Článek

Štěpán Steiger  Americká dělnická třída

O autorovi

Štěpán Steiger (1922), český levicový publicista. —- Publikuje v Listech, týdeníku A2, deníku Právo či v Hospodářských novinách. V posledních letech žije střídavě v ČR a USA, odkud pro Deník Referendum píše pravidelné komentáře o tamním dění.

Anotace

Americké dělnické hnutí je roztříštěné, slabé a dezorientované. Přesto podle Štěpána Steigera právě odbory představují jeho jedinou potenciální sílu. Článek charakterizuje dělnickou třídu a její obecné postavení v americkém neoliberálním systému.

USA a mezinárodní úmluvy na ochranu práce

Dvě poznámky úvodem: jednak, pojmem „americká dělnická třída“ myslím všechny námezdně zaměstnané, jednak to znamená, že se nemohu zabývat v relativně krátkém textu všemi stránkami jejich postavení. Vybral jsem jen některé, jež považuji za zvlášť důležité, a pokud získáte dojem, že je celkový obraz pesimistický či dokonce příliš černý, není to mým úmyslem, nýbrž pouze zrcadlem faktů.

Pro charakteristiku postavení této třídy a pro zasazení do obecného rámce třeba říci, že dělnické hnutí, dělnická třída je v postavení výrazně odlišném od podmínek evropských. Ocituji tu, co říkají profesorka a profesor sociologie, Kim Vossová a Rick Fantasia, ve své knize – významné pro pochopení naší otázky – Hard Work Remaking the American Labor Movement (Těžká práce. Jak přetvořit americké dělnické hnutí), vydané přede dvěma roky. Charakterizují podmínky, v nichž dělnické hnutí působí, jako „území utvářené mocnými korporacemi, slabým státem a nepřátelským soudním systémem“. Dodám k tomu další citát, tentokrát ze zprávy Mezinárodní konfederace svobodných odborů – tedy organizace, o níž nelze tvrdit, že by byla vůči USA jakkoliv zaujatá. Tato zpráva, vydaná v polovici letošního března, konstatuje: „Spojené státy ratifikovaly pouze dvě z osmi základních úmluv Mezinárodní organizace práce. Vzhledem k omezení odborových práv pracujících a přetrvávajících problémech s dětskou prací jsou zapotřebí rozhodná opatření, aby byly splněny závazky, jež USA přijaly v Singapuru a Dauhá v ministerských prohlášeních Světové obchodní organizace v letech 1996 – 2001 a v prohlášení MOP o základních principech a právech na práci. USA neratifikovaly podstatnou úmluvu MOP o právech na organizaci a kolektivní vyjednávání ani Úmluvu o svobodě sdružování a ochraně práva na organizaci. [V USA] neexistuje dostatečná ochrana proti diskriminaci odborů. Právo na stávku a právo na kolektivní vyjednávání jsou ostře omezena, zejména pro zaměstnance ve veřejném sektoru a některé skupiny dělníků v sektoru soukromém. USA neratifikovaly zásadní Úmluvu MOP o rovném odměňování ani Úmluvu o diskriminaci. Diskriminace je zákonem zakázána, ale projevuje se v praxi. Zákony rovnou odměnu vyžadují, ale nadále existují rozdíly mezi muži a ženami a různými etnickými skupinami.“

Na doplnění několik konkrétních podrobností. Zpráva Mezinárodní konfederace mj. uvádí, že porušování dělnických práv ve Spojených státech roste. „Důvěryhodnost USA, jež zaujímají mezinárodně rozhodný postoj pokud jde o lidská práva, je vážně narušována nedostatečnou ochranou pracujících, zejména těch nejzranitelnějších, na jejich domácí půdě,“ prohlásil generální tajemník MKSO, a dodal: „To jen podněcuje jiné vlády, aby se snažily o konkurenceschopné výhody na globálních trzích tím, že narušují základní dělnická práva.“

Jak z těchto citátů vyplývá, zaměření vládní politiky Spojených států – ještě výraznější zejména během prezidentování George W. Bushe – je protidělnické a musíme je mít na mysli vždycky, když mluvíme (nebo čteme) o postavení amerických námezdně pracujících.

Struktura dělnické třídy

Neobyčejně významným faktem je složení, struktura americké dělnické třídy. Vyvíjí se nebo chcete-li trvale mění v tom smyslu, že ubývá továrních dělníků, těch, jimž se dříve říkalo manuálně pracující. Tato skutečnost je znovu a znovu statisticky potvrzována. Nejnovější zpráva amerického Úřadu statistiky práce – to je součást ministerstva práce – z poloviny letošního března dokládá, že jen za letošní únor ztratila tovární výroba 1.000 pracovních míst (v březnu tento trend pokračoval), za uplynulý rok to bylo 48.000, za poslední tři roky celkem 1,6 milionu, což se rovná 10%. Proč tomu tak je, nemůžeme zde rozebírat, zmíním jenom skutečnost, že právě o tato pracovní místa Američané přicházejí také proto, že je jejich práce rostoucí měrou přesouvána do zahraničí, do zemí s mnohem levnější pracovní silou.

Ze 281 mil. obyvatel USA – podle posledního sčítání lidu v roce 2000 – je 139,252.000 zaměstnaných, k nimž musíme přičíst 8,149.000 nezaměstnaných, takže se dostáváme ke 147,401.000 pracujících. Tento údaj ovšem nezahrnuje nezaměstnané, kteří se dobrovolně – zpravidla sice donuceni okolnostmi, jinak ale o vlastní vůli - už neucházejí o práci a nejsou tedy podchyceni ve statistice. Ta ostatně nevykazuje ani miliony ilegálně pracujících cizinců, jichž je podle nedávné studie Pewova hispánského střediska (Pew Hispanic Center) asi 7,2 milionu. (O tomto faktu si řekneme víc za chvíli.) Tato čísla musíme mít na mysli, podíváme-li se na statistiku ministerstva práce (Department of Labor), která v rubrice „výroba, doprava a zaměstnání související s dopravou materiálu“ uvádí za rok 2004 17,954.000 osob – jinými slovy statisticky by ti, kdož pracují v materiální výrobě, představovali zhruba pouhých 12% pracovní síly. Tento údaj se jen málo změní, i když uvážíme statisticky nepodchycenou pracovní sílu, poněvadž v té převažují jiná povolání. Opakujme proto: pouze 12% amerických pracujících jsou lidé z továren.

Toto zdůraznění není údajem hodnotícím – jen z něj ovšem v každém ohledu pro dělnickou třídu vyplývají závažné důsledky, protože jistě chápete, že v nejednom směru jsou pracovní, tedy i mnohé jiné životní podmínky toho, kdo pracuje takzvaně „v kanceláři“ anebo jako vrátný či číšník, výrazně odlišné od podmínek v továrně. Současně však jsou okolnosti všem kategorií společné, např. obavy ze ztráty místa apod. Ke struktuře jen stručně tolik, že nejpočetnější je podle americké statistiky skupina řídících, hospodářských a finančních pracovníků – čítá 48 milionů, dále skupina služeb, do níž se zahrnuje např. zdravotnický personál, zaměstnanci restaurací a hotelů apod. s 22 miliony zaměstnanců, dále prodejní služby a kancelářská zaměstnání s 35 miliony. Jako v každé tzv. moderní společnosti tedy daleko převažují nedělnická povolání.

Mzdy a příjmová nerovnost

Do značné míry je tím předznamenána i mzdová struktura. Velká část pracujících zvláště ve skupině služeb má totiž nízké mzdy a navíc jde velmi často o služby sezónní nebo krátkodobé. (Třeba si v této souvislosti uvědomit, že kromě toho americké sociální zákonodárství prakticky nezná ochranu zaměstnance před propuštěním, jak je tomu v Evropě a dá se shrnout do známého hesla „hire and fire“ – najmout a propustit, tj. obojí je pro zaměstnavatele stejně snadné – žádný zákonný předpis neukládá výpovědní lhůty.)

Nejnovější údaje (z poloviny letošního března) dokazují, že průměrná mzda pokulhává za inflací. Souhrnné odměny – mzda plus dávky sociálního pojištění – vzrostly od konce roku 2004 do konce roku 2005 o 3,1% - nejpomaleji po roce 1999. Protože za tutéž dobu stoupla inflace o 3,4%, znamená to pokles reálné mzdy o 0,3%. Toto zpomalení bylo způsobeno pozvolnějším růstem jak mezd tak dávek. Dávky stouply ve srovnání s posledním čtvrtletím 2004 – kdy vzestup představoval 5,1% - o 4,5%, nejpomaleji od 2. čtvrtletí 2002. Reálná mzda poklesla za uvedené období 2004 – 2005 o 0,8%.

Tyto údaje pocházejí z tzv. indexu nákladů zaměstnání, jak jej vypočítává Úřad statistiky práce ministerstva práce. Zahrnuje všechny nevojenské pracující s výjimkou zaměstnanců federálních úřadů. Ukazuje nebývalou mezeru mezi celkovým hospodářským růstem a jeho výsledky pro pracující. Lze tak pochopit nespokojenost široké americké veřejnosti se současnou hospodářskou situací: ekonomika vykazuje růst, ale zvýšená produktivita práce se neprojevuje na výplatní pásce.

Na doplnění těchto údajů je nutno poukázat také na prohlubující se příjmové, tudíž i třídní rozdíly. Ze studie americké centrální banky – Federal Reserve Board – vyplývá, že průměrné čisté jmění americké rodiny představuje hodnotu 93.100 dolarů.Ovšem čisté jmění nejvyšších 10% stouplo od roku 2001o 6,5% na 831.600 $, kdežto u nejnižších 25% o 1,5%, tj. 13.300 $, pokleslo.

Vzorovou ukázkou postavení amerických pracujících je problém minimální mzdy. Její počátky se datují rokem 1938 – tedy dobou rooseveltovské éry. Tehdy přijatý zákon o „spravedlivých pracovních podmínkách“ (Fair Labor Standards Act) vyžadoval po zaměstnavatelích, aby platili svým zaměstnancům nejméně 25 centů na hodinu. Protože ovšem nebyla tato mzda vázána (indexována) na inflaci, musel ji vždy znovu určovat Kongres. V průběhu let se tak dělo, jenže naposledy se tak stalo před 9 – opakuji, před 9 – lety, kdy ji konzervativní většina Kongresu stanovila na 5,15 dolaru na hodinu. Před několika měsíci současný Kongres její zvýšení odmítl.

Kupní síla této mzdy od té doby ztratila 15%, představuje dnes necelou třetinu průměrné mzdy, kterou pobírají v soukromém sektoru pracující zařazené níže než dozorčí personál. Platí na federální úrovni, týká se tedy jen podniků působících po celých Spojených státech. V jednotlivých státech je však minimální mzda odlišná, až na dva státy s úrovní nižší je v ostatních vyšší než federální. V několika státech probíhají iniciativy odborů, občanských skupin a někde podnikatelských kruhů za zvýšení minimální mzdy. Pro dokreslení: během zmíněných 9 let odhlasoval Kongres pro své členy osmkrát zvýšení jejich platů (pokud vám to připomíná české politiky, je to podobnost nijak náhodná). Statistici rovněž vypočítali, že kdyby minimální mzda v USA rostla stejnou měrou jako odměny nejvyšších manažerů, dosahovala by dnes nikoliv 5,15 $ na hodinu, nýbrž 23,03 $.

Jak jsem se zmínil, reálná mzda v USA vykazuje klesající tendenci. Tuto situaci dokreslují data o rostoucí chudobě. Podle údajů Úřadu pro sčítání lidu (U. S. Census Bureau) stagnoval příjem amerických rodin v roce 2004 (údaje byly zveřejněny v prosinci mr.) pátý rok za sebou a míra chudoby čtvrtým rokem vzrostla. Představovala v uvedeném roce 12,7%, jinými slovy 37 milionů Američanů žilo pod hranicí chudoby, což bylo o 1,1 milion více než rok předtím. Hranice chudoby je podle téhož úřadu určena pro čtyřčlennou rodinu na 19.307 dolarů.

Hlavním důvodem rostoucí příjmové nerovnosti za posledních dvacet let je považován pokles mezd pro 70% dělníků se vzděláním nižším než je bakalářský stupeň vysoké školy. Tento fakt odráží především dlouhá období nezaměstnanosti, globalizaci, ztrátu pracovních míst ve výrobě ve prospěch povolání ve službách, jež jsou zpravidla hůře placena, přistěhovalectví – přistěhovalci ovlivňují záporně trh práce -, slábnoucí postavení odborů a nízké minimální mzdy.

Za zmínku stojí i jiný pozoruhodný jev mzdové politiky ve Spojených státech, jenž vystupuje stále ostřeji do popředí. Mohli bychom jej nazvat dvojúrovňovou mzdou. (Všimněme si, že jde současně o chytrý tah, jak pracující proti sobě postavit.) Spočívá v tom, že nově přijímaným – zpravidla tedy mladým nebo aspoň mladším než dosud zaměstnaným – nabízí podnik nižší mzdy anebo je nutí akceptovat méně výhod než mají „staří“. Nejčerstvějším dokladem byl požadavek newyorského Metropolitního dopravního podniku v prosinci minulého roku, když s odborovým svazem dopraváků jednal o novou pracovní smlouvu, aby nově přijímaní zaměstnanci přispívali – na rozdíl od dosavadních – na zdravotní pojištění. (Tento požadavek, odbory odmítnutý, byl jednou z hlavních příčin stávky – píši o ní podrobně jinde.) Zatímco praktiky „dvojúrovňové“ mzdové politiky se až donedávna omezovaly spíše na podniky klasického průmyslu, jež byly jen málo ziskové (např. ocelárny), nyní provozují tuto politiku i společnosti s vysokým ziskem jako např. výrobce traktorů Caterpillar.

Přistěhovalci a etnické rozdíly

Ve Spojených státech žije a pracuje ilegálně 11,5 - 12 milionů přistěhovalců. 49% z nich jsou muži, 35% ženy, 16% děti. 56% z nich pochází z Mexika, 22% z jiných zemí Latinské Ameriky, 13% z Asie, 6% z Evropy a Kanady. Ročně jich přibývá od roku 2000 odhadem asi půl milionu. Říká se jim oficielně „undocumented workers“ – po česku „nemají papíry“.

Prezident Bush navrhuje, aby většině z nich bylo podle jistých měřítek umožněno legalizovat pobyt, ale proti tomu se staví Kongres, který by dokonce chtěl postavit podél 3.200 km hranice s Mexikem – odkud přistěhovalci masově každým rokem přicházejí – zeď s vysokým napětím a příchodu ilegálních přistěhovalcům tak zabraňovat. Je pochopitelné, že nelegální pracující vykonávají ve zdrcující většině práce podřadné a hůře placené. Podle citovaného průzkumu zaujímají 24% všech prací v zemědělství, 17% v oborech souvisejících s čištěním, 14% ve stavebnictví a 12% v přípravě potravin. Celkem představují 4,9% všech pracovních sil. 94% mužů mezi nimi má práci, pro ženy je situace nepříznivější, jelikož mají většinou děti.

Někteří kritici tvrdí, že představují významnou konkurenci pro domorodé Američany s nízkým vzděláním. Avšak na podporu požadavků těchto přistěhovalců, zejména pokud jde o legalizaci pobytu a rovnosti pracovních podmínek, vystupují odbory, občanská sdružení, katoličtí biskupové aj., protože jejich zrovnoprávnění by mohlo koneckonců prospět i domácím dělníkům.

„Sociální jistoty“

Hovořit o „sociálních jistotách“ v současné Americe, zejména pokud se vztahují na dělnickou třídu, je skoro výsměchem. Ta je totiž pod neustálým a zvětšujícím se tlakem ať už jde o zaměstnanost, mzdy nebo jiné životní podmínky. Takže jen stručně o dvou důležitých bodech: zdravotním a důchodovém pojištění.

Zdravotně nijak pojištěno je 45 milionů Američanů, jejichž počet přitom stoupá; pochopitelně jde především o pracující. Až dosud poskytovaly toto pojištění především zaměstnavatelé, hlavně větší společnosti. Jednou z nich je General Motors, největší americký výrobce aut, která zaměstnancům poskytovala poměrně slušné jak zdravotní tak pensijní zajištění. Teď však přichází s návrhem, který by jí umožnil zátěže obojího pojištění se zbavit:

Nabídla všem 113.000 zaměstnancům svých podniků ve Spojených státech, kteří jsou odborově organizováni – poté, co záležitost projednala s vedením odborové organizace – svého druhu odstupné. Podle délky zaměstnání kolísá částka od 35.000 dolarů pro předčasný odchod do důchodu do 140.000 pro ty, kteří jsou ve společnosti zaměstnáni déle než 10 let a jsou ochotni odejít a vzdát se zdravotního pojištění. (Přitom 35.000 je asi polovina toho, co lépe placený dělník vydělá za jeden rok.) S podobnou nabídkou pro své zaměstnance přišel i Ford.

Zatímco ještě v roce 2000 platilo zdravotní pojištění svých zaměstnanců 69% firem,

v roce 2003 to bylo 66% a vloni 60%. Zatímco dosud jsou příspěvky na zdravotní pojištění osvobozeny od daní ze mzdy a z příjmu, předkládá prezident Bush návrh daňové reformy, jež by tyto částky omezila a to jak pro zaměstnance tak pro zaměstnavatele. Vyhlídky na uzákonění tohoto návrhu jsou sice za dané situace nejisté, nicméně naznačují způsob, jak by dosavadní „jistoty“ byly ještě více ohroženy. Ve stručnosti lze říci, že se zaměstnavatelé stále více snaží přesouvat rostoucí výdaje zdravotního pojištění na zaměstnance. Jednou z překážek, která jim v tom brání, je – mohli bychom říci „naštěstí“? – konkurenceschopnost: soutěží totiž mezi sebou o pracovní sílu a musí proto často nabízet větší výhody než konkurence.

Dodejme ještě, že leckterá velká korporace – uvedu např. Verizon, Lockheed Martin, Motorola, IBM – stanovily v poslední době stropy penzijních fondů pro své zaměstnance. Nejsou už tak „štědré“ a přijímají spíše tzv. plány podle článku 401(k) – to je článek daňového zákoníku z roku 1978, podle nějž si zaměstnanec spoří na důchod. Tyto úspory nejsou zdaňovány a zaměstnavatelé na ně velmi často přispívají (nejsou však ze zákona povinni tak činit – na rozdíl od evropských zemí).

Shrneme-li tedy tuto stručnou informaci, musíme říci, že pokud jde o zdravotní a důchodové pojištění, situace americké dělnické třídy se postupně – a zdá se, že nezadržitelně – zhoršuje a jistota, kterou v relativní míře má v tomto ohledu zpravidla dělnická třída v Evropě, mizí.

Jak američtí dělníci bojují

Z toho, co jsem dosud řekl, by někdo mohl vyvodit, že skutečnost zhoršování svého postavení americká dělnická třída jen pasívně přijímá a není s to náporu čelit. Proto na závěr několik slov o tom, jak za své zájmy američtí dělníci bojují. Zmíním se krátce o dvou způsobech: je to jednak bezprostřední obrana prostřednictvím odborů – říkám „obrana“, protože odbory už dávno většinou ztratily schopnost útoku -, jednak boj spíše „ryze“ politický. K odborům nejdříve několik číselných údajů.

Největší odborová organizace, AFL-CIO (zkratka pro Američan Federation of Labor – Congress of Industrial Organizations), dnes sdružuje 9 mil. členů. Vznikla v roce 1955 sloučením dvou odborových centrál – jména obou jsou v názvu. Ovšem AFL byla založena už v roce 1886 jako odbory kvalifikovaných dělníků a tento svůj punc a organizační strukturu si zachovávala až hluboko do 20. století. CIO vznikla v roce 1935 a byla dlouho považována za radikálnější než zkostnatělá a zbyrokratizovaná AFL (jež mimochodem v letech studené války vydatně podporovala americkou politiku ovlivňováním – i finančním – evropských nekomunistických odborových organizací). AFL-CIO sdružuje 54 jednotlivých odborů. Počet členů amerických odborů nepřestává klesat: v 50. letech reprezentovaly 36% všech pracujících, v roce 1983 to bylo ještě 20,1%, vloni už jenom 12,5%. V absolutních číslech to bylo vloni 15,7 milionů. Pozoruhodné je, že mnohem vyšší podíl odborové organizovanosti vykazují státní zaměstnanci (tzn. Zaměstnanci federálních, státních a místních úřadů) než námezdně pracující v soukromém sektoru: v roce 2004 to bylo 36% proti 7,9%. Jen odbory, jež sdružují zaměstnance jednotlivých států, okresů a místních úřadů (AFSCME) mají 1,3 mil. členů, o celou polovinu víc než svého času nejsilnější Sjednocení dělníci automobilového průmyslu (UAW). Jiná silná organizace, sdružující hlavně učitele, NEA (National Education Association), má dokonce 2,5 mil. členů. Odbory pracujících v distribuci (obchodě) a v zemědělství a rybolovu patří k početně nejslabším (představují pouze 3,3% resp. 3,9% zaměstnanců ve svých oborech).

O právo na členství v odborech musí i dnes američtí dělníci stál bojovat. Prezident AFL-CIO John Sweeney prohlásil na jedné ze sta demonstrací za toto právo v prosinci minulého roku: „Právo sdružovat se v odborech je základní svoboda, jež byla k nepoznání rozleptána. Korporace si se systémem pohrávají – dělají všecko možné, aby zabránili dělníkům organizovat se – beztrestně.“ Téměř třetina zaměstnavatelů, u nichž se rozjela organizační kampaň, propouštěla ty, kdo kampaň organizovali nebo se chtěli stát členy, a polovina těchto společností hrozila, že skončí výrobu, bude-li založena odborová organizace. Za zaznamenání stojí nedávný případ, kdy americké ministerstvo obrany hodlalo zavést nový personální systém pro zaměstnance bezpečnosti. Byl to během posledního půl roku už druhý pokus Bushovy vlády uplatnit pro část federálních zaměstnanců nová pravidla, jež by výrazně omezila pravomoc odborů a usnadňovala přijímání, povyšování a disciplinování federálních zaměstnanců.

Jenom zčásti zastupují odbory i nečleny – vloni to bylo 1,5 milionu. Také zeměpisně je hustota odborových organizací v USA značně rozdílná – např. Texas, ačkoliv má skoro o 1,5 mil. námezdně pracujících než New York, má ve srovnání s tímto státem sotva čtvrtinu odborově organizovaných.

I když se z českých sdělovacích prostředků sotva dovíte o stávkách v USA, probíhají na různých stupních a s různou intenzitou velmi často. Zmíním jen stávku newyorských dopraváků v prosinci minulého roku – aniž půjdu do podrobností, řeknu jenom, že ve státě New York je veřejným zaměstnancům zakázáno stávkovat -, svého druhu stávkový boj vedou „nedokumentovaní“ přistěhovalci, jak mi sdělil přítel, ve skladech a dopravě mnoha menších podniků rovněž v New Yorku, dlouhý boj včetně stávky vyhráli v Kalifornii loni v létě dělníci pěstitelské firmy Taco Bell atd.

Tyto boje ovšem až příliš často probíhají bez odborů nebo dokonce proti vůli jejich funkcionářů – zmíněné newyorské stávce se nedostalo vůbec podpory ani od federálního vedení odborového svazu ani od jiných odborových organizací ve státě. Odbory, pokud máme na mysli jejich zejména vyšší funkcionáře, jsou málokdy radikální, vyskytují se i případy (naposledy při stávce leteckých mechaniků společnosti Northwest Airlines loni na podzim), kdy jeden odborový svaz odlákává členy jiného pro sebe.

V červenci 2005 došlo i k rozkolu AFL-CIO. Odešlo z ní několik velkých svazů, kterým se politika vedení – v čele s prezidentem Johnem Sweeneym – zdála přespříliš mírná a málo odpovídající měnícím se podmínkám pracující Ameriky. Nemohu zde jít do podrobností – to by byla celá zvláštní kapitola -, řeknu jenom tolik, že disidenti, sdružení v tzv. partnerství nové jednoty, navrhovali strukturální organizační změny ve prospěch větších a kompaktnějších organizací, schopnějších vést důslednější asi úspěšnější boje na obranu pracujících. Americké odbory jsou totiž mj. organizovány zpravidla podle profesí, takže v jednom podniku, neřku-li v jednom průmyslovém odvětví, působí několik odborových organizací. Často tedy není snadné dosáhnout jednotného postupu při prosazování požadavků, jež zdánlivě nejsou tytéž pro různé skupiny pracujících. Sloučit odbory v jednom průmyslovém odvětví do jediné organizace by tudíž mohlo výrazně posílit jejich postavení. Při všech potížích, které se mohou při sjednocování vyskytnout, nedá se téměř po roce říci, že by se tato strategie výrazně prosadila.

Proč jsem se tak dlouho zdržel u odborů? Vzhledem k tomu, jak je americké dělnické hnutí roztříštěné, slabé a dezorientované, představují odbory vlastně jeho jedinou skutečnou sílu. Tedy – potenciálně. Jedinou v tom smyslu, že pokud jde o politiku, platí slova o roztříštěnosti a dezorientaci ještě mnohem více. Odhlédneme-li od malých a na federální úrovni USA a na federální úrovni politicky zanedbatelných levicových skupin, nemá americká dělnická třída na politické scéně žádné zastoupení. Odbory zpravidla podporují finančně a propagandisticky Demokratickou stranu. To platí zvláště v případech jednotlivých kandidátů případně v jednotlivých státech Unie. Jako celek nemá Demokratická strana ani v programu, natož v praktické politice nic, co by se dalo vyložit jako úsilí ve prospěch námezdně pracujících. Thomas Frank, autor rozboru postojů dělnických voličů ve státě Kansas, došel k závěru: „Demokraté už nepromlouvají k lidem, kteří ztrácejí v systému volného trhu, jenž je den ode dne brutálnější a arogantnější.“ Analýzy volebních výsledků prezidentských voleb v roce 2004 ukázaly, že 66% dělnických voličů pokládalo Bushe za schopnějšího v boji proti terorismu – ve srovnání s pouhými 39% pro demokratického kandidáta Kerryho, a 55% jich dokonce bylo přesvědčeno, že Bush lépe zvládá hospodářské problémy, ale jenom 39% si to myslelo o Kerrym.

Závěry si asi vyvodíte sami. Dovolte mi jenom metaforu: dělnická třída jakoby v USA zmizela z obrazovek. V televizním věku se to rovná zmizení z obecného povědomí.