Článek

Louis Althusser  Filosofie pro marxismus: „Démokritova linie“

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Louis Pierre Althusser (1918-1990), francouzský filozof, ústřední osobnost strukturálního marxismu 60. a 70. let. Narodil se v Alžírsku. Studia na pařížské École Normale Supérieure, přerušená narukováním do války, dokončil až po návratu z německého zajateckého tábora, v letech 1945-1948. V zajetí přešel od militantního katolictví k marxismus. Po vstupu do Francouzské komunisitcké strany (PCF) se postupně vypracoval mezi její přední teoretiky - třebaže jeho pozice zde byla trvale vratká, především pro jeho razantně kritické argumenty nejen proti stalinismu, ale i proti tzv. humanistickému marxismu, dominujícímu za Chruščovovy éry. V 60. letech, jejichž druhá půle byla dobou největší Althusserovy popularity, se obklopil svými žáky s École Normale (Étiennem Balibarem, Rogerem Establetem, Pierrem Macherey a Jacquesem Ranciérem) a společně s nimi sepsal dílo “Číst Kapitál”. Po roztržce způsobené odlišnými pozicemi v ideologických bojích 68. roku se se svým, k PCF loajálním, byť otevřeně kritickým postojem, ocitl v rostoucí izolaci. Poté, co v listopadu 1980 v záchvatu psychózy uškrtil manželku, strávil pět let v psychiatrické internaci. Poslední roky jeho života se nesly ve znamení takřka naprosté zapomenutosti. Dnes se jeho odkaz vrací na výsluní badatelského zájmu. Althusserovo myšlení v jeho vrcholném období cirkuluje mezi třemi problémovými okruhy: (1) otázkou vztahu mezi filosofií a politikou (může být filosofie svébytnou “teoretickou praxí”, schopnou odstupu od třídních antagonismů a jejich projekcí do kulturních a politických fenoménů, nebo bude lépe koncipovat ji samou jako “třídní boj na poli teorie”?); (2) požadavkem chránit marxismus před určitými kontaminacemi - před empirismem, regresy k “mladomarxovskému” hegeliánství a před fúzemi s fenomenologií či existencialismem ; (3) tezí o Marxem uskutečněném “epistemologickém zlomu” (pojem zavedený G. Bachelardem) v roce 1845. Althusser soudí, že Marxovu filosofii je nutné teprve extrahovat z konkrétních Marxových analýz a teprve ji teoreticky vypracovat). Koncepcí, v níž se všechny tři problematiky prolínají, je Althusserovo pojetí ideologie jakožto “materializované” v určitých “státních ideologických aparátech” (instituci rodiny, školských institucích, médiích atd.) a působících formou tzv. “interpelací”, která nás transformují v subjekty dominantní ideologie. Poslední etapa filozofovy intelektuální dráhy se nesla ve znamení vypracování nové koncepce: “aleatorního materialismu” (někdy též nazývaného “materialismus setkání”). Althusserův “návrat k Marxovi” byl v nemalé míře inspirován analogickým “návratem k Freudovi” psychoanalytika Jacquesa Lacana. Z Freuda je též převzat pojem “předeterminace” (surdétermination), který je významnou součástí Althusserovy filosofie.
Díla: Freud a Lacan, Pro Marxe, Číst Kapitál, Lenin a filosofie, Budoucnost je dlouhá, Ideologie a ideologické státní aparáty, Filosofie jako zbraň revoluce, Machiavelli a my aj.

Anotace

Úryvek rozhovoru Fernandy Navarro s Louisem Althusserem pochází z knihy Sur la philosophie. Přeložil Petr Kužel

– Ve všech vašich dílech se projevuje výrazný zájem o vztah mezi filosofií a politikou. Souhlasil byste, abychom začali tento rozhovor právě tímto tématem?

– Naprosto. Můžeme říci, že tento zájem se neprojevoval pouze na úrovni teorie, poněvadž od konce 40. let jsem byl jak filosofem, tak politikem. Bylo to zčásti dáno historickými okolnostmi, v kterých jsem byl nucen žít: 2. světová válka, stalinismus, hnutí za světový mír, Stockholmská výzva. Bylo to v době, kdy pouze Spojené státy vlastnily atomovou zbraň – bylo potřeba za každou cenu zabránit třetí světové válce. Aktivně jsem se tedy angažoval až deset hodin denně.

– Vaše vyjádření připomínají to, co jste napsal v předmluvě v knize Pour Marx, kde jste se odvolával na poválečné období. Cituji vás:

„Dějiny nás ovládaly od našeho mládí, od Lidové fronty a války ve Španělsku, aby do nás vtiskly během krátkého válečného období hrozné poučení z faktů. Dějiny nás překvapily v době, kdy jsme teprve vstupovali do světa, a ze studentů buržoazního či maloburžoazního původu, kterými jsme byli, z nás učinily muže obeznámené s existencí tříd, s jejich bojem a s tím, o co v tomto boji jde. Z těchto samozřejmostí, které do nás vtiskly, jsme vyvodili závěr sjednotit se v  politické organizaci dělnické třídy, v komunistické straně. […] Museli jsme tedy převzít odpovědnost za naše rozhodnutí a vzít na sebe důsledky.

„ […] V naší filosofické paměti toto období zůstává obdobím ozbrojených intelektuálů, vyhánějící chybu ze všech koutů, obdobím, kdy jsme byli filosofy, ale filosofy bez děl, zato však jsme dělali politiku z každého díla a rozřezávali svět jedinou čepelí – umění, literatury, filosofie a vědy – jediným nelítostným třídním řezem.

[Později] jsme naznali, že užití třídního kritéria má své meze a že jsme kvůli tomuto kritériu pojímali vědu, která zahrnuje díla samotného Marxe, jako jednu z ideologií. Bylo třeba se vrátit a v tomto polozmatku se  znovu chopit základů. […]

_– _Ve Francii jsem chtěl působit ve Francouzské komunistické straně (PCF), jejímž členem jsem byl od roku 1948, abych mohl bojovat proti vítěznému stalinismu a jeho strašným důsledkům na politiku mojí strany. Vskutku jsem neměl na výběr. Kdybych se veřejně angažoval přímo v politice Strany, která odmítala publikovat dokonce i mé filosofické texty (o Marxovi), které považovala za heretické a nebezpečné, byl bych, přinejmenším do roku 1970, brzy vyloučen, marginalizován a byl bych bez jakéhokoli vlivu na Stranu. Zbyl mi tak pouze jen jeden způsob, jak ve Straně politicky působit: skrze čistou teorii, tj. filosofii.

– Vaše kritika tedy na základě tohoto vašeho odštěpení mířila na určité základní pojmy, z nichž žila oficiální pozice komunistických stran, napadá mě například dialektický materialismus.

 

– Ve skutečnosti jsem chtěl, abychom opustili nesmyslné teze dialektického materialismu, tzv. „dia-mat“, který vládl jako absolutistický vládce nad všemi západními komunistickými stranami, kromě – a to jenom částečně – Itálie, a to díky gigantickému kritickému úsilí a díky rekonstrukci marxistické teorie uskutečněné Gramscim.

Na čem jste založil svou kritiku dialektického materialismu?

_– _Zdálo se mi nutné, zbavit se materialistického monismu a jeho univerzálních dialektických zákonů: neblahé metafyzické koncepce Akademie věd Sovětského svazu, která nahradila hegelovského „Ducha“ či „Absolutní Ideu“ „hmotou“.

Považoval jsem to osobně za určité poblouznění vírou – a prosazení víry – že můžeme přímo vyvozovat vědu, a dokonce ideologii a marxisticko-leninskou politiku, budeme-li tyto předpokládané „zákony“ domnělé dialektiky na vědu a politiku přímo aplikovat. Zastávám názor, že filosofie nikdy nepůsobí takto přímo, ale pouze skrze ideologii.

Jaké politické důsledky mohou vyplývat z této pozice?

Myslím, že SSSR přišel tento filosofický klam draho. Věřím, že nepřeháním, když řeknu, že Stalinova politická strategie a celá tragedie stalinismu byla z části důsledkem právě „dialektického materialismu“, filosofického monstra, které bylo určené k ospravedlnění moci a které jí sloužilo jako určitá teoretická garance – moc prosazená vůči inteligenci.

Pro úplnost je důležité upozornit, že Marx nikdy neužíval pojmu „dialektický materialismus“, tento „žlutý logaritmus“,[1. Marx tímto pojmem označuje termíny, které směšují pojmy z roviny abstraktní s pojmy z roviny konkrétní. Stejně jako je nesmyslný pojem „žlutý logaritmus“, kde abstraktnímu pojmu je přisouzen přívlastek, který však může náležet pouze konkrétnímu, a nikoli abstraktnímu objektu, je podle Marxe nesmyslný například i pojem „cena práce“, kdy „cena“ a „práce“ patří ke zcela odlišným úrovním. Podrobněji viz např. Marx, K., Kapitál III/2, SNPL, Praha 1956, s. 366. (Pozn. překladatele)]jak rád nazýval teoretické absurdity.

Byl to Engels, kdo za jistých okolností, pokřtil marxistický materialismus jménem dialektický materialismus.[2. Althusserův výklad zde neodpovídá zcela skutečnosti. Je pravdou, že Marx neužíval pojem „dialektický materialismus“, tento pojem však nenajdeme ani u Engelse. Roy Endgley v Dictionary of Marxist Thought uvádí, že pravděpodobně poprvé použil termín „dialektický materialismus“ Plechanov v roce 1891. Ve skutečnosti se zdá, že tento termín poprvé použil Joseph Dietzgen v práci Incursions d’un socialiste dans le domaine de la connaissance, která byla publikována v roce 1887a která byla komentována Leninem ve Filosofických sešitech a již zmiňovaným Plechanovem v článku z roku 1891 publikovaném v Neue Zeit při příležitosti 60. výročí úmrtí G.W.F. Hegela. Tento článek byl čten a schválen Engelsem. Engels sám však tento termín nikdy nepoužíval. Vždy hovořil a psal jen „materialistické dialektice“.  (Pozn. překladatele)] Marx litoval, že nenapsal 20 stránek o dialektice.[3. Althusser má zřejmě na mysli dopis Marxe Engelsovi psaný kolem 16. ledna 1858, kde Marx doslova uvádí toto: „Bude-li někdy zase čas na takové práce, měl bych velkou chuť na 2 až 3 tiskových arších zpřístupnit prostému lidskému rozumu to, co je racionální na metodě, kterou Hegel objevil, ale zároveň mysticky zatemnil.“ Viz Marx, K. – Engels, B.: Spisy 29, Praha 1969, s. 291. Pokud je mi známo, tak tato Marxova „velká chuť“ se nikdy nerealizovala.  (Pozn. překladatele)] Vše, co od něj o tomto tématu známe (kromě dialektické hry pojmů v pracovní teorii hodnoty) je obsaženo v této krásné větě: „Dialektika, která nejčastěji sloužila právě vládnoucí moci, je také kritická a revoluční.“[4. Jelikož se jedná o záznam rozhovoru, Althusser zřejmě cituje zpaměti a nepřesně. Doslova říká totiž Marx toto: „Ve své mystifikované podobě se dialektika stala německou módou, poněvadž se zdálo, že oslavuje existující stav věcí. [Marx má zde namysli Hegelovu dialektiktiku – Pozn. P.K.] Ve své racionální podobě vzbuzuje u buržoazie a jejích doktrinářských mluvčích zlost a hrůzu, protože v pozitivním pochopení existujícího zahrnuje zároveň i pochopení jeho negace, jeho nutného zániku, protože každou uskutečněnou formu chápe v toku pohybu, tedy i z její pomíjivé stránky, před ničím se nesklání a je ve své podstatě kritická a revoluční.“ Marx, K., Kapitál I., SNPL Praha 1953, s. 31.  (Pozn. překladatele)] Když však vyjádříme ony zmiňované „zákony“, je dialektika konzervační (Engels) nebo apologetická (Stalin). Když je ale kritická a revoluční, je drahocenným nástrojem.V tomto případě není možné hovořit o „zákonech“ dialektiky, stejně tak jako nelze hovořit o „zákonech“ dějin. Obě vyjádření jsou stejně absurdní. Opravdu materialistický koncept dějin implikuje odmítnutí představy, že dějiny jsou řízeny a určeny zákony, které stačí poznat a respektovat, abychom zvítězili nad anti-historičností.

V čem spočívala vaše teoretická a filosofická intervence uvnitř Strany?

 

Pustil jsem se do prozkoumaní textu Kapitálu, který se mohl stát marxistickou filosofií, a pokusil se docílit toho, aby marxismus byl něčím víc než jen „slavnými formulkami“, nejasnými nebo příliš jasnými, nekonečně citovanými či stále omílanými, bez žádného plodného vývoje a – samozřejmě – bez žádné sebekritiky.

A mohl jste – bez velkého riskování – interpretovat „skutečné“ Marxovy teoretické myšlenky v rámci strany, jež se vyznačovala rysy, které jste zmínil?

Navzdory tomu, že Komunistická strana byla velmi stalinistická, velmi přísná, tak jsem mohl, protože Marx byl pro ni svatý. Přistupoval jsem k tomu trochu – ale velmi vzdáleně – jako Spinoza, který, aby mohl kritizovat idealistickou filosofii Descartovu a scholastických filosofů, „vycházel ze samotného Boha“. Při svých důkazech v Etice začínal absolutní substancí, tj. Bohem, což byla léčka nastražená jehoodpůrcům, kteří od té doby nemohli odmítnout filosofickou intervenci dovolávající se všemohoucnosti Boží, tito všichni, včetně Descarta, ji chápali jako  článek víry a jako „důkaz“. Byla to pro ně základní Pravda ozářená přírodním světlem.

_– Ale jak to říkal také Descartes: „Každý filosof  nosí masku“[5. Ve skutečnosti Descartes pronesl výrok „procházím (světem) maskován“ (larvatus prodeo). Výrok se tedy týká samotného Descarta, nikoli „každého filosofa“.  (Pozn. překladatele)]_

Přesně. Spinoza interpretoval Boha „ateisticky“.

– Kam vás tato strategie přivedla?

Tato strategie se osvědčila, jak jsem předpokládal. Moji komunističtí protivníci ve Straně, stejně tak jako nekomunističtí marxisté, mě neušetřili svých prudkých, nesčetněkrát opakovaných útoků, které však postrádaly jakoukoli teoretickou hodnotu. Nejen, že neměly význam, a to nejen z hlediska marxismu, ale i z hlediska jednoduše filosofického, tj. z hlediska autentického myšlení.

Od začátku jsem šel po této jedinečné, úzké, ale plodné cestě a výsledek byl takový, jaký jsem zamýšlel. Přijal jsem tedy jedinou možnou strategii: strategii teoretickou, která později poskytla prostor (například od XXI. a XXII. sjezdu pro upuštění od diktatury proletariátu) pro intervenci čistě politickou.  Ale Strana mě nemohla vyloučit, poněvadž moje čistě politické intervence se opíraly o Marxe, pro nějž jsem poskytl „kritickou a revoluční“ interpretaci – Marx mě ve straně chránil tím, že měl charakter „Nedotknutelného Otce-myslitele“.

– Nikdy neměli podezření?

 

Věřím, že ano. V každém případě vím, že „oni“ se měli přede mnou na pozoru, drželi mě stranou od Svazu komunistických studentů (l’Union des étudiants communistes) z École normale supérieure, kde jsem vyučoval, byli zneklidnění nebezpečím, které mohla představovat tato podivná universitní filosofie, která se odvážila nabídnout jinou verzi o soustavě Marxových myšlenek… se všemi důsledky. Navíc, mě podezřívali, že jsem skoro tajný, ale velmi mocný inspirátor hnutí mladých maoistů ve Francii, které v této době fakticky procházelo originálním a pozoruhodným vývojem.

 

Marxistická filosofie nebo aleatorní materialismus?

 

– Měl jste pro to, na co se zaměřovala vaše kritika a tázání, tedy nějaké alternativní řešení?

 

V té době ne, dnes ano. Myslím si, že „pravý“ materialismus, ten, který nejlépe odpovídá marxismu, je aleatorní materialismus, v linii Epikurově a Demokritově. Přesněji: tento materialismus není filosofií, která by měla být rozpracována v systém, aby si zasloužila toto jméno. Přestože to není nemožné, není nutné z něj vytvářet systém. To, co je v marxismu opravdu rozhodující, je to, že reprezentuje určitou pozici ve filosofii.

 Když mluvíte o systému, myslíte tím uzavřenou totalitu, v níž vše je myšleno předem a kde nic nemůže být zpochybněno, aniž by to narušilo celek?

 

Ano. Ale zdůrazňuji: to, co tvoří určitou filosofii není ani její demonstrativní diskurs ani diskurs její legitimizace. To, co ji definuje, je její pozice (v řečtině thesis) v rámci filosofického bitevního pole (Kantův Kampfplatz): to, zda je pro nebo proti určité existující filosofické pozici, nebo zda zastává novou filosofickou pozici.

Mohl byste nám něco říci o Demokritovi a o Epikurových světech a přiblížit tak vaši představu aleatorního materialismu?

 

Ano, ale nejprve bych rád řekl, co během posledních let motivovalo mé úvahy právě o marxistické filosofii. Ve skutečnosti jsem vyšel z myšlenky, že je velmi složité mluvit o marxistické filosofii, stejně jako by bylo složité mluvit o filosofii matematiky nebo fyziky, pokud vezmeme v úvahu, že základ Marxova objevu má vědecký charakter – jasně ukázat způsob fungování kapitalismu. Proto se Marx opíral o filosofii – Hegelovu – která nebyla tou, která by nejlépe odpovídala jeho cíli… ani která by mu umožnila myslet dále. Nicméně v žádném případě nemůžeme extrapolovat jeho vědecké objevy na jeho filosofii. Mysleli jsme, pokud jde o nás, že ve skutečnosti se ve svém výzkumu nehlásil k žádné soudobé filosofii. To, co jsme se pokoušeli udělat, bylo dát Marxovi filosofii, která umožňuje mu porozumět; [filosofii] odvozenou z Kapitálu a z jeho myšlenek ekonomických, politických a historických.

(…)

Chápete aleatorní materialismus jako možnou filosofii pro marxismus?

– Ano, směřuje k něčemu takovému.Nyní se můžeme vrátit k Demokritovi a k Epikurovým světům. Připomeňme si základní tezi: nežli se utvoří svět,nekonečné množství atomů padá paralelně prázdnem. Implikace tohoto tvrzení jsou jasné: 1) před tím, než byl svět, neexistovalo absolutně nic, co by mělo nějakou formu, a zároveň 2) všechny prvky světa už izolovaně existovaly od věčnosti, předtím než byl vůbec nějaký svět. Z předchozího vyplývá, že před utvořením světa neexistoval žádný smysl, ani příčina, ani účel, ani rozum či nerozum. Je to popření veškeré teleologie: ať už racionální, morální, politické či estetické. Dodávám, že tento materialismus nemá subjekt (ať už by jím byl Bůh či proletariát), ale je jen procesem – bez subjektu –, který řídí svůj vlastní rozvoj bez předem stanoveného cíle.

Tato ne-předchůdnost Smyslu je Epikurovou základní tezí, jíž se staví do protikladu jak vůči Platonovi, tak vůči Aristotelovi.

 

Skutečně. Potom se náhle objeví clinamen. Nepatrné vychýlení, které se prostě objeví – nevíme kde ani kdy ani jak. Důležité je, že clinamen způsobí vychýlení atomu během jeho padaní prázdnotou (vide) a způsobí setkání se sousedním atomem… a další setkání a další setkání.  Vždy a všude, kde jsou [tato setkání] trvalá a ne prchavá, zrodí se určitý svět.

Můžeme tedy říci, že původ světa či skutečnosti, veškeré nutnosti nebo smyslu je výsledkem náhodného vybočení?

 

Rozhodně. Teze, kterou zastával Epikuros, je, že původcem světa není Rozum či První příčina, ale náhodné vychýlení. Ale je třeba pochopit, že setkání nic z reality světa nevytváří, dává pouze reálnost samotným atomům, které by bez vybočení a setkání nebyly ničím jiným než jen abstraktními prvky bez konzistence a existence. Je to jednou již stvořený svět, který si zavádí vládu rozumu, nutnosti a smyslu.

Můžeme uvažovat nějakou pozdější filosofii, která by znovu uchopila tuto tezi a odmítla otázku po Původu?

 

Myslím, že u Heideggera, ačkoli nebyl ani epikurovec ani atomista, se objevuje podobný způsob uvažování. Odmítl veškeré otázky po Původu, veškeré otázky po Příčině či Účelu, to víme. Ale je u něj celá řada [úvah], které se rozvíjejí kolem výrazu „es gibt“, „je dáno“, které navazují na inspiraci Epikurem. „Je zde svět, hmota, lidé…“ Filosofie tohoto „es gibt“, tohoto „je tak dáno“, určuje jeho úvahy o všech otázkách Původu atd. A otevírá pohled, který obnovuje jakousi transcendentální kontingenci světa, do kterého jsme „vrženi“, a smyslu světa, který odkazuje k otevřenosti Bytí, k původnímu pulzování Bytí, k jeho „envoi“, mimo nějž není nic k prozkoumávání ani k myšlení. Svět je nám tedy dán jako „dar“ („don“).[6. Jedná se o slovní hříčku. Francouzský výraz „don“ má význam „dar“. Tedy něco, co nám bylo darováno, dáno, něco, co je nám dané. Svět je nám tedy „dán“/je nám darem/něčím, co nám bylo dáno. Překlad Petr Kužel]

Můžeme dodat, že jde o dar, který jsme si ani nevybrali a ani nechtěli, ale který se nám otevírá v celé své fakticitě a kontingenci.

Ano, ale na místo toho, abychom uvažovali kontingenci jako modalitu či výjimku z nutnosti, je třeba myslet nutnost jako nastalou-nutnost v důsledku setkání se nahodilostí.

Mým záměrem je zde zdůraznit existenci určité materialistické tradice, která nebyla dějinami filosofie uznána ani rozpoznána (reconnue). Tradice Demokrita, Epikura, Machiavelliho, Hobbese, Rousseau (z druhé Rozpravy), Marxe a Heideggera s kategoriemi, které obhajovali: prázdnota, mez, okraj, absence centra, přechod z centra na okraj (a vice versa) a svoboda. Materialismus setkání, kontingence, stručně nahodilosti, který je v protikladu dokonce k materialismu tak, jak je znám, včetně toho, který je obecně připisován Marxovi, Engelsovi a Leninovi, který, tak jako každý materialismus racionalistické tradice, je materialismem nutnosti a teleologie, tj. je maskovanou podobou idealismu.

Je to tak proto, že reprezentoval nebezpečí, které filosofická tradice interpretovala a odklonila jej od jeho původního směru směrem k idealismu svobody. Jestliže Epikurovy atomy, které padaly prázdnem v paralelním dešti, se potkaly, je to proto, abychom v tom uznali/poznali (reconnaisse) – ve vybočení způsobené clinamen – existenci lidské svobody, a to dokonce ve světě nutnosti.

Mohli bychom tedy uzavřít, že tato filosofie, která odmítá veškerý počátek, by mohla mít jako výchozí bod… nicotu?

 

To je přesné. Jedná se o filosofii prázdnoty, která nejenže říká, že existence prázdnoty předchází atomům, které v ní padají, ale také o filosofii, která vytváří filosofické prázdno, aby  vůbec mohla existovat. – Filosofie, která namísto toho, aby vycházela ze známých „filosofických problémů“, začíná jejich eliminací a odmítnutím toho klást si sama sobě „předmět“ [zkoumání] (filosofie nemá předmět), a vychází tedy z ničeho. Tito filosofové tedy kladou primát nicoty před jakoukoli formu, primát absence (není žádný Původ) před prezencí. Existuje radikálnější kritika celé filosofie, co se týče jejího nároku na to, říci o věcech pravdu?

Vyšlo v časopise A2, č. 3, 2012. Přeložil Petr Kužel