Článek

Petr Kužvart  Dvě prvomájová zastavení

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Petr Kužvart (1956), český právník, ekologický aktivista a publicista. —- Absolvoval PF UK (JUDr. 1982). Před rokem 1989 pracoval střídavě jako podnikový právník a jako topič . Účastnil se nezávislých ekologických aktivit (s Ivanem Dejmalem; samizdatově vydával Ekologický bulletin). Od roku 1993 pracuje jako právník na volné noze. Věnuje se výhradně ekologickým kauzám: Zastupoval např. Kašperské Hory proti firmě Bohemia TVX Gold, která usilovala o těžbu zlata. Za tuto aktivitu obdržel mimo jiné Cenu Josefa Velka. Angažoval se také ve sporu o devastaci CHKO Český kras výstavbou cementárny u obce Tmaň. Zastupoval též obce, občanská sdružení a vlastníky pozemků na jižním Plzeňsku ve sporu o trasu dálnice D5 v úseku obchvatu Plzně. —- Počátkem 90. let patřil k zakládajícím členům Levé alternativy, v letech 1994 - 2000 byl členem ČSSD (po několik let dokonce předsedou ekologické komise při ÚVV ČSSD). Nyní je bezpartijní. V únoru 2009 spoluzaložil neformální občanskou Iniciativu pro společenskou změnu Alternativa zdola; působí též v iniciativě ProAlt. —- Publikuje v časopisech A2, na portálu Britské listy, v Deníku Referendum a v Literárních novinách.
Díla: Prvky přímé demokracie v zastupitelských systémech – Zahraniční zkušenosti, situace u nás, prognostické výhledy, o co bychom měli usilovat (1993); Právo na informace o životním prostředí (se St. Pazderkou, 2000).

Anotace

Žijeme zajisté v podivné době. Ale která z těch minulých nebyla podivná? O tom mimo jiné svědčí dvě zajímavé historie uvedené níže, v prvomájové úvaze Petra Kužvarta.

            Prvá historie se váže – jak jinak – k Máchově básni „Máj“. Je to opravdové dobrodružství ducha, navíc se záhadou. Mácha jako zrovna dostudovávající právník nebyl v době psaní „Máje“ zrovna bez starostí. Jeho Lori čekala dítě, což byl v prostředí biedermeierovského maloměsta, jakým tehdy Praha byla, samozřejmě průšvih. Mácha měl připraven poměrně dobrý plán, že z Prahy odejde po studiích jako ammanuensis (doslova „příručí“, dnes bychom asi řekli koncipient či praktikant) do advokátní kanceláře v Litoměřicích, zde po příjezdu začne šířit, že je ženat. A zároveň v Praze organizoval již po narození dítěte svatbu, na které nebude, ale kde za něj potajmu zaskočí jeho bratr jako ženich. No a pak si chtěl manželku přivézt z Prahy do ještě horšího maloměsta, jakým byly provinční Litoměřice. Kvůli tomu maloměstu se snažil o odchod z Prahy i o to, aby se za ním se zpožděním přestěhovala již legitimní manželka a dítě. Tak se dala poněkud prekérní situace docela elegantně zvládnout.  Náhoda tomu však chtěla, že krátce po vydání „Máje“, na podzim 1836, již sám přestěhován do Litoměřic, onemocněl (sporadicky se v té době vyskytující) cholerinou a velmi rychle jí - dost možná také díky silné podvýživě -  podlehl. A tak měl pohřeb zrovna v den, kdy se měl stát manželem. Docela romantický konec… .

            Nejen potíže osobní, ale i společenské ho pronásledovaly. V rámci pražského obrozeneckého establishmentu byl hodně cizorodým zjevem. Do poněkud úzkoprsého prostředí  provinčního města  nezapadal, nectil starší autority, byl až příliš svůj. Byl již vášnivým romantikem a v osobním kontaktu byl asi dost nesnesitelný, nekomunikativní, romanticky exaltovaný individualista. Po vyjití „Máje“ ostatně jeden z tuctových, establishmentových obrozenců píše v tisku doslova: básně kritisovati nebudu. Nedospělať tato dosud pro kritiku! - Vůbec ho nepochopili a ani ho asi moc chápat nechtěli. Byl to chuligán, podivín, hašteřivé individuum, jehož podivná skladba byla asi pro nejednoho tehdejšího pražského intelektuála příležitostí k odsudku, k tomu, aby si dloubl, aby se zatvrdil v odporu k té podivné postavě, chodící v rudě podšitém kabátě a s ostruhami. A tak ironií dějin jediná zasvěcená a pochvalná recenze „Máje“  vyšla anonymně v německém časopise „Unsere Planet“.  Dodnes se neví, kdo ji napsal.

            Ale samotný „Máj“ skrývá ještě větší záhadu. Tou jsou důvody dedikace (věnování) a smysl zařazení úvodní dedikační básně, psané v tehdy běžném obrozeneckém duchu poněkud průměrného až podprůměrného českého veršování. O dvě desetiletí později se tomuto stylu prostořeký Karel Havlíček právem vysmíval – takovým těm vlasteneckým rýmovačkám na motivy:  vlasti – slasti – masti a tak. Ostatně Havlíčkovu legrácku „Kdo na hrobech praotců slavných kalamajku tancuješ…“ následně nezapomenutelným způsobem zhudebnili a zpívali Werich s Voskovcem.

            Pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Proč Mácha formálně věnoval báseň pražskému mlynářskému podnikateli, obchodnímu partnerovi svého otce (měl krupařský krámek na Karláku) a ne některému renomovanému obrozenci, ba obrozeneckému prominentovi? Bylo by to bývalo určitě taktičtější. Nebyl to snad promyšlený šťouchanec mířený právě do pražských obrozeneckých kruhů, se kterými si vyrovnával účty?  Nebylo to gesto typu: víte, co mi můžete… ?   Docela to tak vypadá.

            A což teprve úvodní dedikační báseň: Čechové jsou národ dobrý a Ty Čechů věrný syn! Věrný syn i bratr náš – věrné Čechů srdce máš! - a tak dále a tak podobně. Nenáročná veršovánka, naprosto zapadající do představ agitačního obrozeneckého veršotepectví. Ten kontrast, když hned po něm následuje skladba, jakou české básnictví do té doby nemělo! Lyrizující velebáseň, kterou se autor - zjevně poučený soudobou evropskou literární produkcí a zvládající bravurně inspirační zdroje domácí (zejména barokní) literatury - dostává náhle na úroveň evropského romantismu a zařazuje česky psanou poezii do soudobého progresívního kontextu světové tvorby! Takový malý zázrak, šlehnutí blesku – a kdo by tohle řekl do toho šestadvacetiletého podivínského chuligána!

            Bude určitě víc dohadů či hypotéz, proč ten kontrast, proč vůbec dedikační báseň  podbízející se dobové obrozenecké intelektuální komunitě a jejímu poněkud pokleslému vkusu. Možná chtěl Mácha poněkud předem ulomit hroty a zajistit básni příznivé přijetí – a také lepší šanci prodeje – nemajetný Mácha vydal totiž své vrcholné dílo vlastním nákladem a pěkně se zadlužil. Skladbu stejně bravurně kladoucí řadu drtivých a nadčasových existenciálních otázek a nadhazující hluboké, veskrze moderní úzkosti, stejně jako s přehledem se zmocňující uhrančivou lyrikou popisu jarní přírody, chtěl možná tou úvodní básní přece jen zařadit do dobového obrozeneckého kontextu. Manifestovat svou národní orientaci, příslušnost.

            Nebo mu šlo o ten očividný kontrast mezi věnováním a úvodní dedikační básní na jedné straně – a bravurní, originální, suverénní  a do té doby neviděnou skladbou, která zazářila jako blesk z čitého nebe? Byl si vůbec sám vědom toho, co vytvořil a jak drtivě to působí ve srovnání s běžným česky psaným dobovým veršotepectvím? To kdybychom věděli! Snad tušil že udělal něco, po čem marně toužily generace klopotných písmáků a kohorty salónních intelektuálů. Určitě si věřil a věděl dobře, jak je to odlišné ode vší srovnatelné produkce. Možná proto ta podivná úvodní veršovánka. Místo převratné, objektivně již velké, evropského dimenze skladby musel naopak zdůraznit onen malý, český, ryze provinciální rozměr, musel manifestovat, že je také obrozencem, aby se to vůbec jakž takž prodalo a aby se splatily dluhy… .  Kdo ví?

            Tady se už asi nic nového nikdy nedozvíme. Záhada zůstane záhadou. Hvězdný okamžik zrodu české moderní poezie evropských dimenzí a uměleckých kvalit zůstane hvězdným okamžikem. A bravurní nastolení existenciálních otázek i úzkostí, dodnes naprosto aktuálních a moderních,  zůstane slavnou kapitolou v dějinách tohoto národa tím spíše, že slavných epizod je v jeho historii - nejen té literární -  docela pomálu.

            Druhá historie se váže k Prvnímu máji – světovému svátku námezdně pracujících. Je to legrace, když si vzpomenu, jak jsem spolu se svými gymnaziálními spolužáky vždy prchal v dobách bujarého mládí z oficiálních oslav do hospod. Jak to vše bylo obrovsky zprofanované, trapné reálně socialistické fangličkaření, rutinní projevy, názorná agitace… ! Jenže: postupně jsem si začal uvědomovat, že tato následná profanace nebyla pravou podstatou svátku. Že obrazy vousatých teoretiků na transparentech jsou pokleslým odrazem něčeho jiného. Časem jsem se dozvěděl, že můj pradědeček, textilní dělník z Berouna, který před tím s Ladislavem Zápotockým zakládal ve městě Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou a měl prokazatelné styky s profesorem Masarykem (pan profesor v Berouně pro dělnictvo přednášel – ostatně jeho žena byla velmi aktivní v sociální demokracii), tento můj prapředek byl účasten na prvním máji 1890 v Praze. Večer se prý dal z Berouna na cestu a po kolejích státní dráhy došel do Prahy, pak se účastnil pochodu z Karlína na Střelecký ostrov a následného táboru lidu – a potom pěkně zase po kolejích domů.

            Pochopil jsem, že jinde ve světě, kde tento svátek (a také jiné svátky – třeba Mezinárodní den žen) neprošel periodou oficiální profanace, se nadále slaví zcela samozřejmě a autenticky -  není nijak zpochybňován.  

            I u nás bychom se měli vymanit z podmíněných reflexů, jež v nás pěstoval starý režim, ta podivná dějinná perioda, kdy původně levicová strana vládla naprosto pravicovým způsobem roztodivnému pořádku (nazvěme jej vládou či panstvím „monopolní byrokracie“) a tedy došlo ke zmatení pojmů a hodnot a také k lámání charakterů, zradám, selháním i obyčejnému cynickému vraždění skutečných i domnělých politických konkurentů.

            Dnes jsme již ale někde jinde! To, co kolem sebe již řadu let máme, není „reálný socialismus“, ale reálný kapitalismus, již stabilizovaný a bezohledně „normalizující“ vše, co stojí v cestě ziskům, čachrům a švindlířskému zašantročování těch ubohých zbytků rodinného stříbra tohoto národa, jež po periodě divokého rozchvácení národního jmění v průběhu 90. let ještě zbylo. Ale ne dost na tom: pravicová vláda přišla nyní se svým hlavním tématem: se záměrem docela drsných neoliberálních reforem, jež byly v předstihu již zavedeny s pochybným výsledkem v Německu a také na Slovensku.

            Nyní jsme na řadě zjevně my. Jde o rozsáhlý komplex pracovněprávní liberalizace, daňových výhod pro kapitál, velké majetky a vysoké příjmy, zašantročení nemocnic kombinovaného s destrukcí dosavadního systému zdravotní péče, doplněného nevyhnutelně vymáháním postupně se zvyšujících přímých plateb za zdravotní péči, omezování sociálních dávek a podpor, liberalizaci nájmů a růst monopolních cen energií. Že to odnesou námezdně pracující a zaměstnanci, důchodci a další zvlášť zranitelné skupiny, že cenu téhle reformy zaplatí neprivilegovaná většina společnosti a že dopadne drtivě i na střední třídu, je celkem zřejmé.  Reálné mzdy dost možná a docela brzy začnou po letech růstu opět klesat.

            Pokud by se například ve Francii vláda pokusila jen o zlomek toho, co se u nás chystá, měla by druhý den plná náměstí a politické problémy s masovým hnutím odporu. U nás by se prozatím sešlo nanejvýš tak pár desítek lidí… . Jako by nižší společenské třídy stále ještě sladce podřimovaly pod měkkou duchnou transformačních iluzí o sociálním smíru a ani nezaregistrovaly, že se vláda ani neobtěžovala jít s reformními návrhy do tripartity. Jako by odbory nebily na poplach poté, co si nechaly zpracovat odbornou analýzu reforem. 

            Pokud k tomu doplníme ještě tu podivnou, vytrvale živenou opožděnou vlnu zdivočelého maloměšťáckého antikomunismu, který se stále více stává jen vypočítavou politickou intrikou proti politické levici a příležitostí pro pokládání kouřové clony pseudoproblémů ve chvíli řešení podstatných témat, získáme obraz dnešního českého marasmu, maloměšťácké ospalé omezenosti,    zatuchlosti plné předvčerejších reminiscencí, přihlouplých iluzí a mindráků, upachtěného kariérního politikaření vhodně doplňujícího sobecké kutálení a snaživé nabalování soukromých kuliček konzumeristických hoven - v kontextu světodějných dilemat a úkolů, jež klepou neodbytně na  dveře i v našem zapadákově. Podivná, opět – jako na počátku 19. století – jakoby poklesle biedermeierovská konzumeristická idylka!

            Pokud se většina společnosti, na kterou se ty neoliberální reformy chystají  a jíž ublíží, včas nevzpamatuje a neztopoří k politické aktivitě, bude jí učiněno zcela po právu, pokud bude oškubána a zadupána do ještě větší bezvýznamnosti. Nazrává tedy docela zajímavé dilema. Být to tak ve Francii… .

            Ve zmíněném kontextu, na paměť autentických, bojových Prvních májů a jako připomenutí kontinuity tohoto svátku námezdně pracujících spojeného neoddělitelně s příslibem jejich lepšího osudu v rámci celkové změny světa (a o nic menšího nešlo, dokud to zbytnělé soc-dem partaje neprodaly za účast na moci a neomezily na pouhé reformní snahy)  zde připomínám podle paměti psaná slova „Polské dělnické mazurky“, jež musela vzniknout právě na počátku 90. let předminulého století nebo jen krátce poté:

Čarovný máj v plné kráse

v přírody klín vábí nás.

Zanechal lid na den práce

v sváteční se oděl šat.

Fabrikanti lamentují

že jim stroje nepracují

  • nemelem! Čert je vem!

Ať se kouří, ať se střílí

my jsme si máj vydobyli

jako jeden muž!

Nechal každý svého díla

když ten první svátek náš

taková je moc a síla

kterou muži práce máš.

Fabrikanti lamentují

že jim stroje nepracují

  • nemelem! Čert je vem!

Ať se kouří, ať se střílí

my jsme si máj vydobyli

jako jeden muž!

Když se dělník vzhůru zdvíhá

boří nebe jeho hlas

lidstva štěstí nebo bída

vložena je v rukou nás!

Fabrikanti lamentují

že jim stroje nepracují

  • nemelem! Čert je vem!

Ať se kouří, ať se střílí

my jsme si máj vydobyli

jako jeden muž!

            Užijte si letošní První máj!

30.4. 2007                                                                                                         Petr Kužvart