Článek

Michael Hauser  Limity multikulturalismu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Úvaha Michaela Hausera se zabývá nedůsledností multikulturalismu v současné společnosti a otevírá otázku, zda-li není možné požadovat toleranci i v jiném rámci, než jenom na úrovni liberálního kapitalismu, který paradoxně nedokáže uznat radikální odlišnost druhých. Hauser se inspiruje pojetím multikulturalismu u Slavoje Žižka. Problémem multikulturalismu není přílišná snaha o uznání jiných kultur, ale předpoklad redukující tolerance, která už předem limituje odlišnost druhých.

Projevy netolerance, xenofobie, rasismu, fundamentalismu, které se navzdory všem trubadúrům postmodernismu objevují stále častěji, jsou pro filosofické myšlení výzvou, aby ze svých koncepcí vyvodila nějaké konkrétní závěry a řekla o těchto jevech něco podstatného. Všechny dnešní filosofické proudy se tu setkávají s tím, co může působit jako jejich kriterion, které odhaluje, co pravého a co nepravého je v tom kterém způsobu myšlení. Jednomu každému filosofickému proudu můžeme říct: hic Rhodus, hic salta (zde je Rhodos, zde skákej, tj. ukaž nám, co skutečně dovedeš). Tato výzva se samozřejmě nejvíce týká toho směru, který si vepsal do štítu, že bude usilovat o pochopení jiných kultur a že promyslí, na jakém základě by spolu různorodé kultury měly hovořit, spolupracovat, koexistovat. Tímto směrem je liberální multikulturalismus. Jeho základní myšlenka, myšlenka tolerance k Jinému, není nijak nová. O pokojném a vzájemně prospěšném soužití různých kultur, náboženství a přesvědčení hovořili už renesanční a osvícenští myslitelé, jako byl Erasmus Rotterdamský nebo Voltaire, ale nezapomínejme ani na J.A.Komenského. Ideu tolerance nalezneme i v některých světových náboženstvích, jako je např. islám, který dnes v západním světě získal pověst fanatického náboženství. Jak známo, ve středověku panovala  v islámských zemích větší náboženská i myšlenková svoboda než v zemích křesťanských. Arabští filosofové mohli celkem svobodně rozvíjet antické i své vlastní myšlení v době, kdy u křesťanů byla filosofie pouhou služkou theologie.

Můžeme rozlišit zhruba tři druhy tolerance: toleranci, která je součástí nějakého náboženského projektu. Její rozsah je vymezen na půdorysu daného náboženství. O rozvíjení této tolerantní stránky různých náboženství se v současné době snaží německý teolog Hans Küng svým projektem ,světový étos‘. Druhý druh tolerance patří ke klasickému osvícenství: vzniká na základě poznání, že náboženství a rozum spolu neladí, ale člověk potřebuje nejen rozum, ale též náboženství, umění, pocit sounáležitosti. Klasický osvícenec poznává rozumem a zkušeností nutnost tolerance, ale zároveň si uvědomuje, že člověka nelze redukovat na pouhou racionalitu, a proto se snaží náboženství prodchnout filosofickým duchem (Voltaire), aby se náboženství sladilo s rozumem a s požadavky tolerance. Nazvěme toto pojetí obsahovou tolerancí: tolerance mezi různými náboženstvími a kulturami je možná pouze tehdy, když vzniká nová a živá forma kulturní identity, která dovede zasáhnout všechny vrstvy a rozměry člověka. Tato obsahová tolerance může spočívat také jen na osvíceném náboženství, jako je masarykovské náboženství humanity. Třetí druh tolerance předkládá dnešní multikulturalismus a toto pojetí můžeme označit za formální toleranci. Liberální multikulturalismus usiluje o vytvoření neutrální pozice, která bude zbavena všech kulturních jedinečností (partikularit). Tato pozice, kterou mají přijmout státní a evropské instituce, je v očích multikulturalisty podmínkou spravedlivého a zákonem zajištěného přístupu ke všem kulturám. Podle tohoto směru by pak každá partikulární kultura měla potlačit své temné iracionální stránky a své partikulární nároky začít prosazovat prostřednictvím multikulturních institucí.

Multikulturalismus není jeden z mnoha myšlenkových směrů, ale je to směr, který je v dnešním západním světě vodítkem při reformách daných institucí nebo při budování nových. Je to teoretický směr, který ovlivňuje myšlení a chování politiků, a je myšlenkovým podkladem institucí, které mají reálnou moc. Multikulturalismus do jisté míry určuje náš životní a kulturní svět i tvář současné Evropy, a právě proto  je naším úkolem provádět neustálou kritickou reflexi této filosofie na trůně a zcela otevřeně hovořit o jejích slabinách, rozporech a limitech. Naším úkolem je také to, abychom rozvíjeli jiné pojetí tolerance, tj. toleranci obsahovou nebo také toleranci náboženskou jako alternativu multikulturního pojetí, neboť už nyní je nemálo příznaků toho, že  liberální multikulturalismus nedovede současné znepokojivé problémy správně pojmenovat, natož pak přispět k jejich skutečnému řešení. 

Jsou tu celkem tři základní nedostatky a limity multikulturalismu.

První jeho nedostatek je v tom, že multikulturalismus příliš nepřemýšlí o tom, jaký je jeho vztah ke globalizaci (tj. k reálnému socioekonomickému a kulturnímu procesu) a k evropské kultuře. Jinými slovy, vystupuje jako něco ahistorického a nadkulturního, co stojí mimo reálné lidské dějiny i mimo všechny kultury.

Tento nedostatek snad nejlépe vystihnul Slavoj Žižek ve svých kritických analýzách multikulturalismu. Podle Žižka můžeme rozlišit zhruba tři období kapitalismu. V prvním období je kapitalismus spjat s národními státy, které mezi sebou obchodují jako státy suverénní. V druhém období jedny země  kolonizují a vykořisťují druhé. Ve třetí fázi tohoto procesu, v éře globalizace, pak vzniká  paradox kolonizace, kdy už nejsou žádné kolonie a kolonizátoři, a kolonizační mocností se stává globální firma, která se snaží kolonizovat i tu zemi, ze které pochází, a nastává tzv. sebe-kolonizace. Mnohonárodní obchodní společnost není bezprostředně spjata s žádnou zemí. Vztah mezi tradičním imperialistickým kolonialismem a globálním kapitalismem sebe-kolonizace odpovídá vztahu mezi západním kulturním imperialismem a multikulturalismem. Globální kapitalismus nalezl svou ideální ideologickou formu právě v multikulturalismu, v postoji, který představuje  privilegovanou prázdnou univerzalitu, ze které se hodnotí a uznávají nároky všech partikulárních kultur. Jak říká Žižek, pravdou multikulturalismu není to, že maskuje eurocentrický obsah, ale naopak: přídech partikulárních kořenů zakrývá fakt, že subjekt je zcela bez kořenů, že jeho skutečnou pozicí je prázdná univerzalita, která odpovídá postoji globálního kapitálu k jednotlivým zemím. Problém multikulturalismu (hybridní koexistence různých kulturních životních světů) je v tom, že je to forma jevení jeho protikladu, tj. skutečnosti, že globální kapitalismus provádí homogenizaci dnešního světa.

Žižek pak odhaluje bludný kruh a nepoctivost liberálního multikulturalismu, který o sobě tvrdí, že stojí na zcela univerzální a objektivní pozici, zbavené vší partikularity. Multikulturalismus je v některých věcech málo tolerantní a v jiných je až příliš tolerantní: toleruje Jiné do té míry, do jaké není reálným Jiným, nýbrž aseptickým Jiným premoderní ekologické moudrosti, fascinujících rituálů atd. Když se setká s reálným Jiným, s ženskou obřízkou, s ženami nucenými nosit závoj, s usmrcováním nepřátel, tolerance končí. Týž multikulturalista, který odmítá eurocentrismus, odmítá zpravidla i trest smrti s tím, že je to pozůstatek primitivních barbarských zvyků. Zde skrytý eurocentrismus se stává viditelným: multikulturalista se dovolává liberálního pojetí člověka i evoluční koncepce kultury, podle které se vývoj ubírá od primitivních společností až ke společnostem moderním a tolerantním.

Na druhé straně však multikulturalista občas toleruje i to nejbrutálnější pošlapávání  lidských práv nebo se ho zdráhá odsoudit, aby nebyl obviněn z toho, že prosazuje hodnoty západní civilizace. Tak občas argumentují i mluvčí mnohonárodních korporací, aby ospravedlnili to, že jejich zaměstnavatel v dané zemi nerespektuje dodržování lidských práv.   

První, netolerantní sklon multikulturalismu přičítá Žižek tomu, že multikulturalista nedovede vnímat zvláštní kulturně podmíněnou slast (jouissance), kterou může pociťovat i ,oběť‘ cizí kultury (,oběti‘ ženské obřízky onu proceduru často vnímají jako znovunabytí ženské důstojnosti). Ona přílišná benevolence multikulturalismu pak vychází z toho, že  multikulturalista nechápe, že i cizí kultura může být vnitřně rozštěpená – ne všichni její členové se s ní ztotožňují a mnozí k ní mohou získat odstup a revoltovat vůči ní. Západní lidská práva mohou v této komunitě působit jako katalyzátor, který vyvolá autentický protest proti určitým stránkám této kultury.

Druhý nedostatek je v tom, jak liberální multikulturalismus pojímá kulturní identitu a člověka vůbec. Pro multikulturalistu existuje v člověku pouze jeden nebo několik málo rozměrů: lidská  bytost je vymezena svou kulturní identitou. Zapomíná se však na to, že člověk má v sobě i rozměry spjaté s přírodní stránkou jeho bytosti, které vytvářejí jeho neidentitu. Jak věděl Adorno, člověka je zapotřebí vymezit jako jednotu identity a neidentity. Člověk je víc než pouze ta či ona kulturní identita. Přírodní stránka člověka je tím, co tvoří  mnohdy nereflektovaný podklad všech kulturních identit, lépe řečeno, co je zprostředkováno identitou, ale co s ní není totožné. Žádná identita není čistá v tom smyslu, že by byla oddělena od této neidentity. Každá identita je prostoupena a zabarvena tím, co je v člověku neidentické a co je nakonec hlavním důvodem toho, že se člověk s nějakou identitou vědomě (tj. nejen na základě socializace) ztotožňuje. Multikulturalismus má za to, že stačí rozumovými argumenty přesvědčit jiné  kultury a jejich členy o tom, že je  ,lepší‘ přijmout pravidla, které jaksi seshora zavádí multikulturalismus. Pro multikulturalistu pak zůstává záhadou, proč jedna a táž kulturní identita se jednou projevuje jako nanejvýš tolerantní a jindy jako nanejvýš netolerantní, jak je tomu v již zmiňovaném islámu. Jinými slovy, vypadá to tak, že multikulturalismus dovede o významu tolerance přesvědčit pouze ty kultury, které již tolerantní jsou, nebo ty  jedince, kteří se s myšlenkou tolerance ztotožňují. Ostatní jedince pak mnohem spíše může přesvědčit nějaký fundamentalistický směr nebo krajně pravicový politik, který se snaží získat nové stoupence tím, že mluví o tom, „co si lidé opravdu myslí.“

Třetím nedostatkem multikulturalismu, který souvisí s předchozím, je to, že jeho postoj ke kulturám je omezující, ne rozvíjející, neboť je to postoj, který nejprve učí cizí kulturu svým pravidlům hry, tj. snaží se ji přimět k tomu, aby komunikovala podle norem multikulturalismu. Chybí tu smysl pro skutečnou jedinečnost dané kultury. Multikulturalismus už předem ví, jaká ta které kultura je: podmínkou jejího uznání je schopnost této kultury přijmout multikulturní pravidla komunikace. Nepřijme-li tyto apriorní normy, není pro ni uznání. V tom je třeba dát za pravdu postmoderní kritice multikulturalismu. Multikulturalista nedovede přistupovat k cizí kultuře tak, aby ji pochopil zevnitř, a rozpoznal   její vnitřní dynamiku a její rozpory. Právě tento otevřený a hloubavý postoj k cizím kulturám je podle všeho základem smysluplné tolerance. Ale tento postoj je pravděpodobně nemožný, pokud si člověk nejprve nevytvoří hluboký a tvořivý vztah k jedné jediné kultuře. Teprve tím si totiž  můžeme vypěstovat smysl pro kulturu jako takovou, naučit se chápat cizí kultury a také lidské bytosti, které v nich žijí. Tehdy získává smysl pro to, co mají ve vší své rozmanitosti všechny kultury i lidé společné.

Není potom možné rozvíjet ideu tolerance na jiném základě, než je liberální multikulturalismus?