Článek

Martin Hekrdla  Rozhovor s Eduardem Goldstückerem

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Martin Hekrdla (1956), český levicový publicista a politický komentátor. Vystudoval obor teorie kultury na Filozofické fakultě UK (1992). Publikoval v týdenících Tvorba a Reportér, v dvouměsíčníku Listy a v deníku ZN Noviny. Od roku 1993 pracoval jako politický komentátor deníku Právo. V současnosti publikuje především na stránkách A2larmu.

Anotace

Rozhovor Martina Hekrdly s Eduardem Goldstückerem o pražském jaru, normalizaci a polistopadovém vývoji.

  • Jste literární vědec, ale rok 1968 zapříčinil, že jste - jako
    tehdejší předseda Svazu čs. spisovatelů a poté exulant - vstoupil do
    paměti národa coby politický představitel pražského jara. Jak to, že
    se u nás stále propojuje politická sféra skulturou?

To má hluboké historické kořeny. Češi byli jediný etablovaný národ ve
střední Evropě, který po Bílé hoře na dlouhou dobu přišel o svoji
politickou reprezentaci. Jedině Češi upadli do koloniální závislosti.
Poláci a Maďaři rovněž měli údobí národní nesvobody, ale zachovali si
svoji vlastní reprezentaci, své představitele, například šlechtu.

  • Nebo katolickou církev, která například v Polsku byla páteří národní
    sebezáchovy.

Ale také spojencem šlechty. Vlastně až do roku 1945 tyto síly
rozhodovaly v Polsku a Maďarsku o národním životě. Češi neměli
podobnou reprezentaci. Když pak přišlo národní obrození, které podle
mne bylo protikoloniálním procesem, převzala reprezentativní úlohu
skupina intelektuálů, která obrození hájila a vedla. Stalo se potom u
nás tradicí, že intelektuálové, literáti, umělci suplují politickou
akci národa. Což mělo dalekosáhlé následky. Museli věnovat čas a
energii něčemu jinému než svému vlastnímu povolání, které tím
pochopitelně trpělo. A i ta politika v jejich podání byla vždy více
nebo méně amatérská. Jinak obecně platí, že v každém totalitním režimu
hrají opoziční intelektuálové větší společenskou a politickou úlohu
než v demokratické společnosti. V totalitě každé veřejné slovo, které
se liší od slova oficiálně připuštěného, budí mimořádnou pozornost
celé společnosti. A autor toho slova, intelektuál, se okamžitě stává
politickým činitelem.

  • A každé nezávislé slovo je okamžitě pokládáno za čin.

No jistě, protože k takovému slovu se hned připíná veškerá naděje.
Proto roku 1968 Svaz čs. spisovatelů měl takovou morální důvěru jako
žádná jiná spisovatelská organizace v historii a kdekoliv na světě.
Dnes mnozí intelektuálové popisují papíry slovy, chodí po Praze s
impulsy a výzvami k odstoupení politiků. Snaží se znovu hrát významnou
roli a diví se, že ji nehrají. S demokracií se prostě změnila situace,
jen politika v podání amatérů zůstala amatérská. Nechci teď soudit
obsah těch dnešních výzev, jde mi obecně o roli českého intelektuála,
který dnes dopadá jako Mojžíš. Ten se směl podívat z hory na
zaslíbenou zemi, ale nesměl do ní nikdy vkročit.

  • Když se dneska “díváte z hory” vy - po dvaceti letech exilu a skoro
    po deseti letech fyzické přítomnosti v “zaslíbené zemi” - jaký máte
    základní pocit?

Má to jeden háček. Já jsem byl ve dvou exilech, ten druhý trval přes
dvacet let. Když je člověk ze své země tak dlouho pryč a když se potom
vrátí, tak zpočátku nepozoruje, jak je v té zemi cizí. A jak hluboce
se všechno mezitím změnilo. Jak se změnily názory a pocity lidí nejen
politickou revolucí, ale celým společenským vývojem, který jí
předcházel. A člověk teprve musí postupně celkovou atmosféru nabírat,
seznamovat se se všemi těmi změnami.

  • Tím bezděčně popíráte tezi, která byla velmi oblíbená v disidentském
    prostředí, tezi o bezdějinnosti normalizační éry. I v nesvobodě dějiny
    pokračovaly?

Samozřejmě že dějiny pokračovaly. Bezdějinnost je trochu spekulativní
Hegelův výraz. I ty národy, které v dějinách přestaly hrát roli
politického subjektu, měly své dějiny. Měli jsme je i my, ať už od
Bílé hory do tolerančního patentu, nebo od srpna 1968 do listopadu

  1. A máme je pořád, i když Francis Fukuyama ve svém eseji před
    deseti lety s dějinami výslovně skoncoval.
  • Ale utíkáte mi trochu od otázky, jaký byl po Listopadu váš hlavní
    pocit z návratu domů.

Musím předeslat, že rozlišuji emigraci od exilu. Emigrant je člověk,
který se z různých důvodů svobodně rozhodne odejít ze své země, aby se
usadil, žil a pracoval v jiné zemi. Kdežto exulant je člověk, který
odchází pod hrozbou ztráty svobody nebo života. A touží se vrátit do
vlasti, jakmile to bude možné. Já jsem se vrátil do změněné
společnosti, do změněné skutečnosti, která prošla určitým vývojovým
procesem a velkým politickým převratem. I generační výměnou. A
postupně jsem objevoval, že tady došlo k něčemu zvláštnímu. Takzvaní
reformní komunisté se odnaučovali dogmaticky myslet zhruba od poloviny

  1. let až do toho roku 1968. Ztráceli černobílý pohled. A já se
    najednou vrátil do země, ve které černobílý pohled dominoval - z druhé
    strany. A dosud není překonán.
  • A jak tomu dogmatickému “Černobylu” z druhé strany čelili
    “osmašedesátníci”? Nakazili nějak ideology pravice svou zkušeností z
    “oddogmatizovávání”, anebo spíše pokorně mlčeli?

Snažili se něco dělat, ale myslím, že ztratili orientaci. Jakmile se
celý systém sovětského impéria zhroutil, mělo to paradoxně dalekosáhlé
důsledky pro vítěznou část světa. Především ten důsledek, že lidé,
kteří mají hospodářskou moc, teoretikové i praktikové tržního
kapitalismu, si vyložili své velké vítězství jako signál k zahájení
ofenzívy i na Západě proti sociálnímu státu, který byl pro reformní
odpůrce stalinismu základní hodnotou. S pádem Sovětského svazu, ať
byl, jaký byl, totiž degenerovaný a strašný, padla všude určitá míra
protekce dělnictva, padá ochrana zaměstnanců. Dokud existoval Sovětský
svaz, platil přímo v hlavách kapitalistů za překážku ofenzívy proti
sociálnímu státu. A samozřejmě také reprezentoval nebezpečí pro celý
svět svou velmocenskou silou. V této souvislosti mám dojem, že bude
třeba revidovat i nejnovější periodizace “krátkého” 20. století.

  • Nemýlím-li se, jako “krátké”, trvající od první světové války 1914
    do pádu sovětských režimů, označuje toto století ve své poslední knize
    Věk extrémů britský historik Eric Hobsbawm.

Ano, to je můj starý kamarád, který mi tu knihu přinesl, když ji u nás
nedávno vydal. A já myslím, že jeho periodizaci je třeba revidovat
podle “pořádající síly”, podle hlavního rysu 20. století, kterým byla
ruská revoluce a její následky. Studená válka netrvala od roku 1946
nebo 1947 do roku 1989, ale od roku 1917, od ruské revoluce do roku

  1. Nechme stranou, proč k té revoluci došlo a k čemu všemu vedla,
    ale samotný fakt, že se ruská revoluce stala, že prostě byla - tento
    fakt sám o sobě určoval ráz celého století. A dodnes určuje.
  • Kladně, záporně? Dá se přece docela dobře žít s myšlenkou, že prostě
    “říše zla” byla konečně poražena “říší dobra”, nesvoboda svobodou,
    bezbožný komunismus zbožným kapitalismem. Anebo otočit znaménka.

To je propaganda. Ve skutečnosti šlo o to, že celý svět se přirozeně
cítil ohrožen ruskou revolucí, že se stále obával možnosti rozšíření
komunismu a začal se starat o spoustu věcí, po kterých předtím ani
nevzdechl. Politické dění od roku 1917 je podmiňováno faktem ruské
revoluce a existencí Sovětského svazu. Každé politické rozhodnutí
muselo vzít v úvahu vzniklou situaci. A to určovalo ráz 20. století.

  • Taková periodizace je ovšem z hodnotícího hlediska hodně neutrální.
    Něco jako tvrzení, že výbuch Vesuvu ovlivnil každé politické
    rozhodnutí dole v Pompejích, při útěku obyvatelstva z dosahu živlu.

Ale takovým “útěkem” byl i západní sociální stát, který můžeme a
musíme hodnotit vysoko. Ten stát byl přece také odpovědí na režim,
který vzešel z ruské revoluce. Je zkrátka velmi významné, že vždy a
všude v období od roku 1917 bralo každé závažné rozhodnutí zřetel na
komunismus a na Sovětský svaz. Tím bylo ovlivněno úplně všechno.

  • Řekl jste, že je tím ovlivněn a určen i ráz současnosti. V jakém
    smyslu? Profilovou událostí loňského roku byla válka v Jugoslávii - a
    proti ní - o Kosovo…

Zažil jsem Mnichov ve vnímavém věku, bylo mi tehdy pětadvacet let.
Když se skrze svoji tehdejší zkušenost podívám na to, co se dělo loni
kolem Kosova, tak vidím obrovskou analogii. Ve 30. letech se
fašističtí diktátoři drali k moci a západní demokracie měly k fašismu
dvojaký vztah. Z jedné strany ho pokládaly za vulgární, štítily se ho,
a na druhé straně mnoho tehdejších demokratických politiků pokládalo
fašismus za boží dar. Věřili totiž, že je to síla, která vyřídí
Sovětský svaz a komunismus…

  • Nechápu dost dobře tu analogii…

Ne, ne, počkejte, jde o analogii jinou. Tehdy ve 30. letech Německo a
Itálie vystoupily ze Společnosti národů. A když došlo ke krizi, když
se Hitler dral za uskutečněním svého programu výboje na východ,
mocnosti západní Evropy, hlavně Anglie a Francie, začaly dělat
ústupky. Aby si zajistily, že se Hitler nedotkne jejich zájmů a že jim
pomůže vyřídit Sovětský svaz. V Anglii byla celá řada velmi vlivných
lidí kolem Chamberlaina, kteří chtěli bojovat na straně Adolfa Hitlera
proti Sovětskému svazu. A hrozně těžko nesli, že musí bojovat na
straně Stalina proti Hitlerovi.

  • Pořád nechápu. Dnes západní mocnosti naopak Miloševičovi žádné
    ústupky nedělaly. A Sovětský svaz neexistuje.

Jistě, je to jiná situace. Srovnatelné je pouze či především to, že v
době Mnichova Společnost národů byla odsunuta a běh věcí vzala do
rukou skupina velmocí, které rozhodovaly. Dnes byla odsunuta OSN a běh
věcí bere do rukou skupina velmocí, které rozhodují. Na rozdíl od
tehdejší - a vlastně i dnešní - Jugoslávie bylo tenkrát z hlediska
demokracie Československo jediným podařeným výtvorem versailleské
smlouvy. Jenže bylo první překážkou Hitlerova Drang nach Osten, a tak
ho museli zlikvidovat. A zlikvidovali ho - a to je další analogie - s
pomocí národnostní menšiny, tak jako s pomocí kosovských Albánců ničí
Jugoslávii. S tím ohromným rozdílem ovšem, že německá menšina u nás
neprožívala žádné velké útrapy. Já jsem to viděl, zažil jsem, jak to
bylo uměle zveličeno, jak to bylo uměle vyvoláno velkou kampaní, která
připravovala ten průlom, Hitlerovo tažení na východ.

  • Máte snad dojem, že se chystá nějaká nová verze takového tažení?

Nejsem si jist. Jugoslávie - opakuji - je jiný případ. A jde v něm
hlavně o pokračování studené války, o dokončování, o zakotvování
vítězství. Jugoslávie je pokládána západní politikou a diplomacií za
zdroj ruské moci v Evropě, za nástupiště ruského vlivu. Tohle bylo
třeba odstranit, a proto bylo nutné Jugoslávii “rozkulačovat” různými
způsoby. Balkán je důležitý politicko-strategický prostor.

  • Hraje v éře globalizace, internetu a elektronických válek vůbec
    ještě geografický prostor jakoukoliv, natož důležitou roli?

V éře globalizace hraje roli jedině to, aby byl co nejrychleji
vytvořen prostor bez překážek pro tržní hospodářství. Všude, po celém
světě. A pokud jde o Jugoslávii, z hlediska mezinárodního práva byl
Mnichov porušením tohoto práva. Vojenská kampaň proti Srbsku byla
rovněž porušením mezinárodního práva. Čili - řečeno ostřeji - válečný
zločin.

  • Válečný zločin s lidskoprávní motivací?

Lidskoprávní motivace je znehodnocována, protože je selektivní.
Nedávno jsem viděl dokument německých filmařů o životě mnohatisícových
mas lidí z předměstí Manily na Filipínách. To je něco nehorázného, jak
tam lidé žijí! Na smetištích, na močálech, v chatrčích. Hrůza! Jsou
tam celé série bordelů, jejichž majiteli jsou Němci a Holanďané.
Dochází tam k aukcím žen a dětí. A to nevadí nikomu. Jaká lidská práva
mají ti lidé? Každá politická expanze, kterou dějiny poznaly, měla
vždy nějaké etické, nějaké ideologické zdůvodnění. Klasický
kolonialismus se sápal na svět s tvrzením, že šíříme civilizaci do
zaostalých zemí. Že neseme velké břemeno, když bílý muž nosí do všech
možných divočin kulturu. A teď jsou po ruce lidská práva. Já myslím,
že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování
mocenského vlivu.

  • Ale lidskoprávní “třetí koš” helsinské konference z roku 1975 i
    Carterova politika lidských práv pozitivně posílily ve východním bloku
    zejména “moc bezmocných”, zvýšily vliv disidentské obhajoby lidských
    práv, ovlivnily orientaci isamotný vznik Charty 77.

Samozřejmě, tehdy byla lidská práva myšlena smrtelně vážně a mělo to
kladný dopad. Ale všimněte si, jak bylo přitom ošetřeno mezinárodní
právo. Charta 77 vzniká poté, co v Československu vstoupily v účinnost
mezinárodní pakty o občanských, politických, sociálních, kulturních
atd. právech. A “třetí koš” helsinské konference podepsal Sovětský
svaz a jeho spojenci. Čímž byla - a to je důležité - v souladu s
mezinárodními závazky plně otevřena možnost zásahu do vnitřních
záležitostí těchto zemí. A na tom blahodárně spočívala celá ta etická
mise ochrany lidských práv.

  • Tedy nikoliv “humanitární intervence”…

Ne, ani “etická válka”. To jsou hrůzné věci. Myslím, že bývalí
disidenti by si měli dát pozor na rozlišení mezi legitimní obranou
lidských práv a nelegitimní intervencí zvenčí, která si lidská práva
ve svém zájmu přivlastňuje.

  • Vy myslíte, že si nedali pozor?

Ne, myslím, že ne. Já nevím… mně se zdá český národ u srovnání s 30.
lety, kdy jsem dospěl, úplně změněný. Co se změnilo? Změnilo se vědomí
identity pod vlivem různých forem koloniálního útlaku, ať už za
Hitlera, Stalina nebo Brežněva. Chybí vědomí, kdo jsme a co chceme. Ze
všech těch koloniálních panství se v některých vrstvách tohoto národa
vyvinula velká ochota k servilitě, která strašným způsobem vyhřezla za
takzvané druhé republiky, v zimě 1938-1939, po Mnichovu. Lidé dostali
od nacistů o korunu víc na mzdě a byli ochotni dělat, co po nich
okupant chtěl. Za sovětské dominance mnozí velice ochotně přijímali
stalinský či brežněvovský styl života a hodnot. A teď jsou otevřeni -
obrovsky otevřeni - západním vlivům.

  • Tu poslední otevřenost ale bezděčně připravovala už normalizace,
    konzumní životní styl “knedlíkového komunismu”, auta, chaty, různé
    “malé domů”, do privátu. Jakási generálka na pozdější privatizaci?

Samozřejmě. Navíc v každé společnosti existují skupiny, které bych
nazval směrodatnými kruhy. Ty pak určují celkový životní styl dané
pospolitosti. Jaké jsou tyto kruhy, taková je společnost. A když pak
je to společnost, která odmítá a vylučuje všechno, kromě toho, co nese
zisk, tak se určité věci a hodnoty oslabují a mizí. Mizí kultura,
skrze niž lze jedině najít identitu. I Adam Smith se kdysi zeptal: “Co
se stane s věcmi, které nenesou zisk?” To my už víme. Ale bez kultury
naopak nemáme ani tušení, kdo jsme a kam jdeme.

  • Občas se ozve hněvivý hlas. Například český filozof Egon Bondy rázně
    odmítl názor, který údajně zazněl v roce 1990 z ministerských úst v
    čs. televizi: že “veksláci a prostitutky byli vlastně jediní, kdo
    udržovali tržního ducha za minulého režimu a my ostatní se máme od
    nich učit”.

To je přesně ono! Naproti tomu se dnes můžeme setkat s výzvami -
například Děkujeme, odejděte! -, které za hlavní bod svého programu
vyhlašují “slušnost”. To je nesmysl. Slušnost se nevytváří řečněním,
slušnost nevzniká kázáním, ať už shora, nebo zdola. Slušnost se
vytváří z reálných podmínek života. Odsouzení jednoho jediného
tuneláře pomůže slušnosti v naší zemi víc než celé tucty mravokárných
řečí. Přitom hlasatelé slušnosti zároveň žádají, aby vláda odvolala
akci Čisté ruce. Tady máte tu jejich slušnost! Jiný nesmysl: Vznikla
předloni nová strana, Unie svobody, s heslem “Normální je nelhat”.
Copak někde existuje politika bez lži? Kdokoli se dá na politiku,
vstupuje do říše, ve které i lež někdy pomáhá.

  • Pozitivně?

No jistě! Pomáhá uskutečňovat zájmy.

  • Platíte za jednoho z “mužů ledna”, pražského jara 1968. Když jsme
    teď tak zabředli do pesimismu, bylo by možné ještě dnes vykouzlit z
    tehdejší reformy nějaké optimistické světlo? Nebo je to mýtus?. Není.
    Historicky vzato čs. jaro představuje situaci, v níž se vývoj
    společnosti dostal nejblíž k uskutečnění demokratického socialismu.
    Nejblíž v celých dějinách. A ne náhodou se tak stalo v Československu.
    Šlo totiž ve střední Evropě o jedinou zemi, která byla průmyslově a
    civilizačně vůbec vyspělá. A ve které komunistická strana nejen
    existovala prakticky bez přerušení, ale hluboko zakotvila do vědomí
    společnosti.

  • Nicméně se v souvislosti s rokem 1968 mluví hlavně o kvadratuře kruhu.

Ano, tady je velký spor. Odpůrci pražského jara říkají, že to byl
pokus reformovat totalitu. A že to nestačí. Jenže reforma čehokoli je
typologicky vývojovým momentem. Reforma prostě vychází z předpokladu,
že základní myšlenky toho, co se má reformovat, byly opuštěny a že je
nutno učinit pokus o návrat k těm základním myšlenkám. To je reforma,
nic víc, nic méně. Já jsem byl zatčen, odsouzen a téměř oběšen, ale
zachoval jsem si - ať už právem, nebo neprávem - přesvědčení, že je
možné systém vrátit k humanistickým myšlenkám, na kterých byl
vybudován a které brutálním zůsobem opustil. A zradil. A usmyslil jsem
si, že když se z vězení ještě někdy dostanu, tak budu pracovat pro
návrat k humanistickým programům, z nichž hnutí vzniklo. A myslím, že
jsem v tom duchu pak také působil.

  • S jakým výsledkem?

Počkejte! Ono se nechce vzít na vědomí, že reforma pokračuje tak
dlouho, dokud se nepřesvědčí, že to, oč usiluje, nelze uskutečnit. To
jsme my zažili 21. srpna 1968, kdy k nám vpadlo pět cizích armád. V
tom okamžiku nastalo schizma, právě tehdy přeskočila reforma v
revoluci.

  • A nakonec, jak jste sám řekl, v návrat dogmatismu a černobílého
    myšlení - z druhé strany.

To je jiný výraz pro totéž.

  • A jaká je v tom vzestupná linie? Kam se vůbec vytratilo slovo
    “pokrok”, proč se už skoro vůbec nepoužívá?

Protože není. Není žádný pokrok. Existuje snad jedině pokrok ve
zdokonalování mechanismů, které slouží k ovládání trhů a k ovládání
světa. Za účelem - a především a hlavně - zisku. Všechno ostatní, co
se na zisk napojuje, je vedlejší a nedůležité. Prožíváme v bdělém
stavu pochod ke katastrofě. Jestliže se nevyskytne nějaká účinná
překážka, která zarazí dnešní trend, potom opravdu jdeme s otevřenýma
očima do katastrofy. Země se stane pustým kamenem a jako neživé těleso
se bude pohybovat ve vesmíru.

  • Takže je asi nadbytečné se ptát, jaké - ve sjednocené Evropě -
    vidíte světlé zítřky Čechů, jejichž charakteristikou a dějinným osudem
    jsme zahájili tento rozhovor.

Proč ne, sjednocená Evropa tu možná bude dřív než katastrofa. Myslím,
že buď vývoj v Evropě dospěje k nějaké formě spojených států, a pak
budeme jedním ze států unie, který se bude podobat státům unie
americké. Anebo vývoj nabere jiný směr a zůstaneme uprostřed Evropy v
podobné pozici, v jaké jsou Lužičtí Srbové. Pořád je aktuální
herderovská otázka, zda každý národ přináší do koncertu všech národů
svou melodii. A zda každá ta melodie má sama o sobě hodnotu, takže je
škoda, když přestane znít.

  • Ještě k té Zemi coby neživému tělesu a pustému kameni. Není ta
    pustota připravována již nyní intelektuálně? Dnes je rozšířen postoj,
    že je lepší si nic nezačínat s nápravou světa, s vymýšlením účinných
    překážek převládajícím trendům. Neboť při budování lepších světů je
    nakonec živý člověk zredukován na číslo pro holocaust nebo gulag.

Tomuto opatrnému přístupu dala už literatura druhé poloviny 20.
století pěkný výraz v takzvaném novém románu. Spisovatel se už
neodvažoval vyslovovat hodnocení. Jakékoliv hodnocení. Jen popis! Tam
to všechno začíná, tam se nekonání projevuje už v akci. A v posledních
deseti letech to pokračuje dál. Vítězstvím kapitalistických principů
se levice dostala do velmi těžké krize. Ztratila podklad, na kterém
vyrostla. S tím pád Sovětského svazu příliš nesouvisí, jde o myšlenky
tradiční levice, které reálný socialismus pouze kazil už jen proto,
že, řekl bych, zezločinštěl. Nicméně levice se dostala do krize,
jakákoliv, i liberální, socialistická, sociálně demokratická. A dodnes
se z ní nevymanila. Přitom to, co znamenal komunismus, je mrtvé, ať si
ho chce kdo chce - a jak chce - oprašovat pod původním jménem nebo
beze jména. Je to mrtvé a návrat k tomu už neexistuje. A kdo si myslí,
že existuje, ten se oddává iluzi. Musí přijít něco nového. A něco
nového se musí zrodit z historického vývoje společnosti, nikoli z
hlav.

  • Ani z takových hlav, jaké nosí na krku Tony Blair a Gerhard
    Schröder, kteří sepsali manifest Třetí cesta?

I tento jejich text je výrazem krize světové levice. Sociální
demokraté vyvodili ze současných poměrů závěr, že nejlepší, co mohou
dělat, je dosažení moci. Jejím prostřednictvím hodlají uplatňovat vliv
na společenský vývoj. Proto se rozhodli posunout blíže ke středu, ale
tento střed v mnoha případech překročili na druhou stranu, doprava.
Snaží se dokázat kapitalistům, že jsou lepšími správci kapitalismu než
konzervativci. Tento manévr je však nanejvýš jen jakési mezistádium.
Musí přijít něco doopravdy nového na základě zkušeností velkých
lidských mas v dnešním světě. A první takový náznak toho, co by to
mohlo být, se podle mne ukázal loni v americkém Seattlu, v těch
obrovských demonstracích u příležitosti jednání Světové obchodní
organizace. Tam se na ulicích ocitly pohromadě jiné společenské vrstvy
než ty tradičně levé. Mám dojem, že se vytváří nová formace, která -
dá-li se výrazně do pohybu - bude schopna fatální vývoj zastavit.

Právo 22.1. 2000