Článek

Alain Badiou  Znovuzrození dějin

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Alain Badiou (1937), francouzský filosof, spisovatel a politický aktivista. Narodil se v Maroku. V letech 1957-1961 absolvoval École Normale Supérieure, kde se pak roku 1967 připojil ke studijní skupině organizované Louisem Althuserem. Byl rovněž ovlivněn psychoanalytikem Jacquesem Lacanem a stal se členem ediční rady Cahiers pour l’Analyse. Studentské nepokoje z května 1968 posílily jeho vztah k radikální levici. Stal se členem Union des communistes de France marxiste-léniniste, maoistické organizace založené na konci roku 1969. Zároveň začal vyučovat na tehdy založené Univerzitě Paris VIII/Vincennes-Saint Denis, kde vedl prudké debaty s Gillem Deleuzem a Jean-François Lyotardem, jejichž myšlení považoval za deviaci Althusserova marxismu. Od osmdesátých let se koncentruje na propracovávání své vlastní filosofie. Historicko-kontextuálním východiskem této filosofie je kritika platforem, které Badiou zahrnuje pod pojem “demokratický materialismus”: poststrukturalismu, kritické teorie, analytické filosofie, neopragmatismu a cultural studies. V opozici k jim společné tezi, že neexistuje nic než “těla a jazyky”, proklamuje svoji “materialistickou dialektiku”, podle níž existují navíc pravdy. „Ty jsou historicky podmíněné, a přesto přesahují fakticitu daných podmínek.” Transcendování určité situace coby empiricky podchytitelné strukturované mnohosti nazývá Badiou “Událostí”. Transcendovanou situací přitom může být situace v některé ze čtyř domén ducha, od nichž se filosofie - coby režim “událostní” - odráží jakožto od svých podmínek - “generických procedur”: od vědy, umění, politiky a oblasti lásky. Vedle Althussera a Lacana ovlivnila Badioua velmi významně teorie množin Paula Cohena.
Díla: Teorie subjektu (1982), Bytí a Událost (1988), Manifest za filosofii (1989, čes. 2014), Etika (1993), Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu (1997, čes. 2010), Logiky světů (2006)

Anotace

Co se to děje? Čeho jsme to zpola fascinovanými, zpola znechucenými svědky? Dalšího trvání opotřebovaného světa, ať to stojí, co to stojí? Krizí, které prospívají světu, mučenému jejich vítězným šířením? Konce tohoto světa? Příchodu jiného světa? Co se to s námi na počátku století děje – je to něco, co snad dosud nemá jasné pojmenování v žádném ze známých jazyků? Alain Badiou podává filosofický rozbor současného stavu společnosti.

The Rebirth of History: Times of Riots and Uprisings

Verso, Londýn, New York, 2012

Přeložil Miloslav Formánek

 

Obsah

 

  1. Kapitalismus dnes
  2. Bezprostřední povstání (riot)[1. Pojem „riot“ má Velkém anglicko-českém slovníku K.Haise a B.Hodka (Academia, Praha 1984) řadu významů: mj. neovládnutelný výbuch (např. emocí), sběh, srocení lidu, bouře, nepokoj, nepokoje, výtržnost, demonstrace s výtržnostmi a také povstání. Při překladu nelze odstíny, které dokreslují obsah tohoto pojmu, pojmem povstání vyjádřit, čtenář by je ale měl mít na mysli. Autor navíc používá i další pojmy: „uprising“ a „rebellion“ (poslední lze bez dalšího konec konců ztotožnit s pojmem rebelie). Reálný obsah událostí, popisovaných pojmem „uprising“, se však od povstání buď vůbec nebo příliš neliší. (Poznámka překladatele MF)]
  3. Latentní povstání
  4. Historické povstání
  5. Povstání a Západ
  6. Povstání, událost, pravda
  7. Událost a politická organizace
  8. Stát a politika: identita a rodovost (genericity)
  9. Shrnutí doktríny
  10. Na závěr (s básníkem)

 

Přílohy:

  1. Tunisko a Egypt: Univerzální význam vzbouření lidu
  2. Krátký dialog o dnešních časech

 

Úvod

Poraďme se s naším panstvem: s diskrétními bankéři; mediálními hvězdami; nerozhodnými představiteli velkých komisí; s mluvčími mezinárodního společenství“; horlivými prezidenty; novými filozofy; s vlastníky továren a statků; s burzovními makléři a správními radami; se žvanivými opozičními politikáři; s městskými a provinčními veličinami; s ekonomy vyznávajícími růst;  se sociology zabývajícími se občanstvím; s experty na všechny druhy krizí; s proroky „střetu civilizací“; s náčelníky policie, spravedlnosti a systému „kázeňství“; s daňovými poradci; s plánovači produktivity; s předními vydavateli seriózních novin; se správci lidských zdrojů; s lidmi, kteří si o sobě myslí, že jejich názor je hodný pozoru; s lidmi, kteří budou, bez ohledu na ostatní, vždycky jednat správně. Co o tom asi řeknou všichni tito vládcové, všichni tito tvůrci veřejného mínění, všichni tito vedoucí činitelé, všichni tito směšní kejklíři a tyrani?

Všichni říkají, že se svět mění závratným tempem, a jestliže nemáme riskovat zruinování či smrt (pro ně to znamená totéž), musíme se těmto změnám přizpůsobit nebo zůstaneme v tomto daném světě pouhými stíny sebe sama. Že bychom se tudíž měli energicky a bez reptání angažovat v neustálých změnách. V daném drsně konkurenčním světě, který nás denně konfrontuje s různými výzvami, musíme slézat strmý sráz produktivity, redukovat rozpočty, zavádět technologické inovace, přispívat k dobrému zdraví našich bank a prosazovat pružnost v práci. Veškerá soutěživost je svou podstatou rozmarná, či hravá. Krátce řečeno, musíme tvořit takovou složku, která se po boku dnešních šampiónů (německé jedničky, thajského outsidera, britského veterána a nově nastupující Číny, nemluvě o stále statných yankee atd.) konečně zbaví starých návyků a nikdy se nebude courat vzadu za stádem. A tak každý musí šlapat: modernizovat, reformovat, měnit se! Co nemohou politici, kteří se v této kampani courají, pominout, když prosazují reformy, změny, novinky? Argument mezi vládou a opozicí často nabývá takovéto formy: To, co říkají jiní, nepředstavuje reálnou změnu. Je to jen chatrně vyspravený konservatismus. Já reprezentuji skutečnou změnu! Musíš mne pouze pozorně vnímat, abys to pochopil. Já reformuji a modernizuji; nové zákony se řinou každý týden – bravo! Rozejdi se s rutinou! Pryč se starým!

Takže se měňme.

Co ale ve skutečnosti měnit? Jestliže má být změna permanentní, pak by její směr měl být zřejmě konstantní. Všechna opatření, která nám diktuje ekonomická situace, jsou uváděna jako naléhavá. Znamená to, že bohatí mohou nadále bohatnout, přičemž platí méně daní; že pracovní síly v podnicích mohou být redukovány pro častou nadbytečnost a prostřednictvím extenzivní restrukturace; že vše, co je veřejné, může být privatizováno a nepřispívat tak koneckonců k veřejnému blahu (což je ostatně v přesném slova smyslu „anti-ekonomická“ kategorie), ale k blahobytu bohatých a k udržování (běda – draze!) střední třídy, která tvoří rezervní armádu bohatých; že mohou být školství, nemocnice, bydlení a komunikace – tyto čtyři pilíře uspokojivého života pro všechny – zprvu  regionalizovány (což je krok vpřed), a pak vystaveny konkurenci (což je kritické opatření) a nakonec předány trhu (což je opatření rozhodující), s tím, že místa a zdroje, kde a prostřednictvím kterých jsou bohatí a skoro-bohatí vychováváni, ošetřováni, a s jejichž pomocí se zabydlují a dopravují, si nelze plést s těmi místy a zdroji, kde o jejich dosažení bojují chudí a jim podobní; takže zahraničním pracovníkům, kteří tu často žijí a pracují po desítky let, mohou být jejich práva redukována na minimum, jejich děti se stát terčem, jejich statutární dokumenty rušeny, musí snášet urputné a nevázané kampaně o „civilizaci“ a o „našich hodnotách“ namířené proti nim; takže zvláště mladé dívky mohou vyjít na ulici pouze s nezahalenou hlavou a také ostatní musí být pamětlivi toho, že musí dokládat svou „sekularitu“;  takže duševně nemocní mohou být vězněni do konce svého života; takže nespočetná sociální „privilegia“, na jejichž základě nižší třídy ztučněly, mohou být štvána a lovena; takže mohou být po celém světě, zvláště v Africe, vysazovány krvavé vojenské expedice, aby byl posílen respekt k „lidským právům“ – tj. k právům mocných podvádět státy, dosazovat k moci (prostřednictvím kombinace násilné okupace a fantomu „voleb“) zkorumpované sluhy, kteří předávají veškeré zdroje země shora uvedeným mocným za nic. Ti, kdož z jakéhokoliv důvodu a nečekaně vystoupili proti kouskování své země, proti jejímu drancování mocnými pod vlajkou „lidských práv“, včetně těch, kdož v minulosti posloužili „modernizaci“ a byli oddanými sluhy, budou postaveni před tribunál modernizace a pokud možno oběšeni.

Taková je konstantní pravda o „změně“, o aktuálnosti „reformy“ a konkrétní dimenze „modernizace“. Takový je, podle našeho panstva, zákon světa.

Smyslem této stručné knížky je oponovat tomuto názoru způsobem, který může být shrnut do tří bodů.

1.                         Pod rubrikou střídající „modernizaci“, „reformy“, „demokracii“, „Západ“, „mezinárodní společenství“, „lidská práva“, „sekularismus“, „globalizaci“ a různé jiné pojmy, nejde o nic jiného než o historický pokus o bezprecedentní regresi, se snahou vytvořit situaci, v níž vývoj globalizovaného kapitalismu a akce jeho politických služebníků odpovídají normám, do nichž se přebarvuje éra liberalismu poloviny 19. století, tj. neomezené moci finanční a imperiální oligarchie a upravuje výkladní skříň parlamentní vlády, složené (jak uváděl Marx) z „vykonavatelů vůle kapitálu“. V tomto smyslu vše, co bylo objeveno za existence organizačních forem dělnického hnutí, komunismu a reálného socialismu mezi rokem 1860 a 1980 a využito v celosvětovém měřítku, a co zatlačilo liberální kapitalismus do defenzívy, musí být nemilosrdně zničeno a hodnotový systém imperialismu – velebené „hodnoty“ – osvěženy. Takový je, mimochodem, výhradní, obsah „modernizace“.

2.                        V daném momentu jde ve skutečnosti o prvá nakročení globálních lidových vzpour[2. Pojem „uprising“ se ve Velkém slovníku…. překládá jako povstání, vzpoura, revolta. V daném případě volím překlad „vzpoura“, či „vzbouření“odvolávám se ale na ambivalenci tohoto pojmu, jak se na ni upozorňuje v poznámce č. 1.  (Pozn. překladatele MF)] proti této regresi. Ačkoli až dosud zaslepených, naivních, rozptýlených a postrádajících vlivnou koncepci či trvalou organizaci; v tom se přirozeně podobají prvým pozdvižením[3. Autor tu použil pojem „insurrection“, překládaný jako pozdvižení, povstání, vzpoura, rebelie. Smyslu argumentace nejspíše odpovídá pojem „pozdvižení“.] dělnické třídy v devatenáctém století. Navrhuji tudíž, abychom hovořili o tom, že se nalézáme v čase povstání (riots), přičemž dává o sobě znát a nabývá tvaru znovuzrození Dějin, které se staví proti pouhému jednoduchému opakování toho nejhoršího. Naše panstvo to ví lépe než my: potají se třesou a připravují si svou zbrojnici, jak ve formě právního arzenálu, tak bojových jednotek (komand), pověřených udržovat na planetě pořádek. Naléhavou potřebou je rekonstruovat či vytvořit náš vlastní arzenál.

3.                        Aby tento moment nevázl v sice úžasné, ale porážené masové mobilizaci či v nekonečném oportunismu „zastupitelských“ organizací, ať již zkorumpovaných odborů nebo parlamentních stran, musí být znovuzrození Dějin také znovuzrozením Ideje. Jedinou Ideou schopnou čelit zkorumpované, neživotné verzi „demokracie“, jež se stala praporem legionářů kapitálu, stejně tak jako jím jsou rasová a nacionalistická proroctví malého (petty) fašismu, kterému poskytuje místní příležitosti krize, je idea Komunismu, revidovaná a podporovaná na základě toho, co nás duchovní různorodost těchto povstání, jakkoli křehká, učí.

 

1.

Kapitalismus dnes

 

Jsem často kritizován, a to i z „tábora“ potenciálních politických přátel, že neberu v úvahu charakteristiky současného kapitalismu, že nenabízím jeho „marxistickou“ analýzu“. V důsledku toho je pro mne údajně komunismus éterická idea; koneckonců jsem údajně idealista, který není zakotven v realitě. Navíc jsem netečný vůči úžasným mutacím kapitalismu, mutacím, které nás zmocňují nadšenými slovy hovořit o „postmoderním kapitalismu“.

Například, v průběhu mezinárodní konference o ideji komunismu, Antonio Negri – byl jsem (a zůstávám) velice potěšen tím, že se jí zúčastnil – na mne veřejně ukázal jako na příklad těch, kteří prohlašují, že jsou komunisté, aniž by současně byli marxisty. Krátce jsem na to odpověděl, že je to lepší než prohlašovat se za marxistu, aniž bych byl současně komunista. Protože je obecně uznáváno, že marxismus spočívá v tom, že připisuje rozhodující úlohu ekonomice a společenským rozporům, které na jejím základě vznikají, kdo dnes není marxista? Nejpřednější „marxista“ je naše panstvo, které se klepe strachy a shromažďuje po nocích, jakmile zakolísá akciový trh, či se propadá míra růstu. Na druhé straně, vyslovte před nimi slovo „komunismus“ a vyskočí a budou vás považovat za kriminálníky.

Na tomto místě, aniž bych se zabýval svými oponenty a rivaly, bych rád řekl, že já jsem také marxista – naivně a úplně a tak přirozeně, že to není třeba opakovat. Má současný matematik váhat při demonstrování věrnosti Eukleidovi či Eulerovi? Skutečný marxismus, který je totožný s racionálním politickým bojem za rovnostářskou organizaci společnosti, nepochybně vznikl kolem roku 1848 s Marxem a Engelsem. Avšak činil další pokroky, s Leninem, Mao a několika dalšími. Byl jsem vzdělán v tomto historickém a teoretickém učení. Domnívám se, že si jsem dobře vědom problémů, které byly vyřešeny a kde nemá smysl začínat s přezkoumáváním; a problémů, které zůstávají mimořádné a které na nás požadují radikální korekci a činorodou invenci. Každé živé vědění sestává z problémů, které jsou či musí být konstruovány či rekonstruovány, nikoli z opakujících se popisů. Marxismus tu není výjimkou. Není ani odvětvím (součástí) ekonomiky (teorie výrobních vztahů), ani odvětvím sociologie (objektivní popis „společenské reality“), ani filozofie (dialektická koncepce rozporů). Zopakujme, že jde o uspořádané vědění o politických prostředcích, které jsou nezbytné k překonání existující společnosti a nakonec k uskutečnění rovnostářského, racionálního tvaru kolektivní organizace, jejíž jméno je „komunismus“.

Rád bych však dodal, že pokud jde o „objektivní“ data o současném kapitalismu, skutečně si nemyslím, že jsem špatně informován.  Globalizace? Relokace početných sídel průmyslové výroby do zemí s nízkými náklady na mzdy a autoritářským politickým režimem? Přeměny v našich starých rozvinutých zemích v průběhu 80. let z centrálně řízené ekonomiky, s postupným vzrůstem dělnických mezd a se sociální redistribucí organizovanou státem a odbory, v liberální ekonomiku, integrovanou do globálního trhu a tudíž orientovanou na export, specializaci, privatizaci zisků, socializaci rizik a předpokládaný vzrůst nerovností na celé planetě? Velice rychlá koncentrace kapitálu pod vedením kapitálu finančního? Využití nových prostředků, čímž se podstatně zvyšuje zprvu rychlost oběhu kapitálu a následně i komodit (zevšeobecnění letecké dopravy, všeobecná telefonizace, finanční mašinérie, internet, programy umožňující přijímat okamžitá rozhodnutí)? Sofistikace spekulací díky novým derivačním produktům a subtilní matematice rizikových kombinací? Nápadný úpadek venkova a celkové rurální organizace společnosti v našich zemích? A jako výsledek, absolutní imperativ vzrůstu městské maloburžoazie jako pilíře existujícího sociálního a politického režimu? Rozsáhlé vzkříšení přesvědčení, starého jako Aristoteles, v prvé řadě mezi mimořádně bohatou velkoburžoazií, že střední třídy jsou alfou a omegou „demokratického“ života? Boj na celé planetě, někdy zahalený a někdy mimořádně násilný, v zájmu toho, aby byl zajištěn levný přístup k surovinám a zdrojům energie, zvláště v Africe – kontinent všech variant „západního“ olupování a v důsledku toho i zvěrstev? Znám to všechno velice dobře, jako vpravdě každý.

Problém je, zda se toto anekdotické kompendium rovná „postmodernímu“ kapitalismu, novému kapitalismu, kapitalismu, který je hoden vytoužených přístrojů  Deleuze a Guattariho, kapitalismu, který sám od sebe generuje nový druh kolektivního chápání, který vyvolává vzrůst dotud utlačované konstituční moci, kapitalismu, který vytváří kolem staré moci by-pass, kapitalismu, který proletarizuje zástupy a vyděluje z maloburžoazie pracovníky s imateriálním intelektem – krátce, kapitalismu, jehož je komunismus bezprostředně pravým opakem, kapitalismu, jehož subjekt je v podstatě stejný jako u latentního komunismu a který podporuje jeho paradoxní existenci. Kapitalismus v předvečer proměny v komunismus.  Taková je pozice Negriho, řečeno stručně ale jasně. Avšak obecněji je to pozice všech těch, kteří jsou fascinováni technologickými změnami a pokračující expanzí kapitalismu v průběhu posledních třiceti let a kteří, ošáleni dominantní ideologií („všechno se neustále mění a my se štveme, abychom byli na úrovni této pamětihodné změny“), si představují, že jsou svědky podivuhodného postupu Dějin – ať už bude posouzení konečné povahy tohoto úžasného dějinného postupu jakékoli.

Moje pozice je přesně opačná: současný kapitalismus nese všechny rysy klasického kapitalismu. Přidržuje se přesně toho, co se od něho očekává, jestliže není jeho logika zpětně napadána rozhodnou, místně vítězící třídní akcí. Pokud jde o rozvoj kapitalismu, vezměme Marxovy předvídavé kategorie a uvidíme, že právě nyní je jejich průkaznost ověřována naplno. Nemluvil Marx o „světovém trhu“? Co však byl světový trh v roce 1860 ve srovnání s tím, čím je dnes, a jemuž se lidé marně snaží porozumět tím, že jej přejmenovávají na „globalizaci“? Nepojal Marx myšlenku o neodvratném charakteru kapitalistické koncentrace? Jakého rozsahu tato koncentrace dosáhla? Jaká byla velikost firem a finančních institucí v době, kdy ji vyslovil, ve srovnání s monstry, jež vyvstávají každý den s novými fúzemi? Pro Marxe bylo dávno zjevné, že zemědělství zůstává charakterizováno systémem rodinných farem, přičemž ohlašoval, že koncentrace bude nesporně pozemkové vlastnictví ovlivňovat. Dnes však víme, že ve skutečnosti podíl populace žijící ze zemědělství, je v tak zvaných rozvinutých zemích (těch, ve kterých se imperiální kapitalismus nekontrolovaně ustavil), abychom tak řekli, nevýznamný. A jaká je průměrná velikost pozemkového vlastnictví dnes, ve srovnání s onou dobou, kdy zemědělství reprezentovalo 40 % veškeré populace Francie? Marx přesně analyzoval nevyhnutelný charakter cyklických krizí, které ozřejmují, inter alia, absolutní iracionalitu kapitalismu, stejně tak, jako donucovací charakter imperiálních aktivit a válek. V průběhu jeho života potvrzovalo jeho analýzu několik velmi hlubokých krizí; a koloniální a meziimperialistické války toho byly nepochybně důkazem. Ale pokud jde o množství hodnot, které byly zmarněny, všechno to bylo ničím ve srovnání s krizemi v 30. letech nebo v současných krizích, či ve srovnání s dvěma světovými válkami ve dvacátém století, s různými zuřivými koloniálními válkami a západními „intervencemi“, ke kterým dochází dnes a denně. Jestliže zvážíme situaci světa jako celku, a nejen na našem dvorku, samotná pauperizace obrovských mas populace je postupně stále zřejmější.

V podstatě je současný svět přesně takový, jaký Marx ohlásil ve své brilantní anticipaci, v podobě pravdivé science-fiction, jako zatím plně nerozvinutý, iracionální a vpravdě monstrózní potenciál kapitalismu.

Kapitalismus svěřuje osudy lidí finančním choutkám svou velikostí nepatrné oligarchie.  Ve skutečnosti jde o režim gangsterů. Jak můžeme přijmout světový zákon, který vymezuje bezcitné zájmy kamaril dědiců a povýšenců? Nemají snad ti, jejichž jedinou normou je zisk, být právem označováni za „gangstery“?   Individua, která jsou připravena ve službách této normě dupat po miliónech lidí, jestliže je to nezbytné? Že je dnes osud miliónů lidí závislý na kalkulacích těchto gangsterů, to je dnes tak zřejmé, tak nápadné, že sklánění se před touto „realitou“, jak ji gangsterští škrabálci nazývají, vždy znovu překvapuje. Spektákl, předvádějící tento neuvěřitelný stav, je frustrující, protože malému, anonymnímu houfu samozvaných hodnotitelů dává špatnou známku, jako by byli ekonomičtí kantoři hlupáci, jejich pozice najednou směšná a krajně nenormální.  A tak, drazí voliči, svěřujete moc těm, kteří se v noci třesou, podobně jako školáci, když v časných ranních hodinách se znepokojením uvažují, zda je reprezentanti „trhu“ – tj. spekulanti a parazité na světovém vlastnictví a kapitálu – budou hodnotit AAB nebo spíše AAA? Není snad tato souhlasná podpora našeho oficiálního panstva neoficiálním panstvem, jehož jediným zájmem je jeho současný a budoucí zisk v loterii, do níž sází své milióny, barbarská? Nemluvě o tom, že jeho úzkostný pokřik – „a!a!b!“ - bude muset být zaplacen povolností k příkazům mafií, které jsou stále stejné: „Privatizovat všechno. Zrušte pomoc slabým, osamoceným, nemocným a nezaměstnaným. Zrušte veškerou podporu všem, s výjimkou bank.  Neohlížejte se na chudé; zestárlí ať zemřou.  Redukujte mzdy chudým a daně bohatým. Donuťte pracovat každého, jakmile dosáhne devatenácti let. Matematice ať se učí obchodníci, čtení velcí vlastníci a dějinám ideologové, kteří „jsou ve službě“. Vykonávání takových příkazů bude ve skutečnosti ruinovat životy miliónů lidí.

Také tu je ale Marxova předpověď naší skutečností potvrzována, ba překonávána.  Marx charakterizoval vlády ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století jako „vykonavatele vůle kapitálu“. Tím se nabízí klíč k mystériu: vládci a finanční gangsteři pocházejí koneckonců ze stejného světa. Formule „vykonavatelé vůle kapitálu“ se ukazuje jako naprosto správná teprve dnes, a navíc v ještě vyšší míře, protože neexistuje rozdíl mezi pravicovými vládami (Sarkozy, Merkelová) a „vládami „levicovými“ (Obama, Zapatero, Papandreu).

Takže jsme skutečně svědky retrográdní konzumace podstaty kapitalismu, návratu k duchu padesátých let devatenáctého století, ke kterému dnes dochází po restauraci reakčních idejí, následujících po „rudých létech“ (1960-1980), neboť i tehdy byl takový návrat umožněn kontrarevoluční restaurací let 1815-1840, následující po Velké revoluci v letech 1792-1794.

Připusťme, že se Marx domníval, že k proletářské revoluci pod praporem komunismu dojde brzy, což nás ušetří tohoto plného rozvinutí kapitalismu, jehož hrozby jasně vnímal. Podle jeho názoru to skutečně byla záležitost komunismu či barbarství. Ohromné úsilí v průběhu dvou třetin dvacátého století jej v tomto smyslu ospravedlnit, potlačilo ve skutečnosti logiku kapitalismu a způsobilo její vychýlení, zvláště po druhé světové válce. Po téměř třicet let, následujících po kolapsu socialistických států jako životné alternativní formy (případ SSSR), či po její subversi zhoubným státním kapitalismem, následujícím po úpadku výrazně komunistického masového hnutí (případ Číny v letech 1965-68), jsme měli pochybné privilegium být svědky konečného potvrzení všech Marxových předpovědí, týkajících se reálné podstaty kapitalismu a společností, jež ovládá.  Pokud jde o barbarismus, v éře barbarismu už jsme a chystáme se do ní ještě rychleji zapadnout. Odpovídá přitom, i pokud jde o detaily, tomu,  o čem Marx doufal, že by moc organizovaného proletariátu mohla předejít.

Současný kapitalismus tudíž není v žádném smyslu kreativní a postmoderní. Vyrovnává se s ranou, kterou mu zasadil komunistický nepřítel a vesele pokračuje podél linií, jejichž celkové směřování Marx, který šel ve stopách klasických ekonomů a pokračoval v jejich práci, vnímal z kritické perspektivy. Není to rozhodně kapitalismus a jeho političtí služebníci, kteří přinášejí znovuzrození Dějin, jestliže se „znovuzrozením“ chápe výron kapacity, tu destruktivní, tu kreativní, jejímž smyslem je reálný výstup ze zavedeného uspořádání. V tomto smyslu se Fukuyama nemýlil; moderní svět, který dosáhl svého plného rozvoje a je si vědom toho, že je svým sebevražedným násilím odsouzen k zániku (a ten je - běda! - žádoucí) – nemůže nadále uvažovat jinak než o „konci dějin“; právě tak jako Wotan v druhém dějství Wagnerovy Valkýry vysvětluje své dceři Brunhildě, že jeho jedinou myšlenkou je: „konec! konec!“

Má-li dojít k znovuzrození Dějin, nedojde k němu na základě barbarského konservatismu kapitalismu a odhodlání veškerého státního aparátu udržet ono pomatené uspořádání. Jediné možné znovuprobuzení je v lidové iniciativě, z níž bude moc Ideje pramenit.

2.

Bezprostřední povstání

 

Když jsem psal tyto řádky, byli jsme častováni projevy Camerona, britského ministerského předsedy, který už byl zapleten do několika temných záležitostí, týkajících se vzpour ve zbídačených částech Londýna. Zde je také nápadný návrat k protilidovému idiomu devatenáctého století. Ti, kteří se jich zúčastnili, nejsou ničím jiným než gangstery, chuligány, zloději, zbojníky – krátce „nebezpečnými třídami“, konfrontovanými, jako v časech královny Viktorie, s  morbidním kultem vlastnictví, hmotných statků a dobrého občanství (těch, kteří se nikdy nezúčastnili rebelie proti ničemu). To vše je spojeno s vyhlášením nemilosrdné, soustavné a z principu zaslepené represe. V tomto bodě můžeme Cameronovi věřit. Spojené království, ve snaze dohnat kvazi koncentrační tábor, ve Spojených státech vydávaný za vězení, disponuje strašidelnou řadou zákonů z období „socialisty“ Blaira, a má tak v procentech k celé populaci mnohem více vězňů, než Francie, která nevynechá žádnou příležitost vyrazit do akce, když jde o zavírání mládeže do vězení.

TV zasévá teror, závazně se honí za natáčením nemotorných, po zuby vyzbrojených a brutálně zasahujících policejních komand, která s potěšením mlátí do dveří a vyrážejí je beranidly (když jde o vlastnictví chudých, nic nepromíjejí), vnikají překotně do bytů, aby se zvláštní brutalitou odvlekli mladého člověka, který byl nepochybně anonymně denuncován, či byl zachycen jednou z nespočetných kamer, jimiž vláda Jeho veličenstva zaplňuje veřejný prostor, přeměňovaný v gigantické jeviště, na němž je policie stálým slídičem. Soudy současně překotně vydávají rozsudky, v nichž se semele páté přes deváté, na vrhače zápalných lahví; na drobné zloděje krabiček s krémem na boty; na lidi, kteří nadávají silám představujícím zákon a pořádek; kteří zapalují nádoby na odpadky;  kteří jsou hluční; kteří mají u sebe vystřelovací nůž; na ty, kteří napadají vládu; na lidi, kteří utíkají; na ty, kdož v řevnivosti rozbíjejí sousedům okna; na ty, kteří se obscénně vyjadřují; na lidi, kteří se potloukají s rukama v kapsách; na ty, kdož nic nedělají a jsou proto vysoce podezřelí;  a na ty, kteří tam nebyli a kterých se spravedlnost musí ptát, kde tedy byli. Jak to Cameron noblesně řekl a šel v tom dále než policie: „Je to jasně a jednoduše kriminalita a musíme se s ní střetnout a potlačit ji“. Jak Cameron, který předvídá, že před soudy bude předvedeno 3 000 lidí, tak jeho policie, jež prohlásila, že zadržela 30 000 podezřelých, zřejmě náhle zaznamenali, že do ulic vtrhlo na deset tisíc kriminálníků…

Jako vždy, stejně jako ve Francii, má být při tom všem zapomenuto na skutečnou kriminalitu, stejně jako na skutečné oběti: na osobu (často osoby) zabitou policií. S podivnou uniformitou jsou vzpoury (riots) lidové mládeže na „předměstích“ (banlieues – slovo, které podobně jako faubourgs v minulosti, odkazuje k obrovité dělnické třídě a chudým oblastem našich úhledných měst a velkoměst, k temnému kontinentu našich megapolí), provokovány akcemi policie.  Jiskrou, která zažehuje „prérijní požár“, je vždy vražda zaviněná státem.  Je už obvyklé, že vláda a její policie nejen kategoricky odmítají přijmout i tu nejmenší odpovědnost za celou záležitost, ale využívají vzpoury jako záminky pro posílení arzenálu policie a systému justice postihující kriminalitu. Výsledkem tohoto náhledu na věci je, že banlieues  jsou prostorem, kde jsou lidé v zónách bez naděje neustále přehlíženi, a ze strany veřejných autorit vystavovány hojným násilným a represivním nájezdům. Všechno to podle modelu „domorodých čtvrtí“ v koloniálních městech, černých ghett v americké belle époque, či podle vzoru palestinských reservací na Západním břehu. Servilní intelektuálové se vrhají na pomoc represi označujíce více či méně snědou mládež za „islamistické“ rebely, nepřátelské vůči „našim hodnotám“. Jaké jsou tyto velebené hodnoty? Všichni to víme. Jsou nazývány Vlastnictví, Západ, Laicismus. Taková je strašná VZL, která je dominantní ideologií ve všech zemích, které samy sebe považují za civilizované.

Ve jménu VZL požaduje „veřejné mínění“ „nulovou toleranci“ vůči našim bližním, občanům v takzvaných banlieues.  Poznamenejme mimochodem, že zatímco existuje „nulová tolerance“ vůči mladým lidem s černou pletí, kteří kradou šroubovák, existuje přímo nekonečná tolerance vůči kriminálním činům bankéřů a defraudantů státních prostředků, kteří ovlivňují životy miliónů. Sofistikovaní intelektuálové, kteří roní slzy při podívané na milionářského ředitele MMF v poutech, považují stát v centrech měst za „laxní“ a myslí si, že v poutech je až příliš málo Arabů a černých.

Ve jménu téže VZL, pokud jde o zacházení s oněmi slabými zeměmi v Africe, v nichž „máme své zájmy“, bude totéž veřejné mínění požadovat, abychom využili svého „práva na intervenci“. Udatní šampióni hodnot, kteří skutečně počítají s tím, že naše vlády vyhladí bombardováním malého tyrana, kterého kdysi adorovali, ale který se stal vzpurným či zbytečným. Přitom se ale zřejmě nebude možné dotknout těch, kteří jsou mocnější a kterým se lépe radí, kteří disponují klíčovými zdroji, jsou po zuby ozbrojeni, orientují se podle změny závanu větru a zavádějí příležitostně vhodné „reformy“.  To znamená, že mávají nějakými deklaracemi ve prospěch VZL před tváří uctívaného mínění Západu.

Pokud jde o naše hodnoty, při VZL  vždy čti POLicie.[4. Slovní hříčka, v českém překladu VZL je v angličtině Property, Occident, Laicism, POL (MF)]

V těchto procesech, v nichž stát na sebe bere ten nejodpornější výraz, nelze zaznamenat, že by byl vykován i ten  nejmenší konsensus nad zvláště zpátečnickou koncepcí, která může být shrnuta takto: destrukce či krádež některých statků ve vzteku, který doprovází povstání, je nekonečně trestuhodnější než vražda mladého člověka policií – vražda, která vyvolala povstání. Vláda a tisk spěšně odhadnou škodu. A takováto je zvrhlá idea, která je přitom všem šířena: smrt mladého muže – „černého chuligána“, nepochybně, či Araba „známého policii“ – je ničím ve srovnání se všemi těmi dodatečnými náklady. Nermuťme se nad smrtí, ale sdílejme zármutek s pojišťovacími společnostmi. Stůjmež na stráži proti gangům a zlodějům, rameno k rameni s policií a čelem k našemu vlastnictví, jehož se zachtělo lůze, které jsou naše hodnoty cizí, která je nepřátelská k VZL, protože je zbídačená (nemá vlastnictví), přichází z Afriky (nikoli ze Západu) a je islamistická (anti-laická).

Tady budiž ke zvýraznění kontrastu zdůrazněno, že život mladého muže je bezcenný – konec konců je jedním z nespočetných lidí, jichž je v naší společnosti nadbytek. Uvěřit, že spálit několik aut a vyrabovat několik obchodů je netolerovatelným zločinem, zatímco vražda mladého muže je něco triviálního, je typické pro to, co Marx považoval v kapitalismu za zásadní odcizení: primát věcí nad existencí,[5. Pro moderní, přísně literární verzi marxistického tématu odcizení – zvláště o převažování věcí nad existencí – a tudíž o subjektivních důsledcích skutečnosti, že le mort saisit le vif, je možné si přečíst či znovu se vrátit ke knize Georgese Pereca, Things: A Story of the Sixties (1965).  Připomeňme si, že v idiomu (jazykové zvláštnosti) onoho období, byl kapitalistický sociální potenciál nazýván „konzumní společností“, či (v situační verzi) „společností spektáklu“.  Ale po čtyřiceti letech jsme zjistili, že pod vládou kapitálu můžeme dospět k nejdivočejšímu rozpadu bez konzumpce (jiné než zkažených produktů) či spektáklu (jinému než je boj proti ohni).] zboží nad životem a strojů nad dělníky, a co včlenil do formule: „Le mort saisit le vif“ (mrtvý tahá za nohu živého MF).  Pokud jde o tuto osudnou dimenzi kapitalismu, jsou Cameronové a Sarkozyové jejími zanícenými poldy.

Jsem si dobře vědom toho, že ten druh povstání, která jsou spouštěna  státovraždou – například v roce 2005 v Paříži či v roce 2011 v Londýně – je násilný, anarchický a nakonec bez trvalé pravdy.  Plně si také uvědomuji, že destruuje a drancuje bez jakékoli koncepce, právě tak jako Beautiful, podle Kanta, „se raduje bez důvodu“. Vrátím se k tomuto bodu a položím na něj veškerý možný důraz, protože právě v tom je můj problém: jestliže jsou vzpoury signálem nového probouzení Dějin, musí být reálně v souladu s Ideou.

Zatím však budiž filozofům trpěno, aby spíše přikládali ucho k signálům, než aby se rovnou vrhali do soudů.

Dnes dochází k povstáním po celém světě, od vzpour dělníků a rolníků v Číně ke vzpourám mládeže v Anglii, od úžasem naplňující houževnatosti davů pod palbou děl v Sýrii po masivní protesty v Iránu, od Palestinců požadujících jednotu Fatahu a Hamasu po Chicano sans-papiers ve Spojených státech. Existují všechny druhy povstání, často velmi násilných, avšak někdy bez náznaku mobilizace, nemobilizujících ani specifickou sociální skupinu ani celou populaci. Jsou vyprovokována rozhodováním vlád a/či zaměstnavatelů, kontroverzemi kolem voleb, aktivitami policie či okupační armády, a to i při jednoduchých epizodách týkajících se lidské existence. Nabývají buď bezprostředně bojovného charakteru, či se spíše rozvíjejí ve stínu oficiálního protestu. Jsou slepě progresivní či zaslepeně reakční (ne v každém povstání jde o to, něco urvat…). Co mají všechna společné, je to, že burcují masy lidí z klidu nad tématem, že dané uspořádání věcí nemusí být považováno za přijatelné.

Můžeme odlišit mezi třemi typy vzpour, které budu nazývat bezprostřední povstání, latentní povstání a historické povstání (v tomto pořadí). V této kapitole se budu zabývat prvním typem. Další budou předmětem dalších dvou kapitol.

Bezprostřední povstání je nepokoj mezi sekcí populace, vznikající téměř vždy bezprostředně po násilné epizodě vyvolané státním donucováním. I slavné povstání v Tunisku, které na počátku roku 2011 podnítilo sérii „arabských revolucí“, bylo původně bezprostředním povstáním (v odpověď na sebevraždu pouličního prodavače, jemuž bylo policistkou zabráněno prodávat a stávkovat). Některá z definičních charakteristik takového povstání mají obecný význam a v důsledku toho se bezprostřední povstání často stává výchozí formou historického povstání.

Na hrotu šípu bezprostředního povstání, zvláště při nevyhnutelné srážce se silami práva a pořádku, je především mládež. Někteří komentátoři považovali roli „mládeže“ v povstáních v arabském světě za sociologickou novinku, a spojovali ji s využíváním facebooku či jinými nicotnostmi údajných technických inovací v postmoderním věku.  Avšak kdo kdy viděl povstání, v jehož předních řadách byli starší lidé?  Jak bylo zřejmé v Číně v roce 1966-67 a ve Francii v roce 1968, ale také v roce 1848 a v dobách Frondy, během rebelie Taiping,[6. Podle Velkého slovníku „rebellion“ lze překládat jako povstání, odboj, vzpoura, vzbouření, revolta, rebelie. Volím slovo „rebelie“. (Poznámka překladatele MF)]  - a konečně všude – lidová a studentská mládež vždy tvořila tvrdé jádro povstání. Její schopnost shromažďovat se, mobilizovat a jazyková a taktická invence, stejně tak jako její menší ochota přizpůsobovat se disciplině, strategická zarytost a přitom umírněnost, když je zapotřebí, jsou konstantami masové akce. Navíc, po staletí, aby se lidé někde náhle shromáždili, sloužily svému účelu bubny, ohně, plamenné letáky, úprky postraními ulicemi, kolující hesla, vyzvánějící zvonky –, stejně tak, jako slouží jako ovečky tichá elektronika dnes. V prvé řadě je povstání hřmícím shromážděním mladých, srocením, k němuž reálně vždy dochází v odpověď na skutečný či údajný poklesek despotického státu.  Povstání nám však ukazují, že v určitém smyslu je stát vždy despotický; což je důvod, proč komunismus organizuje jeho odumírání.[7. „Withering away“, doslova „chřadnutí“ (Poznámka překladatele MF)]

Dále, bezprostřední povstání je lokalizováno na území těch, kteří se na něm podílejí. Otázka lokalizace vzpoury je, jak uvidíme, zcela zásadní. Když je vzpoura omezena na místo, kde jeho účastníci žijí (nejčastěji do roztroušených distriktů měst), ve své bezprostřední formě tam také ustává.  Pouze tehdy, když vytváří  - nejčastěji v centru města – nové stanoviště, na němž trvá a rozšiřuje se, pak se mění v historické povstání. Bezprostřední povstání stagnující ve svém sociálním prostoru, nemá mocnou subjektivní trajektorii, vyzuří se na svém stanovišti, destruuje to, co využívá. Napadá vyprázdněné symboly existence „bohatství“ v jeho každodennosti – zvláště auta, obchody a banky.  Jestliže může, ničí rozptýlené symboly státu a tím demoluje jejich velice slabou přítomnost: ve skutečnosti opuštěné policejní stanice, obyčejné školy, kulturní střediska vnímaná jako paternalistické náplasti na existující zanedbaná bolavá místa. Všechno to dodává palivo nepřátelským aktům veřejného mínění vůči vzbouřencům, formovaným ve stylu poldů: „Pohleďte! Ničí i několik těch věcí, kterých se jim dostalo!“ Takové mínění nechce vědět, že když to něco je jedním z mála „dobrodiní“, kterých se jim dostalo, stává se symbolem nikoli jeho zvláštní funkce, ale obecného nedostatku a že povstání je z tohoto důvodu nesnáší. Odtud zaslepená destrukce a drancování samotného místa, kde vzbouřenci žijí, což je obecnou charakteristikou bezprostředního povstání. Pokud jde o náš případ, budeme tvrdit, že tím vším se vytváří slabá lokalizace, neschopnost vzpoury _rozšířit se  _do dalších míst.

Tím se neříká, že bezprostřední povstání se zastavuje na jednom zvláštním stanovišti. Naopak lze pozorovat jev, označovaný jako nákaza: bezprostřední povstání se rozšiřuje nikoli přemístěním, ale nápodobou. A k této nápodobě dochází v místech, která jsou podobná, s iniciačním ohniskem často ve vysoké míře identická. Mládež žijící v bytové zástavbě v Saint-Ouen bude dělat stejné věci jako v týchž poměrech v Aulnay-Bois. Všechny lidové distrikty Londýna budou zachváceny kolektivní horečkou. Každý zůstává in situ, ale tam dělá to, co slyšel, že se říká, že dělají jiní. Tento proces reálně znamená, že se povstání šíří, ale znovu musíme konstatovat, že to je omezená extenze, charakteristická pro bezprostřední povstání, či bezprostřední stadium povstání. Teprve tehdy, když jsou odhaleny prostředky, umožňující neomezované šíření, které nemohou být redukovány na nápodobu, nabývá povstání historické dimenze. Skutečné historické dimenze nabývá tehdy, když se bezprostřední povstání začne šířit v populaci, jež vzhledem k charakteru svého statusu, sociálnímu složení, pohlaví či věku je od jádra, jež vyvolalo povstání, vzdálená. Prvým znamením takového obecného šíření nepochybně je, když zasáhne obyčejné ženy. Jestliže bezprostřední povstání ve své původní dynamice ustrne, může dojít pouze ke kombinaci slabé lokalizace (na stanovišti vzbouřenců), s omezeným šířením (prostřednictvím napodobování).

Bezprostřední povstání je konečně vždy nespoutané, co se týče typu subjektu, jejž svolává a utváří. Protože je tato subjektivita složena pouze ze vzbouřenců a dominuje v ní negace a destrukce, není možné jasně odlišit to, co je součástí zevšeobecnitelného záměru a co vyvolal záchvat vzteku, který nemá jiný účel než uspokojení ze schopnosti identifikovat nenáviděné objekty a zničit je, nebo využít. S masou mladých lidí pobouřených smrtí jejich „bratra“, se obskurně mísí, jak víme, bezpočet podob tajného srozumění s organizovaným zločinem, který existuje všude, kde panuje chudoba, kde dochází k sociálnímu vypuzení, k absenci jakéhokoliv veřejného zájmu, a především tam, kde chybí zakořeněná politická organizace, která je vektorem vlivných hesel, což způsobí, že dojde k narušení lidové jednoty a k pokušení angažovat se v pochybných tricích. Organizovaná kriminalita, nadbytek času nebo jeho nedostatek, je významnou formou korupce lidové subjektivity tam, kde dominuje ideologie zisku. Existence organizované kriminality v bezprostředním povstání, jež je v té či oné míře závislá na konkrétních okolnostech, je nevyhnutelná. Povstalci ji mohou chápat jako formu, za niž spoluodpovídá panující pořádek: konec konců, samotný kapitalismus je pouze sociální mocí „počestné“, organizované kriminality. Nakolik je ale povstání bezprostřední, nemůže být reálně samoočistné. Je tudíž obtížné zorientovat se mezi ničením nenáviděných symbolů, ziskuchtivým loupením, pouhým potěšením z ničení všeho, co existuje, radostí z pachu střelného prachu a z gerilového válčení proti poldům. Subjekt bezprostředního povstání je vždycky nečistý (necudný). Je to proto, že není ani politický ani před-politický. V lepších případech razí cestu historickému povstání, a to již z velké části; v horších pouze ukazuje, že existující společnost, jež je vždy státní organizací kapitálu, nedisponuje prostředky, které by jí umožnily zcela vyloučit příchod historického předznamenání, jímž jsou povstání ve zpustošených oblastech, za něž je tato společnost odpovědná.

3.

Latentní povstání

Historická povstání v  poslední době – taková, která předznamenávají v dějinách politiky možnost nové situace, aniž by prozatím byla schopna takovou možnost uskutečnit – jsou zřejmě vzpourami (uprising) s mnoha aspekty, jak k nim dochází v řadě arabských zemí. Budu se snažit na těchto povstáních v další kapitole přesněji vymezit, co rozumím historickým povstáním: je to povstání, které není ani (níže než) bezprostředním povstáním, ani (dál než) velkolepým příchodem nové politiky.

Co by mělo být řečeno o našich „západních“ zemích?

Budeme nazývat „západními“ ty země, které se tak samy pyšně nazývají: země historicky situované na předních místech v kapitalistickém rozvoji, které mají za sebou silnou imperiální a válečnickou tradici, a které jsou stále vybavené údernou ekonomickou a finanční silou, jež jim dovoluje kupovat si korupční vlády na celém světě, a válečnou údernou silou, která jim umožňuje zastrašovat všechny potenciální nepřátele své nadvlády. Dodejme, že tyto země jsou mimořádně spokojené se svým státním systémem, který nazývají „demokracie“ – systémem, v němž jsou vlastně ve skutečnosti v souladu a mírově koexistují různé frakce vládnoucí oligarchie, která se v tom základním shoduje (tržní ekonomika, parlamentní režim, nepřátelský postoj vůči čemukoli, co je s ním v nesouladu, co se od něj liší, a jehož rodovým [obecným][8. Překladateli se tu nabízí možné alternativy pro pojem „generic“: rodný, rodový, druhový, obecně použitelný, generický; z nich častěji volím „generický“, respektující zmíněné odstíny (Poznámka překladatele MF)] jménem je „komunismus“), přičemž se nicméně v různých nuancích odlišuje.

Západní země bezprostřední povstání zažily a bezpochyby je budou zakoušet v mnohem širším měřítku, než čeho jsme byli po desítky let svědky. Historickému povstání však už nebyly vystaveny po čtyřicet let.  Můj názor je, že se otevírá éra ne-li jejich možnosti, pak při nejmenším možnosti jejich možnosti. Tím rozumím eventuální průlom, který vytvoří možnost nepředvídaného historického rozvinutí nějakého bezprostředního povstání.

Co mne vede k tomu, že předkládám takovou (optimistickou) hypotézu, je subjektivita latentního povstání, a to za situace v našich zemích, které jsou blahobytné, ačkoli jsou v krizi a spokojují se pohřebními řečmi.

Začnu příkladem.

Mezi bezpočetnými protilidovými zločiny Sarkozyho vlády, jež je se vší pravděpodobností nejreakčnější vládou, kterou kdy od dob Pétaina Francie měla, je jak známo, důchodová reforma křiklavě vyžadovaná „trhy“, vůči nimž je Sarkozy  povolný a s nimiž zasedá za jedním stolem. V podstatě jí jde o to, aby se pracovalo mnohem déle za mnohem méně. „Protiváha“ proti těmto opatřením, jež je v rukách odborové organizace, je současně masivní i velice slabá. Lidí pochodovaly milióny, avšak vedení odborů zřetelně začínalo jakoby z pozice poraženého. Jeho reálný cíl byl omezen na nezbytnost kontrolovat masy a zabránit tomu, „aby se věci vymkly z kontroly“, tj. trpělivě očekávat lepší časy, které nastanou s volbou „levicového“ aparátčika prezidentem.

Bylo však zaznamenáno, že uvnitř tohoto hnutí, jemuž samotní jeho vůdci bránili, aby se rozvinulo (jak tomu bylo také s francouzskou armádou a jejími vlastními generály, kteří až příliš upřednostňovali Hitlera před komunisty), určité symptomy jasně směřují k povstání. Především se zesiluje opakující se monotónní prozpěvování na konto „Sarkozyho rezignace“, typické pro historická povstání (uvidíme proč), navzdory „apolitickým“ instrukcím vládnoucí byrokracie. Za druhé, lidé dávají najevo svůj zřejmý nesouhlas v průvodech několika velkých odborových bataliónů, které byly mnohem agresivnější než jejich bossové a které chtěly více nyní a teď. Nepochybně sem můžeme zahrnout překvapivé rozhodnutí odborů dělníků z naftových rafinerií, kteří po několik dní blokovali distributory benzínu – což byla akce s potenciálně dalekosáhlými důsledky a se skutečně reálnou hrozbou brutality (policie rychle reagovala). Bezpochyby podněcuje tento jev cosi, co se vždy objevuje v době povstání: neshodu a rozkol v (jakýchkoli) aparátech, pod subjektivním tlakem hesel, jejichž prostřednictvím se snaží kolektivní akcí sjednotit lidi.  A konečně - zvláště se objevují nové formy akcí, které skutečně mají charakter povstání a které, ačkoli se nerozšířily, připravovaly budoucnost. Zvláště můžeme poukázat na praxi „zmocňujících“ či „svobodných“ (divokých) stávek: specifická továrna či její osazenstvo vstupuje do stávky, ačkoli její zaměstnanci o sobě prohlašují, že jsou v práci. Zaměstnance jsou zmocněny zastupovat detašované skupiny lidí, složené hlavně z těch, kteří nemají povinnost pracovat (důchodci, studenti, rekreanti, nezaměstnaní atd.), kteří okupují pracoviště a blokují výrobu, samozřejmě se souhlasem tamních námezdních sil. Situace stávky je tak absolutně reálná, ačkoli námezdní pracovníci legálně ve stávce nejsou a mohou dostávat mzdu. Tento postup vytváří možnost rozšiřovat stávku s pomocí obsazení pracoviště – rozšíření, které zvláště dnes, kdy je život pro pracující chudinu velice těžký a odbory příliš slabé na to, aby je stávkovými fondy podporovaly, a kdy se stává v řadě případů nemožné, aby byla stávka prodlužována za hranice několika dnů.

Tento druh akce je kvazi povstalecký z několika důvodů. Předně, opovrhuje běžným reakčním míněním, podle něhož se záležitosti pracoviště týkají námezdních pracovníků a pouze jich samotných. Za druhé, neochvějně se tu čelí neméně reakčnímu úsudku, že je nemorální jít do stávky při současném deklarování, že ve stávce nejsem. Za třetí, absolutně spojuje „stávku“ a „okupaci“, obvykle oddělené přinejmenším jedním stupněm žebříčku násilných akcí. Tím se vytváří sdílená lokalizace a nikoli pouze omezená lokalizace, jak je tomu tehdy, když se obsazení účastní pouze námezdní pracovníci samotní. Za čtvrté, pracující musí být připraveni na nevyhnutelný příchod policie, která uvede na pořad klasickou diskusi, k níž dochází při povstáních mezi mírumilovným osazenstvem pracoviště a těmi, kteří se staví na odpor a trvají na něm. Konečně a především, akce ovlivňuje spojení mezi několika sociálními vrstvami, které jsou jinak odděleny, a bezprostředně tak vytváří nový subjektivní typ, mimo fragmentaci reprodukovanou jak státem, tak jeho odborovým přívěskem. Jasným důkazem toho je, že početné akce tohoto typu – například obsazení některých letišť či zastavení továren produkujících splašky – byly připravovány a rozhodnuty výbory s rozličným pojmenováním, ale jejichž rozhodujícím rysem je, že spojují studenty, mládež, námezdní pracovníky (ať již odborově organizované či nikoliv), důchodce, intelektuály atd. Tudíž významná dimenze nejvýznamnějších povstání je generována místně a se zřetelem k bezprostředním akcím: utváří se nový typ jednoty lidu, nedbající o stav stratifikace a vyplývající ze zdánlivě disparátních subjektivních trajektorií.

Ve prospěch povstalecké latence těchto akcí může být také argumentováno tím, že hlavní média, služebníci „demokratického rozumu“ – jinými slovy ideologie VZL - se jim záměrně vyhýbají, jakoby ve skutečnosti osamocené novince, ale v situaci, kdy tato „osamocená“ novinka je příslibem pro stejně nespoutané jako nesmírné hnutí v budoucnu, o ní informují tak málo, jak jen to je možné.

Můžeme říci, že přes zastínění defétismem, obsahuje mobilizace (únavné slovo) proti Sarkozyho penzijnímu zákonu latentní povstaleckou subjektivitu. Jediná jiskra, náhodný incident, eskalace násilí, i špatně pochopený slogan odborové organizace, by mohl být pro takzvanou „mobilizaci“ dostatečný, aby nabrala mnohem rozhodnější obrat, aby unikla z pod místního a násilného kapitálově parlamentního konsensu a vytvořila, přinejmenším načas, nějaké neproniknutelné lidové stanoviště (shromaždiště).

Tudíž, i v našich úzkosti zbavených zemích, popouzena nejextrémnější reakcí, potvrzuje latence povstání, že okolnosti mohou umožnit, aby byl z naší apatie vytěžen nepředvídaný život, který poběží mimo naše osudné „demokracie“.

 

 

 

 

4.

Historické povstání

Poučeni z nápadné a překvapující novosti povstání v arabských zemích – zvláště pokud jde o jejich trvání, jejich odhodlání, jejich nemilitantní urputnost,[9. Pojem „tenacity“ má řadu významů: soudržnost, houževnatost, vytrvalost, neústupnost, nepovolnost, urputnost, tvrdošíjnost, zarytost, zavilost. Překladatel musí volit poměrně arbitrárně, v tomto případě např. urputnost. (Pozn. překladatele MF)] jejich nepředvídanou nezávislost – můžeme, jak se domnívám, především navrhnout jednoduchou definici historického povstání: je výsledkem přeměn bezprostředního povstání, které je nihilističtější než politické, v povstání, jež politické předchází. Věc arabských revolucí nás poučuje, že je proto žádoucí následující.

1.                      Přeměna z omezené lokalizace (shromáždění, útoky a ničivé akty pouze na straně rebelů), v konstruování trvalého centrálního stanoviště (dějiště), kde se vzbouřenci představí v podstatně mírové podobě, zdůrazňujíce, že chtějí setrvat dotud, dokud se jim nedostane satisfakce. Tím také přecházíme z omezeného a v podstatě jaksi promarněného času bezprostředního povstání, které je amorfním, vysoce rizikovým výpadem, k rozšířenému času historického povstání, které se namísto toho podobá starému obléhání města, s tou výjimkou, že zahrnuje i začátek obléhání státu. Ve skutečnosti je všeobecně známo, že destrukce nemůže trvat dlouho, s výjimkou „velkých válek“: bezprostřední povstání se může udržet nanejvýš jeden až pět dní. Na svých význačných místech, i když je obklíčeno a napadáno policií, či na hlavních ulicích, které rituálně obsazuje, může při neustále rostoucím davu účastníků, vytrvat po řadu dní v týdnu; historické povstání ale trvá týdny a měsíce.

2.                     Aby k němu došlo, musí dojít k přechodu z extenzity do kvalitativního rozšiřování prostřednictvím napodobování. To znamená, že všechny složky lidu se postupně sjednocují na vznikajícím shromaždišti: jde samozřejmě o lidovou a studentskou mládež, ale také o dělníky z továren, intelektuály všeho druhu, celé rodiny, velký počet žen, zaměstnance, veřejné zaměstnance, včetně některých policejních důstojníků a vojáků, atd. Lidé různého náboženského vyznání vzájemně chrání čas modliteb ostatních; původně konfliktní lidé se angažují v mírových diskusích, jako kdyby jeden druhého odedávna znali. A prosazuje se mnohost hlasů, což se liší od pokřikování, či povykování, obvyklého při bezprostředním povstání, plakáty popisují a požadují; prapory podněcují dav. I reakční světový tisk je chtě nechtě nucen, v souvislosti s těmi, kdo obsadili náměstí Tahrír, referovat o „egyptském lidu“.  V tomto bodu je překročen práh historického povstání: upevněná lokalizace, možné longue durée, intenzivní trvalá účast, mnohotvarý zástup, který je považován za veškerý lid. Jak měl kdysi prohlásit Trocký, který o subjektu leccos věděl: „Masy ztékají další dějinný stupeň“.

3.                     Bylo také nezbytné dosáhnout přechodu od nihilistického hlomozu útočících vzbouřenců k inovační formulaci jednoho hesla, které shrne veškeré disparátní hlasy: „Mubaraku, táhni!!“ Tak je vytvořen předpoklad vítězství, neboť to, co je při povstání na pořadu dne, je tím rozhodnuto. Oproti protichůdnému pólu destruktivních požadavků odvety, mohlo hnutí trvat na předjímání své specifické materiální satisfakce: odstavení člověka, jehož jménem – krátce předtím tabuizovaným, avšak nyní veřejně odsouzeným k potupnému vymazání – může nyní hrozivě mávat.

Ze všeho toho, čeho jsme byli svědky v průběhu posledních několika měsíců, si zapamatujme následující: povstání se stává historickým, když jeho lokalizace přestává být omezena a když zakládá v obsazeném prostoru příslib nové, dlouhodobé časovosti; když jeho skladba přestává být uniformní a naznačuje postupně se sjednocující reprezentaci z mozaiky všech lidí; a konečně, když z negativního mručení pouhé rebelie vzejde vítězství tak, že jsou prosazeny sdílené požadavky, jejichž uspokojení odpovídá původnímu významu slova „vítězství“.

V tomto velmi obecném rámci musíme zdůraznit to, co od počátku tvoří historickou zvláštnost tuniského a egyptského povstání na počátku roku 2011: spolu s tím, že nás poučila, či nám připomněla zákony přeměny z bezprostředního povstání v  povstání historické, nadějné je také jejich rychlé vítězství. V těchto zemích existovaly režimy, o nichž se předpokládalo, že tu budou existovat navěky, režimy, které zavedly nepřetržitý policejní dohled a nemilosrdně používaly mučení, které byly obklopeny starostlivostí všech imperiálních „demokratických“ mocností, velkých či malých, režimy, které byly neustále těmito mocnostmi podmazávány korupční manou – a tyto režimy byly svrženy či přinejmenším byli svrženi ti, kteří byli jejich symbolem (Ben Ali a Mubarak), a to vůbec nepředvídanou lidovou akcí, neřízenou žádnou zavedenou organizací. Povstalecká dimenze těchto akcí je proto mimo veškerou pochybnost.

Tento jev je sám o sobě dostatečný pro to, abychom v souvislosti s povstáním hovořili o „obrození dějin“. Kolik let zpátky bychom měli jít, abychom shledali něco podobného, tj. podobné svržení centralizované, dobře vyzbrojené moci obrovskou masou s prázdnýma rukama? Třicet dva let, kdy iránský šáh, který byl podobně jako Ben Ali považován za zápaďáka a modernizátora a stejně tak jako on byl veleben, podporován a vyzbrojován našimi vládci a svržen gigantickými pouličními demonstracemi, vůči nimž byly ozbrojené síly bezmocné. Pak jsme ale byli přesně na konci dlouhého historického sledu, v němž povstání, války za národní osvobození, revoluční iniciativy, gerily a vzpoury (uprising) mladých lidí propůjčily ideji Dějin její plný význam, protože ji naplnily a živily přesvědčivostí radikální politické volby. Mezi rokem 1950 na počátku a rokem 1980 na konci tohoto období, byly ideje revoluce a komunismu pro masy lidí na celém světě banální samozřejmostí. Mnoho bojovných lidí v našich zemích však, počínaje léty sedmdesátými, hodilo ručník do ringu a nastoupilo pod moly rozežraným praporem „antitotality“ na zarmucující cestu renegátství a spoléhání na zavedený pořádek. Kulturní revoluce v Číně, Pařížská komuna éry socialistických států[10.   Pokud jde o syntetickou analýzu Kulturní revoluce, která je historickým bodem, od něhož je nutné začít nový start, jestliže chceme cokoli pochopit o komunistickém projektu, odkazuji na stránky, které jsou mu věnovány v Communist Hypothesis, přel. Davidem Maceyem a Steve Corcoranem (Londýn a New York: Verso, 2010).] troskotající s Maovou smrtí v roce 1976 na vlastním anarchickém násilí -  bylo to snad pouhé kolektivní bezprostřední povstání? Také několik skupin ve světě se pokoušelo udržet prostředky, které by umožnily nový postup. V tomto smyslu byla iránská revoluce koncem, nikoli počátkem. Ve své obskurní paradoxnosti (revoluce vedená ajatolláhem, lidové povstání v teokratickém kontextu), ohlašovala konec jasných dní revolucí. V tom se shodovalo s hnutím dělnické třídy, se Solidaritou v Polsku. Toto vysoce významné lidové povstání proti zkorumpovanému, skomírajícímu socialistickému státu, nám připomíná, že akce lidových mas je vždy možná, a to jak v podmínkách země zničené cizí okupací, tak politickým režimem vnuceným zvnějšku. „Solidarność“ nám také připomíná, že takové akce získávají na zvláštní síle, jestliže se soustředí v továrnách a jestliže jsou jejich nositeli dělníci. Avšak kromě své kritické síly zůstalo polské hnutí bez jakékoli nové ideje, pokud jde o možný osud země, a bylo protismyslně s láskou uvítáno budoucím papežem a krajně reakčním klérem. Navíc, výsledek iránské revoluce - oxymorón, reprezentovaný výrazem „Islámská republika“ – nepředstavoval, jak ukazuje její název, žádnou univerzální výzvu. Není jí ani smutný osud polského státu, „osvobozeného“od komunismu: přeměna ve fanaticky kapitalistický, xenofobní a otrocky proamerický.

Nemůžeme samozřejmě vědět, k čemu historická povstání v Tunisku, Egyptě, Sýrii a v dalších arabských zemích povedou.  Jsme v počátečním post-povstaleckém období a vše je nejisté.  Je však jasné, že na rozdíl od polského historického povstání či íránské revoluce, které skončily v násilném a paradoxním zatemnění jejich ideologického kontextu, revolty v arabských zemích otevřely možnost postupu, přičemž ponechaly svůj vlastní kontext nerozhodnutý.  Vyvolaly pohyb a změnily historické možnosti do té míry, že význam, který při retrospekci bude jejich počáteční vítězství nabývat, bude ve velké míře rozhodovat o významu naší budoucnosti.

Pokud si zachovají svou dimenzi čisté události, která je vyvozována „vědeckou“ předpovědí, pak věřím, že tyto povstalecké tendence můžeme označit jako charakteristické činy pro ono období, které budu nazývat období intervalu (intervalistické).

Co je období intervalu? Je jím to, co přichází po období, v němž byly dostatečně ujasněny revoluční koncepce dané politické akce, a co explicitně vystupuje - byť zuřivé vnitřní boje komplikují jeho vývoj -   jako alternativa vůči dominujícímu světu; na tomto základě si zajišťuje masivní, disciplinovanou podporu. V  období intervalu je revoluční idea předchozího období, která se přirozeně setkává s hrozivými překážkami – neobměkčitelní nepřátelé vně a zatímní neschopnost řešit významné problémy uvnitř – nevyužitá, latentní. Není zatím přebírána novou fází svého vývoje. Otevřený, sdílený a univerzálně praktikovatelný tvar emancipace se dosud hledá.  Historický čas je vymezen, přinejmenším pro všechny, kdož při druhu nejistého intervalu v Ideji, se nezaprodávají nadvládě. Právě v takovém období mohou reakcionáři říkat - zvláště proto, že revoluční cesta je nejasná, dokonce ilegální, že věci znovu nabraly svůj přirozený směr. Právě k tomu došlo v roce 1815, při restauraci prosazené Svatou aliancí, pro niž feudální společenské vztahy a jejich monarchická syntéza představovala jediný pořádek odpovídající bohu, takže republikánská, plebejská revoluce nebyla ničím jiným než monstrem, ztělesněným Terorem či ďábelskou figurou Robespierra. A typicky je to právě toto, čemu se lidé po třicet let snaží, abychom uvěřili. Víme ze spolehlivých zdrojů (řekněme rovnou: od pokryteckých demokratů a nových Tartuffů), že totalitární poblouznění, osudná ideokracie, socialistické státy, marxismus, leninismus, maoismus a intelektuální a praktické hnutí, které v něm odhalilo hluboký princip jejich existence, nebylo ničím jiným než neefektivním, kriminálním podvodem, ztělesněným v ďábelské osobě Stalina. K mírovému průběhu věcí – což je jediný platný závěr, který se nabízí -  dochází při přirozené harmonii mezi kapitalismem zbaveným uzdy a impotentní demokracií. Impotentní proto, že je servilní vůči straně reálné moci – kapitálu – a je ostře sledována, jestliže se dotýká dělnické třídy a tužeb lidu.

Pro periodu intervalu, v níž se stále nacházíme a která trvá od roku 1980 do roku 2011 (a bude trvat i poté?) – pro období, v němž, po kolapsu státních forem komunistické cesty, vycházející z bolševické revoluce, byl klasický kapitalismus znovu oživen – je „liberální demokracie“ tím, čím byla „liberální monarchie“ v oné periodě intervalu, v níž po zhroucení posledního výbuchu republikánské revoluce (l815-50) nastupoval moderní kapitalismus.

V průběhu tohoto intervalu však panovala nespokojenost, rebelie a přesvědčení, že svět by neměl zůstat takovým jakým je, že kapitalistický parlamentarismus není vpravdě „přirozený“, ale naprosto neblahý. V tomtéž období nemohl nalézt svou politickou formu především proto, že nemohl čerpat sílu ze sdílení Ideje. Síla rebelií, i když nabraly na historickém významu, zůstávala v podstatě negativní („ať jdou“, „pryč s Ben Alim“, „Mubaraku, táhni!“).  Nemohly rozvinout hesla s pozitivním prvkem Ideje. To je důvod, proč mohla kolektivní masová akce nabýt pouze formy povstání, v lepším případě směřující ke své historické formě, která je také nazývána „masové hnutí“.

Zrekapitulejme si: povstání je strážcem dějin emancipace v periodách intervalu. Vraťme se k období 1815-50 ve Francii a v Evropě, neboť náš vlastní interval se této restauraci zlověstně podobá. Následoval po Velké Revoluci a podobně jako u nás, v posledních třiceti letech, byla jeho opěrným sloupem mocná reakční restaurace, která byla politicky konstitucionalistická a ekonomicky liberální. Nicméně, od počátku třicátých let, to bylo velké období povstání, jež byla často dočasně či zdánlivě vítězná („Trois Glorieuses“ v roce 1830, téměř všude vypuknuvší povstání dělnictva, „revoluce“ v roce 1848 a tak dál). Byla to právě povstání, někdy bezprostřední, někdy více historická, charakteristická pro periodu intervalu: po roce 1850, v nichž po republikánské ideji, pro oddělení se od buržoazní reakce nyní už nedostatečné, měla úspěch Idea komunistická. 

Skutečnost, že probuzení Dějin ve formě povstání a jeho možné bezprostřední vítězství, není obecně souběžné s oživením Ideje, jež by umožnila, aby si povstání zajistilo reálnou politickou budoucnost, je velmi starým poznatkem. V některých povstáních sansculotů, bras nus, v průběhu samotnéFrancouzské revoluce, zaznívalo v tomto smyslu jen tlumené podzemní dunění.  Tato povstání neměla nic společného s revoluční ideologií v její přísně republikánské formě. Předpokládala její ideologické příští, které v nich ale ještě nenabylo tvaru. V důsledku toho, při absenci jakéhokoli reálného subjektivního podílu Ideje, nebylo možné, aby tato povstání řešila problém přeměny povstání, byť historického, v konstantní a organizovanou politiku.

 Nevyhnutelná zpožďování povstání, byť se stala masovým znamením, že dochází k opětnému otevírání Dějin, protože se míjela s nejsoučasnějšími otázkami politiky, kdy už byla rozšířena vize politiky emancipace, byla sama odkazována do před intervalistického momentu, to vše je nepochybně nejprůkaznějším empirickým důkazem skutečnosti, že Dějiny uvnitř sebe sama neobsahují řešení problémů, které k řešení předkládají. Ať jsou povstání v arabském světě jakkoli skvělá a pamětihodná, konec konců se setkávají se všeobecnými problémy politiky, jež zůstaly v předchozím období neřešeny.  V jejich jádru je nutné nalézt problém politiky par exelence – kterým je organizace.  Jak prohlásil Mao, „aby byl pořádek v organizaci, musíte jej mít v ideologii“.  Ale ideologie je vždy pouze řadou abstraktních důsledků Ideje či (jestliže to preferujete) jednoho či několika principů.

 Krátce řečeno, obránci historie emancipace v období intervalu, historická povstání, ukazují na naléhavost reformulace ideologických návrhů, na mocnou Ideu, osovou hypotézu, aby tak energie, kterou uvolňují a jednotlivci, které angažují, mohli v rámci masového hnutí (i mimo něj) a znovuprobuzení Dějin, jež signalizuje, dát podnět ke vzniku nové tvářnosti organizace a tudíž politiky. Politický věk, který následuje po znovuprobuzení Dějin, je jako nový den. Zítra je tu skutečně odlišné ode dneška. Takže vcelku je plně platné poučení obsažené v posledním verši slavné Brechtovy poemy, „Ke chvále dialektiky“:

„Dnes, nespravedlnost si sebejistě vykračuje 

Po desítky tisíc let se utlačovatelé zmocňují vlády

Síla zní sebejistě; bude postupovat stejně jako dosud.

S výjimkou hlasu vládců se žádný hlas nerozléhá,

a na trzích, vykořisťování prohlašuje hřmotně:

teprve jsem začalo.

Ale pokud jde o utlačené, mnozí nyní říkají:

to, co chceme, se nikdy nestane.

Kdokoli je dosud živ nesmí nikdy říkat „nikdy“!

Jistota není nikdy jistá.

Nezůstane stát kdo je na cestě.

Když vládci už řekli své

Pak ovládaní začnou mluvit.

Kdo se odváží říci „nikdy“?

Komu dávat vinu, když útisk zůstává? Nám všem.

Kdo může rozbít toto zotročení? My můžeme.

Kdokoli, po kom se šlape, se musí zvednout

na vlastní nohy!

Kdokoli je ztracen, znovu musí bojovat!

Kdokoli rozpoznal podmínky, v nichž žije – jak jej

kdo může zastavit?

Protože přemožení dneška budou

zítřejšími vítězi

A nikdy: dojde k tomu. Už dnes!

5.

Povstání na Západě

 

Historická povstání představují pro státy výzvu, protože požadavek odchodu těch, kdo je ovládají, vystavuje státy nevyhnutelně kruté změně, kterou nejsou připraveny přijmout, včetně možnosti jejich celkového kolapsu (právě k tomu tehdy, před třiceti lety v Íránu, v šáhově monarchickém režimu, došlo). Povstání se současně nezmocňují všech klíčů – zdaleka ne – které otevírají možnost změny takové povahy a  rozsahu, jemuž by chtěla stát vystavit. Co se bude ve státě dít, není povstáním předem moudře zváženo.

V masovém hnutí, které má  historickou dimenzi, jsou přirozeně vždy lidé, kteří opravdově věří protivníkovi. Věří, že v lidově demokratické praxi takových hnutí (každého historického povstání, bez ohledu na to, kdy a kde k němu dojde) se formuje druh paradigmatu, na který příští stát přistoupí. Jsou pořádána rovnostářská shromáždění; každý má právo mluvit; sociální, náboženské, rasové, národní, sexuální a intelektuální rozdíly nadále nemají žádný význam.  Rozhodování je vždy kolektivní. Přinejmenším napohled: usměrnění bojovníci vědí, jak se připravit na shromáždění při uzavřeném setkání, které předcházelo a zůstává ve skutečnosti tajné. A je bezpochyby vskutku správné, že rozhodování bude nezměnitelně jednomyslné, protože nejlepší, nejvhodnější návrhy vznikají z diskuse. A může se pak říkat, že „legislativní“ moc, která formuluje nové směrnice, se nejenom shoduje s „exekutivní mocí“, jež organizuje její praktické důsledky, ale také s veškerým aktivním lidem symbolizovaným shromážděním.

Proč nerozšířit tyto rysy masové demokracie, které jsou tak mocné a inspirativní, na stát  jako celek? Zcela jednoduše proto, že mezi demokratismem povstání a rutinním, represivním, zaslepeným systémem státního rozhodování – a zvláště, když se prohlašuje za „demokratický“ -  zeje taková široká propast, že si Marx mohl představit její překonání teprve na konci procesu mizení státu.  A aby byl úspěšně završen, nevyžaduje tento proces, aby byla všude prosazena masová demokracie, ale její dialektický protiklad: aby se přeměnila v přechodnou, kompaktní a nesmiřitelnou diktaturu.

Marx měl bezpochyby pravdu a já se vrátím k racionálnímu paradoxu nevyhnutelné kontinuity mezi egalitární demokracií, kterou zakládá uvnitř sebe sama historické povstání a naproti ní lidovou diktaturou ve vztahu k nepřátelům a podezřelým osobám, přičemž je snahou dosáhnout politické věrnosti povstání.

Pro tuto chvíli nám stačí poznamenat, že historické povstání nenabízí samo o sobě žádnou alternativu k moci, kterou usiluje svrhnout.  Existuje velice významný rozdíl mezi „historickým povstáním“ a „revolucí“: revoluce, přinejmenším od Lenina, se chápe tak, že uvnitř sebe sama disponuje zdroji požadovanými pro bezprostřední uchvácení moci.

To je důvod, proč si povstalci vždy stěžují na skutečnost, že nový režim, který vzniká poté, kdy svrhli režim předchozí, je s ním v tom hlavním identický.  Prototypem takové podobnosti je výstavba režimu po pádu Napoleona III., po ztracené válce a po povstání ze 4. září 1870, v němž dominují osoby z domnělé „opozice“ vůči císařství. Zjistit přesně, na které straně tato „nová“ vláda byla, bylo možné teprve poté, kdy o několik měsíců později zorganizovala, se zvláště zuřivou nenávistí vůči lidu, nemilosrdné masakrování tisíců komunardů.[11.   Je důležité zkonstruovat genezi (parlamentní) koncepce „levice“, počínaje jejím „republikánským“ původem – zejména vlády, složené z levé opozice vůči Napoleonovi, která se dostala k moci v roce 1870. Byl to Thiers a tři Julesové, jak je nazývá Guillemin (Jules Ferry, Jules Grévy a Jules Simon), kteří byli smutnými hrdiny těchto událostí, kteří se dali dohromady nejprve při kapitulaci Prusům a pak při zběsilém masakru komunardů. Pak následovala francouzská levice (kolonialismus, union sacrée v letech 1914-1918, široké shromáždění Pétainovo, alžírská válka, účast v de Gaullově coup d´état, finanční globalizace za Mitteranda, represivní zacházení s dělníky afrického původu, atd.),  loajální vůči svým počátkům. Ke spojení termínu „levice“ s kontrarevoluční konstantou doporučuji několik úvodních odstavců v kapitole o Pařížské komuně v mé The Communist Hypothesis, překl. David Macey a Steve Corcoran (Londýn a New York, Verso 2010).]

Komunistická strana, jak byla chápána Ruskou Sociálně demokratickou dělnickou stranou a pak bolševiky, je strukturou, která, odvozena z důkladné Leninovy analýzy Pařížské komuny, se prohlásila za schopnou prosadit alternativu vůči existující vládě a založit po úplném zničení starého carského aparátu nový stát.

Když nabývá povstání politického tvaru – jinými slovy, když disponuje uvnitř sebe sama politickými osobnostmi, pak není nutné uchýlit se k profesionálnímu státnímu sekýrování – pak můžeme říci, že to, čeho bylo dosaženo, je konec období intervalu, protože nová politika může být schopna dosáhnout znovuzrození Dějin symbolizovaného historickým povstáním.

Vrátíme-li se k historickým povstáním v arabském světě, zvláště v Egyptě a Tunisku, víme již, že se chystají pokračovat, přičemž dochází k vnitřnímu dělení. Někteří z povstalců – nejmladší, nejrozhodnější či nejlépe organizovaní - se chystají deklarovat, že přechodné vlády, které se s obtížemi ustavily a které často zastírají přetrvávání významných institucí starého režimu (například: armáda v Egyptě), jsou tak vzdáleny od lidového hnutí, že si je nepřejí neméně než Ben Aliho či Mubaraka.  V daném okamžiku však tyto protesty neprodukují ideu, na jejímž základě by mohlo být povstání organizováno. Odtud i rozkmitaná nerozhodnost v arabském světě, která se, z čistě formálního hlediska, velmi podobá té, jež byla zjišťována již v devatenáctém století.[12. Jedním z dialektických rysů skutečnosti, že současný kapitalismus se ve velkém rozsahu vrací k čistým formám, v nichž působil kolem poloviny 19. století, je fascinující podobnost mezi povstáními v arabském světě a „revolucí“ v roce 1848 v Evropě.  Tentýž zdánlivě triviální původ; stejný obecný vzestup; stejné rozšíření po celém historickém prostoru (Evropa 1848); stejné rozdíly od země k zemi, stejně vášnivé, vágní kolektivní deklarace; stejná antidespotická orientace; stejná neurčitost; stejná hluchota mezi maloburžoazními a intelektuálními složkami a složkou dělnické třídy atd. Víme, že žádná z těchto revolucí ve skutečnosti nevyústila v novou situaci ve státě a ve společnosti. Víme ale také, že jimi počínaje, začal zcela nový nástup, který skončil teprve v osmdesátých letech dvacátého století. Je tomu tak proto, že se idea propletla s událostmi. Poražení bojovníci na barikádách v německých vzbouřeních (insurrections), Marx a Engels, napsali jeden z nejvítěznějších textů Dějin: Manifest komunistické strany.]

Nakonec se nemůžeme vyhnout otázce: jaká kriteria umožňují hodnotit povstání, odhadnout rozsah historického znovuprobuzení, které vyvolá?

Západní mocnosti a na nich závislá média měla od počátku pohotovou odpověď. Podle nich touha, která inspirovala povstání v arabských zemích, je touhou po „svobodě“ ve smyslu, který tomuto termínu dávají obyvatelé Západu – jmenovitě „svoboda mínění“ ve fixním rámci neomezeného kapitalismu (svobodné podnikání“) a stát založený na parlamentním zastoupení („svobodné volby“, v nichž se vybírá mezi různými prakticky neodlišitelnými manažery zavedeného systému).

V podstatě navrhují vládci a naše dominantní média jednoduchou interpretaci povstání v arabském světě: to, co vyjadřují, by mohlo být nazváno tužba po Západu. Touha „těšit se“ vším, čemu se my, neteční, sytí obyvatelé blahobytných společností, již „těšíme“. A konečně touha, stát se součástí „civilizovaného světa“, kde lidé na Západě, nepoučitelní (nenapravitelní) potomci rasistických kolonistů, jsou si tak jisti tím, co reprezentují, že vytvořili mezinárodní „soudy“, které soudí kohokoliv, kdo prosazuje odlišné hodnoty (které jsou skutečně někdy hanebné), či ovlivňuje možnost setřást, zbavit se utiskujícího poručnictví „mezinárodního společenství“ (chování přípustného pouze v čistě vlastním zájmu). Tím, že tak lidé na Západě jednají, zahalují do vlajky práv zapomnění, že jejich údajná moc ustavit dobro, není ničím jiným než modernizovaným označením pro imperiální intervence.

Pro osvobození je zřejmě naléhavým požadavkem vznik jakéhokoliv masového hnutí. Se zřetelem k despotickým a zkorumpovaným, nevolnickým režimům, reagujícím na kývnutí a zavolání z imperií, jako byly režimy Ben Aliho a Mubaraka, je takový požadavek zcela legitimní. Že je takováto touha touhou po Západu je nekonečně  pochybnější. Je nutné pamatovat na to, že Západ, jako mocnost, nepřinesl až dosud žádný důkaz, že se i v tom nejmenším zajímá o organizování svobody v místech, kde často s pomocí armády zasahuje. To, co pro naše „civilizované“ lidi platí, je: „Jste s námi nebo proti nám?“ Tím dostává fráze „s námi“ smysl nevolnického zatahování do celoplanetární tržní ekonomiky, organizovaného ve významných zemích zkorumpovanými osobami, v úzké kolaboraci s kontrarevolučními politickými silami a armádou, s vycvičenými, vyzbrojovanými a řízenými důstojníky, s tajnými agenty a vyděrači (gangstery), kteří se tu chovají jako doma. „Spřátelené země“, takové, jako je Saudská Arábie, Pákistán, Nigérie, Mexiko a mnohé jiné, jsou právě tak despotické a zkorumpované, jako Ben Aliho Tunisko či Mubarakův Egypt, jestliže ne mnohem víc. Avšak stěží v této souvislosti uslyšíme ty, kdož vystupují při příležitosti událostí v Tunisku či Egyptě jako horliví obránci všech povstání ve prospěch svobody, které jejich subjekt vyhlašuje. Dá se pochopit, že naše státy upřednostňují trvalou tišinu, kterou zajišťují spřátelení despotové, před nejistotou povstání. Jakmile však k povstání dojde a je interpretováno jako pro Západ žádoucí - a čím je takovýto výsledek nadějnější, tím vřelejší přijetí mu naši politikové a média ve vzájemné shodě poskytnou.

Takový výsledek ovšem není zaručený. Samotná skutečnost, že prostřednictvím zvučných megafonů Bernarda Henriho Lévyho[13. Bernard-Henri Levy - dle článku: Friederike Beck, Narcis a krvežíznivec Bernard-Henri Levy (v: Freeglobe 28. 2. 2012): „Ve své nové knize se francouzský módní filosof Bernard-Henri Levy prsí tím, že Sarkozyho úspěšně dotlačil k válce v Lybii. Už předtím požadoval „humanitární bombardování“ v Bosně a Čečensku. Jeho další cíl: Sýrie… Bernard-Henri Lévy, zkráceně BHL, je ve Francii pojmem: je spolumajitelem známých novin jako je Libération a le Monde, je jedním z ředitelů nakladatelství Grasset, které vydává jeho knihy, Lévy publikuje v týdeníku Le Point a pravidelně píše sloupky pro velké evropské noviny,  jako jsou Corriere della Sera, El Pais, Expressen a Aftenposten, vydává magazín La Regle du Jeu, svolává s pomocí těchto platforem politické konference a je přítomen na všech kanálech televize. Lévy patří k pánům diskursu.“] Francouzi a Britové s ním v Libyi skončili čistě a jednoduše vynalezením chátry a křepčících „rebelů“ – z nichž ti skutečně efektivní o sobě prohlásili, že jsou z Al-Kajda (jaký paradox!), ti všichni jsou v daném okamžiku pod jejich botou (Libye je jediné místo na světě, kde jsou lidé inspirováni absurdní ideou vykřikujíce „Ať žije Sarkozy!“), jsou vyzbrojováni, řízeni a chráněni podpůrnou palbou jejich letectva; to vše demonstruje rozsah, v němž se naše vlády ve skutečných rebeliích nejvíce ze všeho obávají projevu čehokoli jiného, než nevýslovné lásky k imperiální civilizaci. Že by se o těchto lidech mělo referovat po pěti měsících akcí francouzských a britských letadel s americkou logistickou podporou, po útocích jejich helikoptér a působení jejich důstojníků a agentů na zemi, jako o „vítězících rebelech“, je přímo směšné.

Takový je však onen druh vítězství (prohlášení Alaina Juppé při audienci, „děláme svou práci“), který lidé na Západě zbožňují. Protože, když dochází ke skutečným lidovým rebeliím, nemohou si pomoci, ale myslí si, že snad nakonec mají co dělat s lidmi, kteří nechtějí do ochraptění jásat na podporu Cameronů, Sarkozyů či Obamů. Je možné -  a tím více pak roste jejich úzkost -  že všechny tyto epizody obsahují dosud nezformulovanou ideu, která jim vůbec není po chuti. Možná, že jde o koncepci demokracie, která je zcela opačná než jejich vlastní. V tomto stavu nejistoty dospívají k závěru: držme naše samopaly v pohotovosti a přesvědčujme se, že jsou schopny provozu.

Za těchto podmínek se musíme snažit definovat přesněji, jaké vlastně je či mělo by být lidové hnutí podřízené Západu; a jaká by mohla být současná povstání, která by taková osudná lákání přerostla.

Pokusme se o to. Subjekt povstání odpovídající tužbám Západu přijímá bezprostředně formu povstání proti despocii, jeho negativní, lidová moc je skutečně mocí davu, ale pozitivní stránka jeho moci je dána tím, že není utvářena jinými normami, než které staví na odiv Západ. Lidové hnutí, odpovídající jeho definici, má všechny šance skončit ve velmi umírněné formě konstitučních reforem a voleb, přísně kontrolovaných „mezinárodním společenstvím“. Odtud, k všeobecnému překvapení podporovatelů povstání, se mohou vynořit jako „vítězná“ buď dobře známá najatá děla zájmů Západu, či verze oněch „moderních islamistů“, u nichž naši vládcové postupně poznávají, že se není třeba něčeho obávat. Navrhuji mluvit o tom, že na konci takového procesu budeme svědkyzačlenění do západní sféry vlivu, jevu západní inkluze

Dominantní interpretací mezi námi na Západě je, že to, co se stalo, je jev přirozený, že legitimní výsledek povstání v arabském světě má záhlaví „vítězství demokracie“.

Navíc, vysvětluje to, proč jsou povstání tak brutálně potlačována, když k nim dochází na domácí půdě. Jestliže „dobré povstání“ vyžaduje začlenění do Západu, proč k nim dohází tam, kde je tato inkluze dobře zavedena, v naší statné občanské demokracii? Čas od času ti, kteří se teprve zbavují blech, Arabové, černí, Orientálci a jiní pekelníci, mohou bezpochyby požadovat být „jako my“ – tím spíše, že se to nestane zítra a mezitím staří dobří koloniální lupiči, kteří dodávají palivo, mohou v poklidu v různých formách pokračovat. Doma naopak mají pouze jediné právo – pracovat a v tichosti volit. Jestliže tomu tak nebude, jen pohleďte ven! Cameron a jeho malý londýnský gulag pro mládež z městského centra obývaného chudinou, Sarkozy a jeho vymetači (Kärchers) mířící proti chátře, to jsou ti, kdož střeží hradby civilizace.

Jestliže je pravdou, jak Marx předvídal, že prostor pro realizaci emancipačních idejí je globální (nahodilý průběh revolucí ve dvacátém století ukázal, že to ještě nebylo reálně možné), pak nemůže být jev inkluze do Západu považován za skutečnou změnu. Skutečnou změnou by byl _odchod od Západu, „_de-westernizace“, a taková změna by tudíž nabyla formu exkluze. Můžete si myslet, že je to snění za bílého dne. Možná ale, že je to právě to, co se před našima očima děje. A v každém případě je to to, o čem musíme snít, protože tento sen nám umožňuje, abychom – aniž rezignujeme na cokoli, za čím stojíme, anebo aniž bychom se propadali do nihilistického „není budoucnosti“ - prošli trpkými léty období intervalu.

6.

Povstání, událost, pravda

 

Čtenáři ocení, že hodnota, kterou připisujeme současnému povstaleckému znovuprobuzení Dějin, pochází z potenciální možnosti, aby se rozvinula politická loajálnost, která není motivována tužbou po Západu.

Jakou garanci můžeme mít, že událost, historické povstání, skutečně generuje takovou možnost?  Kdo nás bude chránit před příliš reálnou subjektivní mocí tužby po Západu? Tady nelze dávat formální odpověď. Ani pečlivá analýza dlouhého a klikatého procesu, který je před námi, nebude žádnou reálnou pomocí. Z krátkodobého hlediska bude výsledkem voleb, aniž ukáže věrný obraz. Co musíme uskutečnit, je trpělivý, pečlivý výzkum, abychom při hledání, co na konci nevyhnutelného procesu rozdělení (neboť jsou to vždy Dva, kteří jsou nositeli pravdy, nikoli Jeden) bude potvrzeno neredukovatelnou frakcí hnutí – jmenovitě, jaké bude vydáno prohlášení (rozhodnutí, specifikace hnutí - MF). Prohlášení, které se nemůže rozplynout v nějakém zahrnutí do Západu. Jakmile jsou přijata, jsou tato prohlášení snadno rozpoznatelná. A tato nová prohlášení jsou předpokladem pro koncipování procesu organizace tvaru kolektivní akce, což bude signalizovat, že se stává politickou.

Je už zcela zbytečné zaznamenávat, že v egyptském historickém povstání – nejvýznamnějším a nejkonzistentnějším ze všech – nic nenaznačuje masivní tužbu po Západu. Ti, kteří den za dnem čtou standardy na náměstí Tahrír v arabském jazyce, zaznamenali, často ke svému velkému překvapení, že slovo „demokracie“ na nich skutečně nic nepřipomíná. Vedle jednomyslného „Táhni!!!“, jsou klíčovými prvky následující: země, Egypt; obnova země v zájmu jejích vzbouřených obyvatel (odtud všudypřítomné národní vlajky), a tím zvláště konec servility vůči Západu a jeho izraelské složce; konec korupce a obrovské nerovnosti mezi hrstkou zkorumpovaných elementů a masou obyčejných pracujících; touha budovat blahobytný stát, který skončí s otřesnou chudobou miliónů lidí. Všechno to může být mnohem snadněji integrováno do nové hlavní politické Ideje, odpovídající tomu, co jsem nazval „hnutí komunismu“, které je specifičtější pro všechna hnutí tohoto druhu, než volební lest – past, kterou klade starý historický utlačovatel.

Mohu to vše shrnout v jazyce, který je jak abstraktnější, tak jednodušší. Ve světové struktuře vykořisťování a útlaku nemají masy lidí, přísně vzato, žádnou skutečnou existenci. Neznamenají tu nic. V dnešním světě například téměř všichni Afričané neznamenají nic. A i v našich blahobytných zemích většina lidí, masa obyčejných dělníků, v podstatě absolutně o ničem nerozhoduje, mají jen fiktivní hlas v záležitostech, které určují jejich osud. Pouze vzdálená a současně všude přítomná oligarchie ovládá schopnost spojovat různé články epizod v životě lidí prostřednictvím jednotného parametru – jmenovitě zisku, z něhož tato oligarchie žije.

Nazvěme tyto lidi, kteří jsou v tomto světě přítomni, ale nepřítomni při utváření jeho smyslu a při rozhodování o jeho budoucnosti, lidmi ve světě neexistujícími. Můžeme pak říci, že změna světa je reálná tehdy, když neexistující začínají v tomtéž světě existovat, a to s maximální intenzitou. To je právě to, co lidé v lidových shromážděních říkali a stále říkají: nechceme si zvykat na existenci, my existujeme nyní a můžeme určovat dějiny země. Tato subjektivní skutečnost je obdařena mimořádnou mocí. Neexistující povstali. To je důvod, proč hovoříme o povstání (uprising):lidé byli sráženi k zemi, byli poddajní, pokorní; ale dokázali se zvednout, sbírají se, povstávají. Toto povstávání je existencí samotnou: chudí se nestávají bohatými; lidé, kteří byli neozbrojeni, nejsou nyní ozbrojováni, a tak dále. Zásadně se nic nezměnilo. K čemu však došlo, to je restituce existence neexistujících, podmíněná tím, čemu říkám událost. U vědomí toho, že na rozdíl od restituce neexistujícího, událost sama je nepochybně těžko postižitelná.

Definice události jako toho, co činí možnou restituci neexistujícího, je  abstraktní, ale nespornou definicí, jednoduše proto, že restituce je proklamována: je tím, co lidé myslí, když říkají tady a teď. Co pozorujeme objektivně? Rozhodující úlohu hraje určení stanoviště: náměstí v Káhiře vyžaduje, aby jeho pověst vešla ve známost ve lhůtě několika dní. Je imperativem zaznamenat, že během reálné změny jsme svědky produkce nových shromaždišť, která jsou nicméně vnitřní vzhledem k obecné lokalizaci, jíž je svět. Tudíž lidé, kteří se v Egyptě shromažďovali na náměstí, byli přesvědčeni, že jsou Egyptem; Egypt byl lid, který sem přišel, aby proklamoval, že jestliže za Mubaraka Egypt neexistoval, nyní existuje a oni s ním.

Moc tohoto jevu je taková, že - skutečně pozoruhodná věc - celý svět se vyskytuje současně. V celém světě je akceptováno, že lidé, kteří jsou tady, na svém shromaždišti, jež si vybudovali, si osobují být egyptským lidem. I naše vlády, i naše submisivní média se třesou za scénou, když se ptají, jak se obejdou bez servilních despotů ve strategických zemích jako je Egypt, nemluví o ničem jiném, než o „demokratickém vzbouření egyptského lidu“ a ujišťují jej, klobouky dolů, svojí podporou (zatímco potichu a za scénou připravují chvályhodný konec, volební maškarádu, „změnu“ v něco identického).

Takže povstalci, kteří se shromáždili na káhirském náměstí, jsou „egyptským lidem“? Co pak ale zůstává z dogmatu demokracie, svatosvatého univerzálního volebního práva?  Plně si uvědomuji, že se fasádou neochvějné podpory povstalců zakrývají lži, obavy a koneckonců silný tlak na rychlý návrat ke spolehlivému prozápadnímu státnímu pořádku. Avšak přesto! Není to nebezpečné?  Není to – hrůza! – příchod nové koncepce politiky, kdy se na všechny strany vzdává pocta, jako by zastupovaly celek, metonymie Egypta tvořeného lidem shromážděným na náměstí, s jeho masovou demokracií, s jeho jednotou akce a s jeho radikálními prapory? Neboť, i kdyby byl miliónkrát početnější, nereprezentuje až dosud mnohé z 80 miliónů Egypťanů. Ve smyslu volebních počtů je to zaručené fiasko! Avšak tento milión, přítomný na tomto stanovišti, je enormní, jestliže nebudeme měřit politický účinek (jako ve volbách) inertními, separátními čísly.

My, pamětníci, jsme to věděli na konci května 1968. Byly tu milióny demonstrantů, okupované továrny, stanoviště, kde se shromažďovali k permanentnímu zasedání;  a přitom de Gaulle organizoval volby, které vyústily v chambre introuvable reakcionářů. Pamatuji se na ohromení mnoha svých přátel, kteří říkali: „Ale my jsme byli všichni na ulicích!“ A já jsem odpovídal: „Ne, určitě ne, vůbec jsme na ulicích nebyli!“ Ať je demonstrace jakkoli mohutná, jde vždy o úzkou menšinu. Její moc spočívá v intenzifikaci subjektivní energie (lidé vědí, že je jejich přítomnost nezbytná ve dne v noci; všude vládne entuziasmus), a při lokalizaci jejich účasti (lidé se shromažďují na místech, kde se jejich pozice stává neotřesitelnou (impregnable) - na  náměstích, na univerzitách, na bulvárech, v továrnách a tak dále).

Jakmile je hnutí okouzleno svou intenzitou a v lokalitě kompaktní, takové hnutí, vždy naprosto menšinové, je si tak jisté, že reprezentuje lid jako celek, že nikdo ani nemůže veřejně popírat, že jej skutečně reprezentuje. Ani jeho nepřátelé, kteří jsou právě tak zakuklení jako odhodlaní.  To ukazuje, že takový scénář – historické povstání, které otevírá nové možnosti – obsahuje prvek preskriptivní univerzality. Komplex lokalizace, který představuje symbol pro celý svět, a intenzifikace, která vytváří nové subjekty, způsobuje masivní dostředivost, pro niž je kdokoli, kdo se vymyká, hned podezřelý – je podezírán, že je ruka v rukávu se starými despoty.

Je pak mnohem vhodnější hovořit o lidové diktatuře než o demokracii. Slovo „diktatura“ je v našem „demokratickém“ prostředí široce zatracované.  A ještě více tam, kde rebelové legitimně cejchují korumpované despoty jako „diktátory“.  Ale právě jako hnutí demokracie, která je rovná a přímá a je absolutně protichůdná „demokracii“ exekutiv kapitalistické moci, jež je nerovná a reprezentativní, je diktatura vykonávaná lidovým hnutím radikálně protichůdná k diktatuře jako formě separovaného, utlačovatelského státu.  „Diktaturou lidu“ rozumíme autoritu, která je legitimována právě tím, že její pravda je dovozována z faktu, že legitimizuje samu sebe. Nikdo není zástupcem kohokoliv jiného (jako v reprezentativních institucích); protože to, co říká, je tím, co říkají všichni, nikdo nepotřebuje propagandu či policii (jako v diktátorském státě), neboť to, co říká, je to, co je pravdou v (dané) situaci;  jsou tam pouze lidé, kteří tam jsou; a ti, kdož tam jsou, a kdo jsou zřejmou menšinou, disponují přijatou pravomocí prohlašovat, že historické osudy země (včetně převažující většiny těch, kteří tam nejsou) jsou v jejich rukách. „Masová demokracie“ všem diktuje svá rozhodnutí, jako kdyby byla ztělesněním obecné vůle.

Jediným Rousseauovým nedostatkem ve Společenské smlouvě je koncese, kterou dělá vůči volební proceduře, zatímco sám demonstruje, v mnohem rigoróznější formě, že parlamentní systém, reprezentativní demokracie (tato forma státu se v Rousseauově době rodila v Anglii) není ničím jiným, než podvodem.  Proč by měla „obecná vůle“ vznikat ve formě početní většiny? Rousseau nebyl při objasňování tohoto problému úspěšný a to z dobrého důvodu: jen prostřednictvím historického povstání, které je menšinové, ale lokální, jednotné a intenzivní, má smysl hovořit o výrazu obecné vůle.

Budu nazývat to, co se odehrává a pro co volil Rousseau termín „výraz obecné vůle“, odlišným filozofickým pojmem: je to vyjevení pravdy – v tomto zvláštním případě politické pravdy. Tato pravda se dotýká samotného bytí lidí, toho, čeho jsou lidé schopni, pokud jde o akce a ideje. Tato pravda se vynořuje na hřebeni vlny historického povstání, které ji vyprošťuje ze zákonů světa (v našem případě z tlaku tužby po Západu) ve formě nové, dříve neznámé možnosti. A prosazování (a pak, jak uvidíme, organizace) této nové politické možnosti je předkládáno v explicitně autoritativní formě: autoritativní ve striktním smyslu, protože na počátku každého stupně je skutečnost, že v historickém povstání existuje absolutní spravedlnost, což nejeden se cítí oprávněn veřejně ignorovat.  A je to právě tento diktátorský prvek, který nadchne každého, stejně tak jako nadchne konečně odhalený důkaz poučky (teorémy), oslňující umělecké dílo či konečně projevená milostná vášeň – všechno to, čehož absolutní platnost nemůže být žádným míněním zrušena.

7.

Událost a politická organizace

Toto lokální shromažďování na náměstí, na třídách měst či v továrnách, tato kvantitativní kontrakce či kompaktnost – všechno to působí skutečně, protože to, o čem informuje, je super existence před-politické pravdy, intenzivní a subjektivizovaná, či násilná restituce neexistujících, která se vztahuje, ve formě historického povstání, k „vyprošťování se“ ze symbolů státu. Vzniká z ničeho;  má diktátorskou moc vznikat ex nihilo. Jestliže existují stopy událostí, které události předcházely, pak může být retrospektivně identifikována před-událostní skutečnost, tj. reprodukuje či před-produkuje artikulaci kvantitativních kontrakcí a intenzivních super-existencí. V Egyptě, stejně jako ve Francii před květnem 1968, takové stopy existovaly: továrny v roce 1967 a na počátku roku 1968 stávkovaly, což bylo zvláštní, protože o stávkách bylo skupinami mladých dělníků rozhodnuto nezávisle na reprezentativních odborových organizacích (to je aspekt reprezentace totality při kontrakci – čin „aktivistické menšiny“, jak uváděli naši bojácní demokraté); a tyto stávky zahrnovaly, dříve než se mohla o stávkách objevit jakákoli zmínka, i obsazování továren (což je aspekt intenzity aktivit spojený s obsazováním stanovišť).

Jako znovuotevírání dějin je událost ohlašována třemi znaky, jež jsou všechny vlastní masivním lidovým demonstracím: intenzifikací, kontrakcí a lokalizací. To jsou před-politické prvky probouzení Dějin povstáním, které následuje za bezprostředním povstáním s jeho potenciálním nihilismem. S ním začíná práce na nové pravdě, která je v politice nazývána „organizací“. Organizace leží na průsečíku mezi Ideou a událostí. Tento průsečík však existuje pouze jako proces, jehož bezprostředním subjektem je politický bojovník.  Bojovník je hybridní bytost, neboť je tím, co povstalecké hnutí, kterého bylo opět dosaženo, předpokládá, že může Idea zrodit. Idea byla po desítky let v 19. století republikánská, „naivně“ komunistická a ve dvacátém století státně komunistická. Předpokládejme předběžně, že ve dvacátém prvním století bude dialekticky komunistická. Její pravé jméno se vyjeví na počátku znovuzrození Dějin.

Jak je bojovné křížení (hybridizace) srovnatelné s věrností události? Je jisté, že historická hodnota Ideje je především ověřována povstáním. Neméně jisté je, že politická hodnota povstání je ověřována organizací, která je mu oddána, protože povstání je pro ni potvrzením Ideje. Idea tu odkazuje na druh historické projekce toho, čím se historické stávání politiky chystá být – stávání původně zhodnocené povstáním. Budeme například říkat, že rovnost „se musí stát“ pravidlem, jako norma všech bojů, které byly vedeny; či že „komunismus“ poukazuje na subjektivně předpokládanou možnost společnosti, která je radikálně odlišná, protože zbavována (odečítána - subtracted) nadvlády kapitalismu, řídí se normou rovnosti a je řízena svobodným sdružením těch, kteří ji tvoří.  Ale budeme to říkat pouze proto, že myslíme, hovoříme a jednáme ve smyslu uspořádávání odpovídajícího permanentnímu trvání ohrožovaného povstání. To je důvod, proč Idea nemůže předcházet povstání, ale je při konstrukci jeho trvání propletena s jeho reálnými účinky. Podobně bude Idea později předpokládat skutečnost lidové politické organizace.[14. Pokud jde o téma Ideje, jsou čtenáři odkazováni na závěrečný text v The Communist Hypothesis.]

Politika považuje za věčné to, co povstání vynáší na světlo ve formě existence neexistujícího, a co je pravým obsahem znovuzrození Dějin. Při tomto postupu je nezbytné, aby ve světle Ideje, která abstraktně sjednocuje bojovníky, zanechávala organizace uvnitř sebe sama stopy toho, co činí pro kreativní moc historického povstání: stopy kontrakce, intenzifikace a lokalizace.

Klasicky vzato, kontrakce (kdy je malá menšina skutečnou existencí celého povstání) je ochraňována striktními pravidly členství v organizaci. Formální demarkace vede mezi těmi, kdož jsou jejími členy a těmi ostatními a je stejně výrazná jako demarkace v průběhu povstání mezi těmi, kteří se ho účastní a těmi, kdo zůstávají doma. Intenzifikace je chráněna bojovným aktivismem, životem zasvěceným požadavkům akce, subjektivitou, která je odvážnou a citlivější vůči okolnostem, než to, co se zvrací v rutinní existenci. Lokalizace bude chráněna pevnými pravidly dobývání (záboru) stanovišť, kde se člověk nachází (zvláštní lidový trh, ubytovna pro africké dělníky, továrna, výškové budovy na nějakém sídlišti, a tak dále). Tento komplet vytvořil v několika desetiletích dvacátého století dimenzi zvláštního typu bojové organizace, jež byla nazývána „komunistickou stranou“, která však nepochybně bude dnes hledat jiné jméno.

Původně se tento důraz na věrnost zdál rozumným; a to je důvod, proč si získal milióny dělníků, rolníků a intelektuálů během éry, která následovala po revoluci v Rusku v roce 1917. Tři charakteristiky bojového závazku symbolizovaly, že organizace zůstává odchovancem procesů, jimiž se vyjevuje opětné zrození Dějin, a takovýmto způsobem, skutečností lidového povstání, tím vším je komunistická Idea vyživována. Je nicméně pravděpodobné, že procedury ochrany Pravdy se budou při dalším postupu měnit. Stranická forma měla svůj den, který byl za krátko ve svých státních ztělesněních vyčerpán. Komunistické strany, vhodné pro bojové mocenské srážky, se ukazují nezpůsobilé hrát úlohu v širokém měřítku, což je rozhodující a jediný úkol státu v procesu jeho ústupu ze scény: tvořivě řešit rozpory uvnitř lidu, aniž následuje, když dochází i k těm nejmenším obtížím, teroristický model řešení rozporů s nepřítelem. To je naléhavý problém dneška: objevit revoluční politickou disciplínu, která, ačkoli je dědicem diktatury Pravdy, jež se s historickým povstáním zrodila, nemůže napodobovat hierarchický, autoritativní a kvazi bezmyšlenkovitý model armád či úderných čet.

V každém případě zůstává důvod pro to, aby měla organizace, při formalizaci konstitutivních rysů události, možnost uchovat si svou autoritu. Dalo by se říci, že s touto formalizací dochází k přeměně ve smyslu odchodu od reálného k symbolickému, či od tužby k zákonu. Organizace přeměňuje v politický zákon diktát pravdivého, z něhož skutečnost historického povstání odvozuje svou obecnou prestiž.

Lacan říká, že touha (přání) je stejnou věcí jako zákon. Formuluji to právě tak, s objasněním, že když transkribuji Lacanův axiom takto: „Organizace je stejný proces jako událost“, stavím sám na zprostředkování formalizace. Ale v Lacanovi také – a já jsem od něho tento hluboký názor převzal – formalizace poukazuje ke zprostředkování mezi tužbou a zákonem, jehož jméno je: Subjekt.

Politická organizace je Subjektem discipliny v události, pořádkem ve službě vůči nepořádku, trvalou ochranou vůči výjimkám. Je to zprostředkování mezi světem a měnícím se světem; je to vlastně světový prvek měnícího se světa, protože organizace pracuje se subjektivní otázkou: „Jak máme být věrní přeměně světa uvnitř tohoto světa samotného?“  To zahrnuje: Jak má být ve světě utkána politická pravda, historickou podmínkou jejíž možnosti je událost, bez toho, že by tato událost byla schopna být realizací této možnosti?  Jak ji máme politicky zapsat (označit) jako aktivní hmotnost ve znamení Ideje znovuprobuzení dějin?

V zájmu objasnění musíme vše asi zopakovat, spolu s řadou důvodů.

1.       Svět vždy připisuje intenzitu existence všem bytostem, které obývají tento svět. Z hlediska jejich bytí, lidé, jimž tento existující svět připisuje slabou, ba zanedbatelnou velikost existence, jsou v zásadě v situaci rovnosti s ostatními. Proletáři, kteří říkají „Nejsme ničím, chceme být vším!“, jsou absolutně v takovéto situaci; a když říkají, že nejsou ničím, není to vzhledem k jejich bytí, ale k intenzitě jejich existence, kterou jim poskytuje organizacetohoto světa, což v tomto světě vyúsťuje ve skutečnost jejich neexistence. Můžeme také říci, že koncepce bytí je extenzivní (každý představuje sebe sama jako rovného v bytí s živoucí lidskou bytostí), zatímco kategorie existence je tvrzení o intenzitě (existence je hierarchicky uspořádána). Historické povstání vytváří moment, kdy vzrůst v rovnosti bytí, která je vždy řádem události, umožňuje posoudit posuzování o intenzitě něčí existence.

2.      V každém světě jsou neexistující bytosti, které žijí, ale jimž svět propůjčuje minimální intenzitu existence. Jakékoli kreativní prohlášení má svůj zdroj v identifikaci neexistujících ve světě. Při jakékoli ryzí tvorbě, ať je její oblast jakákoli, nejde v podstatě ani tak o to, co existuje, jako o to, co neexistuje. Je nezbytné zkoumat neexistující, neboť tady se manifestuje existenční bezpráví.

3.      Událost je signalizována skutečností, že se neexistující snaží ve vztahu ke světu získat skutečnou existenci, intenzivní existenci.

_4.      _Jestliže posuzujeme politickou akci, výchozí formy změny světa či znovuzrození Dějin – které se ozřejmují v události, ale o jejichž budoucnosti není dosud rozhodnuto – jsou následující: intenzifikace, neboť hlavní pružinou věcí je distribuce rozdílných intenzit existence; kontrakce – situační kontrakce v řádu reprezentace sebe sama, metonymy celkové situace; a lokalizace – nezbytnost vybudovat symbolicky významné stanoviště, na němž je zřejmou kapacita lidí rozhodovat o svém vlastním osudu. Poznamenejme tu, že zřejmost jako taková není redukovatelná na zřejmost v médiích, či na to, co se nazývá komunikace.

_5.      _Zřejmost dosažená lokalizací povstání má vnitřní význam. Je to imanentní norma; musí jako zřejmou prokázat sebe sama: zřejmost je obecné oslovení, včetně oslovení sebe sama. Proč je to tak důležité? Protože je pro bytí neexistujícího nezbytné (ob)jevit se jako existující – cosi, co iniciuje přeměnu v samotných pravidlech stejnosti. Lokalizace je ideou prosazování zřejmosti univerzální spravedlnosti ve světě ve formě restituce neexistujícího. A činit tak nevyžaduje ani tak ukazovat vaše svaly, či že jste tisíckrát (dokonce miliónkrát) silnější, jako demonstrovat, že jste se stali symbolickými pány shromaždiště.

6.      K před-politické události, k historickému povstání dochází tehdy, když intenzivní super-existence, vyjádřená s extenzivní kontrakcí, vymezuje stanoviště, kde se celková situace láme v obecně oslovující zřejmost. Identifikovat nějakou událostní situaci, to je něco, co lze udělat mžikem oka: neboť oslovuje všeobecně, vy, jako kdokoliv jiný, jste zasaženi všeobecností její zřejmosti. Víte, že bytí neexistujícího se právě objevilo na stanovišti, které je pro ně specifické. To je důvod, proč jsme řekli, že nikdo je nemůže veřejně popřít.

7.      Co nazývám otázkou organizace, či disciplinou události, je možnost působivé fragmentace Ideje v akcích, prohlášeních a záměrech, osvědčujících věrnost k události. Všeho všudy je organizace něčím, co se prohlašuje za celkově adekvátní jak vůči události, tak vůči Ideji, trváním, ke kterému v tomto světě občas dojde. Tento moment organizace je zdaleka nejobtížnější. Vyžaduje zvláštní kolektivní pozornost, protože je momentem oddělení právě tak, jako oním okamžikem, kdy se nepřítel (ochránci dřímající historie) snaží znovu získat navrch. Jestliže je minut tento moment, pak znovuzrození Dějin není ničím víc než oslnivou anekdotou, a politika zůstává apatickou.

_8.     _Proces, který nazývám „organizací“, je tudíž pokusem uchovat charakteristiku události (intenzifikaci, kontrakci a lokalizaci) tehdy, když událost jako taková už nedisponuje svým počátečním potenciálem. V tomto smyslu je organizace v subjektivním skrytu, kde se Idea sama udržuje, je přeměnou moci události v časovost. Je to vynalezení času, jehož zvláštní charakteristiky jsou odvozeny z události, času, jenž v tomto smyslu odhaluje svůj počátek. Tento čas pak může být považován za zvnějšněný čas, v tom smyslu, že organizace nepodléhá tomu, aby byla vepsána do řádu času diktovaného předchozím světem. Máme tu co do činění s něčím, co by mohlo být nazváno zvnějšněný čas (outside-time) Subjektu, jako Subjektu výjimky (Subject of the exception).

 

Jestliže je událost, historické povstání protržením času – přerušením, v němž se objevuje neexistence – je organizace vnějším časem v době, která vytváří kolektivní subjektivitu, v níž existence, které nabývá neexistující, osvěcovaný Ideou, se chystá čelit konzervativní moci státu, chráněné všemi vezdejšími formami útisku.

8.

Stát a politika:

identita a genericita

Stát je mimořádnou mašinérií pro produkování neexistujícího – prostřednictvím usmrcování (dějiny států jsou v podstatě dějinami masakrů), i když nikoli výlučně. Stát je schopen produkovat neexistující prosazováním identifikační normálnosti, „národní“ či jiné. V současné době, zvláště v Evropě, se tento problém identity stává obsesí. Druh kulturního rasismu, který ve skutečnosti vyslovuje obavy „střední třídy“ - hašteřivých vydřiduchů těžících z imperialistické dynamiky - že se jejich úroveň sníží na podřadný status „lidí z banlieues“, otravuje situaci a dokonce končí tím, že zatemňuje mysli kdysi obdivuhodných a odvážných intelektuálů. Je pravdou, že naši vládcové udávají tón. Připomeňme nedávné prohlášení francouzského ministra: „Ve Francii je příliš mnoho muslimů“. „Příliš mnoho“ tu může znamenat pouze jedno: někteří z nich tu nemají co dělat.  Ministr potvrzuje, a to velice jasně, že zvláštní bytí těchto nadbytečných lidí, přinejmenším mezi námi, kde jsou trvale usazeni, by mělo být jasně a jednoduše neexistencí. Ministr zřejmě prohlašuje, že se chystá postupovat takovým způsobem, aby vznikl případ. Jeho prohlášení se týká vztahu mezi bytím a existencí; je to ontologické prohlášení, nikoli pouze reakcionářské klopýtnutí.

Stát má značnou řadu řešení pro přeměnu toho, co tu před našima očima je, v to, co neexistuje. Ta sahají od odpírání právních dokumentů umožňujícího nadužívání policie a vypuzování pomocí právních úkonů přes znemožnění ošetření ve veřejných nemocnicích, brzdění vývoje dětí po skončení školy, zákazy, aby se ženy oblékaly podle svého přání, po umisťování do nápravných zařízení a tak podobně. Všechna tato řešení jsou předkládána jako konečná řešení „problémů“, jež vznikly za Sarkozyho ministra: mezi námi jsou „nadbyteční“ lidé.

Pokud však jde o mladší lidi, právě tak jako pro ty s krátkou pamětí, připomeňme jim, že v Mitterandově době připustil premiér Fabius Le Penovi, že v naší zemi opravdu existuje „imigrační problém“ a že tudíž on, Fabius (který tu představuje pouze jméno pro kolektivní přesvědčení, jaké panuje mezi našimi vládci, levicovými stejně tak jako pravicovými), se chystá hledat cestu, jak tento problém řešit, pokud možno definitivně. A on skutečně něco navrhl: takže to byla socialistická levice, která při své účasti ve vládě zavedla, inter alia, nápravná zařízení a kontroly, které hledaly hnidy v rodinných slezinách.

Tyto opakované deklarace by nemusely znamenat nic jiného než druh ideologického bláznění, pokud by nebyly podporovány mašinérií neustále připravenou rozkývat se k operaci, s jejíž pomocí stát produkuje strašidelné „identity“.

Načrtněme fungování této mašinérie pomocí elementární formalizace.[15. Teorie objektů identity a separujících pojmenování se může významně rozvinout, jestliže se ponoří do kontextu transcendentální teorie světů (worlds; také vesmírů, životů - MF), jakou jsem předložil v Logics of Worlds, přel. Alberto Toscano (Continuum, Londýn 2009).]

Stát vždy produkuje existenci imaginárního objektu, o němž se předpokládá, že ztělesňuje identifikační „průměr“. Například, nazvěme F (za „francouzský“) řadu rozlišovaných rysů, které opravňují stát, aby se neustále odvolával na „Francouze“ – což identifikuje je a jejich zvláštní práva, jež lze odlišit od těch, kdo francouzští „nejsou“ – jako by tu existovalo zcela identifikovatelné „být francouzský“.

Tento imaginární objekt je složen z nekonsistentních výroků. „Francouzská osoba“, průměrný F, je například sekulární, feministický, civilizovaný, dělník, dobrý žák v „republikánské škole“, dobrý francouzský řečník, zdvořilý, odvážný, z křesťanské civilizace, ukázněný plátce daní, nedisciplinovaný, subjekt mateřské země lidských práv, méně seriózní než Němec, otevřenější než Švýcar, méně líný než Ital, demokrat, dobrý kuchař… a halda jiných proměnných, protichůdných věcí, jimiž se ohání národní propaganda, když to vyžadují okolnosti. Hlavní věcí je, že se tu odkazuje k této čistě rétorické „francouzské osobě“, jako by on či ona opravdu existovali.

Mimořádný význam výzkumů mínění pro stát se odvozuje výlučně z faktu, že stejně jako věda o statistických průměrech, vytvářejí výzkumy mínění virtuální francouzskou osobu existující jako číslo. Při komentáři k výzkumu, zjišťujícímu, že 51 procent dotazovaných dává přednost volbě Francois Hollanda před Martine Aubry jako prezidentským kandidátům Socialistické strany, nebude propaganda váhat se sestavováním prohlášení tohoto druhu: „Francouzi si myslí, že Hollande je lepší kandidát než Aubry“. Tudíž, náš neexistující F přestává myslet, rozhodovat se a volit. F znamená Hollande; F podporuje francouzský útok na Libyi; F si myslí, že penzijní reforma je nevyhnutelná; F dává přednost camembertu před roquefortem; a tak dále.

Ale nejvýznamnější věcí, jakmile je jednou existence F v souladu s umělými predikáty zabezpečena a jakmile je aktuální identita francouzské osoby garantována, je to, že stát a ti, kdo jím vládnou, disponují prostředky, jak zdůraznit, co je normální, a co nikoliv.

Abychom to vyjádřili krátce, předpokládejme, že jsou dána dvě individua, jejichž stupeň identity je měřen jako ve škole na škále od minima (řekněme 0) po maximum (10).  Stupeň identity x k individuu y může být psán Id (x, y). Jestliže Id (x, y) = 10, x a y jsou identická dvojčata. Jestliže Id (x, y) = 0, individuum x a individuum y nemají prakticky nic společného. Jestliže Id (x, y) = 5, jsou průměrně identičtí a průměrně odlišní.

Celá věc spočívá v tom, zavést do této operace našeho F, jehož reálnost stát předpokládá, jako kdyby ona či on byli individua – průměrná individua, extrakt z francouzské osoby.

Vezměme situaci, která vyžaduje určité propagandistické úsilí. Ve všech těchto případech jsou dominantními parametry imaginární konstrukce „francouzské osoby“, vyvozené z nekoherentního seznamu dosažitelných rysů F. Stát a jeho propaganda vybírá ty rysy, o nichž soudí, že jsou vhodné buď k měření, jež chtějí podniknout, či pro to, aby vzaly rivalům půdu pod nohama. Řekněme – takový je dnešní případ – že v zájmu toho, aby se dosáhlo rozdělení, (což je vždy fundamentální cíl pro jakýkoli stát) mezi normálními francouzskými námezdními pracovníky a „podezřívanými zahraničními dělníky“, je nezbytné zdůraznit neexistující „hodnoty“, o nichž se předpokládá, že je jim F speciálně nakloněn. Propaganda začíná deklarováním, že to, co je normální pro empirickou francouzskou osobu, pro „někoho“, kdo je tu a přeje si tu zůstat,  je  v posuzované situaci, jestliže jde o „hodnoty“, široce identické s objektem F. Můžeme psát, že pro jakékoliv „normální“ individuum x je dáno Id (x, F) = 10 (identita x s F je velice blízká maximu: individuum x je dobrá průměrná francouzská osoba; on či ona ctí a v praxi uplatňují francouzské hodnoty). Každé individuum, které se odklání od této kvazi maximální identity s F, je „nenormální“. A co je nenormální, je vždy pro stát a veřejné mínění, jež je na něm závislé, podezřelé. O těchto individuích, jejichž stupeň identity s F je nedostatečný (například, rovná se méně než průměru, méně než 5), jejichž bytí-zde je vzhledem k  této situaci „nenormální“, se bude prohlašovat, že on či ona nesdílejí naše „hodnoty“. Důkazem toho je, že jeho či její identita s průměrnou francouzskou osobou není ani průměrná! Toto podezření by mělo vést k „integraci“, a to co nejrychlejší, pod trestem vypuzení pro zločin na identitě.

Fiktivní F, jako měřítko normálnosti na jedné straně a matrice podezírání a její spřažení s jakoukoli státní strukturou na straně druhé, jsou vždy identické. Je nutné pochopit, že představují nejprimitivnější, nejfundamentálnější produkt státní represe. Když se toto hledisko zradikalizuje, když se neskoncuje s vyžadováním na každé osobě nekonečných „důkazů“, že její identita s fiktivním objektem identity („árijský“ je klasický příklad; „francouzský“, jak předvedl Pétain, je sotva něco lepšího) je maximální, či na každé úrovni skvělá (neméně než 8), jsme obecně ve stavu, kdy jsme schopni vstoupit na cestu k fašismu.

Různé symptomy, jež zahrnují především status rodin zahraničního původu, kterými se pokrytecká vláda pokouší „objasnit“, co představuje fiktivní objekt F, aby tak mohla narýsovat ostrou demarkační čáru mezi normálním a podezřelým a šířit mezi částí evropských intelektuálů hysterickou islamofobii, to vše naznačuje, že se v našich opotřebovaných starých imperiálních státech pomalu, ale jistě blížíme k pokušení tohoto druhu.

Ve všech existujících případech, jakmile identifikační šílenství činí samozřejmým odkazy na imaginární objekty druhu F, objevují se pojmenování, která jsou obecně podezřelá. Ve Francii je dnes takových pojmenování řada. Všechna pak vystavují skupinu lidí v naší zemi stigmatizaci, na základě obvinění, že nejsou „normální“, pokud jde o stupeň jejich identity se stavem objektu F. Budu označovat tato pojmenování, jež jsou aplikována na podezřelé kolektivity, separující pojmenování.

Ocitujme si několik příkladů separujících pojmenování, používaných v současné situaci: „islamisté“, „ženy s burkou“, mládež z „banlieues“ a dokonce (jak jsme viděli v neslavné ministerské poznámce) „muslimové“, či (jak bylo možné slyšet v Sarkozyho prohlášení) „Romové“. Navíc, některá z pojmenování fungují utajeně, skrývají se pod oficiálním pojmenováním, zastírajícím symboly toho, co je situováno v maximální vzdálenosti od skvělého F a jeho hodnot – taková jako „Arabové“, či „černí“, z nichž ti druzí zastupují vysoce represivní pojmenování, jímž je „negr“.

Takže to řekněme takto: „spravedlností“ se dnes musí rozumět také, či vlastně primárně, vykořenění takových separujících pojmenování. Musíme připomenout obecný charakter jakékoli politické pravdy. Znamená to rozehnat, s pomocí volby pravdy a jejích reálných důsledků, smyšlenky o identifikačním objektu, o „průměrném“ stavu objektu F a další jim podobné. Politický záměr zůstat věrný historickému povstání se tak zhodnocuje (ověřuje) v tvrdé konfrontaci se státním útlakem.

Když je emancipační povstání reálně zakořeněno v povstání historickém, je okamžitě možné pozorovat, že mizí, či přinejmenším jsou podstatně redukována separující pojmenování. Velice známým, všedním příkladem, jsou shromáždění za Francouzské revoluce, která rozhodla, že židé a protestanti jsou stejnými občany jako všichni ostatní. Existuje také pasáž Ústavy z roku 1793, kterou bych rád citoval, a podle níž „kterýkoli cizinec, který adoptuje dítě, či živí starší osobu, a konečně kterýkoli cizinec, který může být zákonodárným tělesem posouzen jako ten, kdo se zasloužil o lidskost, je připuštěn k Právům francouzského občana“. Spíše než identifikační, je tato norma normou všeobecnou: s kýmkoli, kdo svými činy prokáže, že se stará o lidský rod, se musí nakládat rovným způsobem jako s každým z nás.

Velká shromáždění v Egyptě nám tento princip silně připomněla a oživila jej pro naše časy. Objevil se veřejně, bez jakékoli identifikační selekce. Viděli jsme muslimy a kopty, muže a ženy, zahalené ženy a ženy prostovlasé, intelektuály a mládež, mladé a staré a tak dále, bok po boku. Veškeré identity byly ve svém významu absorbovány hnutím, ale hnutí samotné nebylo redukovatelné na kteroukoli z nich.

Budu tedy říkat, že organizace a tudíž politika existují, když rodová moc je ochráněna i mimo hnutí, mimo povstání. Znamená to, že organizace jedná takovým způsobem, že dosahuje úspěchu  ve jménu všeobecného, a to ničením moci identifikační fikce nad některými zvláštními momenty v lidské existenci.

Paradoxně, v trhlině, kterou otevírá historické povstání, je jakákoliv politika organizací všeobecnosti. Paradoxně proto, že vždy budou lidé, kteří budou říkat, že obecné, právě proto, že není identické, že je dokonce identitě protilehlé, nemusí být organizováno; že se má svobodně rozvinout; že má kvést spontánně tisíce květů, a tak dále.  Zkušenosti ale ukazují, že pak nepřežije dobu povstání; že při absenci aktivní Ideje je nic nemůže uchránit. Při absenci vnějšího času, ztělesněného v organizaci, je statisticky nevyhnutelný návrat identifikační fikce. Nezbytná je tudíž organizovaná politika, která za ochranu rodovosti převezme odpovědnost.

Vezměme slovo „proletariát“. Bylo to označení moci obecnosti. Pod pojmem „proletariát“ Marx asi myslel emancipaci veškerého lidstva. V určitém „objektivním“ marxismu a pod označením „dělnická třída“ reprezentuje však tento výraz také možnost identifikační instrumentalizace, protože označuje tu složku sociální analýzy, která vede revoluční hnutí (komunistická strana je „strana dělnické třídy“). Velcí světoví revolucionáři vždy pečlivě blokovali identifikační tendenci. Ve své stati „Krize dozrála“, Lenin zdůrazňuje, že jestliže existují podmínky pro povstání,[16. Autor tu použil termín „insurrection“, který lze překládat jako pozdvižení, povstání, vzpoura, rebelie. V tomto kontextu volím termín povstání. (Pozn. překladatele MF)] je to proto, že povstala významná část rolnictva. Subjektem revoluce je tudíž veškerý ruský lid.  Mao, který říkal, že slovo „proletariát“ neodkazuje ani tak k identifikovatelné sociální třídě jako k „přátelům revoluce“, či ke zvláštnímu, mnohotvárnému, netotalizovatelnému celku (ensemble), podtrhoval generický aspekt tohoto pojmu.

Lenin a Mao však intervenovali v rámci stranické formy. Jestliže je ale stranická forma zastaralá, čím pak má být organizovaný proces - jehož smyslem je zevšeobecnit onen druh poctivé a reálné věrnosti boji politicky generickému, jehož normou je rovnost - oproti identitě státní, která separuje a potlačuje? To je hlavní problém, který nám v minulém století státní komunismus zanechal. Nezbytnost jeho řešení je reaktivována povstáními – bezprostředními, latentními či historickými – jež jsou procesem opětného otevírání Dějin. Tento problém je zjevně stejně obtížný nebo i obtížnější než problémy transcendentální matematiky. Máme za sebou dvě století fascinujících experimentů. Vyřešily mnoho problémů, jmenovitě v souvislosti s mocí Ideje, s dialektickým vztahem mezi povstáním a politikou, s absolutní nezbytností plné politické nezávislosti (samostatnosti), s podvodem voleb, internacionalismem, se spojením aktivistů s lidovými masami, s konstrukcí politických stanovišť, s ideologickým bojem a tak dále. Ale po třiceti letech lokálního a vytrvalého odporu a zaníceného, avšak defenzivního hledání, jsme tu opět, a Dějiny se znovu probouzejí; historická povstání nás poučují o tvaru věcí, které nastanou. Znovu dochází k obratu.  A naším ústředním problémem bude politická organizace, jejíž „vnější čas“ musí být také „vnější vůči straně“, jestliže je pravdou, že éra stran – zahájená Jakobínským klubem ve Francouzské revoluci na konci osmnáctého století, zdůrazněná „komunisty“ v duchu Internacionály založené Marxem uprostřed století devatenáctého, institucionalizovaná německými sociálními demokraty v osmdesátých letech devatenáctého století a revolucionizovaná Leninem v  Co dělat?, na samém počátku dvacátého století – skončila, když čínská kulturní revoluce v šedesátých a sedmdesátých letech nebyla schopna uskutečnit touhu Maa a revolucionářů, studentů a dělníků, přeměnit stranu socialistické diktatury ve stranu komunistického hnutí.

U všech událostí můžeme nabídnout definici politické pravdy: politická pravda je organizovaný produkt události – historického povstání – který zachovává intenzifikaci, koncentraci a lokalizaci v takovém rozsahu, že může nahradit identifikační objekt a separující pojmenování reálnou prezentací obecné moci, té, jejíž význam nám událost odhalila.

Protože se radikalizovaná obecnost nesrovnává se státem, který žije výlučně z identifikační fikce, jakákoli politická pravda se prezentuje jako restrikce moci státu. To je smysl marxistického axiomu o nezbytném mizení státu, jako skutečného důkazu síly komunistického hnutí. To je smysl základního hesla ve Francii v osmdesátých a devadesátých letech v „Organisation politique“, při jejíž výstavbě jsem se angažoval, hesla, které můžeme shrnout takto:  Maova téměř beznadějná direktiva vydaná v průběhu kulturní revoluce -  „Angažujte se v záležitostech státu!“ - musela být nahrazena jinou: „Vy rozhodujete o tom, co má stát dělat, a máte prostředky stát k tomu donutit, protože si vždy od něj držíte odstup a nijak se ve svém přesvědčení nemusíte podvolovat jeho autoritě či odpovídat na jeho vyhlášení, zvláště volební“.

Poznamenejme, že když zahrnujeme (jak by bylo třeba) do koncepce státu totalitu všeho, co konstituuje kapitalistické panství nad společností, musí být marxistické „mizení“ chápáno jako zcela protichůdné liberálnímu maximu „méně státu“, které směřuje nikoli k dovršení moci komunismu, ale k žádostivosti, která je vpravdě kriminální: k zisku, ke koncentraci vlastnictví, nerovnosti a oligarchické vládě bohatých bez jakékoli kontroly, a především k osvobození od zdaňování.

 Vlastníci majetku, bankéři, „úspěšní“, ti všichni budou poráženi anonymní obecností shromážděných lidí a vším, co je tomuto shromáždění věrné, jako je tomu na náměstí Tahrír; ať už bude jeho příští osud jakýkoli;  nad Mubarakovou klikou dnes vítězí v zájmu těch z nás, kteří touží po pravdě.

K ilustraci posuďme téma pomníku „neznámému vojínovi“. Tady jde nepochybně o uznání moci anonymity, moci obecnosti, rovnosti. Tato moc je taková  - je tak zřejmě lidmi vnímána – že dokonce i ti, kdo masakrují národy, jí vztyčují pomníky. V tomto využívání účinu rovnostářského tématu se však zřejmě skrývá přivlastňování, které mění jeho význam. Pro tohoto slavného neznámého vojína se zdobí trikolórou, symbolizující kult národa, v jehož jménu byl z identifikační povinnosti veden na smrt. Tento neznámý vojín zemřel nikoli proto, že se hlásil k obecnému principu, v zájmu cíle, skoncovat v krvavých bitvách s obskurními mezi-imperialistickými rozpory mezi Francouzi, Brity a Němci. V těchto bitvách byly mrzce obětovány milióny vojáků, ať už byli či nebyli neznámí. Jestliže mohl být velký počet mladých francouzských rolníků poslán prolévat krev na obranu zájmů, které v žádném případě nebyly zájmy jich samotných, bylo tomu tak proto, že se dosáhlo toho, aby pochodovali v zájmu identity („Pryč se skopčáky!“). Neznámý vojín zemřel ve službě identifikačnímu molochu.

Beneficium téhož typu je v naší zemi ovlivňováno propagandou demokracie.  Neboť „demokracie“ v principu poukazuje na moc anonymního kohokoliv, někoho, kdo je bez společenského postavení (důstojenství), někoho bez způsobů, jak to charakterizoval Ranciere. Všichni vědí, že naše společnosti jsou velmi členěné. Neměli bychom tudíž přinejmenším vztyčit pomník neznámému voliči? Což nebyl během buržoazních staletí také instrumentalizován a podváděn a nepoložil také svůj hlas na oltář „demokracie“, kde je ve skutečnosti za každý ždibec moci samotnou svou volbou ztrestán?

A pokud jde o neznámého dělníka, obecného dělníka, kterým je často Maročan, Malijec či Tamil, a bez něhož by byl jakýkoli profit nemyslitelný, kdo mu vztyčí pomník?

V každém případě, Bertold Brecht navrhuje, abychom se o něj či o ni zajímali. Ocitujme jednu z jeho básní, „Průvodce pro lidi nahoře“:

V den, kdy neznámý mrtvý vojín

Byl pohřben za dělových salv

V téže polední hodině

Od Londýna po Singapur

Mezi dvanáctou nula dva a dvanáctou nula čtyři

Po celé dvě minuty, se veškerá činnost zastavila

Jednoduše na počest

Mrtvého Neznámého vojína

Ale přesně totéž

Snad instrukce by měly být vydány

K obřadu přinejmenším na počest

Neznámého dělníka

Z velkých měst na úrodných kontinentech.

Nějaký muž ze zmatku dopravy

Jehož tváře si nikdo nepovšiml

Jehož tajemný charakter byl přehlédnut

Jehož jméno nikdy jasně nezaznělo

Takový člověk by měl být

V zájmu nás všech

Připomínán významným obřadem

S holdem v rozhlase

„Neznámému dělníkovi“

A

Se zastavením práce veškerým lidstvem

Na celé planetě.

9.

Shrnutí doktríny

 

Protože se mi slučuje vše, co mi vnukává znovuzrození Dějin v jeho třech povstaleckých formách, rád bych znovu začal od definice, kterou jsem navrhl pro politickou pravdu. Takže si ji zopakujme, s jednou či dvěma variacemi: Politická pravda je sérií důsledků organizovaných za podmínky Ideje, masové události s účastí lidu, v níž intenzifikace, kontrakce a lokalizace nahrazuje identifikační objekt a separující pojmenování, které je s ním spojeno,  reálnou prezentací generické moci mnoha.

Chystám se znovu zdůraznit každý prvek této shrnující definice.

Politická pravda je…

Významnou tendencí v politické filozofii je názor, že jednou z charakteristik politiky je to, že je – a musí zůstat -  oddělena od pojmu pravda. Rozhodně se dnes většinou běžně tvrdí, že jakákoliv vyjadřování politického procesu pojmem pravda znamená těžce riskovat pád do domýšlivosti totality. Co je z tohoto axiomu - ve skutečnosti liberálního, či přesněji, „levicově“ liberálního – vyvozováno, je to, že v politice neexistuje nic jiného než mínění. V sofistikovanější formě je možné říci, že v politice existují pouze soudy (mínění) a podmínky pro tyto soudy.

Měli bychom poznamenat, že ti, kdo takové stanovisko zastávají, by nemohli ani snít, že by tak mohli argumentovat ve vědě, v umění či dokonce ve filozofii, jako by tam neexistovalo nic než mínění. To je teze, která je v politické filozofii podivná. Taková argumentace se vrací k Hannah Arendtové, k britským liberálům, snad k Montesquieuovi, či dokonce  k řeckým sofistům. Znamená říkat, že politika (je míněna demokratická politika, ale pro naše levicové liberály jiné formy politiky skutečnou politikou ani nejsou), která je o tom, být pohromadě, musí vytvářet mírumilovný prostor, kde může být vyjadřováno odlišné, dokonce rozporné mínění, ale za podmínky (v tom je ta potíž) dodržování „pravidel hry“, která umožňují rozhodovat, které mínění se chystá, a to bez násilného konfliktu dočasně převážit.

Jak víme, toto pravidlo nikdy nebylo schopno nabýt jiné formy než sčítání hlasů. Naši liberálové ujišťují, že pokud existuje politická pravda, nevyhnutelně bude zahrnovat represi - ze strany elit v tom lepším případě, ze strany teroristů v  horším (avšak přeměna z jedné v jinou, což je přeměna od Lenina ke Stalinovi, se liberálům jeví jako skoro závazná) - díky obskurnímu, zmatenému režimu mínění. Tato teze se mezi západními intelektuály během tří dekád hluboce zakořenila – tj. od začátku období reakce, které jsem označil za „období intervalu“, jež započalo koncem sedmdesátých let.

Avšak někteří lidé a situace nám říkají tichým, nezřetelným jazykem povstání, že je možné, že toto období končí; že dochází k znovuzrození Dějin. Musíme pak pamatovat na revoluční Ideu, objevovat její nové formy, abychom se poučili o tom, co se děje.

Co – abstraktně, filozoficky – charakterizuje revoluční politickou Ideu, je právě koncepce, že existují politické pravdy a že politická akce sama je pokračováním boje pravdy proti falši. Když hovořím o politické pravdě, nezahrnuje to soud, ale proces: politická pravda není „Já prohlašuji, že mám pravdu a jiné osoby se mýlí“, či „Já mám pravdu jako onen vládce a ošklivím si onoho oponenta“.  Pravda je něco, co existuje ve svém aktivním dění, co se jako pravda, v rozdílných podmínkách vyznačujících tento proces, samo projevuje. Pravdy nepředcházejí politické procesy; neexistuje problém jejich potvrzování či aplikace. Pravdy jsou realitou samotnou, jako proces produkce politických inovací, politického postupu, politické revoluce a tak dále.

Pravdy – ale o čem? „Pravdy o čem“, to je aktuální kolektivní prezentace humanity jako takové (společné komunismu). Či pravdivost faktu, že přes svůj životní zájem je lidský živočich schopen prosazovat (a nadřadit mu) spravedlnost, rovnost a univerzalitu (prakticky prezentovat to, co je možné z Ideje vyvodit). Vysoký podíl politické represe spočívá v neustálé negaci takové kapacity, jak je zcela zřejmé.  Naši liberálové zvěčňují tuto negaci: když se lidé rozhodují říkat, že existují pouze mínění, je to ono mínění, jež disponuje materiálními, finančními, vojenskými a mediálními prostředky dominace a které se chystá vnutit se jako konsesuální, či jako obecný rámec; teprve uvnitř něho pak mohou existovat různá mínění.

…řada důsledků, organizovaných za podmínek nějaké Ideje…

Proces politické pravdy je racionální, není nepopsatelný. Pravda aplikuje sebe sama v zájmu toho, aby v samotné skutečnosti byly odhaleny zvláštní důsledky principů, které jsou v procesu historického povstání potvrzovány, či znovu potvrzovány. Taková je hlavní pružina nové politické organizace, která je neměnným reálným tělem politické pravdy v pohybu. Tím, že pevně zastává bojovnou racionalitu takového vepsání, vpisuje do světa praktické důsledky události, jakožto důsledky principu, v němž je kombinováno praktické poučení z povstání a proniknutí Ideje.

Takže v Egyptě je nasnadě, inter alia, rozhořčený boj o novou ústavu. Na jedné straně je armáda, neoslabený pozůstatek předchozího režimu, která se snaží zachovat svou moc, přičemž, jestliže to bude nezbytné, obětovat Mubarakův klan lidovému hněvu. Na druhé straně jsou všichni, kdo prohlašují, že prosadí organizaci, jež bude věrna historickému povstání na náměstí Tahrír. Co přesně má tato věrnost znamenat? Jsou donuceni jednat pod tlakem situace, přičemž prohlašují, že představují Dějiny, což je charakteristická směs Ideje a taktiky. V ní nalézáme jak přesvědčení, že lid v Egyptě nyní žije jinak, než jak žil předtím; ve formách obecné Ideje těchto lidí (stojíme tu pevně, všichni jsme jednotní, představa, kterou máme o svém historickém osudu, překračuje všechny naše sociální či kulturní rozdíly, prokázali jsme svou sílu, a tak dále) a v taktických heslech, využívaných v dané situaci k organizaci rozhodujících bodů, jejichž prostřednictvím musí důsledky Ideje nevyhnutelně procházet, jestliže nemá být anulováno historické znovuprobuzení povstání. Například: datum voleb, sociální obsah ústavy, bezprostřední opatření ve prospěch chudých, bezpodmínečné otevření přechodu mezi pásmem Gazy a Egyptem a tak dále. Vítězství bod za bodem zřetelně prokazuje, že nadále jsou to důsledky historického povstání, které organizují kolektivní čas, včetně času státu, a že to není stát, který retrospektivně uzákoňuje význam povstání.

…masivní lidové události…

Nepochybně jsem o této záležitosti řekl dost. Zaznamenejme jednoduše, že i když je každá politická pravda zakořeněna v robustní politické události, nelze nicméně říci, že je na ni redukovatelná. Politická pravda není jednoduchým momentem vzbouření (uprising). Prohlášení, za něž jsme zavázáni Sylvainu Lazarusovi – a to, že politika je vzácná -  se nesporně odvozuje z faktu, že konjunkce mezi událostí a Ideou je řídká. Ale historická rarita nedefinuje politickou pravdu.

Občas se mi zdá, že Jacques Ranciere až příliš zbrkle redukuje politiku na historii, když vymezuje skutečnou rovnost druhem aktivity, která momentálně láme trvající nerovnost vštěpovanou státem. Zdůrazňuji, že čas organizace, čas konstrukce empirického trvání Ideje, je v období po povstání rozhodující. Jinak skončíme v úvaze, že stát si musí trvale podržet monopol na vymezování politického času.

…v níž intenzifikace, kontrakce a lokalizace…

Intenzifikace: Během masivní lidové vzpoury (uprising) se obecně objevuje subjektivní intenzifikace a silné, přesvědčivé zaujetí pro Pravdu, které již Kant identifikoval v době Francouzské revoluce pod označením entusiasmus. Tato intenzifikace je všeobecná, protože je to intenzifikace a radikalizace prohlášení, zaujetí pro stranu a pro formu akce, právě tak jako vytváření intenzivního času (lidé nesou odpovědnost po celý dlouhý den, noc už neexistuje, lidé se necítí unaveni, i když jsou odrovnaní a tak dále). Intenzita vysvětluje rychlé vyčerpání tohoto druhu hnutí; vysvětluje Robespierovo bizarní odstranění právě před thermidorem; vysvětluje, proč Saint-Just řekl: „revoluce je zmražena“; vysvětluje, proč na konci existovaly pouze skrovné jednotky na náměstích, ve stávce a v okupačních hlídkách, na barikádách (jsou to ale ony, které budou vektorem organizovaného momentu, jestliže ho má být dosaženo). Je tomu tak proto, že stav kolektivního kreativního nadšení se nemůže stát chronickým. Vytváří skutečně něco trvalého, ve formě aktivní shody, jejíž moc je diktátorská, mezi univerzalitou Ideje, jednotlivým detailem stanoviště a okolnostmi. Samo však není trvalé. Nicméně, pokračuje ve svém odhalování dlouho poté, kdy událost, která je podnítila, sama přechází. Dokonce, i když se většina lidí navrací do všedního života, zůstavuje za sebou energii, kterou je později možné uchopit a organizovat.

_Kontrakce: _Historická situace se stahuje kolem aktivní, přemýšlivé menšiny, jejíž původ má mnoho podob. Produkuje druh prezentace sebe sama, který je současně čistým, kompletním a velmi limitovaným vzorkem obecného bytí lidí. Konzervativní mateřská země mizí a veškerý zřetel se obrací k tomu, co může být nazváno masivní menšina. Navíc, zde spočívá význam odlišnosti mezi „třídami“ a „masami“, charakteristický pro revoluční marxismus. Třídy vymezují pole logického dějinného („třídní boj“) a (třídní) politiky, která se na něm střetává. Masa odkazuje na originální komunistický aspekt mobilizace lidu, jeho obecný aspekt, jakmile se jedná o historické povstání. Nesmíme se nechat zavést: „třída“ je analytickým a deskriptivním, „neosobním“ pojmem; a „masy“ jsou pojmem, který označuje aktivní princip povstání, reálné změny. Marx vždycky zdůrazňoval fakt, že třídní analýza je buržoazní vynález, který je možné připsat francouzským historikům. Jsou to však masy, mnohem víc nezřetelné, jichž se obávají…

 

Lokalizace: Připomeňme jednoduše toto: v čase historického povstání masy vytvářejí stanoviště jednoty a přítomnosti. Na takovém stanovišti se projevuje, existuje, z něho obecně promlouvá masivní událost. Politická událost, která se přihodí všude, je něčím, co neexistuje. Prostřednictvím stanoviště se Idea, až dosud prchavá, potkává s lidovou všeobecností. Nelokalizovaná Idea je impotentní; stanoviště bez Ideje je pouze bezprostředním povstáním, výtryskem nihilismu.

…nahrazuje identifikační objekt a separující pojmenování s ním spojené…

Stát může být skutečně definován jako instituce, která má prostředky, jak veškeré populaci vnucovat normy, které předepisují, co náleží tomuto státu, povinnosti, jež ukládá, a práva, jež poskytuje. V kontextu tohoto vymezování stát fixuje identifikační objekt (například „francouzskou osobu“), jíž se mají individua a skupiny povinnost podobat tak věrně, jak jen je to možné, jestliže si chtějí zasloužit pozitivní pozornost ze strany státu. Kdokoliv, kdo neprojevuje náležitou podobnost identifikačnímu objektu, se sice také stane objektem pozornosti státu, ale v negativním smyslu (podezírání, policejní ověřování, internace, vypuzení a tak dále).

_Separující pojmenování _se vztahuje ke zvláštnímu způsobu nepodobnosti s fiktivním identifikačním objektem. Usnadňuje státu vydělovat určité skupiny z kolektivity, přičemž se dovolává zvláštních represivních opatření. Tyto skupiny mohou sahat od „imigrantů“, „islamistů“, „muslimů“ a „Romů“ po „mládež z banlieues“. Připomeňme, že takového separujícího významu postupně nabývá i označování lidí jako „chudých“ a „duševně nemocných“.

To, co stát ve Francii nazývá „politikou – to, čím je oslovována veřejnost, nikoli to, o čem se rozhoduje za zavřenými dveřmi a co je po události ospravedlňováno – lze zestručnit na úvahy o identifikačním objektu a separujících pojmenováních.

…reálná prezentace všeobecné moci rozmanitosti…

Jestliže dojde k masivní lidové události, má tendenci svou přirozenou povahou destruovat identifikační objekt a separující pojmenování, které je s ním spjato.  Čeho je dosahováno na náměstí, to je reálná prezentace, potvrzení toho, že to, co existuje – o čem se bezpodmínečně, diktátorsky prohlašuje, že existuje a musí existovat – jsou lidé, kteří na něm jsou a kteří společně jednají, ať jsou státem označováni jakkoli. V tomto smyslu historické povstání pojmenování suspenduje. Právě v latentním stavu takového sesazování se politická organizace chystá rozvinout důsledky nové existence, existenci toho, co nebylo zavedené, existenci anonymní, čistě lidové existence. Konečně, o všech těchto lidech, kteří jsou pro stát bezejmenní, by mělo být řečeno, že jako celek představují lidskost, to, co je pohánělo na jejich intenzivních lokalizovaných shromážděních, co má všeobecný význam. A že je to něco, co uskutečňuje každý. Proč? Protože vybudovali stanoviště, kde fiktivní identifikační objekt nefunguje, dokonce je zrušen, není to již identita, se kterou se počítá, ale ne-identita: univerzální hodnota Ideje, její všeobecná vlastnost – tj. to, co se jich týká, co je nadchne, lidskost obecně. Nadšení, které vyvolává historické povstání, je precizně provázáno s tímto zaujetím pro univerzálnost, jež může být – musí být  - připsáno těmto zdánlivě nejobyčejnějším lidem.

Naši analýzu kolektivního nadšení, které vzbuzuje událost, můžeme v různých směrech rozšířit: rozechvívající smysl náhlé změny vztahu mezi možným a nemožným. Masivní lidová událost mění to, co je možné. Obecně a zvláště v posledních desetiletích, si stát osoboval právo říkat, co je v politickém uspořádání možné a co nikoliv. Je tak možné „humanizovat“ kapitalismus a „prohlubovat“ demokracii. Avšak budovat produktivní, ústavní společenský řád, vyznačující se normou rovnosti a skutečnou lidovou vládou – je zcela nemožné, je to fatální utopie.

Podobně (a to je to, čemu identifikační objekt slouží) bylo v minulosti pro Francii možné rozšiřovat svou štědrou pohostinnost na některé cizince z Afriky („pohostinnost“ znamená dělat z nich otroky na montážních linkách v továrnách a ubytovávat je v hnusných ubytovnách, aniž se jim dovolilo spojit se se svou rodinou. Ale přejděme dál…). Dnes je však nemožné rozšiřovat tuto takzvanou pohostinnost na všechny ony lidi, kteří nesdílejí „naše hodnoty“ a kteří navíc mají děti. A tak dále a tak dále.

 Stát je - ideálně vzato, vzhledem k tomu, co je při masivní lidové události možné (vzniklou politickou organizací, jež se zabývá důsledky této události) - zproštěn své normativní funkce, a to bod za bodem, problém za problémem. Právě tato shromáždění a (nebo) organizovaní lidé jsou tím, kdo bezpodmínečně diktuje novou možnost. Jejich subjektivní energie je precizně vymezována jejich angažováním, vedeným ideou, že mají právo vymezovat, co je možné, zcela novým způsobem a bez garancí státu.

Již na původním stanovišti, na velkém shromaždišti historického povstání dochází k tomu, co by mohlo být nazváno subjektivní delokalizace stanoviště. Co bylo vysloveno na novém stanovišti, si vždycky dělá nárok na to, aby se hodnota řečeného rozšířila za jeho hranice, aby se stala všeobecnou. „Náměstí Tahrír“ je stanoviště, jemuž naslouchal celý svět. Španělští indignados vyjádřili takové delokalizační rozšíření stanoviště stručně a velice dobře: „Jsme tady, avšak globální znamená kdekoliv a my jsme všude“.

Někteří lidé se shromažďují na stanovišti s tím, že to, co dělají a říkají, bude mít stejnou hodnotu všude. Tohoto počátečního rozšíření se může dosáhnout zevně, za pomoci jiných lidí, kteří si řeknou: „Protože jsem určitě zahrnut do „všude“, pokusím se dělat tytéž věci jako lidé tam, na zvláštním místě, kteří jednali a hovořili tak, jako kdyby byli všude“.  V činnosti je tu hnutí „tu i tam“: nakolik se kdo vrhá do historického povstání a jeho potenciální organizace, natolik se otevírají jejich zvláštní stanoviště jako univerzální; a naopak všichni, masy, které jsou na celém světě dosud v porobě, se nakonec identifikují s těmito pionýry, razícími cestu ke znovuotevření Dějin.

10.

Na závěr (s básníkem)

 

Při definici politické pravdy jsem raději přenechal frázi: „reálná prezentace obecné moci“ nějaké straně. Nicméně se v uvědomění povstalců jedná o podstatné hledisko. Kolik jen Egypťanů, Tunisanů, Marokánců, Alžířanů, Jemenců, Bahrajnců (velcí zapomněli na jedno: zdejší americká základna je příliš velká), Syřanů a pak i Řeků, Španělů a také Palestinců a Izraelců, prohlásilo v minulých měsících ve svých rozličných jazycích a s různými nuancemi něco tak zásadního, jako: „Reprezentace mé země jejím státem je chybná! Všichni vy – mocní Zápaďáci a nastupující Číňané, či bratři z pokořovaných zemí – slyšte nás, pohleďte na nás! Na tomto náměstí, na této městské třídě, vám ukazujeme naši skutečnou zemi, naši autentickou subjektivitu!“

Všechny pokusy znovu otevřít Dějiny, z nichž se tento krátký esej snaží vyvodit nějaké počáteční inspirace, usilují odčítat sebe, prostřednictvím bezprecedentního, rozmáchlého kolektivního gesta, reprezentací stanoviště, na němž k nim došlo – od reprezentace státem neustále měněné ve fikci.  Intencí je nahradit tuto reprezentaci druhem čisté prezentace.

Španělské hnutí indignados je opravdové, ryzí, aktivní a přitom je velmi omezenou imitací historického povstání arabských zemí. Požadovat „reálnou demokracii“ jako opak špatné demokracie neznamená založit nějakou trvalou dynamiku. Především zůstává až příliš uvnitř zavedené demokratické ideologie, je příliš závislá na kategoriích západní soumračné dominace. Jak jsme viděli, o co se jedná při znovuotevírání našich Dějin, to není organizace „reálné demokracie“, ale autority Pravdy, či bezpodmínečné Ideje spravedlnosti. Za druhé, musíme jak pozdravit, tak podrobit kritice kategorii rozhořčení, kterou odvážně a (jak víme) úspěšně uvedl do oběhu (a to je pozitivní symptom) Stéphane Hessel. Měl absolutní pravdu, když vyzval naše mladé lidi, aby přemýšleli, šli a dívali se, aby nikdy nespustili své oči z bezpočtu zločinů současného kapitalismu. Právem jim říkal: „Podívejte se reálně na to, co se děje v Gaze, v Bagdádu, v Africe, a také doma! Rozejděte se s „demokratickým“ konsensem a jeho pokryteckou propagandou“. Ale být rozhořčený, nebude nikdy stačit. Negativní emoce nemohou nahradit pozitivní Ideu a její organizaci, ne víc než když se nihilistické povstání prohlásí za politiku.

Mezi velkými skutečnostmi španělského povstání byla jak překvapující simultánnost mezi vzniklou reálnou prezentací (pulzující shromáždění mládeže země na madridském náměstí), tak jevy reprezentace (zkrušující volební vítězství španělské pravice, která je známa svou zvláštní reakčností). Prostě, aby se udrželo, proklamovalo shromáždění ihned naprostou nicotnost volebního jevu, a tím i reprezentace („tito lidé nás nereprezentují“), ve jménu prezentace, kterou samo ztělesňuje. V současných podmínkách a v novém idiomu, opakuje španělské hnutí velkou pravdu z konce června 1968 ve Francii: „Volby jsou balamucení!“

Z toho lze vyvodit následující poučení: možnost politické pravdy na jedné straně a zvěčňování reprezentativního režimu na straně druhé se ve Španělsku odehrálo v teatrální podobě, kombinující zdánlivou simultánnost s vyjevenou rozpojeností. Deleuze by musel říci, že to, k čemu jsme dospěli, co existuje mezi státem a masovým hnutím, je rozpojená syntéza dvou scén. Rozpojená proto, že k čemu v masivní lidové události nevyhnutelně dochází, je oddělení od státní reprezentace. Jakékoli reálné hnutí, zvláště když jeho dosud slepá mise otevírá Dějiny, podporuje názor, že to co je zcela viditelné, by nemělo být považováno za skutečně dané; že by mělo vědět, jak je zaslepené vůči samozřejmosti reprezentace, právě tak, jako si podržuje důvěru v to, co se děje, co se tu a tam říká, pokud jde o Ideu a její zavádění. Hnutí je vždycky dotazováno: Jaký je váš program? Ale hnutí neví. Především chce chtít; chce velebit svou vlastní diktátorskou autoritu – diktátorskou protože demokratickou ad infinitum – když předkládá prohlášení a sahá k akci. Podřizuje výsledky akce hodnotě intelektuální aktivity akce samotné, nikoli volebním kategoriím, programu a výsledkům voleb. Jakmile je organizováno, podporuje daný typ discipliny tak, že jej trpělivě rozšiřuje na otázky strategie a taktiky.

V následujících dvou bodech si pro náš závěr vypůjčíme fragmenty od René Char.

Fragment 59 z Feueillets d´Hypnos deklaruje: „Jestliže člověk někdy nezavřel oči, nakonec neviděl, co za vidění stálo“. A skutečně! Zavřemež tedy své oči a ucpěmež také naše uši a buďmež zcela neteční k veškerému obsahu toho, co ve svém bytí přetrvává, ke všemu, co vystavuje na odiv a deklaruje stát a jeho služebníci! Konečně svobodní – což znamená ve službě pravdě – se pak dívejme nikoli na to, jak jsme reprezentováni, ale na to, co je čistě a jednoduše prezentováno.  A fragment 2 říká totéž jiným způsobem: „Neotálej ve vyjetých kolejích výsledků“. Reprezentace je režim výsledku; stát nám neustále omílá, že jde o výsledky; politikáři vždy bojují o přízeň se slibem, že na rozdíl od svých oponentů budou „poskytovat výsledky“. Tato rétorika výsledku je vyježděná kolej, která znamená následující: když se probouzejí Dějiny, jde o toto znovuprobuzení; to je to, co by mělo být pozdravováno; jejich racionální důsledky jsou to, čemu musí Idea propůjčit svou moc. To platí samo o sobě. Pokud jde o výsledky, uvidíme.

Dodatky

 

Publikoval jsem dvě stati v „mainstreemovém tisku“ o řadě historických povstání v arabském světě. V prvé stati, publikované v Le Monde, jsem usiloval vymezit, co bylo pro vzpouru (uprising) v Tunisku a v Egyptě obecné (univerzální). Druhá stať, publikovaná v Libération, zaujala vyhraněně nepřátelský postoj vůči francouzsko-britské intervenci v Libyi okamžitě, jakmile byla ohlášena.

Tyto intervence měly přirozeně svou dataci, ale jsou konzistentní s tím, co bych řekl dnes. Zvláště pokud jde o intervenci Západu v Libyi (Katar je západní kolonie), mohl bych jít pouze ještě dále. Spoluúčast velké části veřejného mínění a každé jednotlivé parlamentní strany, se směšnou karikaturou „rebélie“, vypuštěné k ospravedlnění „humanitární“ intervence západních armád, tvoří část tradice revolt – té, která vytváří union sacrée kolem válečnické imperialistické zahraniční politiky. Síly, které prohlašovaly, že jsou vůči Sarkozyho vládě krajně kritické, se s ním náhle ukázaly v tomto druhu hazardního podniku, jímž se vychloubají a který je podlý, v plném souladu. Kdybych hledal nějakou hodnotu v odrůdě „radikální“ levice, kterou představuje Jean-Luc Mélenchon (což se určitě nestalo), fakt, že se k této union sacrée  připojil, by měl každého vrátit zpátky na zem - ke skutečnosti, že celý „levicový“ povyk se ze současné logiky panství nevymyká.

Chtěl bych tu zopakovat, že nemám ani ždibec sympatie pro Kaddafího, ne víc, než jsem měl (v pravém opaku ke lžím, kterými mne tu i onde častovali) k Miloševičovi, když jsme bombardovali Bělehrad, pro Saddáma Husseina, když Američané vtrhli s ohněm a mečem do Iráku, či pro režim Tálibánu, když jej napadlo NATO. Jsem avšak kategoricky proti předním lupičům v současném světě – proti velkým ekonomickým dravcům, představovaným naftařskými společnostmi, proti armádním dodavatelům, těžařským společnostem, dřevorubcům (kteří kácejí v pralesech), zasilatelům zkaženého zboží a všem jim podobným, stejně tak jako proti jejich politickým protektorům (jmenovitě západním státům) – kteří na nás ve vzájemné shodě vytahují utajené triky, s jejich mediálními ideology, trylkujícími o „morálce“ a „demokracii“; proti těm, kteří provozují své nekonečné války, aby zkrušili vzdálené, slabé země, a profitují z těchto okolností, aby se tam usadili, plundrovali jejich místní zdroje a provozovali své trvalé vojenské základny. Tento druh propagandy a konsensus, který je její součástí, není lepší než líčení „skopčáků“ způsobem, při němž vstávaly vlasy na hlavě a jenž doprovázel tupé masakry miliónů vojáků během války v letech 1914-18, či prezentace celých národů jako zaostalých divochů, jež ospravedlňovala dobývání kolonií, systematické vykořisťování nespočetných regionů a nucenou práci jejich populace. 

A konečně, dovolme lidem, aby si sami a pro sebe určovali svůj historický vývoj, stejně tak jako to po staletí činili Zápaďáci, s početnými a děsivými válkami, brzděním revolucí, vražednými občanskými konflikty a politickými režimy nejrůznějšího druhu. Lidem v Africe, Asii a v Latinské Americe viseli evropští a severoameričtí kolonialisté na šíji dostatečně dlouho, aby dnes měli právo pokusit se dělat si své vlastní dějiny, aniž bychom do toho zasahovali. A nadto mají dobrý důvod, proč si myslet, že naše pěkná slova, jakkoli demokratická a morální, razí cestu velice temné a krvavé budoucnosti. Vědí ze zkušenosti, že dravci, dorazivší z dálky a jiní než doma, mají podobně silné státy rádi pouze tehdy, když jsou servilní a svobodné státy tehdy, pokud jsou oslabené a rozvrácené. Jak se říká v jedné madagaskarské písni zhudebněné Ravelem: „Nevěř bílým, obyvatelům pobřeží“.

 

 

Dodatek I

Tunisko a Egypt: Obecný význam lidového povstání (uprising)

 

Publikováno v Le Mondu, 18. února 2011, pod titulem „Tunisien, Égypte: quand un vent d´Est balaie l´arrogance de l´Occident“.

 

 

1.      **Východní vítr převažuje nad západním větrem**

 

Jak dlouho ještě bude frivolní, soumračný Západ, „mezinárodní společenství“ těch, kteří se dosud považují za pány světa, pokračovat v udělování lekcí o dobré vládě a správném chování celé planetě?  Není něco směšného ve spektáklu intelektuálů, povolaných do služby, dezorientovaných vojáků kapitálo-parlamentarismu, který slouží jako náš zvetšelý[17. Doslova „moly prožraný“ (poznámka MF)] ráj, jenž se sám daruje pozoruhodnému tuniskému a egyptskému lidu, s tím, že naučí tyto divochy „demokratické“ abecedě. Jaké to patetické přežívání kolonialistické arogance! Což snad není v podmínkách politické mizérie, ve které se po tři desetiletí nacházíme, zřejmé, že jsme to my, kdož by měl dělat všechno pro to, aby se od současných lidových vzbouření (uprising) poučil? Neměli bychom s krajní naléhavostí velice podrobně studovat, co asi znamená, že byly kolektivní akcí svrženy vlády, které byly oligarchické, zkorumpované a navíc -  snad speciálně -  ve státech, nacházejících se v ponižujícím vazalství vůči státům Západu? Ano, musíme být žáky těchto hnutí, nikoli jejich stupidními učiteli.  Neboť v géniu jejich invencí, který je jim vlastní, oživují některé principy politiky, o něž lidé dlouho usilovali, přesvědčováni přitom, že jsou zastaralé. Zvláště tento princip, který Marat neustále vzýval: za to, že dochází ke svobodě, rovnosti a emancipaci, za to vše vděčíme lidovým povstáním (riots).

2.     **Existuje právo rebelovat**

Zrovna tak, jako naše státy a ti, kteří je staví na odiv (strany, odbory a servilní intelektuálové), preferují panování (dozírání) před politikou, stejně tak preferují požadavky revolty a „uspořádané přeměny“ před průlomem. Co nám egyptský a tuniský lid připomíná je, že jedinou akcí, souměřitelnou se skandální okupací státní mocí, je masové povstání (uprising). A že v tomto případě jediné heslo, které může sjednotit nesourodé složky zástupů, je: „Vy tam, zmizte!“ Výjimečný význam revolty v tomto případě spočívá v její kritické moci; ve faktu, že heslo opakované milióny lidí nám dává představu o tom, co nepochybně a nezvratně bude jejím počátečním vítězstvím: útěk člověka, o nějž jde. A ať dojde později k čemukoli, tento triumf lidové akce, která je vlastně ilegální, bude vítězstvím trvalým. Právě v tom, že revolta vůči státní moci může plně zvítězit, je poučení, které má univerzální význam. Toto vítězství vyznačuje horizont, proti němuž vystupuje každá kolektivní akce, osvobozená („odčítaná“) od autority zákona – což Marx nazýval „mizením státu“. Jinými slovy, jednoho dne budou svobodně sdružení lidé, rozvíjející svou tvořivou sílu, schopni jednat bez strašného státního donucování. Právě z této základní Ideje, tj. že revolta poráží zavedený pořádek, se v celém světě odvozuje neomezený entusiasmus.

 

3. Jediná jiskra může vznítit prérijní požár

 

Vše začalo sebevraždou, sebeobětováním člověka, odsouzeného k nezaměstnanosti, člověka, jemuž se zakazovalo angažovat se v bídném pouličním prodeji, který mu umožňoval přežívat a jemuž policajtka uštědřila facku, aby pochopil, co reálně znamená být úplně dole. Během několika dní, několika týdnů, vešlo toto její gesto ve známost mezi milióny lidí, kteří slavili úspěch na vzdáleném náměstí požadujíce odchod mocných diktátorů, kteří propadali slepé panice. Proč k této fantastické expanzi došlo, odkud se vzala? Rozšíření epidemie svobody? Ne. Jak to poeticky vyjádřil Jean-Marie Gleize, „Revoluční hnutí se nešířilo nákazou, ale ozvěnou. Cosi, co se tu utvořilo, rezonovalo s šokující vlnou, vysílanou něčím, co se utvořilo tam“. Nazvěme tuto rezonanci „událostí“. Událost je náhlé utvoření nikoli nové skutečnosti, ale myriád nových možností. Žádná z nich není opakováním toho, co už je známo.  To je důvod, proč je tmářstvím říkat: „toto hnutí požaduje demokracii“ (ve smyslu onoho druhu, jemuž se těšíme na Západě), či „toto hnutí požaduje sociální nápravu“ (ve smyslu průměrné prosperity maloburžoy mezi námi). Počínající prakticky z ničeho a rezonující všude, vytváří lidová vzpoura (uprising) pro celý svět neslýchané možnosti. Slovo „demokracie“ nebylo prakticky v Egyptě vysloveno. Lidé se tu dovolávají „nového Egypta“, reálného „egyptského lidu“, ústavního shromáždění, absolutní změny ve své existenci, možností, které jsou bezprecedentní a dříve neznámé. To je nová prérie, která vznikne poté, kdy jiskra povstání, jež na ní zažehla oheň, už neexistuje. Tato budoucí prérie stojí mezi deklarováním změny rovnováhy sil a deklarací předpokladu nových úkolů;  mezi tím, co řekl mladý Tunisan – „My, synové dělníků a rolníků, jsme silnější než kriminálníci“ – a co řekl mladý Egypťan. „Ode dneška, od 25. ledna, jsem převzal záležitosti země do svých rukou“.

3.     **Lidé a pouze lidé samotní, jsou motivující silou při utváření světových dějin**

Je velice překvapující, že vládci a média na našem Západě považují rebely na káhirském náměstí za „egyptský lid“. Jak k tomu došlo? Není snad rozumné, když jsou tito lidé legálně redukováni na menšinu, a to buď při výzkumu mínění či ve volbách? Jak to, že tak náhle stovky tisíc rebelů reprezentují populaci 80 miliónů? To je nezapomenutelné poučení, a také je nezapomeneme. Za určitým prahem odhodlání, soudržnosti a odvahy mohou lidé ve skutečnosti koncentrovat svou existenci na náměstích, na ulicích, v továrnách či na universitách a tak dál. Celý svět je svědkem této odvahy a především ohromující tvorby, která ji doprovází. Tato tvorba bude považována za důkaz, že se tam lidé probudili. Jak to trefně vyjádřil jeden egyptský demonstrant, „Dřív jsem sledoval televizi; teď je to televize, která sleduje mě“. Při probuzení události zahrnuje lid ty, kdož vědí, jak řešit problémy, jež událost přináší. Při obsazování náměstí jsou problémy s potravinami, s místy pro spaní, hlídkami, prapory, modlitbami, obrannými akcemi, takže stanoviště, kde se to vše odehrává – stanoviště, které tvoří symbol – je střeženo svými lidmi, se všemi náklady, které to přináší.  Problémy, které se na úrovni stovek tisíc lidí, kteří přišli ze všech možných stran, zdají neřešitelné - a to tím více proto, že z tohoto náměstí zmizel stát.  Řešení neřešitelných problémů bez pomoci státu – takový je osud události. A to je to, co způsobuje, že lidé náhle a po neurčitelnou dobu, existují tam, kde se rozhodli shromáždit.

4.     **Neexistuje komunismus bez komunistického hnutí**

 

Lidová vzpoura, o níž hovoříme, probíhá zjevně bez strany, bez hegemonistické organizace či uznaného vůdce. Bude dostatek času zjistit, zda tato charakteristika dokládá jeho sílu či slabost. Při každé události to znamená, že povstání disponuje ve velmi čisté formě - nepochybně nejčistší od Pařížské komuny – všemi oněmi rysy, které musí mít to, co nazýváme komunistickým hnutím. „Komunismus“ tu znamená: společnou tvorbu kolektivního osudu. Toto „společné“ má dva zvláštní rysy.  Předně je generické (rodové, všeobecné, týká se celého druhu) a reprezentativní, je cele ve smyslu lidskosti. Na stanovišti jsou všechny variace osob, z nichž se lid skládá; každému proslovu se naslouchá, každý návrh je zkoumán a o každé obtíži se jedná s těmi, kterých se týká. Za druhé, překonává všechny velké rozpory, o nichž stát prohlašuje, že je může zvládnout pouze on: mezi intelektuály a manuálními dělníky, muži a ženami, chudými a bohatými, muslimy a kopty, lidmi z provincií a lidmi z hlavního města a tak dál. V souvislosti s těmito rozpory, vůči nimž je stát - kterýkoli stát -naprosto slepý, vznikají okamžitě (běžně) tisíce nových možností. Je možné vidět mladé lékařky z provincií pečující o zraněné, které spí mezi prudkými mladými muži;  a jsou klidnější, než kdykoli dříve, protože vědí, že jim nikdo nesmí zkřivit ani vlásek na hlavě. Je také možné vidět organizace techniků oslovujících mladé lidi z předměstí, prosící je o možnost držet náměstí, chránit svou energií hnutí v boji. Je možné vidět sběh křesťanů, kteří dávají pozor a střeží muslimy při jejich modlitbě. Vidíme majitele obchodů, kteří poskytují potravu nezaměstnaným a chudým. Vidíme každého, že hovoří se svými sousedy, které nemůže znát. Čteme tisíce poutačů, kde se život každé osoby spojuje v Dějinách se všemi, bez jakéhokoli přerušení. Řada takovýchto situací, jejich objevování, tvoří komunistické hnutí. Po dvě století až dodnes zněl prostý politický problém následovně: Jak dosáhnout toho, aby invence komunistického hnutí trvala? A prostou reakcí zpátečníků vždy bylo: „To je nemožné, dokonce škodlivé. Prosaďme ve státě svou pravdu“. Sláva tuniským a egyptským lidem, kteří nám připomínají naši pravdu, prostou politickou povinnost: tváří v tvář státu organizovat oddanost komunistickému hnutí.

 

5.     **Nechceme válku, ale neobáváme se jí**

 

Obecně byla zaznamenána mírumilovnost panující při gigantických demonstracích a dosud spojovaná s ideálem volební demokracie, který je tomuto hnutí připisován. Poznamenejme však, že došlo ke stovkám úmrtí a k dalším dochází dennodenně. V mnoha případech oběti umírají jako vítězové a mučedníci rebelie na jejím počátku a pak při obraně hnutí. Politický a symbolický smysl dějiště povstání musel být bráněn v zuřivých bitvách s ozbrojenci a policií ohrožovaných režimů. A kdo přinášel osobní oběť, jestliže to nebyla mládež z nejchudších částí populace? Neměla by se „střední třída“ - o níž náš nic netušící MAM (ministr zahraničí Michéle Alliot-Marie)[18. Poznámka překladatele z francouzštiny, Gregory Elliota.] řekl, že demokratické vyústění událostí závisí na ní a pouze na ní - rozpomenout, že v rozhodném okamžiku bylo trvání povstání zajištěno výlučně tak, že se rozhodně svěřilo detašovaným lidovým jednotkám? Obranné násilí je nevyhnutelné. Pokračuje v obtížných podmínkách v Tunisku poté, co byli mladí aktivisté z provincií navráceni do své chudoby. Může si někdo vážně myslet, že základním cílem těchto nespočetných iniciativ a krutých obětí není nic víc, než že si lidé budou „vybírat“ mezi Sulejmanem a El Baradejem, stejně tak, jako doma dojemně rezignovali na to, aby se rozhodlo mezi Sarkozym a Straussem-Kahnem? Je toto jediným poučením z této skvělé epizody?

Ne a tisíckrát ne! Lidé v Tunisku a v Egyptě nám říkají toto: povstat, budovat veřejné stanoviště komunistického hnutí a hájit je všemi možnými prostředky, přičemž objevovat  následné kroky, které je v naší akci třeba udělat – to je realita politické emancipace lidu. Státy v arabských zemích jistě nejsou jedinými protilidovými státy, bez ohledu na - v podstatě nelegitimní - volby. Ať bude jejich vývoj jakýkoliv, vzpoury (uprising) v Tunisku a v Egyptě mají univerzální význam. Stanovují nové možnosti, jejichž hodnota je internacionální.

Dodatek II

Stručný dialog o dnešní době

 

Text byl publikován v Libération, 28. března 2011, pod titulem „Un monde de bandits, dialoque philosophique“.

 

Souhlasíte, příteli, s filozofem z ulice, který mi jednou řekl, že univerzálním pravidlem dneška, o kterém žádný z mocných tohoto světa už nediskutuje, je zisk?

Odpověděl jsem, že souhlasím. Ale co z toho vyvozujete?

Kdosi, kdo beze studu říká: „žiju jen pro svůj osobní prospěch a klidně bych zničil svého včerejšího přítele, abych udržel či zlepšil svůj životní standard“, co je on? Snaží se…

Gangster. To je gangster subjektivity.

Výborně!, zvolal filozof z ulice. Ano, náš svět je nestydatým světem gangsterů. Existují ilegální gangsteři a oficiální gangsteři, mezi kterými je jen nepatrný rozdíl.

Dobrá, v tom spolu souhlasíme. Ale co z toho vyvozujete? Že máme právo poukazovat na všechno, co má podobu organizované kriminality, řekl filozof z ulice zchytrale. Kmotři, nevýznamní bossové, zabijáci…

Řekl jsem, že bych to viděl hodně černě.

Podívejte se, co se zrovna teď děje: na četných místech se lidi masově shromažďují, aby ve dne v noci mírumilovně hlásali Pravdu, že ti, kdo je po desetiletí komandovali, nejsou nic jiného než gangsteři. Problém je v tom, že tito místní bossové, jejichž odchod shromáždění lidé požadují, jsou dosazeni, placeni a vyzbrojováni mocnějšími z kmotrů, vrchními kmotry, rafinovanými gangstery: Uesáky a jejich náměstky – Evropánky. Země, ve kterých lidé povstávají, přitahují strategický zájem vrchních kmotrů a místní bossové jsou brutálními ochránci jejich vyšších zájmů. Co tedy dělat? Proti lidem, kteří se shromažďují v miliónech, kteří jsou nevyzbrojeni, ale kteří mluví, vědí, co chtějí a říkají pravdu, není zabijáků dost. Uesáci a Evropáci jsou nuceni zaujímat nerozhodné stanovisko. Dokonce pouze slovy, neupřímně podporovat lidové čistky.

Ale řekněte mi: je tohle začátek konce celoplanetárně organizované kriminality, která se vydává za svět pro nás?, řekl jsem s nadějí pouličnímu filozofovi.

Jestliže budou lidé vytrvale organizovat a osvětlovat, co je v události jejich zájmem, mohou dějiny změnit svůj směr. Ale civilizované kmotry napadl trik.  Víte, že v koutě pouště, kde se nachází nafta, je malý, nevýznamný boss, který už je tam po čtyřicet dva let.

Ach! Plukovník! Pro něj to ale vůbec nevypadá dobře. Část společnosti požaduje jeho hlavu.

Věci se tu začínají dít jako všude jinde, ale postupně nabírají velmi odlišný směr. Někteří z charakterních herců převzali v událostech vedení. Nejsou už obrovská shromáždění, na nichž zní Pravda, ale malé skupiny, které se producírují sem a tam a mávají přitom automatickými puškami; vedeny ex poručíkem bezvýznamného místního kmotra, křižují pouští tou nejvyšší rychlostí, kterou je možné jet, a obsazují nehájená malá města. A dodal jsem, boss místní mafie, hysterický plukovník, zřejmě posílá své zabijáky proti nim. Ale v čem by měla být tato situace dárkem pro rafinovanější velké kmotry?

V tom je ta geniální trefa, vykřikl filozof z ulice. Uesáci a Evropáci ať sami za likvidaci toho pouštního plukovníka převezmou odpovědnost.

Ale, řekl jsem, to je pro ně velmi nebezpečné! Udělal jim přece velkou laskavost! Bez ústupků z jejich strany pro ně dělal tu nejšpinavější práci, kterou na něm Evropáci požadovali.  Zasáhl tím nejotřesnějším způsobem proti chudým africkým dělníkům, kteří chtěli přes jeho území přejít do Evropy. Stal se zuřivým pečovatelem o evropský domov, o náš sladký domov.

Od gangsterů nemůžete dostat něco za nic. Když jde o jejich zájmy, velcí kmotři umí být nelítostnými i vůči těm, kdo jim včera sloužili. Civilizace diktuje své!

Ale co je pak jejich zájmem, když posílají své civilizované zabijáky proti jejich krutému protégé ze včerejška?

Pozoruhodné.  Především se nakonec vetřou do politických záležitostí, pro něž se lidé shromažďovali, aby po týdny vyslovovali Pravdu. Kmotři byli téměř bez sebe, že byli vedle, odstaveni na vedlejší koleji; stali se z nich pouzí diváci přihlížející své vlastní pohromě. Za druhé, připomněli celému světu, že tou rozhodující silou jsou nakonec oni, nikdo jiný. Oni jsou opravdovými zabijáky, jichž se musí každý obávat. Za třetí, chovají se, jako by jednali ve jménu Práva, Spravedlnosti a dokonce (o tom nepochybujme) Bratrství a Svobody. Přicházejí přece, aby zabili bezvýznamného místního gangstera, ne? I když byl dříve jejich klientem. Není to velkodušné? Za čtvrté, věří, že házením bomb všude kolem, se vrací dobré staré časy, kdy šlo vždy o toto: buď jste pro svět takový, jaký je, s jeho nerovnými právy, bezvýznamnými volbami, komerčními kódy, mezinárodními zabijáky a ziskem, který jako jediný panuje univerzálně.  Pak je to perfektní! Nebo jste proti všem kmotrům, proti všem moly prožraným kódům, pro skoncování s univerzálně organizovaným zločinem, a to je velice zlé.

Strašné… Jak ale potom vysvětlíte skutečnost, že téměř každý podporuje expedici Uesáků a Evropáků, kterou vyslali proti dřívějšímu spojenci, pouštnímu bossovi? Strachem z mas, říká filozof z ulice sklíčeně. V našich společnostech hojnosti, kde má panující hierarchie zdroje, kterými si může koupit nespočet přímých či nepřímých klientů, existuje silná touha po mocných kmotrech - státech, řešících problémy pod pěkně znějícími slovy o „mezinárodním společenství“ či o Spojených národech. Vidíte, že „my“ – „my“ odkazuje na naši veřejnost, voličstvo, média – jsme příliš zkorumpovaní. Naším pravidlem zůstává: „můj životní standard nejprve a především“. Nikdy jsme ale ve skutečnosti nerezignovali na hledání těchto principů, i když je podminovávané viděním světa z výšky blešího skoku, světa, který se nakonec shromáždí, aby vyslovil Pravdu.

Takže takhle, můj drahý příteli, objasňujete, proč tak mnozí lidé náhle objevili zásluhy našich vládců, kteří ještě včera byli všude vítáni ironickým aplausem, pomalým potleskáváním. 

Přesně. Pro případ, že jsou dokonce vyvažováni Chvástavým Vysokým Rodokmenem.[19. Odkazuje se tu na  Bernard-Henri Lévyho (poznámka překladatele z francouzštiny, Gregory Elliotta).] Dříve posluhovali při dělení Jugoslávie bombami. Dneska jsou poněkud ošumělí, ale stále schopní služby. Pokud se objeví příležitost.

Která vždy dělá zloděje.