• Jak známe pravdu? Vědecký univerzalismus
O autorovi
Immanuel Maurice Wallerstein (1930), americký historik, sociolog a ekonom. —- Narodil se v New Yorku a jeho studia, stejně jako první etapa jeho akademické kariéry, jsou spjaty s newyorskou Columbia University (BA 1951, MA 1954, PhD 1959; pedagogické působení: 1958-1971). 70. léta stráví na McGill University v kanadském Montrealu a na newyorské Binghamton University, kde zůstává až do roku 1999. Poté odchází na Yale. V letech 1994-1998 byl prezidentem Mezinárodní sociologické asociace. Obdržel celou řadu vědeckých ocenění, mj. od Americké sociologické společnosti nebo od Ruské akademie přírodních věd. —- V 60. letech se Wallerstein etabloval jako specialista na problematiku post-koloniální Afriky, od 70. let se zapsal do širokého povědomí jako autor tzv. “teorie světových systémů”: Zavádí pojem “kapitalistická světo-ekonomika”, v němž je oproti pojmu světové ekonomiky akcentována globálnost této jedné ekonomiky, nikoli kontakty mezi národními či regionálními ekonomikami. Kapitalistická světo-ekonomika vznikla již v 16. století. Na začátku 20. století, během Říjnové revoluce v Rusku, se dostala do krize a s ní i celý současný mezinárodní systém, který by nakonec mohl uvolnit místo systému novému. Východiskem teorie je analýza historicko-geografického vývoje, jehož základem jsou především obchodní (ekonomické) vztahy mezi státy, respektive zónami či civilizacemi. Wallerstein rozlišuje tři zóny: (1) jádrovou civilizaci, tj. civilizační centrum, dynamické ve smyslu dominantní úlohy invence a kreativity a vysílající do svého okolí nejrůznější ekonomické, technologické, ideologické a kulturní podněty a vykořisťující zbytek světa (např. Západní Evropa v 19. století, Západ ve 20. století); (2) periferii, na jádrové civilizaci ekonomicky závislou a v této závislosti i udržovanou (nejen tlakem na kontinuitu politických poměrů blokujících místní ekonomický rozvoj, ale i importem životního stylu, nastolujícím vlastně závislost na nabídce statků ideologicky sugerujících integrovanost periferie do jádra); (3) semi-periferii, která leží mezi dvěmi předchozími kategoriemi, objevují se zde jádrové i peroferní ekonomické aktivity a k dohnání jádra se zdejší státy pokoušejí svými zásahy podporovat zdejší ekonomický rozvoj.
Díla: Moderní světový systém I.-IV. (1974-2011); Afrika. Politika nezávislosti (1961); Afrika. Politika jednoty (1967); Afrika. Tradice a změna (1972); Kapitalistická světo-ekonomika (1979); Analýza světo-systémů. Teorie a metodologie (1982); Rasa, národ, třída: Nejednoznačné identity (s É. Balibarem, 1991); Evropský univerzalismus. Rétorika moci (2006).
Anotace
Třetí kapitola knihy Immanuela Wallersteina Evropský univerzalismus. Rétorika moci. Přeložil Rudolf Převrátil (Praha, Slon 2008).
V moderním světě mezi sebou navzájem soupeří dva způsoby univerzalismu. Jedním z nich je orientalismus, způsob vnímání esencialistických jednotlivin (particulars). Jeho kořeny jsou v jisté verzi humanismu. Jeho univerzální vlastností není jediný soubor hodnot, ale neustálá přítomnost souboru esencialistických partikularismů. Jeho opakem je alternativní modus – vědecký univerzalismus tvrdící, že existují objektivní pravidla vládnoucí v každém okamžiku všem jevům. Nejpozději v druhé polovině osmnáctého století se humanistický modus stal terčem ostrého útoku. Mnoho lidí si začalo uvědomovat, že tvrzení humanistického univerzalismu mají vnitřní slabinu. Dominantní humanismus moderního světa – hodnoty západního křesťanství (jež se proměnily v hodnoty osvícenství) – byl z hlediska poznání sebepotvrzující doktrínou a proto mohl být obviněn, že je pouhým subjektivním souborem tvrzení. Zdálo se, že jelikož je subjektivní, nemá trvalost. Jeho protivníci říkali, že jako takový nemůže být univerzální. V důsledku toho začal být od devatenáctého století stále více přijímán druhý hlavní moderní styl univerzalismu – vědecký univerzalismus. Po roce 1945 se vědecký univerzalismus stal nezpochybnitelně nejsilnější formou evropského univerzalismu. Fakticky už neměl soupeře.
Odkud přišel tento vědecký univerzalismus? Diskurz evropského univerzalismu byl od začátku diskurzem o jistotě. V moderním světosystému začal být původní teologický základ jistoty ostře zpochybňován. A ačkoli pořád zůstávalo hodně lidí, jejichž pohled na univerzálie byl zakořeněn ve zjevených pravdách bohů, pro mnoho dalších, zejména příslušníků společenských a intelektuálních elit, byli bohové nahrazeni jinými zdroji jistoty. Diskurz orientalismu se týkal jistoty esencialistických jednotlivin – jak je člověk Peršanem, jak je člověk „moderní“. Když ale byl tento diskurz odmítnut jako pouze subjektivní a tedy otevřený pochybám, mohly na jeho místo nastoupit jistoty vědy, jak je ztělesňovaly newtonovské předpoklady o linearitě, determinismu a reverzibilitě času. V kulturní a politické rovině to přeložili osvícenečtí myslitelé do jistot pokroku, zejména pokroku vědeckého poznání a jeho technologických aplikací.
Abychom pochopili důležitost této epistemologické revoluce – nejdřív vytvoření a upevnění koncepce takzvaných dvou kultur, a potom v jejím rámci triumfu vědeckého univerzalismu, je třeba ji situovat do struktury našeho moderního světosystému. Je to kapitalistická světoekonomika. Existuje už přibližně pět set let a rozšířila se ze svého počátečního místa (částí Evropy a Amerik) natolik, že v devatenáctém století začlenila do své orbity celou zeměkouli a stala se tak jediným historickým systémem existujícím na naší planetě. Jako každý systém měla a má svůj život: období počátků, dosti dlouhé období trvalé funkčnosti, i nynější závěrečnou strukturální krizi. V období svého normálního fungování působila podle určitých pravidel nebo omezení uvnitř jistých fyzických hranic, jež se časem rozšiřovaly. A právě tyto charakteristické rysy nám dovolují, abychom ji nazývali systémem. Jako všechny systémy se však pozorovatelně vyvíjela, což nám umožňuje, abychom ji označili za historický systém. To znamená, že se její popis v průběhu její dráhy neustále měnil nebo vyvíjel, ačkoli si přitom zachovával některé základní systémové rysy. Můžeme popsat její systémové rysy jako cyklické rytmy (změny vracející se k rovnováze, která se případně posouvá) a její historický vývoj jako sekulární trendy (změny vzdalující se od rovnováhy, a to postupně stále víc a víc).
V důsledku vlastních sekulárních trendů systém nevyhnutelně dospěje do bodu natolik vzdáleného od rovnováhy, že už nedokáže přiměřeně fungovat. Oscilace systému, jež se dříve navracely k posouvající se rovnováze bez příliš velkých potíží, se nyní stávají divočejší a chaotičtější. To je bod, do něhož dnes dospěl náš existující světosystém. Začal bifurkovat, což znamená, že může pokračovat jedním z minimálně dvou odlišných směrů, aby nalezl novou stabilitu, nový řád, jenž bude vytvořen z chaosu a jenž nebude pouhým transformovaným starým systémem, ale něčím zcela novým. Kterým směrem se tento proces v bifurkaci vydá, je ovšem z podstaty věci nepředvídatelné, protože to bude výsledkem bezpočtu vstupů, jež lze z celkového hlediska považovat za náhodné, ale jejichž součástí bude, vzato z detailního hlediska, řada individuálních rozhodnutí.
Dovolte mi přeložit tento abstraktní jazyk do stručného rozboru otázky, proč to znamená, že se moderní světosystém nyní nachází ve strukturální krizi, že žijeme v éře, jež je chaotická a bifurkuje, a proč se tedy všichni nacházíme uprostřed globálního boje o to, jaký druh světosystému chceme vytvořit náhradou za hroutící se světosystém, v němž žijeme.
Základním principem kapitalistické světoekonomiky je nekonečná akumulace kapitálu. To je její raison d’?tre, a všechny její instituce jsou vedeny nutností sledovat tento cíl, odměňovat všechny, kdo tak činí, a trestat všechny, kdo ho nesledují. Tento systém se skládá z institucí prosazujících zmíněný cíl – nejvýraznější z nich je axiální dělba práce mezi jádrovými a periferními produkčními procesy, regulovaná sítí suverénních států působících v rámci mezistátního systému. Aby ale hladce fungoval, potřebuje také kulturní a intelektuální výztuž. Tato výztuž má tři hlavní prvky: paradoxní kombinaci univerzalistických norem a rasistických a sexistických praktik, geokulturu ovládanou centristickým liberalismem a zřídka zmiňované, ale naprosto rozhodující znalostní struktury založené na epistemologickém oddělení takzvaných dvou kultur.
Nemohu zde do podrobností vyložit, jak až doposud fungovala tato síť navzájem propojených institucí.. Přehled těchto institucí viz Wallerstein (2004b). Historický popis jejich vývoje viz Wallerstein (1974–1989).] Chci prostě prohlásit, že tento systém fungoval zhruba čtyři sta až pět set let z hlediska svého vůdčího cíle velmi účinně a úspěšně. Dokázal dosáhnout naprosto mimořádné expanze technologie a bohatství, ovšem za cenu stále ostřejší polarizace světosystému na horních 20 procent a spodních 80 procent – polarizace, jež je současně ekonomická, politická, sociální a kulturní.
Je třeba naléhavě připomenout, že sekulární trendy tohoto systému způsobily, že se jeho procesy přiblížily v posledních letech k asymptotám, jež jim znemožňují, aby nadále podporovaly nekonečnou akumulaci kapitálu. Abychom si to uvědomili, je si třeba všimnout základního procesu, kterým produkční proces v kapitalistickém systému vytváří nadhodnotu či zisky, jež se mohou akumulovat jako kapitál. Zisky jakéhokoli podniku jsou v zásadě rozdílem mezi náklady produkce a cenou, kterou je produkt schopen realizovat na trhu. Velké zisky dokáží realizovat pouze relativně monopolizované produkty, protože konkurenční produkty tlačí prodejní ceny dolů. Ovšem i úroveň zisku z monopolizovaných produktů závisí na tom, že jsou drženy na nízké úrovni náklady produkce. To je neustálá starost producentů.
V tomto systému existují tři hlavní typy nákladů produkce: na personál, na vstupy a daně. Každý z nich je samozřejmě sám o sobě složitou věcí. Lze ale ukázat, že s časem v průměru rostl podíl všech těchto tří nákladů na potenciálních prodejních cenách a že v důsledku toho dnes existuje globální nedostatek zisku, jenž významně ohrožuje schopnost systému pokračovat v akumulaci kapitálu. Tím se ale podkopává raison d’?tre kapitalistického systému, což vede ke strukturální krizi, v níž se dnes nacházíme. Dovolte mi rychlou zmínku o tom, proč u zmíněných tří druhů nákladů existují vzestupné sekulární trendy.
Základním určovatelem nákladů na personál byl vždy třídní boj, jenž byl politickým bojem jak na pracovišti, tak v aréně státní politiky. Základním nástrojem dělníků v tomto boji byla odborová organizace. Základním nástrojem zaměstnavatelů byla jejich schopnost najít jiné dělníky ochotné přijmout nižší odměnu. Druhotným nástrojem dělníků byla skutečnost, že pro zaměstnavatele je výhodné udržovat stálou produkci a zůstávat na místě, pokud se jejich produkty dobře prodávají. Druhotným nástrojem zaměstnavatelů byla odjakživa jejich schopnost získat k potlačování dělnických požadavků podporu státní mašinerie.
Utkání se hrálo následovně. Dokud existoval pro produkty rozsáhlý trh, zaměstnavatel raději zůstával na místě a vyhýbal se narušení výroby, přičemž v případě nutnosti přistupoval na požadavky dělníků, kteří chtěli vyšší mzdy. To současně podporovalo rozvoj odborových organizací. Ale jakmile se trh pro produkt zúžil, měl zaměstnavatel více motivů k tomu, aby naléhavě snižoval personální náklady. Pokud selhala taktika represe, mohl zaměstnavatel zvážit přestěhování produkčního procesu do oblasti s nižším odměňováním práce.
Zaměstnavatel mohl najít takové oblasti tam, kde bylo velké množství zemědělských dělníků ochotných pracovat za nízkou mzdu, protože jejich výsledný reálný příjem byl vyšší, než jaký dosud dostávali ve svých venkovských bydlištích. Dokud byl svět z demografického hlediska převážně venkovský, nebylo nikdy obtížné takové oblasti najít. Jediným problémem tohoto řešení bylo, že po uplynutí nějakých pětadvaceti až padesáti let se dělníci v nové zóně začali organizovat a požadovat vyšší odměňování, a zaměstnavatel byl zase tam, odkud vyšel. V praxi docházelo k tomu, že zaměstnavatel dříve nebo později zase přestěhoval svou produkci do další oblasti. Lze ukázat, že toto neustálé stěhování produkčních procesů fungovalo z hlediska producentů velmi dobře. Nyní ale musí zaměstnavatel čelit novému, prostému dilematu. Neustálé stěhování vedlo k deruralizaci, odvenkovštění světa, takže dnes už zbývá jen málo oblastí, kam je možné tímto způsobem výrobu přesunout. A to nevyhnutelně znamená, že mzdové náklady na celém světě v průměru rostou.
Jestliže přejdeme k druhé základní složce nákladů produkce, nákladům na vstupy, vidíme, že zde probíhá obdobný proces. Nejdůležitějším způsobem, jakým producenti udržují nízké náklady na vstupy je, že neplatí jejich plnou cenu. Na první pohled to vypadá absurdně, ale v praxi se toho dalo snadno dosahovat postupem, pro který mají ekonomové diskrétní termín externalizace nákladů. Existují tři typy nákladů, které byli producenti schopni přesouvat na bedra jiných. Prvním jsou náklady na zneškodnění nejrůznějšího nebezpečného odpadu vznikajícího v produkčním procesu. Tím, že se odpad prostě vyhodí a ne zneškodní, dosahují producenti významných úspor. Druhý typ nákladů, jenž podle tradičního názoru nemusel být hrazen producentem, je náhrada nebo regenerace surovin. A třetím nehrazeným nebo nanejvýš částečně hrazeným typem nákladů jsou náklady na infrastrukturu potřebnou pro dopravu vstupů na místo produkce nebo výrobků na místo jejich distribuce.
Hrazení těchto nákladů bylo skoro vždy odsouváno na pozdější dobu, a když k němu nakonec došlo, vzal je na sebe stát, což fakticky znamená, že je většinou nesli lidé, kteří nebyli producenty vydělávajícími na vstupech. Ovšem během času tento postup naráží na stále větší obtíže. Globální znečištění dosáhlo bodu, kdy se projevují vážné obavy z kolektivního ohrožení toxickými odpady a zaznívají společenské požadavky na nápravu životního prostředí. Pokud k takové nápravě dojde, následují za ní požadavky na internalizaci dalších nákladů souvisejících se zneškodněním jedovatých odpadů. Globální vyčerpávání surovin vedlo k vynalézání nákladnějších náhražek. A neustále rostoucí náklady na infrastrukturu vedly k požadavkům, aby přinejmenším většinu jejích nákladů hradili uživatelé. Všechny tyto tři společenské odezvy měly za následek podstatné zvýšení nákladů na vstupy.
A nakonec také neustále roste zdanění, a to z prostého důvodu. Svět se stále více demokratizuje v důsledku lidových tlaků a nutnosti zmírňovat tyto tlaky uspokojováním některých podstatných požadavků pracujících vrstev. Tyto vrstvy žádají v podstatě tři věci: vzdělávací instituce, zdravotní péči a záruku celoživotního příjmu (starobní důchody, podpory v nezaměstnanosti, příjem v průběhu zvyšování kvalifikace atd.). Spodní práh těchto výdajů neustále stoupá, stejně jako zeměpisný rozsah jejich zavádění. Čistým výsledkem je na celém světě zvyšování zdanění producentů.
Je samozřejmé, že producenti pravidelně reagují na tento růst nákladů v politické aréně – snaží se omezit personální výdaje, vzpírají se internalizaci nákladů produkce, usilují o snížení daní. Právě to bylo v uplynulých pětadvaceti letech podstatou hnutí „neoliberalismu“ – pokus o zvrat těchto rostoucích nákladů. Kapitalistické vrstvy zaznamenaly v této protiofenzívě pravidelné a opakované úspěchy. Snížení nákladů, kterého dosáhly, bylo ovšem vždy menší než jejich zvýšení v předchozím období, takže výsledný diagram vypadá jako zubatá vzestupná čára.
Co má ale strukturální krize světosystému společného s poznávacími strukturami, různými světovými univerzitními systémy, vědeckým univerzalismem? Všechno! Znalostní struktury nejsou izolovány od základního provozu moderního světosystému. Jsou podstatným prvkem fungování a legitimizace politických, ekonomických a sociálních struktur systému. Znalostní struktury se historicky vyvíjely ve formách, jež byly nejvhodnější pro udržování našeho existujícího světosystému. Dovolte mi zmínit se o třech aspektech znalostních struktur v moderním světosystému: o moderním univerzitním systému, epistemologickém rozštěpu mezi takzvanými dvěma kulturami a specifické úloze sociálních věd. Všechny jsou v podstatě konstrukcemi z devatenáctého století. A všechny dnes ovládl zmatek v důsledku strukturální krize moderního světosystému.
Pravidelně hovoříme o univerzitě jako o instituci vzniklé ve středověku v západní Evropě. Je to hezký příběh, který nám dovoluje nosit na univerzitních ceremoniích krásné taláry. Ve skutečnosti je to ale mýtus. Středověká evropská univerzita, klerikální instituce katolické církve, v podstatě zmizela s nástupem moderního světosystému. Od šestnáctého do osmnáctého století z ní přežívalo pouze jméno, protože v tomto období byla fakticky na prahu smrti. Určitě tehdy nebyla ústřední dílnou, v níž by se produkovalo a reprodukovalo poznání.
Znovuobjevení a proměnu univerzity lze datovat od poloviny devatenáctého století, i když tento proces začal už koncem osmnáctého století. Moderní univerzitu odlišuje od její evropské středověké předchůdkyně především ta skutečnost, že jde o byrokratickou instituci s placeným učitelským sborem pracujícím na plný úvazek, s jistým typem centralizovaného rozhodování v záležitostech vzdělání a s převahou studentů v řádném denním studiu. Učební osnovy už nejsou organizovány kolem profesorů, ale podle struktury fakult a kateder, která nabízí jasné cesty k získávání akademických titulů, jež zase slouží jako společenské pověřovací listiny.
Koncem devatenáctého století byly tyto struktury v zásadě nejen místem, kde se reprodukoval celý korpus světského vědění, ale také hlavním místem dalšího výzkumu a tedy také produkce vědění. Nové typy struktur se pak buď samy šířily ze západní Evropy a Severní Ameriky, kde se nejdřív vyvinuly, do jiných částí světa, nebo jim byly vnuceny v důsledku západní nadvlády nad světosystémem. Do roku 1945 se tento typ institucí rozšířil prakticky po celém světě.
Plného rozkvětu ovšem tento celosvětový univerzitní systém dosáhl teprve po roce 1945. V letech 1945–1970 došlo k obrovské expanzi světoekonomiky. Tento fakt ve spojení s neustálým tlakem zdola na rozšíření přístupu na univerzity a rostoucím nacionalistickým cítěním v periferních zónách, jež velelo „dohnat“ vedoucí zóny světosystému, vedl k neuvěřitelné expanzi světového univerzitního systému – co do množství institucí, učitelů i studentů. Univerzity se poprvé staly něčím jiným než hřištěm vyhrazeným pro nepočetnou elitu, staly se skutečně veřejnými institucemi.
Společenská podpora světového univerzitního systému vycházela ze tří odlišných zdrojů: z elit a vlád, jež potřebovaly více vyškoleného personálu a základního výzkumu, z produktivních podniků, které potřebovaly technický pokrok, jehož výsledky by mohly využít, a ode všech, kdo viděli v univerzitním systému nástroj vzestupné sociální mobility. Vzdělání bylo populární a zejména po roce 1945 se poskytování univerzitního vzdělání začalo považovat za významnou sociální službu.
Jak úsilí o vytváření moderních univerzit od druhé poloviny osmnáctého století, tak jejich rozmach po roce 1945 otevřel otázku, jaký druh vzdělání by se měl v těchto institucích nabízet. V počátečním období vyrůstaly snahy o znovuvytvoření univerzity z nové intelektuální debaty, která se rozproudila v druhé polovině osmnáctého století. Jak už jsem řekl, světský humanismus filosofů bojoval proti předchozí hegemonii teologického vědění po více než dvě století, a to víceméně s úspěchem. Pak se ale sám stal terčem ostrého útoku skupin učenců, kteří si začali říkat vědci. Vědci (slovo samo je vynálezem devatenáctého století) se s humanistickými filosofy shodovali v tom, že svět je ze své podstaty poznatelný. Trvali ovšem na tom, že pravdu lze poznat pouze cestou empirických výzkumů vedoucích k obecným zákonům vysvětlujícím reálné jevy. Z hlediska vědců přicházeli světští humanističtí filosofové pouze se spekulativními znalostmi, jež se epistemologicky nelišily od toho, co po dlouhou dobu nabízeli teologové. Znalosti nabízené filosofy nemohly podle vědců představovat pravdu, protože je nebylo možné nijak falzifikovat.
Po celé devatenácté a dvacáté století zdůvodňovali vědci svůj nárok na společenskou podporu a prestiž jedním výrazným argumentem. Dokázali přicházet s takovými poznatky, jež bylo možné využít ke zdokonalování techniky – což oceňovali především držitelé moci. Bylo tedy v naprostém hmotném a společenském zájmu vědců, aby obhajovali a prosadili takzvaný rozchod vědy a filosofie, zlom, jenž vedl k institucionalizaci něčeho, co později dostalo název dvě kultury. Nejkonkrétnějším projevem tohoto rozchodu bylo rozštěpení historické středověké fakulty filosofie na dvě části. Jejich názvy se měnily od univerzity k univerzitě, ale celkově měla většina univerzit v polovině devatenáctého století fakultu vyhrazenou přírodním vědám a druhou vyhrazenou takzvaným humanitním oborům, svobodným uměním nebo Geisteswissenschaften.
Dovolte, abych objasnil povahu epistemologické diskuse probíhající v pozadí tohoto rozdělení na dvě fakulty. Vědci tvrdili, že jedině pomocí jimi navrhovaných metod – empirického výzkumu založeného na verifikovatelných hypotézách anebo vedoucího k takovým hypotézám – lze dojít k „pravdě“, a to pravdě univerzální. Ti, kdo pracovali v humanitních oborech, toto tvrzení ostře odmítali. Trvali na roli analytického vhledu, hermeneutické citlivosti nebo empatického Verstehen jako cesty k pravdě. Humanitní badatelé prohlašovali, že jejich druh pravdy je hlubší a stejně univerzální jako druh ležící v základech zobecnění nabízených vědci, která byla často hodnocena jako unáhlená. Co je ale ještě důležitější, pracovníci humanitních oborů trvali na ústřední roli hodnot, dobra a krásna při hledání vědění, zatímco vědci tvrdili, že věda je bezhodnotová a že hodnoty nelze nikdy označit za pravdivé nebo nepravdivé. Hodnoty jsou proto podle nich mimo oblast vědeckého zájmu.
Jak plynula desetiletí, debata se vyostřovala, přičemž mnoho lidí na obou stranách mělo sklon k očerňování jakéhokoli možného příspěvku druhé strany. Byla to otázka jak prestiže (hierarchie nároků na vědění), tak přidělování společenských zdrojů. Rozhodovalo se v ní také o tom, kdo dostane právo dominovat socializaci mládeže prostřednictvím ovládání vzdělávacího systému, zejména soustavy středních škol. Dějiny tohoto boje lze shrnout konstatováním, že v něm postupně zvítězili vědci. Získávali na svou stranu stále více lidí, zejména lidí v mocenském postavení, kteří vědce kladli výš, dokonce mnohem výš než pracovníky v humanitním vědění. Po roce 1945, kdy začala v provozu moderního světosystému sehrávat ústřední roli nová, komplikovaná a nákladná technika, nechali vědci humanitní badatele daleko za sebou.
V tomto procesu bylo de facto uzavřeno příměří. Vědci dostali přednost při vyhlašování pravd – veřejnost jim v tom dokonce přiznala právo naprosté kontroly. Pracovníci humanitního vědění jim toto území většinou přepustili a přijali uzavření do ghetta těch, kdo se snažili - pouze snažili – určovat, co je dobré a krásné. To byl onen skutečný rozchod, vážnější než epistemologický rozštěp. Do té doby se ve světových dějinách nikdy nestalo, že by se ostře oddělilo hledání pravdivého od hledání dobrého a krásného. Nyní bylo toto oddělení vepsáno do struktur vědění a světového univerzitního systému.
Uvnitř těchto nyní samostatných fakult pro každou ze dvou kultur pak začal proces specializace, při němž došlo k vytyčení hranic mezi „disciplínami“. Disciplíny jsou nároky na vlastní rajon – tvrzení, že je užitečné vymezit oblasti vědění určením předmětu výzkumu a metod používaných ke zkoumání tohoto předmětu. Všichni známe všeobecně přijímané názvy hlavních disciplin: v přírodních vědách je to mezi jinými astronomie, fyzika, chemie a biologie; v humanitních vědách je to řečtina a latina (neboli klasické jazyky), rozmanité národní jazyky (podle jednotlivých zemí), filologie, dějiny umění, filosofie a další.
Organizování disciplín vedlo k dalšímu dělení vědění, jež šlo za hranice rozdělení na dvě kultury. Každá disciplína si vytvořila univerzitní katedru. Většina akademických titulů byla udělována ve specifické disciplíně, učitelé byli přijímáni na konkrétní katedry. K tomu se navíc vyvinuly příčné organizační struktury procházející celou univerzitou. Vznikaly časopisy pro jednotlivé disciplíny, jež zveřejňovaly především nebo výlučně články lidí pracujících v těchto disciplínách – články, jež se týkaly (a pouze týkaly) témat údajně pokrývaných těmito disciplínami. A s postupem času byla vytvořena nejdřív národní a pak mezinárodní sdružení vědců působících v jednotlivých disciplínách. Nakonec, ale nikoli v poslední řadě, začaly takzvané velké knihovny vytvářet kategorie, jež byly zrcadlovým obrazem organizace disciplín a jež pak přijaly za své všechny další knihovny (a samozřejmě také knihkupci a vydavatelé) jako kategorie pro organizování své vlastní práce.
V tomto rozdělení světa vědění na přírodní vědy a humanitní obory připadlo zvláštní a nejednoznačné postavení sociálním vědám. Francouzská revoluce vedla k všeobecnému uznání legitimity dvou koncepcí, jež se předtím takovému uznání netěšily: normálnosti sociopolitických změn a suverenity „lidu“. Vládnoucí elity nyní naléhavě potřebovaly porozumět modalitám takové normální změny a vytvářet politiku, jež by takové změny dokázala omezit nebo aspoň usměrňovat. Hledání těchto modalit a odvozování sociálních politik se stalo doménou sociálních věd zahrnujících také modernizovaný dějepis založený na empirickém výzkumu.
Epistemologickým problémem sociálních věd odjakživa byla a je otázka, na jaké straně budou stát jejich pracovníci v boji dvou kultur. Nejjednodušší odpověď zní, že sociální vědci byli v epistemologických otázkách hluboce rozděleni. Někteří z nich se ze všech sil snažili být příslušníky vědeckého tábora, někteří trvali na své příslušnosti k humanitnímu táboru. Skoro nikdo z nich se ale nepokoušel formulovat nějaké třetí epistemologické stanovisko. Na jednu ze dvou stran ve sporu, kterému se někdy říkalo Methodenstreit, se nestavěli pouze jednotliví sociální vědci, ale celé disciplíny. Do vědeckého tábora se většinou hlásila ekonomie, politické vědy a sociologie (samozřejmě s individuálními disidenty). Historiografie, antropologie a orientální studia se obecně řadila do humanitního tábora. Nebo přinejmenším tomu tak bylo do roku 1945. Poté se dělicí čáry začaly víc rozmazávat (Wallerstein et al. 1996/1998).
Když moderní světosystém začal upadat do strukturální krize, což se podle mého názoru začalo odehrávat ve světové revoluci roku 1968 a po ní, začaly slábnout také všechny tři pilíře znalostních struktur moderního světosystému a tím způsobily institucionální krizi, jež probíhala souběžně se strukturální krizí světosystému i jako její součást. Univerzity začaly přeorientovávat svou sociální roli za velké nejistoty, kam vlastně směřují nebo by měly směřovat. Velký rozchod dvou kultur začal být ostře zpochybňován jak v přírodních vědách, tak v humanitních oborech. A sociální vědy, které bezprostředně po roce 1945 prožívaly bezprecedentní rozkvět a byly plné sebedůvěry, se začaly rozptylovat a fragmentovat za hlasitého nářku plného pochyb o sobě samých.
Základním problémem světového univerzitního systému byl exponenciální růst jeho rozměrů i nákladů, zatímco jeho sociální a ekonomické základy slábly v důsledku dlouhotrvající stagnace světoekonomiky. To vyvolávalo řadu tlaků různými směry. Špičkoví intelektuálové se stávali procentuálně vzácnějším jevem z toho prostého důvodu, že jejich počet byl mnohem stabilnější než celkový počet osob působících v akademickém světě. Výsledkem byl vzrůst vyjednávací síly této úzké vrstvy a tím i vzrůst nákladů na ni. Její členové využili situace k masivnímu snížení svých učebních úvazků a podstatnému zvýšení platů i fondů na výzkum. Vedení univerzit, které současně muselo čelit klesajícímu poměru mezi počtem učitelů a studentů, se naopak snažilo různými způsoby zvyšovat učební úvazky a tak vytvořilo dvoutřetinový výukový systém s vrstvou privilegovaných a množstvím nedostatečně placených učitelů pracujících externě nebo na částečný úvazek. To mělo za následek jev, kterému říkám trend ke „zestředoškolštění“ univerzit, dlouhodobou bagatelizaci výzkumu a souběžný nárůst pedagogických úvazků (zejména zvětšování studijních skupin).
Navíc se univerzity v důsledku finančních potíží začaly chovat tržně - tak, že prodávaly své služby podnikům a vládám, přičemž proměňovaly výsledky výzkumu svých profesorů v patenty, jež se daly využít (pokud ne přímo, tak aspoň prostřednictvím licencí). Ovšem do té míry, do jaké se univerzity vydaly touto cestou, se jednotliví profesoři začali distancovat od univerzitních struktur nebo je dokonce opouštět, buď proto, aby sami zužitkovali výsledky svých výzkumů, nebo ze znechucení nad komerční atmosférou na univerzitách. Když se tato nespokojenost spojí se zvýšením vyjednávací síly, o němž jsem se už zmínil, výsledkem může být exodus některých špičkových učenců a vědců. Pokud k tomu začne docházet, můžeme se vrátit do situace před rokem 1800, kdy univerzita nebyla primárním místem produkce vědění.
Současně s tím se začala viklat stěna navzájem oddělující dvě kultury vědění. V poslední třetině dvacátého století vyrostla dvě významná vědomostní hnutí: studia komplexity v přírodních vědách a kulturální studia v humanitních. Ačkoliv se na povrchu zdá – jak účastníkům těchto hnutí, tak těm, kdo je analyzují -, že jsou velmi odlišná, ba dokonce navzájem antagonistická, mají tato dvě vědomostní hnutí některé důležité podobné rysy.
Především obě vznikla jako protestní hnutí proti historicky dominantním stanoviskům v příslušných oborech. Studia komplexity byla v podstatě odmítnutím lineárního a časově vratného determinismu, jenž převládal od sira Isaaca Newtona až po Alberta Einsteina a byl po čtyři století normativním základem moderní vědy. Zastánci studií komplexity přišli s tvrzením, že klasický model vědy je ve skutečnosti zvláštním a dokonce relativně vzácným případem způsobu, jakým fungují přírodní systémy. Prohlásili, že systémy nejsou lineární a mají spíše tendenci vzdalovat se časem od rovnovážného stavu. Trvali na tom, že je z povahy věci a nikoli z vnějších důvodů nemožné určit budoucí trajektorie jakéhokoli předpovídaného jevu. Pro ně nebylo úkolem vědy redukovat složité na jednoduché, ale vysvětlovat stále hlubší vrstvy komplexity. A mysleli si, že představa procesů vratných v čase je absurdní, protože ve všech jevech se projevuje „šipka času“, a to nejen ve vesmíru jako celku, ale také v každém jeho mikroskopickém prvku.
Kulturální studia byla obdobně odmítnutím základního pojmu, který utvářel humanitní disciplíny: že existují univerzální kánony krásy a normy dobra se silou přirozeného zákona, a že tyto kánony a normy lze poznat, vyučovat a legitimizovat. Ačkoliv humanitní obory vždy říkaly, že dávají přednost esencialistickým partikularismům (jako protikladu vědeckých univerzálií), iniciátoři kulturálních studií tvrdili, že tradiční učení humanitních věd ztělesňuje hodnoty jedné konkrétní skupiny – západních bílých lidí z dominantních etnik -, která arogantně prohlašuje, že její konkrétní soubor hodnot je univerzální. Kulturální studia naopak trvala na sociálním kontextu veškerých hodnotových soudů a tedy na důležitosti zkoumání a oceňování příspěvků všech ostatních skupin – jež byly historicky opomíjeny a očerňovány. Kulturální studia se přihlásila k démotické koncepci, podle níž každý čtenář, každý divák vnáší do produkce umění své vnímání, které je nejen odlišné, ale také stejně platné.
Zadruhé, přestože studia komplexity a kulturální studia vyšla z odlišných bodů spektra, obě došla k témuž závěru, že epistemologické rozlišování mezi dvěma kulturami nemá žádný intelektuální význam a je překážkou při hledání užitečných poznatků.
Zatřetí, obě znalostní hnutí se zařadila do sféry sociálních věd, i když to otevřeně neprohlašovala. Studia komplexity tak učinila svým základním postulátem o šipce času, zdůrazněním faktu, že sociální systémy jsou nejkomplexnější ze všech systémů, a chápáním vědy jako integrální součásti kultury. Kulturální studia tak učinila tvrzením, že nelze dospět k žádnému poznatku o kulturní produkci, pokud ji nepojímáme v jejím vlastním vyvíjejícím se sociálním kontextu a nevezmeme v úvahu identitu producentů a příjemců kulturních výtvorů, včetně sociální psychologie (mentality) všech zúčastněných. Navíc kulturální studia prohlašují, že kulturní produkce je součástí mocenských struktur a je jimi hluboce ovlivněna.
Pokud jde o sociální vědy, ty došly do stavu, kdy se stále více stírají hranice mezi tradičními disciplínami. Prakticky každá disciplína si vytvořila vlastní dílčí specializace, v jejichž názvu se používá jako adjektivum název jiné disciplíny (příkladem je ekonomická antropologie, sociální historie nebo historická sociologie). Prakticky každá disciplína začala používat směs metodologií zahrnující i takové, jež byly předtím vyhrazeny jiným disciplínám. Podle toho, zda vědec pracuje s archivy, provádí zúčastněná pozorování nebo výzkumy veřejného mínění, už nelze jednoznačně určit, jaká je jeho konkrétní disciplína.
V uplynulých třiceti až padesáti letech se také objevily a dokonce vyrostly do síly nové kvazidisciplíny: areální [MA1] studia více regionů, ženská a genderová studia, etnická studia (samostatná u všech skupin, které měly dost politické síly na to, aby si je vynutily), urbánní studia, rozvojová studia, gayská a lesbická studia (souběžně s dalšími formami studií, která se točí kolem sexuality). Na mnoha univerzitách z těchto entit vznikly katedry existující souběžně s tradičními katedrami, nebo aspoň takzvané programy. Obdobně pro ně vznikaly také odborné časopisy a sdružení jdoucí napříč hierarchickými strukturami. Kromě toho, že tato studia ještě víc rozvířila sociální vědy vytvářením dalších přesahů, vyostřila také finanční problémy univerzity, protože o v podstatě neměnnou sumu peněz soutěžilo stále více entit.
Pokud se pokusíme podívat o dvacet až padesát let dopředu, zdá se mi být jasné, že jsou možné tři věci. Je možné, že moderní univerzita přestane být hlavním místem produkce nebo dokonce i reprodukce vědění, i když se jen zřídka mluví o tom, co by ji mohlo nahradit. Je možné, že nové epistemologicky odstředivé tendence znalostních struktur povedou k nové sjednocené epistemologii (odlišné od obou hlavních dnes existujících) a k tomu, co si představuji, možná provinciálně, jako „sociální scientizaci všeho vědění“. A je možné, že se disciplíny sociálních věd organizačně zhroutí a projdou hlubokou reorganizací, kterou si zřejmě vynutí správa univerzit a jejíž obrysy jsou zatím zcela nejasné.
Jsem zkrátka přesvědčen, že autorita posledního a nejmocnějšího ze všech evropských univerzalismů – vědeckého univerzalismu – už nadále není nezpochybnitelná. Znalostní struktury vstoupily do období anarchie a bifurkace stejně jako celý moderní světosystém, a východisko z této situace je také zcela neurčité. Jsem přesvědčen, že vývoj znalostních struktur je prostě součástí – a to důležitou součástí – vývoje moderního světosystému. Strukturální krize jednoho je také strukturální krizí druhého. Bitva o budoucnost bude probíhat na obou frontách.
[MA1]Event. Se teď říká „areální“ – jako překlad orig. area studies