Článek

Stanislav Holubec  Wallersteinův epistemologický obrat

O autorovi

Stanislav Holubec (1978), český sociolog a historik. Na FF UK vystudoval historii a sociologii. Je autorem tří monografií: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie (2009) a Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době (2009) Ještě nejsme za vodou: Obrazy druhých a historická paměť v období postkomunistické transformace. (2015). Je spolueditorem sborníků Mladí, levice a rok 1968 (2010) a Mastery and Lost Illusions: Space and Time in the Modernization of Eastern and Central Europe (2014).

Anotace

Úvod Stanislava Holubce do myšlení Immanuela Wallersteina pojednává o kritice eurocentrismu v sociálních vědách. Wallerstein poukazuje na to, jak je samotný pojem civilizace zatížen eurocentrickým významem a zamýšlí se nad možností, jak vytvářet univerzální vědecké metody, které by nebyly zatíženy jednostrannými předsudky. Klíčem k tomu je odpoutat se od představy neutrálně-objektivní vědy a rozvíjet vědecké disciplíny, které si uvědomují svůj sociální rozměr (např. complexity studies, cultural studies).

Na námitky proti teorii světového systému, že se jedná o ekonomický redukcionismus - a v souvislosti s nástupem postmoderny v sociálních vědách – reagoval Wallerstein v polovině 80. let tzv. epistemologickým obratem (Nolte, 2002). Od té doby zaměřuje svou pozornost na otázky vědy, poznávání a sociální konstrukce reality. Zatímco v jeho původní koncepci světového systému byl kladen důraz na ekonomiku (mezinárodní dělba práce) a mezinárodní politiku (mezistátní systém) od 80. let začal zdůrazňovat, že kromě svých ekonomických funkcí potřebuje světový systém k tomu, aby fungoval, také jakési „intelektuální lešení“ (2006: 54) či hodnotový systém. Ten tvoří tři prvky:

  1. Paradoxní kombinace univerzálních norem a rasisticko-sexistických praktik. Světový systém na jednu stranu potřebuje univerzalistickou ideologii. Univerzalismus udržuje stabilitu světového systému. Svým odmítáním násilných a radikálních řešení, vylučování některých jedinců ze společnosti a svou legitimizací meritokracie zajišťuje v zásadě nerušenou akumulaci kapitálu (2005: 199). Na druhou stranu potřebuje i partikularismus v podobě rasismu a sexismu: Také ony ospravedlňují nerovnosti světového systému: Buď poukazem na nestejnou kvalitu všech lidí, nebo poukazem na jedny příslušníky dolních vrstev, kteří berou práci jiným příslušníkům dolních vrstev.

  2. Geokultura ovládaná středovým liberalismem. Geokultura je souborem norem a způsobů diskurzu, které jsou široce akceptovány jako legitimní v rámci světového systému (2004: 93). Geokultura vzniká v době francouzské revoluce. Jejím základem se v době francouzské revoluce staly dvě myšlenky: První, že politická změna je přirozená a druhá, že veškerá moc pochází z lidu. Na základě těchto pouček se vynořily tři základní ideologie, které vytvořily geokulturu moderního světového systému. Jednalo se o liberalismus, konzervativismus a radikalismus/socialismus. Konzervativismus chtěl vše zabrzdit, radikalismus chtěl vše urychlit a liberalismus se nacházel někde mezi nimi. Ač se konzervatismus a radikalismus jevily v příkrém protikladu k liberalismu ve skutečnosti, byly jen jeho variantami, neboť akceptovaly jeho dvě výše zmíněné premisy.

Každá z těchto ideologií měla své hlavní téma, kterými neutralizovala tzv. dangerous classes (tj. chudé vrstvy). Bylo to volební právo, sociální stát a národní identita. Přímé, rovné a všeobecné volební právo prosazovali liberálové a socialisté. Sociální stát prosazovali socialisté i někteří konzervativci. Národní identita se stala hlavní agendou konzervativců. Podle Wallersteina spolu ale tyto tři ideologie po celé 19. století pozoruhodně dobře koexistovaly a v mnoha oblastech se navzájem nelišily, např. ve svém vztahu ke kolonialismu.

Středový liberalismus prosazuje v mezinárodní politice určité závazky. Například je to právo zemí bránit vlastní suverenitu, což zabraňuje změně světového systému ve světové impérium. Je to právo národů na sebeurčení, což umožňuje zasahovat proti velmoci toužící vybudovat světové impérium a zároveň dává zemím periferie pocit iluzorní rovnosti. Je to podpora formální demokracie, která legitimizuje světový systém v očích obyvatel a zároveň umožňuje zasahovat proti těm, kteří se snaží systém změnit, neboť je možné je označit za jedince usilující o diktaturu. Je to také koncept suverenity státu nad vlastním územím, která podporuje stabilitu státu a tím i hladké fungování světového systému. Ale na druhé straně je to univerzálnost lidských práv, které umožňuje zasahovat do vnitřních záležitostí zemí periferie a semiperiferie tím, že jim je vnucováno univerzální, ve skutečnosti však ryze západní pojetí lidských práv.

  1. Třetím typem hodnot jsou struktury vědění (2006: 54), jinými slovy západní věda. Moderní věda podle Wallersteina vzniká v souvislosti se vznikem moderního světového systému a jeho logika se odráží do personálního obsazení vědy, její struktury a oblastí jejího zájmu. Vědci se stávají příslušníci vládnoucí skupiny světového systému – bílí muži pocházející především z Anglie, Francie, Německa, Itálie a později USA. Věda hromadí poznatky především o Evropě. Zbytku světa upírá právo na vlastní dějiny, neboť přichází s tezí, že dějiny probíhají pouze v Evropě. Pouze jádru světového systému jsou vyhrazeny pojmy jako kultura a civilizace, zatímco pro zbytek světa jsou používány pojmy jako primitivní, zaostalý nebo barbarský. Slovy Wallersteina „věda se stala nejjemnějším způsobem ospravedlnění moci vládnoucích“ (2006: 77).

Moderní věda má z hlediska světového systému tři části (2006: 59):

a. Systém moderních univerzit. Světový systém vytvořil moderní univerzitu, jako byrokratickou hierarchickou strukturu, která poskytuje vědění hierarchickými formami a vytváří jej pomocí dělby práce mezi akademiky. Univerzity produkují vědění a kvalifikace ve prospěch světového systému a udržují tak jeho fungování. Tím má na mysli, že kdokoli se chce věnovat vědecké práci, musí zvládnout a akceptovat základní kánon hodnot a požadavků vědeckého světa. Musí úspěšně absolvovat studium, musí publikovat podle určitých pravidel, musí získávat další vědecké hodnosti. Pokud toto neučiní, byl by označen za pavědce a nebyl by vpuštěn do intelektuálního diskurzu, byť by byly jeho myšlenky sebeoriginálnější. Zde se dá samozřejmě vznést námitka z přílišné rigoróznosti těchto úvah.

b. Epistemologické rozlišování mezi dvěma kulturami. Tím má Wallerstein na mysli rozlišování mezi humanitními a přírodními vědami. Světový systém zcela uměle rozdělil vědy na humanitní a přírodní a tím otupil případné ostří kritičnosti vědy, neboť přírodní vědy začaly být pojímány jako nesouvisející se společností, a proto by se měly vyhýbat jakékoli její kritice. Humanitní vědy zbavené podpory přírodních věd pak byly od počátku nálepkovány jako neobjektivní. Kvůli tomu by měly usilovat o nehodnotící přístup.

c. Zvláštní role sociálních věd. Na rozdíl od českého (a středoevropského) prostředí jsou v prostředí angloamerickém vědy rozděleny na přírodní (science), humanitní (humanities) např. filosofie, historie, jazykověda, literatura a společenské vědy (social science), např. ekonomie, psychologie, sociologie, politologie atd. V humanitních a sociálních vědách se od počátku projevuje velice silný eurocentrismus. Tento pojem Wallerstein převzal z knihy Samira Amina L´Eurocentrisme, critique d´une idéologie (1988). Nejsilnější projevy eurocentrismu zaznamenáváme podle Wallersteina především ve čtyřech oblastech (1999): v pojetí dějin, v pojmu civilizace, v pojmu orientalismus a v koncepci pokroku.   

Eurocentrismus v sociálních vědách


Eurocentrismus je ideologie, která nás ná donutit akceptovat evropskou nadválu jako cosi přirozeného a normálního. Eurocentrismus znamená: 1. upírání prvenství či vysoké kultury neevropským zemím při popisu světa a jeho dějin, 4. přehnané zdůrazňování evropské kultury a jejího vlivu, 2. zaměňování evropské zkušenosti za skušenost celého lidstva, 3. Pokusy interpretovat neevropské kultury používáním evropských kategorií, vyprávění o těchto kulturách z pohledu Evropanů. Eurocentrismus se vyskytoval od počátku evropské exapanze, svého vrcholu dosáhl v 19. století a přežívá ve své mírnější a sofistikovanější formě i ve století dvacátém. Eurocentrismus prinikl do většiny sociálních i přírodních věd. V největší míře do historigrafie, ale také do sociologie, filosofie či ekonomie. S eurocentrickými přístupy se setkáváme i ve středoškolské výuce geografie nebo biologie.

Prvopočátky eurocentrismu nacházíme již v období zámořských cest v 16. Století. Evropané tehdy například váhali, zda označovat obyvatele objevených zemí za lidi. Jezuita José de Acosta se např. v roce 1588 domníval, že Indiáni žijící v mexiku jsou démoni ovládaní satanem. Tento překvapivý názor odůvodňoval skutečností, že jejich náboženské obřady jsou karikaturou křesťanských obřadů, kterou nemohl vymyslet nikdo jiný než ten, kdo důvěrně znal křesťanského boha – satan. Tento názor sice nepřevážil, ale alternativní vysvětlení původu indiánů bylo rovněž eurocentrické. Podle Francesca Clavigera ze 17. století byli indiáni potmoci Noa a nazýval je ztracenými izraelskými kmeny. Podobný názor prosazovali mnozí Evropané i o Číňanech. Jejich písmo bylo prý úpadkovou formou egyptských hieroglyfů (Crosley, 2008: 30 – 32).

Zlatý věk eurocentrismu nastal v 19. století, kdy si Evropa vybudovala své koloniální impériium a podřídila si ostatní země světa. K jeho popisování si vytvořila zvláštní vědeckou disciplínu – orientalismus. Pouze evropské společnosti byly hodny toho, aby sejimi zabývaly společenské vědy – sociologie, ekonomie, politologie. Zastaralé učení o křesťanské misi Evropy bylo v 19. století nahrazeno učením o civilizační misi. Nenávistný stereotyp pohanů byl nahrazen stereotypem nižších ras. Eurocentrismem dokázala otřást až druhá světová válka a proces dekolonizace. Eurocentrismus nicméně vytrvává ve své měkké verzi až do dnešní doby.

Přitom i jiné kulturury si podobně jako Evropa vytvářely vlastní verze etnocentrismu. Tak například se někteří japonští učenci domnívali, že všechna hlavní světová náboženství (Budhismus, Křesťanství a islám) měly svůj počátek v Japonsku a odtud se rozšířily do zbytku světa. Podobně se někteří čínští učenci domnívali, že Budhismus nepochází z Indie ale z Číny (Crosley, 2008: 29).

Asi nejsilněji se eurocentrismus projevuje v evropském dějepisectví. Jak už jsme uvedli, evropská historiografie zredukovala do značné míry dějiny světa na dějiny jádra světového systému a na dějiny těch, kteří třímají ve světovém systému moc – na dějiny bílých mužů.

Již na prvních stránkách dějepisných učebnic se obyvakle nachází tzv. schéma vývoje člověka. Čtenář poučený eurocentrismem si povšimne manipulace v tom, že tento jedinec má bílou pleť, ačkoli podle mnoha důkazů byly první typy lidí včetně druhu homo sapisens spaiens velmi tmavé barvy pleti. Z pozic feminismu lze dodat, že toto schéma je manipulativním prosazováním rovnice člověk = muž. Proč tam není zobrazena žena?

Eurocentrický je celý příběh zvaný dějepisné osnovy. Žáci se v něm učí většinou o evropských a později českých dějinách, což by ovšem bylo odůvodnitelné skutečností, že jsou Evropany a Čechy. Eurocentrickou manipulaci ovšem představují zmínky o neevropských kulturách a civilizacích. Ty jsou zmíněny ve starověku a pak ve větší míře až v souvislosti s koloniální expanzí Evropy a ve 20. století. Ignorován je středověk neevropských společností a to i přesto, že mnohé z nich byly daleko vyspělejší než středověká Evropa (nejen Čína, ale také Indie a arabský svět). Evropské koloniální výboje jsou vyprávěny z pozic kolonizátorů. Typickým příkladem je floskule o „objevení Ameriky Kolumbem“ zapomínající, že na tomto kontinentu žili již po tisíciletí jini lidé, jimž je však pro jejich neevropský původ jaksi upřeno právo na lidskou existenci.

Součástí toho je představa o přímé návaznosti moderního světového systému na židovskou a řecko-římskou tradici a naopak upírání práv arabského světa na stejné kořeny. Je to představa vyvolenosti Evropy, kdy jsou do umělého sociálního konstruktu evropských dějin zařazena území, která by mohla patřit z jiného pohledu do Středomoří (Řecko a Řím). Je to představa středověké Evropy ohrožované hordami nájezdníků a jedním dechem zamlčování zločinů křižáckých výprav a koloniální expanze, případně její racionalizace poukazem na „civilizační“ poslání. Konečně je to představa křesťanského (a obzvláště protestantského) náboženství jako čehosi zvláštního, co v lidech vzbuzuje touhu po vlastní iniciativě, zatímco jiná náboženství ji ubíjejí. Tomuto eurocentrismu neuniklo ani marxistické dějepisectví, které vnutilo tzv. stádia vývoje společensko- ekonomických i neevropským kulturám.

Eurocentrická je samotná konstrukce zvaná „evropský kontinent“, kterou se ovšem dosud učí evropsští žáci jako cosi neutrálního. Tento pojem je samozřejmě zeměpisný nesmyl, Evropa je pouhým poloostrovem asijského masívu. Svůj nárok na označení kontinent si Evropa získala jen kvůli úspěšné koloniální expanzi. Pokusy označovat tento celek za Eurasii jsou také eurocentrické: Proč nadřazovat malý polosotrov označení celého kontinentu? A proč nejmenovat tento kontinent, např. Asieindie? Vždyť indický polostrov je podobné velikosti jako Evropa. Podobně je v zeměpisu mapa světa zobrazována eurocentricky s nultým poledníkem v Londýně.

Eurocentrický je podle Wallersteina i samotný pojem civilizace. Ten polarizuje svět na místa, kde jí už bylo dosaženo, a na místa, kam stále ještě nedorazila. Tento pojem opravňuje tedy expanzi civilizace (rozuměj Evropy) do jiných oblastí světa. I ve 20. století se pojem civilizace v sociálních vědách udržel, byť v poněkud defenzivním obsahu. Už se prakticky nehovoří o nutnosti civilizovat zaostalé národy, ale o ochraně západních civilizačních hodnot. Například podle Samuela Huntingtona dochází v dějinách ke stálému střetu civilizací a počátkem 21. století tato tendence dále narůstá. Abychom žili v mírovém světě, je podle jeho názoru třeba přijmout myšlenku, že každá civilizace si má dělat pořádek na vlastním teritoriu a zároveň, že každá civilizace má zůstat věrná svým civilizačním principům (2001: 370 - 376). I tento argument je eurocentrický, neboť Huntingtonova definice samotného pojmu i jednotlivých civilizací, vychází z evropského pojetí. Např. hovoří o africké civilizaci, ale Afrika nikdy před příchodem Evropanů jednotnou civilizací nebyla, jazyky jejích obyvatel neznaly tento evropský pojem a ani se po odchodu Evropanů civilizací nestala. Stala se jen společností, kde se následky kolonialismu (existence uměle vytvořených států) dostávají do stálého rozporu s tradicemi kultur existujícími zde po tisíciletí. Huntingtonův přístup by se dal přirovnat k tomu, že by nějaký Afričan napsal knihu s názvem Střet kmenů a začal by rozdělovat jednotlivé evropské státy na vzájemně soupeřící kmeny a klany.

Pojem civilizace ovšem akceptuje alespoň existenci neevropských civilizací, jako byla Indie, Čína nebo Japonsko. Jak by jinak bylo možné ukázat evropskou velikost, než ve srovnání s těmito na první pohled vyspělými civilizacemi, které jsou ale ve své podstatě stagnující a iracionální v protikladu k dynamicky se rozvíjející racionální evropské civilizaci. Proto byl západními sociálními vědami vytvořenpojem Orient a vědní disciplína _orientalismu_s. (2) Jejím základním předpokladem je rozlišení na evropskou civilizaci, disponující univerzálními hodnotami, a partikulární civilizace, které se vyznačují tuhou centralizací, hierarchičností, kolektivismem, cyklickým vývojem apod. Zatímco západní civilizace si zasluhovala pozornost všech humanitních a společenských věd, pro Orient tu byl jen orientalismus.

Wallerstein ve svém přístupu kritizuje jako eurocentrickou i samotnou koncepci pokroku. To ale neznamená, že by pokrok odmítal (jak činí postmodernisté). Co odmítá, je pouze představa dějin jako lineárního vzestupu od barbarství k ideální společnosti. Tato představa totiž sugeruje, že všechny společnosti se nalézají na jedné trajektorii vývoje a Evropa se zatím dostala nejdál. Tato myšlenka má dvě nebezpečné implikace: Vnucuje nám představu, že se naše „civilizace“ vyvíjí správným směrem, a proto je nejrozumnější ji ve všem podporovat. Druhým nebezpečím je představa, že chce-li ostatní svět dosáhnout pokroku, musí se vydávat stejným směrem jako „evropská civilizace“. Tak ideologie pokroku představuje legitimizaci existence jádra světového systému a delegitimizaci pokusů periferie kráčet vlastní cestou.

Podle mého názoru by bylo možné hovořit o určité měkčí verzi eurocentrismu i ve vztahu západních společenských věd ke středovýchodní Evropě. Podobně jako Orient je střední a východní Evropa v pracích badatelů zemí jádra vytěsňována. Právo na existenci bývá přiznáváno Rusku, které ovšem bývá často pokládáno za odlišnou „neevropskou civilizaci“ a země v prostoru mezi Německem a Ruskem jsou ignorovány (snad s výjimkou Polska a Maďarska) Děje se tak následujícími způsoby:

  1. Připojování k západní Evropě. Zkušenost ze západní Evropy je použita k interpretaci celého kontinentu. Např. západní historik píše knihu s názvem Evropské katedrály ve středověku a vzal v úvahu pouze katedrály na západ od Labe.

  2. Vytvoření jedné nálepky „východní Evropa“. Existuje-li katedra východoevropských studií, jedná se o značné zjednodušení, které by bylo patrné, pokud by někdo zakládal katedry západoevropských studií a nikoli katedry germanistiky, romanistiky, anglistiky apod. Hovoří-li nějaký historik o západní Evropě jako o „Evropě“ a pro země na východ od Labe pojem východní Evropa, je to také výrazem jeho západo-eurocentrismu. V historických atlasech v západní Evropě je Evropský kontinent rozdělen do dvou částí: „Evropa“ a „východní Evropa“. I to je doklad eurocentrismu. Nikoho nenapadne, aby použil výraz západní Evropa a Evropa, ačkoli je sporné, jestli si Západ může nárokovat více kořenů evropské civilizace než Východ.

3. Redukce dějin východní Evropy na dějiny 20. století. Podobně jako bývají dějiny mimoevropských „civivilizací“ redukovány na své starověké fáze, bývají dějiny východní Evropy redukovány na 20. století. Jakoby pro Západ začaly dějiny středovýchodní Evropy až s Versailleskou konferencí.

4. Redukce dějin kultury středovýchodní Evropy na dějiny kultury západních (německých) kolonistů a židů. Při psaní dějiny východní Evropy bývá západními historiky zveličován kulturní a hospodářský význam výše zmíněných menšin. je to pochopitelné, neboť západní Evropa se dívá na dějiny střední a východní Evropy především optikou německé historiografie. V jejích očích byly samozřejmě dvě zmíněné menšiny nositelkami kultury. 

Krize geokultury světového systému


Jestliže ideologie liberalismu ve svých třech variantách (liberální, konzervativní a radikální) byla geokulturou moderního světového systému od dob francouzské revoluce, rok 1968 zahájil její krizi, která trvá dodnes. Tak jak světová ekonomika prochází krizí od roku 1914, tak se podle Wallersteina nachází geokultura v krizi od roku 1968 (1995b: 139).

Příběh o vzniku této krize začíná ale už po roce 1945. Tehdy se téměř na celém světě dostala do čela hnutí reprezentující radikální složku liberální ideologie geokultury. Tato hnutí, jež Wallerstein nazývá protisystémovými, začala v západní Evropě uskutečňovat program výstavby sociálního státu, ve východní Evropě program výstavby společnosti sovětského typu a ve třetím světě se objevila v podobně národně osvobozeneckých hnutí s programem dekolonizace a hospodářského rozvoje.

Za svou ideologii si hnutí na semiperiferii a periferii světového systému zvolila heslo „dohnat a předehnat“ jádro systému. K jeho uskutečnění měla přispět tzv. dvoustupňová strategie: Nejprve ovládnout stát a potom jeho pomocí přeměnit celou společnost. Samozřejmě že tato hnutí své ambice nenaplnila, protože, jak Wallerstein ukazuje na mnoha místech, je mobilita zemí ve světovém systému velmi obtížná a dochází k ní jen velmi zřídka. Samozřejmě se při prosazování dvoustupňové strategie antisystémová hnutí dopustila mnoha svévolných činů a zločinů. Ani západní sociální demokracie nebyly schopny splnit svůj program přeměny společnosti. Sociální stát byl jejich uskutečněným cílem, ale poté měly obtíže nabídnout něco nového. Proto rostla během 60. let s těmito hnutími všude na světě všeobecná nespokojenost. Bylo jen otázkou času, kdy se nespokojenost přemění v revoluční výbuch (1995b: 117).

Wallerstein proto nazývá rok 1968 světovou revolucí. Nebylo to jenom Československo, Francie, Německo a Spojené státy, ale i Čína, Mexiko, Japonsko nebo Tunisko, kde se protestovalo.  Všechna hnutí roku 1968 vycházela ze dvou myšlenek (3): První je tvrzení, že osvobození člověka je všechno a modernita rozvoje techniky je pouhou pastí. Druhé, že stará levice (4) všude na světě zklamala. Zklamala v západní Evropě v podobě sociálních demokracií, které se od roku 1945 staly součástí establishmentu, zklamala v sovětském bloku, zklamala v podobě národně osvobozeneckých hnutí ve třetím světě.

Přestože byla revoluce 1968 politicky poražena, podle Wallersteina se jí podařilo otřást na světě od doby francouzské revoluce bezkonkurenčně převládající ideologií liberalismu. Po roce 1968 dochází tedy k opětovnému osvobození ideologií radikalismu a konzervativismu z liberální náruče, v níž byly od svého vzniku. Rok 1968 proto pro Wallersteina představuje obnovení naděje ve změnu kapitalistického světového systému, naděje, která trvá dodnes. Rok 1968 byl podle Wallersteina zároveň poslední velkou revolucí. „Podzim národů“ 1989 byl jen jeho pokračováním. Také rok 1989 byl rokem nespokojenosti se starou levicí panující dosud ve východní Evropě (1995b: 140).

Proti tomuto pojetí roku 1968 lze vznést několik námitek. První námitka se týká návratu ideologií ke svým kořenům díky roku 1968, a tedy i posilování jejich konfliktu v období po roce 1968 do dneška. Empirická fakta z hlediska společenského vědomí se s Wallersteinem v tomto neshodují: Zlatým věkem velkých konfliktů politických ideologií v západní Evropě byla doba od nástupu industrializace a urbanizace, kdy je do moderní společnosti zapojena velká část obyvatel a toto období trvá přes dosažení všeobecného volebního práva až do 50. let 20. století, kdy je budován sociální stát, sociální demokracie ustupuje od svého programu socialismu a přijímá sociálně tržní hospodářství, konzervativci odstupují od svého programu autoritativního státu a přijímají sociálně tržní hospodářství v křesťansko-demokratické podobě. V politickém životě tehdy slábnou extrémní směry. Proto bych na rozdíl od Wallersteina označil za období slábnutí ideologií v Evropě dobu až od 50. let 20. století (tezi o konci ideologie rozvinul již v roce 1960 Daniell Bell ve stejnojmenné knize).

Ani Wallersteinova teze o opětovné ideologizaci společnosti od 70. let není bezrozporná. Na jedné straně pokračuje individualizace a depolitizace společnosti, politické přesvědčení hraje stále menší roli v životě člověka, účast ve volbách klesá a sociálně demokratické strany směřují stále více ke středu. Na druhé straně ale vznikají i ideologie nové. V 70. letech to je hnutí zelených, v 80. letech to je vzestup stran krajní pravice a neoliberalismu, v 90. letech to je vzestup „třetí cesty“ sociální demokracie nazvaný též blairismus a počátkem 21. století vzestup neokonzervativismu a nové radikální levice (např. Die Linke v Německu, Socialistická strana Nizozemí, řecký Synapsismos). Tyto proměny naopak dávají Wallersteinovi za pravdu.

Druhým problémem Wallersteinova pojetí je skutečnost, že nová levice, která se zrodila z roku 1968, je z hlediska síly již jen slabým odleskem levice staré. Navíc stará levice rok 68 přežila a 70. léta znamenají její mocenský vzestup (např. vstup sociální demokracie do vlády ve Francii a v Rakousku). Rok 1968 nevedl k zásadním změnám politické krajiny v západní Evropě. Jeho jediným dítětem se ukázaly strany zelených, které pronikly do politiky v řadě nejvyspělejších zemí, ale získaly zde podporu maximálně okolo 10 % voličů, zatímco sociální demokracie si i přes rok 1968 svůj vliv udržela. Teprve další desetiletí ukáží, zda vznik nových stran nalevo od nich počátkem 21. století způsobí vážnější oslabení sociálních demokracií.

Třetí námitka se týká zjednodušené pojetí role vládnoucí třídy. Podle Wallersteina byl rok 1968 lidovou revoltou proti staré levici. Toto tvrzení není také zcela přesné. V západní Evropě byly studentské revolty spíše zaměřené obecně pojatému proti „establishementu“, jehož součástí sice někdy byly sociální demokracie, ale převažovaly v něm konzervativní složky. Ve většině zemí západní Evropy vládly tehdy konzervativní strany a sociální demokracie se dostávaly k moci teprve až v 70. letech. Naopak v Československu nebyla nespokojenost nejenom s nenaplněnými sny národního rozvoje ale především s nedemokratickými praktikami minulých dvaceti let. Jistě je záslužná snaha vysvětlit události celého světa jedním velkým modelem, ale právě v případě roku 1968 se nemohu ubránit dojmu, že Wallerstein příliš ohýbá realitu, aby tomuto modelu vyhovovala.

Krize moderní vědy a její východiska


Společně s krizí světové ekonomiky a geokultury světového systému ve 20. století podle Wallersteina přichází také krize moderní vědy. Jejím prvním dokladem je tendence společenských věd opouštět otevřený eurocentrismus. Sociální vědy během 20. století poznaly, že chtějí-li být efektivní hodnotovou oporou světového systému, musí se alespoň formálně vyvarovat rasismu a sexismu, který byl pro ně typický ještě koncem 19. století. Proto se sociálně vědní diskurz přesouvá především během 60. let od eurocentrismu k tzv. evropskému univerzalismu (2006: 71).

Jedná se o přístup, podle něhož Evropa jako první objevila a zavedla hodnoty, které jsou všelidské, a proto má právo vystupovat na jejich obranu i v neevropském světě. Wallerstein tvrdí, že tato základní myšlenka evropského univerzalismu je velmi stará. Jako její první doklad uvádí diskusi mezi dvěma španělskými knězi Bartolomé de las Casasem a Juanem Ginésem de Sepulvédou z 30. let 16. století o tom, zda mají Španělé právo dobývat indiánská území (2006: 2 – 11). I přes rozšířený stereotyp dobyvačných Španělů je třeba zdůraznit, že evropské rozmnožování koloniálních panství nebylo od počátku zcela jednoznačně podporováno a v církevních kruzích probíhaly bouřlivé diskuse na toto téma. Zatímco Las Casas odporoval násilnému pokřesťanšťování a přeměně nových území v kolonie, Sepulvéda byl naopak zastáncem těchto procesů. Podívejme se na jejich argumenty shrnuté v následující tabulce:

Tabulka 13. 1 Argumentace Bartolomé de las Casase a Juana Ginése de Sepulvéda v 16. století

Sepulvéda

Las Casas

Indiáni jsou barbaři – primitivní a nevzdělaní s hroznými zvyky (lidské oběti).

Nesouhlasí s pojmem barbaři, také předkové Španělů byli považováni římskými autory za barbary.

Navíc jen málo Indiánů provádí hrozné zvyky.

Indiáni musí přijmout trest za své přečiny proti bohu.

Přečiny proti bohu mají být souzeny bohem a nikoli Španěly.

Je posláním Španělů od boha bránit ty Indiány, kteří jsou vystaveni velkému barbarství svých soukmenovců.

Měli bychom jejich ochranu přenechat bohu, a pakliže je bráníme, je třeba minimalizovat škody při obraně způsobené.

Je posláním Španělů rozšiřovat křesťanství.

Lidé se můžou stát křesťany jen dobrovolně, nikoli z donucení, jen tak bude jejich víra opravdová.

Zpracováno podle Wallerstein, 2006: 3 - 9

Wallerstein tvrdí, že se tyto argumenty užívají dodnes. Pouze je třeba nahradit některé zastaralé termíny jejich modernějšími variantami. Jako příklad uvádí argumenty pro a proti válce v Iráku z roku 2003:

Tabulka 13. 2 Argumentace neokonzervativců a levicových kritiků zhraniční politiky USA počátkem 21. století

američtí neokonzervativci

kritikové zahraniční politiky USA

Arabové jsou agresivní teroristé

Nesouhlasí s pojmem teroristé, jen málo Arabů jimi skutečně je.

Invaze do Iráku je trestem za výrobu zbraní hromadného ničení.

Výroba zbraní hromadného ničení má být souzena mezinárodním společenstvím a nikoli USA.

Obyvatelstvo Iráku je utlačováno Saddámovým režimem a je třeba jej osvobodit.

Je třeba přenechat ochranu Iráčanů mezinárodnímu společenství.

Při případné akci je třeba zasazovat se především o co nejmenší civilní ztráty.

Posláním USA je rozšiřovat demokracii

Iráčané si musí sami vybojovat demokracii, jen tak bude opravdová.

Zpracováno podle Wallerstein, 2006: 20 - 27

Ačkoli byla tato neokonzervativní argumentace podrobována během 20. století velmi silné kritice, stále tu jsou její vlivní zastánci; pouze dřívější pojmy křesťanství (16. stol.) či civilizace (19. stol.) jsou dnes nahrazovány pojmy demokracie a lidských práv. Jak vidíme, základní argumenty evropského univerzalismu se zformovaly už v 16. století a přežily u jisté části vládců tohoto světa v téměř nezměněné podobě až do současnosti.

Ani evropský univerzalismus ovšem nebyl přijat bez výhrad a byl záhy označen za měkčí verzi eurocentrismu. Řada autorů kritizujících eurocentrismus se ovšem nedokázala zbavit zcela jeho okovů a jejich analýzy jsou stále ve své podstatě eurocentrické. Na jednu stranu sice eurocentrismus odmítají, na druhé straně ale stále vycházejí z jeho logiky. Tento přístup Wallerstein nazývá antieurocentrický eurocentrismus. Jeho příkladem jsou podle Wallersteina zdánlivě antieurocentrické argumenty o úloze Evropy v dějinách. Zatímco klasický eurocentrismus hovořil o výlučnosti Evropy a tvrdil, že nikdo jiný nežli „evropský duch“ nemohl vynalézt modernitu (např. teze M. Webera o protestantské etice), antieurocentričtí eurocentrisé v této otázce používají dva různé (a vzájemně poněkud protichůdné) druhy tvrzení:

1. Ať Evropa provedla cokoliv, jiné civilizace dělaly totéž, a to až do chvíle, než Evropa užila své geopolitické síly k přerušení tohoto procesu v jiných částech světa.

2. Cokoliv, co Evropa udělala, není nic jiného než pokračováním toho, co jiní dělali již drahnou dobu, přičemž Evropané se přechodně dostali do čela (1999: 177-178).

Za příklad prvního argumentu je možné pokládat pojetí K. Marxe, z novější doby pak knihu K. Pomeranze The Great Divergence (2000). Podle Marxe se především díky dědictví antiky vytvořily v Evropě jako první produktivní síly, které umožnily rozvoj kapitalismu. Podle Pomeranze pouze vlivem určitých příznivých okolností (ekologických faktorů) to byla Evropa, kdo první dosáhl modernity. Celý svět se tedy podle těchto autorů pohyboval na podobné trajektorii, pouze Evropa se dostala nejdále. Podle Wallersteina „se tento výklad moderní historie zdá být velmi eurocentrický – a to právě ve svém antieurocentrismu –, protože akceptuje význam (hodnotu) evropského pokroku přesně tak, jak jej definovala Evropa, a pouze předpokládá, že ostatní to udělali, nebo by to byli udělali rovněž (1999: 179). Představu, že stačilo málo a Evropanem se stal někdo jiný, považuje Wallerstein za nepodařený pokus oponovat eurocentrismu, který ve skutečnosti posiluje nejhorší důsledky eurocentrického myšlení ve společenských vědách. Tento argument také relativizuje vinu Evropy, neboť prý udělala to, co by asi udělal každý.

Druhý argument je používán směrem, který tvrdí, že světový systém existoval již několik tisíc let a Evropa nevykonala nic nového, pouze se z relativně zaostalé části systému stala od 18. do 20. století na přechodnou dobu jeho centrem. Kvůli tomu nebyl evropský zázrak žádným zázrakem, ale krátkodobým a relativně nevýznamným přesunem jádra euroasijského systému. Příkladem tohoto přístupu je kniha A. G. Franka ReOrient (1998). Tento argument má podle Wallersteina dvě slabiny – předně není pravdivý, neboť evropský kapitalismus byl skutečné historické novum. Především však tento argument mechanicky přenáší evropskou zkušenost do minulosti. Snaží se nás přesvědčit, že evropský kapitalismus tu vlastně již několik tisíc let existoval: „Tento argument zní, že jsme to všechno všichni dělali společně a že neexistoval skutečný vývoj směrem ke kapitalismu, protože celý svět (nebo alespoň euroasijská ekumena) byl vždy již v jistém smyslu kapitalistický.“ (1999: 180) Podle Wallersteina vlastně tento argument říká totéž co liberální ekonomové: Člověk chce vyrábět a prodávat a kapitalismus si hledá své výhonky od počátku dějin, aby v jejich průběhu převážil. Tak vlastně stále akceptujeme, že modernita (kapitalismus) je úžasná věc, pouze ji každý uskutečňoval i mimo Evropu a dříve než v Evropě. Jako velice problematické vidí Wallerstein i logické vyústění tohoto argumentu: Jestliže tu byl světový systém a kapitalismus od počátku, proč tedy hledat něco jiného? „Pokud euroasijská ekumena sledovala stejné vlákno po tisíce let a kapitalistický světový systém není nic nového, jaký existuje argument, že toto vlákno nebude pokračovat navždy, nebo alespoň po neurčitě dlouhou dobu?“ (tamtéž, 181).

Podle Wallersteina je třeba postupovat jinak. Je třeba prohlásit, že ať už tedy Evropa učinila cokoliv, tyto činy byly (sociálními vědami, pozn. SH) chybně analyzovány a byly předmětem nepřiměřené extrapolace, která má nebezpečné důsledky pro vědu i politický svět (tamtéž, 178). Na jednu stranu je nutné přiznat výjimečnost Evropy: „Musíme zároveň rozpoznat a uznat, že Evropa vskutku vykonala mezi šestnáctým až devatenáctým stoletím něco zvláštního, něco, co opravdu transformovalo svět (tamtéž, 184). Na druhé straně je třeba popřít zásluhy Evropy a kapitalismu o lidský pokrok: Mé vlastní vyúčtování skončilo zcela záporně, a proto nepovažuji kapitalistický systém za důkaz lidského pokroku (tamtéž, 181). To, že se Čína, Japonsko a Indie nevyvíjely směrem ke kapitalismu, pokládá dokonce nikoli za znak jejich zaostalosti, ale za to, že byly lépe imunizovány proti tomuto jedu (tamtéž). Jak se zdá, na jednu stranu jde Wallerstein ještě dále než Frank v tom, že odsuzuje moderní světový systém, ale na druhou stranu se domnívá, že evropský světový systém byl skutečně specifickým fenoménem (v čemž je podle A. G. Franka naopak Wallerstein eurocentrickým).

Zkusme si pro větší názornost výše zmíněné argumentace uspořádat do tabulky:

Tabulka 13. 2 Pojetí role Evropy při vzniku kapitalismu podle Marxe, Pomeranze, Franka a Wallersteina

autor

Marx/Pomeranz

Frank

Wallerstein

Evropa je zvláštním případem v dějinách

ANO

NE

ANO

Evropa způsobila pokrok společnosti

ANO

NE

NE

Kapitalismus by se objevil i jinde

ANO

ANO

NE

Zpracováno podle Wallerstein, 2006; Frank, 1998, 1993; Pomeranz, 2000; Marx, 1954, 1956.

Můžeme tedy shrnout, že Frank je antieurocentrický, když říká, že Evropa není ničím výjimečným a eurocentrický v tom, že transponuje evropský systém na celé dějiny civilizací. Wallerstein je spíše než antieurocentrický pouze antievropský, neboť říká, že Evropa způsobila mnohé zlo, a zároveň eurocentrický, neboť říká, že evropský systém představoval skutečně historicky nevídaný fenomén. Jeho přístup bych proto nazval antievropským eurocentrismem.

            Jaké je pro Wallersteina východisko z krize moderní vědy? Je jím její zásadní přeměna, kterou nazývá vytvořením univerzálně univerzalistické vědy.

Moderní světový systém si pod něj vyvinul struktury vědění, které jsou značně odlišné od struktur předchozích a neumožňují nám pravdivě přemýšlet o světě. Nestačí pouze bojovat proti eurocentrismu a evropskému univerzalismu v sociálních vědách. Je třeba vést také ofenzívu sociálním vědám samotným v jejich dnešní podobě a za jejich proměnu ve vědy sdílející globální (univerzální) univerzalismus. Wallerstein tedy vychází z přesvědčení, že abychom mohli svět změnit, musíme ho nejprve umět poznat a popsat. K tomu musíme vytvořit vědu, která nám to bude umožňovat a zároveň rozbít monopol univerzity na tvorbu vědění (2006: 64 – 70).

Tato věda musí především rušit umělé rozdělení mezi humanitními a přírodními vědami. K tomuto trendu již podle Wallersteina skutečně dochází, a sice tím, že se dnes výše zmíněné vědy posunují směrem ke vědám společenským (social science). Dokladem tohoto trendu je skutečnost, že se v rámci přírodních věd vytvořila studia komplexity (complexity studies) a v rámci humanitních věd kulturální studia (cultural studies). Obě disciplíny představují navíc posun do oblasti sociálních věd. Proto předpovídá „social-sciencizaci“ všech věd.

Za druhé musí nová věda rozbíjet požadavek na hodnotovou neutralitu vědce, který nejen že není dosažitelný, ale je vysloveně škodlivý, neboť brání vědci v jeho společenské angažovanosti. S tím souvisí i další požadavek: Věda se opět musí snažit spojovat hledání pravdy s hledáním dobra a krásy. Jinými slovy věda se opět musí začít vyslovovat ke společenským či politickým problémům. Tak bude rozbito pouto mezi eurocentrismem a univerzalismem a bude moci být nastolen univerzalismus skutečný – univerzální či globální (2006: 77 – 81).

Za velkou inspiraci pokládá Wallerstein myšlení belgického fyzika a laureáta nobelovy ceny v oboru chemie Ilji Prirogina (1917 – 2003) tvůrce zmíněných complexity studies. Tyto odmítají základní východiska moderních přírodních věd. Podle Newtona byly všechny přírodní procesy vysvětlitelné jednoduchými zákony. Einstein nebyl spokojen, že jeho vzorec e = emc2 vysvětluje jenom polovinu vesmíru a neúspěšně vzorec formuli vysvětlující vše. Podle comlpexity studies mohou všechny tyto vzorce být v nejlepším případě pouze dílčí a maximálně vysvětlují minulost ale nikdy budoucnost.

Skutečnost je komplexní kvůli šipce času „arrow of time“ (5), která znamená, že vše ovlivňuje vše. Jak jde čas, vše obrovsky narůstá. V tomto procesu nic definitivně nezaniká, ačkoli některé jevy mohou být zmenšeny nebo zatlačeny do bezvýznamnosti. Celá skutečnost je jedním velkým nepořádkem v pořádku nebo pořádkem v nepořádku. Samozřejmě že existují některé provizorní vzorce, ale nic není perfektní, neboť to, co je perfektní, je mrtvé. Vyvíjející se struktury dosahují čas od času bodu, kdy není možné udržet jejich vnitřní rovnováhu a nastává bifurkace (rozvětvení). Obrázek světa, který vyplývá z tohoto modelu je vysoce nahodilý a nedetrerministický, neboť počet kombinací je příliš velký stejně jako počet rozhodnutí, než aby se dalo předpokládat, kam se bude univerzum vyvíjet. (Wallerstein 1999: 213)

Tento obrázek světa je Wallersteinovi velice sympatický patrně zde dvou důvodů: První důvod je ten, že complexity studies poskytují odůvodnění, proč nemohou sociální vědy naplnit jednu ze svých nejvyšších ambic tj. předvídat budoucnost. I světosystémový přístup byl vytvářen s touto ambicí a ani on příliš neuspěl, jak bylo vidět na skutečnosti, že většina teoretiků světového systému včetně Wallersteina nepředpokládala pád sovětského bloku. Druhý důvod je Wallersteinova kriticka současného kapitalismu, který vypadá jako velice silný a zároveň se zdá, že absentují relevantní společenské síly, které by jej mohly odstranit. Complexity studies tvrdí, že i malá příčina (např. činnost několika jedinců) může vést překvapivě rychle ke změnám v celém systému. Tento přístup tedy Wallersteinovi dává naději na sociální změnu.

Problémy Wallersteinova přístupu


Základní problém Wallersteinovy argumentace vidím ve skutečnosti, že – jak správně ukazuje Frank a další - jeho vlastní pojetí světového systému je také poněkud eurocentrické. Světový systém vznikl podle jeho názoru počátkem 16. století v Evropě a odtud se rozpínal, dokud nepohltil zbytek světa, a od té doby se nachází ve své finální krizi. Problém je v tom, že Wallerstein nikdy nevěnoval pozornost zárodkům systémů odlišných, a proto nepokládám za příliš podloženou jeho víru, že ostatní systémy by nespěly k podobné modernitě, jako byla ta evropská. Wallerstein se navíc snaží přesvědčit čtenáře, že by se jiné historické protosystémy vyvíjely v systém nekapitalistický, tj. lepší, než je ten náš evropský. I když přijmeme domněnku, že by jejich výsledkem nebyla kopie evropského systému, kdo nám dá záruky, že by jiný světový systém nebyl horší? Hierarchičtější, fundamentalističtější, méně připouštějící kritiku apod.

Připusťme, že i když neexistuje jen jedna jediná modernita, neexistují ani zcela odlišné modernity. Pokud přijmeme myšlenku, že moderní civilizace by – ať už by se zrodily z jakéhokoli historického systému – vykazovaly určité podobnosti, pak se můžeme domnívat, že by i vědy zde zrozené vykazovaly určité podobnosti, a ne vše, co Wallerstein dává za vinu evropskému světovému systému, musí být jeho specifikem, ale může být ve skutečnosti univerzálním principem.

Druhý problém vidím v jeho jednoznačně negativním hodnocení dopadů moderního světového systému, díky čemuž vidí moderní vědu jako z podstaty defektní. Ani v tomto bodě s ním nemohu příliš souhlasit. Pokud by nám věda vytvořená v evropském světovém systému zabraňovala vidět realitu, jak by v jejím rámci mohlo vzniknout a mohlo si dobýt velký ohlas i samotné Wallersteinovo dílo o světovém systému? Jistěže lze přijmout většinu námitek proti eurocentrismu sociálních věd, ale je třeba zdůraznit skutečnost, že to byly zase samotné evropské sociální vědy, které proti tomuto eurocentrismu začaly bojovat. Wallersteinova myšlenka na jejich reformu představuje podle mého názoru nebezpečí, že by bylo s vaničkou vylito i dítě.

Postmodernismus položil zcela správně znepokojivé otázky osvícenské racionalitě, ale jeho odpovědi nebyly vždy uspokojující, neboť se z odmítání represivních aspektů racionality dostal až k odmítání racionality jako celku. Podobně Wallerstein při svém oprávněném vytýkání eurocentrismu sociálním vědám ve svých výtkách proti nedostatkům antievropského eurocentrismu a evropského univerzalismu riskuje, že škrtne i pozitivní aspekty dopadu moderních sociálních věd.

Třetí problém tkví podle mého názoru ve Wallersteinově požadavku na propojení přírodních a humanitních věd na bázi věd společenských a v jeho požadavku na propojení hledání pravdy s hledáním dobra a krásy. V této snaze lze vidět jakýsi nový pokus o vytvoření Komenského pansofie nebo Comtova pojetí sociologie jako základu všech věd navíc s dosti ideologickým přístupem. I když víme o problematičnosti požadavku na nehodnotící vědu, zároveň víme, že neexistuje nějaké jedno absolutní dobro, neboť i ono samotné je sociálním konstruktem, vztahuje se k určitým sociálním skupinám lidí a k určitému časovému období. Wallerstein má v oblibě velké systémy a struktury. Jenže velká struktura plodí řadu nezamýšlených důsledků a stává se nepružnou. Není jisté, jestli svět nepohání kupředu spíše konkurence mezi jednotlivými přístupy, než vytváření gigantických systémů.

(1)  Přitom dnešní arabské země zaujímají polovinu rozlohy bývalé římské říše a v minulosti to bylo ještě více: Ve středověku patřila do muslimského světa většina Španělska a v novověku zase většina Balkánu.

(2) Wallerstein přebírá pojem Orientalismus v tomto významu z knihy Edwarda Saida Orientalism (1978).

(3) Argumentem o stejné podstatě všech antisystémových hnutí roku 1968 Wallerstein nabourává v Čechách rozšířený mýtus, že pražské jaro bylo zápasem za „svobodu a demokracii“ zatímco západní revolty, byly pouhou klukovinou rozmazlených dětí plných iluzí o „komunismu“, které chtěli u nich doma nastolit to, o co už v Československu nikdo neměl zájem. Tento názor samozřejmě nijak nevysvětluje události roku 1968 ve třetím světě.  

(4) Starou levicí má Wallerstein na mysli sociální demokraty, komunisty nebo národně osvobozenecká hnutí a všechna další antisystémová hnutí, která se především zaměřovala na získání moci ve státě ať už revoluční nebo parlamentní cestou. Naopak pro novou levici je charakteristická snaha o zisk kulturní hegemonie a proměnu hodnot společnosti ze zdola.

(5) Pojem vytvořený v roce1927 britským astronomem Arthurem Edingtonem.


Odkaz na původní článek - Stanislav Holubec: Wallersteinův epistemologický obrat