Článek

Michael Hauser  Teorie uznání a velký Druhý (recenze)

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Recenze knihy Marka Hrubce Od zneuznání ke spravedlnosti: Kritická teorie společnosti a politiky vydané v roce 2011 nakladatelstvím Filososfia.

Jsme svědky zvláštního úkazu: žádný směr politické filosofie (nebo vlastně vůbec žádný směr) není natolik přesvědčivý, abychom si řekli, ano, to je ono. V každém směru nebo jednotlivé teorii se otevírají trhliny, slabá místa, deficity. A tak jsme v situaci, která volá po nových teoriích nebo po přepracování těch starých. Knihu Marka Hrubce bychom měli číst jako krok tímto směrem, krok v českém prostředí ojedinělý. Kniha Od zneuznání ke spravedlnosti obsahuje nejen podrobné interpretace, ale především kritický dialog s respektovanými autory. Autor vychází ze současné kritické teorie, objevuje v ní deficity a chce je překonat. Děje se tak na základě triády kritika, vysvětlení, normativita s tím, že v dějinách kritické teorie se vždy upřednostňovalo jedno na úkor druhého nebo třetího. Hrubec hovoří o redukcionismu všech generací kritické teorie. První generace (Adorno, Horkheimer, Marcuse) byla silná v kritice a vysvětlení, ale slabá v normativitě, druhá generace (Habermas) a třetí generace (Honneth) je silná v normativitě, ale slabá v kritice a vysvětlení (s. 50). Prvky triády se zjemňují: kombinují se a vzniká šest druhů výkladu (kritické vysvětlení, kritická normativita, vysvětlující kritika atd.). Tak se přistupuje i k dalším filosofům, a objevují se nečekané podobnosti mezi nimi: Foucault, Marx, Horkheimer, Adorno se pohybují ve stejném modu, v kritickém vysvětlení a vysvětlující kritice (s.50). Hrubec neuvádí žádného myslitele, který by rozvíjel všechny  prvky. Když vyhlašuje program jejich propojení a nereduktivního rozvíjení, je to pokus, jak překonat celou filosofickou tradici. Autorovi nelze upřít smělé cíle.

V knize se nalézá také polemika s liberální teorií, která u nás dlouho byla takřka  nedotknutelným kánonem politického myšlení. Kritická teorie se představuje jako oponent překračující její nedostatky a poskytující teoreticky cennější kritiku, vysvětlení a normativitu, a to v měřítku  národním i mezinárodním (oddíl III). Jsou zde podrobné kritické analýzy zásadních liberálních autorů, především Rawlse, jež ukazují na nedostatečnost celé liberální a libertariánské koncepce svobody, člověka, společnosti. Autor přesvědčivě dokazuje, že Rawlsův politický liberalismus je méně participativní, méně demokratický a méně sociální, než jak se obvykle prezentuje (s. 224n.). 

V druhém oddílu knihy se hovoří o historických paradigmatech kritické teorie:  paradigma práce či výroby, paradigma pudové přirozenosti, paradigma komunikativního jednání, paradigma uznání a vznikající paradigma globálních interakcí (s. 140). Autor volí paradigma uznání. Pojem, který se stává základním teoretickým nástrojem s univerzální platností: používá se na rovině vztahů mezi jedinci, vztahů mezi jedincem a pospolitostí, vztahů mezi zeměmi. Zároveň se považuje za pojem směrodatný až ústřední u celé řady autorů jako Marx, Lukács, Koj?ve, Sartre, Sorel nebo Kosík, kteří podle autora navazovali na Hegelovu koncepci „uznání“ (s.260). „Uznání“ se tu pravděpodobně přisuzuje interpretační role: má nejspíš vyjádřit, o co jim doopravdy šlo, i když tento pojem příliš neužívali.

Hrubec se opírá o teorii uznání vypracovanou Axelem Honnethem a Charlesem Taylorem_._Jejich teorie souvisí s tím, jaké „definiční  charakteristiky“ připisují člověku. Jsou dvě: jazyk a pospolitost. Pojímá se to tak, že člověk „interpretuje a hodnotí sebe sama a ostatní ve vzájemných vztazích ve společenství“ (s.265).  Hovoří se o „signifikantních druhých“, jejichž přítomnost má pro osobu konstitutivní význam. Vztah k těmto druhým utváří hodnotovou pospolitost.  Tito autoři se odklánějí od dnes vládnoucího pojetí, které Alain Badiou shrnul v polemickém duchu tak, že jedinec je tělo a jazyk. Škoda, že Hrubec na tomto místě neintervenoval a do Honnethových a Taylorových charakteristik tělo nedoplnil. V závěru píše o sociálně znevýhodněných a o naplnění jejich základních sociálních a ekonomických potřeb spjatých s jejich „tělesnou a psychickou integritou“ (s.458), aniž by se o těle dříve hovořilo, nepočítáme-li větu na s. 270, kde se mluví o dítěti, které potřebuje získat sebedůvěru ke svému tělu. Jaké pojetí těla by to bylo? A jak by se proměnily výchozí antropologické souřadnice teorie uznání?

Teoretici uznání nějak vymezí člověka (je více vymezení) a na tomto půdorysu  vybudují koncepci, které připíšou univerzální platnost. Když Honneth pokládal základy své teorie, soustředil se na uznání v podobě lásky a přátelství, které pak vystupuje jako jistý archetyp uznání. Podle čeho je konstruován? Honneth vychází ze vztahu mezi dítětem a rodiči: dítě projeví své potřeby a city a usiluje o jejich uznání. Dobří rodiče je uznají a uspokojí, a dítě se vyvíjí harmonicky; špatní rodiče je neuznají, a důvěra dítěte v „rodiče či jiné pečující osoby“ se naruší (s. 271). Nicméně v analýzách Davida W. Winnicotta, jehož se Honneth dovolává, je řeč o jednom okamžiku, v němž zneuznání plní pozitivní funkci: dítě zjišťuje, že nemůže rodiče zcela ovlivňovat, a mění k nim svůj vztah. Už na nich nezávisí absolutně, jen relativně. Motiv zneuznání však není u Honnetha ani Hrubce doceněn. Z hlediska Lacanovy psychoanalýzy se jedná o idealizaci vztahů mezi dítětem a rodiči, která přivodí obecnou infantilizaci.

Ze vztahu mezi dítětem a rodiči jsou pak odvozeny další formy uznání, uznání na rovině občanské a politické veřejnosti. Boj o uznání zde probíhá mezi aktéry, kteří jsou zpravidla v rozdílných či nerovných pozicích, jak říká např. Iris Young (s. 279). Dá se pak říci, že ti, kteří vznášejí nároky, mají pozici odpovídající pozici dítěte, ti druzí, kteří nároky mají uznat, jsou na pozici rodičů nebo jiných pečujících osob.

Axel Honneth a další s oblibou odkazují na Hegelovu figuru pána a raba z Fenomenologie ducha. Jaká že je tu výchozí situace? Boj o uznání probíhá v otevřené situaci: výsledek boje závisí de facto pouze na tom, jaké schopnosti a síly každý aktér uplatní. Objektivní duch (vztahy mezi lidmi strukturované na základě určité společenské substance) do jejich zápasu neproniká. Zápas se odehrává tak řečeno na zelené louce. Výchozí situace je situací rovnosti. Žádný  z aktérů nemá výhodu plynoucí z výchozí situace (nikdo z nich není zvýhodněn). Boj o uznání probíhá v neutrálním rámci, který není zakřiven nerovnou distribucí moci. Jedním z problémů teorie uznání je, zda boj o uznání probíhá v neutrálním prostoru jako u Hegela, anebo výchozí podmínky jsou nerovné. Nebude pak výsledek boje vždy ovlivněn výchozími podmínkami? Pokud ty jsou nerovné, může boj o uznání nastolit rovné podmínky? 

Řekněme, že tu je aktér A,  např.zaměstnanci, a aktér B, který ztělesňuje politickou nebo socio-ekonomickou moc. V jakém rámci se bude odehrávat boj o uznání? Jeho rámec bude už předem vymezen aktérem B, a to nejen v otázce distribuce moci, ale také v otázce sebeprezentace aktéra A: bude mu předem přiděleno místo, jeho označení, ale i rozsah nároků, které lze v tomto rámci uznat. Aktér A je nucen své nároky formulovat způsobem, který odpovídá vnímání a jazyku aktéra B, podobně jako dítě se musí naučit používat výrazové prostředky (gesta, jazyk) srozumitelné rodičům. Pravidla boje o uznání se odvíjejí od toho, v jakém mocenském rámci se tento boj odehrává. Kdyby měl probíhat boj o uznání podle Hegela, bylo by nutné vyčistit bojové pole.

Otázka zní, zda teorie uznání umožňuje nastolit situaci rovnosti. Boj o uznání probíhá v rámci pravidel vymezených aktérem B. I když řekneme, že tato pravidla se v průběhu boje o uznání změní tak, že více zohlední nároky aktéra A, jsou to pravidla, která jsou výchozí. Co by to znamenalo, kdyby výchozí situací měl být neutrální prostor jako v případě Hegelova boje o uznání? Jediný aktér, který by o tento stav usiloval, je aktér A (v jeho zájmu je vytvořit výchozí podmínky, v nichž nebude znevýhodněn). Pak by musel jednat způsobem, který se neodvíjí od pravidel a způsobu vyjadřování stanoveného aktérem B. Aktér A by se stal  zlobivým dítětem. Tato pravidla by musel vyřadit a začít vytvářet svá vlastní. Vodítkem by byl cíl prvního kroku: nastolení rovných podmínek. Honneth používá výrazu „morální gramatika sociálních konfliktů“. Zde by se jednalo o rozpuštění této gramatiky a vznik agonální pole, o němž píše Chantal Mouffová.

Jsou tedy dvě možnosti. Buď teorie uznání připouští nerovné výchozí podmínky boje o uznání, a pak implicite předpokládá, že boj o uznání je nerovný a jeho výsledkem bude nanejvýš to, že aktér ovládající dané mocenské pole uzná některé nároky znevýhodněného aktéra, případně změní některá svá pravidla. Teorie uznání pak nemá ambici nastolit rovné výchozí podmínky, ale pouze zmírnit nerovnost. V praxi by to odpovídalo politice sociálně demokratických stran. Anebo teorie uznání předpokládá rovné výchozí podmínky, ale pak nedokáže vysvětlit, jak je vytvořit. Pokud by se měl splnit tento předpoklad, bylo by zapotřebí porušit principy teorie uznání a postupovat podle jiných teorií, jako je agonální teorie Chantal Mouffové nebo teorie nesouhlasu Jacquesa Ranci?ra.

Hrubec se jako jeden z mála teoretiků uznání zabývá strukturálními překážkami uznání, jako je třídní uspořádání. Ve své knize říká, že Honneth přehlíží „ekonomické a sociální příčiny a podmínky … morálních norem“ (s. 85n.) a dodává, že struktury nelze chápat jako bezprostřední výsledek jednání aktérů. Součástí boje o uznání pak jsou požadavky jako všeobecný základní příjem, které by vedly ke změně vládnoucích struktur, k „reformistické revoluci“(s. 93).

Není však teorie uznání spíše na překážku? Jestliže zápas o změnu struktur má charakter boje o uznání, pak se k představitelům a garantům daných struktur stále obracíme jako k druhým, k „signifikantním druhým“, a potřebujeme jejich uznání. V lacanovské terminologii by teorie uznání potvrzovala velkého Druhého a naše touha (naše neuznané nároky) by byly jeho touhou: velký Druhý určuje, po čem toužíme a jak toužíme. Velký Druhý by v nás snil své sny donekonečna.