Článek

Michael Hauser  Žižek a Čechy

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Anotace

Text Michaela Hausera se snaží shrnout význam návštěvy Slavoje Žižka v Praze na konci roku 2007 a popisuje specifičnost jeho uchopení témat z české kultury a politiky.

Žižkovu světovou proslulost založila kniha The Sublime Object of Ideology, _[2. Žižek, Sl., The Sublime Object of Ideology,London, New York, Verso 1989.]_ v níž propojil Lacanovu psychoanalýzu (jeho pojetí symptomu, touhy, jouissance a dalších věcí) s Marxovou teorií ideologie. Kniha vyvolala pozornost nejen svým obsahem, ale také Žižkovým vitálním stylem psaní. Když byl v roce 2007 vytvořen akademický internetový časopis věnovaný studiu Žižkova díla pojmenovaný International Journal of Žižek Studies,[3. http://zizekstudies.org/]v prvním čísle nazvaném Proč Žižek? jeho zakladatelé hovoří o tom, že význam Žižka není jen v jeho teoretických počinech, nýbrž také v pozici, kterou se snaží zaujmout vůči akademickému světu i vůči médiím. V rozhovoru, jehož fragment vyšel ve zmíněném čísle A2,[4. Jeho plná verze je zařazena do knížky ediční řady Parva Philosophica nakl. Filosofia, kde rovněž vyjde Žižkův text K materialistické teologii.] to Žižek formuluje tak, že hlavní je nebýt kontaminován a přivlastněn akademickými mocnostmi. Osvobodivý živel filosofie se tak svádí do meliorovaného řečiště akademického diskursu, který se může snadno proměnit v to, čemu Adorno říkal organizovaná tautologie. Jenže sám Žižek se během posledních dvaceti let stal hvězdnou veličinou, „gigantem z Lubljaně,“ která hostuje na nejvýznamnějších univerzitách světa a jehož knihy tisknou nejprestižnější akademická nakladatelství. Žižek sám tento paradox možná nejlépe vystihl v názvu jedné kapitoly knihy Nepolapitelný subjekt: „začleň mě vyčleněním“– všechny jeho provokace, jeho „zlobení přátel,“ kdy se označí výrazy, které, jak sám říká, vyvolávají hrůzu a zděšení jako „dialektický materialista,“ „leninista,“ „stalinista“ „obhájce křesťanství“ apod., slouží vyčlenění z poněkud sterilního akademického diskursu. Ale právě toto vyčlenění je pravděpodobně jeden z hlavních důvodů jeho začlenění, toho, že se velmi rychle dostal do centra zájmu akademického světa. Jak je možné, že dnes někdo může psát o významu Lenina a hlásat dialektický materialismus? Jenže Žižek ukáže, jak to možné je.

Žižek není jenom filosof-provokáter ve stylu Diogena ze Sinópy nebo Friedricha Nietzcheho. Tato jeho poloha je nejspíš nutná forma, jak si vytvořit prostor, v němž může vzniknout nové myšlení, které překročí zmrtvělou současnou filosofickou konstelaci, která, jak se zdá, trpí čím dál víc tím, čemu Žižek říká „ultrareflexivita“ – filosof interpretuje, jak druhý filosof interpretuje třetího. Je nutno vykročit z dnešního filosofického mainstreamu a přijmout pozici vyčlenění, aby bylo možno nastolit novou perspektivu. Vše svědčí pro to, že Žižek a jeho filosofičtí souputníci jako Badiou nebo Agamben vykřesávání nový filosofický proud,[5. O tom mj. svědčí i to, že již vzniká sekundární literatura, která zdůrazňuje novost koncepcí těchto autorů. Viz např. Torfing, J., New Theories of Discourse. Laclau, Mouffe and Žižek. Oxford, Blackwell 1999.] jehož význam nejspíš nadále poroste, a jednou se paradoxně může stát novým paradigmatem místo dekonstrukce.

České kulturní i filosofické prostředí však zatím v recepci tohoto filosofa zůstalo poněkud pozadu. Ještě před rokem jsme byla jedna z posledních zemí, ve které byl Žižek téměř neznámý. Až ke konci roku 2007 vyšly v češtině jeho první dvě knihy: Nepolapitelný subjekt a _Mluvil tu někdo o totalitarismus?[6. Žižek, Sl., Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie. Přel. Michael Hauser. Chomutov, Luboš Marek 2007; Žižek, Sl., Mluvil tu někdo o totalitarismu? Přel. Martin Ritter. Praha, tranzit 2007.]_ Je to nejspíše dáno i tím, že Žižkovy základní inspirační prameny – Lacan a Marx –jsou u nás opomíjeny a není známa ani filosofie, kterou Žižek už překračuje a vůči níž se kriticky vymezuje jako např. Althusser, Laclau, Mouffová, Butlerová. Jeho první veřejné vystoupení u nás[7. Jeho pozvání inicioval Tranzitdisplay, zázemí pro současné umění, a přednáška nazvaná jako „Podkova nade dveřmi“ se uskutečnila v listopadu 2007. Videozáznam přednášky viz Přednáška je publikována v českém výboru z Žižkových textů Podkova nade dveřmi (v tisku).] a vydání prvních překladů znamená úvodní krok v recepci jeho díla i osobnosti, která může jako vedlejší produkt přinést větší otevřenost vůči citlivým tématům, o nichž Žižek píše.

Žižek se již dříve několikrát ve svých textech věnoval některým jevům a postavám české kultury a politiky. Necháme-li stranou standardní odkazy na Kafku a Kunderu, jsou to zvláště dvě postavy: Václav Havel a Josef Švejk. U prvního z nich se Žižek zaměřuje na zvláštní proměnu disidenta, autora Moci bezmocných, v politickou figuru, která je příkladem toho, čemu Ulrich Beck v článku v Süddeutsche Zeitung říká „militaristický humanismus.“ [8. Žižek, Sl., „Pokusy uniknout logice kapitalismu.“ Přel. Štěpán Steiger. Listy č.6/2005.]_ _Na příkladu Václava Havla se Žižek mimo jiné snaží doložit, že heideggerovská filosofie, která byla podložím Havlova myšlení, selhává v okamžiku, kdy se jí někdo pokusí uplatnit v politice. Žižek ukazuje, že Havlova etická pozice byla zakotvena v prostoru, který otevřel a udržoval právě komunismus tím, že se pokusil vyhnout logice kapitalismu. Po jeho ztroskotání se tento prostor rozplynul a Havlova vize autentické lidské solidarity a pospolitosti ztratila půdu pod nohama. Proto mohl Václav Klaus o Havlovi prohlásit, že je „socialista.“ Václav Havel se tak v Žižkově interpretaci stává tragickou postavou, která nerozpoznala poslední inspiraci svého etického postoje – neprohlédla osudovou rozporuplnost minulého režimu. Žižkovo chápání Havla nás může inspirovat k tomu, abychom minulý režim začali analyzovat právě z hlediska jeho rozporuplnosti a nespokojovali se s nálepkou „totalitarismus.“

O Švejkovi píše Žižek v knize Mor fantasmat, _[9. Žižek, Sl., The Plague of Fantasies, London, New York, Verso 1997, s. 22.]_ kde ukazuje subverzivnost spočívající v tom, že Švejk důsledně dodržuje příkazy a zákazy, a tím vyvolává totální zmatek. Každá ideologie podle Žižka vyžaduje minimální distanci vůči svým výslovným ustanovením, a pokud se s nimi někdo důsledně identifikuje, nastává její dezintegrace – ideologie ztrácí svou magickou moc. Švejkova pozice naprosté identifikace se pak v jistém ohledu stává ideologicky subverzivnější než pozice Václava Havla založená na bezprostředních etických imperativech, která nakonec potřebuje to, s čím se snaží bojovat. U Žižka je Švejk subverzivnější než Havel. V tom Žižek souzní s Karlem Kosíkem, který v eseji _Hašek a Kafka neboli groteskní svět _psal o tom, že Švejk „vzbuzuje smích a současně vyvolává mrazení,“[10. Kosík, K., Století Markéty Samsové, Praha, Český spisovatel 1993, s. 124n.] tedy probouzí groteskno, a to vede čtenáře k tomu, aby se vymanil z mocenských mechanismů světa. Švejk zaujímá antiideologickou pozici par excellence, a právě tato pozice, která se u nás rozšířila a prohloubila i díky Haškovu literárnímu géniu, je možná tím nejcennějším v české kultuře, i když je samozřejmě nutné rozlišit pozici Švejka a postoj „čecháčka,“ který si udržuje distanci vyjádřenou pseudohaškovským sloganem „To chce klid!“ Toto ocenění Švejka se dá chápat jako projev Žižkova zvláštního vztahu k Čechám, který možná pramení i z toho, že, jak nám Žižek řekl, jeho předkové přišli do Slovinska z Čech a jmenovali se Žižkové. Není Žižek právě svým oceněním Švejka také částečně českým filosofem?

Pražský rozhovor se Žižkem nazvaný „Humanismusnestačí“ byl podnícen snahou pokročit dál, než jsou rozhovory vedené Glynem Dalym. V nich je zachycen stav Žižkova myšlení zhruba do roku 2004, kdy tyto rozhovory vyšly.[11. Žižek, S., - Daly, G., Conversations with Žižek,Cambridge, Polity Press 2004.] Daly se zde ptá na věci, které vyplývají z Žižkovy dosavadní knižní produkce, a mají jaksi shrnující povahu. Pražský rozhovor byl připraven tak, aby se dotkl otázky: a co dál – kam bude Žižkovo myšlení směřovat? V rozhovoru dochází k jistému zvratu, když Žižek hovoří o potřebě návratu k velké ontologii. Je to, jako kdyby si všemi těmi knihami a texty připravoval půdu, na kterou vstupuje až v poslední době, kdy se dotýká otázek, o kterých se myslelo, že jsou dávno zastaralým metafyzickým smetím. Je třeba obnovit velkou ontologii, ba teologii, zní jeho poselství, které vyslovil tady ve „švejkovských“ Čechách.