Článek

Alain Badiou  Jaké reality je nynější krize spektáklem?

O autorovi

Alain Badiou (1937), francouzský filosof, spisovatel a politický aktivista. Narodil se v Maroku. V letech 1957-1961 absolvoval École Normale Supérieure, kde se pak roku 1967 připojil ke studijní skupině organizované Louisem Althuserem. Byl rovněž ovlivněn psychoanalytikem Jacquesem Lacanem a stal se členem ediční rady Cahiers pour l’Analyse. Studentské nepokoje z května 1968 posílily jeho vztah k radikální levici. Stal se členem Union des communistes de France marxiste-léniniste, maoistické organizace založené na konci roku 1969. Zároveň začal vyučovat na tehdy založené Univerzitě Paris VIII/Vincennes-Saint Denis, kde vedl prudké debaty s Gillem Deleuzem a Jean-François Lyotardem, jejichž myšlení považoval za deviaci Althusserova marxismu. Od osmdesátých let se koncentruje na propracovávání své vlastní filosofie. Historicko-kontextuálním východiskem této filosofie je kritika platforem, které Badiou zahrnuje pod pojem “demokratický materialismus”: poststrukturalismu, kritické teorie, analytické filosofie, neopragmatismu a cultural studies. V opozici k jim společné tezi, že neexistuje nic než “těla a jazyky”, proklamuje svoji “materialistickou dialektiku”, podle níž existují navíc pravdy. „Ty jsou historicky podmíněné, a přesto přesahují fakticitu daných podmínek.” Transcendování určité situace coby empiricky podchytitelné strukturované mnohosti nazývá Badiou “Událostí”. Transcendovanou situací přitom může být situace v některé ze čtyř domén ducha, od nichž se filosofie - coby režim “událostní” - odráží jakožto od svých podmínek - “generických procedur”: od vědy, umění, politiky a oblasti lásky. Vedle Althussera a Lacana ovlivnila Badioua velmi významně teorie množin Paula Cohena.
Díla: Teorie subjektu (1982), Bytí a Událost (1988), Manifest za filosofii (1989, čes. 2014), Etika (1993), Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu (1997, čes. 2010), Logiky světů (2006)

Anotace

Úvaha Alaina Badioua nad finanční krizí z roku 2008. Globální finanční krize, jak je prezentována v médiích, podle Badioua připomíná jeden z těch špatných filmů pocházejících z oné továrny na prefabrikovaný úspěch, které se dnes říká „kinematografie“. Vůbec nic nechybí, a ze všeho nejméně dramatické dějové zvraty: „černému pátku“ nelze předejít, vše se hroutí, nic nezůstane ušetřeno.

Leč naděje nikdy neumírá. V popředí sledujeme nepočetné komando mocných, Sarkozyho, Paulsona, Merkelovou, Browna, Tricheta, hasiče finančního požáru, nervózní a soustředěné jako v nějakém katastrofickém filmu, jak topí stovky miliard v centrální „černé díře“. O něco později budeme mít příležitost ptát se (neboť tato sága bude mít nepochybně pokračování), kde ty peníze vzali, protože i na ten nejskromnější požadavek chudých po celá léta reagovali tím, že obraceli kapsy na ruby a dušovali se, že nemají ani šesták. V dané chvíli na tom však pramálo záleží. „Zachraňte banky!“ Tento vznešený humanistický a demokratický pokřik se dere ze všech politických a mediálních hrdel. Zachraňte je za každou cenu! To zaslouží pozornost, protože se nejedná o žádnou nevýznamnou sumu.

Musím přiznat barvu: v konfrontaci se sumami, které padají, a jejichž velikost si stejně jako téměř nikdo na světě nedovedu představit (kolik je vlastně jeden bilion čtyři sta miliard euro?), mi rovněž nezbývá než důvěřovat. Svěřuji svůj osud do rukou našich požárníků. Nepochybuji, že když budou všichni táhnout za jeden provaz, nemohou neuspět. Banky budou ještě větší než kdy předtím. A pokud jde o ty menší a střední, které přežívaly jen díky benevolenci států, tak ty budou těm větším prodány za hubičku. Konec kapitalismu? Nenechte se vysmát! Kdo by o to stál? Kdo si to vůbec dovede představit? Zachraňme banky a to ostatní přijde samo. Pro bezprostřední protagonisty filmu, pro bohaté, jejich přisluhovače, jejich parazity, pro ty, kteří jim závidí, i pro ty, kteří jim pochlebují, to vzhledem k poměrům, jaké dnes vládnou ve světě, a vzhledem k politice, jaká zde převládá, nemůže skončit jinak než happy endem, byť možná trochu melancholickým.

Pojďme ale raději k divákům tohoto představení, k ohromenému davu, nejasně znepokojenému, jen málo chápajícímu, co se vlastně děje, zcela zbavenému možnosti jakékoliv aktivní intervence do situace, který mlčky naslouchá vzdálenému umíráčku bank v posledním tažení. Mohou se jenom dohadovat, jaké vysilující víkendy tráví naše malá neohrožená záchranná četa složená z hlav států. Před očima jim defilují sumy tak kolosální, že si je ani nedovedou představit, mimovolně je porovnávají se svými vlastními příjmy nebo spíše s tím nepatrným málem, co je pro až příliš velkou část lidstva zároveň tvrdým a hrdým živobytím. A právě zde se setkáváme s realitou v její nahotě; tu ovšem můžeme spatřit, jen když odvrátíme pohled od obrazovek směrem k neviditelné mase, pro niž katastrofický film i s jeho sentimentálním rozuzlením (Sarkozy líbá Merkelovou a celý svět pláče dojetím) nikdy neznamenal nic víc než jen divadlo stínů.

V minulých týdnech jsme toho hodně slyšeli o rozdílu mezi „reálnou ekonomikou“ (produkce a distribuce zboží) a tou druhou ekonomikou (jak bychom ji jenom nazvali? nereálnou?), z níž pochází veškeré zlo, neboť její exponenti se stali „nezodpovědnými“, „iracionálními“ a „predátorskými“, když nejprve z hrabivosti a posléze v panice vychrlili novou, beztvarou masu akcií, obligací a peněz. Tento rozdíl je samozřejmě falešný a bývá zpravidla popřen o dvě věty dál metaforou s opačným smyslem, kterou jsou cirkulace a finanční spekulace vydávány za „krevní oběh“ ekonomiky. Nebo si snad lze představit tělo bez srdce a krve? A není snad finanční infarkt hrozbou pro zdraví celé ekonomiky? Jak známo, finanční kapitalismus je přinejmenším posledních pět století klíčovým a ústředním pilířem kapitalismu jako takového. Co se týče vlastníků a administrátorů tohoto systému, ti samozřejmě nesou „zodpovědnost“ výlučně za zisky, jejich „racionalitu“ lze poměřovat výhradně zisky, a jsou-li označováni za predátory, není to jen proto, že jimi jsou, nýbrž že jimi z logiky věci být musí.

Ve strojovně kapitalistické produkce tedy není více „reálna“ než na jeho obchodních palubách nebo v jeho spekulativních kajutách. Poslední dvě jmenované v každém případě korumpují tu prvně jmenovanou složku: produkty vzešlé z její mašinérie, vytvořené výlučně kvůli zisku a derivativním spekulacím, jež představují nejrychleji se rozvíjející a daleko největší segment tohoto zisku, jsou ve své drtivé většině nevzhledné, nemotorné, nepohodlné, neužitečné, a když chceme konzumenty přesvědčit, že je tomu naopak, musíme utratit miliardy. A to ještě jen pokud se chovají jako vrtošivé děti, věční adolescenti, jejichž celé bytí spočívá v neustálé výměně jedné hračky za druhou.

Návrat k realitě jistě nebude spočívat v návratu od špatné, „iracionální“ spekulace ke zdravé, „racionální“ produkci. Bude spočívat v návratu k bezprostřednímu a reflexivnímu životu všech opomíjených obyvatel tohoto světa. Jedině z této perspektivy se můžeme konfrontovat s kapitalismem, aniž bychom byli nuceni odvracet pohled, a to včetně katastrofického filmu, který se před námi odvíjí dnes. Reálnem je nikoliv film, ale jeho diváci.

Co tedy uvidíme, když takto obrátíme naši perspektivu? Uvidíme to, co je samou podstatou vidění, totiž jednoduché věci, známé již dlouho: kapitalismus je jen sprostá loupež, iracionální ve své podstatě a destruktivní ve svých důsledcích. Daní za několik málo desetiletí extrémně nerovné prosperity jsou krize, během nichž mizí astronomické hodnoty, krvavé trestné výpravy do všech oblastí světa, které kapitalismus pokládá za strategické nebo jimiž se cítí  ohrožen, jakož i světové války, z nichž opětovně čerpá sílu.

Právě zde spočívá didaktický účinek pohledu upřeného na toto katastrofické představení. Můžeme v konfrontaci s těmi, kteří jej sledují, ještě být hrdi na systém, který nechává organizaci kolektivního života na pospas těm nejnižším pudům: chamtivosti, vzájemné řevnivosti a bezmyšlenkovitému egoismu? Měli bychom snad pět chvalozpěvy na demokracii, jejíž vůdcové jsou tak bezostyšnými sluhy finančního kořistnictví, že by šokovali i samotného Marxe, který už před sto šedesáti lety charakterizoval vlády jako „agenty kapitálu“? Řadový občan by snad měl „chápat“, že je sice naprosto nemožné nasytit černou díru sociálního zabezpečení, nicméně že je nezbytné cpát miliardy do nenasytného chřtánu bank? Měli bychom se snad nostalgicky smířit s tím, že nikdo již dnes neuvažuje o znárodnění továrny sužované konkurencí, továrny zaměstnávající tisíce lidí, nicméně že je samozřejmé učinit totéž pro banku, kterou na mizinu přivedly spekulace?

V celé této blamáži se reálno skrývá na horním toku této krize. Vždyť co je primárně příčinou celé této finanční fantasmagorie? Jednoduše to, že lidé, kteří byli zbaveni prostředků, aby si pořídili bydlení z vlastních zdrojů, byli za pomoci návnady v podobě magických úvěrů dohnáni ke koupi úhledných domů, které by si sami nikdy nemohli dovolit. Jejich závazky byly následně prodány dál, přičemž byly na způsob rafinovaných narkotik promíchány s cennými papíry, jejichž složení se díky úsilí batalionů matematiků stalo stejně komplexním jako neprostupným. Výsledná směs pak byla dána do oběhu, aby od jednoho prodeje k druhému, od jedné banky ke druhé získávala na ceně. Hmotnou zástavou této cirkulace byly samozřejmě domy. K tomu, aby se trh s nemovitostmi zhroutil, nicméně stačilo pouze to, aby spolu s klesající hodnotou této zástavy a s rostoucími finančními požadavky věřitelů byli vlastníci domů stále méně schopni své závazky splácet. A když už je nemohli splácet vůbec, nákaza otrávila cenné papíry, do nichž infiltrovala: ty jsou nyní bezcenné. Na první pohled remíza: spekulant prohrává svou sázku a lidé přicházejí o své domy, z nichž jsou zdvořile vypovězeni. Realita této remízy je nicméně stejně jako vždy na straně kolektivu, na straně obyčejného života: všechno konec konců pramení z toho, že existují desítky milionů lidí, jejichž příjmy (nebo spíše absence příjmů) jim naprosto nedovolují, aby si pořídili vlastní bydlení. Skutečnou podstatou této finanční krize je krize bydlení. A ti, kdož nemají kam složit hlavu, rozhodně nejsou bankéři. Je tedy nezbytné podívat se na věci z perspektivy obyčejného života…

Za současné situace lze jen doufat v to, že tento dotek reality se co možná nejsilněji projeví na dolním toku této krize: v poučení, které se z ní dostane lidem dole, a nikoliv v poučení, které si z něj vezmou bankéři, vlády, jež jim slouží, a novináři, kteří zase slouží oněm vládám, celé té truchlivé scéně. Tento návrat k reálnu má dvě různé roviny. První rovina je bytostně politická. Jak totiž názorně předvedl film, takzvaný „demokratický“ fetiš je jen horlivým služebníkem bank. Jeho pravé jméno, jeho technické jméno, které pro něj již několik let razím, zní kapitalo-parlamentarismus. Je nezbytné přijít s politikou zcela jiného druhu, jak se o to během posledních dvou desetiletí snažily rozličné sociální experimenty.

Tato politika se odehrává a bezpochyby ještě dlouho bude odehrávat mimo oblast státní moci. To ale nevadí. Čerpá totiž z reálného života, z praktické aliance lidí nejlépe disponovaných pro prosazování politiky tohoto druhu: nově příchozích proletářů z Afriky i odjinud, jakož i intelektuálních dědiců politických bitev posledních desetiletí. Tato aliance bude mohutnět úměrně tomu, čeho bude schopna prakticky dosáhnout. Krok za krokem. Nebude udržovat žádné formální vztahy s existujícími politickými stranami ani s volebním či institucionálním systémem, který je udržuje při životě. Přinese novou disciplínu pro ty, kteří nemají nic, posílí jejich politické sebevědomí a nabídne jim novou představu o tom, jakou podobu bude mít jejich vítězství.

Druhá rovina je ideologická. Musíme zvrátit starý verdikt, podle něhož žijeme v éře „konce ideologií“. Dnes už jasně vidíme, že celá realita tohoto údajného konce se smrskává na heslo „zachraňte banky“. Nic dnes nepotřebujeme více než oživit vášeň pro ideály a postavit proti světu, jaký je, všeobecnou hypotézu, předjímanou jistotu zcela jiného uspořádání světa. Proti hanebnému spektáklu kapitalismu stavíme realitu lidských bytostí, životů skutečných lidí v autentickém pohybu myšlení. Motiv emancipace lidstva neztratil nic ze svého dřívějšího étosu. Slovo „komunismus“, které bylo dlouho jeho synonymem, bylo nepochybně pošlapáno a zprofanováno.

Dnes ale jeho vymizení slouží toliko exponentům stávajícího řádu, horečnatým aktérům katastrofického filmu. Naším posláním je toto slovo rehabilitovat a naplnit novým smyslem. Tento nový smysl je ale také zároveň jeho nejstarší ctností, v souvislosti s níž Marx o komunismu prohlásil, že „se tím nejradikálnějším způsobem rozešel s tradičním myšlením“ a že dá vzniknout „společenství, v němž bude svobodný rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech“.

Naprostý rozchod s tradicemi kapitalo-parlamentarismu, založení politiky na rovině reálna lidových mas, suverenita myšlení: toť vše, co potřebujeme, abychom odvrátili pohled od filmu o krizi a obrátili naši mysl k symbióze mezi živým myšlením a kolektivní akcí.

Článek byl publikován 17. 10. 2008 v periodiku Le Monde.