Článek

Jan Keller  Válka jako pokračování globalizace jinými prostředky

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Jan Keller (1955), český sociolog, publicista a politik. Vystudoval historii a sociologii na filozofické fakultě brněnské univerzity (1977-1979). Nejprve nastoupil jako interní aspirant ČSAV, poté však pracoval jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně. Ve druhé polovině 80. let získal stipendium francouzské vlády na studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně. V roce 1992 se habilitoval s prací O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu. V roce 1998 stál u zrodu oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, v roce 1999 byl tamtéž jmenován profesorem pro obor sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Oblastmi Kellerova odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Environmentálním tématům se věnuje od počátku 90. let, s jejich popularizací začal na stránkách časopisu Poslední generace (dnes Sedmá generace). Vedle odborných a popularizačních článků publikuje také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a environmentalistiky. V roce 2009 kandidoval neúspěšně do Evropského parlamentu na šestém místě kandidátky Demokratické strany zelených. O pět let později již uspěl, tentokrát ovšem jako lídr kandidátky ČSSD. Působí ve Výboru pro zaměstnanost a sociální věci (EMPL).
Díla: Až na dno blahobytu (1993); Šok z ekologie (1996); Vzestup a pád středních vrstev (2000); Dějiny klasické sociologie (2004); Soumrak sociálního státu (2006); Teorie modernizace (2007); Vědomostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna (2008); Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti (2010).

Anotace

Přepis projevu Jana Kellera, proneseném na protestním shromáždění pořádaném 20.3.2004 v jednacím sále pražského magistrátu u příležitosti prvního výročí války proti Iráku.

Loňská agrese Spojených států a jejich spojenců proti Iráku a pokračující okupace této země má jistě řadu aspektů. Jestliže se na ni podíváme z širší perspektivy, může nám pomoci pochopit povahu probíhající globalizace.

V zásadě globalizace znamená, že síly nadnárodního kapitálu se zbavily jakékoli kontroly ze strany státní moci, tedy že se prohloubila dříve latentní asymetrie mezi ekonomikou a politikou. Ti, kdo mají finanční moc, mohou diktovat své podnímky nejen pracovní síle (říkáme tomu flexibilizace práce), ale mohou diktovat své podmínky celým státům (např. v podobě investičních pobídek, či tlaku na snižování daní a na pokles vedlejších nákladů práce).

Kapitál vydírá své partnery na trhu práce a oba své bývalé partnery v tripartitě pod pohrůžkou odchodu ze země. Vzniká tak nový systém mocenských vztahů, ve kterém se moc uplatňuje jako schopnost držet druhé v nejistotě. Jednotlivé státy nevědí dne ani hodiny, kdy cizí investor přijde s novými požadavky, či kdy zemi bez varování opustí, poté co vyčerpal všechny výhody investičních pobídek.

Zdálo by se, že moc lze v tomto systému uplatňovat bez otevřeného násilí a že podrobit si určitou ekonomiku už nepředpokládá tak jako v minulosti vojensky obsadit její území.

Takto však globalizace funguje pouze v zemích, které se již staly součástí takzvané otevřené ekonomiky. Tyto země již byly otevřeny finančním spekulacím a byly dokořán otevřeny nerovné konkurenci, které by se jinak každá suverénní národní ekonomika musela bránit. Byly otevřeny jak z hlediska rabování svých zdrojů, tak také jako odbytiště pro přebytky, jež nelze prodat jinde.

Na zeměkouli ovšem zbývá ještě několik oblastí, které z důvodů nejrůznějších ještě nebyly vpleteny do sítě ekonomické globalizace. Pokud tyto země nemají ani cenné zdroje, ani potenciál kupní síly, zůstanou ještě nějakou dobu stranou zájmu svobodného trhu. Budou v nich přitom moci řádit ti nejhnusnější diktátoři, aniž by to kohokoliv z těch, kdo se sami prohlásili za osu dobra, v nejmenším popouzelo.

To však není případ Iráku. Země, která má obrovské zásoby ropy a která si dokonce dovolila přestat prodávat tuto ropu za dolary a začala ji prodávat za eura, se zcela vymanila z neviditelných kontrolních mechanismů deregulované ekonomiky. To na ní vadilo mnohem více, než zločiny, kterých se její režim na obyvatelstvu už od počátku 60. let dopouštěl. Hezky to kontrastuje ve srovnání s beztrestností těch nedemokratických a často velmi krutých režimů, které ropu v dolarech ochotně prodávají.

”Jestliže se nějaká oblast globalizaci vyhýbá”, konstatuje profesor americké námořní akademie Thomas Barnett, ”pak roste pravděpodobnost, že v ní budou muset americká vojska zasáhnout”. Jejich zásah bude prezentován jako vývoz bezpečí a je povinností Spojených států bezpečí vyvážet, pokračuje profesor Barnett, protože je to dnes jejich nejvýhodnější vývozní artikl.

Je známo, že Spojené státy dnes mají schodek v obchodní bilanci prakticky se všemi státy světa, včetně Ukrajiny. Jen na trhu s bezpečím je jejich obchodní bilance bezpříkladně aktivní a naprosto bezkonkurenční. Vývoz války se stal pro tuto ekonomiku jednou z výrazných komparativních výhod. Spojené státy neválčí proto, že v jejich čele stojí George Bush. George Bush stojí v čele Spojených států proto, aby mohly bez nejmenších skrupulí válčit. Proto se stal americkým prezidentem, i když nevyhrál volby a dostal méně hlasů než Al Gore.

Není na nás, abychom dělali pořádek v Americe. Ten si musejí udělat Američané sami a čím dříve s tím John Kerry začne, tím lépe pro všechny.

My bychom si měli pohlídat, aby zbytek Československa, který dnes obýváme, nehrál v globalizovaném světě ostudnou úlohu. Ostuda, o které mluvím, se jmenuje “nová Evropa”. Být součástí ”nové Evropy” znamená posluhovat ekonomické globalizaci (tedy globalizaci v tom nejhorším ze všech možných významů), a to hned dvakrát.

První tribut, který mají státy nové Evropy poslušně odevzdávat silám globalizovaného kapitálu, má podobu ochoty přejímat rizika jeho podnikání a zároveň srážet úroveň sociálního zabezpečení, které dosáhla v průběhu minulého století tzv. stará Evropa.

Flexibilizace práce znamená, že pracovní síla přebírá sama na sebe veškerou tržní nejistotu Zároveň flexibilizace umožňuje postupně opouštět zákoník práce, v němž bylo zakódováno vše, čeho zaměstnanci ve vyspělých zemích dosáhli. Totéž , co provádí flexibilizace práce směrem zespodu, prosazují směrem shora investiční pobídky a daňové úlevy, či přímo daňové prázdniny firmám. V tomto ohledu má nová Evropa srazit na kolena sociální síly v Evropě staré. To je její úloha v oblasti ekonomické deregulace

Tím však úloha zemí nové Evropy v režii globalizace nekončí. Svojí symbolickou vojenskou podporou podobných akcí, jako byla ta v Iráku, má nová Evropa pomáhat legitimizovat deregulaci také v oblasti práva. Deregulace v oblasti práva není ničím jiným než systematickým rozvracením existujících právních norem a systematickým zeslabováním těch mezinárodních institucí, které měly nad dodržováním mezinárodního práva bdít.

Ekonomická globalizace totiž, pokud je vojensky jištěná, žádné právní normy nepotřebuje. Mezinárodní právo pro ni představuje jen jednu z mnoha barkér takzvaně svobodného obchodování, kterou je třeba co nejdříve odstranit.

Česká republika má i zde své zkušenosti. Před 15 lety se u nás tvrdilo, že pokud při privatizaci na okamžik zhasneme (tedy pokud ekonomové předběhnou právníky),

vyraší z toho po čase náramná prosperita. Co z toho vyrašilo, vidíme dnes na každém kroku.

Počínání spojenců ve věci Iráku je podobné. Předpokládá se, že pokud se na okamžik zhasne (pokud politici a vojáci předběhnou právníky mezinárodního práva), vznikne z toho nebývale bezpečný svět. Je to velmi pošetilá iluze.

Jestliže dneska protestujeme proti okupaci Iráku, děláme to také proto, že si nepřejeme, aby světové bezpečí získalo někdy takové rozměry, jaké má dnes česká prosperita. Pokud by byl svět tak bezpečný, jak je Česko bohaté, nežilo by se v něm dobře.