Článek

Michael Hauser  Význam naděje

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Anotace

Úryvek z knihy Michaela Hausera Prolegomena k filosofii současnosti, která vyšla v roce 2007 v nakladatelství Filosofia.

Odumírání subjektu, humanismu, rozumu, umění a mezilidských vztahů nemusí být konečné. Proč by ještě jednou nemohla přijít jejich renesance? Ta by byla spjata se zrozením naděje na harmonizaci moderní civilizace (ekonomiky, vědy, techniky, společenských a politických institucí) a přírody – přírody vnitřní, tj. přírodní stránky každého člověka, která se projevuje strádáním, pudy, vášněmi, smrtí, a přírody vnější, která nám poskytuje látky potřebné k reprodukci naší civilizace a vytváří prostředí příznivé pro člověka i pro vyšší formy života. Jaké jméno dát této harmonizaci? Může být beze jména anebo se jménem. Její jméno může znít fundamentální emancipace – byla by to emancipace od fundamentální iracionální moci, která ovládá osud moderních společností, od kapitálu. Tato perspektiva byla na počátku devadesátých let minulého století osvobozena k novému životu, neboť ztroskotaly režimy, které ji v jejím historickém názvu ,komunismus‘ odpudivě zneužívaly.

Bez této naděje se život myšlenkový, politický, umělecký noří do jeskyně přítomné skutečnosti a přijímá ji jako jedinou možnost, jako jediný kontext. Myšlení i politika přežívají v hranicích možného, umění znázorňuje absenci přesahu, náboženství upadá do fundamentalismu. Postupně se vyprazdňuje pojem svobody a demokracie, a mění se v nástroj moci. Je pouze jedna perspektiva – perspektiva přítomné skutečnosti. Její diktát určuje, co je a co není možné. Neobracejí se všechny řeči o svobodě a demokracii proti těm, kteří tímto pojmem chtějí očernit každou snahu o vytvoření jiné skutečnosti? Není totalitarismus právě v tom, že se určitá podoba světa předkládá jako jediná možnost, jako jediná pravda? Svoboda by byla v tom, že se pokusíme osvobodit od této jediné pravdy.

Tuto naději nezbývá než udržet bez ohledu na to, zda existuje její politický a sociální nositel. Základní otázka se týká formy jejího přijetí. Její nositel může jednou přijít, ale bez jejího individuálního a tvůrčího přijetí lze snadno propadnout iluzím, které si tento nositel může o sobě vytvořit. Kritický a tvůrčí vztah k této naději může zabránit tomu, aby z jejího nositele byl opět hrobař.