Článek

Pier Paolo Pasolini  Všichni jsme v nebezpečí (poslední rozhovor)

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Pier Paolo Pasolini (1922-1975), italský básník, prozaik, scenárista, novinář, filozof, režisér a herec. —- Na univerzitě v Bologni vystudoval historii a literaturu, poté pracoval jako učitel. Roku 1954 debutoval jako básník, o rok později jako prozaik knihou Darmošlapové a 1961 jako režisér filmem Accatone. —- V noci na 2. listopad 1975 byl zavražděn - vina byl připsána mladému prostitutu, dodnes se však spekuluje o politickém pozadí události. Faktem je, že v kontroverzích se Pasolini pohyboval od mládí: Ačkoli pocházel z vojenského, profašisticky orientovaného prostředí, sám se zapojil do antifašistického hnutí a koncem 40. let vstoupil do Italské komunistické strany (PCI). Stejně jako s italskými úřady měl ovšem i s vedením Strany problémy kvůli své otevřeně přiznávané homosexualitě. Nakonec byl vyloučen, nikdy se však nepřestal pokládat za marxistu (byť nejspíš již ne za komunistu). V časech charakterizovaných dvoj-hegemonií komunistů a křesťanských demokratů (chronickým směřováním k jejich koalici) bezpochyby popouzel domácí ultra-radikály i nositele pravicových resentimentů: kombinací intenzivního vztahu ke křesťanské spiritualitě s prvky dekadentního libertinství. Jeho filmová tvorba se rozprostírá po celém spektru mezi sociálně kritickým neorealismem (Mamma Roma, 1962) a vytříbeně stylizovanými adaptacemi kulturního dědictví (Médea, 1969) - nevyjímajíc ovšem ani Godardem inspirované experimentování se zcizovacími postupy (Vepřinec). Skandálem byl ve své době poslední Pasoliniho film, v němž předlohu - text markýze de Sade - prolnul s drastickou reminiscencí na traumaticky tíživou epizodu z politických dějin své vlasti.
Díla: Darmošlapové (próza, 1955); Gramsciho popel (poezie, 1957); Zuřivost (film. dokument - s G. Guareschim, 1963); Teoréma (hraný film, 1968); Vepřinec (hraný film, 1969); Saló aneb Sto dvacet dní Sodomy (hraný film, 1975).

Anotace

Poslední rozhovor s italským básníkem, spisovatelem a režisérem Pierem Paolem Pasolinim, který vedl Furio Colombo den před jeho smrtí.

Tento rozhovor se konal v sobotu 1. listopadu 1975 mezi čtvrtou a šestou hodinou odpolední, pár hodin předtím, než byl Pasolini zavražděn. Předesílám, že titulek článku je autorův. Na konci naší debaty, která se – stejně jako v minulosti – často vyznačovala rozdílným přesvědčením a odlišnými stanovisky, jsem se ho zeptal, jaký název chce našemu rozhovoru dát. Trochu se zamyslel, řekl, že to není důležité, a změnil téma. Ale pak jsme se stále vraceli k jednomu základnímu argumentu, který se opakuje v jeho odpovědích: „Ano, to je to jádro, smysl všeho. Ty ani netušíš, kdo právě teď přemýšlí, že tě zabije. Jestli chceš, dej tam následující titulek: Protože všichni jsme v nebezpečí.“

C: Pasolini, ty jsi ve svých článcích a esejích mnoha způsoby pojmenoval to, co nenávidíš. Zcela osamělý, vedl jsi nerovný zápas – s institucemi, názory, osobami, s mocí v nejrůznější podobě. Aby náš rozhovor nebyl příliš komplikovaný, nazvu to „situací“, a ty víš, že hodlám obecně mluvit o scéně, proti níž bojuješ. Ale hned je tu námitka. Vždyť ta „situace“ se všemi svými zly, jak říkáš, obsahuje všechno to, co ti dovoluje být Pasolinim…

P: Odmítání odjakživa bylo činem zásadního významu. Svatí, poustevníci, intelektuálové. Ti nemnozí, kteří tvořili a tvoří historii, jsou právě lidé, kteří uměli říct ne, nikoli dvořané nebo tajemníci kardinálů. Má-li odmítání něčeho mít smysl, musí být velké, totální, ne pouze v tom nebo onom bodu, ale „absurdní“, vymykající se takzvanému zdravému rozumu… Máme tu tedy tři otázky: Jaká je ta „situace“, proč by se měla zablokovat nebo eliminovat a jakým způsobem.

Světlo

C: Dobrá, popiš tedy tu „situaci“. Ty velmi dobře víš, že tvá vystoupení a tvůj jazyk mají podobné účinky jako slunce pronikající prachem. Je to hezká představa, ale může být špatně pochopena.
P: Díky za to přirovnání, ale já si nárokuju mnohem míň. Chci, aby ses rozhlédl kolem sebe a všiml si té tragédie. Ptáš se jaké? Ta tragédie spočívá v tom, že už tu nejsou lidské bytosti, jen jakési podivné stroje, které do sebe narážejí. A my, intelektuálové, používáme jízdní řád z loňska či starý deset let a pak říkáme: To je podivné. Tyhle dva vlaky tudy vůbec nejezdí. Jak to, že se tedy mohly srazit? Zbláznil se strojvůdce? Je to osamělý zločinec, nebo komplot? Zejména představa komplotu nás děsí. Od té tísně nás osvobodí jen to, že se postavíme čelem k pravdě. Zatímco my dva si tu povídáme, někdo ve sklepě osnuje plán, jak nás zabije. Je to snadné, prosté, je to odpor. Ztratíme několik kamarádů, pak se zorganizujeme a zavraždíme ty, co nás ohrožovali, třeba jednoho po druhém… Nežertujme o krvi, bolesti či námaze, kterými lidé platili za svá rozhodnutí. Když s ustaranou tváří čelíš osudové hodině či minutě historie, volit je vždycky tragédie. Ale připusťme, že dříve to bývalo jednodušší. Fašistu ze Sal? nebo nacistu z SS normální člověk, který má odvahu a svědomí, dokáže odmítnout. Má svůj vnitřní život, z něhož revolta vždycky vychází. Dnes tomu tak není. Někdo jde k tobě, vypadá jako přítel, je milý, vlídný a „má účast“ (dejme tomu v televizi) buď proto, že sám chce přežít, nebo prostě proto, že na tom není nic špatného. Jiný nebo jiní, celé skupiny jdou k tobě nebo vedle tebe se svým ideologickým vydíráním, se svým napomínáním, kázáním, příslibem exkomunikace, a ty cítíš, že jsou to vlastně výhrůžky. Pochodují s prapory a hesly, ale čím se liší od vládnoucí moci?

C: Co je podle tebe moc, kde je, kde se skrývá, jak ji vypudíš?
P: Moc je systém výchovy, která nás dělí na utlačované a utlačovatele. Ale pozor. Ten výchovný systém formuje všechny stejně – od takzvaných vládnoucích tříd až po chudáky. To je důvod, proč všichni chtějí totéž a chovají se stejným způsobem. Mám-li pod kontrolou správní radu nebo burzovní operaci, využiju toho. Nebo použiju tyč. A když ji použiju, konám násilí, abych získal to, co chci. A proč to chci? Protože mi řekli, že chtít je ctnost. Využívám tedy svého práva na ctnost. Jsem vrah, a přitom jsem bezúhonný

C: Obvinili tě, že nerozlišuješ mezi politikou a ideologií, že jsi ztratil schopnost vidět podstatný rozdíl mezi fašisty a antifašisty, zejména u mladých lidí.
P: Právě kvůli tomu jsem mluvil o loňském jízdním řádu. Viděl jsi někdy ty loutky, které vyvolávají dětský smích, protože mají normální tělo, ale hlavu otočenou dozadu? Myslím, že Tot? (neapolský proletář, který hrál roli otce ve filmu Dravci a vrabci, 1966 – pozn.
překl.) dokázal udělat tenhle trik. Stejně tak vidím tu skvělou tlupu intelektuálů, sociologů, expertů a žurnalistů s nejvznešenějšími úmysly: události se dějí teď a tady, ale oni se dívají do minulosti. Neříkám, že tu neexistuje fašismus. Pouze říkám: Přestaňme mluvit o moři, jsme-li na kopci. Tohle už je jiná země. Tady existuje chuť zabíjet. A tato chuť z nás dělá spojence strašného úpadku celého společenského systému. I mně by se líbilo, kdyby se vše vyřešilo tím, že vyloučíme černou ovci. Neříkám, že mi máte věřit. Jen tvrdím, že musíte vždycky změnit téma hovoru, abyste se vyhnuli pravdě.

C: A jaká je ta pravda?
P: Lituji, že jsem použil to slovo. Chtěl jsem spíš říct „zřejmost“. Dovol mi, abych ty věci uvedl popořádku. První tragédie je, že obecná výchova, povinná a chybná, nás stimuluje uvnitř arény, kde cílem je mít vše za každou cenu. A v této aréně jsme poháněni jako jakási podivná, temná armáda, v níž někdo má kanon a někdo tyč. První, klasická devíza tedy zní: být na straně slabých. Jenže v jistém smyslu slabí jsou všichni, protože všichni se stávají oběťmi. Ale zároveň všichni jsou vinni, protože jsou připraveni na hru končící masakrem. Jen aby vlastnili. Získaná výchova vyžaduje: mít, vlastnit, ničit.

C: Pak mi dovol, abych se vrátil k původní otázce. Ty jakýmsi magickým gestem zničíš všechno. Ale žiješ knihami a potřebuješ inteligentní bytosti, které čtou. Tedy vzdělané konzumenty intelektuálního produktu. Točíš filmy a potřebuješ nejen velké sály (máš všeobecné divácké uznání, jsi dychtivě „konzumován“ svým publikem), ale také velké technické, organizační a průmyslové zázemí, které je středem toho podnikání. Zbavíš-li se všeho ve jménu jakéhosi paleo-katolického nebo neo-čínského řeholnictví, co ti zůstane?

Svět


P: Zůstane mi všechno, to, že jsem to já, že žiju, jsem uprostřed světa, vidím, pracuju, chápu. Existuje spousta způsobů, jak vyprávět příběhy, mohu naslouchat jazykům, reprodukovat dialekty, dělat loutkové divadlo. Těm druhým zůstane mnohem víc. Mohou mi vzdorovat – stejně vzdělaní, nebo stejně nevědomí jako já. Náš svět se zvětšuje, všechno nám patří a nemusíme použít burzu, správní radu, ba ani tyč, abychom se zdevastovali. Ve světě, jaký si mnozí z nás představovali (opakuji: je to jízdní řád z loňska, nebo v tomto případě spíš jízdní řád starý mnoho let), vždycky existoval ničemný padrone v cylindru a s hrstí dolarů, které trousí z kapes, a vyhublá vdova, žádající spravedlnost pro své děti. Zkrátka povedený svět podle Brechta.

C: To je jako kdybys řekl, že máš po tom světě nostalgii.
P: Ne. Mám nostalgii po chudých a opravdových lidech, kteří bojovali, aby svrhli pána, aniž se sami chtěli stát tím pánem. Protože byli ze všeho vyloučeni, nikdo je nekolonizoval. Strach mám z revoltujících otroků stejných jako jejich pán, stejně kořistnických, kteří chtějí všechno za jakoukoli cenu. Ta hluboká posedlost totálním násilím už nedovoluje vidět, kdo vlastně jsi…Samozřejmě, že oplakávám čistou a přímočarou revoluci utiskovaných lidí, kteří mají jediný cíl – osvobodit se a stát se svými vlastními pány. Dovedu si představit, že takový okamžik jednou nastane v italských dějinách i ve světové historii. A to nejlepší z toho, co mě napadá, může inspirovat i některou z mých příštích básní. Nikoli to, co vidím kolem sebe. Říkám zcela otevřeně: Sestupuji do pekla a vím o věcech, které druhé lidi nechávají v klidu. Ale dejte si pozor. To peklo vystupuje z vás. Je pravda, že přichází v různých maskách a s různými prapory. A sní o své uniformě a někdy i o svém ospravedlnění. Ale je rovněž pravda, že chuť či potřeba mlátit tyčí, přepadat a zabíjet je silná a všeobecná. Za nějaký čas už to nebude jen soukromá riskantní zkušenost toho, kdo si „zběsilý život” tak říkajíc ohmatal. Neklamte se. Díky škole, televizi, netečnosti vašich žurnálů jste velkými konzervátory tohoto strašného řádu, založeného na idejích vlastnictví a ničení. Všichni jste spokojení a blažení, když na zločin můžete dát ušlechtilou nálepku. Podle mne je tato etiketa jen jedním z mnoha projevů masové kultury. Když nelze zabránit tomu, co se děje, uklidňujeme se zhotovováním kartotéky.

C: Ovšem bořit musí zároveň znamenat tvořit, jinak jsi ničitel i ty. Jaký smysl mají například knihy? Nechci patřit k těm, kteří mají větší strach o kulturu než o lidi. Nebudou nakonec ti zachránění lidé v novém světě, stvořeném tvou vizí, primitivnější, nechci-li přímo říct ještě víc prospěchářští? To je častá námitka, která je ti adresována.

P: Z toho mě mrazí.

C: Nechci použít frázi, ale nějaká indikace tu přece musí být. Například v science fiction stejně jako v nacismu je pálení knih vždycky počátečním aktem masové likvidace. Když zavřeš školy a televizi, jak potom vdechneš duši těm svým „jeslím”?

P: Myslím, že už jsem to vysvětlil v rozhovoru s Moraviem. „Zavřít” znamená v mé mluvě „změnit”. Ovšem změnit způsobem tak drastickým a zoufalým, jak drastická a zoufalá je situace. To, co brání skutečné debatě s Moraviem, a především s Firpem, je fakt, že působíme dojmem osob, které nevidí tutéž scénu, neznají tytéž lidi a nenaslouchají týmž hlasům. Pro vás nějaká událost nastane, až když se dostane do rubriky – příjemná, upravená, dobře zalomená, sestříhaná a otitulkovaná. Ale co je za ní? Tady chybí chirurg, který má odvahu vyšetřit tkáň a říct: Pánové, tohle je rakovina, ne benigní příhoda… Poslouchám fráze politiků, všech bez rozdílu, a mohu se z toho zbláznit. Oni nevědí, o které zemi mluví, jsou od nás vzdáleni jako Luna. A stejně tak literáti, sociologové a experti všech druhů.

C: Proč se domníváš, že tobě jsou některé věci mnohem jasnější?

P: Už bych nechtěl dál mluvit o sobě. Možná jsem toho řekl až příliš. Všichni vědí, že já za své zkušenosti platím svou osobou. Ale jsou tu také moje knihy a mé filmy. A možná jsem to já, kdo se mýlí. Ale dál tvrdím, že všichni jsme v nebezpečí.

C: Pasolini, vidíš-li život takto – a teď nevím, jestli budeš akceptovat mou otázku – jak si představuješ možnost vyhnout se tomuto riziku?

Připozdilo se. Pasolini v pokoji nerozsvítil a bylo už obtížné dělat si poznámky. Procházíme tedy ty napsané. Pak mě požádal, abych mu předal další otázky.

P: Některé body mi připadají až příliš všeobecné. Musím si je promyslet a znovu se na to podívat. A dej mi čas, abych mohl dojít k nějakému závěru. Něco mě napadá, co by mohlo být odpovědí na tvou otázku. Pro mě je mnohem snadnější psát než mluvit. Dám ti pár svých poznámek a zítra dopoledne budeme pokračovat.

Den poté, v neděli, už Pasoliniho nehybné tělo leželo v římské policejní márnici.

Furio Colombo (La Stampa)

Přeložil Vl. Janovic