Článek

Slavoj Žižek  Nejednej, mluv!

O autorovi

Slavoj Žižek (1949), slovinský filozof, kulturní teoretik a politický aktivista. —- Vystudoval filozofii na univerzitě v Lublani (Dr.A. 1981) a psychoanalýzu na Université Paris VIII Vincennes-Saint Denis (PhD 1985). Vyučuje na univerzitách v Lublani, Londýně a New Yorku. —- K ranému ovlivnění hegeliánským marxismem a heideggeriánstvím jeho slovinských učitelů přibyl u něho během let vliv lacanovské psychoanalýzy, Althusserova strukturálního marxismu a politické filozofie Althusserových žáků (A. Badiou, J. Ranciéra, É. Balibara). —- Jeho politický vývoj byl podobný vývoji jiných východoevropských disentních intelektuálů: Ve volbách roku 1990 kandidoval do tehdy přímo voleného presídia země - za Liberální demokracii -, nicméně již během následujících deseti let se posunul směrem k čím dál radikálnější levici; v současnosti se prohlašuje za marxistu a komunistu. Angažuje se přitom nejen coby publicista či politický aktivista, nýbrž především jako “populární intelektuál”: popularizátor filozofických koncepcí, jejichž politické implikace pokládá za nejhodnotnější (především Lacanova pojetí fantazmatu v těsném prolnutí s Althusserovým pojetím ideologie). Vedle psaní knih a článků se věnuje koncipování polo-dokumentárních filmů, ve kterých i sám účinkuje, vsadiv na svoji dlouhodobě budovanou excentrickou image filozofujícího “yettiho”. —- K Žižekově “nepohodlnosti” pro pravicové liberály se v poslední době přidávají kontroverze, které vzbuzuje mezi svými levicovými příznivci: srov. např. ohlasy na jeho stanovisko k americkým volbám na podzim 2016, interpretovatelné jako podpora Donalda Trumpa.
Díla: Vznešený předmět ideologie (1989); Multi-kulturalismus aneb Kulturní logika multi-nacionálního kapitalismu (1997); Nahodilost, hegemonie, univerzalita (s J. Butler a E. Laclauem, 2000); Jak číst Lacana (2006); Perverzní průvodce ideologií (film, 2012).

Anotace

Komentář Slavoje Žižka k finanční krizi z roku 2008 a záchrannému plánu Henryho Paulsona. Vyšlo v London Review of Books 9. 10. 2008 a do českého jazyka přeložil Radovan Baroš.

Patrně nejpozoruhodnějším aspektem reakce na současnou finanční krizi je to, co jeden ze zúčastněných vyjádřil slovy: „Vůbec nikdo netuší, co dělat.“ Důvodem je bezesporu to, že očekávání jsou součástí hry: reakce trhu na nějakou intervenci nezávisí jen na tom, do jaké míry bankéři a investoři příslušným intervencím důvěřují, ale ještě daleko více na tom, do jaké míry se domnívají, že jim budou důvěřovat i ostatní. Keynes připodobnil akciové trhy k soutěži, jejíž účastníci musí ze stovky fotografií vybrat několik pěkných děvčat: „Nejde jen o to, vybrat ty, které se mně osobně podle mého nejlepšího svědomí zdají jako ty nejhezčí, a dokonce ne ani ty, které by za nejhezčí označilo průměrného mínění. Dosáhli jsme třetího stupně, kdy se pokoušíme předvídat, co soudí průměrné mínění o tom, jaké bude průměrné mínění.“ Jsme nuceni podstupovat volby, aniž bychom disponovali informacemi, které by nás k tomu opravňovaly; nebo jako to vyjádřil John Gray: „Jsme nuceni žít tak, jako bychom byli svobodní.“

Joseph Stiglitz nedávno napsal, že i když mezi ekonomy sílí shoda, že žádný záchranný plán, který Henry Paulson navrhne, nebude fungovat, „není jednoduše možné, aby politici uprostřed takové krize nedělali nic. Takže bychom se měli modlit za to, aby se z dohody namíchané z toxického koktejlu lobbyistických zájmů, špatně řízené ekonomiky a pravicových ideologií, které byly příčinou této krize, pokud možno zrodil záchranný plán, který bude fungovat – nebo jehož neúspěch alespoň nezpůsobí přílišnou škodu.“ A má pravdu. Vzhledem k tomu, že trhy jsou v první řadě založené na víře (a to včetně víry ve víru jiných lidí), bude totiž reakce trhů na záchranný plán závislá nejenom na jeho skutečných dopadech, ale také na víře finančních trhů v jeho efektivitu. Záchranný plán může zabrat, dokonce i když bude ekonomicky scestný.

Existuje nápadná podobnost mezi projevy, které George W. Bush pronáší od začátku krize, a mezi jeho proslovy k americkému lidu po 11. září 2001. Při obou příležitostech hovořil o hrozbě pro americký způsob života a o nezbytnosti pohotové a rozhodné intervence na obranu před nebezpečím. Při obou příležitostech volal po částečném obětování amerických hodnot (záruky individuálních svobod, tržní kapitalismus) v zájmu zachování týchž hodnot.

V konfrontaci s katastrofou, kterou nemohou nijak ovlivnit, lidé často bláhově říkají: „Nestačí jen mluvit, je také potřeba něco dělat!“ V poslední době jsme možná jednali až příliš. Možná je na čase dát si pauzu, zamyslet se a říci tu správnou věc. Je sice pravda, že častokrát spíše hovoříme o tom, že něco uděláme, než abychom to doopravdy udělali – někdy ale jednáme, jen abychom mluvit a myslet nemuseli. Jako když na řešení nějakého problému rychle utratíme 700 miliard dolarů, namísto bychom se pokusili zjistit, co je jeho příčinou.

  1. září republikánský senátor Jim Bunning označil plán amerického ministerstva financí na největší finanční záchranou operaci od Velké deprese za „neamerický“:

Někdo musí ty ztráty zaplatit. Buď necháme ty, kteří učinili špatná rozhodnutí, nést za své činy zodpovědnost, nebo následky přeneseme na jiné. A právě to navrhuje ministr financí: sejměte břemeno z Wall Street a přeneste ho na daňové poplatníky… Tato masivní záchranná akce není řešením, je to finanční socialismus a je to neamerické.

Bunning byl první, kdo veřejně vyslovil důvody odporu republikánů proti záchrannému plánu, jenž kulminoval 29. září jeho zamítnutím. Tento odpor byl zformulován v termínech „třídního boje“ jakožto konflikt mezi Wall Street s Main Street: proč bychom měli pomáhat těm, kteří za současný stav nesou zodpovědnost („Wall Street“) a přenést veškeré náklady na řadové dlužníky (neboli na „Main Street“)? Není takové jednání exemplárním případem toho, čemu ekonomové říkají „morální hazard“? Jedná se o riziko, že se někdo bude chovat nemravně, jelikož jej pojištění, zákon nebo nějaká jiná instance chrání před jakýmikoliv ztrátami, které mu jeho jednání může přivodit: jsem-li například pojištěn proti požáru, budu přijímat méně protipožárních opatření (nebo dokonce svou nemovitost, která mi přestala vynášet, nechám záměrně lehnout popelem). A totéž platí i pro velké banky, které jsou sice chráněny proti rozsáhlým ztrátám, ale nikdo jim nesmí sáhnout na jejich zisky.

Okolnost, že záchranný plán byl kritizován jak konzervativními republikány, tak levicí, zaslouží naši úvahu. Levice a pravice jsou totiž zajedno ve svém odporu k velkým spekulativním hráčům a korporativním manažerům, kteří sice profitují z riskantních rozhodnutí, ale před případnými ztrátami jsou chráněni „zlatými padáky“. V tomto ohledu lze skandál kolem pádu společnosti Enron z roku 2002 interpretovat jako ironický komentář k teorii rizikové společnosti. Tisíce zaměstnanců, kteří přišli o zaměstnání a úspory, byly bezesporu vystaveny riziku a měly jen málo možností věci ovlivnit. Naproti tomu vrcholoví manažeři, kteří rizika znali a navíc disponovali i možností do situace zasáhnout, minimalizovali svá rizika, když ještě před bankrotem své podíly a opce zpeněžili. 

Pokud je záchranný plán skutečně „socialistickým“ opatřením, pak je socialistickým opatřením velice kuriózního druhu; je totiž „socialistickým“ opatřením, jehož cílem není pomoci chudým, nýbrž bohatým, ne těm, kteří si půjčují, ale těm, kteří půjčují. „Socialismus“ je OK, chtělo by se říct, pakliže ovšem slouží kapitalismu. Ale co když je „morální hazard“ integrální součástí elementární struktury samotného kapitalismu? Problém tkví v tom, že není dost dobře možné od sebe oddělit blahobyt na Main Street od blahobytu na Wall Street. Vztah mezi nimi je netranzitivní: to, co je dobré pro Wall Street, nemusí být nezbytně dobré také pro Main Street, nicméně Main Street nemůže prosperovat, nedaří-li se dobře Wall Street – a tato asymetrie uděluje apriorní výhodu Wall Street.

Standardní argument proti přerozdělování (například prostřednictvím progresivního zdanění) vycházející z přesvědčení, že „budou-li se mít dobře ti nahoře, budeme se mít dobře i my dole,“ zní: namísto, aby přerozdělování učinilo chudé bohatšími, činí bohaté chudšími. Tato zdánlivě antiintervencionalistická pozice nicméně obsahuje argument ve prospěch současných intervencí: třebaže si všichni přejeme, aby se chudým dařilo lépe, je kontraproduktivní pomáhat jim přímo, protože nepředstavují dynamický a produktivní prvek; jediná ospravedlnitelná intervence je tedy ta, která pomůže bohatým, aby byli ještě bohatšími, a zisky se automaticky dostanou dolů k chudým. Vrhněte dost peněz na Wall Street a ty odsud nakonec protečou až dolů na Main Street. Pokud chcete, aby lidé měli peníze na stavbu domů, nedávejte jim je přímo, pomozte těm, kteří jim je půjčují. To je jediný způsob, který vede ke skutečné prosperitě – v opačném případě stát jenom rozhazuje peníze potřebným na úkor těch, kteří vytvářejí bohatství.

Tuto argumentaci by bylo až příliš snadné zavrhnout jako pokryteckou obhajobu bohatých. Problém totiž tkví v tom, že dokud zůstáváme v zajetí kapitalismu, je do jisté míry pravdivá: pád na Wall Street skutečně postihne řadové zaměstnance. Z toho důvodu se demokraté, kteří podporovali záchranný plán, vůči svému levicovému smýšlení nikterak nezpronevěřili. Zpronevěřili by se vůči němu, jen pokud bychom přistoupili na premisu republikánských populistů, kteří tvrdí, že kapitalismus a ekonomika volného trhu hájí zájmy pracující třídy, zatímco státní intervence jsou strategií vládnoucích elit sloužící k vykořisťování tvrdě pracujících obyčejných lidí.

Masivní intervence do bankovního systému a ekonomiky nejsou obecně žádným novým jevem. Konec konců současná krize je důsledkem jedné takové intervence: když v roce 2001 praskla bublina s podíly firem podnikajících v oblasti informačních technologií, bylo přijato rozhodnutí, které usnadňovalo získání úvěrů s cílem podpořit investice do bydlení. Politická rozhodnutí tedy reálně ovlivňují mezinárodní ekonomické vztahy. Před několika lety podala jedna reportáž CNN z Mali pravdivý obraz mezinárodního „volného trhu“. Dvěma hlavními pilíři malijské ekonomiky jsou pěstování bavlny na jihu a chov dobytka na severu a oba tyto pilíře jsou ohrožené, protože západní mocnosti porušují stejná pravidla, která tak neúprosně vnucují národům „třetího světa“. Mali produkuje bavlnu té nejvyšší kvality, ale Spojené státy na podporu svých domácích pěstitelů bavlny vynakládají víc peněz, než činí celkový malijský státní důchod, takže není divu, že jim Mali nedokáže konkurovat. Na severu je hříšníkem Evropská unie: EU subvencuje každý jeden kus hovězího dobytka pěti stovkami eur ročně. Malijský ministr hospodářství k tomu řekl: nepotřebujeme vaši pomoc ani vaše přednášky o blahodárných účincích odstranění přílišných státních regulací; postačí, když se budete držet svých vlastních zásad o fungování volného trhu, a naše potíže budou vyřešené. A co na to republikánští zastánci volného trhu? Nic, protože kolaps malijského hospodářství je logickým důsledkem politiky, která klade na první místo zájmy Spojených států.

Z výše uvedeného plyne, že trh není nikdy neutrální: jeho fungování je vždy korigováno politickými rozhodnutími. Skutečné dilema nezní, zda „státní intervence či nikoliv“, nýbrž „jaký druh státních intervencí“. A tento zápas je svrchovaně politickou otázkou: zápas o definování podmínek, které budou určovat chod našich životů. Debata o záchranném plánu se týká rozhodování o klíčových rysech našeho sociálního a ekonomického života, i kdyby to mělo znamenat vzkříšení ducha třídního boje. Jako u mnoha jiných autenticky politických otázek půjde i tentokrát o nadstranickou volbu. Neexistuje žádná „objektivní“ expertní pozice, kterou by stačilo jen aplikovat: je nezbytné přijmout politické rozhodnutí.

  1. září John McCain přerušil svou kampaň a vypravil se do Washingtonu s tím, že je na čase zanechat stranických sporů. Bylo toto gesto skutečně znamením jeho připravenosti rezignovat na stranickou politiku v zájmu řešení skutečných problémů, které se týkají nás všech? Určitě ne: to se „jen pan McCain vydal do Washingtonu“. Politika není nic jiného než zápas o vymezení „neutrální“ půdy, což je důvod, proč byl McCainův návrh překročit hranice čistě stranických zájmů pouhým politickým manévrováním, stranickou politikou v hávu nadstranickosti, zoufalým pokusem prezentovat svou pozici jako univerzální a apolitickou. Ještě horší než „stranická politika“ je politika, které se maskuje jako nadstranická: tím, že samu sebe prezentuje jako hlas Celku, degraduje své protivníky na agenty dílčích zájmů.

A proto byl Obama v právu, když odmítl McCainův návrh odložit první prezidentskou debatu a když poukazoval na to, že současná krize činí debatu o tom, jak by oba kandidáti přistupovali k řešení krize, ještě naléhavější. Ve volbách roku 1992 zvítězil Clinton s heslem: „Jde o ekonomiku, hlupáku!“ Demokraté by nyní měli razit heslo: „Jde o POLITICKOU ekonomii, hlupáku!“ Spojené státy nepotřebují méně politiky. Potřebují jí více.