Článek

David Harvey  Postmoderní situace

Stáhnout jako PDF

O autorovi

David Harvey (1935), britský geograf a sociální teoretik, čelný představitel marxismu v sociální, resp. socioekonomické geografii. —- Absolvoval cambridgeskou St John’s College (základní i postgraduální studia); pedagogicky působil v Cambridge, Belfastu, Bristolu a na Johns Hopkins University v Baltimore v USA. Patří k nejstarším přispěvatelům do oborového časopisu Antipode. —- Po začátcích věnovaných regionálním dějinám a po období, kdy byla jeho práce silně poplatná pozitivismu (jednostranným důrazem na kvantitativní metody), znamenala mezník jeho kniha Objasnění geografie, metodologické dílo, v němž na vlastní obor uplatnil zásady vyvozované v nejnovější filozofii vědy. V téže době se však již Harveyho zájem opět přesouval, tentokrát k otázkám sociální nespravedlnosti a k celkové povaze kapitalistického systému, jehož strukturální rozpory jsou studovány skrze své projevy v krajině, resp. ve strukturaci prostoru; u Harveyho se do popředí dostává problematika moderních velkoměst: záhy po své publikaci (1972) se stala slavnou jeho esej o formování městských ghett. Míru jeho radikality dokumentuje jeho volání po vytvoření “revoluční teorie ověřované skrze revoluční praxi”. Podporuje projekt participativní ekonomiky a participativní demokracie a ideu “práv města”, s níž přišel Henri Lefebvre. K jeho nejznámějším knihám patří Condition of Postmodernity, kde postmoderní éru definoval jako éru postfordovskou, započatou krizí nadprodukce související s ropnou krizí roku 1973.
Díla: Objasnění geografie (1969); Sociální spravedlnost a město (1973); Urbanizace kapitálu (1985); Podmínka postmodernity. Tázání po zdrojích kulturní změny (1989); Prostory kapitálu. Za kritickou geografii (2001); Stručné dějiny neoliberalismu (2005).

Anotace

Druhá část knihy Davida Harveyho Postmoderní situace (The Condition of Postmodernity.Blackwell Publishers, Malden, Massachusetts, USA/Oxford, UK, 1990), nazvaná “Politicko-ekonomická transformace kapitalismu konce dvacátého století”. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil. Kniha se snaží ukázat socioekonomické předpoklady vzniku postmoderny.

Argument

Přibližně od roku 1972 dochází k širokým proměnám kulturních i politicko-ekonomických praktik.

     Tyto široké proměny souvisejí s nástupem nových dominantních způsobů, v nichž zakoušíme prostor a čas.

     I když skutečnost, že přesuny časoprostorových dimenzí probíhají simultánně s těmito proměnami, není důkazem nutné nebo kauzální souvislosti, lze uvést silné apriorní důvody ve prospěch tvrzení, že mezi vzestupem postmoderních kulturních forem, vznikem flexibilnějších forem akumulace kapitálu a novým kolem ‚časoprostorové komprese’ v organizaci kapitalismu existuje nějaký druh nutného vztahu.

     Ve srovnání se základními pravidly kapitalistické akumulace se ovšem tyto změny jeví spíše jako povrchové přesuny než jako znamení zrodu nějaké zcela nové postkapitalistické nebo dokonce postindustriální společnosti.

Část II

Politicko-ekonomická transformace kapitalismu

konce dvacátého století

Časový úsek mezi rozpadem starého a utvořením a potvrzením nového je obdobím přechodu, které musí být vždy nutně obdobím nejistoty, zmatku, omylů a divokého a lítého fanatismu.

John Calhoun

7

Úvod

Pokud došlo v politické ekonomii kapitalismu konce dvacátého století k nějaké proměně, patří se, abychom zjistili, jak hluboká a zásadní by tato změna mohla být. Znamení a projevů radikálních změn v pracovních procesech, zvycích spotřebitelů, v moci a praktikách státu apod. je spousta. Přesto na Západě stále žijeme ve společnosti, kde základním organizačním principem ekonomického života zůstává výroba za účelem zisku. Potřebujeme tedy najít nějaký způsob, jak představit všechny ty přesuny a zvraty, k nimž dochází od první velké poválečné recese roku 1973, který by neztratil ze zřetele fakt, že základní pravidla kapitalistického výrobního způsobu nadále zůstávají invariantní utvářející silou historicko-geografického vývoje.

     Předmětem mého zkoumání bude jazyk (a tedy také hypotéza) nahlížející události poslední doby jako proměnu režimu akumulace a s ním spojeného modu sociální a politické regulace. Když pojímám věci tímto způsobem, uchyluji se k jazyku jisté myšlenkové školy známé jako ‚škola regulace’. Její základní argumentaci, kterou jako první vypracoval Aglietta (1979) a dále rozvinuli Lipietz (1986), Boyer (1986a; 1986b) a další, lze stručně shrnout takto: Režim akumulace ,popisuje dlouhodobou stabilizaci rozdělování čistého produktu na spotřebu a akumulaci; předpokládá určitou souvislost mezi proměnami podmínek výroby a podmínek reprodukce námezdně pracujících’. Konkrétní systém akumulace může existovat díky tomu, že ‚jeho schéma reprodukce je koherentní’. Problémem ovšem je, jak uspořádat jednání jednotlivců všech typů - kapitalistů, dělníků, státních zaměstnanců, finančníků a všech ostatních politicko-ekonomických činitelů - do nějaké konfigurace umožňující, aby režim akumulace trvale fungoval. Musí proto existovat ‚materializace režimu akumulace ve formě norem, zvyků, zákonů, regulačních sítí atd. zajišťující jednotu tohoto procesu, tj. přiměřený soulad mezi chováním jednotlivců a schématem reprodukce. Tento souhrn interiorizovaných pravidel a sociálních procesů se nazývá modus regulace’ (Lipietz, 1986, 19).

     Tento druh jazyka je užitečný v první řadě jako heuristický nástroj. Zaměřuje naši pozornost na komplex vzájemných vztahů, zvyků, politických praktik a kulturních forem umožňujících, aby vysoce dynamický a v důsledku toho nestabilní kapitalistický systém vytvářel dostatečné zdání řádu a tak dokázal přinejmenším po nějakou dobu souvisle fungovat.

     Kapitalistický ekonomický systém má dvě široké problémové oblasti, které je třeba úspěšně zvládat, pokud si má tento systém uchovat životaschopnost. První vyplývá z anarchické povahy trhů určujících ceny, druhá z nutnosti mít dostatečnou kontrolu nad využíváním pracovní síly, aby byl zaručen přírůstek hodnoty v procesu produkce a tím také kladné zisky pro co největší množství kapitalistů.

     Trhy určující ceny, abychom začali prvním problémem, obvykle poskytují bezpočet vysoce decentralizovaných signálů umožňujících výrobcům, aby koordinovali svá rozhodnutí o výrobě s potřebami, přáními a touhami spotřebitelů (samozřejmě v závislosti na rozpočtových a nákladových omezeních, které ovlivňují obě strany jakékoli tržní transakce). Proslavená „skrytá ruka“ trhu, s níž přišel Adam Smith, ovšem sama o sobě nikdy nedokázala zaručit stabilní růst kapitalismu ani v tom případě, když správně fungovaly instituce v jeho pozadí (soukromé vlastnictví, vynutitelné smlouvy, odpovídající řízení peněz). Bylo zapotřebí určité míry kolektivních akcí - obvykle v podobě státních intervencí a regulace -, které kompenzovaly selhání trhu (jako je v cenách nezahrnované poškozování přírodního a sociálního prostředí), zabraňovaly nadměrné koncentraci tržní síly nebo zneužívání privilegií monopolů tam, kde se jim nedalo vyhnout (v oblastech jako je doprava a komunikace), poskytovaly kolektivní statky (obranu, vzdělání, sociální a fyzické infrastruktury), jež nelze produkovat a prodávat prostřednictvím trhu, a střežily systém před lavinovitými nehodami vyvolanými spekulativními pohyby, bludnými tržními signály a potenciálně negativním vzájemným ovlivňováním podnikatelských očekávání a tržních signálů (problém sebenaplňujících předpovědí o výkonu na trhu). Kolektivní tlaky státu a jiných institucí (náboženských, politických, odborových, podnikatelských a kulturních organizací) ovlivňují v praxi dynamiku kapitalismu zásadním způsobem. Tyto tlaky mohou být přímé (jako např. mandatorní řízení mezd a cen) nebo nepřímé (jako např. podprahová reklama, která nám vnucuje nové pojetí našich základních potřeb a životních tužeb), ale svým celkovým působením utvářejí trajektorii a formu kapitalistického vývoje způsoby, kterým nelze porozumět pouhou analýzou tržních transakcí. Navíc jsou tu sociální a psychologické sklony jako je individualismus a úsilí o osobní naplnění cestou sebevyjádření, hledání bezpečí a kolektivní identity, potřeba sebeúcty, statusu nebo jiného znaku individuální identity - ty všechny hrají roli v utváření způsobů konzumu životních stylů. Stačí se jen zamyslet nad celým komplexem sil, které způsobily proliferaci masové výroby, vlastnění a používání automobilů, abychom si uvědomili obrovskou paletu sociálních, psychologických, politických i konvenčněji chápaných ekonomických významů, které jsou spojeny s jedním z klíčových růstových sektorů kapitalismu dvacátého století. Předností myšlení ‚školy regulace’ je, že vyžaduje, abychom se dívali na celkový balík vztahů a mechanismů, které přispívají ke stabilizaci růstu výkonů a agregátní distribuci příjmů a spotřeby v konkrétním historickém období a na konkrétním místě.

     Druhá široká problémová oblast v kapitalistických společnostech se týká proměny lidské schopnosti aktivní práce v pracovní proces, jehož plody si mohou přivlastňovat kapitalisté. Jakákoli práce vyžaduje určité soustředění, sebekázeň, návyky v zacházení s různými výrobními nástroji, znalosti o různých surovinách a možnostech, jak je proměnit v užitečné výrobky. Zbožní výroba v podmínkách námezdní práce všem situuje značnou část těchto znalostí, technického rozhodování a také disciplinárního aparátu mimo kontrolu osoby, která skutečně vykonává danou práci. Přivykání námezdních pracovníků na kapitalismus bylo zdlouhavým (a nijak zvlášť šťastným) historickým procesem, který je nutno zopakovat pokaždé, když do souhrnné pracovní síly přibude nová generace pracovníků. Zdisciplinování pracovní síly pro účely akumulace kapitálu - proces, který budu obecně označovat termínem ‚řízení práce’ - je velmi obtížná záležitost. Vyžaduje především určitou kombinace represe, navykání, kooptace a spolupráce, což je vše nutno zorganizovat nejen v rámci pracoviště, ale ve společnosti jako celku. Socializace pracujícího do podmínek kapitalistické výroby má za následek zavedení velmi široké sociální kontroly fyzických a duševních sil. Vzdělávání, zaškolování, přesvědčování, mobilizování určitých sociálních citů (pracovní etiky, loajality k podniku, národní nebo lokální hrdosti) a psychologických sklonů (hledání identity prostřednictvím práce, individuální iniciativa nebo sociální solidarita) - to vše sehrává určitou roli a stává se zřejmou součástí utváření dominantních ideologií, které jsou pěstovány masovými médii, náboženskými a vzdělávacími institucemi a různými orgány státního aparátu, a prosazovány prostou artikulací vlastních zkušeností a zážitků jménem těch, kdo vykonávají práci. Také zde se stává termín ‚modus regulace’ užitečným nástrojem ke konceptualizaci způsobů, jakými se řeší problémy organizování pracovní síly pro účely akumulace kapitálu na konkrétních místech a v konkrétních časových obdobích.

     Vcelku akceptuji názor, že dlouhé období poválečné prosperity v letech 1945 až 1973 bylo založeno na určitém souboru praktik řízení práce, kombinací technologií, spotřebních návyků a konfigurací politicko-ekonomické moci, a že tuto konfiguraci lze výstižně pojmenovat termínem fordovsko-keynesiánská. Rozpadem tohoto systému po roce 1973 začalo období rychlých změn, nestability a nejistoty. Zatím není vůbec jasné, zda si nové systémy výroby a marketingu charakterizované flexibilnějšími pracovními procesy a trhy, geografickou mobilitou a rychlými proměnami konzumních praktik zaslouží titul nového režimu akumulace a zda si oživení podnikatelské ideologie a neokonzervativismu spojené s kulturním obratem k postmodernismu zaslouží titul nového modu regulace. Vždy existuje nebezpečí, že budeme přechodné a efemérní jevy omylem považovat za hlubší proměny politicko-ekonomického života. Avšak kontrast mezi současnou politicko-ekonomickou praxí a praxí poválečného období prosperity je dostatečně silný na to, abychom mohli formulovat hypotézu o přechodu od fordismu k něčemu, co lze nazvat ‚flexibilní’ režim akumulace, jako výstižný způsob, jak charakterizovat nejnovější dějiny. A zatím co budu v následujících částech z didaktických důvodů zdůrazňovat spíše kontrasty, v závěru se vrátím k hodnotící otázce, jak fundamentální tyto změny skutečně jsou.

8

Fordismus

Symbolickým výchozím datem fordismu je nepochybně rok 1914, kdy Henry Ford zavedl osmihodinový pracovní den se mzdou pěti dolarů pro dělníky obsluhující automatizovanou montážní linku, kterou vybudoval rok předtím v Dearbornu ve státě Michigan. Způsob, jakým se fordismus všeobecně rozšířil, byl ovšem mnohem složitější.

     Fordovy organizační a technologické inovace byly v mnoha ohledech prostým rozšířením vžitých trendů. Tak například korporativní forma organizace podniků byla zdokonalena v průběhu devatenáctého století na železnicích a rozšířila se mezitím, zejména po vlně fúzí a utváření kartelů a trustů koncem tohoto století, do mnoha průmyslových odvětví (pouze v letech 1898 – 1902 prošla fúzemi jedna třetina aktiv výrobních podniků USA). Podobně Ford neudělal o mnoho víc, než že dále zracionalizoval staré technologie a již existující detailní dělbu práce, i když tím, že nechal plynout práci od jednoho stojícího dělníka k druhému, dosáhl dramatického zvýšení produktivity. Vlivné pojednání F. W. Taylora The principles of scientific management [Principy vědeckého řízení] popisující, jak lze radikálně zvýšit produktivitu práce rozložením každého pracovního procesu na jednotlivé pohyby a zorganizováním fragmentovaných pracovních úkolů podle přísných zásad časových a pohybových studií, bylo ostatně vydáno už roku 1911. A Taylorovo myšlení mělo dlouhou řadu předchůdců sahající přes Gilbrethovy experimenty z 90. let devatenáctého století k pracím autorů z poloviny století jako byli Ure a Babbage, které považoval za tak poučné Marx. V mnoha odvětvích už také značně pokročilo vzájemné oddělení managementu, koncepce, kontroly a samotného výkonu práce (a vše, co to znamenalo v pojmech hierarchických sociálních vztahů a ztráty dovedností uvnitř pracovního procesu). Co bylo na Fordovi specifické (a co ve své podstatě odlišuje fordismus od taylorismu), byla jeho vize, explicitní uznání faktu, že masová produkce znamená masovou spotřebu, nový systém reprodukce pracovní síly, nová politika řízení a managementu pracovní síly, nová estetika a psychologie, zkrátka nový druh racionalizované, modernistické a populistické demokratické společnosti.

     Přesně k tomuto závěru došel o nějaká dvě desetiletí později italský komunistický vůdce Antonio Gramsci, strádající v jednom z Mussoliniho vězení. Amerikanismus a fordismus, jak poznamenal ve svých Sešitech z vězení, představuje ‘dosud největší kolektivní snahu o vytvoření nového typu dělníka a nového typu člověka, prováděnou s bezprecedentní rychlostí a s cílevědomostí, která nemá v historii obdobu’. Nové pracovní metody jsou ‘neoddělitelné od specifického způsobu života, myšlení a životního pocitu’. Všechny otázky sexuality, rodiny, forem morálního donucování, konzumerismu i státních zásahů byly podle Gramsciho názoru propojeny s úsilím o vytvoření specifického typu dělníka ‘přizpůsobeného novému typu práce a produktivního procesu’. Avšak ještě dvě desetiletí po Fordově úvodním tahu Gramsci soudil, že ‘toto precizování je zatím jen v počáteční fázi a je proto (zdánlivě) idylické’. Proč potom trvalo fordismu tak dlouho, než dozrál do plně rozvinutého režimu akumulace?

     Ford byl přesvědčen, že nový typ společnosti lze vybudovat jednoduše pouhým vhodným využitím moci korporací. Účelem osmihodinového pracovního dne se mzdou pěti dolarů nebylo pouze zajistit, aby se dělníci podřídili disciplině, kterou vyžadovala práce ve vysoce produktivním systému montážních pásů. Měl současně dělníkům poskytnout dostatečný příjem a dost volného času na to, aby mohli konzumovat masově vyráběné produkty, které začínaly korporace chrlit ve stále větších množstvích. To ale předpokládalo, že dělníci budou vědět, jak správně utrácet své peníze. Proto roku 1916 Ford vyslal do domácností svých ‘privilegovaných’ dělníků (většinou imigrantů) armádu sociálních pracovníků, která měla zajistit, aby ‘nový člověk’ masové výroby měl tu správnou morální integritu, rodinný život a schopnost obezřelé (tj. nealkoholické) a ‘racionální’ spotřeby, a aby tak dostál potřebám a očekáváním korporací. Tento experiment neměl příliš dlouhé trvání, ale jeho samotná existence byla předzvěstí hlubokých sociálních, psychologických a politických problémů, které nastoloval fordismus.

     Ford byl tak silně přesvědčen o schopnosti korporací regulovat svou mocí ekonomiku jako celek, že při nástupu velké deprese zvýšil mzdy ve víře, že to zvýší efektivní poptávku, oživí trh a obnoví důvěru v podnikání. Ale zákony konkurence dokázaly, že jsou silnější, a tak i mocný Ford byl donucen propouštět dělníky a snižovat mzdy. Bylo třeba Roosevelta a politiky Nového údělu, aby se podařil pokus o záchranu kapitalismu, při němž stát svými intervencemi vykonal to, o co se marně snažil osamocený Ford. Ten se pokusil v 30. letech zabránit zmíněnému vývoji tím, že nutil své dělníky, aby si sami zajišťovali většinu svých životních potřeb. Chtěl po nich, aby ve volném čase pěstovali ve svých zahrádkách zeleninu (tuto praxi následovala s velkým úspěchem Británie za II. světové války). Svým trváním na myšlence, že ‘svépomoc je jediným prostředkem, jak bojovat proti ekonomické depresi’ tak Ford posiloval jistý typ řízeného utopismu na téma návratu k půdě, který je charakteristický pro plány Broadacre City architekta Franka Lloyda Wrighta. Ale dokonce i zde můžeme objevit zajímavá znamení budoucích konfigurací, protože to byla suburbanizace a dekoncentrace obyvatelstva a průmyslu obsažená ve Wrightově modernistické koncepci (a nikoli svépomoc), která se měla stát významným prvkem ve stimulování efektivní poptávky po Fordových produktech za dlouhé poválečné konjunktury po roce 1945.

     Jak byl fordistický systém zaveden, je ve skutečnosti dlouhý a komplikovaný příběh táhnoucí se skoro polovinu století. Závisel na myriádě rozhodnutí jednotlivců, korporací, institucí a států, z nichž mnohé byly nevědomými politickými volbami nebo nouzovými reakcemi na krizové tendence kapitalismu tak, jak se projevovaly zejména za velké deprese 30. let. Následná válečná mobilizace si také vyžádala velkoplošné plánování a pečlivou racionalizaci pracovních procesů, přes odpor dělníků k montážním linkám a obavy kapitalistů z centralizované kontroly. Jak pro kapitalisty, tak pro dělníky bylo v době krajního válečného úsilí obtížné odmítat racionalizaci, která zvyšovala efektivitu. Věci dále komplikovaly ideologické a intelektuální nejasnosti. Jak levé, tak pravé křídlo politického spektra si vytvořilo vlastní verzi racionalizovaného státního plánování (se všemi jeho modernistickými výstřelky) jako lék na dědičné nemoci kapitalismu, které se tak jasně projevily zejména ve 30. letech. Do těchto zmatených politických a intelektuálních dějin patří Leninova chvála na tayloristické a fordistické výrobní technologie, které ve stejné době odmítaly odbory v západní Evropě, Le Corbusier vystupující jako apoštol modernity a současně se spolčující s autoritativními režimy (chvíli s Mussolinim, potom s vichystickým režimem ve Francii), Ebenezer Howard kující utopické plány inspirované Geddesovým a Kropotkinovým anarchismem, jež si vzápětí přivlastnili kapitalističtí developeři, a Robert Moses zahajující století jako politický ‘pokrokář’, aby skončil jako ‘mocenský makléř’, který ‘vyrazil s řeznickou sekyrou’ do Bronxu ve jménu automobilizace Ameriky (viz např. Caro, 1974).

     Zdá se, že v meziválečném období bránily šíření fordismu dvě velké překážky. Především šlo o to, že celkový stav třídních vztahů v kapitalistickém světě sotva napomáhal snadnému přijetí výrobního systému, který se tak silně opíral o socializaci dělníků na dlouhé hodiny naprosto rutinní práce vyžadující málo tradičních řemeslných dovedností a poskytující dělníkovi skoro zanedbatelný vliv na celkovou podobu, rychlost a rozvržení produkčního procesu. Ford se při budování svého výrobního systému montážních pásů spoléhal skoro výlučně na pracovní sílu imigrantů, ale imigranti byli učenliví a domorodí američtí dělníci byli nepřátelští. Fluktuace pracovní síly byla u Forda pozoruhodně vysoká. S podobným prudkým odporem se ve 20. letech dvacátého století setkával taylorismus a někteří komentátoři jako např. Richard Ewans (1979) trvají na tom, že drtivý odpor dělníků znemožnil zavedení těchto technik ve většině oborů přes dominantní postavení kapitalistů na trzích práce, trvalý příliv imigrantů a možnost mobilizace pracovních rezerv z venkovské (a někdy černé) Ameriky. Ve zbytku kapitalistického světa byly odborové organizace a řemeslné tradice prostě příliš silné a imigrace příliš slabá na to, aby se fordismus nebo taylorismus snadnou uchytil ve výrobě, i když se zde všeobecné principy vědeckého managementu všeobecně uznávaly a aplikovaly. Administration industrielle et générale [Průmyslová a všeobecná správa] Henriho Fayola vydaná roku 1916 měla v Evropě mnohem větší vliv než Taylorovo pojednání. Svým důrazem na organizační struktury a hierarchické uspořádání autority a informačních toků dala vzniknout jiné verzi racionalizovaného managementu, která se podstatně odlišovala od Taylorova zaměření na zjednodušení horizontálního toku produkčních procesů. Technologie hromadné výroby na montážních linkách, ve Spojených státech zavedená jen na některých místech, byla v Evropě až do poloviny 30. let rozvinuta velmi slabě. Evropský automobilový průmysl s výjimkou závodu Fiat v Turíně zůstával většinou záležitostí vysoce kvalifikované řemeslné výroby (i když organizované korporativním způsobem), která produkovala drahá vozidla pro elitní konzumenty, a byl až do II. světové válce jen málo ovlivněn metodami hromadné pásové výroby levnějších modelů. Bylo třeba velké revoluce v třídních vztazích – revoluce, která začala ve 30. letech, ale přinesla plody až v 50. letech, aby se fordismus mohl rozšířit také do Evropy.

     Druhá velká překážka, kterou bylo třeba překonat, spočívala v modalitách a mechanismech státní intervence. Bylo zapotřebí vypracovat nový způsob regulace odpovídající požadavkům fordistické výroby, a až šok z divoké deprese a bezmála kolapsu kapitalismu ve 30. letech dvacátého století přiměl kapitalistické společnosti k tomu, aby nějak nově koncipovaly pojetí a uplatňování státní moci. Krize se v zásadě jevila jako nedostatek efektivní poptávky po produktu a právě v této rovině začalo hledání řešení. Díky možnosti zpětného pohledu dnes samozřejmě vidíme jasněji všechna nebezpečí, kterými hrozila nacionálně socialistická hnutí. Ale ve světle zřejmé neschopnosti demokratických vlád udělat cokoli jiného než jen - jak se tehdy zdálo - dále zhoršovat obtíže všeobecného ekonomického kolapsu, není těžké vidět přitažlivost politického řešení, při němž byli dělníci zdisciplinováni k přijetí nových a efektivnějších produkčních systémů a v němž byla přebytečná kapacita částečně absorbována produktivními výdaji na nutné infrastruktury pro výrobu a spotřebu (zbytek kapacity byl alokován do nadměrných vojenských výdajů). Nemálo politiků a intelektuálů (jako příklad lze uvést ekonoma Schumpetera) si myslelo, že řešení zkoušená ve 30. letech v Japonsku, Itálii a Německu (zbavená odkazů na mytologii, militarismus a rasismus) jdou právě tímto směrem, a podporovalo Rooseveltův Nový úděl proto, že ho vidělo přesně v tomto světle. Mnozí souhlasili s tím, že je třeba překonat demokratickou stázi 20. let, i když má třídní souvislosti, špetkou státního autoritářství a intervencionismu, pro který bylo možné najít velmi málo precedentů (s výjimkou industrializace Japonska nebo bonapartistických zásahů Druhého císařství ve Francii). Rozčarován neschopností demokratických vlád podniknout to, co považoval za zásadní úkoly modernizace, se Le Corbusier obrátil nejdřív k syndikalismu a později k autoritativním režimům jako jediným politickým formám schopným postavit se proti krizi. Z pohledu takového ekonoma, jakým byl Keynes, bylo hlavním problémem dospět k takovému souboru vědeckých manažerských strategií a oprávnění státu, který by stabilizoval kapitalismus a přitom se vyhnul zřejmým represím a iracionálnostem, veškerému válečnému štvaní a úzkému nacionalismu obsaženému v národně socialistických řešeních. Právě v tomto kontextu všeobecného zmatku musíme chápat velkou rozdílnost pokusů různých národních států o zavedení politických, institucionálních a sociálních opatření, které by vyřešily chronickou neschopnost kapitalismu regulovat základní podmínky své vlastní reprodukce.

     Problém správné konfigurace a uplatňování státní moci byl vyřešen až po roce 1945. To vedlo k dozrání fordismu jako plně rozvinutého a osobitého režimu akumulace. Jako takový pak fordismus vytvořil základnu pro dlouhou poválečnou konjunkturu, která trvala v podstatě bez přerušení až do roku 1973. V průběhu tohoto období kapitalismus v pokročilých kapitalistických zemích dosahoval vysoká a přitom relativně stabilní tempa ekonomického růstu (viz obr. 2.1. a tab. 2.1). Životní úroveň se zvyšovala (obr. 2.2), krizové tendence byly udržovány v mezích, byla zachována masová demokracie a hrozba mezikapitalistických válek byla držena v ústraní. Fordismus se pevně propojil s keynesiánstvím a kapitalismus se vrhnul do série nevázaných celosvětových internacionalistických expanzí, kterými zatáhl do své sítě řadu dekolonizovaných zemí. Jak vlastně vznikl tento systém – to je dramatický příběh, který vyžaduje aspoň zběžné posouzení, pokud máme lépe porozumět proměnám, které přišly po roce 1973.

Obr. 2.1 Roční tempa ekonomického růstu ve vybraných pokročilých kapitalistických zemích a OECD jako celku ve vybraných časových obdobích, 1960 – 1985 (Zdroj: OECD)

__

Obr. 2.2 Reálné mzdy a příjmy domácností v USA, 1947 – 1986 (Zdroje: Historické statistiky Spojených států a Ekonomické zprávy pro prezidenta)

__

Tabulka 2.1 Průměrná tempa růstu pokročilých kapitalistických zemích v různých časových obdobích od r. 1820

Roční tempo růstu v procentech

Produkce

Produkce na hlavu

Export

1820-1870

2,2

1,0

4,0

1870-1913

2,5

1,4

3,9

1913-1950

1,9

1,2

1,0

1950-1973

4,9

3,8

8,6

1973-1979

2,6

1,8

5,6

1979-1985

2,2

1,3

3,8

Zdroje: Maddison, 1982 (1820 – 1973) a OECD (1973 – 1985)

     V poválečném období došlo k rozmachu řady odvětví založených na technologiích, které dozrály v meziválečných letech a byly dohnány do nových extrémů racionalizace za II. světové války. Výroba automobilů, stavba lodí, dopravní zařízení, ocelářství, petrochemie, gumárenství, výroba elektronického spotřebního zboží a stavebnictví se staly motory ekonomického růstu soustřeďujícího se v řadě velkých produkčních oblastí světové ekonomiky jako byl středozápad Spojených států, Porúří a Porýní, West Midlands v Británii a produkční oblast Tokyo-Yokohama. Privilegovaná pracovní síla v těchto regionech se stala jedním z pilířů rychle rostoucí efektivní poptávky. Druhý pilíř se opíral o státem financovanou rekonstrukci ekonomik narušených válkou, suburbanizaci zejména ve Spojených státech, obnovu měst, geografickou expanzi dopravních a komunikačních systémů a rozvoj infrastruktury uvnitř pokročilého kapitalistického světa i mimo něj. Tyto jádrové regiony světové ekonomiky koordinované navzájem propojenými finančními centry - na vrcholu hierarchie se Spojenými státy a New Yorkem – přijímaly masivní toky surovin ze zbytku nekomunistického světa a svými produkty dominovaly na stále širších a homogennějších hromadných světových trzích.

     Fenomenální růst, k němž došlo za poválečné konjunktury, ovšem závisel na řadě kompromisů a pozičních posunů hlavních aktérů procesu kapitalistického rozvoje. Stát musel převzít nové (keynesiánské) role a vytvořit si nové institucionální pravomoci; korporativní kapitál musel v některých ohledech skasat plachty, aby se pohyboval hladčeji po kolejích zajištěné ziskovosti; organizovaná pracovní síla musela převzít nové role a funkce ve vztahu k účinnosti trhů práce a výrobních procesů. Napjatá, ale přesto pevná rovnováha mezi organizovanou pracovní sílou, velkým korporativním kapitálem a národním státem, která vytvářela mocenskou základu poválečné prosperity, nevznikla náhodně. Byla výsledkem dlouhých let bojů.

     Tak například porážka radikálních dělnických hnutí, znovu oživlých po válce, připravila politickou půdu pro takový typ řízení pracovní síly a takové kompromisy, které umožnily fordismus. Armstrong, Glyn a Harrison (1984, kapitola 4) podrobně popsali, jak byl veden útok proti tradičním (na řemesla orientovaným) i radikálním formám organizací pracujících nejen na okupovaném území Japonska, západního Německa a Itálie,ale také v údajně ‘svobodných’ zemích jako byla Francie, Británie a Nizozemí. Ve Spojených státech, kde Wagnerův zákon z roku 1933 zajistil odborovým organizacím vliv na trhy (přičemž výslovně uznal, že kolektivní vyjednávací práva mají zásadní význam pro řešení problému efektivní poptávky) výměnou za to, že obětovaly svůj vliv na oblast výroby, se odbory staly v poválečných letech terčem zuřivého útoku kvůli komunistické infiltraci, aby byly nakonec legálně zdisciplinovány pomocí přísného Taft-Hartleyova zákona z roku 1952 (který byl schválen v době vyvrcholení mccarthismu) (Tomlins, 1985). Když tak dostaly pod kontrolu svého hlavního protivníka, kapitalistické třídní zájmy mohly vyřešit problém, který Gramsci už dříve nazval ‘problémem hegemonie’ a vytvořit navenek novou základnu pro ty třídní vztahy, které napomáhaly fordismu.

     Jak hluboko pronikly tyto nové třídní vztahy je předmětem určitých sporů; v každém případě byla situace v jednotlivých zemích a dokonce i regionech značně rozdílná. Například ve Spojených státech získaly odbory značnou moc ve sféře kolektivního vyjednávání v odvětvích masové výroby na středozápadě a severovýchodě, uchovaly si určitý vliv na úrovni pracoviště pokud jde o pracovní specifikace, bezpečnost práce a služební postup, a měly značný (i když nikdy rozhodující) politický vliv v takových otázkách, jako jsou sociální dávky, minimální mzda a další aspekty sociální politiky. Tato práva ovšem odbory dokázaly získat a udržet výměnou za to, že zaujaly vstřícný postoj k fordistickým výrobním technikám a s nimi souvisejícím strategiím korporací zaměřeným na růst produktivity. Burawoy ve své knize Manufacturing consent [„Jak se vyrábí souhlas“ nebo „Souhlas ve výrobě“] ukazuje, jak hluboce byla pracovní síla proniknuta pocity spolupráce, i když modifikovanými nejrůznějšími ,hrami’ odporu proti jakýmkoli nadměrným nájezdům kapitalistické moci na pracoviště (týkajících se například pracovního tempa). Široce tím americkými údaji potvrzuje profil kooperativního postoje, který v Británii popsal Goldthorpe ve studii The affluent worker [Blahobytný dělník]. Přesto existuje dostatek záznamů o náhlých výbuších nespokojenosti dokonce i mezi blahobytnými dělníky (například v závodě společnosti General Motors v Lordstownu krátce po jeho otevření, nebo mezi blahobytnými dělníky automobilek, které zkoumal Goldthorpe) na to, aby se dalo tvrdit, že šlo spíše o povrchní adaptaci než o totální rekonstrukci postojů dělníků k výrobě na montážních pásech. Trvalý problém, jak přivyknout dělníka na tak rutinní a degradovaný pracovní systém zbavený všech dovedností, nelze nikdy úplně překonat, jak přesvědčivě argumentuje Braverman (1974). Nicméně zbyrokratizované odborové organizace byly stále více zaháněny (občas s použitím represivní moci státu) do kouta, kde výměnou za nárůst reálných platů spolupracovaly na zdisciplinování dělníků pro potřeby fordistického produkčního systému.

     S podobnou jasností byly definovány role ostatních partnerů všeobecné, i když mlčenlivé společenské smlouvy, která vládla nad poválečnou konjunkturou. Velké korporace využívaly svou moc k zajišťování neustálého růstu investic, které zvyšovaly produktivitu, zaručovaly hospodářský růst a zvyšovaly životní úroveň, přičemž také zajišťovaly stabilní základnu pro tvorbu zisku. To znamenalo, že korporace měly za úkol zajišťovat stálé, ale mocné procesy technologických změn, masových investic do fixního kapitálu, zvyšování odbornosti manažerů ve výrobě i marketingu a mobilizaci předností hromadné výroby cestou standardizace produktů. Silná centralizace kapitálu, která byla tak výrazným rysem kapitalismu Spojených států od začátku 20. století, umožnila omezení vzájemné konkurence uvnitř všemocné ekonomiky USA a zavedení oligopolních a monopolních cenových praktik. Vědecké řízení všech aspektů činnosti korporací (nejen výroby, ale také personálních vztahů, pracovního výcviku, marketingu, designu produktů, cenových strategií, plánovaného zastarávání vybavení a produktů) se stalo charakteristickým znakem byrokratické korporativní racionality. Korporace získaly hegemonii v určování trajektorií růstu masové spotřeby, samozřejmě za předpokladu, že dva zbývající partneři ve velké koalici udělají vše potřebné k udržování efektivní poptávky na úrovni, která umožní absorbování neustále narůstajících objemů kapitalistické výroby. Hromadění dělníků v obrovských továrnách ovšem vždy vyvolávalo hrozbu silnější odborové organizovanosti a zvýšení moci dělnické třídy – proto byl tak důležitý politický útok na radikální elementy v odborovém hnutí po roce 1945. Nicméně korporace akceptovaly moc odborů, byť neochotně, zejména když se odbory zavázaly, že dohlédnou na své členy a budou spolupracovat s managementem na plánech ke zvyšování produktivity výměnou za zvyšování mezd, které pak stimulovalo efektivní poptávku způsobem, jaký měl původně na mysli Ford.

     Stát na sebe vzal také řadu povinností. Do té míry, do jaké hromadná výroba vyžadující velké investice do fixního kapitálu potřebovala relativně stálou poptávku, aby přinášela zisk, snažil se stát v poválečném období držet v přijatelných mezích cyklické výkyvy ekonomiky pomocí vhodných kombinací daňových a měnových politik. Uvedené politiky byla zaměřeny na ty oblasti veřejných investic – na odvětví jako je doprava, veřejné sítě atd. -, které byly životně důležité pro růst masové produkce i masové spotřeby, a které také mohly garantovat relativně plnou zaměstnanost. Podobně se vlády daly do budování silné základny společenské spotřeby prostřednictvím výdajů na sociální zabezpečení, zdravotnictví, školství, bytovou výstavbu apod. Kromě toho stát využíval svou moc k ovlivňování mzdových dohod a práv dělníků ve výrobě.

     Formy státního intervencionismu v pokročilých kapitalistických zemích byly značně rozdílné. Tabulka 2.2 ilustruje rozmanitost přístupů různých vlád západní Evropy ke mzdovým jednáním. Podobné kvalitativní, stejně tak jako kvantitativní rozdíly lze nalézt ve struktuře veřejných výdajů, v organizaci systémů sociálního zabezpečení (který byl např. v Japonsku situován do značné míry uvnitř korporací) a ve stupni aktivního nebo skrytého zasahování státu do ekonomického rozhodování. Od jednoho státu k druhému se také značně lišil průběh dělnických a zaměstnaneckých nepokojů, sebeorganizace na pracovišti a aktivity odborů (Lash a Urry, 1987). Je ale pozoruhodné, jakým způsobem národní vlády zcela odlišného ideologického zaměření – gaullisté ve Francii, Labour Party v Británii, křesťanští demokraté v západním Německu atd. – dosahovaly jak stabilní ekonomický růst, tak zvyšování hmotné životní úrovně kombinací politiky sociálního státu, keynesiánského řízení ekonomiky a kontroly mzdových poměrů. Fordismus zřejmě závisel na tom, že stát převzal – do značné míry tak, jak předpověděl Gramsci –velmi speciální úlohu v celkovém systému sociální regulace.

     Poválečný fordismus je tedy třeba vidět spíše jako celkový způsob života, než jako pouhý systém masové výroby. Masová výroba znamenala standardizaci produktu stejně tak jako masovou spotřebu; a to znamenalo zcela novou estetiku a komodifikaci kultury, kterou mnoho neokonzervativců jako byl Daniel Bell začalo později považovat za překážku zachování pracovní etiky a dalších údajných kapitalistických ctností. Fordismus tak velmi otevřeně stavěl na estetice modernismu – zejména na jeho zálibě ve funkcionalismu a efektivitě - a sám k ní výrazně přispíval, přičemž formy státního intervencionismu (vedené principy byrokraticko-technické racionality) a konfigurace státní moci zaručující soudržnost systému spočívaly na pojmech masové ekonomické demokracie, spjatých navzájem rovnováhou sil specifických zájmů.

Tabulka 2.2 Organizace mzdového vyjednávání ve čtyřech zemích,

1950 - 1975

Francie

Británie

Itálie

Západní Německo

Členství v odborech

nízké

vysoké v dělnických profesích

variabilní

nepříliš velké

Organizace

slabá s politickým skupinkařením

fragmentovaná podle oborů a řemesel

periodická s masovými hnutími

strukturovaná a jednotná

Vlastníci

rozdělení podle různých tendencí a organizací

slabá kolektivní organizovanost

rivalita mezi soukromou a veřejnou sférou

mocní a organizovaní

Stát

rozsáhlé intervence a regulace práce a mezd prostřednictvím tripartitních dohod

dobrovolné kolektivní vyjednávání, od poloviny 60. let podle norem stanovených státem

periodické legislativní zásahy v závislosti na třídním boji

velmi slabá role

Zdroj: viz Boyer, 1986b, tabulka 1

     Poválečný fordismus byl také ve velmi značné míře mezinárodní záležitostí. Dlouhá poválečná konjunktura životně závisela na masivní expanzi světového obchodu a mezinárodních investičních toků. Zatímco před rokem 1939 se fordismus v Evropě rozvíjel jen pomalu, po roce 1940 se pevněji uchytil v Evropě i Japonsku jako součást válečného úsilí. V poválečném období byl pak upevněn a rozšířen buď přímo politikou okupačních mocností (nebo v případě Francie paradoxněji díky tomu, že odbory vedené komunisty považovaly fordismus za jediný způsob, jak zajistit národní hospodářskou autonomii tváří v tvář americké výzvě), nebo nepřímo prostřednictvím Marshallova plánu a následných přímých amerických investic. Tyto investice, jen sporadické v meziválečných letech, kdy korporace USA váhavě hledaly zámořská odbytiště ve snaze překonat omezenost vnitřní efektivní poptávky, rázem ožily po roce 1945. Tento rozvoj zahraničních investic (hlavně v Evropě) a obchodu umožnil absorbování nadbytečné produktivní kapacity Spojených států v jiných zemích, přičemž pokroky fordismu v mezinárodním měřítku znamenaly vytvoření globálních masových trhů a vtažení masy světového obyvatelstva mimo komunistického světa do globální dynamiky kapitalismu nového typu. Navíc nerovnoměrnost vývoje světové ekonomiky přinesla nové projevy již ztlumených hospodářských výkyvů s velkým množstvím místních a vcelku navzájem se kompenzujících oscilací na pozadí značně stabilního růstu celosvětové poptávky. Na straně vstupů znamenal rozvoj mezinárodního obchodu globalizaci nabídky často levnějších surovin (zejména energetických). Nový internacionalismus s sebou přinášel také spoustu dalších aktivit – bankovnictví, pojišťovnictví, služby, hotely, letiště a nakonec turistiku. Stal se nositelem nové mezinárodní kultury a silně se opřel o nové vynálezy v oblasti shromažďování, vyhodnocování a šíření informací.

     To vše se dělo v bezpečí pod hegemonickým deštníkem finanční a ekonomické moci Spojených států, opírající se o vojenskou dominaci. Dohoda uzavřená v Bretton Woods roku 1944 učinila z dolaru světovou rezervní měnu a pevně připoutala ekonomický vývoj světa k fiskální a měnové politice USA. Spojené státy působily jako bankéř celého světa, odměnou za otevření světových komoditních a kapitálových trhů moci velkých korporací. Pod tímto deštníkem se fordismus šířil nerovnoměrně podle toho, jak každý stát hledal svůj vlastní způsob řízení pracovních vztahů, peněžní a daňové politiky, strategií sociálního zajištění a veřejných investic, přičemž byl omezován vnitřně pouze stavem třídních vztahů a zvnějšku pouze svým hierarchickým postavením ve světové ekonomice a pevným směnným kurzem vůči dolaru. K mezinárodnímu rozšíření fordismu tedy došlo ve specifickém rámci mezinárodní politicko-ekonomické regulace a geopolitické konfigurace, v němž dominovaly Spojené státy pomocí velmi výrazného systému vojenských aliancí a mocenských vztahů.

     Ne každý měl z fordismu prospěch a nepochybně existovala spousta projevů nespokojenosti dokonce i v době, kdy byl tento systém na svém vrcholu. Začněme tím, že fordistické mzdové vyjednávání se omezovalo pouze na některá odvětví hospodářství a na některé národní státy, kde mohl být stabilní růst poptávky doprovázen rozsáhlými investicemi do technologie masové výroby. Jiné sektory s vysoce rizikovou produkcí nadále závisely na nízkých mzdách a slabé jistotě zaměstnání. A dokonce i fordistická odvětví se mohla opírat o nefordistickou bázi subdodavatelů. Trhy práce měly tak tendenci ke štěpení na to, čemu dal O’Connor (1973) název ,monopolní’sektor a na mnohem více diverzifikovaný ,kompetitivní’ sektor, v němž měla pracovní síla velmi daleko k privilegiím. Výsledné nerovnosti vyvolávaly vážná sociální napětí a silná politická hnutí těch, kdo byli vylučováni – hnutí, která byla dále komplikována rolí, jakou sehrávala rasa, pohlaví a etnický původ při rozhodování o tom, kdo bude mít přístup k privilegovaným zaměstnáním a kdo ne. Tyto nerovnosti bylo zvlášť těžké snášet tváří v tvář rostoucím očekáváním, zčásti živeným všemi rafinovanostmi vytváření nových potřeb a nového typu spotřební společnosti. Tím, že rozsáhlým segmentům pracovním síly byl upřen přístup k privilegované práci v masové výrobě, byly jim také upřeny hlučně vychvalované radosti masové spotřeby. To byl bezpečný recept na masovou nespokojenost. Ve Spojených státech se do věci vložilo hnutí občanských práv s revoluční zuřivostí, která otřásla centry měst. Příliv žen do špatně placených zaměstnání byl doprovázen stejně důrazným feministickým hnutím. A šok z objevu děsivé chudoby uprostřed rostoucího blahobytu, odhalené například v Harringtonově díle The other America [Jiná Amerika] zrodil silná protihnutí nespokojenosti s údajnými přínosy fordismu.

     I když rozdělení na převážně bílou, mužskou a vysoce oborově organizovanou pracovní sílu a na ,zbytek’ bylo jistým způsobem užitečné z hlediska řízení pracovní síly, mělo i ono své nevýhody. Způsobovalo rigiditu trhů práce, která ztěžovala realokaci pracovní síly z jednoho oboru výroby do druhého. Výhradní pravomoci odborů posilovaly jejich schopnost bránit se proti odbourávání kvalifikace, autoritářství, hierarchii a ztrátě vlivu na pracovišti. Sklon k využívání těchto pravomocí závisel na politických tradicích, způsobu organizace (zvlášť mocné bylo hnutí dílenských odborových důvěrníků v Británii) a ochotě dělníků vyměnit svá práva ve výrobě za větší sílu na trhu. Odborářské boje nevymizely, protože odbory byly často nuceny reagovat na nespokojenost členské základny. Odbory se ale také stále častěji stávaly terčem útoků zvenčí, které byly vedeny vyloučenými menšinami, ženami a sociálně slabými vrstvami. Do té míry, do jaké sloužily pouze úzkým zájmům svých členů a upouštěly od radikálnější socialistické problematiky, dostávaly se odbory do nebezpečí, že budou v očích veřejnosti redukovány na roztříštěné skupiny sledující namísto obecných cílů jen své vlastní zájmy.

     Stát nesl hlavní tíži rostoucí nespokojenosti, která občas vyvrcholila v občanských nepokojích vyvolaných vylučovanými vrstvami. Jako naprosté minimum se od státu požadovalo, aby nějakým způsobem zaručil všem jistý přiměřený sociální příjem, nebo provádět redistributivní politiku či přijímal zákonná opatření k aktivní nápravě nerovností, řešení problémů relativního zbídačování a ztráty iluzí menšin. Legitimizace státní moci byla stále více závislá na schopnosti rozšířit přínosy fordismu na všechny lidi a nalézat způsoby, jak zajistit přiměřenou zdravotní péči, bydlení a vzdělávací služby v masovém rozsahu a přitom humánním a ohleduplným způsobem. Kvalitativní selhání v této oblasti byla terčem nesčetných kritik, ale nakonec to bylo pravděpodobně kvantitativní selhávání, co vyvolávalo nejvážnější dilemata. Schopnost poskytovat kolektivní statky závisela na neustálém zvyšování produktivity práce v sektoru korporací. Jedině tímto způsobem mohla být keynesiánská politika státu blahobytu finančně životaschopná.

     Na straně spotřebitelů se hodně kritizovala bezvýrazná kvalita života v podmínkách standardizované masové spotřeby. Terčem těžké kritiky se také stala kvalita zajišťování služeb prostřednictvím systému státní správy, který měřil každému stejně (systému založeného na vědecko-technické byrokratické racionalitě). Manažerský charakter fordovského a keynesovského státu byl spojován se strohou funkcionalistickou estetikou (vysoký modernismus) v oblasti racionalizovaného designu. Kritikové bezvýraznosti předměstského života a monolitické monumentality městských center (jako Jane Jacobsová) vytvořili halasnou menšinu, která artikulovala nespokojenost se stavem kultury spoustou různých způsobů. Kontrakulturní kritické projevy a praktiky šedesátých let tak působily souběžně s hnutími vyloučených menšin a kritikou odosobnění byrokratické racionality. Všechny tyto nitky opozice se začaly spojovat do silného kulturně-politického hnutí právě v tom okamžiku, kdy se fordismus jako ekonomický systém zdál být na svém vrcholu.

     K tomu je nutno přidat veškerou nespokojenost Třetího světa s modernizačním procesem, který sliboval rozvoj, odstranění se nedostatku a plnou integraci do fordismu, ale který všude přinesl zničení místních kultur, hodně útlaku a různé formy kapitalistické dominace výměnou za velmi skrovný pokrok životní úrovně a služeb (např. veřejného zdravotnictví).Výjimkou byla velmi bohatá místní elita, která se rozhodla aktivně spolupracovat s mezinárodním kapitálem. Národně osvobozenecká hnutí – někdy socialistická, ale častěji buržoasně nacionalistická – vyjadřovala značnou část této nespokojenosti způsoby, které se někdy jevily jako skutečná hrozba globálnímu fordismu. Geopolitická hegemonie Spojených států byla v nebezpečí a USA, které od začátku poválečné éry používaly antikomunismus a militarismus jako prostředky geopolitické a ekonomické stabilizace, brzy musely ve své vlastní fiskální politice čelit problému ,kanónů nebo másla’.

     Přes všechnu tuto nespokojenost a všechna zřejmá napětí však přinejmenším do roku 1973 stály všechny centrální prvky fordistického režimu pevně na svých nohou, přičemž nepochybně dokázaly udržet nedotčenu poválečnou konjunkturu, která favorizovala odborově organizovanou pracovní sílu a do určité míry šířila ,přínosy’ masové výroby a spotřeby ještě dál. Hmotná životní úroveň masy obyvatelstva pokročilých kapitalistických zemí se zvýšila, převládalo relativně stabilní prostředí pro zisky korporací. Touto konstrukcí otřásla teprve ostrá recese roku 1973, kterou začal proces rychlé a zatím ještě nedostatečně pochopené přeměny režimu akumulace.

10

Teoretické modely proměny

Vzhledem k tomu, že jsme přímými svědky historické proměny, které ještě zdaleka není završena a která bude tak jako fordismus určitě v některých důležitých ohledech částečná, narážíme na řadu teoretických dilemat. Jsme schopni teoreticky porozumět logice této proměny, nebo dokonce pochopit její nutnost? Do jaké míry je třeba pozměnit starší i současné teoretické formulace dynamiky kapitalismu ve světě radikálních reorganizací a restrukturalizací, k nimž dochází jak ve výrobních silách, tak v sociálních vztazích? A jsme schopni podat dostatečně dobrý obraz současného režimu, abychom získali určitou představu o pravděpodobném průběhu a důsledcích toho, co vypadá jako revoluce právě probíhající před našima očima?

            Přechod od fordismu k flexibilní akumulaci působí ve skutečnosti potíže jakémukoli druhu teorie. Keynesiáni, monetaristé, neoklasičtí teoretikové částečné rovnováhy se zdají být stejně zmateni jako všichni ostatní. Proměna staví před vážná dilemata také marxisty. Tváří v tvář těmto obtížím se mnozí komentátoři vzdali jakéhokoli nároku na teorii a omezili se na prostou honbu za daty, aby udrželi krok s rychlými změnami. Ale i zde jsou problémy - která data jsou klíčovými ukazateli a nikoli pouhými náhodnými řadami? Obecná shoda panuje v jediné věci - že ve způsobu, jakým funguje kapitalismus, se zhruba od roku 1970 něco podstatného změnilo.

            Na první potíž narazíme při pokusu o vymezení povahy pozorovaných změn. V tabulkách 2.6, 2.7 a 2.8 shrnuji tři novější rozbory přechodu. První z nich, spíše oslavný popis nového kapitalismu, jehož autorem je Halal (1986), vyzvedává pozitivní a osvobozující prvky nového podnikatelského stylu. Druhý, který předložili Lash a Urry (1987), zdůrazňuje mocenské vztahy a politiku ve vazbě na ekonomiku a kulturu. Se třetím přichází Swyngedouw (1986), který nabízí mnohem víc podrobností o přeměnách v technologii a pracovních procesech a současně projevuje porozumění pro to, jak se změnil režim akumulace a jeho regulační mody. Poukazování na tyto protiklady je samozřejmě ve všech případech jen didaktickým nástrojem, který má zvýraznit rozdíly na úkor spojitosti, a žádný z uvedených autorů neprezentuje problematiku zdaleka tak zhuštěně a suše, jak naznačují uvedená schémata. Tato schémata však ukazují určité přesahy a rozdílnosti, které jsou velmi poučné, protože z nich vyplývají značně odlišné kauzální vztahy. Halal se zdá být bližší Schumpeterově teorii podnikatelských inovací jako hnací síly kapitalismu a má tendenci interpretovat fordismus a keynesiánství jako nešťastnou mezihru v kapitalistickém pokroku. Lash a Urry vidí vývoj zčásti jako zhroucení materiálních podmínek pro silnou kolektivní politiku dělnické třídy a pokoušejí se zkoumat ekonomické, kulturní a politické kořeny tohoto kolapsu. Už tím, že k charakterizování přechodu používají výrazy „organizovaný“ a „dezorganizovaný“, kladou vlastně u soudobého kapitalismu větší důraz na desintegraci než na vnitřní soudržnost, čímž se vyhýbají konfrontaci s možností přeměny režimu akumulace. Na druhé straně Swyngedouw tím, že zdůrazňuje změny ve způsobu výroby a organizaci průmyslu, umisťuje proměnu do hlavního proudu marxovské politické ekonomie, přičemž jasně akceptuje jazyk školy regulace.