Článek

Michael Hauser  Obrana jazyka

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Michael Hauser v článku zdůraznuje důležitost českého jazyka z pohledu postmoderního vývoje. Hauser oproti názorům o tom, jak jazyk, národ nebo kultura spoutávají individuum, tvrdí, že se individuum na základě zmíněných kategorií osvobozuje, “neboť jenom tak se odpoutává od nekonečných proudů znaků, simulaker, které vytvářejí jeho životní svět – osvobození znamená stát se individuem a subjektem, který již není proměnlivou skvrnou na nekonečném moři kontextu – kontextuální amébou.”

Obrana češtiny

Kolem nás vyrůstá informační společnost, propojená internetem a komunikačními technologiemi tak, že to vytváří příslovečnou globální vesnici. Poněkud v pozadí stojí jiné médium, samotný jazyk a řeč, nenápadný základ každé společnosti. Je pozoruhodné, jak se postupně privatizuje – také Ústav pro jazyk český se nakonec řídí pravidlem, že není rozhodčím v otázce jazykové správnosti, nýbrž jenom jakousi asistenční službou pro uživatele jazyka. Zkrátka individuum je nejvyšší soudce a gramatika, ortografie a ortoepie jenom poradní sbor. Jedinec je vlastníkem jazyka a může si s ním nakládat podle svého. Připomíná-li snad někdo obecně platná jazyková pravidla a zásady, mívá špatné svědomí: neomezuje tím vlastnická práva individua?

Jenže jazyk a řeč se privatizovat nedají – mají povahu společenskou a komunitní – bez ,řečové hry‘, která probíhá v určité komunitě nebo společnosti je jazyk nepoužitelný, neboť ,privátní jazyk‘ by byl nesrozumitelný nám samotným – to je jedna z hlavních myšlenek Ludwiga Wittgensteina. Proto se jazykové privatizátorství dostává do rozporu s povahou jazyka – kdyby bylo důsledné, nastalo by nejspíš nové babylónské zmatení jazyků, jak o něm čteme v Bibli – lidé by si navzájem nerozuměli a nerozuměli by ani sami sobě. Ekonom by řekl, jazyk je ,veřejný statek‘ zvláštního druhu, neboť jeho privatizace by znemožnila jeho užívání. Tento statek navíc není jenom výtvorem současníků, nýbrž vznikal po staletí (český jazykovědec Jan Gebauer kdysi říkal, že český jazyk je naše nejvzácnější kulturní dědictví. Jeho vývoj je nám zřetelný více než 600 let). Jestliže chráníme hrady a zámky, neměli bychom usilovat také o ochranu jazyka? Rozdíl je v tom, že na hrad nebo zámek se dostaneme snad o víkendu, kdežto v jazyce bydlíme neustále a často v jedné sklepní špeluňce, aniž máme tušení, že nad námi jsou patra s prosvětlenými komnatami a hodovními síněmi s výhledy do zahrad.

Jazyk skrývá ještě jeden paradox – je zásadní pro samotnou individualitu. Jenom jazyk je živel myšlení (myšlenka je myšlenkou tehdy, když nalezne svůj jazykový tvar) a myšlení je hlavní síla, která utváří naši individualitu (v zápase s otázkami jako „kdo jsem?“, „na čem mi v životě záleží?“, „co odmítám?“). Bez jazyka není myšlení a bez myšlení není individuality. Jak kdysi psal Hegel, zlom mezi středověkou a novověkou dobou se dovršuje v okamžiku, kdy Luther přeložil Bibli do němčiny. Teprve „vlastní, rodná řeč“ dává člověku jeho plnou subjektivitu, neboť to, co si člověk představuje v nejskrytějším nitru, lze nyní vyslovit (G.W.F.Hegel, Dějiny filosofie III., Academia, Praha 1974, s. 182). Jinými slovy, čím více naše bytost prolne s jazykem, tím silnější je subjektivita. Jazyk je prostředkem a podmínkou individuality, nebo jak říkal Jan Neruda, je to živná míza myšlení. V postmoderních dobách se tento postoj převrací a převládá názor, že jazyk jako obecný živel individualitu ničí – čím méně společných jazykových pravidel, tím větší individualita. Ale neměl nakonec přece jen pravdu Hegel? Kolik individuality je ve vyjadřování novinářů, politiků, ale i dnešní literátů? Kolik opravdu svébytných, původních myšlenek a vyjádření najdeme? – Toto ,individuální‘ myšlení a vyjadřování často připomíná nechutnou kaši z nejlevnějších surovin.

Vtip je v tom, že taková individualizace jazyka prováděná jménem svobody a demokracie vyvolává spíše opačný účinek – svobodu a demokracii dusí. Jestli tyto pojmy nejsou jenom sloganem na billboardech politických stran, pak znamenají, že se jako individuality dovedeme projevit, a tedy máme dostatečně bohatý výrazový rejstřík. Proto se dá říci: čím bohatší jazyk, tím více toho vyslovíme (veřejně i soukromě), tím lépe vyjádříme, co vlastně cítíme, myslíme, chceme – a snáz pojmenujeme cíle, prostředky a důvody našeho politického angažmá. Staří čeští demokraté jako Karel Čapek nebo Josef Hora velmi dobře věděli, proč brání češtinu před těmi, „kterým by zcela stačilo nějaké nouzové esperanto pro jejich potřeby vyjadřovací.“ V jazykové pohodlnosti spatřovali pohodlnost myšlenkovou a politickou. A dá se to říci ještě jinak: jestliže forma vždy určuje obsah, jak o tom píše Slavoj Žižek, tak náš jazyk a řeč jenom nevypovídá něco podstatného o nás samotných ve smyslu starořímského „qualis vir, talis oratio“ (jaký člověk, taková řeč), ale také zrcadlí fyziognomii našeho světa. Krize jazyková je v jádru krizí demokracie.

Chceme-li pochopit tyto paradoxní souvislosti, nezbývá než se na chvíli ponořit do úvah o proměnách kultury. Herbert Marcuse kdysi hovořil o afirmativním charakteru kultury – kultura devatenáctého a první poloviny dvacátého století byla jako izolovaný ostrov ,duchovních hodnot‘, na kterém bylo možno načerpat povzbuzení a útěchu pro každodenní život v šedivém světě peněz, byrokracie a moci. Tento ostrov v moři bezútěšné reality umožňoval, aby ,kulturní‘ člověk přijal svůj reálný život jako něco daného a osudového. Říše duchovních hodnot vyvolávala afirmaci (přitakání) zcela neduchovní realitě, i když, jak starý dialektik Marcuse nikdy nezapomněl zdůraznit, v této kultuře byly prvky, které danou realitu překračovaly a podvracely. Tento ostrov se stal minulostí. V postmoderním světě se ostrov kultury ponořil do moře reálného života a rozpustil se v něm – ekonomická produkce a každodenní život je následkem toho prostoupen stopovými prvky ,kultury‘ – nejrůznějšími konzumními symboly, obrazy, melodiemi, které jsou součástí nepřetržitého zkušenostního proudu, jak o tom píše Fredric Jameson v knize Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu. Jestliže stará afirmativní kultura měla v sobě prvky transcedence (vybízela, byť jenom na poli umění a fantazie k překročení špatné skutečnosti), tak postmoderní kultura (postmodernismus) se vyznačuje tím, že se naplno rozvíjí fenomén Marcusem označovaný jako zvnějšnění, které znamená, že vnitřní svět individua se včleňuje do vnějšího světa a probíhá ,totální ekonomická mobilizace.‘

Jazyk přestává být součástí samostatné kultury a je stále více vtahován do tržní logiky – jazyk je formován či spíše deformován tím, čemu Adorno a Horkheimer v Dialektice osvícenství říkali ,kulturní průmysl‘ – sériové uplatnění určitých předem vytvořených ,kulturních‘ norem a šablon za účelem ekonomickým a ideologickým. Pop-hvězdě musí přes oči viset vlasy, aby měla punc ,originality,‘ a používat určitých, předem vykalkulovaných výrazů, které se naoko jeví jako spontánní. Kulturní průmysl vyrábí jazykové šablony, které se šíří mezi širokými vrstvami jeho spotřebitelů a vyvolávají zdání něčeho přirozeného. Existuje ve světě kulturního průmyslu něco takového jako ,přirozený jazykový vývoj‘?

Postmodernismus je zvláštní tím, že úplné přilnutí nebo spíše promísení s hlavními socioekonomickými tendencemi pociťuje jako spontánní akt. Jednou z definic postmodernismu jako vládnoucí kultury by bylo, že včlenění a spoutání je prožíváno jako rozšíření svobody individua. Nebo jinak řečeno, naprosto konformní postoj (bezproblémové přijetí životních ideálů a postojů hlásaných kulturním průmyslem – úspěch, sex, peníze, kariéra) vyvolává dojem nekonformity. To se projevuje na postoji mnoha intelektuálů: je v nich úzkostlivá snaha vyhnout se tomu, aby je někdo označil jako ,elitáře‘ nebo ,autoritáře‘. Proto u nich cítíme jakýsi instinktivní odpor postavit se proti ,většinovému vkusu‘, neboť snad mají za to, že by se proti něčemu zpronevěřili – proti tomu, co vyvolává chuť dynamičnosti, mládí, modernizace, života. Afirmativnost má estetické kvality.

To se samozřejmě projevuje na vnímání jazyka – všechny změny jsou vnímány jako spontánní, dynamické, svobodné. Není to jenom tak, jak to říkal Josef Hora, že spousta vzdělaných lidí „mluví jazykem zmechanizovaným, beze snahy o osobitý výraz, jazykem jakoby rozmnoženým na cyklostylu, tuhým a bez odstínů. To ovšem právě u tak zvané inteligence plyne z pudu napodobovacího, z nedostatku vlastního myšlení po svém.“ Tento ,napodobovací pud‘ přináší estetické uspokojení a jeví se dokonce jako něco životodárného.

Hora si však povšiml dalšího paradoxu: „ctitelé individualismu, kteří si tolik zakládají na své vyšší odlišnosti, mívají začasté jazykovou kulturu zcela stádnou, zatím co lidé prostí mluví řečí jadrnou, pojmově čistou.“ Otázka je, zdali tento paradox ještě platí, jinými slovy, zdali v době kulturního průmyslu a postmodernismu nadále existují ,prostí lidé‘, kteří si zachovali jazykový cit, který, jak kdysi tvrdil Palacký, vznikal staletí a je podhoubím živého jazyka. Není to tak, že se nakonec tito lidé proměnili v ,polovzdělance‘, kteří se chtějí jevit jako vzdělaní – žijeme koneckonců ve ,vzdělanostní‘ společnosti – a na všechno mají svůj vlastní názor, jenomže jejich ,názor‘ je odvarem myšlenkového a jazykového světa politiků, mediálních analytiků, publicistů?

Ale tak to být nemusí. Ještě Hrabal zachytil v českém lidovém prostředí projevy, které napájely jeho texty a které byly ,řečí jadrnou a pojmově čistou‘. Nežije tato jadrná lidová čeština svým životem i dnes, jen okrajově poznamenaná všemi těmi jazykovými pitvornostmi mediální a polovzdělanecké češtiny? – Zaposlouchejme se někdy do řečí rybářů, řemeslníků nebo dělníků – nepřežívá u nich jazyk plný svérázných obratů a metafor vytvořených s citem pro češtinu? Ve vulgárních a obscénních vtipech je mnohdy více jazykového citu než ve spisech mnoha dnešních učenců. Vypadá to tak, že mediální a kulturní průmysl není všemocný. Je to vidět i na tom, že názor většiny se občas dlouhodobě a jaksi osudově rozchází s tím, co hlásají všemožní mediální analytici, novináři a jiné ,autority,‘ jako nyní v otázce radarové základny v ČR.

Mnozí odborníci samozřejmě zpochybňují jazykový cit prostých lidí s tím, že doba obrození je nenávratně pryč, a tudíž bychom konečně měli odvrhnout tento obrozenecký ,konstrukt‘. Jenže takové vymítání obrozenectví má zvláštní ,odvrácenou‘ tvář – jestliže upřeme lidem jazykový cit, pak snadno dospějeme k přesvědčení, že je zapotřebí provést jazykovou reformu, která jazyk přizpůsobí lidem. Takové přizpůsobení má znamenat demokratizaci jazyka – ve skutečnosti se však zakládá na zamlčené představě, že lidé jsou stádní bytosti neschopné porozumět jazykovým jemnostem a obtížím gramatiky. Jinými slovy, tato demokratizace je maskovaným elitářstvím. Místo abychom vyšli z toho, že v lidech je nějaká jazyková schopnost, kterou lze rozdmýchat, již předem vidíme jenom ubohost a jazykovou nemohoucnost. Je také zvláštní shoda mezi těmito reformátory a některými stalinistickými jazykovědci, kteří razili podobnou ,demokratizaci‘ jazyka – pryč od buržoazních přežitků, blíž k mluvě pracujícího lidu. Výchozí představa je stejně tak elitářská – lid nemá smysl pro jazyk a pro vyjádření jeho ,základních potřeb‘ mu stačí ta nejjednodušší jazyková pravidla.

Postmodernismus je dobou převrácení hodnot – kdo se snaží přiblížit k živému jádru češtiny a rozvíjet jazykový cit, tj. myslí demokraticky, má pověst elitáře, kdežto elitářství se vydává za demokratičnost.

Ale jak už to bývá se všemi kulturními jevy, i postmodernismus přináší jedno důležité poznání – ukazuje nám, že jazyk, dějiny, národ, kultura nejsou nějaké objektivní hodnoty, které existují v pomyslné říši velkých idejí lidstva. Postmodernismus jako masová kultura dokončuje proces odkouzlení, který zasahuje ideály tak drahé předchozím generacím: jejich odkouzlení se odehrává nejen v hlavách intelektuálů, ale také u širokých vrstev. Jazyk, národ, kultura sama o sobě nic neznamená, jsou to volně plující znaky v oceánu jiných znaků, jejichž význam se proměňuje dle kontextu. Právě toto postmoderní rozemletí všech velkých ideálů odhalilo, jak to bylo s jejich objektivitou – nebylo to tak, že lidem na nich záleželo, protože to byly objektivní hodnoty, ale přesně naopak: právě proto, že na nich lidem v určitě kulturně-historické situaci záleželo, začaly mít objektivní význam (sloužily jako společná perspektiva nebo identita).

Postmoderní odkouzlení ideálů tak řečeno vyčistilo stůl od metafyzického balastu, a možná poněkud překvapivě vytvořilo předpoklady k jejich novému životu. Poté, co postmoderna zrušila přitažlivé kouzlo velkých ideálů, člověk ztratil vnitřní vztah k ukazatelům, které stály nad jeho životním kontextem, a byl ,zvnějšněn‘, převeden na rozptýlené a nesoudržné zlomky znakové sítě. Jestliže individuum začne tuto rozptýlenost a nesoudržnost pociťovat jako dlouhodobě nesnesitelnou, pravděpodobně se pokusí obnovit svůj vztah k těmto ideálům, ale bude se tak dít převráceným způsobem: nepřijme je kvůli jejich ,objektivní‘ hodnotě, nýbrž proto, že v jazyku, řeči, národu, kultuře najednou objeví nezbytné podmínky pro přežití své individuality (v případě národa nebo i dalších bodů to ovšem nebude prostý návrat ke koncepcím devatenáctého století, ale utváření jeho nového pojmu ve shodě s výzvou „vytvořme celoevropský národ“ nebo naopak v kontrastu s ní).Nakonec se tedy může ukázat pravý smysl ideálů, neboť pro člověka už nebudou znamenat potlačení individuality jako v postmoderně, nýbrž její nutný předpoklad.

Není to tak, že jazyk, národ, kultura spoutává individuum, ale naopak, individuum se na jejich základě osvobozuje, neboť jenom tak se odpoutává od nekonečných proudů znaků, simulaker, které vytvářejí jeho životní svět – osvobození znamená stát se individuem a subjektem, který již není proměnlivou skvrnou na nekonečném moři kontextu – kontextuální amébou. Jinými slovy, ideály, které prošly tímto postmoderním převrácením, mají smysl v tom, že umožňují obnovit lidskou individualitu a svobodu (v tomto světle se možná znovu ukáže skrytý význam křesťanství, o kterém Kierkegaard říkal, že je to jediné moderní náboženství). Znovuzrození (renesance) jazyka, národa, umění by nepramenilo ve vědomí odpovědnosti za ,hodnoty‘ – nastalo by zkrátka kvůli nám samotným.

Takové rozvinutí individuality je také zapomínaným jádrem demokracie: každý občan je vybízen, aby používal vlastní hlavu a srdce, a poučeně rozhodoval o věcech, které se ho nějak dotýkají, jak se o to snaží dvě nové české iniciativy Ne základnám a Jsme občané!ideologickou slupkou manipulativních technik, kdyby lid (podle druhé článku Ústavy ČR zdroj veškeré státní moci) myslel a jednal jako kontextuální améba? Tzn. demokracie je tam, kde občané jsou individualitami a mají vnitřní sílu odmítnout manipulativní prefabrikáty mediálního průmyslu. Nebo jinak: jestliže jádro demokracie je v tom, o čem se zpívalo na náměstích v listopadu 1989, že „vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí“ – nebyla by demokracie jenom

Jak vidíme, demokracie, individualita a jazyk jsou věci, které se od sebe nedají oddělit. Když začneme v jednom bodě tohoto trojúhelníka, dostaneme se k oběma dalším. Jestliže budeme bránit a rozvíjet jeden bod, prospějeme i ostatním bodům. A dalo by se říci: kdo mluví o individualismu nebo demokracii a užívá jazyka-nejazyka (zmechanizovaného, ztuhlého prefabrikátu), z individualismu a demokracie dělá něco mechanického, nevábného, cizorodého. Kdo naopak má na srdci individualismus nebo demokracii, pravděpodobně si dříve či později vytvoří individuální jazykový projev navzdory všem ,objektivním tendencím,‘ jak tomu bylo třeba u velkých českých demokratů Havlíčka a Masaryka nebo v českém disentu během normalizace.

Tento trojúhelník nás přivádí zpět k tomu, že jazyk a řeč nejsou jenom prostředkem dorozumění, ale také něco vypovídají o charakteru, teplotě a pulzu současného života i nás samotných – je to jemný seismograf, který zaznamenává pohyby a otřesy pod povrchem věcí. Je to zrcadlo, ve kterém poznáváme své vlastní rysy, jedno z mála, které není možno tak snadno roztříštit na nespojitelné kousky.

Prvním rysem je instrumentalizace jazyka – jazyk se stává pouhým nástrojem komunikace, a ztrácí své imanentní kvality a zákonitosti. Záleží na jediném: aby jazyk ,fungoval‘. Instrumentalizace se mnohdy dostává do kontrastu s jazykovým cítěním lidí, takže některá instrumentalizovaná slova pak ,nefungují‘, tj. lidé s jazykovým citem je odmítají používat. Tak se dá říci, že kdyby se jazyk zcela přizpůsobil ,užitkovosti‘, nejspíš by ztratil svou základní vlastnost – být prostředkem dorozumění. Redukce jazyka na pouhý nástroj, vede k rozštěpení jazykové komunity.

Nejznámějším příkladem takové instrumentalizace a následného štěpení je jednoslovný výraz pro naši republiku – ,Česko.‘ Pro jedny je to prostě ,fungující‘ výraz, pro druhé je to projev jazykového barbarství. Příznačná byla reakce, kterou vyvolal český filosof Milan Machovec svým článkem Skoncujme definitivně s barbarismem „Česko“! (Orientace, příloha Lidových novin, 13.6 1998). Moudře navrhoval, abychom se nazývali tak, jak nás nazývá cizina. Snad ve všech jazycích je v jednoslovném názvu naší země obsažena kmenová slabika jména našeho národa. Kdybychom se měli nazývat ,Česko,‘ museli bychom být pro cizince Čeové. V češtině je jeden výraz vystihující skutečnost, že jsme Čechové, který možná zní nezvykle, ale který by se časem – právě v kontaktu s cizími národy – mohl přirozeně rozšířit: je to slovo s latinskou koncovkou ženského rodu ,Čechie‘. Jazykoví odborníci se na Machovce okamžitě vrhli a vyčetli mu ,nekompetentnost‘, aniž se odpoutali od svého čistě odbornického a v jádru afirmativního hlediska a dotkli se širších souvislostí spojených s tímto problémem. Po téměř deseti letech od napsání článku se ještě více prohloubila propast mezi jazykovými ,instrumentalisty‘, kteří koneckonců za bernou minci považují jazyk mediálního a kulturního průmyslu, a těmi, kteří se nehodlají vzdát svého jazykového citu.

Jazykoví odborníci, obhajující jazykovou správnost ,Česka,‘ tak vlastně předkládají argumenty, které jsou v rozporu s jazykovým citem nemalého množství Čechů, snad proto, že kategorii jazykového citu již dávno poslali do muzea starožitností. Tak se obrátila situace z konce 19. století, kdy vznikal Ústav pro jazyk český: čeští filologové (z řeckého ,filein‘ a ,logos‘ – lidé s láskou k jazyku) tehdy usilovali o ochranu a zušlechtění češtiny, „toho nejmocnějšího paladia naší národní jsoucnosti“ (Václav Ertl), mnohdy navzdory jazykovým zlozvykům většiny Čechů. Dnes to jsou naopak spíše ,neodborníci,‘ kteří alespoň pasivně (tím, že se vyhýbají některým patvarům) chrání češtinu před instrumentalizací, kterou legitimizují někteří jazykoví specialisté.

Tento zdánlivý paradox svědčí o jedné věci: jazyk je součást světa, ve kterém nastalo převrácení mezi prostředkem a účelem, o kterém čteme v Adornově a Horkheimerově Dialektice osvícenství: vše, co není prostředkem či instrumentem, musí se obhajovat. Co kdysi bylo samozřejmé (ochrana a zušlechťování jazyka), jeví se jako nesamozřejmé a musí se ospravedlňovat. Plnost, půvab, tvárnost jazyka neustále čelí otázce: k čemu to všechno je? Instrumentální myšlení nedovede pochopit význam ,neúčelných‘ věcí, které nelze převést na tabulky, grafy, čísla. Potíž s instrumentálním myšlením je v tom, že se už neptá: „k čemu jsou tyto prostředky prostředkem?“ „Jaký mají smysl?“ Tato otázka je velké tabu instrumentálního myšlení.

Druhým rysem, který se zrcadlí v našem jazyce, je přílišná ústupnost jazyku silnějšího a pocit studu za češtinu. Není to jev ryze český – např. za Přemysla Otakara II. vídeňští šviháci, aby ukázali, že jdou s dobou, prokládali němčinu českými výrazy. Ale nyní, v souvislosti s instrumentalizací jazyka a kulturní globalizací se tento jev umocňuje a dostává se do krajní polohy. Zvlášť patrné je to u zaměstnanců zahraničních firem – čeština se mění v angličtinu s českými koncovkami (podrobně tento úkaz popsal např. Václav Petráček v článku „Jak dlouho budeme ještě mluvit česky?“, Literární noviny č.22/24.5 2004). Angločeština se stává znakem společenského úspěchu, dynamiky, ,světovosti‘, která odlišuje úspěšné od méně úspěšných. S angločeštinou se to má podobně jako s mobily nebo auty – zaručují především pocit sociálního začlenění (jsem ,in‘), který může převažovat nad zdravým rozumem, jak tomu bylo na začátku éry mobilů, kdy někteří lidé měli v kapse „telefony“ ze dřeva.

Pocit studu za vlastní jazyk není nic nového. Už Hus psal o tom, že „i pes hájí svého pelechu lépe než Čech“. Je to nejspíše projev zvláštního rysu, který tak znamenitě vystihnul Masaryk ve skvělém portrétu národní povahy v České otázce: v hloubi české duše „hárá jistá pochybnost a vědomí viny.“ Ta se proplétá s chronickou „nedůsledností, nepevností charakteru, nedostatkem pevné vůle a nestálostí citů,“ která vede k určitému slabošství, neschopnosti postavit se k nějakému i malému problému čelem, takže své potíže neřešíme, nýbrž obcházíme cestou nejrůznějších úskoků a lstí. Tento rys Masaryk nazval žebráckým machiavelismem. Možná právě v pocitu viny, který tento rys vyvolává v národním nevědomí, je hlavní důvod našeho stydlivého vztahu k vlastnímu jazyku. To by ovšem znamenalo, že náš vztah k jazyku se změní až překonáme tento postoj – jak? Snad nějakým skutečným politickým nebo kulturním činem, který nebude kopií, nýbrž originálním českým dílem, jaké se občas vynořily v našich dějinách – počínaje husitstvím, přes Jednotu bratrskou až po Pražské jaro a Chartu 77.

Z předchozí vlastnosti vyplývají nedůslednosti a kolísání v jazyce a řeči: máme přizpůsobit psanou češtinu češtině mluvené? Máme český pravopis zjednodušit tak, aby se nemusel učit? Čeština se vyznačuje tím, že její psaná a mluvená podoba nejsou ani téměř zcela samostatné, jak je to například u angličtiny, ale ani to není tak jako u ruštiny, kde psaná podoba je obtiskem podoby mluvené (viz přepisování cizích jmen dle výslovnosti). V této věci čeština zaujímá jakýsi šťastný střed mezi oběma polohami. Výhodou této podvojnosti psané a mluvené češtiny je to, že ve své relativní samostatnosti může ortografie a ortoepie vzájemně na sebe působit a oplodňovat se. Nastává jakási vzájemná korekce mezi mluvenou a psanou podobou češtiny. Ta je možná jenom tehdy, když jedno zběsile neustupuje druhému.

Kdybychom češtinu zcela přizpůsobili mluvenému jazyku, ztratila by se další její podivuhodná kvalita ­– její antické rozměry. Čeština nese některé rysy, které mají svůj původ v klasických jazycích, ale které se kupodivu staly její přirozenou součástí – již zmíněná koncovka – ie, nebo další významné koncovky – ismus, apod. Povědomí o antickém rozměru češtiny se udržuje také např. při psaní slova ,filosofie‘, které je složeno ze dvou řeckých slov (,filein‘ – milovat, pěstovat hluboký a živý vztah; ,sofia‘ – moudrost, moudrá orientace ve světě). Ti, kdo píšou ,filozofie‘, tak nejen ořezávají češtinu o jeden její rys, ale rovněž zavádějí nelogické psaní jednoho slova dvojím způsobem, neboť jindy napíšou Sofie nebo sofisté.

Antický rozměr češtiny souvisí s tzv. historickým principem. V češtině se udržují stopy jejích minulých podob, ale způsobem zcela střízlivým (jak známo, spřežky z češtiny odstranil již Hus, kdežto v polštině se udržely dodnes). Příkladem tohoto principu je rozlišování ,ů‘ a ,ú‘, i když tyto hlásky mají stejnou výslovnost. Často se pak stává, že lidé, kteří tohle všechno vědí, a mají jazykový cit, prosazují, aby se psalo –izmus nebo filozofie. Je to jakási gramatická autocenzura – dobrovolné potlačování vlastního vzdělání i jazykové citu nejspíše z obavy, že v sobě rozpoznám tzv. elitáře.

Kdyby se prosadil názor, že zjednodušíme češtinu tak, že psaná čeština bude kopií mluvené, všechno by se zkomplikovalo – každý text by musel mít poznámkový aparát, kde by se vysvětlilo, zdali autor míní ,být‘ nebo ,bít‘, ,výskat‘ nebo ,vískat,‘ apod.

Tyto nedůslednosti poškozují erotičnost češtiny, o níž psal ve svých knihách Pavel Eisner. Čeština patří k nejerotičtějším jazykům, neboť důsledně rozlišuje přirozený rod (nejen u podstatného jména, ale také u přídavného jména a především u slovesa – od psaní ,i‘ a ,y‘ podle rodu podmětu, až po tvorbu přechodníků). Je velkou zvláštností některých publicistů, redaktorů a českých feministek, že z žen dělají muže, když zavrhují ženské koncovky příjmení jako projev patriarchátu nebo neúcty k osobě – nejsem to já, Petra Vladislavová, nýbrž jsem to já, Petra Vladislav. Tím se narušuje erotičnost české věty – jaký mluvnický rod má Petra Vladislav? Dá se říci, že tito lidé dělají v jazyce opak toho, co má feminismus na mysli, totiž povzbudit sebevědomí žen, aby se nebály být ženami. To už by bylo lepší, aby feministky prosazovaly obrácení rolí a přetvoření mužských příjmení tak, aby vyjadřovala, že muž náleží ženě, jak je to v Nerudově fejetonu Za padesát let (na firemních štítech bylo napsáno: Antonín Procházčin, putzmacher; František Proščin, modista; Josef Laudin, modista).

Instrumentalizace, stud za vlastní jazyk, rozkolísanost, úbytek erotičnosti, to jsou jevy, které se hrnou do češtiny jako povodeň a jazyk zbavují jeho kvalit, jemností, půvabu a přitažlivosti. Ano, jsou tu jazykoví reformátoři, kteří chtějí modernizovat češtinu tím, že ji zbaví všeho údajně zastaralého, a mají pocit, že představují jazykovou avantgardu, která z češtiny vymetá nepotřebné obrozenecké haraburdí. Mají cosi společného s reformátory neoliberálními – hovoří o modernizaci, ale myslí tím odbourání, přizpůsobení ,objektivní historické tendenci‘, tomu z největších fetišů technokratického upadlého osvícenství, které zaměnilo prostředek a cíl (pravým cílem osvícenství je rozvinutí všech kvalit každého lidského bytí, technika je pouze prostředkem). Jinými slovy, jedná se o novou afirmativní ideologii, ne nepodobnou té, kterou vytvářeli marxleninští (tj. stalinističtí) ideologové – objektivním zákonitostem Dějin se stavět nelze, a tudíž je realita režimu nezměnitelná. Kdo by chtěl měnit reálný socialismus, je blázen, který nechápe objektivní zákonitost. Tak vzniká ona převrácená perspektiva – co je konformní jeví se jako avantgardní a co je avantgardní vyznívá jako konzervativní.

Byla to právě česká avantgarda a vůbec prvorepubliková levice, která ukázala, jak může vypadat skutečná modernizace jazyka – jeho okysličení a oživení, ne ořezání. Jak známo, avantgarda (počínaje Kalandrou, Teigem, přes Nezvala, Halase, Vančuru, až po Voskovce a Wericha), vnitřně propojená snahou o proměnu umění i světa, odhalovala a rozvíjela bohatství češtiny, neboť jazyk a řeč měl být „nevěstou zítřků“ (Halas). Podobná modernizace nastala po Listopadu 1989, který se nesl také ve znamení jazykové renesance – Havel, Dienstbier, Pithart a mnozí další politikové z dob polistopadové euforie měli tvůrčí, nápadité, svěží vyjadřování.

Může se ještě někdy jazyková pseudomodernizace převrátit v modernizaci? To je otázka, která se přísně vzato nedá řešit na půdě jazyka, ale jenom na podkladě oživené politické představivosti.

(ve zkrácené podobě vyšlo v kulturním týdeníku A2, 23/6. června 2007)