Článek

Tomáš Hříbek  Odpověď panu Mikovcovi

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Tomáš Hříbek, český filozof. —- Absolvoval filozofii na FF UK (PhDr. 1990), na Bowling Green State University v Ohiu (M.A. 1995) a na University of Minnesota (PhD. 2006). Jeho specializací je filozofie mysli a jazyka, filozofie vědy (biologie) a estetika. Zajímá se však také o filozoickou etiku, ranou analytickou filozofii, filozofii náboženství a středoevropský modernismus. —- Tomáš Hříbek se angažuje v hnutí Ateisté České republiky.
Díla: Metafyzika antiindividualismu (2008); Z evolučního hlediska. Pojem evoluce v současné filosofii (s V. Havlíkem, J. Hvoreckým, J. Noskem a Z. Parusnikovou, 2011).

Anotace

Část polemiky mezi Tomášem Hříbkem a Josefem Mikovcem o novém ateismu a biblické hermeneutice.

Děkuji p. Mikovcovi, že nahlédl do dvou z mých populárních textů – „Náboženství jako virus mysli“ a „Nový ateismus a jeho kritici“ – a dal si tu práci, aby na ně písemně vyjádřil svůj názor textem, který pojmenoval „V nejednoho boha věřiti (ne)budeš“. Mikovcův text není o nic méně kuriózní, než jeho titul, ale to není důvod, proč jsem se rozhodl na něj reagovat. Pokud by se například Mikovcův text objevil jen na některém z těch nesčetných internetových blogů a diskusních fór, kde si kdokoli může vyvěsit v podstatě cokoli, nechal bych jej bez komentáře, neboť na takových místech nelze očekávat dodržování přísnějších pravidel a hněvat se, pokud jsou porušována. Stránku SOKu však považuji za něco přece jen poněkud jiného. Objevilo se tu mnoho užitečné literatury od renomovaných autorů minulých i současných, a aniž bych se chtěl srovnávat s kterýmkoli z nich co do zásadnosti toho, co mohu sdělit, přesto mám s nimi společné alespoň jedno: své texty komponuji, dávám si určitou práci též s jejich stylistickou úrovní, nemluvě o gramatice. Kromě toho mé texty prošly redakčními úpravami (ani článek „Nový ateismus a jeho kritici“, který nejvíce zaujal p. Mikovce, nevyjde v Lidových novinách ve své původní podobě, která je dostupná zde na stránkách SOKu), a v případě publikací pro odborná periodika i anonymním recenzním řízením.

Bohužel, pokud jde o rozsáhlou odpověď, kterou mi adresoval p. Mikovec, z té je až příliš zřejmé, že pisatele v jeho rozletu neomezovalo absolutně nic. Úcta ke čtenářům stránek SOKu myslím vyžaduje minimálně toto: než jim svůj příspěvek nabídnu, alespoň jednou si ho po sobě přečtu! Může se totiž stát, že redakce těchto stránek je mnohem laxnější, než jsme dosud doufali, takže potřebné korekce za autora neudělá. Ostudu si však užízne v první řadě autor, který svůj text ani pořádně nestrukturuje, takže jen zesílí dojem neregulovaného slovního výronu. Kromě nedodržování zmíněného obecného pravidla bych chtěl vytknout textu p. Mikovce několik konkrétnějších nedostatků a formulovat několik dalších užitečných pravidel, která by měla regulovat seriózní debatu na jakékoliv téma.

Moje dva články jsou recenzemi, takže v nich převážně shrnuji názory recenzovaných autorů. Pokud se už p. Mikovec rozhodl polemizovat s recenzemi, mohl vyjádřit námitky vůči správnosti mé interpretace recenzovaných děl. Bohužel je evidentní, že p. Mikovec zná sedm mnou recenzovaných knih pouze prostřednictvím mých vlastních textů, takže nemůže posoudit, zda je vykládám správně či nikoli. Spíše je zřejmé, že p. Mikovcovi vadí sám fakt, že jsem si dovolil s neskrývanou sympatií referovat o ateistické literatuře. Proto jsou komické zvláště ony pasáže z Mikovcova textu, kdy se hovoří o „zjevně chybné interpretaci“, přičemž ani sám autor nedokáže jasně říci, jestli se oněch chybných interpretací dopouštím já sám, nebo autoři, jejichž názory shrnuji. Chtěl-li mne p. Mikovec kritizovat za „zjevně chybnou interpretaci“, mohl např. zpochybnit, zda o současných ateistech platí ony tři body, které jsem v článku „Nový ateismus a jeho kritici“ rozlišil: (1) Náboženství je dnes nejvážnějším zdrojem světového konfliktu; (2) literalismus v četbě „svatých textů“; (3) neprincipiálnost umírněných věřících (zvl. křesťanů), tj. těch, kteří zavrhli literalismus. Avšak místo toho, aby mne kritizoval třeba za to, že jsem ve své charakteristice současného ateismu něco podstatného vynechal nebo zkreslil, a že moje tři body jsou v tomto smyslu dezinterprací, p. Mikovec tyto body cituje jako orákulum – a de facto napadá mne, autora recenze, za to, že mnou recenzovaní autoři citované tři základní teze hlásají!

Na jiném místě p. Mikovec uvozuje dlouhý citát z mého článku „Náboženství jako virus mysli“, v níž shrnuji Dawkinsův argument z jeho knihy Boží blud proti Gouldově teorie slučitelnosti mezi vědou a náboženstvím, slovy: „Z neznalosti věci T. H. sděluje“. Opět se musím ptát, zda si p. Mikovec po sobě přečetl, co napsal. V uvedené pasáži shrnuji Dawkinsův argument,[1] takže čeho se týká moje údajná neznalost v tomto případě? O něco dále p. Mikovec píše, že o slučitelnost mezi vědou a náboženstvím „se nejedná“. Kde se o ni nejedná? U koho? V Gouldově teorii? V Dawkinsově kritice Goulda? V mém shrnutí Dawkinsova názoru na Gouldovu teorii? Oč se tedy v Gouldově teorii jedná? Snad postačí upozornit, že v tomto bodě – tj. v interpretaci Goulda jako standardního reprezentanta názoru, že věda a náboženství jsou kompatibilní[2] – Dawkinse nikdo nekritizuje. To, oč jde, je platnost jeho kritiky Gouldovy teorie, kterou jsem v uvedené pasáži pouze shrnul. K tomu možná mohl p. Mikovec něco říci, pokud by chápal alespoň obsah Gouldovy teorie a Dawkinsovu kritiku této teorie. Ještě dále p. Mikovec cituje mé shrnutí Dawkinsova argumentu proti Gouldovi. Co se týče tohoto argumentu, p. Mikovec se nepokouší dokázat, že některé z Dawkinsových premis jsou třeba chybné, nebo že závěr z premis nevyplývá, atp. Nikoli, p. Mikovec pouze konstatuje, že daný argument „není racionální, má působit emocionálně a nevyvrací vůbec nic“, a v samém závěru svého elaborátu jde ještě dále, když tvrdí: Dawkinsovy argumenty „nejsou přínosem, protože to nejsou argumenty“. Vskutku bizarní mínění, neboť každý z odpůrců Božího bludu, kritizuje Dawkinsovy argumenty – zvláště jeho ústřední argument proti „hypotéze boží existence“ –, avšak nikoho z nich nenapadlo popírat, že kniha neobsahuje argumenty žádné. Zde již začínám mít podezření, že p. Mikovec tápe i v tak základních věcech, jako je samotný význam slova „argument“…

Pokud jde o zmínku o mé „neznalosti věci“, není v Mikovcově textu zdaleka ojedinělá. Chci tedy p. Mikovcovi poradit, že chystá-li se příště s někým polemizovat – tj. přispět ke kultivaci žánru polemiky – měl by se obejít bez neustálých poukazů na „nedovzdělanost“, „nevzdělanost“, „jednoznačný důkaz nekompetence“, ale i „buranství“ a ideologické „slouhovství“ apod. svého oponenta. K údajnému „slouhovství“: V uvedených textech, které nebyly psány na něčí objednávku, jak si snad p. Mikovec představuje, jsem čtenáře svými vlastními politickými názory vůbec nezatěžoval. Avšak p. Mikovce zjevně vyprovokuje i jen letmá poznámka o tom, že válka, která rozvrátila bývalou Jugoslávii nebo palestinsko-izraelský konflikt jsou náboženské povahy. Tyto názory však Harris, Hitchens ad. ve svých knihách hlásají z konkrétních důvodů, takže p. Mikovec by udělal nejlépe, kdyby se s těmito důvody nejdříve seznámil, než spustí svůj vodopád nadávek.[3] V každém případě platí nepsané pravidlo, že prostřednictvím nadávek se nepolemizuje, nýbrž pouze dokazuje vlastní arogance. Pokřikování nenahradí argument. A zde jsme opět u té nešťastné argumentace! V závěru předchozího odstavce jsem dostatečně demostroval, že p. Mikovcovi není jasné, co argument a kritická analýza argumentu vůbec jsou. Takže zde stůjž skutečně základní pravidlo pro kandidáty polemiky: Pokud tápete v těchto elementárních věcech, absolvujte nejprve nějaký úvod do neformální logiky (v případě p. Mikovce doporučuji i kurs kompozice).

Předpokládám, že vůči mé „nevzdělanosti“, „nekompetenci“ apod. se má o to více zaskvět vzdělanost p. Mikovce. Nemám zapotřebí si budovat ego osočováním cizích lidí na internetu, a tak snad postačí upozornit, že většina z referencí, kterými p. Mikovec svůj text prošpikoval, odkazuje ke webovým stránkám typu wikipedia, jež jsou povýtce dílem anonymních přispěvatelů. Toto je tedy zdroj vzdělanosti p. Mikovce. Již v době, kdy jsem byl teaching asistent, mi moji profesoři vštípili jedno velmi zásadní pravidlo, kterým se řídím i ve vlastní učitelské praxi: pokud zjistím, že písemná práce některého z mých studentů vychází z wikipedie a podobných zdrojů, její autor je automaticky hodnocen nedostatečně, neboť nepochopil základy odborné práce. Skutečně mě neohromí cut’n’paste pasáží o biblické hermeneutice, když jedním z podstatných rysů nového ateismu je právě teze, že jisté brutální pasáže z Bible či Koránu nelze číst jinak než doslovně. Tak tedy alespoň jeden výmluvný příklad, na který v mých textech pro LN nebylo místo:

Jestliže by tě tajně nabádal bratr tvůj, syn matky tvé, aneb syn tvůj, aneb dcera tvá, aneb manželka v lůně tvém, aneb přítel tvůj, kterýžť jako duše tvá, řka: Poďme a služme bohům cizím, kterýchž jsi neznal ty ani otcové tvoji […] Nepovoluj jemu, aniž ho poslouchej. Neodpustiť mu oko tvé, aniž se slitujež, aniž zatajíš ho, Ale bez milosti zabiješ jej; ruka tvá nejprv na něj bude vztažena, abys ho zabil, a potom ruce všeho lidu. A ukamenuješ jej až do smrti, nebo chtěl odvésti tebe od Hospodina, Boha tvého, kterýž tě vyvedl ze země Egyptské, z domu služby. (5 M 13, 7-10)[4]

Místo citátu slovníkového hesla o biblické hermeneutice by p. Mikovec třeba mohl navrhnout, jak číst uvedenou pasáž z knihy Deuteronomium jinak, než jako Jehovův příkaz ukamenovat jinověrce? Pokud mu připadá, že se z této šlamastyky vykroutí frází o tom, že jde o Starý zákon, kdežto v Novém zákoně je vše v pořádku, dokazuje opět, že nezavadil nejen o Nový zákon, ale ani o knihy Harrise, Hitchense ad., kteří se tímto úhybným manévrem podrobně zabývají. Kromě toho, smyslem bodu (2) – literalismu –, který jsem identifikoval výše, je právě přesvědčení současných ateistů, že biblická hermeneutika a podobné subtility mají zcela minimální vliv na masy věřících, kteří preferují doslovné čtení. To, co ateisté jako Harris míní pokrytectvím tzv. umírněných věřících, je právě přehlížení problematických pasáží v textech, z nichž každé slovo má přece být slovem Božím. Takové přehlížení není principiální odpověď těm věřícím, kteří se třeba rozhodnou uvést příslušný text do praxe. Např. v Afgánistánu je pasáž z Koránu podobná té ze Starého zákona základem pro trest smrti odpadlíkům od islámu. Umírnění křesťané nemají co namítnout vůči této praxi – a nemají ani principiální námitku vůči těm křesťanům, kteří by se zítra rozhodli uvést do praxe příkazy z Deuteronomia. Proto Harris a další ateisté argumentují, že jediné principiální řešení je přestat číst Bibli, Korán apod. knihy jako texty autorizované Bohem (Aláhem, apod.)

            Dále, p. Mikovec mne žádá, abych dodal stránkové odkazy pro některá faktická tvrzení o brutálních, nábožensky motivovaných zákonech, jež platí v některých muslimských zemích. Tyto odkazy nebyly v mých článcích proto, že na rozdíl od p. Mikovce jsem byl, opakuji, omezen limitem 12000 znaků, a kromě toho v novinové recenzi – na rozdíl třeba od odborného časopisu – se úplné odkazy neuvádějí. Všechna uváděná fakta však pocházejí z recenzovaných knih. Mám tedy pro p. Mikovce domácí úkol: ať si sám tato fakta v daných knihách dohledá – to ho alespoň přiměje vzít je poprvé do ruky. Nechce-li se mu do toho, neměl by se veřejně vyjadřovat k jejich obsahu.

            Blížím se k závěru, kde p. Mikovec kdovíproč komentuje i mé poznámky na adresu kritiků ateismu D’Souzy a Eagletona. Vykládám si to tak, že byl-li p. Mikovec už jednou v ráži, musel převrátit vzhůru nohama i tuto část mého článku o „Novém ateismu“. Pokud jde o D’Souzu, prostorové omezení mi zabránilo vyjádřit se k jeho kosmologickým fantaziím,[5] ale i průměrně zkušení čtenáři pochopili, že jsem se proto v „Novém ateismu“ rozhodl akcentovat etické aspekty současné ateistické kritiky. Ad tzv. problém zla: p. Mikovec by si měl nejdříve někde načíst, že se jedná o problém pouze pro teismus, neboť jde o jeden z důkazů proti boží existenci. (Existuje několik standardních antologií.[6] V knize _God, Freedom and Evil[7]_Alvin Plantinga dokonce zavádí termín „ateologie“ pro označení disciplíny, jíž je problém zla ústředním kamenem.) Takže stýská-li si p. Mikovec, že řešení problému zla „nemá ani Tomáš Hříbek“, je to vskutku úsměvný důkaz elementární zmatenosti autora, neboť ani D’Souzu nenapadlo vyžadovat řešení problému zla po ateistech, kteří přece nevěří v existenci všemohoucího a nekonečně dobrotivého Boha, který by mohl a měl chtít zlo eliminovat. V části o Eagletonovi selhala Mikovcova metoda cut’n’paste, takže např. část textu se dvakrát opakuje, a je tu ještě více chyb z nedbalosti než na jiných místech. Nicméně vyjděme z toho, že většina kritiků Eagletovovy knihy Reason, Faith and Revolution,[8] kterou p. Mikovec prokazatelně nikdy neotevřel, se shoduje v názoru, že stvořit si strašáka jménem „Ditchkins“ a pak místo na reálné autory Dawkinse a Hitchense útočit na imaginárního Ditchkinse, je podpásovka. Podle p. Mikovce nám však Eagleton „říká jasně, čemu věří“. Ukáže nám p. Mikovec, jenž si potrpí na přesné reference, kde přesně ve své knize Eagleton deklaruje, že skutečně věří teologii, o jejíž fragmenty se s námi dělí? Kromě toho, nejsem nijak osamocený ve svém názoru, že tato teologie je vágní slovní magie, takže by bylo užitečné, kdyby p. Mikovec, pokud zastává opačný názor, namísto svých obvyklých urážek mě a dalším hlupákům Eagletonovu teologii vysvětlil. Rada, že bych měl „více a lépe číst“, mne od fanouška wikipedie, který nedokázal správně citovat ani titul jedné z Eagletonových raných knih, vyloženě pobavila. Kdyby ovšem p. Mikovec tušil něco o obsahu Reason, Faith and Revolution, shledal by, že s marxistickým irským katolíkem Eagletonem opravdu něco sdílí – a zde p. Mikovcovi děkuji, že mi umožnil si tohoto shodného rysu povšimnout. Narážím na úvodní věty textu p. Mikovce, v nichž jmenuje několik moderních českých spisovatelů, kteří byly katolíky. Tímto se tedy objasňuje Mikovcova obrana náboženství: autor má slabost pro náboženství kvůli tomu, že přinejmenším některá náboženství byla inspirací pro velké kulturní výkony. A nejspíše z podobných důvodů brání náboženství, konkrétně katolicismus, i Eagleton. Je potom pochopitelné, že se zároveň oba jaksi stydí naplno deklarovat svůj teismus – mezi kriticky uvažujícími vzdělanci se dnes něco podobného už skutečně nenosí.[9] Ani Eagleton, ani Mikovec si však neuvědomují, že fakt, že mnozí významní umělci minulosti byli věřící, ani v nejmenším nedokazuje pravdivost ústředních tezí určitého náboženství – tj., že existuje Bůh (nebo Zeus, nebo Baal, nebo Thor), že zázraky se udály tak, jak o tom referuje příslušný posvátný text, atd. –, podobně jako nedokazuje pravdivost fašismu fakt, že někteří dobří spisovatelé byli fašisty. Zhruba toto vzkazuje Eagletonovi Dawkins, jenž rovněž krčí rameny nad Eagletonem deklarovanou sběhlostí v teologii: většina teologů předpokládá, že Bůh existuje, takže tento typ literatury je stěží něco platný, zkoumáme-li pravdivost samotné teze o boží existenci.[10]

            Mohl bych komentovat i zbývající příklady ukvapených soudů, obhroublého šoumenství namísto racionální argumentace, či prostě a krátce elementárního nepochopení textu, z nichž se skládá elaborát p. Mikovce, ale jako ukázka myslím bohatě stačí to, co jsem již uvedl. Nakonec tedy zmíním, že už první věta textu p. Mikovce nedává dobrý smysl, ale podle jednoho z možných čtení se podle tohoto autora dívám na svět „uchem pulitru“. Toto má být zřejmě nařčení z provincialismu. Vzhledem k tomu, že v obou mých textech se zaobírám výhradně názory několika britských a amerických autorů – jejichž perspektiva je mi blízká možná i proto, že jsem v USA mnoho let žil –, neměl bych být obviněn spíše z kosmopolitismu? Tak jako tak, pravda je taková, že jsem v české hospodě život neproseděl, a pivo nepiji téměř vůbec. Takže mně napadá ještě jedno pravidlo korektní polemiky pro p. Mikovce: držte se toho, co je v textu a nespekulujte o životopisných faktech svého oponenta.

[1] V uvedené pasáži shrnuji Dawkinsovu argumentaci z jeho knihy Boží blud (Academia, Praha 2009), s. 81. Dawkinsův ústřední argument proti teze o boží existenci je obsažen až ve 4. kap. Božího bludu.

[2] Viz Gould, S. J., Rocks of Ages: Science and Religion in the Fullness of Life. Ballantine Books, New York 1999.

[3] Doporučuji zvl. Harris, S., The End of Faith: Religion, Terror and the Future of Reason (W. W. Norton & Co., New York 2004), kap. 1 a 3-5, a Hitchens, Ch., God Is Not Great: How Religion Poisons Everything (Hachette Book Group, New York 2008), kap. 2.

[4] Použil jsem textu Bible svaté (Kalich, Praha 1969).

[5] Pro ty, jež se zajímají o D’Souzovy exkurzy do kosmologie, viz D’Souza, D., Křesťanství a ateismus zcela jinak (Ideál, Praha 2009), kap. 11-12. D’Souza zde pouze popularizje argumenty, jejichž serióznější verze vyvrací např. fyzik Victor Stenger ve své knize God: The Failed Hypothesis. How Science Shows that God Does not Exist (Prometheus Books, New York 2007).

[6] Viz např. Rowe, W. L. (ed.), God and the Problem of Evil. Blackwell, Oxford 2001.

[7] Wm. B. Eerdmans Pub. Co., Grand Rapids, Mich. 1977, s. 5-74.

[8] Yale University Press, New Haven 2009.

[9] Někteří „postmoderní“ filosofové, kteří chtějí zachovat něco pozitivního z náboženství, a přitom se nezavázat k přijetí jakýchkoli anachronických teologických dogmat, rozlišuje mezi teologií a onto-teologií, resp. mezi náboženstvím a onto-náboženstvím. Teologie (resp. náboženství) je v pořádku, protože je věcí postoje, emocí, způsobu života; zavrženíhodná je pouze onto-teologie (resp. onto-náboženství) jakožto soubor antikvovaných ontologických tezí. Viz příspěvky v antologii Wrathall, Mark A. (ed.), Religion after Metaphysics (Cambridge University Press, Cambridge 2003). Podobná distinkce je implicitní v „teologických“ spisech Slavoje Žižka, jako je např. The Monstrosity of Christ: Paradox or Dialectic? (s Johnem Milbankem, The MIT Press, Cambridge, Mass. 2009), který je nyní dostupný na stránkách SOKu. Patřím mezi ty, kdo o platnosti uvedené distinkce vážně pochybují, ale toto není místo pro podrobnější diskusi k danému tématu.

[10] Viz Dawkinsova Předmluva k brožovanému vydání Božího bludu, c. d., s. 12-13.