Článek

Rosa LuxemburgováKurt EisnerMax Adler  Německá revoluce 1918-19

O autorech

Rosalia Luxemburgová (1871-1919), polsko-německá marxistická teoretička a radikální politička. —- Po odchodu do švýcarského exilu absolvovala v Curychu filozofii, historii, politické a ekonomické vědy a matematiku. Jejími specializacemi zde byly dějiny středověku, formování státu a státní správy a ekonomické a burzovní krize, doktorát však získala za disertaci o průmyslovém rozvoji Polska. —- Své politické angažmá zahájila 1886 v polské Dělnické straně, dnes je ovšem spojována především s dělnickým hnutím v Německu. Pocházejíc přitom z židovské rodiny a zaživši co desetiletá pogrom, vymezuje se od počátku proti národovectví jakékoli etnické provenience (v 90. letech spoluzakládá čistě zemsky určenou Sociálně demokratickou stranu Polského Království a Litvy) - její zásadně odmítavý postoj k národnostní otázce podnítí později k významné polemice V. I. Lenina. Záhy po příchodu do Berlína se zapojuje do činnosti německé SPD - v rámci její levé frakce ostře napadá revizionismus Eduarda Bernsteina. V roce 1914 - na protest proti parlamentnímu hlasování ve prospěch účasti Německa ve válce - Luxemburgová z SPD vystupuje a s Karlem Liebknechtem ad. zakládá Skupinu Internacionála, od roku 1916 známou jako Spartakův svaz a orientovanou revolučně a komunisticky. V článcích pašovaných z vězení (zatčena za protiválečný aktivismus) však již v roce 1917 kritizuje proti-demokratickou, bezohledně centralistickou politiku ruských bolševiků (nejen vnitrostátní, ale i vnitrostranickou). Komunistická strana Německa, vzniklá pod jejím a Liebknechtovým vedením k 1. 1. 1919, podpoří vznik ústavodárného shromáždění a zpočátku se vymezuje vůči excesům ze strany Spartakovců. Nakonec ovšem, pod tlakem prudce se měnících okolností, s aktéry berlínského povstání solidarizuje. 15. ledna jsou Luxeburgová i Liebknecht zadrženi jednotkou pravicových Freikorps, mučeni a nakonec i zavražděni. —- Úhelným pilířem Luxemburgové politické filozofie je dialektika spontánnosti a organizace: spontaneita proletářských mas a stranická organizace nejsou oddělitelné aktivity, ale pouze rozdílné části jednoho a téhož politického procesu, v němž žádná neexistuje bez druhé.
Díla: Reforma nebo revoluce? (1900); Organizační otázky ruské sociální demokracie (1904); Národnostní otázka (1909); Akumulace kapitálu (1913); Ruská revoluce (1918).

Kurt Eisner (1867-1919), německý sociálně demokratický politik a žurnalista. —- Narodil se německo-židovským rodičům v Berlíně. Po studiích filozofie v Marburgu se stal tamtéž novinářem. Jako horlivý republikán a socialista vstoupil v roce 1898 do SPD a po smrti Wilhelma Liebknechta (1900) se stal editorem stranických novin Vorwärts. V letech 1907–1910 byl šéfredaktorem novin Fränkische Tagespost a před první světovou válkou však působil jako nezávislý novinář v Mnichově. Jakožto pacifista se po roce 1914 s SPD rozešel a v předvečer ruské revoluce založil Nezávislou sociálně demokratickou stranu Německa (USPD). Ve dnech předcházejících německé kapitulaci patřil k organizátorům Listopadové revoluce. Vyhlásil vznik samostatného Bavorska a 8. XI. se stal jeho ministerským předsedou. Krátce po prohraných svobodných volbách byl zavražděn pravicovým radikálem.
Díla: Psychopathia spiritualis (1892); Nový věk (1919).

Max Adler (1873-1937), rakouský marxistický filozof, politik a teoretik práva, jeden z předních reprezentantů austromarxismu. Pokoušel se propojit marxistické učení o společnosti s kantovským apriorismem (tzv. sociální a priori). Narodil se a zemřel ve Vídni, absolvoval zde roku 1896 studia práv. Působil v rakouské sociální demokracii. Roku 1919 začal vyučovat jako člen tzv. “Schönbrunnského kroužku”, v následujícím roce byl jmenován mimořádným profesorem sociologie a sociální filozofie na Vídeňské univerzitě. Souběžně s tím zastupoval soc. dem. v regionálním, dolnorakouském parlamentu. Jeho první filosofická práce (1894), ve své době nepublikovaná, je silně ovlivněna idejemi Maxe Stirnera. Vůle k úzké spolupráci se sociálnědemokratickým hnutím jej sice záhy přiměla přijmout většinu doktrín historického materialismu, přiřadil se však k revizionistům: dialektika je v jeho koncepci redukována na sociologickou metodologii, vědecký socialismus uvolňuje svoji vazbu na materialismus. Marxismus je Adlerovi “ve skutečnosti sociálním idealismem”. Sledování parciálních, třídních zájmů se prý u jedinců nemusí vylučovat se sociální solidaritou. Na tradiční marxistické kritice formálního pojetí demokracie ovšem Alder participuje, rozlišuje mezi “politickou demokracií” (coby manifestací politické hegemonie buržoazie) a demokracií “sociální”.
Díla: Max Stirner. Příspěvek ke stanovení vztahu mezi socialismem a individualismem (1894, nepublikováno), Socialismus a intelektuálové (1910), Demokracie a systém rad (1919), Kant a marxismus (1925), Demokracie politická a sociální (1926).

Anotace

Výzva shromáždění dělnických a vojenských rad s úkoly pro radu lidových pověřenců z 10. listopadu 1918.

Pracujícímu lidu!

Starého Německa již není. Německý lid poznal, že byl dlouhé roky klamán.

Tolik velebený a celému světu k napodobení doporučovaný militarismus se zhroutil. Revoluce vykročila z Kielu na svou vítěznou cestu a vítězně se prosadila. Dynastie přišly o svou existenci. Nositelé korun byli zbaveni své moci.

Německo se stalo republikou, socialistickou republikou. Pro všechny, kteří byli zatčeni či odsouzeni za politické a vojenské zločiny, se ihned otevřelo vězení, káznice i vazba.

Nositeli politické moci jsou nyní dělnické a vojenské rady. Ve všech posádkách a městech, kde ještě neexistují dělnické a vojenské rady, k vytvoření takových rad brzy dojde. Na venkově se ke stejnému účelu utvoří rolnické rady.

Úkolem provizorní vlády, kterou potvrdila dělnická a vojenská rada Berlína, bude v první řadě uzavření příměří a ukončení krveprolití.

Heslem revoluce je okamžitý mír. Ať už bude mír vypadat jakkoli, je lepší než pokračování příšerného zabíjení.

Rychlé a důsledné zespolečenštění kapitalistických výrobních prostředků je podle sociální struktury Německa a stupně zralosti jeho hospodářské a politické organizace proveditelné bez velkých otřesů. Toto zespolečenštění je nutné, aby se z rozvalin, prosáklých krví, vybudoval nový hospodářský řád, aby se zamezilo hospodářskému zotročení lidových mas, zániku kultury. Všechny dělníky ducha i rukou (Kopf- und Handarbeiter), kteří jsou naplněni tímto ideálem, kteří se upřímně zasazují za jeho uskutečnění, voláme ke spolupráci.

Dělnická a vojenská rada je naplněna přesvědčením, že se převrat stejného směru připravuje na celém světě. S důvěrou očekává, že se proletariát jiných zemí zasadí svou celou silou za to, aby se po ukončení války zabránilo znásilnění německého lidu.

Připomíná si s obdivem ruské dělníky a vojáky, kteří nastoupili cestu revoluce, a je hrdá, že je němečtí dělníci a vojáci následovali a udrželi si tak svou starou pověst (Ruhm - sláva) průkopníků Internacionál. Ruské dělnické a vojenské vládě posílá své bratrské pozdravy.

Rada se usnáší, že německá republikánská vláda okamžitě uzavře mezinárodní vztahy s ruskou vládou a očekává zastoupení této vlády v Berlíně.

Čtyři roky trvající hroznou válkou je Německo strašlivě zpustošeno. Nenahraditelné materiální a morální statky jsou zničeny. Z tohoto zpustošení a zničení vyvolat nový život je obrovským úkolem.

Dělnická a vojenská rada si je vědoma, že revoluční moc není schopna naráz napravit zločiny a chyby starého režimu a majetných tříd a obstarat masám ihned skvělou situaci. Avšak tato revoluční moc je jedinou, která ještě může zachránit to, co se zachránit dá. Jedině socialistická republika může rozvinout síly mezinárodního socialismu k dosažení trvalého a demokratického míru.

Ať žije německá socialistická republika!

Zásady postavení dělnických a vojenských rad. Návrh Ernsta Däumiga z 13. listopadu 1918

I.

Dokud ústava Německé říše není zásadním způsobem nově upravena, jsou dělnické a vojenské rady Německa rozhodujícím politickým a zákonodárným tělesem. Správní aparát v říši, státě i komuně (obci), převzatý ze starého režimu, má nejprve pokračovat v práci pod kontrolou dělnických a vojenských rad.

II.

V co nejkratší době má proběhnout sdružení všech dělnických a vojenských rad, které byly založeny v Německu. Dokud neexistuje Ústřední rada dělníků a vojáků Velkého Německa, má Výkonná rada dělnických a vojenských rad Velkého Berlína za úkol dohlížet nad říšskými a státními úřady, které se nacházejí v Berlíně a vykonat nutné předběžné práce pro Velké Německo.

III.

Svržení starého režimu bylo provedeno silami revoluční dělnické třídy ve spojení proletářskými silami v armádě. Ze všech stran se socialistická republika uznává za novou státní formu, o níž je třeba usilovat. V politické oblasti je proto třeba co nejrychleji provést sdružení všech pracujících (werktätig) vrstev německého lidu do dělnických, vojenských a rolnických rad. Poté je třeba přistoupit k systematické demokratizaci a socializaci státního správního aparátu ve všech jeho částech.

IV.

Příštím cílem dělnických a vojenských rad a říšské vlády, která je jim podřízena, musí být co nejrychlejší uzavření míru, příznivého pro německý lid. Po ukončení mírových vyjednávání a znovuobnovení světových hospodářských vztahů se ihned musí přistoupit k zásadní socializaci hospodářského života. Všechny velké podniky, prostředky dopravy atd., které jsou již nyní zralé k socializaci, mohou být již předtím postaveny do obecné služby pod kontrolou dělnických a vojenských rad, které pro jednotlivé účely podle potřeby jmenují odborné komise.

V.

Dělnické a vojenské rady mají do budoucna společně působit na co možná nejrychlejší a nejhladší demobilizaci vojska. Může se tak dít pouze na základě pokynů ústředního úřadu, který je kontrolován Výkonnou radou Velkého Berlína. Každé samostatné zasahování lokálních dělnických a vojenských rad do demobilizace bude matoucí a rušivé. Vojáci nechť jsou poučeni, že se mají zdržovat u svých příslušných vojenských oddílů, protože jen tak může být zajištěno jejich zásobování a jejich pozdější zásobovací nároky.

VI.

Dokud je organizace vojska v dnešní podobě, mají vojáci za úkol v zájmu celku dodržovat disciplínu a sami demokratickým způsobem volit v jednotlivých oddílových sdruženích své nadřízené. Důstojníci, kteří mají důvěru mužstva a jsou připraveni sloužit socialistické republice, přitom mohou být znovuzvoleni. Po rozpuštění stávající vojenské organizace se musí ihned přistoupit k vytvoření socialistické revoluční armády, jejíž úkol bude v první řadě spočívat v ochraně socialistické republiky proti vnitřním i vnějším útokům.

VII.

Socialistická republika Velkého Německa se může hospodářsky a politicky rozvíjet pouze tehdy, když bude stát v nejtěsnějším spojení s proletářskými a socialistickými státy a stranami. Otázka mezinárodní solidarity patří k předním úkolům dělnických a vojenských rad.

Ernst Däumig

Ernst Däumig: Der Rätegedanke und seine Verwirklichung (Myšlenka rad a její uskutečnění) in: Die Revolution. Unabhängiges sozialdemokratisches Jahrbuch für Politik und proletarische Kultur, Berlin 1920, s. 84-97

Podstata myšlenky rad spočívá na následujících zásadách:

  1. Nositelem myšlenky rad může být pouze proletariát, tzn. všichni dělníci rukou i ducha (Hand- und Kopfarbeiter), kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu kapitálu, aby mohli žít. Tím myšlenka rad stojí v ostrém, jakož i přirozeném protikladu k obvyklé demokratické myšlence, která považuje občany státu za jednotnou masu bez ohledu na velký protiklad mezi kapitálem a prací a z toho vyplývajícími třídními rozpory.

  2. Jelikož proletariát, který jde za myšlenkou rad, sleduje výslovně antikapitalistické cíle, nemůže ve svých organizacích rad trpět žádné kapitalistické zástupce.

  3. Jelikož parlamenty, ztělesňující formálně demokratickou myšlenku, slouží potud kapitalistickým tendencím, pokud existuje kapitalistická forma výroby, nemůže být myšlenka rad uskutečněna pomocí parlamentarismu, nýbrž musí být uplatněna v zárodečných článcích kapitalistické výroby, v závodech, avšak potom také v různých zařízeních vrchnostenského státu, který je zbudován na základě kapitalistické výroby.

  4. Jelikož uskutečnění myšlenky rad vyžaduje stálou aktivní účast proletariátu na všech hospodářských a politických otázkách, nemohou orgány organizace rad obdržet dlouhodobou plnou moc, nýbrž stále se musí podřizovat kontrole svých voličů a mohou být kdykoliv odvolány, když již nepožívají důvěry svých voličů.

  5. Jelikož má myšlenka rad za cíl osvobození celého proletariátu od kapitalistického vykořisťování, nemůže být organizace rad doménou jednotlivé strany nebo jednotlivých profesních skupin, nýbrž musí obsáhnout proletariát jakožto celek.

Pokud se tyto zásady myšlenky rad nezohlední, pak bude organizace rad stále trpět nedostatky: …  zanikne na svou vlastní nedostatečnost… (86-87)

Pouze plánovitě vybudovaná a podle jednotných hledisek jednající organizace rad, která by měla své odnože v každém závodě, na každém správním místě, by se zabránilo kapitalistické reakci. Tato revoluční organizace tehdy neexistovala a nemohla existovat, protože velkým masám německého proletariátu chyběl jakýkoli revoluční výcvik (Schulung - školení). Bylo teprve třeba těžkých lekcí následujících revolučních měsíců, aby se proces výcviku (Schulungsprozeß) dostal do podoby, která jej i dnes musí vědomě, důkladně a systematicky rozvíjet. (s. 90)

…je v podstatě systému rad, že se účast dělníka nevyčerpává uskutečněným volebním aktem, nýbrž že by závodní rady měly podléhat stálé kontrole svých voličů. To samozřejmě předpokládá nepřetržitou duševní činnost jednotlivého dělníka, takže se zde myšlenka rad stává rovněž účinným prostředkem proti stádním zvyklostem velkých proletářských vrstev. (s. 96-97)

Richard Müller: Was die Arbeiterräte wollen und sollen (Co chtějí a mají dělnické rady), Berlin 1919

Naše minimální požadavky:

(…)

  1. Dělnické rady jsou oprávněným zastoupením pracujícího obyvatelstva. Mají za úkol upevnit a vylepšit nové uspořádání Německa. Musí dbát zájmů dělníků, zaměstnanců a úředníků obou pohlaví v soukromých podnicích, komunálních a státních závodech a vykonávat důkladnou kontrolu závodů. Cílem jejich činnosti musí být urychlená socializace hospodářského a státního života.

(…)

  1. Všechny osoby, které pracují za mzdu, budou sjednoceny v nucených organizacích (Zwangsorganisationen). Stávající odbory a profesní organizace mají být začleněny do těchto nucených odborů (Zwangsgewerkschaften), resp. budou sloužit za základ nově utvářeným organizacím. Zemědělští dělníci a sedláci, kteří permanentně nezaměstnávají osoby za mzdu, budou rovněž začleněni do nucené organizace (Zwangsorganisation).

(…)

  1. Ve všech živnostenských, obchodních, průmyslových, státních, komunálních, venkovských a lesnických závodech, jakož i v samostatných profesních skupinách budou zvoleny závodní rady. Pokud je z výše uvedených skupin v závodě zaměstnáno více než 100 osob za mzdu, zvolí se na každou další stovku jedna závodní rada.

  2. Živnost, obchod a průmysl, jakož i samostatná povolání se spojí podle výrobních vztahů do samostatných organizačních skupin. Jak v těchto organizačních skupinách, tak v závodech, uvedených v bodě 3, se bude volit jedna dělnická rada na 1000 osob zaměstnaných za mzdu.

(…)

a) závodní rady: závodní rady se zabývají řízením všech otázek, souvisejících s dělnickými a zaměstnaneckými poměry. Jim přísluší zajišťovat postup a zvyšování výroby v závodech a pečovat o odstraňování všech nastalých překážek. Mají dohlížet na provedení nařízení, která vydá říšská, resp. okresní hospodářská rada a uposlechnout nařízení dělnické rady. Závodní rady mají urovnávat spory uvnitř dělnické rady a jsou dělnickým radám a jejich voličům odpovědny za všechna svá rozhodnutí.

(…)

b) dělnické rady: dělnické rady kontrolují a střeží všechny obchodní a technické záležitosti závodu… Všechny otázky, vyplývající z procesu výroby, se mohou řešit pouze se souhlasem dělnické rady. Dělnická rada má právo ustanovit vhodné osoby (odborníky) za dozor a kontrolu  nad závodem. Dělnická rada stojí naroveň vedení závodu, příp. ředitelství, pečuje o výrobu,  soužící obecnému blahu a řídí závod podle ustanovení říšské, resp. okresní hospodářské rady. Nastalé poruchy výroby se mají ihned hlásit okresní hospodářské radě a na jejich žádost zaslat písemnou zprávu o stavu produkce.

Dělnické rady státních a komunálních závodů, jakož i svobodných povolání vykonávají stejnou činnost ve smysluplné aplikaci na jejich závod nebo povolání. Stejné platí pro dělnické rady venkovského a lesnického hospodářství.

(…)

c) okresní hospodářská rada: okresní hospodářská rada řídí a kontroluje výrobu v okresu. Předává závodům jak objednávky, tak suroviny a provozní prostředky. Má právo vydávat nařízení a ustanovení, platná pro okres, a určuje způsoby provedení zákonů a nařízení, které vydala říšská hospodářská rada. Kromě toho má provádět v okrese socializační opatření, učiněná říšskou hospodářskou radou.

(…)

  1. Celé území říše se rozčlení do hospodářských okresů, přičemž se zohlední průmyslové, živnostenské, obchodní a zemědělské poměry

  2. Dělnické rady organizací, zmíněných v bodě 4, se podle hospodářských okresů sejdou a zvolí po jednom členovi do okresní hospodářské rady.

(…)

  1. Okresní hospodářská rada volí ze svého středu jednoho člena do říšské hospodářské rady.

Říšská hospodářská rada kontroluje celkový hospodářský život říše a vydává potřebné zákony pro udržení výroby a pro převedení soukromě-kapitalistické výroby v socialistickou. Říšská hospodářská rada vykonává legislativní moc, ustanovuje ústřední radu, na kterou převádí exekutivu.

  1. Jak závodní a dělnické rady, tak okresní a říšské hospodářské rady jsou voleny podle zásad poměrného zastoupení. Volba se neuskutečňuje na určitou časovou délku, nýbrž se znovu vykoná vždy, když to voliči požadují.

Kurt Eisner: Koncept provolání Obyvatelům Mnichova  z 8. listopadu 1918

Obyvatelům Mnichova!

Hrozný osud, který postihl německý lid, vedl k živelnému hnutí mnichovských dělníků a vojáků. V noci na 8. listopadu se v zemském sněmu utvořila provizorní dělnická, vojenská a rolnická rada.

Bavorsko bude v budoucnu svobodným státem.

Neprodleně se musí utvořit lidová vláda, která by byla nesena důvěrou mas.

Co nejrychleji se musí svolat ustavující Národní shromáždění, do něhož mají právo volit všichni dospělí muži a ženy.

Začíná nová doba!

Bavorsko chce připravit Německo pro spolek národů.

Demokratická a sociální republika Bavorsko má morální sílu opatřit Německu mír, který by jej ochránil před nejhorším. Nynější převrat byl nutný, aby se v posledním okamžiku prostřednictvím samovlády lidu umožnil vývoj poměrů bez přílišného otřesu, a to ještě předtím, než se nepřátelské vojsko přeleje přes hranice nebo demobilizované německé oddíly přivodí chaos.

Dělnická, vojenská a rolnická rada zajistí nejpřísnější pořádek. Výtržnosti budou bezohledně potlačeny. Bezpečí osoby a vlastnictví je zaručeno.

Vojáci v kasárnách si budou prostřednictvím vojenských rad sami vládnout a zachovávat disciplínu. Důstojníci, kteří se nebudou protivit nárokům změněné doby, nechť nerušeně pokračují ve své službě.

Počítáme s činnou pomocí celého obyvatelstva. Každý dělník je vítán v nové svobodě! Všichni úředníci zůstávají na svých místech. Stěžejní sociální a politické reformy budou neodkladně zahájeny.

Rolníci ručí za zásobování měst potravinami. Starý protiklad mezi městem a venkovem zmizí. Výměna potravin bude organizována racionálně.

Dělníci! Občané Mnichova! Důvěřujte velkému a mocnému dílu, které se připravuje v těchto osudných dnech!

Pomozte všichni, aby se nevyhnutelní proměna uskutečnila rychle, lehce a pokojně.

V této době nesmyslně divokého zabíjení opovrhujeme všechno prolévání krve. Každý lidský život musí být svatý.

Zachovejte klid a zúčastněte se výstavby nového světa!

Bratrovražedná válka socialistů pro Bavorsko skončila. Na revolučním základě, který nyní existuje dělnické masy opět nastolí jednotu.

Ať žije bavorská republika!

Ať žije mír!

Ať žije tvůrčí práce všech pracujících!

Mnichov, zemský sněm, v noci na 8. listopadu 1918.

Rada dělníků, vojáků a rolníků:

První předseda: Kurt Eisner.

__

Oznámení: Pro udržení pořádku a bezpečnosti ode dneška pracuje celý policejní a bezpečnostní personál v pověření a pod kontrolou dělnické a vojenské rady.

Nařízení těchto orgánů musí být bezpodmínečně uposlechnuty.

Prohlášení mnichovského policejního prezidenta:

Zavazuji se při vykonávání bezpečnostní služby uposlechnout nařízení dělnické a vojenské rady Mnichova. Pokud tomuto závazku nebudu schopen dostát, musím se vyhradit právo odstoupení.

Mnichov, 8. listopadu 1918, ráno v 1 hod.

Policejní prezident: v. Beckh

Kurt Eisner: proslov v berlínské Výkonné radě dělnických a vojenských rad 25. listopadu 1918

Objevil jsem se v tomto prostředí ze dvou důvodů. Předně bych si přál, aby byli bezprostřední zástupci dělnických a vojenských rad zajedno v tom, co by měli vykonat v následujícím vývoji, za další bych si pak přál, aby spolupráce dělnických a vojenských rad - my v jižním Německu máme rovněž rolnické rady - probíhala hladce a co nejbezpečněji.

Revoluce u nás vznikla v boji s většinovými socialisty. Naplánován byl mírový pochod od Theresienwiese k Friedensengel. Vše bylo pěkně připraveno jak v divadelním představení. Vše mělo proběhnout v klidu a pořádku; tehdy se nám podařilo - přestože jsme byli ve velké menšině - podle připraveného plánu strhnout stovky tisíc lidí, kteří se na Theresienwiese shromáždili. Šli jsme v průvodu celým městem, otevírali kasárna a vězení, zabírali munici a vytvořili ten večer [7. list.] první revoluční dělnickou a vojenskou radu. Zároveň jsme vytvořili i rolnickou radu. Pozoruhodné a rozhodující pro nás bylo to, že jsme měli rovněž revoluční rolníky. S takto vytvořenou dělnickou, vojenskou a rolnickou radou jsme pak šli do zemského sněmu, který byl obstaven kulomety. Tento zemský sněm se pak hned stal provizorním národním shromážděním. Když přišli staří poslanci, nenašli už pro sebe žádné místo.

Hned jsme začali pracovat, i když jsme předtím byli malou menšinou - asi 400 soudruhů. Usilovali jsme, aby ti, kdož byli v první revoluční den zvoleni, zůstali trvale sedět v dělnických, vojenských a rolnických radách až do ustavení budoucího národního shromáždění. Jsme tedy připraveni korektně provést demokratizaci pro mnichovský lid.

Kdybychom neměli jiná další přání než co nejrychlejší opětovný návrat k včerejšímu parlamentarismu, nepotřebovali bychom revoluci. Revoluce není demokracií. Chce ji teprve vytvořit. Dělnické a vojenské rady se musí všude stát základem nového vývoje a národní shromáždění se může a smí svolat teprve tehdy, když se dělnické, vojenské a rolnické rady rozvinou natolik, že se vše naplní novým duchem; potom se asi bude moci pomýšlet na národní shromáždění, bude potom již i přebytečné, neboť my, dělnické, vojenské a rolnické rady, již jsme národním shromážděním. Dělnické rady jsou povolány vytvořit okresní a lokální parlamenty. Čeká je tolik práce, že nebudou riskovat volbu buržoazního parlamentu. V tomto okamžiku začnou být dělnické rady tím, čím chtějí být. V práci se vytváří jejich tvořivá síla. Hodně teď slyšíme o bolševicích. Nepatřím k nim. Mé přesvědčení stojí proti jejich. Předně nemám v lásce metodu bolševismu. Věřím v moc myšlenky. U nás nevytekla kapka krve. Ihned jsme na sebe strhli moc, avšak pracovali jsme v lidském duchu. Proto bych si přál, aby nové pokolení usilovalo o pokrok lidstva. To mě prakticky dělí od metod bolševismu; teoreticky mě pak dělí otázka přiměřenosti. Není pochyb o tom, že se výroba musí převést do obecného vlastnictví. Avšak nepovažuji za zcela správné, že mají být výrobní prostředky převedeny na společnost tehdy, když buržoazní společnost (bürgerliche Gesellschaft) ztrácí svou moc. Máme snad převzít výrobu, která stojí téměř na pokraji propasti? Momentálně to nemá smysl, protože je naše hospodářská síla vyčerpána. Celá kapitalistická společnost se hroutí. Pokud se toto zhroucení teprve blíží, nemá smysl se pouštět do socializace. Diskuse zde v Berlíně jsou podle mého přesvědčení zcela bezpředmětné. Musíme se pokusit překlenout následující měsíce. Musíme zajistit revoluci. Revoluce se zajistí pouze upevněním a demokratizací dělnických, vojenských a rolnických rad. Když se bude vše diktovat z Berlína, budou separatistické snahy pochopitelné. Jsem nepřítelem separatistických snah.

Kurt Eisner: Úlohy rad. Proslov na prvním zasedání Mnichovské dělnické rady 5. prosince 1918

V moderní demokracii se demokracie uskutečňuje tak, že masy odevzdají svůj hlas a nechají si vládnout prostřednictvím poslanců a suverénního parlamentu. Každý má možnost ovlivňovat osud celku, každé tři či pět let. Existují pak také strany, spolky a profesní organizace. Všude se snaží utvářet orgány mas. Novou formou, která vyšla z revoluce v Německu, jsou dělnické, vojenské a rolnické rady, které převzaly svůj název od ruských organizací, avšak velmi se svou podstatou odlišují od východních výtvorů. V těchto radách je nyní třeba se pokusit provést bezprostřední politizaci mas. Dělnické rady by měly bezprostředně politizovat proletariát a přilákat jej ke spolupráci na obecných záležitostech. Víte, že za několik týdnů má být zvoleno národní shromáždění, nový zemský sněm v Bavorsku. Tento parlament bude utvořen jako všechny parlamenty. Rozdílem proti jiným parlamentům bude pouze to, že bude spočívat na nejsvobodnějším, nejširším a nejspravedlivějším volebním právu na světě. Jsem přesvědčen, že pokud chceme zabránit ztrátě nové demokracie v prázdném, neplodném parlamentarismu, musí zůstat naživu profesní parlamenty, rady. Budou organizacemi voličů, nikoliv ve smyslu vrchního dohledu nad zemským sněmem, ve smyslu vyšší moci. Národní shromáždění či zemský sněm musí zůstat suverénním; avšak dělníci si vytvoří svůj vlastní parlament, budou projednávat své vlastní záležitosti. Právě v přechodné době je takové nesmírné množství nové práce, nových myšlenek, nových problémů, že když už jednou dělnické rady začnou pracovat, nebudou se umět zachránit od množství práce. Nemají být právě voleny každých několik let, nýbrž musí bezprostředně spolupracovat. Mohou předkládat zákonodárné návrhy, nikoliv za dveřmi místností stranických frakcí ani prostřednictvím svých vůdců či prostřednictvím vlády, nýbrž měly by bezprostředně rozšiřovat své zákonodárné návrhy, podněty a stížnosti.

Avšak dělnické rady by měly být ještě něco víc. Měly by být orgánem dozoru nad celým veřejným životem okresu, v němž působí. Měly by kontrolovat veřejný život, zabývat se činností vlády i samosprávy, nikoliv jako výkonné orgány, ale jako kontrolní orgány, kritické orgány, krátce, veškerý veřejný, politický a sociální život by se měl projednávat a kritizovat ve své úplné veřejnosti. Dosud vykonával část této práce tisk. Dělnické rady by měly být svého druhu živoucím tiskem. Měly by být ústředním orgánem, před nímž by celý veřejný život skládal své účty a odpovědnost. Odtud by měla vycházet kritika, podnět a plodná spolupráce.

Pouze taková demokracie, v níž nejširší masy každý den spolupracují na veřejných záležitostech, vykonává výchovnou činnost, bez níž bychom nemohli dospět k našim socialistickým cílům. Dosavadní byrokracie byla zcela nepoužitelná. Komu se dostalo příležitosti nahlédnout dovnitř této byrokracie, je téměř zoufalý, když vidí, jak tito - jistě pilní - dělníci nejsou schopni nic udělat. Víme to; a to rovněž vysvětluje velký díl našich potíží, jak je máme v Berlíně. Chybí nám energické osobnosti s prozíravostí, odvahou, odhodlaností riskovat a schopností se prosadit.

Protiklad mezi vůdci a masami, který nás dosud ovládal, by měl zmizet. Každý se musí učit být sám vůdcem. To je ta velká výchovná práce, kterou musí vykonat rady. A když se pak každý stane takovým členem společnosti, který je schopen spolupracovat na úkolech celku, naplní se předpoklad, který pak umožní uskutečnění socialismu. Převzetí výroby a její podřízení obecnému zájmu má dva předpoklady: předně vyspělost hospodářství, úplné rozvinutí produktivních sil. Druhým předpokladem je pak schopnost společnosti řídit tuto výrobu ve všech jejích částech, má-li ji sama převzít. Pak nebudeme potřebovat žádnou podnikatelskou inteligenci, když se každý stane podnikatelskou inteligencí. Tak se mohou tyto nepatrné útvary dělnických a rolnických rad stát výchovným místem pro vzdělávání mužů, kteří někdy budou povoláni spolupracovat na zespolečenštění výroby.

Kurt Eisner: proslov na 2. zasedání Provizorní národní rady 13. prosince 1918

Dámy a pánové! V revoluční noci ze 7. na 8. listopadu improvizovaně vzniklo provizorní Národní shromáždění. Nechtěli jsme ani na okamžik nechat zemi bez parlamentu. Tím se starý parlament, vyřízený revolucí i svou vlastní činností, okamžitě nahradil novým. Byla to improvizace; nemohla být ničím více.

Z této improvizace však vyrostlo současné provizorní Národní shromáždění. Jeho základem jsou ty tři rady, které vzešly z revoluce a které byly doplněny sociálnědemokratickou frakcí ze starého parlamentu, frakcí rolnických svazů a jednotlivými zástupci liberálů.

K tomu pak přistoupil nový prvek: profesní (berufsständisch) skupiny, zástupci organizovaných profesí. Toto profesní (berufsständisch) zastoupení, kterým se vyznačuje toto národní shromáždění a které mu dává zcela jinou tvář, než jakou dosud kdy měl kterýkoliv parlament, toto profesní (berufsständisch) zastoupení vyžaduje krátké vysvětlení.

Víte, že profesní (berufsständisch) zastoupení je reakčním požadavkem, požadavkem konzervativců. Jak lze takové zastoupení zakomponovat do revolučního parlamentu? Právě organizace povolání by se měla stát pevným prvkem zachování revolučního ducha. Pokud jsme v Německu staré doby trpěli nějakým jevem, bylo to - místo abychom provozovali politiku - rozdělení a zúžení většiny lidu do určitých pracovních a profesních zájmů. Snad v žádném jiném národě nekvetly profesní organizace tak hojně. Nebylo snad nikoho, kdo by nebyl do některé zapojen; tyto profesní organizace však zastupovaly zcela pouze zájmy profesí; novou myšlenkou, která nás ovládla, když jsme vyhověli přání těchto organizací a pozvali jejich zástupce do parlamentu, byla snaha vyvést profesní organizace z těsných mezí jejich nejvlastnějších zájmů a zpolitizovat je. Domnívám se, že to je nová demokracie. Každý, kdo pracuje, tedy také každá organizace pracujících (Arbeitende), by neměla hájit pouze osobní a profesně-hospodářské zájmy, pouze stavovské a živnostenské zájmy (Standes- und Gewerbsinteressen), nýbrž měla by celou práci určitého povolání postavit do služby demokracie. Pracovní podíl každého povolání na záležitostech celku by měl tvořit demokratickou základnu společnosti.

Tak vznikly rady - dělnické, vojenské a rolnické rady. Dělníci by neměli, tak jako to činily odbory, hájit pouze své profesní zájmy, dělnické rady by měly postavit proletářskou práci do služeb všeobecné politiky.

Je tomu tak i u vojenských rad. Úkolem vojenských rad není hájit pouze zájmy vojáků, měly by se postavit do služby záležitostem celku. Ti, kteří dosud napomáhali válce, protože jí napomáhat museli, tito vojáci by měli být nyní nápomocni míru.

Nakonec rolnické rady. Nejsou pouze zemědělskými zájmovými organizacemi. Rolnické rady by měly také rolnictvo začlenit do nové demokracie. Když rolník pracuje na své půdě, když celé zemi obstarává výživu, měl by si být při vším ohledu ke svým vlastním a osobním zájmům vědom, že i rolník je členem nové demokracie a že jeho práce se nevykonává pouze kvůli němu samotnému, nýbrž v duchu společenství pro všechny.

Tak tomu je u všech dalších profesních organizací, u duševních povolání, dopravních zaměstnanců atd. Od vývoje těchto myšlenek bude záviset osud německé, bavorské demokracie. To se rozumí živoucí činnou demokracií; oproti čistě formální státoprávní demokracii, která spočívá na rovnosti všech, nastupuje, odvážím se říci, produktivní demokracie, která poskytuje nejen právo rovné účasti, nýbrž i povinnost rovné spolupráce. Z této produktivní demokracie, z této živoucí účasti všech členů lidu na celkové práci národa konsekventně vyrůstá socialismus. Lze říci, že socialismus není nic jiného než produktivní demokracie, činné společenství.

Současná vláda a, doufám, toto provizorní Národní shromáždění mají pevný program. Vedou je určité myšlenky, a tím se odlišujeme od všech předešlých vlád a také vy, jak doufám, od všech předešlých parlamentů. Vlády bývaly výbory vládnoucích tříd a parlamenty zástupci vládnoucích tříd. Veškerá politická činnost těchto vlád a parlamentů spočívala v tom, že hledaly smír mezi zájmovými rozpory uvnitř vládnoucích tříd. Sotva kdy se udělalo něco nového, spíše se usilovalo o udržení a malé rozvinutí stávajícího. Dosavadní politice nestály za základ myšlenky, které by určovaly cíl; stále se pohybovala v úzkých představách rozplývající se minulosti. Světová válka přinesla konec těmto systémům, světová válka byla posledním hrozným projevem tohoto systému. Postrádáme ty, kteří by chtěli spolupracovat na osudu národa jako zástupci lidu či zástupci vlády; tito lidé musí být prodchnuti novými jasnými myšlenkami, které by určovaly cíl, se vším svým, má-li to být, důrazem, bezohledností a jednostranností. Svět prahne po nových myšlenkách (Správně! Bravo!), ještě více pak po nových činech, které by uskutečnily tyto myšlenky. Dnešní vláda sestává z demokratů a socialistů, a z toho vyplývá, že nyní musíme a chceme dělat demokratickou a socialistickou politiku. Nedostanete dnes ode mě přednášku, co je demokracie a co socialismus, pouze jsem vám krátce nastínil, abych vysvětlil pozoruhodné složení tohoto parlamentu, co rozumím pod produktivní demokracií. My však, dámy a pánové, nemůžeme překročit svůj stín a ani to nechceme. Nejsme vládou střední linie, nejsme vládou kompromisů. Celá kompromisní politika skončila v obecné zkáze. Svůj úkol vidíme nikoliv v tom, že budeme mít na jedné straně vládu s určitým programem a na druhé straně masy, které se budou sžíravě a marně vzpírat vládní politice tak, jako tomu bylo dřív, když v Bavorsku po desetiletí vládla jedna strana, která silně a rozhořčeně potlačovala vášnivou opozici mas, a ztrácela tak možnost se prosadit. Veškerá uplynulá politika tak byla pouze neplodným bojem mezi vládnoucí stranou a opozicí, která byla historicky v právu, avšak nedostala možnost se prosadit. Ztratili jsme se tak v agitaci, v opozici a nic nás nehnalo vpřed.

Není nic plodnějšího než revoluce. Jak byla válka zničující, je revoluce budující. Revoluce byla zachránkyní v okamžiku zhroucení, do níž nás přivedla válka. V tomto zhroucení začali ihned ráno po revoluci pracovat noví mužové. Myslím, že se za svou práci nemusíme stydět. Podařilo se nám za čtyři týdny uskutečnit víc, než za čtyři desetiletí předtím. (Velmi správně!)

Zpočátku jsme stáli před zoufalým úkolem udržet hospodářství a zabránit všeobecnému chaosu, do něhož by mohla vést demobilizace oddílů. Náš plán vyvolat svépomoc mas, vytvořit hráz proti nebezpečím demobilizace se podařil, dnes to lze již říci. Dělnické, vojenské a rolnické rady byly organizacemi pořádku proti anarchii hroutícího se militarismu. (Velmi dobře!) Při všech potížích se demobilizace zorganizovala vlastní silou mas. Nelze dohlédnout, k čemu by bez revoluce došlo, kdyby v poslední hodině nevznikly tyto demokratické organizace, které se samy chopily práce a v pořádku se pustily do demobilizace. Komu jsou třeba známy zprávy z Belgie, jak tam došlo ke zbourání militarismu, jak všichni vůdci mysleli jen na svůj rychlý útěk do bezpečí, jak začali poté vojáci plundrovat a jak malá skupinka dělníků a vojáků utvořila v Bruselu dělnickou a vojenskou radu, jak se této malé organizaci poté podařilo opět nastolit pořádek, ten pochopí a bude se mnou souhlasit, že v okamžiku zhroucení nikoliv vládnoucí zachránili situaci, nýbrž právě ti, kteří byli ještě včera zcela vyloučeni z jakékoliv možnosti skutečně se politicky angažovat. (Velmi správně!) Kníže nařídil válku, lid organizuje mír. (Bravo!)

Demobilizace, kterou jsme se snažili v okamžiku rozkladu všech věcí provést, dnes nad míří, jak jsem řekl, ke svému konci. Nemáte tušení o potížích. Nejsou dávné ty doby, kdy jsme měli radost z každého tisíce zajatců - já ne, ale mnozí -, které jsme pochytali. Dnes patří otázka zajatců k nejtíživějším problémům, je téměř neřešitelným problémem. Chtěli jsme zajatce co nejrychleji odtransportovat. Chyběl nám dopravní materiál. V zajateckých táborech vládne příšerný rozruch. Asi si umíte představit, co to znamená čtyři roky žít ve zpustlých dřevěných barácích zajateckého tábora. Ze zajateckých táborů začala revoluce volat po svobodě. Rusové, Francouzi, Angličané sympatizovali s německou revolucí a věřili, že nyní nastal i pro ně den osvobození. Tedy, nestalo se tak v jednom dni. Avšak kdo zná tamější poměry a ví, jak horká je ve všech touha konečně jít domů, a kdo ví, jak je těžké naplnit tuto touhu, ten si umí představit, jak každý den, každá hodina staví před dnešní vládu nové úkoly, zoufalé úkoly, které v poslední hodině vyžadují radu a čin.

I jinde jsme, myslím, udělali různou užitečnou práci. Německo před revolucí patřilo k těm málo zemím, možná bylo dokonce jedinou kulturní zemí na světě, která ještě neměla maximální pracovní den pro mužské dospělé dělníky v průmyslu. Ke každému zkrácení pracovní doby docházelo pouze neúnavnou odborářskou prací, nikoliv však prostřednictvím zákonodárné, tedy politické činnosti. Pamatujeme se na debaty dřívějších parlamentů, jak se stále popírala možnost zavedení maximální pracovní doby. Proti těmto požadavkům se stále tvrdilo, že každý má svou pracovní sílu poskytovat tak dlouho, jak jen může. A nyní máme osmihodinový pracovní den, nejpřednější kulturní vymoženost. (Velmi správně!) Neboť pouze prostřednictvím zkrácení pracovní doby si dělníci mohou dovolit pěstovat produktivní demokracii a politickou spolupráci. Dosud se dělníci museli spokojit s tím, že politickou práci přenechali svým vůdcům, protože sami kvůli své vyčerpanosti spolupracovat nemohli, alespoň ne plnou silou. Je-li osmihodinový pracovní den jednou zaveden a platí, nemá již nikdo výmluvu, že se nemůže podílet na společné práci lidu, na politické práci. Může se sám vzdělávat a podílet se na společné politice národa. Zkrácení pracovní doby je největší vymožeností revoluce v Německu. Neumíme si ještě představit dosah tohoto úspěchu. Od revoluce uplynuly pouze čtyři týdny.

Ve vší tichosti jsme provedli demokratizaci armády, nejradikálnější demokratizaci armády. Kdyby se taková předloha, jakou nyní organizačně uskutečňují vojenské rady, přednesla říšskému sněmu před rokem, vysmáli by se jí. Voják, který byl dříve obětí brutální disciplíny, je dnes svobodně spolupracujícím členem armády, nikoliv nástrojem panující třídy, který nemá svou vlastní vůli. (Velmi správně!) Stalo se tak ve vší tichosti. Opět veliká práce. Z této demokratizace armády vzejde, pevně věřím, úplné svržení militarismu. Již na dřívějších shromážděních v tomto sále jsme vyslovili náš ideál, podle něhož se světová válka odstraní pouze zrušením stávajícího vojska a všeobecné branné povinnosti. (Velmi správně!) To je jediný prostředkem zabránění válce pro všechny časy. (Velmi správně!) My v Německu však k tomu máme jeden zvláštní důvod. My, nejmilitarističtější národ, se chceme stát nejmírumilovnějším národem; a jelikož je naše hospodářství ohroženo zhroucením, potřebujeme všechny síly soustředit ke znovuvybudování hospodářství (Velmi správně!) a nechceme, aby mladí muži promarnili svá nejlepší léta v nesmyslném drilu, který končí v zabíjení lidí a pustošení zemí. (Potlesk) Myslím, že by myšlenka zrušení militarismu, stálého vojska a všeobecné branné povinnosti procházela celým světem jako osvobození, po němž začíná doba tvůrčí mírové práce. Poté snad budeme moci 7. a 8. listopad 1918 oslavit jako první den spojení národů (Völkerbund).

Ve vojenském trestním řízení, který jsme zavedli diktátorskou mocí, jsme ukázali příklad smysluplného, jasného zákonodárství. Kolik práce, kolik let bychom byli potřebovali v dřívějších parlamentech, abychom toto vojenské trestní řízení utvořili? (Velmi správně!) Dokázali jsme to za několik hodin; je skutečně politováníhodné, že momentálně nemáme čas na zavedení podobných zákonodárných opatření v jiných oblastech, kde by se setkaly s obecným souhlasem a nevyžadovaly dlouhých debat. Myslel jsem například, jak by bylo skvělé, kdyby se celý ten náš nemotorný byrokratický útvar našeho sociálněpolitického zákonodárství zejdnodušil a demokratizoval: mohli bychom snad také ve stech paragrafech namísto tlustého zákoníku vytvořit nové sociální zákonodárství - nemůžeme to udělat pro Bavorsko, avšak můžeme učinit návrh pro říši -, zákonodárství, které by zajišťovalo každého pracujícího, poškozeného ve své pracovní schopnosti nehodou, nemocí, invaliditou nebo věkem. Jak komplikované, jak byrokraticky zmatené je celé staré zákonodárství! (Velmi správně!) Zdá se téměř, jakoby dřívější zákonodárci nesledovali jiný cíl než neprůhlednost zákonů, aby jim nerozuměl nikdo kromě zasvěcených, kromě „vůdců“ národa. Do budoucna nesmí být vydán jediný zákon, kterému by nerozuměl, neovládal, a tudíž neprováděl nejjednodušší člověk v poslední vsi. (Bravo!)

Máme před sebou ještě další čestné úkoly, musíme dostát svému slovu, které jsme dali, že osvobodíme školu od dohledu církve. (Bravo!) Doufám, že se tak stane v co nejkratší době. I v tomto ohledu chceme udělat čáru za minulostí. (Bravo!) Žádný duchovní se nemusí bát, že bude dotčena jeho existence. My, revoluční vláda, jsme nejlidštějším způsobem přejali celý starý aparát úřednictva, nikoho jsme prostřednictvím hospodářských tlaků nenutili změnit své smýšlení; požádali jsme každého, kdo chce spolupracovat, aby s námi spolupracoval, a nežádali jsme po něm, aby - snad kromě uznání republiky - jakkoli měnil své dosavadní náhledy. Doufám rovněž, že tomu tak do budoucna zůstane. Každé poctivé přesvědčení je nám vítáno; nikdo nemá být prostřednictvím hospodářského tlaku nucen měnit svá přesvědčení. (Velmi dobře!) Rád bych jen věřil, že tato opravdovost smýšlení, tato věrnost svému přesvědčení zůstane základem demokratického vzdělání. Již dítě se musí vychovávat k pravdomluvnosti, k utváření svého smýšlení a naplňování svého přesvědčení. Není nic horšího než názorové darebáctví (Gesinnungslumperei) (Velmi správně!) a nic bezostyšnějšího, než duševní nátlak prostřednictvím hospodářského tlaku. (Velmi správně!) Rád bych věřil, že nám církev pomůže v tomto díle osvobození školy; neboť toto dílo osvobození školy je rovněž dílem osvobození církve. Církev se stane vnitřně svobodnější, když nebude potřebovat vykonávat nátlak na školu. Není to žádný nový požadavek. V dobách kulturního boje v Prusku, když se násilná vláda pokoušela klerikální světonázor potlačit pomocí policie a státního aparátu, byla klerikální strana přesvědčena, že církev může existovat pouze oddělena od státu. Tak daleko dnes nemůžeme jít. Střety církve a státu se musí přenechat budoucím dobám. Ale škola se osvobodí a církev zůstane svobodnou.

Musíme ještě dokázat jedno dílo, které bude naší závětí -, ještě předtím, než se sejde národní shromáždění. Chceme rozpracovat návrh ústavy. Nechci vám dnes představovat obsah tohoto návrhu ústavy. Bude zveřejněn v co nejkratší době. Návrh ústavy, který předložíme národnímu shromáždění, bude spočívat na demokratických a socialistických myšlenkách a naplňovat je (Bravo!) a někdy dosáhne trvalé platnosti jako ústava, která zakotvuje nejen formální práva lidu, nýbrž která od začátku do konce určuje demokratického a socialistického ducha jako hybnou sílu všeho národního života.

Budoucí Národní shromáždění - a je to zase jedna ze skutečností, která ještě před několika málo měsíci byla považována za nemožnou - spočívá na nejsvobodnějším volebním právu na světě. Užívám toho slova nerad, neboť dříve se staré volební právo do říšského sněmu rovněž označovalo za nejsvobodnější volební právo na světě. Samozřejmě jím nebylo; bylo hanebným plurálním systémem. Ale budoucí volební právo, systém poměrného zastoupení všech mužů a žen nad 20 let, je velkou školou výchovy k politice pro všechny. Pln důvěry doufám a očekávám, že vedle tohoto národního shromáždění nadále zůstanou působit a budou se rozvíjet samotnými masami vytvořené organizace dělnických rad a dělnických komor, ať jsou nazývány jakkoli. Dosavadní parlamentarismus trpěl tím, že se poslanci stávali svého druhu malými suverény, kteří vládli nezávisle na svých voličích. Byli svým způsobem monarchy, účast lidu byla omezena tím, že voliči každých pět let po delší volební agitaci v jistém rozruchu volili a pak přenechali politickou práci parlamentu. Národní shromáždění musí být nejvyšším suverénním zákonodárným sborem, jinak by vůbec nebyl parlamentem, demokratickým parlamentem. Budoucí Národní shromáždění je zákonodárcem, suverénním zákonodárcem; v radách pak leží morální síla mas. Odtud musí vytékat živoucí duch demokracie a socialismu do parlamentu poslanců. Teprve tak se tento parlament bude rozvíjet v harmonii, v trvalé společné práci s lidovými masami. Poslanec tak přestane být „vůdcem“, stane se tím, kdo smí pracovat pro masy, a sice bezprostředně společně s masami, jakož i každý ministr. Vidíme-li dnes, že ministři jdou na shromáždění dělnických, vojenských a rolnických rad, ukazuje se tím, že dnešní ministr není nikým jiným než člověkem, kterému lid důvěřuje v jeho práci pro lid; dokud si jeho práce lidé váží, zůstává ministrem.

Závěrem o mém vlastním resortu, zahraniční politice. Onen návrh ústavy, o němž jsem hovořil, samozřejmě stanoví rovněž poměr k říši. Domníváme se, že ke konsolidaci může dojít právě tehdy, když nejdříve v sobě zesílí jednotlivé státy a upevní se v novém duchu. Podle nás není prospěšné, když se z jednoho berlínského ústředního shromáždění dává ústava celé říši i jednotlivým státům. Myslíme si, že nová říše musí srůst z posílených samostatných členských států. (Velmi správně!) Samostatnost a sebeurčení jednotlivých států by se měla stát základem vnitřní nové jednoty německé říše. (Bravo!) Nikoliv diktátem shora, z ústředí, nýbrž naopak zdola, z periferie musí proudit nový duch do ústředí. Nesmí vzniknout žádný tlak, žádná berlínská diktatura, nýbrž živoucí členové musí vzájemně živě srůstat. (Bravo!)  Domnívám se, že náš návrh ústavy předloží v tomto ohledu zcela jasně a zřetelně naše názory. Německý jih, Bavorsko, si chce udržet svou zvláštnost. Chce mít možnost samostatně pracovat; teprve poté získá říše onu vnitřní jednotu, které se jí dosud nedostávalo. Kdo zná Německou říši a její vnitřní provoz od roku 1870, ten ví, že pod zdánlivou jednotou působil ne právě pěkný vzájemný boj. Byl to jmenovitě hospodářský boj mezi jednotlivými státy, který nebyl o mnoho lepším než boj Německem se zahraničím. I uvnitř jednotlivých států panovala kapitalistická dychtivost většího, aby potlačil menšího. Do budoucna to musí zmizet - hospodářsky i politicky. Nechceme nadvládu nějakého státu, nýbrž chceme společnou práci všech států. Takový je tedy náš vztah k říši. Aktivovali jsme svou sílu v těchto přechodných dobách; jednali jsme sice často na vlastní pěst bez neustálého ohlížení, zda nás k tomu opravňuje ten který paragraf říšské ústavy či některý ze statisíců válečných zákonů, které byly v Německu vydány během války. Kde bylo potřeba bezprostředního rozhodnutí, jednali jsme tak dobře, jak jen jsme mohli.

Konečně otázka ukončení války, otázka míru, tedy zahraniční politiky v jejím nejdůležitějším rozměru. Naše zahraniční politika v Bavorsku byla dána úplně jednoduchou a jasnou myšlenkou. My, kteří jsme nebyli povoláni uzavírat mír, jsme chtěli světu ukázat, že si lidový stát Bavorsko zaslouží důvěru a chce dosáhnout důvěry. Německo bylo za války izolováno ode všech národů světa. Zahraniční politika z Berlína vyvolávala nedůvěru všech národů, včetně neutrálních. Byl to právě systém korupce, násilí, lsti, podvodu, který byl zbořen v této válce a v její porážce. Když se jednou dokumenty této čtyřapůlleté válečné politiky dostanou na světlo veřejnosti, když se všichni dovědí, jak se čtyři a půl roku z Berlína ovlivňovalo veřejné mínění světa, jak se všude osnovala spiknutí a revoluce, jak se pracovalo s bombami a bacily, když to vše bude jednou známo, bude zřejmé, proč Německo vychází z prohrané války tak opuštěné. Když byla Francie ohrožena zánikem, získala si sympatie celého světa; nic není více ponižující a smutné, že nám teď, když se německý militarismus zhroutil, chybí sympatie - dokonce ani v převratu, v revoluci se nám nevěří. Převratům se nevěří. Francouz říká ‘kamufláž’ každé maškarádě, která se provádí dělostřelecky; ‘kamufláží’ byla pojmenována i naše revoluce, maškaráda, která má pouze skrýt to, že jsme zůstali při starém. Ať už jsme si to zasloužili nebo ne, musí naše zahraniční politika spočívat v duchu budoucího spolku národů (Völkerbund) a pěstování politiky pravdy, otevřenosti a důvěry. Stará diplomacie se svými lstmi a úklady je mrtvá, my k sobě dnes chceme hovořit jako lidé k lidem, národy k národům. Chceme ukázat společný zájem všech národů o mír a já doufám, že jednou přijde den, kdy se národy sejdou, aby společnou prací odstranili zhoubné účinky války. Válka všech proti všem musí skončit vzájemnou prací znepřátelených, těch kteří se vzájemně zabíjeli a ničili své země. Lze to nazývat idealismem, ideologií; nejukrutnější ze všech ideologií však byla ideologie války a militarismu. Tato ideologie se ukázala být šílenstvím a zločinem. Celý systém zahraniční politiky je pro všechny časy vyřízen a my se pouze v tomto novém duchu můžeme odvážit požadovat naše členství ve spolku národů. Není to výrazem sklíčenosti, není to žebrání ani skuhrání, naopak je to pojetí mužů, kteří jsou si plně vědomi, že právo na život v lidstvu máme pouze tehdy, když budeme žít důstojně, když budeme žít ve svobodě a pravdě. Etické pojmy! Ten, kdo neví, že základní myšlenkou lidstva je humanita, má nízký a opovrženíhodný pojem lidstva a lidství. Humanita je nejvyšší skutečností národů. Pouze humanita je zdrojem síly veškeré budoucí práce národů. (Bravo!) Doba barbarství je pryč, doba humanity začíná. To, o čem naši klasikové kdysi snili, se dnes stává zákonodárnou prací, se stává vzorem veškerého politického myšlení a všeho politického jednání.

Nový duch, o němž tolik hovoříme, ještě nepronikl všude. Když čteme, že jsou zajatí důstojníci, Francouzi a Angličané, v Národním divadle v Mnichově demonstrativně uráženi, vidíme, že se nám zatím nepodařilo nového ducha zajistit. (Velmi správně!) Dnešní vláda je však rozhodnuta bezohledně zakročit proti takovým hanobitelům nového ducha. (Bravo!) Kdo u nás žije, žije ve svobodě. Neznáme již žádné zajatce, žádné nepřátele - nikoliv snad ze strachu, protože jsme utrpěli porážku, nýbrž z nové hrdosti revoluční svobody. (Bravo!)

Cesty, které nás vedou k míru, jsou zatím ještě temné, avšak věřím, že vedoucí mužové lidového státu v Bavorsku neučinili nic, co by kohokoliv opravňovalo pochybovat o vážnosti a opravdovosti našich úmyslů, ani v Německu, ani v Bavorsku, ani v nepřátelském zahraničí. Končím apelem na nepřátelské zahraničí, obracím se na vlády a národy nikoliv jako prosebník, jako poníženě zkroušený žebrák, nýbrž chci získat celý svět k poznání, že se lidstvo může uzdravit pouze na nové cestě. Nenávist, pronásledování, msta nejsou hybnými silami nového života, nýbrž jsou jedem a ničitelem. Přestaňte s tím konečně! Změňte se, zapomeňte a pokuste se s námi vykonat novou práci. Je těžké bratrsky spojit ruce, které jsou potřísněny krví, je těžké vyhladit pocity msty pro národy, jejichž země byly pošlapány, jejichž lidé byli zabíjeni či týráni. Moc ve smyslu násilí je nejmarnější a nejnesmyslnější bezmocí. Nic se nenarodí, nic se nevytvoří z nenávisti a pomsty. Tak jako jsme se uvnitř vyvarovali jakékoliv msty na těch, kdož jsou vinni tímto světovým neštěstím, vyzýváme všechny myslící a mravně smýšlející lidi, aby s námi pracovali na novém spolku, na míru lidstva, na vznešené stavbě humanity, stavbě z kamene a oceli, stavbě skutečnosti, již ne pouhé třpytící se mlžné pavučině, ne na snu v říši krásy. Humanita se stala pravdou, realitou, zdrojem veškeré budoucí práce. (Mohutný potlesk)

Max Adler: Demokratie und Rätesystem (Demokracie a systém rad), Vídeň 1919

  1. kapitola

Systém rad

Dělnické rady získávají svou téměř fascinující přitažlivou sílu, s níž prostupují všechny vrstvy pracujícího obyvatelstva, z naděje, kterou probouzí, že by mohly být skutečným prostředkem zastoupení lidu a nastoupit tak na místo již zcela přežitého bezvýchodného parlamentarismu. V první kapitole jsme viděli, v čem nutně spočívalo toto selhání parlamentarismu a demokracie, která byla vybudována pouze na něm: byl to právě třídní protiklad, který znemožňoval každé jednotné utváření vůle v základních otázkách státního a společenského řádu a musel učinit z rozhodnutí většiny akt útisku. Na určitém stupni vývoje tohoto protikladu, na určité výši dosaženého vzdělání, politické zralosti a ekonomické síly utiskované třídy však není nadále možné řešit uskutečňování jejich životních a vývojových zájmů podle parlamentního většinového principu jakožto pouhý početní problém. Samo se to zřetelné projevilo jevem, proti němuž nepůsobily žádně slavnostní protesty v parlamentech: oživení ulice. „Argumenty ulice“ nebyly ničím jiným než zviditelněnými lidovými vrstvami samotnými, které navzdory tomu, že je většinové rozhodnutí právně odstraňovalo, přece společensky nadále existovaly a o to bouřlivěji žádaly uspokojení svých potřeb. Když už nebylo možné řešit úlohy společenského řádu na nesporném základě jako na počátku buržoazní epochy, v níž bylo upevnění a rozvinutí kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní demokracie zároveň podmínkou rozvoje proletariátu, musely se z otázek parlamentního hlasování stát mocenské otázky mezi třídami, které je usilovaly řešit a také řešily mimo parlament.

Tím, že do dělnických rad mohou volit pouze dělnické vrstvy obyvatelstva a že tyto dělnické rady absolutně vylučují všechny pouhé uživatele cizí práce, vytvářejí onu nerozpornou ekonomickou jednotku, na níž lze vystavět skutečně jednotnou vůli a jíž se překoná mrtvý bod parlamentního systému. Velké výhody dělnických rad proti parlamentnímu zastoupení jsou zřejmé: vytvoří se mnohem užší vztah mezi voliči a zvolenými (…); rozvine se tím mnohem větší zájem voličů o úkoly zastupitelských sborů a mnohem silnější pocit odpovědnosti zvolených; prostřednictvím sjednocení zákonodárství a správy na všech stupních systému rad získají samotné masy voličů bezprostřední vliv nejen na právní utváření, nýbrž na faktickou skutečnost života, který se jich společensky bezprostředně dotýká, a tím se bude moci odstranit anebo alespoň významně zmírnit škodlivé vměšování (…) byrokracie. Toto všechno by bylo více nebo méně přímým následkem nové vyzískaného jednotného zájmového základu pro nové vybudování společnosti.

Pro skutečné dosažení tohoto cíle však nestačí pouze to, že budou dělnické rady voleny pracujícím obyvatelstvem; tím by se nezajistila jednotnost jejich působení, která vyplývá teprve ze společného základního sociálního názoru o společnosti a způsobu její správné organizace. Proto už náš provizorní statut voleb do dělnických rad určuje, že volitelným je pouze ten, kdo stojí na půdě třídního boje a překonání kapitalistické společnosti společností socialistickou. Provede-li se důsledně toho určení, musí se komisí pro kontrolu mandátů zrušit takový mandát, který tomu odporuje, to znamená, že voliči v tomto případě prakticky ztrácejí své volební právo. Lze tedy pomýšlet na zřetelnější formulaci tohoto poměru a učinit aktivní volební právo závislým od přiznání se k socialismu. (…) Voličem by tedy mohl být pouze ten, kdo v okamžiku vypsání voleb již jistou dobu patří k sociálně demokratické, komunistické nebo jakékoliv jiné organizaci, která stojí na půdě socialistického třídního boje. Touto úpravou volebního práva se zajistí hlavní věc, o níž jde při vytváření systému rad, nemá-li se zvrhnout do zcela přebytečných, či dokonce škodlivých dělnických komor: přesunutí socialisticko-revoluční propagandy do popředí, přeměna rad v školy socialistického myšlení a cítění, ve sběrné kádry, v níž se politicky a sociálně vzdělávají dělničtí vojáci nové společnosti a v níž každý energicky odsune své pouhé profesní či zájmové stanovisko na druhé místo. A v tom spočívá diktatura socialisticky činného lidu, který ze svého rozhodování vylučuje všechny ty, kteří nestojí na půdě společenského základního zájmu a cíle. Není to však znásilnění ostatního obyvatelstva, které se ještě nepřiznalo k socialismu; neboť k tomu - a tam by snad mohlo spočívat možné řešení přechodné doby - má zůstat existovat národní shromáždění, aby se podle úplně jiného volebního principu poskytla možnost zastupovat své zájmy i nesocialistické části obyvatelstva.

(…)

[vztah a kompetence obou ‘komor’, úkoly socializace, národní shromáždění jako nutná přechodná instituce, aby se diktatura proletariátu vyvarovala terorismu, postavení rolníků - úkol přesvědčit je o nutnosti uskutečnit socialismus]

(…)

Toto je snad cesta k diktatuře proletariátu bez terorismu, aniž bychom se vzdávali našeho základního poznání, že přechod do socialistické společnosti je možný pouze prostřednictvím panství dělnické třídy. Tento názor se vzdává klamné představy, s níž ovšem lze získat lidový potlesk mas, že by se veškerá moc měla okamžitě a výlučně přiznat pouze dělnickým radám, brání se zvučnému papouškovacímu vykřikování hesla o republice rad jakožto jistého léku na všechny potíže. V uskutečnění (často nepochopeného) socialismu prostřednictvím proletářské diktatury nevidíme proces z dneška na zítřek, nýbrž vývojový proces pod vedením proletariátu, který sice musí být zahájen ihned, přesto však bude trvat roky.

(…)

  1. kapitola

Specifika systému rad

(…) Jistě, paralelní existence dvou tak principiálně odlišných zastupitelských sborů v sobě skrývá nebezpečí jejich stálého konfliktu, který nakonec nemůže být urovnán nijak jinak než prostřednictvím revolučního rozhodnutí. Avšak celá instituce dělnických rad je pouze bojovou formou revoluce, nikoliv trvalou ústavní formou. Východisko této paralelní existence dělnických rad a národního shromáždění však má tu výhodu, že v dnešních kritických dobách, kdy netrpělivost a nedisciplinovanost a do velké míry také (…) politická nezralost mas nechce vyčkávat v pomalejším, avšak jistějším procesu vytváření většiny v národním shromáždění, vede revoluci v uspořádanějších, méně sebezničujících kolejích a koncentruje sílu proletariátu do jednotné bojové organizace. Právě proto, že je dnes zřízení republiky rad pouze zhoubným heslem, avšak že myšlenka rad tak silně zakořenila v proletářských kruzích a musí se s ním tedy počítat, bude nutné dát systému rad takové vzdělání, prostřednictvím kterého se tento systém bude moci stát účinným prostředkem vývoje a požadavku socialismu. Pak sice neuskuteční okamžitou diktaturu proletariátu (…), urychlí však to, co diktaturu proletariátu umožňuje: objasňování socialismu do stále širších kruhů činného obyvatelstva, revoluční a zralou vůli k diktatuře.

  1. kapitola

Příští úkoly dělnických rad

(…)

Příští úkoly dělnických rad tedy budou spočívat v uplatnění požadavků proletariátu ve všech oblastech správy jejich úzkého lokálního obvodu, požadavků, které se budou opírat o přesnou věcnou znalost obvodu, v kontrole činnosti úředníků a v úsilí o přísné odstranění všech nešvarů a chyb. Budou však muset dbát toho, aby se tato činnost nezvrhla do krátkozraké politiky (Kirchturmpolitik), nýbrž aby všude hájila celkové zájmy proletariátu a vůdčí převratné cíle socialismu. K tomu bude zapotřebí dvojí: aby předně jednotlivé okrskové dělnické rady  zůstaly v nejtěsnějším vzájemném spojení prostřednictvím obvodních rad a nakonec centrální rady a aby si stanovily jednotné základní pojetí a jednotný postup pro všechny důležité správní otázky; aby se však dále revoluční školení dělnických rad v duchu marxistického třídního boje a socialismu stalo trvalým druhým hlavním úkolem vedle správní práce. Jen tak bude možno zabránit rozplynutí dělnických rad do pouhé reformní práce a ztrátě jejich vlastního účelu: být hlavním nástrojem společenského převratu, odstranění kapitalistické společnosti.

(…)

Rosa Luxemburg: Začátek, in: Die Rote Fahne 18. 11. 1918

[následující kroky se musí učinit, aby se uskutečnila vláda rad:]

(…)

Vybudování a znovuzvolení místních dělnických a vojenských rad, aby se první chaotická a impulzívní gesta jejich vzniku nahradila procesem uvědomění si svých cílů, úkolů a cest revoluce;

stálé zasedání těchto zastoupení mas a přenesení vlastní politické moci z malého výboru Výkonné rady na širší bázi dělnické a vojenské rady;

co nejrychlejší svolání říšského parlamentu dělníků a vojáků, aby se proletáři celého Německa konstituovali jako třída, jako kompaktní politická moc a postavili se za dílo revoluce jako její ochranná hráz i její průbojná síla.