Článek

Stanislav Holubec  Svět podle Žižka

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Stanislav Holubec (1978), český sociolog a historik. Na FF UK vystudoval historii a sociologii. Je autorem tří monografií: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie (2009) a Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době (2009) Ještě nejsme za vodou: Obrazy druhých a historická paměť v období postkomunistické transformace. (2015). Je spolueditorem sborníků Mladí, levice a rok 1968 (2010) a Mastery and Lost Illusions: Space and Time in the Modernization of Eastern and Central Europe (2014).

Anotace

Ve článku “Svět podle Žižka” se spojuje reflexe Stanislava Holubce o pražské návštěvě tohoto známého filosofa s recenzí na knihu Tonyho Myerse Slavoj Žižek, vydanou nakladatelstvím Svoboda Servis v Edici SOK v roce 2008.

K českému čtenáři se dostává již čtvrtá práce od slovinského filosofa Slavoje Žižka. Výbor jeho textů Podkova nade dveřmi (vvp avu, Praha, 2008) následuje po jeho knihách Nepolapitelný subjekt (Marek, 2007), Mluvil tu někdo o totalitarismu (Tranzit, 2007) a Humanismus nestačí (Filosofia, 2008). Vedle toho vyšel minulý rok i úvod do Žižkova myšlení od Tony Meyerse (Slavoj Žižek, Svoboda, 2008). Asi nejznámější filosof současnosti navštívil na podzim roku 2007 Prahu a proslovil zde přednášku nazvanou Podkova nade dveřmi, která  se stala součástí právě vydané knihy se stejným názvem. Na rozdíl od předchozích knih se v tomto případě jedná o výbor textů určených pro širší veřejnost, který se čte snadněji než Žižkovy předchozí práce.

Autorova síla spočívá v jeho zpochybňování myšlenek, které pokládáme za tak samozřejmé, že ani necítíme potřebu se
nad nimi hlouběji zamýšlet. Například si většina lidí si myslí, že levicové utopie jsou dnes nemožné. Žižek trefně cituje Kanta, který hájil republikánské zřízení proti těm, kteří tvrdili, že to je způsob vlády pro anděly, jimiž jak známo lidé nejsou, a proto nebude republika nikdy fungovat. Vzápětí přechází do útoku: Není náhodou největší utopií dneška přesvědčení, že kapitalismus bude fungovat na věčné časy? Každý se dnes zasměje stanovisku „buďme realisté, chtějme nemožné“, Žižek jej ale podpoří a vysvětlí tak, že abychom byli skutečnými realisty, musíme se vymanit z mantinelů toho, co pokládáme za možné a nemožné (str. 102).

Tam, kde existují podle našich představ jen dvě řešení jednoho problému (obvykle s jedním přijde pravice a s druhým levice), nabídne Žižek řešení třetí. Nikoli zbavení irácké hrozby a vývoz demokracie do světa nebo touha získat ropu a rozšířit své panství vedly Bushovu administrativu k válce proti Iráku. „Co když je pravým cílem války proti terorismu samotná americká společnost tj. zkrocení jejich emancipačních excesů?“ (str. 146) Tak jako se strefuje do pravice, nešetří ale ani levici mnoha odstínů: Na její námitku, že USA nemají morální právo útočit na Irák, když to byly ony samotné, kdo stvořil Saddáma i Talibán, odpovídá: A kdo jiný by měl zastavit zlo, než ten co ho stvořil? Není levicový důkaz údajné špatnosti spojených států, že nenašly v Iráku žádné zbraně hromadného ničení, nebo že se dopouštějí mučení v Guantanámu,  ve skutečnosti argumentem v jejich prospěch? Vždyť skutečná totalitní mocnost by nějaké zbraně „nalezla“ a každé mučení ututlala, případně se jím dokonce chlubila.

Další silnou stránka Žižka je, že vidí to, co jiní nevidí. Postkatastrofický film je podle něj antikapitalistickou utopií v okamžiku, když hlavní hrdinové procházejí prázdnými supermarkety, kde si můžou nabrat zboží podle libosti (str. 95). Skutečnou lživost Blairovy třetí cesty vidí v tom, že podle ní neexistuje žádná druhá cesta a třetí je vlastně variantou první. Takže učení o třetí cestě se dá nazvat učením o jedné cestě. Pravá třetí cesta pro něj znamená hledání jiného řešení mezi zavedenými parlamentními stranami a novými sociálními hnutími. Ve svém odmítání deregulace trefně poznamenává, že její obhájci omlouvají její neúspěchy s tím, že nebyla dostatečně radikální. Toto tvrzení podle něj vychází z předpokladu, že deregulace je vždycky dobrá a pokud je neúspěšná, pak to není ta pravá deregulace. Neváhá kritizovat neupřímný postoj západních obhájců lidských práv na příkladu jejich kritiky nedostatku demokracie v Číně: Nemají tito kritikové ve skutečnosti obavu z rychlého rozvoje Číny, který z ní učiní příští supervelmoc? A není to tak, že se Čína rozvíjí nikoli navzdory autoritářské komunistické vládě, ale právě kvůli ní? (str. 152) Není Čína obrázkem nikoli naší minulosti ale naší vlastní budoucnosti – autoritářského kapitalismu?

Třetí přínos Žižka spočívá v tom, že je schopen zaujímat šokující stanoviska, aby záhy objasnil, jak to vlastně myslel.  Tak např. řekne, že ti co psali z letadel unesených teroristy svým blízkým „miluji tě“, vědomě klamali (str. 8). Většina diváků událostí 11. 9. 2001 prý při tom cítila slast – Američany nevyjímaje. Nebo tvrdí, že sovětská invaze zachránila mýtus pražského jara (str. 85) a normalizace byla skutečným socialismem s lidskou tváří, neboť ten opouštěl velké historické projekty a poskytoval lidem jistotu každodenního života plynoucího v benevolentní nudě (str. 104). Dokonce neváhá označit pedofilii za osvobozující „exces“, čímž se vysmívá soudobé posedlosti tolerancí a politickou korektností (str. 109). 

S jeho touhou šokovat souvisí i skutečnost, že se umí postavit pod prapory, které jsou dnes zoufale neatraktivní a činí tak velmi elegantně. Tak například hájí Lenina, což jistě vyděsí mnohé Čechy. Postoj leninisty se mu jeví ve srovnání s postmoderním levičákem korektnější: Neváhá se vysmát dnes tolik vyzdvihovaným novým sociálním hnutím. Prý chtějí revoluci bez revoluce. Zatímco levičák chce revoluci bez násilí, tajné policie a s uchováním svých akademických privilegií, leninista je autentický v tom, že „přijímá důsledky své volby, neboť si plně uvědomuje, co to obnáší chopit se moci a nakládat s ní“ (str. 169). Žižek se společně s Leninem domnívá, že svoboda skutečná je v protikladu ke svobodě formální a svobodu formální je nutné čas od času omezit, aby svoboda skutečná vůbec vznikla. Plně se staví za Leninův výrok: „Svoboda ano, ale pro koho a k čemu?“ (str. 169)

Žižek nemá rád zařazení do škatulek, neboť jsou to mocní, kteří tyto škatulky vytváří, aby vyřadili své kritiky. Příkladem bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999: Buď jste pro NATO, nebo jste pro Miloševičův kryptofašistický režim. Žižek se této pozici vzpírá, je jak proti NATO, tak proti Miloševičovi. Je jak proti kapitalismu, tak proti stalinismu. Sami z české zkušenosti víme, že právě tyto škatulky představují velmi silnou oporu mocných: Buď jste proti „komunismu“ nebo jste „komunista“. Tvrzení, jsem komunista, a proto bych musel být proti „komunismu“ ve smyslu zřízení před rokem 1989, by bylo pro většinu české společnosti (včetně komunistů samotných) nepochopitelné.

V knize najdeme odpovědi na celé množství neméně překvapivých otázek. Jenom namátkou: Proč nacisté tak nenáviděli židy? Proč nelze ztotožňovat nacismus a komunismus? Co znamená Gorkého výrok „vyhlaďte homosexuály a fašismus zmizí“? Co měl Marx na mysli výrokem, že největší překážkou kapitalismu je kapitalismus samotný? Proč pojem „reálný socialismus“ byl důkazem přesvědčení jeho představitelů, že socialismus selhal? Čtenář má až někdy pocit, že autor je zajímavější tím, jaké otázky si klade, než tím jak na ně odpovídá.

Žižek píše obratně, vtipně a lehce. I čtenář, který se nevyzná ve všech tajích psychoanalytické, marxistické a strukturalistické teorie může mít potěšení z četby textu. Kromě „hluboké“ teoretické argumentace totiž obsahují spoustu vtipných postřehů a pronikavých myšlenek, které může pochopit i ten nejběžnější čtenář. V jeho touze provokovat ale vidím určité nebezpečí. Čtenář, který se nad knihou hluboce zamýšlí, se musí ptát: Myslí to vůbec vážně? Není Žižek ve skutečnosti postmodernistou pro kterého je cílem hra samotná, když se tu prohlásí za leninistu a tu dokonce za stalinistu? A není Žižek jen takovým šaškem soudobého kapitalismu, který sice odhaluje pravou povahu moci a její lži, ale činí tak způsobem, který dává najevo, že to zas tak vážně nemyslí? Tomu by odpovídala jeho některá až příliš efektní a zjednodušující tvrzení. Na škodu je také určitá mnohomluvnost a opakování stejných pasáží na mnoha místech, na což upozorňuje i sám editor. Nebo je možná Žižek opravdu přesvědčeným kritikem soudobých poměrů, který si jen nasazuje šaškovskou masku, aby se lépe prodával? To nechávám na zvážení čtenáři.

Závěrem je třeba ocenit velmi dobrý překlad a odpovědnou eitorskou práci: Pokud vyšla Žižkem citovaná díla v češtině, odkazuje překladatel vždy na ně. Pro českého čtenáře doplnil editor vysvětlivky, které mu pomáhají k orientaci v Žižkově díle i celkovém kulturním kontextu. Nechybí ani velmi dobře sestavený rejstřík. Zkrátka tak se to má dělat.

Vyšlo v Literárních novinách č.11/2009