Článek

Michael Hauser  Obraz Marxe u současného člověka (český pohled)

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Marx a marxismus nemá v ČR dobrou pověst. Může tomu být jinak? Michael Hauser se v textu zamýšlí nad důvody odmítání Marxe a marxismu v naší zemi. Text vyšel jako doslov ke knize Ericha Fromma Obraz člověka u Marxe, vydané nakladatelstvím L. Marek roku 2004.

1.       Jakou osobní zkušenost má většina lidí této generace s marxisty (tj. ta generace, jejímž formativním zážitkem bylo trauma z roku 1968 a následná normalizace)?  Marxista = absolutní moc mající stařec na tribuně, cenzor, licoměrný pokrytec a kariérista,  bezduchý a amorální materialista, demagog a vládychtivý zločinec, zaslepený netolerantní idealista, fanatik, který ostatním vnucuje svou pravdu a představu o štěstí, záludný nepřítel svobody a demokracie.

2.      Co se tato generace dověděla o Marxovi ve škole, v novinách, v televizi, příp. na schůzích?  Dověděla se, že marxismus je soustava schémat a pouček, která platí proto, že si toho žádá rozhodnutí nejvyšších míst. Stalin v brožuře „O dialektickém a historickém materialismu“ shrnul celý marxismus do několika tezí, které tvořily jakýsi marx-leninský katechismus. Jediným marxismem, s nímž se tato generace seznámila, lépe řečeno, byla nucena se seznámit, byl Stalinem vytvořený marxismus – leninismus, který byl vydáván za „nejhlubší vědecko-filosofické chápání skutečnosti“ a za „světový názor komunistické strany“.  Marxismus-leninismus byl schopen „jedinou vědeckou metodou“ vysvětlit vše: – vývoj přírody a společnosti, povahu poznání, lidské jednání, psychický život. Pochybnosti tu neměly místo.  Marxismus-leninismus byl teoretickým monolitem, který bylo možno buď přijmout, nebo odmítnou, ale rozhodně se o něm nedalo  svobodně diskutovat.

3.      Jaký vnitřní vztah asi lidé měli k Marxovi, když vyslovit  pochybnosti o marxismu-leninismu bylo pokládáno za zpochybnění vedoucí úlohy strany a celého režimu a trestáno jako projev protisocialistického postoje? Marxismus-leninismus předpokládal tichý společenský konsensus: mysli si, co chceš, hlavní je tvá ochota prohlásit, že marxismus-leninismus má pravdu. Tady vidíme, že minulý režim nelze redukovat na holé násilí, neboť ke své existenci potřeboval marxismus-leninismus, svou ideologii. Jak upozorňuje Slavoj Žižek v knize „Nepolapitelný subjekt“ (The Ticklish Subject. The Absent Centre of Political Ontology. London, NY, Verso 1999), ideologie může působit jako ideologie jen tehdy, když nevyjadřuje myšlenky vládnoucích, nýbrž ovládaných. V marxismu-leninismu byly takové myšlenky, myšlenky blízké většině lidí: myšlenka spravedlivé společnosti, v níž nevykořisťuje jeden druhého, společnosti, v níž si lidé  „jen pomáhají“ (Brecht) a mají hojnost všeho. Viktor Kolář na fotografii z roku 1981 zachytil ztělesnění této myšlenky v minulém režimu. Před oprýskanou garáží, na kterou je připevněn nápis „Smysl politiky KSČ – blaho člověka“, stojí dobře živený usmívající se muž s chlebem v jedné ruce a s klíčky od auta v druhé ruce. Komunistická strana opírala svou moc nad lidmi právě o tyto myšlenky: vládla ne proto, aby straničtí tajemníci měli moc, ale proto, aby tyto myšlenky uskutečnila, a vládla jen ona, protože jenom ona věděla, jak je uskutečnit. Znala vědeckou metodu, „vědecký komunismus“, která se zakládala nejen na čisté teorii, nýbrž také na praxi (na faktu vítězné revoluce a úspěchů při budování socialismu). Tuto vědeckou metodu proto nebylo možno vyvrátit na rovině čisté teorie. Vyvrácena mohla být jen „praxí“, např. tím, že „reálný socialismus“ bude poražen kapitalismem. Revizionismus, volající po opravě marxistické teorie, byl odsouzeníhodný, neboť nepochopil toto sepětí teorie a praxe a kritikou teorie narušoval praxi (jednotu lidu, pracovní morálku), a sám nebyl praxe schopen. Kritika vládnoucí komunistické strany je spojena s chybnou teorií (revizionistickou nebo buržoazní). Kritikové totiž nevědí, co je třeba dělat, aby socialismus nebyl poražen, že nejvíce je třeba zdržet se skutečné kritiky, např. kritiky toho, že oficiálně se kritika podporuje, ale neoficiálně se trestá. Tato neprůstřelná logika je ukázkou toho, jak záludná může být ideologie. Společenskou funkcí ideologie je zachovat moc mocných, avšak reálná nemožnost kritiky a neexistence účinných zpětných vazeb mezi politikou a společenskou realitou byla jedním z hlavních činitelů, které způsobily vnitřní rozklad a pád celého systému. Nejdůležitější vlastností lidí v „reálném socialismu“ totiž nebyla „oddanost věci socialismu“, ani osobní morálka, talent nebo pracovitost, nýbrž poslušná přizpůsobivost. Socialistické přesvědčení i kladné osobní vlastnosti byly vládnoucí mocí uznány jen a pouze tehdy, když dotyčný poslouchal. Jak říkají dokumenty STB, marxista, který kritizoval vládu, byl pokládán za nebezpečnějšího než amorální kariérista. 

4.      Pseudomarxistický jazyk minulého režimu byl plný zcela odcizených slov, která však nevykazovala jen znaky odcizení, popsané zde Frommem, nýbrž také měla povahu zaklínadel a magických kouzel: vyslovit o někom, že je buržoazní ideolog, znamenalo, že místo reference k nějakému významu se dal do pohybu celý konotační systém (problémy v zaměstnání, děti vyhozené ze školy, konec kariéry, kriminál). Slova minulého režimu působila na veřejnosti zpravidla jen tím, co asociovala, ne tím, co vyjadřovala (srov. P. Fidelius: Řeč komunistické moci. Praha, Triáda 1998). Pokud člověk tato slova vyslovil na příslušném místě, mělo samotné jejich vyslovení schopnost změnit lidský osud. Rozdíl mezi originální magií a touto politickou magií ovšem spočíval v tom, že člověk byl sankcionizován reálně, ne pouze imaginárně. Marxismus – leninismus byla svého druhu první reálná slovní magie v dějinách.

5.      Marxismus – leninismus byl pak vnímán jako svého druhu státní náboženství. Byla to soustava dogmat, která vyžadovala, aby se s nimi člověk bez výhrad ztotožnil, nejen rozumově, nýbrž bytostně. Náboženským rysem marxismu – leninismu byla víra komunistů, že nejvyššího cíle, komunismu, bude dosaženo, ať už je společenská realita a smýšlení většiny lidí ve východním bloku jakékoli, neboť jeho dosažení je v rukou vyšší moci, Dějin. Strana se nemohla mýlit, ať už se dějinná skutečnost jakkoli odchylovala od jejího výkladu. Pevná, nezlomná víra v marxismus-leninismus jako „teoretický nástroj komunistické strany“ vedla k tomu efektu, že marxismus – leninismus se změnil v idealismus par excellence. Marx vycházel z rozporů mezi společenskou realitou a jejím mocensky deformovaným uchopením, marxismus – leninismus nasazoval na oči svých stoupenců brýle, které dovolovaly spatřit jen ty rysy skutečnosti, jež byly v souladu s jeho dogmaty. Svou povahou byl marxismus-leninismus opakem toho, co hlásal. Hlásal, že prvotní je  hmota a z ní je odvozeno vědomí, Stalinův marxismus-leninismus však odsuzoval některé vědní obory, kupříkladu genetiku, za to, že nejsou v souladu s „komunistickým světovým názorem“. Prvotní tedy byl marxismus –leninismus, a z něj byly odvozeny výpovědi o hmotě a společnosti. Ideologická funkce udělala z materialismu idealismus. Marxismus-leninismus jako státní náboženství však na rozdíl od katolické věrouky svá dogmata měnil, aniž byla ohrožena jeho vnitřní soudržnost. Sociálně demokratické strany byly na začátku třicátých let považovány za  „sociálfašistické“ a za větší nebezpečí než Mussolini a Hitler. Na konci třicátých let se sociálně demokratické strany naopak staly hlavním spojencem při vytváření „lidové fronty“ proti fašismu. Proměnlivostí dogmat byl marxismus – leninismus typickým moderním náboženstvím. Jeho dogmata se měnila vzhledem k mocenskému rozložení sil ve straně a státě i vzhledem k mezinárodní situaci. Ztotožnění jedince s tímto moderním náboženstvím bylo jen tehdy správné, když člověk byl ochoten svou víru průběžně měnit v souladu s vývojem marxisticko-leninského dogmatu. Věrnost Stalinovi byla po XX. sjezdu považována za projev deformace socialismu, před XX. sjezdem byla jakákoli kritika Stalina trestána Gulagem. Měnil se také vztah k Marxovu dílu. Za Stalinovy vlády se doporučovalo vynechávat první kapitolu prvního dílu Kapitálu, pojednávající o zboží a zbožním fetišismu, neboť se jevila příliš hegelovskou. A Marxovy „Ekonomicko-filozofické rukopisy“ byly tehdy vůbec pod zámkem. Zvláštností marxismu-leninismu jako moderního náboženství bylo  to, že nejobecnější cíl společnosti, komunismus, byl sice neměnný, avšak jeho interpretace a dogmata, která  určovala strategii, se měnila nepředvídatelným způsobem. Myšlenka komunismu se vznášela nad oficiálními projevy a doktrínami, bylo to něco neuchopitelného (proměnlivého a nevyzpytatelného), a zároveň reálně působícího (sankcemi nebo udílením privilegií). Zvláště během velkých stalinských čistek mohl být funkcionář odsouzen za totéž, za co býval odměňován. Působila tu zvláštní iracionální síla, která byla mimo vědomí politických aktérů a kterou tito aktéři teprve objevovali, zvláštní platónská idea dobra, jejíž poznávání bylo podmíněné historicky, jak objektivně (vývojem strany, mezinárodní situací), tak subjektivně (osobními rysy generálního tajemníka). Hlavním náboženským rysem minulého režimu pak bylo to, že člověk se vztahoval k této „zásvětné“ ideji dobra, kvůli níž přijímal s pochopením rozsudek i zjevně absurdní. (Bucharin, Kameněv a jiní nejbližší Leninovi spolupracovníci, odsouzení jako agenti imperialismu, považovali tento rozsudek za potřebný – měl odstrašit skutečné agenty imperialismu. Srov. Sl. Žižek: Řekl někdo totalitarismus? (Did Somebody Say Totalitarianism? Five Interventions in the (Mis)use of a Notion. London, NY, Verso 2001.)  Oficiálně atheistický  režim, který zakazoval nosit křížky, trestal za to, že člověk hovořil rouhavě o Straně nebo Klasicích a neprováděl úkony veřejné sekulární bohoslužby (nenosíl transparent s Marxem, Engelsem, Leninem a X). Skutečný atheismus a svobodomyslnost byla trestána snad ještě více než tradiční theismus. Boj s tradičním náboženstvím nebyl bojem atheismu a náboženství, nýbrž bojem moderního sekulárního náboženství s náboženstvím tradičním. Marxismus - leninismus byl snad jediným náboženským systémem, který na společnost působil jako náboženství a nepovažoval se za náboženství, nýbrž za jediný skutečně vědecký světový názor. 

6.      Z předchozích bodů plyne, že všechno ostatní marxistické myšlení (trockismus, gramsciismus, luxemburgismus, kritická teorie,  americké cultural studies, analytický marxismus, atd.) bylo a muselo být předmětem pronásledování, sankcí a zákazů. Oficiální doktrína se snažila dokázat všemi prostředky, že existuje jediný skutečný marxismus: marxismus-leninismus, a že ostatní marxistické směry jsou ve skutečnosti tou nejrafinovanější skrýší buržoazní ideologie. S nemarxistickými směry bylo možno se celkem snadno vypořádat odkazem na to, že nejsou-li marxistické, jsou „buržoazně idealistické“. Pro ideologii minulého režimu byl však ze všech myšlenkových směrů nejnebezpečnější marxismus, který se nechtěl podřídit „praxi“, tj. zájmu zachování statu quo minulého režimu, tedy marxismus kritický a tvůrčí. Takový marxismus totiž provedl to, čeho se nejvíce obává každá ideologie:  vzal vážně slova, která ideologie hlásá, a soustředil se na význam, na referenta ideologické výpovědi, ne na systém konotací a asociací. Proto musel být západní i východní kritický marxismus před  „neodborníky“ držen v trezorech, a lidé se s ním mohli setkat jen prostřednictvím spisů a studií, schválených cenzurou. Tak se stalo, jak na to v jiné souvislosti upozorňuje Fromm, že po Listopadu stačilo zopakovat slova ideologů minulého režimu, tj. ztotožnit marxismus s ideologií „reálného socialismu“, s marxismem-leninismem, a tím marxismus vyřadit ze hry. V polistopadovém vztahu k marxismu se však znovu uplatnily principy magického myšlení: reference byla nahrazena sítí konotací a asociací, sítí, kterou nebylo třeba vytvářet, neboť ta již byla  vytvořena životními zkušenostmi z minulého režimu. Tato síť konotací a asociací byla zvýrazněna a byly zakryty ty body ideologie minulého režimu, které vyvolávaly souhlasné přitakání, tj. výše zmíněné krásné myšlenky a kladné skutečnosti (plná zaměstnanost, sociální zajištění, nízká kriminalita, dostatek volného času). De facto nebylo zapotřebí ničeho jiného než mluvit o tom, co si v minulém režimu lidé v duchu mysleli, ale kvůli sankcím to neříkali nahlas, a z těchto konotací a asociací udělat neustále opakované schéma (gulagy, procesy padesátých let, výjezdní doložky, potlačování svobody projevu). To bylo velmi pohodlné vypořádání s marxismem a minulým režimem a během devadesátých let se setkalo s všeobecným souhlasem i mezi odbornou veřejností. Generace mezi třiceti a pětašedesáti lety  si v sobě vytvořila obranné myšlenkové a citové mechanismy, které jí umožnily koexistovat s minulým režimem a zachovat si relativně čisté svědomí: komunisté jsou zločinci s lidskou tváří, jejich líbivá slova maskují zlo, já, nejsem-li komunista a marxista, jsem demokrat a slušný člověk. Své přesvědčení však musím skrývat, abych neohrozil rodinu nebo svou kariéru. Na základě svých zkušeností jsem moudřejší než západní intelektuálové, zahrávající si s marxismem: marxismus, a zvláště ten sofistikovaný západní, je tou nejrafinovanější skrýší nedemokratického a totalitního myšlení. Hlavním intelektuálním plodem minulého režimu byl pro většinu lidí střední generace poznatek, že marxismus je opiem intelektuálů a jedem na slušné lidi.

Ale jsou tu ještě další dvě generace, ta nejstarší a ta nejmladší.  Generace lidí starších šedesáti pěti let dospívala na konci první republiky, v ovzduší Mnichova, okupace, osvobození a poválečné budovatelské euforie. To byly zkušenosti, které zformovaly vztah této generace ke světu a její hodnocení událostí a pojmů. Lidé této generace se aktivně zapojili do budování minulého režimu, a jejich  motivací byla zpočátku vůle žít v jiném světě, než byl ten, v němž tito lidé zažili tolik zklamání a strachu a viděli tolik bolesti. Z čistě statistického hlediska to byla snad politicky nejaktivnější generace 20. století. Tento aktivismus a zápal se postupně vytrácel, v šedesátém osmém se znovu probudil a během normalizace se téměř zcela vytratil. Dobu normalizace prožívala tato generace podobně jako generace dnešních třicátníků až pětašedesátníků, a u většiny příslušníků nejstarší generace bychom pravděpodobně nalezli buď všechny, nebo aspoň ty hlavní výše uvedené body. Vedle normalizačních traumat však v této generaci přežívají negativní zkušenosti z mládí, a jistá její část si uchovává charakterové rysy, kvůli kterým se kdysi aktivně účastnila politického života v řadách komunistů nebo radikálních demokratů a které později některé lidi vedly do disentu (zdůraznění nadosobních hodnot, smysl pro pravdu a spravedlnost, věrnost svému přesvědčení i za cenu osobních obětí). Výstižným příkladem takového člověka je český filosof Karel Kosík (1926-2003). Za okupace se už jako středoškolský student zapojil  do  činnosti komunisticky laděné odbojové skupiny „Předvoj“. Za svou činnost byl gestapem uvězněn v malé terezínské pevnosti. V padesátých letech byl jednou z nejhlubších myšlenkových opor při „budování socialismu“. Následovala u něj reflexe „nedostatků“ v teorii i praxi socialismu, která jej přivedla k pokusu opravit tyto nedostatky heideggerovskou inspirací. V 70. a 80. letech v disentu, v 90. letech kritikem české lumpenburžoazie a celosvětového kulturního úpadku. Podobným, ač ne tolik vyhraněným příkladem, je osobnost Pavla Kohouta nebo Ludvíka Vaculíka.

Tato generace, jistě vnitřně značně rozdělená, však byla k polistopadovému politickému životu a sociálnímu vývoji zpravidla kritičtější než generace střední, ačkoli ke kritice měla různé důvody (masarykovské, obecně humanistické, nostalgické, frustrační z pocitu nenapravených nespravedlností). Příslušníci nejstarší generace, ať už byli jakéhokoli přesvědčení, totiž znali ze zkušenosti, že politické a hospodářské otázky nejsou tak černobílé, za jaké je měla značná část střední generace, znající důvěrně jen poměry minulého režimu. Nejstarší generace povětšinou neměla naivní důvěru v to, že negace politické a hospodářské formy minulého režimu a nastolení demokracie a tržního hospodářství přinese svobodný a spravedlivý režim, v němž má každý pracovitý a schopný člověk příležitost udělat kariéru a zbohatnout. Přemýšliví příslušníci této generace tu kladou mnohem více otazníků než členové  generace střední. Nejstarší generace má sklon vyrovnávat se s polistopadovými reáliemi i s celkovým směřováním světa způsobem spíše společenským, kdežto generace střední způsobem spíše metafyzickým a náboženským, jak lze usuzovat z polistopadového rozkvětu astrologie, východních nauk, esoterického mudrosloví a náboženských sekt.

Tato rozdílnost myšlení je způsobena nejspíše tím, že nejstarší generace pamatuje doby, kdy nezaměstnanost, bezdomovectví, materiální nedostatek, šikana ze strany zaměstnavatele nebyly ničím neobvyklým, a proto je citlivější na příznaky opětného vynořování vážných existenčních starostí v polistopadové společnosti. Staří lidé proto snáze pochopí Marxův způsob myšlení, v němž má ústřední místo skutečnost a „srdce světa“, kdežto střední generace se svým tíhnutím ke hravé a estetizující postmoderně má sklon ve společenských otázkách spatřovat spíše cosi zavádějícího, ba propagandistického.

A jak se to má s generací nejmladší, která má zkušenost pouze s polistopadovým světem? U mladých lidí můžeme pozorovat zvolna rostoucí zájem o společenské otázky, zájem, který může přerůst v potřebu dovědět se něco o Marxovi. Tato generace kromě nejotřepanějších klišé neví o Marxovi nic. Marx a marxismus u ní už není bezprostředně spojen s konotacemi a asociacemi jako u střední generace. Pokud u ní takové asociační řetězce jsou, vznikají druhotně prostřednictvím dokumentů, literatury, filmů. Tato generace je téměř po půlstoletí první generací, která dospívá v prostředí kapitalistickém. S jakými hodnotami se setkává? Nejčastěji jsou to imperativy současného neoliberálního kapitalismu: maximalizuj osobní zisk, neohlížej se na druhé, buď cynikem, užij si. Psalo-li kdysi Rudé právo o kapitalismu, budilo to podezření, že tento pojem nebo uspořádání informací o něm je propagandistické a že vlastně je to strašák, vytvořený komunisty proto, aby poddaní lépe poslouchali. Mladá generace už tuto propagandu nezná a vychází z toho, co zažívá sama. Setkává se s tím, že hlavní motivací lidského jednání je materiální zisk a peníze a že tato motivace narušuje a ničí přirozené mezilidské vztahy, jak o tom píše Fromm, když popisuje  západní společnost. Životní pocit mladých lidí už je takřka totožný s životním pocitem lidí na Západě. Mezi způsobem politického a sociálního vnímání pětadvacátníků a pětatřicátníků proto může být větší rozdíl, než je mezi vnímáním pětadvacátníků a pětasedmdesátníků.

Cesta mladých lidí ke kritickému myšlení a k autentickému  Marxovi je ovšem trnitá. Může probíhat asi takto: nejprve jsou tu otázky tohoto typu: jak je to vlastně s demokracií v naší zemi? Je-li to demokracie, kdo tu rozhoduje o věcech, které se dotýkají života mého, mé rodiny i jiných lidí? A proč se téměř nevedou veřejné politické diskuse o takových otázkách, jako je růst životních nákladů, nezaměstnanost, prodlužování pracovní doby, úroveň a obsah zpravodajství a médií, komercionalizace kulturního života, zkrátka diskuse o životních a kulturních podmínkách nás všech? Jaké  odpovědi dostávají takto se tázající lidé? Tyto veřejné diskuse se nevedou proto, že jsou zbytečné. Lidé mají sklon k lenošení a rozhodli by se podle zásady: co nejméně práce za co nejvíce peněz. Lidé jsou nezodpovědní a nerozumějí ani ekonomice ani kultuře. Kdyby rozhodovali o  ekonomice, ekonomika by se zhroutila. Kdyby rozhodovali o kultuře, chtěli by to, co je. Demokracie může být  lidovládou pouze v okamžiku voleb, kdy lidé volí politické strany, kteří je reprezentují a řídí stát ku prospěchu svých voličů.

Pak přicházejí otázky takovéto: proč parlamentní strany, zvolené v demokratických volbách, neprosazují zájmy lidí, kteří je zvolili? Proč nedělají všechno pro to, aby se zlepšila životní situace voličů, aby se jim lépe žilo a postupně se řešily ty nejpalčivější problémy naší země (sociální zabezpečení, nezaměstnanost, zdravotnictví, školství, životní prostředí)? A když se o to snaží, proč výsledky jsou tak žalostné? Proč strany neplní své programy? Na to jsou dvě odpovědi. Pravicová odpověď říká, že vláda a stát má zajistit jen to nejnutnější (vymahatelnost pohledávek, soudnictví a represivní aparát) a všem občanům dát co největší svobodu, tzn. snížit daně, aby lidé mohli se svými penězi nakládat podle svého. Stát není pečovatelský ústav. Mladý člověk však zjišťuje, že sice pracuje více hodin než kdysi jeho rodiče, ale že pramen jeho prostředků se ztenčuje kvůli rostoucím životním nákladům, a že se mu zároveň uzavírá přístup k lukrativním místům, která jsou již obsazena staršími generacemi.

 Druhá odpověď na otázku, proč politické strany neplní své programy, je levicová. Levice říká, že každý člověk má mít právo nebo aspoň možnost získat nejméně tolik prostředků, aby mohl žít jako člověk: prostředků na nezávadnou a všestrannou stravu, na důstojné bydlení, na dostatek volného času, na návštěvy divadel, kin, na sebevzdělávání. A levice konstatuje, že politické strany a vlády, které tento požadavek mají v programu, se řídí ekonomickými imperativy, které se neshodují s životními zájmy těch, kteří tyto strany volí, nýbrž se zájmy někoho jiného. Levicová odpověď zní, že mezi zájmy voličů levicových stran a vládou těchto stran je rozpor a že tento rozpor vzniká tím, že vlády se řídí imperativy, jimiž by se na základě svého programu řídit neměly. 

Potom se můžeme ptát, čím se řídí vlády, demokraticky zvolené, a kdo vlastně ve státě, případně ve světě, skutečně vládne a rozhoduje o věcech, které se dotýkají životních podmínek občanů a voličů? Jinými slovy, proč vlády jednají, jak jednají, a jakou to má logiku? Na tuto otázku se dá odpovědět tím, že politikové neplní své sliby proto, že jsou nepoctiví a úplatní, a že vládnout by měli lidé poctiví a neúplatní. S touto odpovědí vystoupilo na konci devadesátých let několik občanských iniciativ: „Děkujeme-odejděte“, „Impuls 99“, „Cesta změny“.  Problém je to však hlubší, a má-li být pochopen, je třeba uvažovat v evropských, ba světových souvislostech.

Mladí lidé, pracující v nadnárodních společnostech, zblízka poznávají, jakou hospodářskou i politickou moc tyto společnosti mají, jakým způsobem působí, jak jsou v nich rozdělovány zisky. Zkušenost dvanáctihodinové pracovní doby s často nepříliš oslnivým výdělkem a nejistou budoucností je pro mnoho mladých lidí nejspíše traumatizujícím zážitkem. Zvláště humanitně zaměření vysokoškoláci  se také mohou ptát, kdo vlastně formuje trh práce, že se na něm nemohou se svým humanitním vzděláním uplatnit. Začnou-li mladí lidé přemýšlet o nadnárodních společnostech, zjišťují, že zájmy nadnárodních firem takřka ve všech případech mají větší váhu než zájmy ekologické, lidskoprávní, mírové, sociální. (I Clinton prohlásil, že USA nemohou podepsat dohody o snížení skleníkových plynů, neboť to není v zájmu amerického velkého průmyslu.) A poznávají i zvláštní souběh zájmů nadnárodních společností a mezinárodních finančních institucí (MMF, SB, WTO), jejichž představitelé nejsou demokraticky volení, ale vydávají předpisy a normy, které pod pohrůžkou nejrůznějších sankcí musejí respektovat vlády, demokraticky volené. Předpisy a normy, kvůli nimž vlády omezují  sociální výdaje, zavádějí školné, ztenčují příspěvky na kulturu a neziskovou sféru. A mladý člověk si uvědomuje, že tu je jakýsi rozpor a přetvářka, mluví-li se ve vysoké politice o demokracii a snaze řešit světové problémy. Z mladých lidí, kteří dospěli na tento stupeň poznání, a zvláště z těch, kteří jsou aktivně zapojeni v nějaké občanské nevládní organizaci, jsou většinou kritikové neoliberalismu a někteří z nich protestují proti MMF, SB, WTO.

Mladí aktivní lidé – ekologové, bojovníci za lidská práva, feministky – si mnohdy mohou na základě svých praktických zkušeností připadat jako Sisyfové. Po dlouhém úsilí prosadí jednu věc, zpravidla na lokální úrovni, ale k celkovému zlepšení nedochází. Logika věci pak tyto aktivisty přivádí k tomu, aby své úsilí spojili s myšlením a aktivismem alterglobalizačním (podle něhož jiná forma globalizace je možná). Jako alterglobalizační lidé se pak snaží odhalit, jak současný ekonomicko – politický systém vůbec pracuje, proč tento systém není schopen účinně řešit palčivé celosvětové problémy a jak se dá běh věcí změnit. 

Tyto zkušenosti a myšlenky aktivistů, zaměstnanců nadnárodních společností a neprivilegovaných mladých lidí se pak sbíhají v jednom bodě, který je jistým rozcestím. Dále je totiž možno uvažovat tím směrem, že dnešní demokracie představuje popperovskou „otevřenou společnost“ a že při vyhrocení hlavních domácích i světových problémů se zvětší tlak veřejnosti na jejich řešení a tento tlak nalezne vyjádření v politické rovině: strana, která bude nejlépe hájit a prosazovat řešení těchto problémů, získá většinu hlasů a za podpory nevládních organizací, odborné veřejnosti a lidí dobré vůle je buď začne metodicky řešit, nebo aspoň vytvoří podmínky k jejich řešení. George Soros v knize „Krize globálního kapitalismu: hrozba otevřené společnosti“ (The Crisis of Global Capitalism: Open Society Endangered. Public Affairs, 1998) však varuje před tím, že ekonomický neoliberalismus je hrozbou nejen světové ekonomické stabilitě, nýbrž také popperovské „otevřené společnosti“. Její existence není ani po pádu východního bloku žádnou samozřejmostí, a může se časem rozplynout, nedáme-li si pozor na plíživý totalitarismus neoliberální teorie a praxe, podemílající principy otevřené společnosti. Otevřenou společnost je třeba bránit, neboť jen ta umožňuje racionální řešení nahromaděných problémů. Avšak na tuto obranu nejsme ani teoreticky ani prakticky připraveni. Tento postoj lze shrnout tak, že současný globální ekonomický pořádek (nebo spíše nepořádek) postupně omezuje demokratický prostor. Jinými slovy, ekonomický neoliberalismus se dostává do rozporu s politickým liberalismem (všichni mají stejné právo rozhodovat o svém osudu), ale udržení politicky liberální a otevřené společnosti je nutnou podmínkou racionálního řešení globálních i lokálních problémů. 

Uvažovat se dá také jinak. Tuto druhou cestu myšlení uvozují takové otázky: proč před třiceti lety byla v západní Evropě nezaměstnanost 3% a dnes 10 - 15%? Proč technologický vývoj nevede k tomu, aby se zkracovala pracovní doba a zlepšovala se celková kvalita života (méně stresu, více prostředků, více volného času, lepší životní prostředí)? Proč se prodlužuje věk odchodu do důchodu, když nejméně 10% lidí nemá práci? Proč v jedné části světa lidé nemají co jíst a v druhé části světa se farmářům platí za to, aby nic nepěstovali? Jak je možné, že majitelé a manažeři nadnárodních   firem mohou účinně bránit tomu, aby se prosadila opatření na zlepšení životního prostředí na celé planetě, na léčení snadno léčitelných nemocí, na odvrácení globálních pohrom? Na čem se  zakládá moc nad lidmi, která umožňuje zvětšovat soukromé zisky i za tu cenu, že v přímém nebo nepřímém důsledku se na severní polokouli zhoršují celkové životní podmínky a na jižní polokouli podmínky k holému přežití? Takové otázky pak vedou k plnému uvědomění, že skutečně existuje kapitalismus, že to není pouhý levicový propagandistický pojem a že produkční prostředky jsou skutečně privátní a jejich využívání přináší zisk především jejich majitelům (většinovým akcionářům) a vysoce postaveným manažerům.   

Mladí lidé nemají už v sobě konotační a asociační systém, vytvořený minulým režimem, a svými zkušenostmi postupně objevují, co konkrétně znamenají slova, jako je kapitál, buržoazie, proletariát, třídní společnost. Na rozdíl od střední generace, která tato slova z výše uvedených důvodů spojuje s představami, které jí brání objevit jejich skutečný význam, začíná mladá generace chápat, co tato slova znamenají, a spojuje si je se zkušenostmi, které zažívá v praktickém životě. Vytváří si asociační a konotační síť zcela odlišnou od té, která působí na jejich rodiče. Příkladem může být samotný pojem „levice“ a „pravice“. U střední generace bývá slovo „pravice“ spojováno s představou pracovitého, sebevědomého člověka, který se o sebe dokáže postarat, a slovo „levice“ s člověkem, kterému se nechce do práce a spoléhá se na pomoc státu. U mladé generace bývá slovo „pravice“ spojováno s představou člověka, který si na základě nejrůznějších podvodů a spekulací, většinou privatizačních, bezpracně přivlastnil velké majetky, vyhazuje lidi z práce a má všechna dostupná privilegia (může uplácet, je členem exkluzivních klubů, jeho děti mají vyšší kapesné, než je plat obou rodičů neprivilegovaného příslušníka mladé generace). „Levici“ pak představuje člověk, který zadarmo pracuje v nějakém občanském sdružení, zajímá se o problémy jiných lidí, o stav lidských práv, životního prostředí, svou energii vynakládá na to, aby pomohl napravit nebo odvrátit negativní společenské jevy, a jeho hlavní životní motivací není vlastní obohacení, nýbrž prospěch celku.

Můžeme pozorovat, že mladá generace si k tradičním společenskokritickým pojmům vytváří asociace ne nepodobné těm,  které byly běžné za první republiky a které umělecky zpracovala předválečná avantgarda. Tím se mladá generace odlišuje od generace jen o málo starší, která prožila rozklad minulého režimu, svěží polistopadový závan politické a občanské svobody a vlnu velkých podnikatelských a kariérních možností během první poloviny devadesátých let.

Někteří pak, včetně mne, udělají další krok a vysloví hypotézu, že Marxova kritika politické ekonomie je nejlepším nástrojem pochopení současných dějů, jak o tom hovoří nejen Fromm a jiní společenští myslitelé, ale i někteří makléři na newyorském Wall Streetu (viz John Cassidy: Návrat Karla Marxe. Listy č.2/1998, s. 63-68).  Marxova analýza společnosti má podobnou povahu jako Freudova psychoanalýza. Odhaluje hluboké a neuvědomělé faktory  společenského a dějinného života, které ovlivňují a proměňují lidskou společnost, tak jako Freud odkrývá nevědomé faktory lidské osobnosti, které  jsou určující pro psychiku a chování jedince. Setkání s autentickým Marxem může pro člověka, znechuceného vyumělkovanou prázdnotou postmoderny, znamenat přelom v jeho intelektuálním vývoji. Takový člověk přijímá Marxovu společenskou  analýzu prostě jako hypotézu a nejprve se ptá, zdali byla tato hypotéza vyvrácena. Zjišťuje, že naprostá většina Marxových kritiků vyvrací zkreslený obraz Marxe, jak na to upozorňuje Fromm na začátku svého textu. Před tímto člověkem se postupně odhaluje neznámý u nás kontinent inspirativního západního marxismu, který Marxovo myšlení rozvíjí ve vztahu ke krizovým jevům západní společnosti i k problémům světovým. (Neznalost současných společenskokritických a marxistických teorii v českých zemích je až zarážející, zvláště když si uvědomíme, že na západních univerzitách se o těchto teoriích běžně přednáší. Zaplňování těchto mezer chce napomoci české občanské sdružení „Socialistický kruh.“

Na základě Marxových analýz a jejich aktualizací je možno dospět i k tomu nejtěžšímu: ke kritice moci nejmocnějších. Otázku moci však současný člověk formuluje asi takto: jak změnit příčinu toho, že hlavním společenským imperativem je akumulace soukromého bohatství, a ne řešení problémů ohrožujících přežití lidstva? A člověk vysloví požadavek, třebaže snad jenom v duchu, že produkční prostředky, na nichž závisí přežití lidstva, by měly být společensky a demokraticky kontrolované. 

Tento instinktivní socialismus pak může vést k další otázce: jak odstranit hlavní příčinu destruktivních jevů a neopakovat nechutnou tragédii minulého režimu? V tom nejspíše tkví nejvýznamnější   myšlenkový a politický úkol doby, neboť toto řešení, dosud jen mlhavé, vypadá jako nejméně nerealistické ze všech předkládaných. Pro mladého člověka, instinktivního socialistu, je marxismus  analytickým, a zároveň tvůrčím prostředkem k tomu, aby se vůbec dalo uvažovat o vytvoření předpokladů pro skutečný politický liberalismus, pro demokratické rozhodování o kardinálních společenských otázkách, pro řešení ekologické krize, pro tvořivý rozvoj každého individua.

Zdali tento nedogmatický postoj k marxismu, který lze pozorovat u části mladé generace, přinese hmatatelné plody, není dosud jisté. Doufejme, že tato generace pod tlakem okolností nesklouzne k pseudomarxistickému dogmatismu, který byl jedním z hrobařů „reálného socialismu“.

Vydáním této knihy chceme začít splácet dluh vůči myslitelskému odkazu Karla Marxe, jehož myšlení bylo u nás předmětem dvojího překrucování, nejprve „marx-leninského“ a později liberálně tržního. Ale především by tato kniha měla autentické Marxovo myšlení zpřístupnit mladé generaci a pomoci střední i starší generaci vyrovnat se s minulostí.