Článek

Michael Hauser  Stručné dějiny postmodernismu a radní Richter

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Podrobná analýza Michaela Hausera o vývoji postmodernismu, jeho možném konci a vztahu postmoderní kultury k ekonomice pozdního kapitalismu. Okamžik psaní dějin postmodernismu může podle autora zároveň ohlašovat jejich zavržení. Hauser se zamýšlí nad vztahem postmodernismu s neoliberalismem v souvislosti s pražským radním pro kulturu Milanem Richterem, který v roce 2008 obhajoval paradoxní udílení dotací pro divadla s největší návštěvností.

Přichází doba, kdy se začnou psát dějiny postmodernismu. Jejich epilog však bude rozhodující, protože ten určí způsob, jímž se o něm bude psát. V každém případě se o postmodernismu bude hovořit jako o kultuře plné překvapivých paradoxů. Jeho historizace a periodizace předpokládá, že jsme už mimo postmodernismus, neboť jak říká Fredric Jameson ve své knize Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu  postmodernismus je epocha, která odmítá pojem epochy, a proto je i její periodizace věc, pro kterou uvnitř samotného postmodernismu není místo. Pokud jsme ještě uvnitř, pak jeho periodizace je už cestou ven…

Raný postmodernismus

Postmodernismus lze rozdělit do tří období. První období nazvěme jako raný postmodernismus. Jeho vznik můžeme datovat na začátek sedmdesátých let.[1. Perry Anderson označuje za jeho symbolický začátek podzim 1972, kdy vyšlo první číslo amerického časopisu boundary 2 s podtitulem Journal of Postmodern Literature and Culture. Anderson, P., The Origins of Postmodernity, s. 15.] Je zajímavé pozorovat ty jeho rysy, které se odvíjejí od jistých reakcí na historické události nebo socio-politické fenomény. V raném poststrukturalismu je slyšet traumatickou zkušenost s katastrofami a prohrami dvacátého století, Osvětimí, Budapeští 1956, Československem 1968, Paříží 1968.[2. Lyotard, J.- Fr., List k otázce univerzálních dějin, in: týž: O postmodernismu, s. 37.] Jak to čteme v jednom z Lyotardových kanonických textů, postmoderní situace se vyznačuje únavou z velkých emancipačních projektů humanismu, osvícenství a marxismu. Začátek postmodernismu byl ale spojen s celým komplexem dalších událostí – koncem boje za národní osvobození ve Třetím světě, byrokratizací a stagnací sociálního státu, zrušením zlatého standardu, ropnou krizí v roce 1973, zaváděním nových technologií. Postmoderní levice zaznamenává krizi staré levice, opouští její „totalizující pojmy“ (třídy, kapitalismus, socialismus) a přesměrovává se na kritiku univerzality, v níž spatřuje kulturní nástroj kolonialismu a imperialismu.[3. Butler J., Laclau E., Žižek Sl., Contingency, Hegemony, Universality, s. 15.] Politický neúspěch staré levice a debakl reálného socialismu byl jedním z podnětů, proč se obecné pojmy staly předmětem podezření: jejich jádrem je Moc, útlak, násilí. Postmoderní levice tak souzní s derridovskou dekonstrukcí a foucaultovskou analýzou Moci, a čerpá z nich své argumenty.Na začátku není okamžik objevu, převratu, zjevení nového jako u renesance nebo modernismu, nýbrž ztráta, stav vyprázdnění nebo, jak říká Ihab Hassan, „unmaking,“ tedy anulování a odstavení. Postmodernismus je zvláštní tím, že nezačíná tvůrčím vzmachem a zápasem za Věc, na níž záleží, jak to bývá u jiných kulturních epoch, nýbrž únavou. Na začátku jiných epoch bývá také únava z vyprázdněné kultury, nicméně se vyhraňuje kultura nová, program, styl, forma života, která si žádá rozchod s minulostí. Postmodernismus je jistě také nová kultura, styl, forma života, ale to vše je zvláštním způsobem utajené, nevyslovované, neurčité. Vedle únavy je tu další určující rozpoložení, a tím je úleva poté, co byla zlomena moc vysokého umění. Na přelomu padesátých a šedesátých let se avantgardní a modernistické umění (které tehdy dostává nálepku umění „vysokého“ nebo „elitářského“) stalo součástí akademických institucí a bylo „začleněno do systému.“ Přednáší se o něm na univerzitách, modernistická díla se prodávají za astronomické částky a jejich reprodukce se vyrábějí v masovém měřítku. Díla kdysi zavrhovaných umělců, van Gogha nebo Picassa, zdobí pokoje středostavovských rodin.  Tato „institucionalizace modernismu“ (Jameson) přiměla umělce v sedmdesátých letech k odvratu od „vysokého“ umění, které se i přes jeho masovou reprodukci jevilo jako elitářské. Jak říká Jameson, modernističtí umělci se stali školskými klasiky, a jejich originalita byla vydávána za projev geniality.[4. Jameson, Fr., Postmodernism or, The Cultural Logic of Late Capitalism, s. 317.] V tomto ohledu mělo postmoderní antielitářství autentický protestní náboj.Dalším rozpoložením, které působilo při vzniku postmodernismu, byla euforie  vyvolaná novými technologiemi. Jameson ji popisuje tak, že v ní není rozhodující obsah, nýbrž sám technologický proces, který je spojen s high-tech informatizací.[5. Srov. tamtéž, s. 276.] Je to vlastně opojení z nového, z nového technologického světa připomínající nadšení futuristů z automobilů a letadel, které poskytují dosud neznámé estetické zkušenosti („rychlosti“, „změny“.)  V tom je postmodernismus prodloužením jistých tendencí v samotném modernismu.  Postmoderní technologická euforie je vyvolána především médii rušícími hranice mezi kulturou a spotřebou či trhem. Jameson to vyjadřuje tak, že např. u seriálů jako je Dynasty přestává být jasné, „kdy končí narativní segment a začíná segment komerční (protože také v segmentu komerčním se objevují titíž herci).“[6. Tamtéž, s. 275.]  Když Jameson charakterizuje postmodernismus mj. jako rušení hranic mezi kulturou a produkcí, tj. jako akulturaci produkce, pak toto rušení hranic a diferencí nepůsobí jako násilná kolonizace, jako podrobení kultury trhem, ale naopak je spojeno s úlevou a euforií.

Postmodernismus jako abstraktní negace

S počátky postmoderny to není tak jednoduché, abychom vystačili s prostým  pojmem negace (odmítnutí modernismu a osvícenství) nebo dekadence (prodloužení modernismu, ale v pervertované formě.)  Je to vidět i na tom, že mnozí teoretici vytvářejí novotvary, aby zachytili tyto a jiné zvláštnosti postmodernismu (undoing, dekonstrukce, simulakrum). Postmodernismus  však  jistou negací je, neboť mezi postmodernismem a modernismem je kulturní zlom. Postmodernismus nicméně neprovádí to, co hegelovsko-adornovská tradice označuje jako určitou negaci.[7. Adorno je často považován za předchůdce postmoderny. O zvláštní souhře Habermase a poststrukturalistů v tomto pojetí Adorna viz Hauser M., Adorno: moderna a negativita, s. 18n.] Ta se vyznačuje tím, že u každé partikulární věci objevuje její neúplnost, která vzniká tím, že součástí její identity je jinakost, tj. že věc je určena tím, čím není.[8. Hegel, G.W.F., Malá logika, s.178.] Určitá negace brání tomu, aby věc byla izolována ve své bezprostřední danosti nebo byla převedena na prázdnou abstrakci. Určitá negace je hlavní páka, která pojem posunuje k jeho radikální sebereflexi, k jeho spojení s tím, co mu je vnější, tedy se zkušeností a obsahem. Jak říká Adorno, Hegel se pojmem určité negace „obrací nejen proti abstraktním obecným pojmům, i pojmu negace samé. Nýbrž negace zároveň zasahuje do oné reality, v níž sám sebe kritizující pojem má vůbec svůj obsah, společnost.“[9. Adorno, Th.W.,Drei Studien zu Hegel, s. 94.] Určitá negace je tím, co způsobuje, že jedna věc není lhostejná vůči druhé, protože to jiné již je v ní.[10. Tento moment rozvíjí Žižek ve své lacanovské interpretaci Hegelovy Logiky  v knize For They Know Not What They Do: Enjoyment as a Political Factor.  ] Jinými slovy, určitá negace je spojena s hranicemi, které nejsou vnější, nýbrž jsou vnitřní. Toto sebeomezení, které je zakládajícím rysem každé věci, se pak u Hegela vztahuje i k bytí a k životu. Hegel to shrnuje takto: „Chce-li člověk skutečně být, musí mít jsoucno, a aby toho dosáhl, musí se omezit. Komu se konečno oškliví, ten nedojde nikdy ke skutečnosti, nýbrž uvázne v abstraktnu a vyhasne sám v sobě.“[11. Hegel, G.W.F., cit.d., s. 178.] Přesně v tom se liší určitá negace od negace abstraktní, která znamená pojem negace bez konkrétního určení, obsahu a bez omezení. V Prolegomenech k filosofii současnosti jsem se snažil vyložit, že v postmoderním subjektu působí nekonečná touha, která se právě pro svou nekonečnost nemůže s ničím ztotožnit, a projevuje se jako postmoderní titanismus.[12. Viz Hauser, M., Prolegomena k filosofii současnosti, s. 174nn.] Z hlediska hegelovské terminologie by se zde dalo hovořit právě o neschopnosti určité negace a o uvíznutí v negaci abstraktní. Ta vyjadřuje negaci, která je jaksi vnější, ne vnitřní. Na jednotlivou věc se uplatňuje sám prázdný pojem negace, který brání tomu, aby východiskem myšlení byl vnitřní obsah věci obsahující rozpory a vnějšek, a tedy konkrétní analýza věci ve vztahu k jejímu místu v celku, Jamesonovo „kognitivní mapování.“Tato abstraktní negace je však v postmodernismu zvláštním způsobem spojena s technologickou euforií. Jak bylo řečeno, tato euforie vzniká ze zkušenosti s novými technologiemi, při nichž, jak zdůrazňuje Jameson, zvlášť v případě médií vystupuje (v analogii s trhem) používání jednotlivých médií jako sjednocený proces, jako médium obecně.[13. Jameson, Fr., cit.d., s.276.] Zkušenost s médii jako sjednoceným technologickým procesem se projevuje jako síla, která formuje a energeticky napájí proces abstraktní negace. Ta se pak projevuje v tom, jak postmoderní teoretik zachází s obecným pojmem: dekonstrukce se nezabývá vnitřním životem pojmu nebo imanentní kritikou, nýbrž tím, že jeden pojem spojuje s jinými pojmy, souvislostmi nebo obrazy, které mají narušit a znemožnit ztotožnění s ním. Např. na filosofický pojem totality (vnitřně diferencovaného celku), postmodernismus reaguje tak, jak to pregnantně vyjádřil Ihab Hassan: „totalizace jakéhokoli lidského snažení je potenciálně totalitářská.“[14. Cit dle Wellmer, A., K dialektice moderny a postmoderny, I., Aluze 4/98, s.132.] Dekonstrukce tuto technologickou abstraktní negaci předpokládá a zároveň je její exekutivou.

Vrcholný postmodernismus

Druhé období můžeme nazvat jako vrcholný postmodernismus. Jeho začátek spadá zhruba do konce osmdesátých let, kdy se definitivně rozpadl reálný socialismus a nastal konec Utopií a ideologií. Onen konec velkých vyprávění, o němž psal Lyotard v Postmoderní situaci na konci let sedmdesátých, se naplnil na konci let osmdesátých. V první polovině devadesátých let se pak politicky uskutečňuje další prvek postmoderního diskursu, partikularismu. Je to doba rozmachu politických partikularismů, o němž Ernesto Laclau hovoří jako o vzpouře partikularismů vůči univerzalismu. Obecné vyvanulo a projekt univerzální emancipace byl vytlačen partikularismy sexuálními, kulturními, ale i rasovými, národními a etnickými.[15. Laclau, E., Emantipation(s),vii.]  Ale už zde se objevují temné stránky partikularismu, protože partikularismus sám o sobě nemusí představovat cestu k osvobození spoutaných energií, nýbrž naopak agresivní regresi nebo, jak to nazval Raymond Williams, „militantní partikularismus.“[16. Eagleton, T., Die Illusionen der Postmoderne, s.162] Kromě toho vychází najevo, že subverzivní a „antitotalitární“ síla postmodernismu je nejspíš iluzorní, protože postmodernismus se těší podpoře i v diktátorských zemích. Čína importuje Derridu a na Pekingské univerzitě je Institut postmoderních studií.[17. Tamtéž.]V samotném postmodernismu se naplno rozvíjí proces, který lze s Jamesonem nazvat jako textualizaci vnějšího světa (tělo, stát, spotřeba se mění v text).[18. Jameson, Fr., cit. d., s. 158. Jameson objevuje, že v postmodernismu je základní dimenzí prostor, a že textualizace je základní formou postmoderní prostorovosti.] Tento proces lze stejně tak označit jako simulakrizaci: vše je prvkem simulakra .  S tím souvisí další pohyb, který bych nazval jako zatmění Reálna, při němž z obzoru textualizovaného  světa mizí, co mu je vnější, co textualizovat nelze. Týká se to např. utrpení: válka, nemoci, hlad jsou pouhými prvky textu nebo simulaker a jejich realita je nakonec stejná jako utrpení, kterou zažívají postavičky v kreslených příbězích Walta Disneye. Rozpadl se vztah mezi signifikantem a signifikátem, znak se odpoutal od obsahu, jeho pohyb se stal nahodilým, a obsah byl zproblematizován.Postmodernismus je nicméně výjimečný v tom, že svůj politický úspěch nereflektuje. Tato reflexe by znamenala vybočení z jeho dráhy, protože by vyžadovala režim reprezentace, který odporuje jeho základním myšlenkovým figurám, jako je simulakrum (vzájemné překrytí obrazu a reality). Svůj politický úspěch by postmodernismus spatřil jen otvorem, který by se objevil po roztříštění simulakra. Postmodernismus je úspěšná kultura, která nemůže ocenit svou úspěšnost. V tomto období se postmodernismus mění na akademickou mocnost (Žižek), a ztrácí pel novosti. Místo ní přichází kulturní hegemonie: stačí vyslovit slovo, které získalo čarovnou moc, a toto slovo působí jako bod, kolem něhož se organizuje pojmový diskurs. Jako každá jiná terminologie, která se stala hegemonickou, je i terminologie postmoderní přitažlivá především pro svou zvučnost. Určitá terminologie dosahuje hegemonického postavení tím, že je spojena s kolektivní představou nebo komplexem sociálně sdílených asociací, které generují magnetismus pojmů. Jakmile se tento komplex rozpadá, zaniká jejich bezprostřední účinnost – jejich magnetismus, který je činí středem myšlenkového světa. Je to podobné jako se slovem odcizení nebo strukturalismus, které v šedesátých a sedmdesátých letech mělo podobné postavení, ale postupně ztratilo spojení s asociativním komplexem a „vyšlo z módy.“  

Postkomunistický postmodernismus

Pozoruhodný je fenomén postmodernismu v postkomunistických zemích po roce 1989. Zde se překryla první a druhá fáze, tj. únava, úleva, euforie, spojená s abstraktní negací minulosti (první fáze) se proplétá se vznikem kolektivního asociativního komplexu (s druhou fází). Postmodernismus se tu setkává s mentalitou, která má stejné základní ladění, s postkomunismem – mentalitou, která je rovněž spjata s abstraktní negací, ale s tím že, tato negace vzniká jiným způsobem: je to zrcadlově převrácená determinace reálsocialismem. Postmodernismus a postkomunismus vytvářejí zvláštní směs, v níž jedno posiluje druhé. V postkomunistických zemích zesiluje postismus – dějiny už skončily, a konečně přišel věk apolitický. Právo na apolitičnost působí jako úleva po přepolitizované době, ve které i konceptuální instalace mohla získat politický náboj jakožto projev nehumánní a antisocialistické kultury, aniž autor původně sledoval jakékoli politické intence. Tato autorem nechtěná politizace jeho umění se dá označit jako pasivní angažovanost – jeho umělecká činnost, pokud je označena jako výraz politické opozice, získává jaksi zvnějšku význam angažovaného umění.Ve Francii však již nastává opačný pohyb, zvláště u Derridy: snaha o politizaci dekonstrukce. Derrida hned na začátku devadesátých let píše knihu Marxova strašidla, kde sestavuje seznam deseti druhů moru globálního kapitalismu a poukazuje na utrpení v současném světě, který Fukuyama vyhlásil za konec historie. Vyzývá k vytvoření nového aktivistického seskupení, nazvaného jako nová internacionála. Hovoří o tom, že předpokladem dekonstrukce je mesianismus bez mesiáše, věčně přicházející, ale nikdy zcela přítomná spravedlivá společnost (komunismus). Politizace postmoderny byla pro postkomunistický postmodernismus nepochopitelná. Západní a středoevropská postmoderna se začala míjet a toto míjení se dá mj. vysvětlit právě rozdílem mezi aktivní a pasivní angažovaností, resp. jejím následkem, euforickou apolitičností.

Pozdní postmodernismus

Ve třetím období, které lze nazvat jako pozdní postmodernismus, se začínají  projevovat antinomie a paradoxy postmodernismu. Euforie je nahrazena pocitem, že tato kultura vyvanula, tedy únavou z postmodernismu.  Symbolickým začátkem pozdního postmodernismu je bezesporu 11. září 2001, kdy se objevuje blízkost Reálna, dosud neviditelného. Nyní se Reálno začalo projevovat v řádu simulaker: zkáza WTO, jak říká Žižek, představuje průnik Reálna do virtuálního prostoru. Reálno vstoupilo do mediálního světa. Pozdní postmodernismus je ve své političnosti také zčásti ovlivněn vznikem nových sociálních hnutí, nebo, jak to nazývá Immanuel Wallerstein „duchem Porto Alegre,“ které se snaží čelit destruktivním stránkám ekonomické globalizace a znovu kladou otázku jiného světa („jiný svět je možný“). Postmodernismus se v širším měřítku politizuje, jak je to nejlépe vidět u postmoderního umění zvláště po výstavě documenta X v roce 1997 v Kasselu, považované za symbolický mezník na cestě k politizaci postmoderního umění. V této době  umírají poslední otcové zakladatelé postmoderny, Derrida (2004), Baudrillard (2007). Postmodernismus se nyní stává věcí interpretů, kteří rozvádějí dílo zakladatelů, ale neobjevuje se žádný nový výrazný teoretik. Ale zároveň se postmodernismus dostává jaksi do nitra společnosti, tj. je to kulturní model, který je sociálně i individuálně internalizován, nebo, jak by řekl Lukács, stává se druhou přirozeností: jeví se jako něco přirozeného, ač je to kulturní produkt.  Snad až v tomto pozdním období, v době přibývajících paradoxů, antinomií a indexů jeho nepravdy,[19. Více viz v závěrečné kapitole mé knihy Adorno: moderna a negativita, která má název „Skončí někdy postmoderna?“ ] v době, kdy se zároveň uplatňuje sociálně, se učíme rozeznávat jeho možný epilog.

Epilog

Milan Richter: postmodernismus je neoliberalismus

V českém prostředí jsme v nedávné kauze rozdělování grantů na kulturu spojené se jménem radního Richtera (ODS) byli svědky pozoruhodného jevu: prolnutí postmodernismu a neoliberalismu. Tento radní v něčem připomíná postavu Kallikla z Platónova dialogu Gorgias, neboť podobně jako on „vyslovuje to, co si jiní myslí, ale nechtějí to říci.“[20. Platón, Gorgias, 492d, s.73.] Právě to, jak si všímá Sokrates, je začátek objevování toho, jaká je ve skutečnosti daná pozice. V rozhovoru s Renatou Kalenskou v Lidových novinách např. řekl:

LN: Není termín umělecká soutěž nesmysl? Ty podmínky jsou nerovné. Většinová společnost půjde na „koukavější“ žánry se známými tvářemi. To je nerovná startovací pozice s těmi, co se věnují menšinovým žánrům.MR: Máte pravdu, ale o tom musí rozhodnout odborníci. Umění je založeno na subjektivních kritériích, tedy líbí-nelíbí. Dotace na vstupenku je jediné objektivní kritérium.[21. „Platíme, aby si v divadle mohli rozsvítit“ Rozhovor s Milanem Richterem. Lidové noviny 3.5 2008.]  V těchto a podobných projevech lze objevit základní rysy postmodernismu: zrušení hranic mezi vysokým a nízkým uměním, antielitářství, vzpouru vůči univerzalismu. Richter však z toho vyvozuje logické důsledky: pokud v umění neexistují univerzální měřítka, pak tu jsou jen subjektivní kriteria líbí-nelíbí, tj. to, co si nakonec myslí i mnozí postmoderní teoretici, ale neříkají to nahlas. To bylo vidět i na tom, že reakce teoretiků a kritiků na zmíněnou kauzu působily poněkud bezradným dojmem. Teoretici a kritici se najednou dostali do situace, kdy v zájmu přežití nekomerčních divadel bylo zapotřebí polemizovat s de facto postmoderní rétorikou. Ale Richterovy argumenty se dají zároveň chápat jako neoliberalismus. Anebo je neoliberalismus do důsledku dovedený postmodernismus? Richter uvažuje asi takto: pokud neexistují objektivní kriteria, kdo pak má rozhodovat o tom, co je umění a co ne? Odborníci určují nuance (v grantové politice), ale diferenci mezi uměním a komerční zábavou nelze nadekretovat, byl by to projev nedemokratického elitářství. Demokraticky zvolený politik by jiným vnucoval svůj subjektivní soud (líbí-nelíbí). V demokracii má být arbitrem veřejnost, divák, který nakonec určuje, co je hodnotné, a co má politik podpořit (kontextualismus). Politikové slouží veřejnosti tím, že podpoří to, co si žádá většina (antielitářství). Jediné objektivní kritérium, které nyní v  demokracii máme, je svobodný trh (nerušený státem, antietatismus), který prostě zaznamenává preference občanů vyjádřené poptávkou, tj. zakoupením vstupenky. Trh je v postmodernismu jediné spravedlivé kriterium. Jinými slovy, postmodernismus se mění v neoliberalismus a naopak. Nebo ještě jinak, pokud bychom jako postmodernisté (s jejich kontextualismem, antielitářstvím, antietatismem) měli rozhodovat v reálné politice (kdo a kolik dostane v rámci kulturní dotace, která je omezená), jednali bychom jinak než  neoliberálové? Neoliberalismus se nyní začíná jevit jako ekonomické prodloužení postmodernismu, k němuž se postmodernismus nemůže přiznat.  Postmoderní levice zaměřená na kritiku univerzalismu, etatismu a elitářství nechtěně provádí podobný tah jako neoliberalismus, který svobodu pojímá především jako nezávislost na státu a autoritách.[22. Pregnantně to vyjádřil jistý sociolog zaměstnaný v agentuře financované nadnárodními společnostmi, když na otázku, zda jeho výzkumy jsou opravdu nezávislé, odpověděl: ano, jistě, jsme přece nezávislí na státu.  ] Ale právě tento tah je past. Pokud se totiž obecné (ve formě sdílených idejí, zákona nebo státu) bez účinné náhrady roztříští, kdo určuje pravidla hry? Pokud tu jsou aktéři, kteří jsou nerovní – jeden má ekonomickou či mocenskou převahu nad druhým – a musí se rozhodnout mezi jejich nároky, nakonec logicky rozhodne ten silnější. Při střetu dvou partikularit po vyřazení obecně platných měřítek vítězí partikularismus, který má převahu nad druhým. Je to etika síly, kterou hlásali někteří sofisté: je přirozené, že vládne silnější, protože není žádné jiné měřítko. Prostě a jasně řečeno: po zániku univerzalismu vládne síla, ne pluralita. Proto, jak říká Ernesto Laclau, je nyní hlavní věcí osud univerzality. Je jedinou volbou buď bujení partikularismů anebo autoritativní sjednocení?[23. Butler,J., Laclau,E., Žižek, Sl., cit. d., s. 86.] Není na čase vytvořit univerzalitu jiného druhu?   Literatura: Adorno, Th.W., Drei Studien zu Hegel. Frankfurt amMain, Suhrkamp 1963.Anderson, P., The Origins of Postmodernity. London, New York, Verso 1998. Butler, J., Laclau, E., Žižek, Sl., Contingency, Hegemony, Universality. Contemporary Dialogues on the Left. London, New York, Verso, 2000. Eagleton, T., Die Illusionen der Postmoderne. Stuttgart, Weimar, J.B. Metzler 1997. Hauser, Adorno: moderna a negativita, Praha, FILOSOFIA 2005.Hauser, Prolegomena k filosofii současnosti, FILOSOFIA 2007. Hegel, G.W.F., Malá logika. Přel. Jaromír Loužil, Praha, Svoboda 1992.Jameson, Fr., Postmodernism or, The Cultural Logic of Late Capitalism. Durham, Duke University Press 1991.Laclau, E., Emantipation(s). London, New York, Verso 1966.Lyotard, J.-Fr., O postmodernismu. Přel. Jiří Pechar. Praha, Filosofický ústav AV ČR 1993. Platón, Gorgias. Přel. František Novotný. Praha, OIKOYMENH 1992.Wellmer, A., K dialektice moderny a postmoderny, I., Aluze 4/98. Žižek, Sl., For They Know Not What They Do: Enjoyment as a Political Factor. London/New York, Verso 1991.