Článek

Michael Hauser  Teze k Prolegomenům

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Michael Hauser krátce představuje svou studii Prolegomena k filosofii současnosti (vyšla v nakl. Filosofia 2007).

Co je základní východisko filosofie? Jsou to „kondicionální problémy“  přítomné  reality, tedy to, co je filosofii „vnější.“ Tak je to u každé velké filosofie, Platónem počínaje. Filosofie je vždy „absolutně moderní,“ tj. současná a naléhavá. Toto je smysl historického materialismu, který se pokouším obnovit.

Co je hlavním kondicionálním problémem současnosti? Je to ekologická krize. Proto jí je zasvěcena první kapitola, je to nastolení perspektivy, že naše civilizace může nebýt. V této kapitole se ukazuje, že ekologická krize, tj. hlavní kondicionální problém současnosti lze řešit víceméně jenom cestou změny socioekonomického systému (ve spojení se změnou etických postojů).

K tomu je třeba soustředit pozornost na obecný charakter současného systému a na charakter současné subjektivity. Kapitola o Marxovi a Adornovi se snaží ukázat, že Marx a Adorno poskytují nejlepší nástroje na pochopení systému  (kapitalismu obecně – Marx, a pozdního kapitalismu – Adorno). Kapitola Politika otevřeného horizontu chce popsat, jak se tento systém uzavírá, tj. že de facto se dostává do rozporu s ideou demokracie, ale i „otevřené společnosti“ a že toto uzavírání nejlépe postihneme tím, že využijeme interpretačních nástrojů první generace kritické teorie a také analýz Žižkových. Odhaluje se zde vlastně další kondicionální problém.

Kapitola Kosík a dnešek je vedena snahou ukázat aktualitu Dialektiky konkrétního (která vycházela ze stejného zdroje jako první generace kritické teorie, tj. z Marxe a Hegela). Aktuální je zatím Kosíkova kritika pseudokonkrétnosti, tj. subjekt je začleněn do kontextu a mění se spolu s ním, tj. je nesvobodný. Dnes lze pozorovat tzv. dekontextualizaci subjektu, subjekt se opět začíná vyčleňovat z kontextu. Chtěl jsem rovněž ukázat domácí tradice kritického myšlení.

_Tři fáze postmarxismu _se věnují tomu, jak tyto skutečnosti a procesy reflektuje současná levicová teorie.

_Budoucnost subjektu _se již zabývá otázkou subjektivity v současné době. Jeden z hlavních objevů je, že vedle sebe existují různé typy subjektivit, neexistuje pouze postmoderní subjektivita. Dále říkám, že postmoderní subjektivita je hegemonická (člověk je nucen se jí podřídit), ale má v sobě hluboké rozpory, takže je nejspíš dlouhodobě neudržitelná. Nejspíš jsme na prahu doby víry, tj. ztotožňování s nějakou myšlenkou, náboženstvím… Analogie k pozdní renesanci. Jak zabránit fundamentalismu? Nastolením perspektivy jiného světa,  který je založen na svobodném, autonomním, kreativním subjektu (zkrátka perspektiva autentického socialismu). Ta umožňuje zachovat si svobodu v době víry a fundamentalismu.

Na závěr je vyznání. Záměrně volím formu vyznání, abych zdůraznil význam subjektivity. Shrnutí: kondicionální problémy (úpadek a rozklad) lze zastavit, pokud nejprve na čistě subjektivní, individuální bázi bude obnoven vztah k ideji socialismu.