Článek

Theodor AdornoMax Horkheimer  Filosofie a dělba práce

O autorech

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (1903-1969), německý filosof, estetik, sociolog kultury a hudební skladatel částečně židovského původu, jeden z čelných představitelů tzv. kritické teorie, příslušník první generace Frankfurtské školy. V jejích intencích se orientoval na interdisciplinární výzkum moderních společenských jevů, usiluje o funkční skloubení filosofické spekulace a empirických výzkumů. Kontext Frankfurtské školy svou závažností přesahuje jeho poválečná koncepce tzv. negativní dialektiky. Absolvoval ve Frankfurtu filozofii, sociologii, psychologii a hudební vědy. Začínal jako hudební kritik (v půli 20. let krátce studoval kompozici ve Vídni u A. Berga), k interdisciplinaritě jej posunula úzká spolupráce s frankfurtským Ústavem pro sociální zkoumání. Zpočátku byl ovlivněn svým učitelem, novokantovcem H. Corneliem, záhy se však přiklonil k nedogmatickému marxismu (již jeho dizertace byla poplatná Walteru Benjaminovi). Byl perzekvován nacisty (mj. z rasových důvodů), odešel proto r. 1938 z Německa - přes Británii do USA. Zde napsal společně s Maxem Horkeheimerem Dialektiku osvícenství. Roku 1949 se vrací do Německa (do Frankfurtu) a stává se v mezinárodním měřítku jedním z nejvlivnějších intelektuálů 50. a 60. let. V roce 1958 byl jmenován ředitelem Institutu. Adornovy spisy zahrnují příspěvky k filosofii, estetice a sociologii kultury; zásadní jsou stanoviska k problémům nové hudby, masové kultury a médií. Jádrem jeho intervence filosofické je radikální kritika tradiční racionality - tzv. “instrumentálního rozumu” a jeho “panského charakteru”. Proti synteticky chápajícímu myšlení prosazuje Adorno myšlení ne-identity a zkoumá, jak jedinečné (konstelace dobových podmínek) probouzí neidentické a utopické momenty pojmu, jeho „bohatství […] proti jeho chudobě“
Díla: Dialektika osvícenství (s Maxem Horkheimerem), Negativní dialektika, Žargon autenticity, Minima moralia, Estetická teorie, Schéma masové kultury, Úvod do sociologie hudby ad.

Max Horkheimer (1895-1973), německý filozof a sociolog, jeden ze zakladatelů tzv. Frankfurtské školy. —- Původně se měl zapojit do vedení otcových textilních podniků, tuto kariéru však záhy ukončilo jeho odvedení do 1. světové války. V roce 1919 se zapisuje na univerzitu v Mnichově, zanedlouho však přechází na filozofii a psychologii do Frankfurtu nad Mohanem k Hansi Corneliovi. Zde se seznamuje s T. W. Adornem a začíná spolupracovat s místním Institutem pro sociální zkoumání; v roce 1930 se dokonce ujímá jeho vedení. Za jeho působení je institut nejprve (1933) přes Ženevu přesunut do New Yorku na Columbia University, po 2. světové válce pak zpět do Frankfurtu (v letech 1951-1953 je Horkheimer rektorem celé univerzity). —- Za svých studií byl Horkheimer ovlivněn jednak filozofií života, jednak Corneliovým novo-kantovstvím. V nejbližším letech ovšem převáží vliv marxismu. 1937 je publikována zásadní programová stať Tradiční a kritická teorie, v níž je představen projekt “kritické teorie”, jej fundující pojetí angažovaného myšlení: cílem je teorie imunní vůči snahám učinit z ní nadstavbu systémově dominantní společenské praxe (komplement masové kultury, spolu s ní stvrzující kapitalismus) - a dokonce vůči této praxi (a oněm snahám) kriticky aktivní, negující ji samou svojí povahou. Za války v exilu píší společně s Adornem jedno z erbovních děl Frankfurtské školy, Dialektiku osvícenství, které vedle analýzy psychosociálních a sociokulturních i filozoficko-diskurzivních fundamentů fašistického totalitarismu a antisemitismu přináší též první systematický příspěvek k problematice masové kultury. K ní se ovšem - na rozdíl od Adorna - již v dalších svých dílech nevyjadřuje: jeho přednostním tématem již zůstanou problematické aspekty moderní racionality, zejména různé formy jeho instrumentalizace.
Díla: Autorita a rodina (1936); Dialektika osvícenství (s T. W. Adornem, 1947); Zatmění rozumu (1947); Kritika instrumentálního rozumu (1967).

Anotace

Úvaha o dělbě práce z Dialektiky osvícenství. Není těžké poznat, jaké místo má věda ve společenské dělbě práce. Má za úkol co nejvíce hromadit fakta a jejich funkční souvislosti. Jejich uskladnění musí být přehledné. Věda má jednotlivým průmyslovým odvětvím umožnit, aby ihned našla žádané intelektuální zboží v požadované kvalitě. Uskladňování již do značné míry probíhá s ohledem na jednotlivé průmyslové obory.

     Materiál mají poskytnout také historická díla. Možnost jeho využití nelze hledat bezprostředně v průmyslu, ale nepřímo v administrativní sféře. Stejně jako již Machiavelli psal pro potřebu knížat a republik, tak se dnes pracuje pro ekonomické a politické výbory. Historická forma se ovšem stala překážkou, historický materiál je lepší hned od začátku pořádat z hlediska určitého administrativního úkolu: stejně jako manipulace s cenami zboží nebo s náladami mas. Zájem o tuto činnost neprojevuje pouze správa a průmyslová konsorcia, ale také odbory a strany.

     Oficiální filosofie slouží vědě, která takto funguje. Jako svého druhu taylorismus ducha má přispět ke zlepšení jeho produkčních metod, racionalizovat hromadění poznatků, znemožnit plýtvání intelektuální energií. V dělbě práce je jí přiděleno místo stejným způsobem jako chemii nebo bakteriologii. Těch několik pozůstatků filosofie, které znovu vybízejí ke středověkému uctívání Boha a k nazírání věčných podstat, se na světských universitách ještě tolerují, protože tyto pozůstatky jsou tak reakční. Další si pěstují ještě několik historiků filosofie, kteří neúnavně přednášejí o Platónovi a Descartovi, ale dodávají, že už zastarali. K nim se tu a tam připojuje nějaký veterán senzualismu nebo zasloužilý personalista. Ti se zaměstnávají tím, že pole vědy zbavují plevele dialektiky, která by jinak mohla vyrůst příliš vysoko.

     Ale na rozdíl od představ těch, kdo ji spravují, znamená filosofie myšlení, které nekapituluje před vládnoucí dělbou práce a nenechá se od ní úkolovat. Existující společenská skutečnost zdolává člověka nejen fyzickým násilím a materiálními zájmy, ale také nesmírně mocnou sugescí. Filosofie není syntéza, základní či zastřešující věda, nýbrž snaha odolat sugesci, pevné rozhodnutí trvat na intelektuální a skutečné svobodě.

     Nicméně dělba práce, jak se vyvinula pod panstvím, tu není ani v nejmenším ignorována. Filosofie u ní pouze vidí lež, že jí nelze uniknout. Protože se nenechá hypnotizovat tím, co je mnohem silnější, může ji sledovat do všech koutů společenské mašinérie, kterou a priori ani nemá vzít útokem, ani ji jinak řídit, nýbrž ji má pojmout tak, aby se její pojetí vymanilo z kletby, kterou tato mašinérie uskutečňuje. Kdyby si úředníci, které si průmysl platí ve svých intelektuálních centrech, na universitách, v církvích a v novinách, vyžádali na filosofii zprávu o tom, jaké jsou její principy, jimiž legitimuje své hledání, uvedli by ji tím do krajních rozpaků. Filosofie neuznává žádné abstraktní normy nebo cíle protikladné těm, které se již uplatňují. Její svoboda vůči sugestivnosti existující společenské skutečnosti spočívá právě v tom, že akceptuje buržoazní ideály, aniž vyslovuje svůj nesouhlas, ať už jsou to ty, které třeba ještě zástupci existující skutečnosti v překroucené podobě vyhlašují, nebo ty, v nichž lze ještě navzdory veškeré manipulaci rozpoznat objektivní smysl technických i kulturních institucí. Filosofie věří, že dělba práce je tu pro lidi, a věří, že pokrok vede ke svobodě. Proto se s danou dělbou práce a existujícím pokrokem snadno dostává do konfliktu. Snaží se svým jazykem vyjádřit rozpor víry a skutečnosti, a přitom se drží v těsné blízkosti časově podmíněných fenoménů. Na rozdíl od novin pro ni nemá gigantické masové vraždění větší váhu než zabití několika duševně nemocných. Nevěnuje intrikám státníka koketujícího s fašismem více pozornosti než malému lynčování, ani neupřednostňuje bombastické reklamy filmového průmyslu před intimním pohřebním oznámením. Filosofii jsou cizí sympatie s velikostí. V tomto smyslu je jí existující skutečnost vzdálená, a zároveň srozumitelná. Hlas filosofie náleží předmětu, i když bez jeho vůle; filosofie je hlasem rozporu, který by bez ní nebyl slyšitelný, a proto by mlčky triumfoval.

(_Dialektika osvícenství, _přeložil M. Váňa a M. Hauser)