském kontinentu v podstatě neúspěšně, ačkoliv v části Asie, na Kubě a čas od času i jinde nadále ještě (s jistou možností pozitivní transformace!) trvá. Nutno zde připomenout, že i v případě reálsocialismu bylo možno (!) v minulosti zjistit snahy o jeho “druhotné” zlidštění po revoluci takříkajíc rehabilitační (2.) (viz čs. “socialismus s lidskou tváří” - SLT). Cílem by mělo být vytvoření společenského podsystému zorientovaného na dráhu obecnějšího humánního socialismu směřujícího programově k humánně koncipovanému hmotně saturujícímu a stacionárnímu pořádku.

V předkládaném schématu umisťujeme taktéž potenciální (socialistickou) revoluci (3.), jež by teoreticky mohla započít v okruhu autentické sociální demokracie a jež by mohla vést ke vzniku plnohodnotného humánního socialismu (v každém případě na bázi splnění potřebných materiálních a duchovních podmínek). Tuto eventualitu nesmíme zaměňovat s dále uváděným směrem KSD, teoreticky přípustným na základě evolučního (!) vlivu v rámci autentické sociální demokracie.

V našem vyobrazení se nám to které společenské zřízení z praktických důvodů překrývá s příslušným politickým hnutím - stranou. Zvláštní místo zde však zaujímají komunistické strany, jež vyvíjejí větší či menší aktivity s významnějším nebo méně významným úspěchem obecně, tj. nikoliv pouze - navíc v deformované podobě - v reálném socialismu, nýbrž také v sociál(ně)demokratických alias svého druhu kapitalistických poměrech, a to i v těch liberálněkonzervativních. Tady se příslušné strany projevovaly ve dvou základních formách: jednak jako jejich reálsocialistické obdoby (“koupené Moskvou”, pitoreskním případem byla lucemburská komunistická strana tvořená několika desítkami členů), jednak jako autentické strany (viz např. před časem eurokomunismus). Ve druhém tvaru by měly tyto strany působit v co nejradikálnějším a nejcílevědomějším, avšak stále “evolucionistickém” tvaru, řekli bychom ve smyslu humánního socialismu na kapitalistickém základě. Přitom nevylučujeme, že i tímto způsobem (KSD) - nikoliv revolučně - by se dal nastolit humánně socialistický řád, a to dříve než zdlouhavější metodou reformně sociáldemokratickou. Nefalšovaná sociálnědemokratická strana by přitom mohla paralelně splynout s komunistickou stranou: tato možnost je otevřená (název strany by mohl být kompromisní).

Pro klid svědomí uvádíme v obrázku rovněž polohu současného “převládajícího” tendování české sociáldemokracie usilující o postup ke “středu” - ve skutečnosti napravo - v podobě čtverečku a též umístění želbohu reformistické sociáldemokracie snažící se o “návrat” k autentické straně toho jména (kolečko). Zodpovědní straničtí činitelé by si měli být vědomi okolnosti, že pochodu nalevo se nakonec - pokud jejich práce neztratí vůbec smysl - nevyhnou, stejně jako dosažení HSSS, a to spíše dříve (v měřítku několika desetiletí) než později. Nástup cílového společenského pořádku pouze - nezodpovědně, jak bývá zvykem - o něco oddálí.