Článek

Jan Keller  Poselství postmoderny. Rozhovor s Janem Kellerem

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Jan Keller (1955), český sociolog, publicista a politik. Vystudoval historii a sociologii na filozofické fakultě brněnské univerzity (1977-1979). Nejprve nastoupil jako interní aspirant ČSAV, poté však pracoval jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně. Ve druhé polovině 80. let získal stipendium francouzské vlády na studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně. V roce 1992 se habilitoval s prací O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu. V roce 1998 stál u zrodu oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, v roce 1999 byl tamtéž jmenován profesorem pro obor sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Oblastmi Kellerova odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Environmentálním tématům se věnuje od počátku 90. let, s jejich popularizací začal na stránkách časopisu Poslední generace (dnes Sedmá generace). Vedle odborných a popularizačních článků publikuje také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a environmentalistiky. V roce 2009 kandidoval neúspěšně do Evropského parlamentu na šestém místě kandidátky Demokratické strany zelených. O pět let později již uspěl, tentokrát ovšem jako lídr kandidátky ČSSD. Působí ve Výboru pro zaměstnanost a sociální věci (EMPL).
Díla: Až na dno blahobytu (1993); Šok z ekologie (1996); Vzestup a pád středních vrstev (2000); Dějiny klasické sociologie (2004); Soumrak sociálního státu (2006); Teorie modernizace (2007); Vědomostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna (2008); Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti (2010).

Anotace

Rozhovor Svatavy Antošové se sociologem Janem Kellerem o jeho knize Tři sociální světy, literatuře, stavu společnosti a Emě Bovaryové.

Jan Keller (nar. 23. 1. 1955 ve Frýdku-Místku), vysokoškolský pedagog, sociolog, environmentalista a publicista, vystudoval dějepis a sociologii na filozofické fakultě v Brně, poté krátce pracoval ve Filozofickém ústavu ČSAV v Praze a následně jako závozník v pivovaru Nošovice a učitel na Střední pedagogické škole v Havířově. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století působil jako odborný asistent, od roku 1992 jako docent a pak profesor sociologie na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2000 je profesorem sociologie na Ostravské univerzitě, v současnosti na katedře společenských věd Fakulty sociálních studií této univerzity. Jako stipendista francouzské vlády absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux (1985), v Aix-en-Provence (1988) a v Paříži na Sorbonně (1992). Přednáší pravidelně na univerzitě v Lille, občas v Poitiers, Trentu a Barceloně. Je autorem řady odborných a popularizačních knih, v nichž se zabývá problematikou racionality moderní společnosti, např. Úvod do sociologie (Slon, 1. vyd. 1992 až 5. vyd. 2004), Nedomyšlená společnost (Doplněk, 1992), Až na dno blahobytu (Hnutí Duha, 1993), Dvanáct omylů sociologie (Slon, 1995), Sociologie byrokracie a organizace (Slon, 1996), Šok z ekologie (Český spisovatel, 1996), Abeceda prosperity (Doplněk, 1997), Sociologie a ekologie (Slon, 1997), Naše cesta do prvohor (Slon, 1998), Vzestup a pád středních vrstev (Slon, 2000), Dějiny klasické sociologie (Slon, 2004), Soumrak sociálního státu (Slon, 2005), Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna (Slon, 2008) – spolu s Luborem Tvrdým, Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti (Slon, 2010) a jiné.

Stává se, že v klasických literárních dílech 19. století nalezne čtenář mnohdy výraznější paralelu k dnešku než v literatuře současné. Soudím, že se to stalo i vám, když jste psal esej Světová banka a Otec Goriot (Salon, literární příloha Práva, 2. 9. 2010). Nebo se mýlím?

Ke klasické literatuře 19. století jsem se vrátil záměrně. V poslední době se zabývám vývojem sociální struktury. Domnívám se, že pouhá sociální nerovnost, která nemusí bránit rozvoji otevřené společnosti, je stále více nahrazována naprostou nesouměřitelností mezi jednotlivci a celými skupinami. Jde o nesouměřitelnost bohatství, moci, vlivu, možností. Taková nesouměřitelnost byla obvyklá v předmoderních nedemokratických společnostech a působila dlouho do 19. století. Romány z té doby ji zachycují až s naturalistickou ostrostí. Dnešní sociologie se však tomuto tématu vyhýbá. Druhý motiv, který mne vede zpět k beletrii 19. století, se týká středních vrstev a jejich mentality. V tehdejší literatuře je zachycen stav, který je pro dnešek stále typičtější: příslušníci středních vrstev mají nejistou pozici, nevědí, kdy klesnou sociálně níže, zároveň si namlouvají, že jejich možnosti jsou ne­­ohraničené. Snadno se jim může stát, že se sociálně propadnou ještě dříve, než si uvědomí, co se s nimi vlastně děje. Přitom si vůbec nedokáží vysvětlit širší okolnosti, které jejich pád způsobily. To, co vypadá jako nečekaná osobní tragédie, přitom bývá v jejich osudu uloženo už od počátku. Prostě ve společnosti nesouměřitelnosti je většina těch drobných už dopředu naprogramována na neúspěch. Posledním hřebíčkem do jejich rakve je, pokud se navíc ještě snaží chovat slušně a ohleduplně vůči druhým. Pak už je jejich osud neodvolatelně zpečetěn.

Nečekala bych, že zrovna vy budete mluvit o jakési předurčenosti… Platí to i obráceně, že ti nedrobní jsou naprogramováni na úspěch? A pokud ano, opravdu na tom nelze nic změnit?

Opravdu se domnívám, že ti nahoře jsou existujícími společenskými mechanismy už dopředu naprogramováni na úspěch bez ohledu na to, jaké jsou jejich skutečné schopnosti. V horních patrech nefunguje společnost výkonu, ať už ho vymezíme jakkoliv, nýbrž společnost děděných privilegií. U nás to není tak patrné, protože naše dnešní „elita“ se teprve vyšvihla (její „výkon“ zde hodnotit nehodlám), a teprve nyní se bu­­de snažit zakotvit svůj úspěch dědičně. Na západ od našich hranic už se jí to podařilo.

Ke druhé části otázky: Netvrdím, že to nelze změnit. Snažím se popsat, jak to je. Domnívám se totiž, že mnoho lidí má ohledně charakteru společnosti, ve které žijeme, velké iluze. Pořád jsou ještě lidé, kteří si namlouvají, že naše společnost odměňuje píli a schopnosti a trestá nemravnost a neschopnost. Knížku Tři sociální světy jsem napsal proto, abych pomohl tyto iluze, jež se staly součástí školních osnov, rozptylovat. Právě romány 19. století nám ukazují, jak je to doopravdy.

Jsou ještě nějaké další společenské jevy, které tehdejší spisovatelé reflektovali, stále tak naléhavé i v současnosti?

Těch jevů je celá řada. Vypadá to, že existuje přímá návaznost mezi gaunerstvím finančních spekulantů typu Ferdinanda du Tillet z Balzacova románu Velikost a pád Césara Birotteaua a těmi, kteří dnes zaplňují burzy a jejichž životní styl i způsob uvažování vylíčil nejnověji Geraint Anderson v knížce Cityboy.

Jiný příklad: Stačí sáhnout po Flaubertově Paní Bovaryové, abychom zjistili, že v polovině 19. století se v Evropě vyskytovaly stoprocentně postmoderní bytosti. Přitom Ema Bovaryová mohla být klidně prababičkou těch, kdo dnes o postmoderně mluví jako o něčem zcela novém a neskutečně originálním.

Ani nynější vlna vypjatého individualismu není nijak původní. Dnešní nezaměnitelní individualisté jen hodně nenápaditě opakují to, čím žil Stendhalův Julien Sorel, ale také třeba Lucien Chardon z Balzacových Ztracených iluzí nebo Frédéric Moreau z Flaubertova románu Citová výchova. Je v nich stejná sociální bezprizornost, stejná pohlcenost vlastními aspiracemi a stejná touha patřit někam výše, která se nakonec promění v prokletí.

No a když si čteme sociologický bestseller devadesátých let 20. století, knihu Společnost zážitků od Gerharda Schulzeho, máme pocit něčeho důvěrně známého. Po chvíli vzpomínání nám svitne, že přesně totéž zachytil sto let před německým sociologem poněkud zajímavějším způsobem Oscar Wilde.

O Emě Bovaryové a její „touze patřit někam výše“ jste napsal (Salon Práva, 21. 10. 2010): „Nezničila ji její záletnost. (…) Zničila ji zoufalá snaha napodobit ty, kteří mohou volání svých tužeb po libosti vyslyšet.“ Můžeme to vztáhnout beze zbytku i na naši současnost? Ptám se proto, že se dost často potkávám s lidmi, pro které je například zdraví a volný čas mnohem větší hodnotou než peníze a vysoké postavení…

To je jistě sympatické, že takové podivíny potkáváte. Když se ale podíváte na údaje o zadlužení domácností (které už dávno překročilo sto miliard korun), zjistíte, že lidé se nezadlužují kvůli tomu, aby mohli ve volném čase číst romány a chodit se svačinou na výlety do přírody. Ničí je dluhy na pořizování laciných atrap toho, co si mohou bez potíží opatřit ti skutečně bohatí – od každodenního konzumu až po atraktivní dovolenou na druhé straně planety. Blíží se svátky vánoční. Uvidíme, jestli letos povedou k hlubšímu přemítání o tom, jak zdravě jsme celý tento rok prožili, anebo zvednou o dalších pár desítek miliard dluhy domácností kvůli nákupu věcí, bez kterých se dá docela dobře obejít.

Když to shrneme: Dá se říct, že sociologie ve srovnání se spisovateli, o nichž se tu bavíme, poněkud selhává?

Sociologie se snaží zjistit, kam společnost směřuje, a nijak zvlášť se jí to nedaří. Naprosto přesně však zachytili směřování společnosti velcí romanopisci, které lze podezřívat z toho, že o to ani příliš neusilovali.

To, co sociologie říká například o sociálním kapitálu, najdeme už v Balzacovi. To, co nám sděluje o úpadku vzdělanosti, se dočteme v Lewisově románu Babbitt. Typickou vlastností sociologie je, že všechno se snaží vyjádřit hodně šroubovaně a nesrozumitelně. Tím teprve má vzniknout dojem té správné exaktnosti. Kdyby sociologové více četli romány, grantové agentury by ušetřily hodně prostředků na výzkumy. Vnímavější čtenář-sociolog by totiž s překvapením zjistil, co všechno už není nutno pracně odhalovat.

Není ovšem sociologie jako sociologie. V té francouzské najdeme vědomí kulturních a historických souvislostí často živě přítomné. V anglosaské po něm zpravidla pátráme marně. Je příznačné, že česká socio­logie se nechává inspirovat anglosaskou, zatímco tu francouzskou prakticky vůbec nezná a nezajímá se o ni.

Kam tedy společnost směřuje? Nazpět do předmoderní nedemokratické éry?

Nejsem prorok ani prognostik. Ostatně prognostické ústavy už byly všude ve světě zrušeny, protože nikdy na nic nepřišly. Všichni se shodují jen v tom, že tolik nejistoty ohledně dalšího vývoje, jako zažíváme dnes, tu v moderní společnosti bylo snad naposledy ve třicátých letech 20. století. Osobně se domnívám, že možností společenského uspořádání není zase tak mnoho. Proto je pravděpodobné, že po selhání toho současného nás čeká návrat k něčemu, co tady už bylo. Například právě návrat od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti pozic a šancí. Nezapomínejme, že většinu dějin tvoří různé obměny feudálního zřízení. Feudalismus neznamená zdaleka jen to, že po cestách jezdí rytíři v brnění a na hradech straší bílé paní. Feudalismus především znamená, že společnost se dělí do tří naprosto nesouměřitelných sociálních světů. Úplně nahoře stojí ti, kdo jsou natolik mocní, že jsou schopni nejen ochránit sami sebe, ale poskytují ochranu i svým klientům, tedy těm, kdo jim mohou právě za tuto ochranu poskytnout nějakou protislužbu. Zcela dole jsou pak ti, kteří žádnou protislužbu poskytnout nemohou, proto nikomu nestojí za to, aby je ochraňoval. Domnívám se, že podobné struktury se v naší společnosti už vynořují.

Souvisí tento vývoj nějak se „soumrakem sociálního státu“, jak jste nazval svou knihu z roku 2005? A je zmenšování či dokonce mizení sociálního státu, kterého jsme teď v Evropě svědky, příčinou tohoto vývoje, nebo jeho důsledkem?

Souvisí to velice úzce. Sociální stát ochraňoval lidi před sociálními riziky i v případě, že nikomu nemohli protislužbu nabídnout. V tom byl jeho jedinečný univerzálně lidský obsah.

Každý měl právo na základní ochranu, i když se za ni nemohl nijak odvděčit. Krize sociálního státu znamená, že toto právo je zpochybněno. Pokud nemáte co nabídnout, klesnete na dno a ti ostatní na vás budou pohlížet, jako kdybyste měli lepru. Budou se snažit vás internovat – tím to pro ně skončí.

Takže i to, že žijeme v demokracii, kde by nemělo být možné zavřít někoho bezdůvodně do vězení či proti jeho vůli kamkoliv jinam, se jeví jako pouhá iluze?

Ve Třech sociálních světech obsáhle referuji o pracích Loica Wacquanta, francouzského sociologa, který žije a bádá dlouhodobě ve Spojených státech. Přesvědčivě dokládá, jak se tam od osmdesátých let 20. století stal hlavním typem sociálního bydlení kriminál. Mám pocit, že někteří naši veřejní činitelé museli Wacquantovy knihy velice bedlivě studovat a že nám brzy ukáží, co se z nich naučili.

Když ale čtu vaše knihy, vychází mi z toho, že se chce globalizovaný kapitál zbavit nejen sociálního státu, nýbrž státu vůbec…

Máte naprostou pravdu. Globalizovaný kapitál odepsal nejen stát, ale také střední vrstvy. Snaží se přitom zabít dvě mouchy jednou ranou. Stát chce miniaturizovat do podoby, kdy financování jeho zbytků dokáží zajistit právě jen střední vrstvy, nikoliv ti nejbohatší, či dokonce velké firmy. Ti budou mít už trvalé daňové prázdniny. Dosáhne se tím dvojího: stát zůstane slabý a bezmocný a střední vrstvy se budou v existenčních obavách stavět proti těm zcela dole, které budou vinit ze svých potíží. Jednou to budou Romové, jindy staří lidé, opět jindy nezaměstnaní nebo bezdomovci. Viníků bude tolik, že nikoho nenapadne, že problém tkví v něčem jiném – ani ne tak v tom, na koho se platí, ale mnohem více v tom, kdo platit přestal. Horní vrstvy tak mohou dávkovat nenávist středních vrstev vůči těm dole přímo s vědeckou přesností.

Lze se vůbec s globalizovaným kapitálem „utkat“ na národní úrovni?

Národní státy, především ty trpasličí na­­šeho typu, nemají žádnou šanci. To je ten hlavní důvod, proč jsem přesvědčeným stoupencem sjednocení Evropy. Ne proto, že bych měl iluze o úřednících v Bruselu, ale proto, že to je minimální platforma, na které se lze pokusit čelit nájezdům globalizovaného kapitálu. I když mám ke způsobu, jakým Evropa funguje, spoustu výhrad, jinou takovou platformu nikde nevidím.

Jak z toho ven, aby nepřibývalo otců Go­­riotů, umírajících v bídě a zapomnění, a aby se takový stav nestal masovým, čili zcela normálním a běžným jevem?

Chcete po mně odpověď na otázku, kterou není dnes schopen nikdo zodpovědět. Žádný z nositelů Nobelových cen za ekonomii, nikdo z těch, kdo si hrají na velké sociology a politology, žádný dobře placený myšlenkový kolos, česky think-tank. Politici a jejich poradci pak už vůbec ne. Vaše otázka mi tedy neobyčejně lichotí, leč nemohu se zbavit dojmu, že mne poněkud přeceňujete. Nemám po ruce nic než víru v to, že pokud se člověk snaží věci poznat, může se mu to podařit. A pokud přesvědčivě sdělí ostatním, v čem je problém, může je inspirovat k tomu, aby s tím něco dělali. Snažím se o obojí, ale opravdu nevím, jestli principy, na nichž stálo osvícenství, v dnešní „postmoderní době“ ještě vůbec platí. Postmoderna nás přece učí, že pravda neexistuje a že druzí jsou natolik rozumní, že mají úplně jiné priority, než se po ní pídit. Pokud skutečně žijeme v době postmoderní, pak otců Goriotů bude přibývat geometrickou řadou. Někdy mám pocit, že to je to pravé poselství postmoderny.

Nechci po vás recept na šťastnou bu­­doucnost, ale jen konkretizovat ono neurčité „aby s tím něco dělali“. Co by to mělo být, když jít k volbám nestačí? Demonstrace, stávky, blokády rafinérií jako nedávno ve Francii? Jak dosáhnout obnovení mechanismu, aby „ti dole“ stáli zase „těm nahoře“ za ochranu, jako tomu bylo v oněch výjimečných poválečných desetiletích, o kterých se zmiňujete zejména ve Třech sociálních světech?

Nemám jiný recept, než že by se měly spojovat skupiny se společnými zájmy a koordinovat svůj tlak. Například drobní podnikatelé mají velice podobné zájmy jako zaměstnanci veřejného sektoru. Po­­třebují, aby lidé měli peníze na živobytí a nemuseli rostoucí část příjmů odkládat jako rezervu na stáří, na dobu nemoci, na studium potomků, na dobu, kdy přijdou o práci. Odkládání peněz do těchto dalších fondů slouží jenom finančně nejsilnějším skupinám a poškozuje stejně tak zaměstnance jako drobné výrobce a prodejce. Dnes jsme svědky toho, že skupiny se společnými zájmy jsou štvány proti sobě, aby se ten třetí nahoře mohl smát. Je třeba naopak spojit podnikatele a zaměstnance nižších a středních úrovní, aby toho nahoře (spekulativní finanční kapitál) a ty, kdo na něm parazitují, smích přešel. Dnes jsou z každé stovky dolarů, které se obracejí na světových burzách, pouze dva dolary podloženy prací anebo poskytnutou službou. Zbytek jsou fiktivní peníze sloužící ke spekulacím. Jestliže se to nezmění (například radikálním zdaněním spekulativního kapitálu), pak to skončí katastrofou. Dříve, než si myslíte.

Ještě k té narůstající nejistotě a paralele s třicátými lety minulého století: V co vyústily, víme všichni. Už jsem slyšela nejedno varování, že se to může opakovat a že světová válka dokonce může být jediným řešením všech krizí, souvisejících ve své podstatě s přelidněním.

To, co se děje, není důsledek přelidnění. Házet vinu na masy chudých lidí je sice pohodlné, ale zavádějící. Dnešní krize je, zjednodušeně řečeno, důsledkem toho, že příjmy 90 % lidí ve vyspělých zemích už zhruba 30 let stagnují, zatímco ti, kdož disponují všemi prostředky, mohou ty vlaky peněz uplatnit k získávání dalších peněz nejsnáze výrobou a prodejem zbraní a finančními spekulacemi. Zhruba 95 % bohatství vytvořeného ve Spojených státech od počátku osmdesátých let minulého století si přisvojilo 5 % nejbohatších Američanů. Museli pak vymyslet spekulativní prodeje domků a dalších věcí chudým, protože skutečně solventní poptávka prakticky nevzrostla. No a teď to prasklo. Řešit se to má tím, že se na propady bank složí daňový poplatník, tedy především střední vrstvy, aby ti, co to provedli, měli zase s čím spekulovat.

 

Pojďme zpět k literatuře. Jak se v těchto souvislostech mění její sociální funkce? Nedochází k jejímu oslabování?

Až na výjimky dnes mladí lidé prakticky nečtou. Někteří z nich se na internetu chlubí, že do svých dvaceti let nepřečetli jedinou knihu. Nechci moralizovat, dobře si vzpomínám, že počátkem sedmdesátých let jsem na gymnáziu se svými dvěma romány přečtenými každý týden (o prázdninách toho bylo pochopitelně více) působil jako naprostý exot. Také v minulosti, kterou pamatuji, četli mnozí knížky jenom z donucení. I nyní existují mladí, kteří čtou s chutí a skvěle se v literatuře orientují. Patří jim za to obdiv. Pokud by v naší generaci byla možnost sledovat na monitoru ve dne v noci tolik vzrušujících bojových her, působil bych tehdy jako exot ještě mnohem výrazněji. Je hezké, že i dnes se najdou lidé, kteří čtou, i když vše ve společnosti je od toho odrazuje a sugeruje jim, že tím jen neproduktivně plýtvají časem, který jak víme, znamená peníze.

Nicméně ti, co nečtou, tak možná činí pro­­to, že v knížkách, které přece jen ně­­jakým omylem otevřeli, nenašli to, co by je dokázalo oslovit… Performer a spisovatel Milan Kozelka v rozhovoru pro Tvar č. 16/2010 charakterizo­val současnou českou literaturu jako „obsahově beznadějně prázdnou“.

K Milanu Kozelkovi se vyjadřovat nebudu, má na mne špatný vliv. Zrovna jsem se vrátil z konference v Kolíně nad Rýnem. Cestou tam jsem četl jeho skvělý text Bez adresy, s deštěm v patách. Vůbec jsem si pak pobyt v Kolíně nedokázal vychutnat, všechno tam na mne padalo. Kdybych si cestou četl něco z běžné současné české prózy, hlavně té zfilmované, mohl jsem si konferenci užít se vším všudy.

Nejde o Milana Kozelku, ale o to, jestli literatura nějakým věrohodným způsobem odráží to, čím skutečně žijeme… Co jste v době svých studií četl vy a proč?

Už na základní škole jsem přečetl zhruba šedesát centimetrů tlustou řadu knih Aloise Jiráska. Na škole střední jsem se snažil přečíst doporučenou literaturu a dělal jsem to důkladně. Protože jsem se po čtyři roky nevěnoval prakticky ničemu jinému a protože jsem to stejně všechno přečíst nestihl, mohu zodpovědně tvrdit, že osnovy byly tehdy přehnané. Chtěl jsem jít studovat češtinu a dějepis, proto ta soustavnost. Před přijímačkami v roce 1974 jsem se ovšem nepřímo dozvěděl, že všechna místa na tuto kombinaci jsou již dopředu obsazena potomky rodin významnějších, než je ta moje. Možná to nebyla ani pravda, ale neriskoval jsem. Říkalo se tehdy, že volný je dějepis v kombinaci se sociologií. O sociologii jsem do té doby neslyšel, ale vidina studia dějepisu zvítězila. Tak se ze mne stal aspoň sociolog, když už nejsem češtinář.

A jak byste tedy – jako sociolog – popsal vývoj postavení spisovatelů ve společnosti od dob kritického realismu až po postmodernu?

Myslím si, že postavení spisovatelů se nijak nemění, a opět je popsal už Balzac ve Ztracených iluzích. Těm, kteří jsou ochotni produkovat na objednávku brak, se daří docela dobře a nakladatelé se o ně rvou. Ti, kteří by chtěli jít hlouběji, si koledují o nezájem. Těžko dodat něco nového ke slovům novináře Lousteaua: „Nakladatelé váš rukopis buď prodají, nebo neprodají. Kniha pro ně znamená riskovat kapitál. Čím je kniha krásnější, tím menší je naděje, že půjde na odbyt.“

Jinak je postavení spisovatelů podobné jako postavení intelektuálů obecně. Na rozdíl od finančních analytiků, meteorologů a „kreativců“ reklamy vám stěží mohou po­­­radit něco praktického a využitelného. V podstatě to jsou tedy darmožrouti. Potěšit je může jen to, že do kategorie darmožroutů se v nynější vládnoucí optice spolu s nimi propadá stále větší a větší část společnosti. Oproti svým předchůdcům se tak aspoň ne­­musí cítit osaměle.

Existuje dnes nějaká přímá úměra mezi stavem společnosti a literaturou, která za tohoto stavu vzniká? Lze v současných literárních dílech (podobně jako v těch z 19. století) nalézt přesahy do bu­­doucna, nebo naopak tak daleko nevidí?

Musím se přiznat, že současnou literaturu znám mnohem méně než tu klasickou. Seznamuji se s ní jenom letmo. Například filmová zpracování současných českých li­­terárních děl znám jen jaksi proti své vůli. Oblažují mne tím řidiči, když jezdím autobusem učit po Evropě, anebo v létě na dovolenou. Zpravidla mi to dokáže úvod a závěr dovolené pokazit. Nechci generalizovat, nicméně z toho, co jsem poznal, jsem si odvodil, že literatura klasická by pro mne mohla být přínosnější. Řeknu to ještě jinak: Pokud se chceme účastnit na zastírání skutečného stavu věcí a odvracení pozornosti od opravdových problémů, nemusíme se kvůli tomu věnovat soustavné četbě současné literatury. Úplně stačí sledovat současnou produkci sociologickou. Ve srovnání s prózou v ní chybějí pouze obscénní a pornografické pasáže – i když jak se to vezme…

Zeptám-li se vás, k čemu je socio­logie, která zastírá pravý stav věcí, budete kontrovat otázkou: A k čemu je taková literatura?

Sociologické a beletristické knihy, které zastírají pravý stav věcí, jsou užitečné pro mocenskou elitu, a proto budou i nadále (i když spoře) financovány. Nestačí společnost jen nespravedlivě uspořádat; ještě tady musí být jednak někdo fundovaný, kdo vás bude přesvědčovat, že takhle je to nejlepší, jednak někdo talentovaný, kdo vám to navíc umělecky ozvláštní, abyste z toho měli ten správný požitek.

Připravila Svatava Antošová
Vyšlo ve _Tvaru _č. 20/2010