Článek

Michael Hauser  Disharmonie a politika kosmického řádu Václava Havla

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Úvaha Michaela Hausera o Václavu Havlovi se zabývá jeho ovlivněním filosofií New Age, inspirací Martinem Heideggerem a vývojem Havlova myšlení v souvislosti s politickými kroky v roli prezidenta. Vyšlo v Literárních novinách č.33 10. srpna 2009 a v Britských listech.

Georg Lukács kdysi poznamenal, že jedinečnost marxismu netkví ve zdůrazňování ekonomiky, ale ve schopnosti spatřit všechny fragmenty společenského života jako celek. Pokud se kolem sebe začneme rozhlížet tímto způsobem, všechno se najednou mění. Nic neběží v obvyklých kolejích. Kdybychom si představili společnost jako dům s mnoha místnostmi, dosud to vypadalo tak, že když jsme byli v jedné místnosti, na všechny ostatní jsme pozapomněli. Byli jsme v místnosti s nápisem „duchovního naladění“ a nevšímali si toho, že tu je místnost „práce“ nebo jsme pobývali buď v místnosti „vztahů“, v místnosti „příběhů“ nebo v místnosti „umění.“ Nyní se ale rozsvítily a otevřely všechny místnosti najednou a my mezi nimi volně procházíme. Brzy dojdeme do dvou velkých místností, o jejichž průchodnosti jsme neměli tušení. Je to místnost současné spirituality, pestré a chaotické směsi new-ageovských a novopohanských mýtů a praktik, všeho toho hledání kosmického řádu, harmonie, bohyně Gaiy, menhirů v lesích, moudrosti dávných civilizací, jingu a jangu, přírodního léčitelství, magie a astrologie. A hned vedle - oddělena tlustou zdí s uzamčenými dveřmi - je druhá místnost. V ní objevíme něco úplně jiného, naši reálnou existenci jako disharmonický akord: nejistotu práce, ekonomický tlak, mizení volného času, úzkost z budoucnosti, frustrující bezmoc, potrhané mezilidské vztahy. V první místnosti se hledají duchovní kořeny, ve druhé vládne temná matérie současné reality, o níž se většina lidí stydí mluvit i před psychiatrem, aby se nedočkala stereotypní odpovědi: „musíte se sám snažit, a pokud úzkost ze ztráty zaměstnání přetrvá, předepíšu Vám silnější léky.“

Duch bezduchých poměrů
První, co nás napadne, je, že obě místnosti jsou vzájemně propojené a touha po harmonii se doplňuje s disharmonií reálného světa. Bylo by vůbec možné, aby život v současném světě nebyl vypolstrován harmonizačními duchovními polštáři, které nás ochrání před tvrdými hranami reality? Hlavní duchovní proudění dneška, new-ageovská spiritualita, navíc otevřela prostory, které jsou alternativou otupělého konzumu i vyprázdněného křesťanství. Slibuje nám nejhlubší duchovní prožitky, sebepoznání, napojení na astrální božstva, zakořenění v čemsi hlubokém, mystickém, esoterním, takže disharmonie přestává být osobním problémem a stává se traumatem těch druhých, kteří dosud nenastoupili duchovní cestu. New Age se pojí se současnou disharmonií téměř do písmene tak, jak to psal Marx o tradičním náboženství: je to „cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů.“ Kdyby New Age nějakým zázrakem najednou zmizelo, během několika dnů nebo týdnů by vzniklo znovu, protože v disharmonické realitě působí jako spirituální neurol na pocuchané nervy současného člověka.
Ale je tu ještě něco. Není to jednoduše tak, že v jedné místnosti je New Age a další duchovní neuroly, a v jiné najdeme filosofii, vědu, racionalitu? Když se otevřou dveře mezi místnostmi, spatříme, že se věci z jedné místnosti dostaly do druhé. Ve dvacátém století se ve filosofii a psychologii objevily proudy, které pro současnou harmonizační spiritualitu vytvořily intelektuální podhoubí.  New-ageovská spiritualita je zakořeněna ve filosofii a psychologii, která se snažila odkrýt základní řád bytí nebo hlubiny lidské duše, zakryté mocnými nánosy zplodin, které na ně navršil člověk ve své příslovečné hybris – nabubřelé touze po svobodě a štěstí, která nebere ohled na moudrý běh věcí. Vzpomeňme na pozdního Heideggera s jeho odkrýváním bytí a čtveřinou (Země-Nebe, bohové-smrtelníci), v níž člověku připadla úloha pastýře bytí, nebo na Jungovo odhalení archetypů, které jako prastaré zkušenosti lidstva utvářejí nejhlubší jádro jedince a tím z jeho individuality a svobody dělají vlnku na oceánu kolektivního nevědomí.

Transcendence nebo vyhynutíJak může vypadat přemostění mezi těmito naukami a New Age neukázal nikdo lépe než Václav Havel. V jeho Dopisech Olze z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let čteme heideggerovské úvahy o „absolutním horizontu bytí,“ o jeho „smyslutvorné kompletnosti,“ o „duchu řádu bytí“ s tím, že pravá „globální odpovědnost“ vzniká tak, že člověk vstoupí do „řeky“ všeho bytí a žije a jedná jako její součást. Dopisy Olze, jak známo, psal Havel ve vězení a možná právě tato okolnost napomohla tomu, aby se na druhé straně nadále držel osvícensko-moderního pojetí lidské důstojnosti, identity, individuality, které se klopotně snažil skloubit s heideggerovskými úvahami. K této bizarní kombinaci – propojení heideggeriánství a osvícenství s jeho univerzalitou lidských práv – nutil minulý režim svou perzekucí disentu, v němž Heideggera mnozí vyznávali. Zatímco u Havla předlistopadového trvalo napětí mezi heideggeriánským a osvícenským pólem, po Listopadu nastává osudový krok: Havel zapustil lidská práva do samotného řádu bytí a provedl jejich ontologizaci ve stylu New Age. Tímto krokem se ono napětí vytratilo: z osvícenského pólu se stává překonané paradigma. Přerod Havla heideggeriánského v Havla New Age proběhlo jako výměna kulis mezi dvěma jednáními. Na začátku devadesátých let začal Havel bez velkých okolků uvažovat ve standardních pojmech New Age, které zaplňovaly jeho zahraniční projevy: jsme ve věku přechodu k novému věku, v němž skončí vláda novověkého paradigmatu; měli bychom objevit hlubší vztah ke světu, než jaký vytvarovala moderní věda, a navázat kontakt s nejniternější povahou reality a s přirozenou vnitřní zkušeností; antropický kosmologický princip dokazuje, že jsme tajuplně spojeni s celým univerzem; podle hypotézy Gaia jsme součástí vyššího celku - Země jako velkého živého organismu. Havel to ve své řeči při převzetí “ceny Jacksona H. Ralstona” ve Stanfordu v roce 1994 shrnul takto: „to znamená obnovit úctu k onomu nehmotnému řádu, který není jen nad námi, ale který je i v nás a mezi námi.“
V tomto „transcendentním řádu“ se pak mají ukotvit lidská práva a demokracie, jimž v osvícenství a moderním věku hlubší ukotvení chybělo, a proto tak selhávala. „Transcendence nebo vyhynutí“ zní Havlova new-ageovská parafráze známého Heideggerova výroku: „jenom Bůh nás může zachránit.“

Lidská práva a dvojí metr
Tato ontologizace lidských práv měla u polistopadového Havla pozoruhodnou pointu: lidská práva podle jeho výkladu nejsou věcí nějakých konvencí, nýbrž mají ontologické kořeny, a proto stojí výše než mezinárodní právo založené na pouhých dočasných dohodách. Humanitární bombardování má ontologické zdůvodnění. Je tu ovšem celá řada paradoxů: tím, že Havel lidská práva ontologizuje, musí je nutně zbavit jejich univerzality – stejné porušování lidských práv má dvojí výklad: v případě Jugoslávie, Kuby, KLDR, Číny to je porušování lidských práv, v případě Saudské Arábie součást tradic odlišné kultury, která má právo na jinakost, v případě USA se jedná o součást obrany západní civilizace. Tím se Havlovo pojetí lidských práv zásadně liší od toho, jak lidská práva chápe Amnesty International, když kritizuje jejich porušování padni komu padni, Spojené státy nevyjímajíc.
Proč Havel nemůže kritizovat porušování lidských práv v USA? Důvodem je právě jejich ontologizace, která celou věc staví na hlavu: nejdůležitější nakonec nejsou lidská práva jako taková, ale jejich nositel, kořeny, z nichž vyrůstají, tedy euroatlantická civilizace. V zájmu jejího zachování je přípustné tato práva omezit, v extrémní situaci (kdyby přišlo totalitární nebezpečí) dokonce úplně vyřadit. Havel je v tomto pojetí Západu opakem Heideggera, který považoval americkou civilizaci za stejně vzdálenou pravdě bytí jako sovětský režim. Paradoxem je, že lidská práva (v jejich univerzalitě) je možné porušovat kvůli lidským právům (jejich partikulárnímu ukotvení).

Nutnost je poznaná svoboda
Václav Havel dává krajní, nicméně poučný příklad toho, co může znamenat new-ageovská touha po harmonii a řádu: ukotvení člověka v hlubším řádu podkopává to nejlepší, co zbylo z osvícenství, univerzalitu lidských práv a člověka jako jejich nositele. Kde je ve všech těch harmonických systémech Gaiy a kosmického řádu prostor pro skutečnou svobodu a autonomii? Obě jsou v nich spojeny s úzkostí: pokud někdo jedná opravdu svobodně a nezávisle, ne jako prvek hlubšího řádu, je to hybris, jež tento řád narušuje, a dotyčný opovážlivec bude potrestán nerůznějšími problémy, od zdravotních, přes rodinné až po ekonomické. Jinými slovy, v sázce je základní dimenze lidské svobody: člověka nelze zcela převést na jeho socioekonomickou situaci, genetickou podmíněnost ani kosmický řád. Vždy je v něm nějaký nepolapitelný zbytek, který se vymyká všem pokusům o jeho přišpendlení na danou osnovu. Z hlediska těch, kteří rozpouštějí člověka v hlubších řádech, je tato svoboda jistě hybris, ale není to právě tato „hybris,“ tento nepolapitelný zbytek, to nejdůležitější, co jsme v Evropě objevili?
Ale můžeme udělat ještě jeden krok, jímž se celá perspektiva převrátí. Filosofie a duchovní vědy vždy měly sklon malovat si kosmos podle toho, co bylo bezprostředně kolem nich. Jak říká velký Descartův protihráč Giambattista Vico, filosofické pojmy, jimiž Platón a Aristotelés vykládali svět, pocházejí z athénského tržiště. Tyto obrazy kosmu vznikají podle toho, co kdo bezprostředně prožívá jako přirozené. Jen blázen si může myslet, že Země není středem vesmíru nebo že svět není dobrý a krásný. Až na čestné výjimky (starověkých materialistů, Giordana Bruna, Pascala, Kanta, Nietzscheho) nikdo nepočítal s tím, že kosmos může být radikálně jiný než naše představy a touhy, které do něj promítáme. Kosmos se většinou pojímal prostě jako pokračování „přirozeného světa,“ tu ve stejných barvách, tu v barvách kontrastních. Takto vymalovaný vesmír je zkrátka „lidský, příliš lidský.“
S jeho radikálně odlišným obrazem se dnes spíše než ve filosofii setkáme v kvantové fyzice. Jak hlásá Bohrův princip komplementarity, světlo je vlnění i částice, ale ne vlnění nebo částice, ale jedno i druhé zároveň: lze je vyložit oběma způsoby, aniž se dá kdy rozhodnout, který výklad je správný, protože tento rozpor patří k povaze reality. Rozpor je součástí věci samé. Kvantové fyzice, jak říkal Niels Bohr, nelze „rozumět.“ V tomto vesmíru dochází neustále k věcem, nad nimiž příslovečný „zdravý lidský rozum“ zůstává stát: hmota mizí a objevuje se, prostor a čas se zakřivují, viditelný vesmír je pouhým doplňkem temné hmoty, gigantické hvězdy se smršťují v nepatrné objekty bizarních vlastností. V kosmu neustále dochází k vykolejení toho, co vnímáme jako harmonii. Pokud je hybris chápána jako vykolejení harmonického řádu, pak samotná příroda je hybris.

Co z toho plyne pro dnešní situaci? Jestliže neexistuje žádný hluboký, esoterní řád přírody (ale jen naše historicky podmíněné projekce řádu do přírody), pak se vše obrací: nemůžeme se opřít o nějaký základ, s nímž začneme harmonizovat a tak se zbavíme svých problémů. Je tu jen jediné východisko – přijmout svou svobodu jako nutnost. Spinoza říkal, že svoboda je poznaná nutnost, ale ono je to naopak: nutnost je poznaná svoboda – jsme nuceni ke svobodě. Nejde tedy o obnovování ztraceného řádu, nýbrž o obtížné poznání, že nás nezachrání žádný Bůh. Záchrana může přijít jen od nás v podobě disharmonických činů.

Vyšlo v Literárních novinách č.33/10. srpna 2009 a v Britských listech.