Článek

Robert W. Cox  „Reálný socialismus“ v historických souvislostech

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Robert W. Cox (1926), kanadský politolog a bývalý funkcionář OSN. —- Narozen v kanadské provincii Québec, vystudoval historii na McGill University v Montréalu. Již jako jedenadvacetiletý začal pracovat u ženevské Mezinárodní organizace práce (ILO), mezi roky 1965 a 1971 byl dokonce ředitelem jejího Mezinárodního institutu. Po svém odchodu učil na Columbia University. V letech 1977-1992 působil jako profesor politických věd na York University v Torontu v Kanadě (jako emeritní profesor zde přednáší dodnes). —- Spolu se Susan Strange je pokládán za čelného představitele britské školy globální politické ekonomie.
Díla: Anatomie vlivu. Procesy rozhodování v mezinárodních organizacích (1973); Produkce, moc a světový řád (1985); Univerzální cizinec: individuum a svět (2014).

Anotace

Rozsáhlá analýza reálného socialismu Roberta Coxe. Jak je možné, že zdánlivě ideální systém nefungoval? A vůbec byl to vůbec socialismus?

„Není věcí historiků udělovat ceny za úspěch, navrhovat, aby byly vztyčeny sochy, či aby byl pro cokoli ustaven katechismus; jejich věcí je pochopit, co je v průběhu dějů  nejméně individuální…“

Georges Sorel, Reflections on Violence (1906)

Smrti socialismu se dnes všude přitakává jako všeobecně sdílenému poznatku, od včerejších novin k _neo_hegeliánskému „konci dějin“ vyhlašovanému Francisem Fukuyamou[1. The National Interest (US), Summer 1989.] po neoburkiánské úvahy Ralpha Dahrendorfa[2. Ralph Dahrendorf, Reflections on the Revolution in Europe. New York: Random House, 1990.] o revolucích ve Východní Evropě. Události ve Východní Evropě jsou nahlíženy jako konečné (rozhodující) zpečetění konce něčeho mnohem širšího než jsou režimy „reálného socialismu“[3. Těžkopádný a redundantní termín „aktuálně existující socialismus“, se dostal do současných diskusí vedených v angličtině, po publikování anglického překladu Rudolpha Bahra The Alternative in Eastern Europe (překl. David Fernbach, Londýn: NLB, 1978). Je aplikován na ty společenské formace, které byly po bolševické revoluci utvářeny leninským a stalinským typem politické strany a centrálním ekonomickým plánováním. Dnes se tento termín jeví jako zastaralý a nemotorný, protože „aktuálnost“ a „existence“ formace tohoto typu byla událostmi ve východní Evropě v roce 1989 zpochybněna. Gordon Skilling mi navrhoval jako mnohem přesnější termín „reálný socialismus“ (z reálsocialismu). „Reálný socialismus“ označuje konkrétní historický jev  (ať už minulý či současný) a vyhýbá se záměně za opatření, která zavádějí vládnoucí sociálně demokratické a socialistické strany v kapitalistické společenské formaci. Vypůjčený termín je tak připisován historickému jevu, který je otevřen kritice a kterému autor  význam reálné existence neposvěcuje.] Signalizují konec historického projektu, který má svůj původ v odpovědi průmyslové společnosti devatenáctého století na dezintegrační vlivy kapitalismu.[4. Karl Polanyi, The Great Transformation. Boston: Beacon Press, 1957.] Nebo tak vypadají.

Ti, kdož si ponechávají socialistické přesvědčení, musí brát tyto proklamace vážně, i když se nabízí replika Marka Twaina: je to značně přehnané. Slabou odpovědí jsou dvě linie argumentace.  Jednou z nich je, že sovětský (nebo šířeji i čínský, kubánský etc…) socialismus nikdy skutečným socialismem nebyl. Od samého počátku či od určitého pozdějšího stadia byl deformací, překroucením správné věci. Podobně jako křesťanství, se socialismus nikdy neosvědčoval. Druhou slabou replikou je, že selhání (failure) socialismu vzniklo z chyb špatného člověka – Stalina v prvé řadě a druhotně zkorumpované nomenklatury. Z toho logicky vyplývala fragmentace socialismu do množství soupeřících skupin, z nichž každá byla přesvědčena o tom, že disponuje „pravdou“ o socialismu.

 Byť mohou mít tyto úsudky o selháních „reálného socialismu“ jistou oprávněnost, jsou nekonzistentní se socialistickým názorem na dějiny a se socialistickým způsobem uvažování.  Socialismus je jak projektem společnosti, tak metodou společenské a historické analýzy – a mezi těmito dvěma aspekty existuje určitá konzistence. Projekt společnosti není platónskou intelektuální konstrukcí, která je předem dána a poté uskutečňována osvíceným vedením masového hnutí, které vede za světlem. Projekt společnosti samotný je produktem historických bojů, které by měly být chápány jako konflikt společenských sil, jehož výsledek není nikdy zcela předvídatelný.  Jednotlivci a vedoucí skupiny jsou důležití, ale musí být také nazíráni jako produkt neosobních sil.  Všechny revoluce vytvářejí příležitosti pro jednotlivce, jejichž agresivní či deviantní sklony by měly být ve stabilnější společenské situaci kontrolovány a potlačovány. Máme právo na morální rozhořčení nad tím, co tato individua mohou dělat, ale neměli bychom dopustit, aby nám znejasňovalo neosobní síly, které jejich škodlivým tendencím dávají prostor. Obě linie apologie selhání „reálného socialismu“ předurčují pád historického materialismu do pasti idealismu. Podepisují tak pouze osvědčení o smrti socialismu.

Serióznějším současným úkolem, pokud jde o socialismus, je analyzovat, co špatného se událo a nikoli se pokoušet idealisticky se vyhýbat problému a vymezovat jej mimo socialismus. „Reálný socialismus“ byl utvářen a podmiňován  světem, v němž vznikl a v němž se vyvíjel. Jaké to byly síly, jež jej utvářely? Jaké historické společenské struktury mohou přežít zhroucení (debacle) „reálného socialismu“ a být schopné utvářet budoucnost? Jaké konfigurace sil vyznačují budoucí možné opce, včetně možné volby socialistické?  To jsou otázky, které se týkají  socialismu dnes.

Neosobní síly, které utvářejí situaci, působí na třech úrovních: na úrovni výroby, státu a světového uspořádání.[5. Využívám tu rámec analýzy, který byl specifičtěji aplikován na kapitalismus v Robert W. Cox, Production, Power, and World Order: Social Forces in the Making of History. New York: Columbia University Press, 1987.] Tyto tři úrovně jsou pojmově odlišné, ale v praxi jsou ve vzájemném vztahu. Výroba tvoří materiální základnu pro všechny formy společenské existence a způsoby, jakými je výrobní úsilí kombinováno v produkčních procesech, ovlivňují všechny další aspekty společenského života, včetně politického (státního, polity) zřízení.  Výroba generuje kapacitu výkonu moci, ale moc ve formě státu určuje způsob, jaký výroba nabývá. Struktura světového řádu podmiňuje zase možnosti utváření a rozvoje různých forem státu a produkce. Socialismus je historickou zkušeností, která vznikla ze zvláštní krize světového uspořádání. Aspiruje na to, být současně systémem politické vlády a produkce. Organizace výroby je jádrem socialistické politiky.

Dva historické procesy, které jsou vzájemně propojeny, ovlivňují  směr socialistického rozvoje: (1) vnější omezení, vycházející ze světového řádu, ovlivňuje vznik socialistických experimentů, směr, který nabírají a jejich možnosti přežití; a (2) vnitřní dynamika socialistického rozvoje produkuje nové sociální síly, s aktuálními či latentními konfliktními zájmy a vyvolává nové problémy, s nimiž je konfrontována. Socialistický stát jim čelí jak uvnitř, v úsilí dosáhnout modus vivendi či historického kompromisu se vznikajícími sociálními silami, tak vně, ve snaze  uchovat si politický prostor a materiální zdroje  potřebné k tomu, aby se vyrovnal s vnitřními požadavky. Jak varoval už Machiavelli,  nezbytné reformy nemohou být nikdy uskutečněny bez nebezpečí, že stát může být destruován  dříve, než své ustavení dovrší.[6. Machiavelli, The Discourses. Book 1, kap.2] 

Machiavelli při demonstraci nezbytnosti reforem ve státě také zdůrazňoval,  význam  událostí. V našem současném kontextu je dobré si všímat vztahu událostí k historickým strukturám. Braudel vyjadřuje tento vztah jako dialektiku trvání, interakci bezprostřednosti událostí s pomaleji se pohybujícími strukturami dlouhého trvání (longue durée).[7. Fernand Braudel, „History and the social sciences: the longue durée“, in Braudel, On History, překl. Sarah Matthews, Chicago: University of Chicago Press, 1980.] Skutečnost, že se na Václavském náměstí shromáždilo na 800.000 lidí, manifestujících svoji opozici vůči vládě, je význačnou událostí. Poté, kdy se rozešli do svých domovů či do práce, se sice struktury obnovily, avšak jejich kontinuita mohla být považována za zproblematizovanou. V tomto momentu vystoupil „lid“ („the people“). „Lid“  není strukturou, ale nestrukturovanou, energizovanou masou, což je okamžik, kdy jsou struktury na čas zrušeny (suspended) jen proto, aby se znovu objevily. Struktury jsou prostředky, jimiž se dostáváme z jednoho dne do dalšího, avšak události mohou strukturami otřást a v kumulativním procesu je přeměnit.

Historická dialektika „reálného socialismu“ zahrnuje čtyři momenty: (1) vojensko-politické podmínky, nezbytné pro přežití socialistického experimentu podníceného v relativně nerozvinutých územích; (2) organizaci státu a výroby, utvářenou a přetvářenou v kontextu tohoto vojensko-politického boje o přežití; (3) vznik rozporů uvnitř organizace státu a výroby, které blokují jejich schopnost jak adekvátně produkovat, tak garantovat pořádek; a (4) boj mezi uvnitř generovanými společenskými silami o restrukturaci státu a ekonomiky, v němž hrají vlivnou roli také vnější síly.

Analýza, která začíná stavem světového pořádku, v němž se stává socialistický experiment možným, postupuje k vnitřní dynamice socialistického rozvoje a znovu se navrací k důsledkům rozuzlení (dénouement) krize existujícího socialismu pro světový pořádek a pro perspektivu socialismu v širším světě.

Primát vojensko-politického

Poté, kdy bolševici získali v průběhu podzimu 1917 v kolabujícím ruském státě moc, se stalo  kategorickým imperativem socialistické výstavby přežití. [8. Nezahrnul jsem do této stati poznámky proto, abych poskytoval faktickou či historickou informaci. Jestliže by byly uváděny důsledně, mohly by takové poznámky vyústit v řadu doplňkových poznámek ke každému bodu historické interpretace či hodnocení -  odváděla by se tak pozornost od toho, o co jde v teoretické studii, na rozdíl od historického výzkumu. Kritikové si nemusí dodávat odvahy zasadit ránu tam, kde je štít spuštěn.] Následující kolaps mocností osy (Central Powers) a omezená ochota či schopnost vítězných západních velmocí podpořit dlouhou občanskou a intervenční válku na ruském území, poskytly podmínky pro mezistátní vztahy, v nichž se sovětský stát mohl etablovat. První socialistická revoluce dosáhla nejisté existence, protože světová vojensko-politická rovnováha nebyla pro její potlačení příhodná. Světoví státníci, kteří se obávali, že revoluční hnutí bude pokračovat v celé Evropě,  se rozhodli pro defenzivní strategii.

Vojensko-.politický faktor byl tudíž na počátečních stadiích socialistického experimentu dominantní. Tento faktor zůstal dominantní i v následujících socialistických revolucích. Ke všem došlo v ekonomicky zaostalých společnostech, v podmínkách vojenského debaklu ozbrojeného boje uvnitř země a ve vnějším nepřátelství k socialistickému projektu v zahraničí..Politické, ekonomické a časem i vojenské síly rozvinutého kapitalistického světa byly mobilizovány k neustálému znepokojování, destabilizaci a potlačování snah o konsolidaci socialistických revolucí. Tam, kde byl socialistický experiment podpořen či vyvolán zvenčí, jako ve Východní Evropě po 2. světové válce, se stala opět dominantní vojensko-politická konfigurace.

Efektem vnějších tlaků  bylo poskytování privilegií těm vnitřním silám,  které se zdály být schopné na tyto tlaky odpovědět. Vnější opozice (odpor) proti ustavování socialistických režimů, ať už byla záměrná či nezáměrná, ospravedlnitelná či nikoliv, provokovala odpovědi socialistického vedení v oblasti zahraniční politiky, výroby a forem státu, které neměly nic vnitřně společného se socialistickou ideou jako takovou. [9. R.E.Davies v nedávném článku poukázal na to, že tři hlavní principy vize socialismu v devatenáctém století – byly při výstavbě sovětského modelu „reálného socialismu“ buď všechny odmítnuty či drasticky modifikovány. „Gorbachev´s socialism in historical perspective“. New Left Review, 179, leden-únor 1990.] Jinými slovy, reálný historický socialismus nebyl postupným uskutečňováním socialistické ideje. Reálný socialismus vyrůstal v rámci mezistátního systému prostřednictvím historické dialektiky se silami světového kapitalismu. Příznaky této dialektiky si pak vnitřně osvojoval.

Z bolševické zkušenosti vznikly dva modely státu a výroby, které svou existencí ovlivnily tvar historického socialismu. Jedním byl válečný komunismus, druhým nová ekonomická politika (NEP).

Válečný komunismus vznikl z vojenské nezbytnosti, ačkoliv někteří bolševičtí vůdcové v něm viděli, nezávisle na jeho nezbytnosti, hodnotu samu o sobě. Jeho charakteristikou byla ekonomická autarkie; rekvizice a přidělování spíše než tržní alokace v peněžním hospodářství; znárodňování průmyslu jako opatření znemožňující odpor soukromého kapitálu a zahraniční kontrolu; přestavba odborů jako zprostředkovatele pracovní discipliny a kontroly; militarizace práce jako závazku uskutečňovat službu národu spíše administrativním přidělováním pracovních příležitostí, než jejich rozmisťováním na pracovním trhu. Za válečného komunismu bylo nahrazeno tržní donucování donucováním administrativním.

Také NEP byl produktem nezbytnosti. Limity válečného komunismu byly demonstrovány v březnu 1921 povstáním námořnictva v Kronštadtu a rezistencí rolníků proti vymáhání dávek ze zemědělské produkce. NEP byl, slovy Leninova spolupracovníka Rjazanova, „rolnickým Brest-Litevskem“, vyvolaným nuceným výkupem a koncesemi zavedenými vůči nejpočetnější třídě, na níž záviselo  fyzické přežití revoluce.[10. E.H.Carr The Bolshevik Revolution 197-1923, Vol II. Londýn, Macmillan, 1952, str. 278. Leninem často připomínaná věta zněla: „Než  dojde k revoluci  v jiných zemích, může zachránit socialistickou revoluci v Rusku pouze dorozumění s rolnictvem“.] Charakteristikou NEPu bylo spoléhání na tržní síly a materiální stimulaci rolnictva v zájmu zvýšení zemědělských dodávek; podpory zahraničního obchodu a zahraničních investic; a důraz na růst produktivity průmyslu.

Dvojí zahraniční politika odpovídala dvěma modelům ekonomiky. Politika světové revoluce ohrožovala kapitalistické státy zevnitř, a ty opět odpovídaly výhrůžkou  obléhání  autarkie válečného komunismu. Smyslem bylo  přeměnit mezistátní systém tak, aby nebyl ztotožňován s kapitalistickým světovým uspořádáním. Když však Sovětský svaz hledal způsob, jak upravit ekonomické styky  s vnějším světem v zájmu získání reparací za válečné škody, stávala se strategie světové revoluce nebezpečně provokativní. NEP vyžadoval normalizaci místa Sovětského svazu v mezistátním systému. Sovětská bezpečnost by byla lépe zabezpečena, kdyby se Rusko  začalo jevit jako stát podobný ostatním, nikoli jako ten, který usiluje o přeměnu světové mocenské struktury. Strategie, těžící z výhod rozdělování mezi kapitalistickými mocnostmi a podporující ekonomické vztahy s těmi, které jsou k nim ochotny, mohla lépe posloužit k získání oddechu pro vnitřní rekonstrukci, než sjednocené kapitalistické mocnosti, chovající nepřátelství k přežití Sovětů.  Sověti se dohodli na obchodní smlouvě s Británií a některými dalšími evropskými zeměmi a uzavřeli  tajnou dohodu s Německem o vzájemné podpoře (pomoci, přispění) při rozvoji vojenské síly obou mocností.     

Vojenský faktor měl také vliv na organizaci výroby. Koncepce dělnických milicí a Rudých gard byla vyjádřením původních forem revoluční vojenské organizace, stejně tak jako dělnické sověty představovaly výchozí formu výrobních organizací. Obě byly přeměněny v disciplinovaný hierarchizovaný způsob organizace, ověřený v ozbrojených konfliktech. Rudé gardy mohly být efektivní při získávání kontroly nad velkými městy; byly však neefektivní při vedení války na velké vzdálenosti, proti organizované vojenské síle. Rudá armáda byla budována podle klasických vojenských pravidel a začlenila do svých řad mnoho ruských důstojníků, kteří byli podrobeni dohledu politických komisařů. Podobně byly i dělnické sověty nahrazeny hierarchickým systémem řízení, v němž  hráli mnozí dřívější vlastníci a „buržoazní experti“ roli, která byla  paralelní s úlohou carských oficírů v armádě. Tlaky války původně předem vylučovaly jakékoli experimentování s alternativními způsoby organizace výroby, právě tak jako spontánní rychlé přerůstání akcí dělnické třídy či plánovité zavádění socialistických idejí. Tento počáteční impuls byl institucionalizován v jedinonačalju, či v systému osobní odpovědnosti, který ve  velkoprůmyslu NEP přetrval, aby pak byl v třicátých letech a později integrován do centrálního plánování. Kapitalismus dosáhl nejvyššího rozvoje výrobních sil pomocí struktur hierarchického řízení průmyslu. Bolševici model kapitalistického pracovního procesu převzali a rozvinuli pro své organizace v průmyslu.

Stalinistická „revoluce shora“ byla návratem k modelu válečného komunismu, úplněji institucionalizovanému jako systematická organizace státu a výroby. Stát byl centralizován a spolu se stranou podřízen mocenskému politickému zřízení (police power). Řídit stát a ekonomiku byla povolána nová „lidová inteligence“, učící se na základě zkoušky a omylu budovat a řídit centrálně plánovaný systém. Nové kádry, které nahradily zapuzené „staré bolševiky“ a zbytky předrevolučních „buržoazních expertů“, závisely při své službě zcela na autokratech způsobem, který připomínal prebendáře moskevského carství v šestnáctém století.

Je možné chápat rysy tohoto systému moci, aniž jej budeme celkově připisovat Stalinově osobnosti. Donucovací a represivní  charakter systému vyplýval z politických bojů uvnitř strany, které mu předcházely; byl vedlejším důsledkem donucovacích praktik uplatňovaných při konfiskace obilí a vynucované kolektivizaci; při vynucované disciplině doprovázející formování nové průmyslové dělnické třídy z dřívějších rolníků (což znamenalo, že pokud jde o srovnatelné historické údobí, se násilné zabírání půdy v Británii zkoncentrovalo v Rusku do jedné dekády); a světového prostředí, jež bylo vnímáno jako nepřátelské vůči přežívání Sovětů a tudíž vyžadující násilnou cestu industrializace v zájmu přípravy vojenské základny pro odpor vůči nevyhnutelnému útoku.

Revizionistická historie stalinistické argumenty pro politiku, uplatňovanou od roku 1929 a v průběhu let třicátých, napadala a odmítala. Zpochybňovala ekonomickou efektivnost kolektivizace zemědělství a vznášela obvinění, že  v průběhu prvního pětiletého plánu Stalinovy čistky v armádě  sovětskou obranu spíše oslabily než posílily.[11. Existují důkazy, že kolektivizace, daleka toho, aby umožnila vytvářet během prvního pětiletého plánu v zemědělství rezervy, ve skutečnosti zemědělské mašinérii spíše pouštěla žilou.  Základním cílem kolektivizace pravděpodobně bylo zlomit moc rolnictva – moc společenské síly nezávislé na státu, která určovala, jaké obilí se bude produkovat a co se bude prodávat. Stalin byl připraven  způsobit  ztráty produkce obilí ve prospěch moci státu nad zemědělstvím. Stejně tak tomu bylo i ve sféře kontroly nad vojskem, Stalinova  politika zahájila období extrémní sovětské zranitelnosti vůči vnějšímu útoku. Stalin sázel na to, že zatímco sovětská moc se bude konsolidovat, bude deprese v kapitalistickém světě agresi zadržovat.  Toto odkrytí zranitelnosti musí být chápáno  v kontextu proslovu z roku 1931, v němž Stalin prohlásil (Works, Vol.13, str. 40-41) „Jsme padesát či sto let za rozvinutými zeměmi. Musíme učinit vše, abychom tuto vzdálenost překonali za deset let.  Buď to dokážeme nebo nás zničí“. Deset let poté Německo Sovětský svaz přepadlo.] Tyto záležitosti tu nediskutujeme. Moje hledisko spočívá v tom, že byl sovětský systém moudře či nemoudře, nezbytně či vůbec ne nezbytně, ve své formě státu a výroby, stejně jako ve svých ozbrojených silách, utvářen u vědomí vojenské hrozby. Sovětský socialismus byl produktem světového systému – systému, v němž dominoval kapitalismus – právě tak jako vnitřními politickými silami. Veškerá odpovědnost nemůže být připisována osobnosti Stalina. Revoluční situace poskytovala příležitost pro moc osobností, které by byly ve stabilnější době vyloučeny – jak pro utopické vizionáře, tak pro perverzní žalářníky. Vykládáme-li všechno ve smyslu role jedinců, neměli bychom ignorovat okolnosti. Není ani užitečné spekulovat o tom, co by mohlo být. (Za předpokladu, že by Bucharin zvítězil nad Stalinem.) Dějiny, které jsou v rozporu s fakty, nemohou být nikdy popřeny, protože nemohou být testovány. Jsou spíše záležitostí idealismu než  historického materialismu.

Donucování zkonsolidovalo nový systém moci. Přežil nacistický nápor během druhé světové války a udržel si svou pohybovou energii (momentum) i v průběhu poválečných dekád. Donucování však zanechalo svou stopu na velké části populace, na přeživších přátelích a členech rodin, které měly trpký důvod k rozhořčení nad stalinistickým panstvím. Tato potlačovaná zloba se mohla projevit tehdy, když  tlak autority ochabl a mohla být podpořena dalšími, kteří byli zdrceni historickými popisy a kteří očekávají otevřenější společnost.

Čínská revoluce sledovala odlišný vzor organizace výroby, ale i takový, který byl také utvářen její dosti odlišnou vojenskou zkušeností. Čínská vojenská moc byla budována při Dlouhém pochodu ve vzdálených zemědělských oblastech Jenanu. Byl to nový druh armády, přizpůsobovaný podmínkám, v nichž byla vytvářena. Armáda žila v symbióze s rolnickými komunitami a angažovala se v gerilovém typu boje. Tyto podmínky, které se velmi lišily od podmínek občanské války, k níž došlo po bolševické revoluci, utvářely revoluční teorii a praxi Lidové osvobozenecké armády daleko dříve, než obsadila v posledních stadiích revoluční války města na pobřeží. LOA byla v oblastech, které kontrolovala, organizována pro výrobu, bok po boku s rolnictvem. Typ vedení, které kultivovala, se vyznačoval pružností (pohyblivostí, všestranností) vůdce gerilové jednotky, na němž se požadovalo, aby se plně přizpůsoboval cílům boje a přitom samostatně při jeho vedení improvizoval. Tato charakteristika byla pro čínský kádrový model příznačná. Byl pak přenesen do organizace civilní produkce, jako tendence spoléhat na ideologicky asimilované vedení na všech úrovních – asimilace opakovaně  revidované prostřednictvím kampaní „nápravy“ - spolu s relativní autonomií pracovních skupin a jejich koordinací, spíše než hierarchií prostřednictvím výborů.

Důsledkem bylo, že po ustavení Lidové republiky existovala v Číně rivalita dvou modelů organizace výroby. Jedním z nich byl model, který jsme právě zmínili, který byl produktem zkušenosti revoluční války. Další byl sovětský model řízení jednou osobou (one-man-management), při centrálním plánování. Stejně tak jako bolševici převzali jediný dostupný model řízení průmyslu – kapitalistický model – mělo i čínské vedení jako nejobvyklejší dostupný model, model sovětský. Navíc, v prvé fázi Lidové republiky, záviselo čínské vedení při rozvoji průmyslu silně na sovětské pomoci, zvláště v regionu Mandžuska. Implantace sovětského modelu do tohoto regionu vedla jak k politickému, tak industriálnímu boji, v němž byl sovětský model a jeho podporovatelé poraženi. Toto vítězství bylo něčím více než  potvrzením původní čínské cesty. Bylo také proklamováním hereze ve vztahu k sovětskému marxismu: doktríny, že by  nikoli výrobní síly, ale  výrobní vztahy mohly být  hlavní silou (průkopníkem) revoluční změny. Bylo dále potvrzením toho, že by pro ekonomicky zaostávající země třetího světa, které podobně jako Čína, nedisponovaly početným, technicky připraveným osazenstvem, jež bylo požadována pro řízení centrálního plánování a průmyslu sovětským způsobem, mohla být  čínská cesta důležitější než sovětská.

Logickým důsledkem primátu vojenského faktoru při utváření forem státu a výroby v „reálném socialismu“ bylo, že armáda měla v socialistických společnostech při požadování zdrojů přednost.Vzhledem k tomu, že socialismus vznikal v relativně chudých a méně rozvinutých společnostech, jejichž vůdcové se cítili donuceni připravovat se na odpor vojenské hrozbě z mnohem bohatších kapitalistických společností, vyplývalo z toho, že  trvale přidělovali větší část z celkové produkce na vojenství.

Jedním z důsledků je, že v zájmu dosažení velkorysých opatření v zájmu strukturální ekonomické či politické reformy, vyžaduje socialistický stát, aby došlo ke snížení vnějších hrozeb a k přesunu zdrojů z vojenské na civilní výrobu. Od roku 1960 a v následujících letech, byly socialistické země konfrontovány s problémem reformy, neboť struktury výroby, které byly zavedeny během rané fáze obrany revolucí, vedly ke  snižování růstu.

Výzva kapitalistického světa, která byla svou formou vojenskou, byla svými důsledky výzvou ekonomickou, ať už jí musel čelit Sovětský svaz samotný či  malý, okrajový stát, který se o socialistickou orientaci snažil. Závody ve zbrojení v průběhu reaganovské fáze studené války byly příliš nákladné na to, aby obstála nereformovaná ekonomika; a úsilí vyrovnat se s nároky závodů ve zbrojení ekonomickou reformu blokovalo. Konflikt „nízké intenzity“, ve kterém udržovaly Spojené státy sandinovskou vládu v Nicaragui, mířil především na ekonomické cíle a  na místní ekonomické vedení, přičemž na nicaragujské vládě vyžadoval, aby opustila ekonomické a společenské investice a své zdroje věnovala na vojenství. Sandinisté udělali strategický ústupek, který je stál ztrátu moci ve volbách, jež probíhaly v podmínkách únavy z války a ekonomického kolapsu. Sovětský svaz, připomínající si  období NEPu, uskutečnil v zahraniční politice posun v zájmu USA a Západní Evropy, aby dosáhl  technologické a finanční pomoci kapitalistického světa a mohl věnovat větší pozornost vnitřním strukturálním změnám.

Sociální struktura akumulace

Dnes se všeobecně  tvrdí, že socialistické centrální plánování bylo úplnou pohromou. V kontextu tohoto všeobecného odsouzení se zdá být nezbytné, aby byl oceněn poměr mezi vymoženostmi a selháními, k nimž při centrálním plánování docházelo, kterým by byly uvozovány jakékoliv úvahy o budoucích volbách.

Socialistické revoluce byly konfrontovány se dvěma základními problémy. Jedním z nich bylo dát práci všem, kteří byli práceschopní. Socialistický stát převzal odpovědnost za výživu a prosperitu svých občanů a  rozhodl  mobilizovat ve výrobním procesu celou společnost. I ti, kteří nemohli bezprostředně produkovat,  přidávali něco ke společenskému produktu, na němž záviseli všichni.

Dalším základním problémem bylo v zájmu rozvinutí růstu prolomit agrokulturní bariéry. Protože k socialistickým revolucím došlo v agrárních zemích, bylo nezbytné zvýšit zemědělskou produkci, aby bylo možné  rozšířit zaměstnanost v průmyslu a financování průmyslového rozvoje.

Vcelku vzato prošla socialistická ekonomická organizace dlouhou cestou, která vedla k řešení těchto dvou problémů. „Reálný socialismus“ tak vytvořil lidské zdroje pro ekonomický rozvoj v zaostalých společnostech; vzdělanou veřejnost, o jejíž zdraví bylo náležitým způsobem pečováno a  v níž byly spravedlivě  distribuovány základní nezbytnosti pro život. Lidské náklady na tyto vymoženosti byly velké, zvláště při kolektivizaci zemědělství, v politice represí a ve válečných pohromách. I když byly tyto náklady zčásti determinovány politickými rozhodnutími učiněnými v zahraničí, přímá odpovědnost za bolest a utrpení může být připsána politickým vůdcům. Byly však tyto náklady strašnější (otřesnější) než utrpení způsobované neosobními tržními silami v kapitalistické industrializaci? K takovému předpokladu je malý důvod, tím spíše, že socialistický experiment byl stlačen do kratšího časového prostoru.

Po úspěšném růstu socialismu se však od poloviny šedesátých let v téměř všech zemích „reálného socialismu“ projevovala zmenšující se návratnost vynakládaných prostředků. Existuje  přirozeně široké pole pro spory (rozepře)  nad kvantitativními ukazateli úrovní růstu. Vzorce se však zdají dostatečně jasné. Návratnost investic ve výši asi 20 procent národního důchodu v průběhu prvního pětiletého plánu v třicátých letech byla vysoká, stejně vysoká či vyšší než úroveň růstu během  vrcholného období růstu ve velkých kapitalistických zemích. Tato vysoká úroveň růstu pokračovala v průběhu rekonstrukce, v období po 2. světové válce, nejenom v Sovětském svazu, ale také v jiných zemích praktikujících centrální plánování. Tento růst úrovně se začal snižovat počínaje třicátými lety do let osmdesátých. Vyšší investiční koeficienty produkovaly stále menší růst.[12. Údaje CMEA ukazují průměrný roční růst agregovaného výstupu v SSSR od počátku třicátých let do počátku druhé světové války ve výši 16 %. To bylo asi dvakrát více než v kapitalistických zemích během  období boomu, tj. ve Spojených státech  během druhé poloviny 80. let v 19.století, v Rusku v devadesátých letech 19. století, či v Japonsku mezi rokem 1907 a 1913. Během let, které následovaly po 2. světové válce, udržoval SSSR  a země východní Evropy roční růst průmyslové produkce na úrovni 10 až 16 %, s investičním přírůstkem ve výši o něco více než  20 % národního důchodu. Nejzaostalejší z nich (Bulharsko a Rumunsko) rostly nejrychleji během padesátých a šedesátých let. Počínaje šedesátými lety začaly přinášet investice při vysokém a dokonce vzrůstajícím investičním poměru nižší úroveň růstu průmyslové produkce.    Růst sovětského průmyslu byl v padesátých letech  v průměru ¨13,2 % ročně, v šedesátých letech 10,4 %  a v sedmdesátých letech 8,5 %. Složená úroveň národního důchodu (měřeno v čisté materiální produkci) pro SSSR a východoevropské členy RVHP (CMEA), od poloviny šedesátých let trvale klesala.  Od roční úrovně 10 % ročně v padesátých letech klesla na 7 % v šedesátých letech,  na 5 % v letech sedmdesátých (na 6 %  v první polovině dekády a na 4,2 % v její druhé polovině), až na 2 až 3 % na počátku let osmdesátých. Tata čísla se nejeví jako katastrofální ve srovnání s ekonomickým vzorem v některých velkých kapitalistických zemích v průběhu  ekonomické krize, jsou však ve zřetelném kontrastu k dřívějším socialistickým výkonům a indikují trend ke stagnaci. Editoři Monthly Review (březen 1990, str. 12) citují sovětského akademika a Gorbačovova ekonomického poradce Abela Aganbegjana o jeho dojmu, že oficiální údaje pro léta 1981-85 jsou vadná (defektní), vzhledem k tomu, že  nebrala v úvahu skrytou inflaci a se závěrem, že v tomto ekonomickém období k žádnému ekonomického růstu prakticky nedošlo.  (Zdroji pro uváděná čísla  jsou Silviu Brucan, „The strategy of Development in Eastern Europe“, IFDA Dossier 13, listopad 1979 pro historická srovnání; Alec Nove et al. The Eastern European Economies in the 1970s, London: Butterworth, 1982, str. 215; A. Bergson, „Soviet economic slowdown and the 1981-85 Plan, Problems of Communism 30, květen-červen 1981; a T. Colton, The Dilemma of Reform in the Soviet Union, New York: Council on Foreign Relations, 1984, str. 15.)]

V tomtéž období se začaly projevovat problémy i v těch oblastech, v nichž socialismus dosahoval nejvyšších úspěchů. Kvalita zdravotních služeb se zhoršovala. Existoval opakující se nedostatek základního spotřebitelského zboží. Zvětšovalo se nevhodné spojení mezi odbornostmi, které produkoval vzdělávací systém a pracovními příležitostmi. Všechny tyto faktory vyvolávaly ve společnosti rostoucí frustraci.

Tyto změny spadaly v jedno  se změnami v hluboké společenské struktuře. V prvé fázi revoluce byla strana konfrontována s rozpadající se a rozloženou  předrevoluční společností.  To je fáze, kterou Gramsci nazýval válkou hnutí (the war of movement). Staré struktury politické autority byly rychle odsunuty stranou, protože měly slabou oporu už ve starém režimu. Strana byla schopna převzít iniciativu při tvorbě nových společenských struktur.  Na počátku třicátých let se ujaly řídících funkcí nové řídící kádry, „lidová inteligence“.  Nebyly třídou v tom smyslu, že by byly  skupinou, která by sama sebe v pozicích moci obnovovala. Byli spíše aglomerací jednotlivců, jejichž autoritativní pozice závisela na jejich loajalitě a efektivnosti. Pracovali v podmínkách extrémní osobní nejistoty.

V následující fázi se však  znovu objevovala občanská společnost. Tato nová forma občanské společnosti byla ve velké míře výsledkem způsobů, v nichž se revoluce ve státě a ve výrobě institucionalizovala. V období Brežněva se napětí a osobní nejistota vládnoucích kádrů uvolňovala. Nejenom malé vedoucí skupiny, ale také mnohem širší vrstvy úředníků a manažerů ve straně, státu a ekonomice pociťovaly větší bezpečí. Byl jim zaručen přístup k formám relativních privilegií.  Šance jejich dětí, přidat se ke statusu svých rodičů, se zvětšila. Jinými slovy, nomenklatura se stávala stabilizovanou vládnoucí třídou.

Ve stálejší stratifikaci se usazovaly i nižší útvary (echelons) sovětské společnosti. Éra rychlé transformace dřívějších rolníků v novou průmyslovou dělnickou třídu pominula. Vznikly dvě vrstvy dělníků. Horní vrstva byla těsně integrována do  ekonomického systému, se stále trvalejší stabilitou a privilegii; dolní vrstva se v organizaci  produkce uplatňovala méně pevně. Nový velký sektor služeb byl v podstatě obsazen dělníky z řad žen (women workers). Ti nejlepší z dělníků, kteří pocházeli ze zemědělství, se asimilovali a nabyli statutu industriálních dělníků, zatímco méně zdatná vesnická populace zůstávala více znevýhodněna než obyvatelé měst.

Podobné trendy ovlivňovaly populaci ve východoevropských zemích. Cyklus, v němž se původně potlačená občanská společnost nově objevila v přetvořené formě, byl  společný všem zemím „reálného socialismu“. V Číně Mao dvakrát uvedl do chodu ofenzívu proti tomu, co považoval za výzvu kontinuitě revoluce z obrozené občanské společnosti – nejprve Velký skok kupředu a pak Kulturní revoluci.  V sedmdesátých letech však byly možnosti války – hnutí vyčerpány a strana začala s existencí občanské společnosti počítat.

Oživení občanské společnosti modifikovalo roli strany. Nemohla nadále hrát roli aktivního tvarovače pasivních společenských mas. Nová role strany  spočívala v úloze zprostředkovatele mezi společenskými silami a státní mocí. Konečným cílem strany v této fázi bylo dosáhnout „historického kompromisu“, při němž by nejvýraznější prvky občanské společnosti přivolily k pokračování za dosavadních pravidel, v záměnu za podstatné zvýšení tolerance ke své vlastní autonomii.[13. Koncepce „historického kompromisu“, vypůjčená z lexikonu Italské komunistické strany (compremesso storico), byla aplikována na fázi „reálného socialismu“  Georgem Konradem a  Ivanem Szelényi, The Iuntellectuals on the Road to Class Power. Brighton: Harvester, 1979, zvl.strany 185-187.] Rozpory vznikající občanské společnosti nebyly buď uvnitř strany  internalizovány a vedly k vnitrostranickému konfliktu nebo vybuchly mimo stranu, kde byla opozice více zranitelnou represemi.

Historický kompromis vystavil společenskou strukturu procesu akumulace. Socialistické společnosti akumulovaly - podobně jako kapitalistické společnosti -za účelem investic a růstu. Jak kapitalistické, tak socialistické společnosti rostly na základě čerpání přebytku z výroby. V kapitalistických společnostech, poháněných trhem, se investovalo do čehokoli, o čem si jednotliví kapitalisté mysleli, že pravděpodobně přinese další profit. V socialistických společnostech byla  rozhodnutí o investicích determinována politicky, v souladu s těmi kriterii, která byla v dané době pro rozhodovatele směrodatná (výrazná), tj. sloužila ku prospěchu státní moci. Společenská struktura akumulace je zvláštní konfigurací společenské moci, jejímž prostřednictvím akumulační proces probíhá. Tato konfigurace vymezuje vztah mezi společenskými skupinami ve výrobním procesu, prostřednictvím kterého je přebytek čerpán. Tento mocenský vztah podchycuje institucionální uspořádání, jehož prostřednictvím proces probíhá.[14. Koncepci  společenské struktury akumulace jsem převzal od Davida Gordona, „Stages of  accumulation and long economic cycles“, in Terence K.Hopkinse a Immanuela Wallersteina, eds. Processes of the World System. Beverly Hills, Calif.: Sage, 1980, str. 9-45.  Moje užití se soustřeďuje  speciálněji na vztahy společenských sil, zatímco Gordon je užívá šířeji, aby zahrnulo instituce světové ekonomiky. Koncepci kapitalistické světové ekonomiky aplikuji v Cox, cit. dílo, kap. 9.]

Pochopit povahu společenské struktury akumulace v momentu krize existujícího socialismu v pozdních osmdesátých letech, k tomu je třeba jít zpět k přeměně dělnické třídy, jež začala asi o tři dekády dříve. Nová dělnická třída je složena převážně z bývalých rolníků, kteří prošli tlakem industrializace ve třicátých letech, snášeli tíhu válečného úsilí v letech čtyřicátých, kdy pracovali v režimu železné discipliny a striktních regulací a byli tvrdě školeni úkoláři, přicházejícími z továrních dílen. V průběhu padesátých let přetvořila průmyslové praktiky nová mentalita. Regulace byly uvolněny a způsob jejich aplikace dával větší prostor pro ochranu individuálních zájmů dělníků. Manažerské kádry začaly být rekrutovány  převážně z odborných škol a byly disponovány spíše pro metody manipulace a  přesvědčování než donucování. Režim v továrnách se posouval od despotického typu k hegemonistickému.[15. Pojmy jsou převzaty od užití Gramsciho pojetí hegemonie Michaelem Burawoyem. Viz Burawoy, The Politics of Production. Londýn: Verso, 1985.]

Historický kompromis, který stranické vedení připravilo, zahrnoval společenskou smlouvu, v níž byla dělníkům implicitně garantována jistota práce, stabilní ceny spotřebního zboží a kontrola nad pracovním tempem, v záměnu za jejich pasivní smíření s pravidly politického vedení. Dělníci měli významnou strukturální moc, tj. jejich zájmy byly anticipovány a vedením brány v potaz, ačkoli měli malou instrumentální moc na základě přímé reprezentace. Toto uspořádání pasivního smíru  (acquiescence) během času vyprodukovalo cynismus, vyjadřovaný slovy: „Předstíráte, že nás platíte. My předstíráme, že pracujeme“.

Dělnická třída představovala establišovaný (ustavený, zavedený) a neestablišovaný segment. Jedna skupina dělníků, establišovaný dělnický segment, byla ve své práci vytrvalejší, měla odbornost, která byla bezprostředněji aplikována při jejich práci, byla více vtažena do záležitosti podniku jako společenské instituce a do dalších politických a občanských aktivit. Další skupina, neestablišovaný segment dělníků, častěji měnila práci, nedosahovala při svém zaměstnání kariérního vzestupu a neúčastnila se aktivit v podniku ani při jiných společenských a politických příležitostech. Modality této segmentace se mezi různými socialistickými zeměmi lišily. V Číně byly mnohem výrazněji institucionalizovány.[16. William Hinton, Fanshen. New York: Vintage Press, 1966, str. 287, volá po formální kategorizaci lidí jako dělníků či rolníků (s odpovídajícími odlišnými právy a odpovědností) a formuje „dědičný sociální status“.  Průmysl v Číně byl také organizován na základě jádra/periferie, přičemž  jádrové podniky, které zaměstnávaly establišované dělníky, měly satelitní podniky, které zaměstnávaly  dělníky z rolnictva (peasant-workers);  jádrové podniky mohly také zaměstnávat týmy dočasných dělníků z rolnictva ve svých hlavních podnicích spolu s establišovanými dělníky, ale za nižší mzdy a benefity. „Železná rýžová mísa“ zastávání stálé práce  a buyuan systém (ze juany lze koupit všechno? MF), při němž získá možnost přejít se svou prací do rodiny kvalifikovaných členů, je čínským protějškem společenské smlouvy sovětské post-stalinistické praxe.]  V Sovětském svazu  to byla spíše otázka pracovních vztahů, přístupů a chování.

Maďarští sociologové rozeznávají komplexnější kategorizaci neestablišovaných dělníků: „tažné koně“  (dříče), ochotné nechat se exploatovat v zájmu své soukromé akumulace (například nové ženáče), „hedonisty“, či jednotlivé dělníky zajímající se pouze o mzdu jako o prostředek  dosažení  pohody (having a good time); a „ hostující dělníky (guest workers)“, hlavně ženy, či rolníky zčásti zaměstnané jako dělníci, nebo členy etnických menšin, přidělených na špinavou práci.[17. Viz Hungarian Academy of Sciences, Institute of Economics, 1984, Studies 23 a 24, Wage Bargaining in Hungarian Firms.] Prakticky pracovní segmentace za „reálného socialismu“ nese  nápadnou podobnost s pracovní segmentací za kapitalismu.[18. Jednou ze studií, která se zabývá kapitalistickými zeměmi a pochází z International Working Party on Labour Market Segmentation, je Frank Wilkinson, ed. The  Dynamics of Labour Market Segmentation. Londýn:, Academic Press, 1981.]

Tato diferenciace uvnitř dělnické třídy má v rámci centrálního plánování zvláštní význam. Centrální plánování může být vnímáno v abstraktním smyslu jako systém zahrnující (a) redistributory ústředních agencií státu, kteří plánují v souladu s racionálním rozhodováním, tj. maximalizují stanovené cíle a jim odpovídající zdroje; a (b) přímé producenty, kteří uskutečňují plány s těmi zdroji, které jim byly poskytnuty. V praxi se v centrálním plánování vyvinula vnitřní dynamika, která racionalitu plánovačů popírá. Nabývá komplexního dohadovacího procesu od podniku po centrální úroveň, v němž různé skupiny mají různou úroveň moci. Jednou z nejvýznamnějších teoretických snah v minulých letech byla analýza  reálné povahy centrálního plánování, aby tak byly odhaleny jeho vnitřní zákony či regulativy.[19. Prominentem mezi  těmi, kdo otevřeli tuto linii teoretického výzkumu, je Wlodzimierz Brus, The Economics and Politics of Socialism. Londýn: Routledge and Kegan Paul, 1973; János Kornai, Economic Shortage Macrodynamic Model of the Socialist Economy. Berkeley: 1982.]

Kapitál je chápán jako forma odcizení: lidé prostřednictvím své práce vytvářejí něco, co se mění v moc nad nimi samotnými a nad jejich prací. I centrální plánování nabývá formy odcizení: namísto toho, aby bylo systémem racionální lidské kontroly nad ekonomickými procesy, stává se  systémem, který nikdo nekontroluje, ale který si osvojuje kontrolu jak nad plánovači tak nad producenty.

Význačnou charakteristikou centrálního plánování, jak se vyvinulo v dekádách bezprostředně předcházejících změnám, jež začaly být vnášeny během pozdních osmdesátých let, byla tendence k přeinvestování.  Podniky hledaly, jak se dostat k novým projektům, zahrnutým v plánu, aby tak zvýšily své zdroje dodávek prostřednictvím alokace, kterou zahrnovaly. Zvětšené dodávky  usnadňovaly plnit existující závazky, ale současně zvyšovaly závazky budoucí. Centrálně plánovaná ekonomika byla ekonomií nedostatku;  dostávala omezené dodávky, v kontrastu ke kapitalistické ekonomice, na níž se omezování požadovalo. Ekonomie nedostatku generovala nejistotu dodávek a tato nejistota byla přenášena z podniku na podnik pomocí řetězce vstupů a výstupů.

Podnikoví manažeři, kteří se snažili vyrovnat s nejistotou, byli vysoce závislí na jádru dělníků. Toto jádro, důvěrně obeznámené s instalovaným zařízením, bylo jediným, kdo byl schopen improvizovat, když se objevil úzký profil.  Bylo schopno, když to bylo nezbytné, zaimprovizovat, aby se vyrovnalo s nedostatkem náhradních dílů, opravit přežívající zařízení či využít náhradní materiály. Manažeři měli také stimulaci zvětšovat počet dělníků, aby si udrželi vnitropodnikovou pracovní reservu, jež by mohla být mobilizována při „šturmování“ na konci plánovaného období.  Manažeři také často spoléhali na své vztahy s místními stranickými funkcionáři, aby si zajistili potřebné vstupy, když nedostatky bránily podniku dosáhnout cílů, které mu byly uloženy plánem.

Tyto kombinované  faktory tvořily klíčovou strukturu v srdci systému: závislost managementu na místních stranických kádrech spolu s úzkým vzájemným vztahem mezi managementem a jádrovými dělníky ve formě podnikového korporativismu. Z tohoto hlediska existovala sestupná (klesající) spojení s podřízenými skupinami neestablišovaných dělníků, s vesnickými družstvy a s produkcí domácností. Vzestupná spojení existovala s ministerstvy průmyslu a se státním plánem. A tady byl paralelní vztah s „druhou ekonomikou“, která spolu s politickými konexemi, pomáhala překlenout některé z úzkých profilů vlastních formální ekonomice.

Z této společenské struktury akumulace mohou být vyvozeny (dedukovány) některé  věci. Jednou z nich je, že ti, kdo tvořili její jádro – management, establišovaní dělníci a místní straničtí funkcionáři – byli velice dobře ve výrobním systému zakopáni. Věděli, jak jej udržet v chodu a byli si velice dobře vědomi změn, které by vnesly další nejistoty mezi ty, které učili jak se s nimi vyrovnat.  Motivace ke změně by nejspíše přicházely od těch na špici, kteří si byli vědomi, že výroba byla méně efektivní, než mohla být, a kteří chtěli eliminovat nadbytečnou práci a zavést produktivnější technologii. (Ti, kteří byli v jádru systému, měli svůjzájem na existující zastaralé technologii, protože  jejich zvláštní dovednosti ji umožnily využívat.) Motivace pro změnu mohly také vznikat mezi obecnou veřejností, ve formě nespokojenosti s upadajícím standardem veřejných služeb a spotřebitelského zboží; a mezi částí rostoucí „střední třídy“ z pracovníků (workers) s bílým límečkem, pracujících ve službách. U okrajovějších složek z neestablišovaných pracovníků – těch, kteří se cítili uvnitř systému více odcizeni – bylo vysoce nepravděpodobné, že by byli ke změně motivováni. Ve skutečnosti neexistovala pro změnu koherentní společenská základna, ale spíše rozptýlená nespokojenost se způsobem, jakým systém fungoval. V srdci systému však pravděpodobně existovala koherentní společenská základna, jež mohla být mobilizována k odporu proti změně.

Ekonomická reforma a demokratizace

Socialistické systémy, počínaje od Sovětského svazu, se zamýšlely nad reformou ekonomického systému již od šedesátých let.  Problém byl předkládán ve smyslu přechodu od extenzivního pojetí růstu, který vedl ke zmenšující se návratnosti, k takové podobě růstu, která by byla intenzivnější v užití kapitálu a technologie. Vnímání problému přicházelo ze špiček politicko-ekonomické hierarchie a bylo vyjadřováno sledem přijímaných a opouštěných experimentů. Reforma, uskutečňovaná kousek po kousku, se ukazovala jako obtížná, vzhledem k vysoce koherentnímu systému moci, který představovalo centrální plánování. Hnutí v jednom směru, tj. poskytnout více rozhodovacích pravomocí manažerům, naráželo na překážky v jiných částech systému, tj. v moci centrálních ministerstev a v existujícím pracovním zákonodárství, v právech dělníků (pracovníků). Frustrace z částečných reforem podnítila zastávání se radikálnější reformy; a radikální reforma byla spojena s poskytnutím širšího rámce pro tržní mechanismus.  Trh byl atraktivní koncepcí, protože sliboval efektivnější a méně těžkopádné prostředky alokace materiálních vstupů do podniků a do distribuce spotřebitelského zboží. Byl konzistentní s decentralizací řízení podniků a se stimulací produkce pro spotřebu. Byl však také nazírán s podezřením, protože mohl vytvářet ceny (a tudíž i inflaci v ekonomice nedostatku), přinášet s sebou větší disparity v příjmech a podrývat moc centra, které celkový rozvoj ekonomiky řídilo. Optimálním řešením se zdála být určitá kombinace trhu s centrálním řízením ekonomiky, jestliže by k němu došlo.

S hnutím, které šlo ve stopách reformy, přicházely tlaky na demokratizaci. Vycházely z různých zdrojů:  z řad hnutí, jež byla postupně potlačena, ale působila postupně nakažlivě ve Východním Německu, Polsku, Maďarsku a Československu; vedly k odmítání stalinismu a ke konečnému oslabení represivních aparátů instalovaných za stalinismu; jejich důsledkem bylo  znovuobnovení občanské společnosti a historický kompromis umožňující větší autonomii pro inteligenci. V pozdních osmdesátých letech se objevila a vzájemně působila dvě hnutí – perestrojka a glasnosť ve své sovětské formě. Mohla se vzájemně posilovat nebo působit proti sobě? Zatím skutečnou odpověď neznáme.

Někteří ekonomičtí reformátoři spatřovali v demokratizaci prostředek uvolňování ve společnosti, který mohl posilovat decentralizaci. Někteří z nich vidělii také v dělnické samosprávě prostředek, který mohl podporovat autonomii podniků a liberalizaci trhů.  Humanistická inteligence  měla tendenci spatřovat v ekonomické reformě omezování státního donucovacího aparátu a podněcování pluralističtější konstrukce společnosti. Pro tyto skupiny kráčely ekonomická reforma a demokratizace pospolu.

Další ekonomičtí reformátoři se však domnívali, že reformní opatření uvalí na lidi nové zátěže, a to dříve než se jakákoli jejich užitečnost prokáže. Dojde k inflaci, k nedostatku (schodkům) a k nezaměstnanosti. Společenská smlouva zralého „reálného socialismu“  by byla v procesu zavádění pružnosti na pracovní trh a do řízení podniků opuštěna (odhozena). Dovednosti existujících manažerů, spolu  s dovednostmi mnoha státních a stranických funkcionářů, angažovaných v centrálním plánování, by byly obětovány jako překonané (zastaralé). „Realističtí“ reformátoři, kteří předvídali odpor (zpětný náraz ze) všech těchto skupin, dávali najevo, že k úspěšnému zavedení reformy bude nutná autoritativní moc. Bez ní, jak uvažovali, by byly reformy kompromisem a vedly by k neefektivnosti, protože by rozvrátily současný systém, aniž by byly schopny jej nahradit něčím dokonalejším.[20. Reformní pozice různých skupin v sovětské společnosti jsou přehledně uváděny v R.W.Davies, „Gorbatchev´s Socialism“, cit. dílo.] Ekonomičtí thatcheristé reálného socialismu by se stali svými politickými Pinochety.

Počáteční efekty jak ekonomické reformy tak demokratizace vyprodukovaly určité těžko zvladatelné důsledky. Uvolnění ekonomické kontroly v zájmu podnícení posunu k tržním mechanismům, vedlo ve výsledku ke zhroucení distribučního systému a ke směřování zboží na volný a černý trh, jakož i k  přebujelému gangsterismu a dramatické polarizaci na nové boháče a chudé. Není to vůbec překvapivé, protože  mnozí z těch,  kteří měli tržní zkušenost z dřívějška, byli vtahováni do časté stínové aktivity v druhé ekonomice.  Uvolnění politické kontroly dávalo průchod dlouho potlačovaným konfliktům, mobilizovalo k etnickému nacionalismu, k různým formám populismu a v extrémních případech do fašistických hnutí. Navíc, vzplanutí veřejných debat nejenom  vážně otřáslo legitimitou sovětského státu a mýty, které se s ním pojily, ale demonstrovalo také jeho neschopnost vyrovnat se s mocným působením praktické organizace ekonomiky a společnosti. Reformní proces sám o sobě věci nejenom nezlepšil, ale zhoršil. (Jeden sovětský žurnalista ve Spojených státech tyto skutečnosti shrnul ve svém pozorování, že zatímco radikálně nakloněný městský výbor v Leningradě debatoval po měsíce, zda měnit či neměnit jméno města, vrátilo se k názvu  S. Petersburg a obchody se stávaly stále prázdnějšími.)

Legitimta „reálného socialismu“ byla destruována  stalinismem a zpětným nárazem antistalinismu. Občanská společnost se obnovila, ale její kompetentní skupiny  nedosáhly žádného organizovaného výrazu. Vznikly tak podmínky,  které Gramsci označoval jako organickou krizi; a řešením organické krize je obnovení hegemonie kolem společenské skupiny, jež je schopna vést a získat podporu či tichý souhlas  jiných skupin.  Co nám říká naše analýza struktury sovětské společnosti o možnosti takového dění? Existují tři výrazné významy, které lze poskytnout „demokracii“ v kontextu kolapsu „reálného socialismu“. .Jedním  je konvenční „buržoazní“ význam liberálního pluralismu. Má silný demonstrační efekt, zvláště ve Východní Evropě. Liberální pluralismus má svou historii a může posloužit mnoha příklady. Dva další významy vyvěrají ze socialistických aspirací.

Jedním z těchto významů je samospráva výrobců. Byla vyjádřena ve spontánních akcích dělníků v mnoha odlišných revolučních situacích – v původních ruských sovětech, v hnutí Ordine Nuovo v severní Itálii v roce 1919, v dělnické kontrole továren během alžírské revoluce, v dělnických výborech zakládaných v Polsku během roku 1956, v továrních hnutích v Maďarsku v průběhu revoluce v roce 1956 a v Československu v roce 1968. ¨Všechny tyto zkušenosti měly krátký život. Jedinou dlouhou zkušeností byla zkušenost s dělnickou samosprávou v Jugoslávii a navzdory pokračující diskusi, nemůže být považována za přesvědčivou. Existuje silný moment ve schopnosti producentů sami si určovat  podmínky produkce; v takových experimentech se však také prokazuje tendence předpokládat, že represe vyšších politických autorit bude  překonána a budou se moci obrátit ve směru k samosprávnému korporativismu.

Jiným socialistickým významem je lidová participace na centrálním plánování. Nelze se tu odvolat na  žádnou historickou zkušenost; řešení by muselo  být teprve objeveno. A přece jde o  nejatraktivnější koncepci v duchu socialismu. Ale Nove nabízí formu kompromisu mezi demokratickým plánováním a samosprávou producentů: spotřebitelé by rozhodovali o tom, co by se produkovalo; producenti by rozhodovali o tom, jak.[21. Alec Nove, The Economics of Feasible Socialism. Londýn: George Allen & Unwin, 1983, str. 199.]

Georg Lukács napsal text, který byl po jeho smrti publikován v Maďarsku jako Demokratisierung Heute und Morgen.[22. Budapešť: Akadémiai Kiado, 1985. Jsem zavázán Dr. A. Brodymu, řediteli Ekonomického institutu Maďarské akademie věd, za to, že obrátil k tomuto přitažlivému textu mou pozornost. Vyzkoušel jsem si, jak je obtížné vyhledat (vystopovat) jeho kopii.] Odmítá v něm jak stalinistickou minulost, tak liberální koncepci demokracie a uvažuje o podmínkách, za nichž by byla demokratizace socialismu možná.

První podmínkou by byla redukce společensky nezbytné pracovní doby, která by posunula rovnováhu v lidských aktivitách ze sféry nezbytnosti do oblasti svobody. Společnost by byla schopna produkovat dostatek, aby uspokojila  nezbytnosti materiální existence, aniž by  pohlcovala veškerý čas a úsilí lidí. Tato podmínka je uznávána také jinými, kdo o problému uvažovali. Kornai předpokládal, že má-li být uskutečněna reforma v ekonomice nedostatku, bylo by sice nezbytné, ale  postačující jisté uváznutí (ochabnutí) produkce.[23. János Kornai, Anti-Equilibrium. On Economic Systems Theory and the Tasks of Research. Amsterdam: North-Holland, 1971.] Bahro tvrdil, že stav „nadbytku uvědomění“ (surplus consciousness), tj. existence rezervy v čase a v úsilí, převyšující uspokojování základních potřeb, je předpokladem pro sledování „emancipačních zájmů“, jako alternativy ke „kompenzačním zájmům“ konzumerismu.[24. Rudolph Bahro, The Alternative in Eastern Europe. Londýn: NLB, 1978.]

Další podmínkou by byla koalice společenských sil, na níž by mohla být založena struktura demokratického socialismu. V tomto bodě se Lukácsova předpověď stává nejasnou (nezřetelnou). Podobně jako Bashro či Gorz na Západě, se v závěrečné fázi svých úvah neobracel k dělníkům, jako vedoucí společenské třídě, kolem které by mohl demokratický socialismus nabýt této formy.  Hovořil raději o liberalizaci (liberating) „andergroundových tedencí“, až dosud potlačovaných. Strana by se mohla, jak doufal, rekonstruovat tak, aby toho dosáhla.

Byla to naděje, inspirovaná reformním hnutím inteligence v Československu v roce 1968. K jejímu krátkému oživení došlo v NDR, v době Neues Forum a podobných skupin, které vytvářely lidové hnutí, jež zvrátilo (overturned)  Honeckerův režim. Tento projekt nyní znovu ožil v Sovětském svazu, ačkoli jeho hodnověrnost (přijatelnost) se zmenšila. Strana je objektem cynismu a idea socialismu  už nadále nemá  pevnou legitimní základnu.

Východoevropská zkušenost přinesla dvě další cesty k demokratizaci: předně hnutím zvnějška, kdy je zmírající strana vedena nezávislým dělnickým hnutím, k němuž se připojuje inteligence (Polsko); a dále, rozšiřujícím se zřetelem k nezávislému rozhodování v ekonomice prostřednictvím strategického stažení strany z přímé kontroly nad určitými aspekty občanské společnosti (Maďarsko).  Obě tyto cesty se nyní v retrospekci jeví jako vedoucí k restauraci kapitalismu. Dřívější NDR ukazuje třetí cestu ke kapitalismu: totální kolaps politických struktur „reálného socialismu“ a plné začlenění ekonomiky do západoněmeckého kapitalismu.

Pro zbývající země „reálného socialismu“ mohou mít volby budoucnosti   tři zřetelné scénáře. Každý z nich by měl být posouzen vzhledem ke vztahu projektované formy státu a ekonomiky k existující společenské struktuře akumulace.

První scénář je kombinací politického autoritarismu s ekonomickým liberalismem a vede k tržnímu kapitalismu a k integraci národní ekonomiky do globální kapitalistické ekonomiky. Ve své nejextrémnější podobě je projektem, kterému dávají přednost určité segmenty inteligence, které tvrdí, že bude nezbytnou „šoková terapie“, prováděná polským způsobem, aby mohlo dojít  k privatizaci a k uvolnění (osvobození) tržních sil; a že budou nezbytné diktátorské pravomoci, aby se bránilo elementům existující občanské společnosti, zvláště dělníkům a segmentům byrokracie, vystupovat s politickými protesty a obstrukcemi, v odpověď na bankroty podniků, nezaměstnanost, inflaci a polarizaci na bohaté a chudé,  k níž dojde jako k nevyhnutelnému důsledku tohoto druhu restrukturace. To je volba, která je podporována západními konzultanty, množícími se ve světě „reálného socialismu“ jako mouchy a bzučícími v něm jako šikovní zplozenci soukromých konzultativních firem a agentur světové ekonomiky. Je podporována oživováním idejí Hayeka o Východní Evropě, mytologií kapitalismu a západním konzumerismem, zejména z doby před  fascinací environmentalismem.

Umírněnější a zralejší politické vedení by mělo váhat před takovými celkovými opatřeními, jež vnucují přizpůsobování se ekonomice, poháněné trhem, a doporučovat spíše podporu odolávajícím prvkům občanské společnosti. Kompromis, k němuž takové vedení směřuje, by byl spíše formou korporativismu, jehož smyslem by bylo vtáhnout jádrové dělníky do přeměn v kapitalismus a oddělit také výraznější a strategicky lépe rozmístěné segmenty dělnické třídy od méně výrazné a méně dynamické většiny. Podnikově – korporativistické jádro společenské struktury akumulace v „reálném socialismu“, by tak samo usnadňovalo přeměnu v¨kapitalismus.

Někteří intelektuálové chovají naději v možnost přeměny v kapitalismus kombinovanou s liberálním pluralistickým politickým systémem. Tato vize nejpravděpodobněji podceňuje úroveň konfliktu, který by vznikl v dříve socialistické společnosti, procházející ekonomickými stresy, při absenci korporativistického kompromisu. Volbou by pak bylo, co obětovat, zda demokracii nebo svobodný trh?

V historickém popisu, který prezentoval Karl Polanyi v The Great Transformation, se dává najevo, že demokracie může být sice obětována, ale trh tím není nakonec spasen. Tato situace byla pro Polanyiho otevřením cesty k fašismu a někteří pozorovatelé z Východní Evropy odkazují na tento fantom jako ne nepravděpodobný výsledek společenských křečí, které následují po zhroucení „reálného socialismu“.[25. Tak např. Milan Vojinovic, „“dojde zde  znovuzrození (převtělení, metempsychóza)  extrémně pravičáckého hnutí“.  Stať, prezentovaná na konferenci „Po krizi“ („After the Crisis“), University of Amsterdam, 18-20. dubna 1990. Ralf Dahrendorf, když  argumentoval o možnosti kapitalismu s liberálním pluralismem, se také zabýval možností oživení fašismu“, cit. dílo, str. 111-116.]

Druhý scénář je politický autoritarismus spolu s direktivně administrativním centrem, který by zahrnul některé podřízené tržní rysy a určitou byrokratickou reformu. Tak by se ponechalo fakticky nedotčené podnikově korporativistické srdce existujícího plánovacího mechanismu, který by tak konstituoval své hlavní politické kořeny i v občanské společnosti a svůj trvající zdroj legitimity v „dělnické třídě“. Zdá se, že touto cestou jde Čína a mezi její podporovatele by také mohli být počítáni „konzervativci“ v Sovětském svazu (zaštiťovaní vlivnými osobami v armádě a v KGB). Dlouhodobý problém v tomto směru by byl v pokračujícím vylučování okrajovějších segmentů dělnických sil z jakékoli participace na systému, ačkoli by mohly být tyto prvky utišeny během krátké doby, kdyby oživení autority centrálního plánování vyvedlo ekonomiku z chaosu, který vyplynul z demontáže autority jak ekonomického plánování, tak politických struktur.

Třetím scénářem je možnost demokratizace plus socialistická reforma. Jak bylo ukázáno výše, mohl by nabýt buď formy samosprávy výrobců či demokratizace centrálního plánování, či případné kombinace obou.  Ze tří scénářů je tento scénář, se svými dvěma variantami, nejméně jasně vyslovován.  Jedním z důvodů pro to může být, jak tvrdí David Mandel, že moc médií v Sovětském svazu byla zmonopolizována přívrženci prvých dvou scénářů a zvláště radikálními tržními reformátory.[26. David Mandel, „’Trh bez trní _(ostnů)_ „ ideologický boj o sovětskou dělnickou třídu“, Studies in Political Economy, 33, Podzim 1990, 7-38.]

K samosprávě se hlásili jak ekonomičtí liberálové, tak socialisté. Mezi liberály ztratila svou bázi, aniž by byl zaznamenán vzestup přesvědčení o jejím významu mezi socialisty.  Někteří z těch ekonomických reformátorů, kteří kdysi uvažovali o samosprávě jako podpoře ekonomického liberalismu,  se  nyní zdají z této volby stahovat.[27. R.W.Davies, cit. dílo, str. 23 na to upozorňuje u Aganbegyana.] Nicméně, nazíráno ze socialistické perspektivy,  zůstává možnost, že se při absenci širšího socialistického ekonomického rámce, samospráva pravděpodobně vyvine ve formu podnikového korporativismu uvnitř kapitalistického trhu, tj.přemění se v umírněnou formu prvního scénáře.

Pozice dělníků ve vztahu k těmto třem scénářům zůstává ambivalentní a roztříštěná. V tom je nápadná podobnost k pozicím dělníků za kapitalismu, od ekonomické krize v sedmdesátých letech. Je vznášena táž otázka: může nekvalifikovaný výraz (term) „dělnická třída“ dosud odpovídat koherentní a identifikovatelné společenské síle? Potenciál autonomního dělnického hnutí byl demonstrován v Polsku Solidaritou; ale v okamžiku svého triumfu se toto hnutí rozpadlo. Sovětští horníci stávkovali v červenci 1989 za oživení důvěryhodnosti dělnického hnutí; nic z toho však otázku definitivně nezodpovědělo.

Projekt řízení a reorientace dělnické třídy, který vychází ze složky inteligence, může nezřídka být nalezen snadněji, než jasný důkaz o autonomní volbě dělnické třídy.  David Mandel informuje, že se sovětská vláda pokoušela usměrnit  stávku horníků k požadavkům na autonomii podniků a pouze následně opustila samosprávu jako část tržní reformy.[28. Cit. dílo, str.18.] Akademička Zaslavskaja v interní stranické Novosibiřské zprávě, jejíž autorství jí bylo připsáno, vymezuje plánovanou reorientaci dělnických přístupů takto:

„…je v zájmu socialistické společnosti, aby při regulaci klíčových aspektů socio- ekonomické aktivity dělníků, jim přenechala dostatečně široký volný prostor svobody individuálního chování. Odtud nezbytnost řízení samotného chování, tj. subjektivního vztahu dělníků k jejich socio-ekonomické aktivitě. Administrativní metody řízení jsou tu  bezmocné. Řízení chování se může uskutečňovat pouze závazným způsobem, s pomocí podnětů, které by přihlížely k ekonomickým a sociálním požadavkům dělníků a usměrňovaly by jejich zájmy ve směru, který by byl ku prospěchu naší společnosti.“ [29. Novosibirsk Report, 1984. Překlad publ. v Survey 128 (1): 88-108. Citace ze stran 95-96.]

Někteří liberální reformátoři, kteří už nejsou zainteresováni na samosprávě, uvažují o pojmu kolektivního smlouvání s nezávislými odborovými svazy, jako pandánem kapitalistické ekonomiky.

Jak se zdá, nemohou mít dělníci příliš silný hlas při aktivním podněcování reformních procesů jako trvající, sice významná, ale převážně pasivní strukturální síla, kterou by reformní inteligence chtěla brát v potaz. Jejich přístupy mohou být časem nově zformovány, jak předvídají Zaslavskaja a jiní. V současnosti jsou jako strukturální síla pravděpodobně i nadále oddáni některým ze základních idejí socialismu: rovnostářství v příležitostech a příjmech, odpovědnosti státu za zajištění základních zdravotnických služeb a vzdělání, cenové stabilitě a dostupnosti zboží za základní mzdu.  (V tomto ohledu by mohli být klasifikováni, v novém slovníku, který používá perestrojka, jako „konzervativci“.) Dělníci, stejně jako další skupiny, jsou kritičtí vůči byrokracii a iritujícímu rozpětí, pokud jde o privilegia. To jsou základní pocity, na nichž může být budoucí opce pro socialismus nejsnadněji budována.

Světový pořádek a budoucnost socialismu

Stav, ve kterém se světový systém nachází, se nyní všude jeví jako pro budoucnost socialismu mimořádně nepříhodný. Spojené státy zůstávají nejsilnější vojenskou silou, i když se pohybují směrem ke stejným obtížím, které zatěžovaly sovětskou ekonomiku – ke klesající úrovni produktivity, k vysokým nákladům na zbrojení a nezvladatelnému deficitu rozpočtu. Vojenská moc Spojených států napomáhá vymáhání deregulací a neomezeného pohybu kapitálu v globální ekonomice. Finanční mechanismus globální ekonomiky ukázňuje všechny země, s výjimkou Spojených států, jejichž deficit v daném momentu pokračuje, financován dalšími zeměmi, zvláště Japonskem. Země Třetího světa, stejně jako země „reálného socialismu“, vzhledem k tomu, že jejich vnější ekonomické zapojování roste, jsou objektem politiky, vyhlašované hlavními agenturami globální ekonomiky – MMF, Světovou bankou, OECD, G7 atd.

Tato fáze nápadné unifikace vojenské a ekonomické moci, jež je v pozadí kapitalistické struktury uspořádání světa, je nezbytně pomíjivá a bude smetena historií, ačkoliv nikdo nemůže s jistotou říci, jak dlouho může trvat či k jaké budoucí struktuře světového pořádku může směřovat.

V pozadí globální ekonomiky působí dynamika, která nabízí určité indikace možné budoucnosti. Jejím současným efektem je globalizace výroby a financování, podpíraná vojenskou silou USA. Předvídatelné jsou i další důsledky tohoto globalizačního hnutí: akutnější polarizace mezi bohatými a chudými uvnitř globální ekonomiky; a linie sociálního rozštěpení, které bude přetínat hranice díky restrukturaci výroby a světovému migračnímu hnutí, jež bude přeměňovat struktury geografického jádra a periferie minulosti ve strukturu jádra/periferie sociální.

Tato polarizace bude asi rychlým tempem pokračovat, pokud nevyprovokuje sladěnou odpověď, protože vede k segmentaci okrajových společenských skupin, spíše než k jasnému globálnímu třídnímu štěpení. Segmentace nejvíce znevýhodněných skupin bude pravděpodobně pořád dokola formovat různé výrazné identity – zvláště etnické, náboženské, nacionalistické a genderové. Tyto zřetelné identity mohou nalézat nový základ pro vzájemné sjednocování. Metaforou pro vzpouru Třetího světa proti kapitalistické dominaci Západu, se může např. stát islám. V tomto ohledu není situace zemí „reálného socialismu“ odlišnou od situace jiných zemí. Jsou tu v chodu tytéž globální tendence.

Dlouhodobá výzva socialismu bude přemosťovat tyto rozmanité identity tak, že bude dosaženo společného chápání těch globálních ekonomických sil, které je všechny přivádí do podřízené pozice. Přemosťovat identity znamená uchovávat je, čímž se jim umožňuje rozvíjet svou výraznou osobitost a překonávat situaci podřízenosti. Tento socialismus bude mít prostor pro diverzitu – pro vzájemnou podporu, v zájmu sledování jasného (zřetelného) projektu společnosti.

Pro znovuzrození socialismu mohou otevřít příležitosti dvě tendence, které jsou dnes zřejmé. Jednou z nich je snižování (decline) hegemonie v globálním systému. Bude tak podkopáváno přesvědčení o legitimnosti principů, na nichž je založen tlak ke globalizaci. Záminka o společných hodnotách se stává průhledným závojem, který zahaluje dominaci moci, nikoli jakési neosobní fungování přírodního řádu. Takové události, jako je kolaps dohod o GATTu a mobilizace Spojených států k vojenské intervenci v Perském zálivu, přispívají různým způsobem k erozi globální hegemonie.[30. O úpadku hegemonie, zvláště americké, existuje řada významných děl. Nejvíce se diskutuje o tom, jestli existuje či neexistuje relativní pokles  ekonomické, finanční a vojenské moci Spojených států.  Významnější pro otázku hegemonie je Gramsciho pojetí, to jest rozsah, v němž jsou široce sdíleny principy světového uspořádání, na nichž je Pax Americana založen, zvláště mezi mocnějšími kapitalistickými zeměmi.  Susan Strange (ve State and Markets. London: Pinter, 1988, str. 235-240) tvrdí, že moc USA je stále relativně velká, ale že Spojené státy zneužívaly tuto moc v úzkých národních zájmech, s tím, že prováděly unilaterální politiku. Souhlasil bych s velkou částí jejích tvrzení, ale považuji přitom tento trend v politice za indikaci upadající hegemonie. Existuje formálně hegemonistický aspekt v usnesení Rady bezpečnosti Spojených národů o krizi v Perském zálivu; protože však je zřejmý brutální fakt, že vyjadřuje  dočasnou koalici, jež byla sestavena  diplomatickými eskamotéry a za finanční odměnu, spíše než základní konsensus o globálním uspořádání, by i toto mělo být považováno spíše za indikaci dominace USA než za její hegemonii.]

Další tendence, nikoli se nevztahující k prvé, je tendencí ke světu ekonomických bloků. Pokud by to znamenalo decentralizaci moci, mohlo by to poskytovat prostor pro diverzitu ekonomických a společenských projektů. Rovnováha (poměr) společenských sil je jiná v Evropě, ve východní Asii a v Severní Americe. Příležitosti ke společenskému boji jsou odlišné v odlišných částech světa. Přežití a transformace v nějaké formě „reálného socialismu“, je v tomto kontextu možné (myslitelné).  V Sovětském svazu a v Číně probíhá boj o vymezení nového projektu společnosti, který by mohl mít dlouhodobější význam nejenom pro tyto země.

Účinné omezení centrálního vojenského vynucování v současné globální ekonomice bude nezbytnou podmínkou postoupenímoci či ekonomické decentralizace ve světovém systému. Může k němu dojít pouze za pomoci vnitřního odporu uvnitř severoamerické společnosti, v kombinaci s externím odporem, pravděpodobně v části Třetího světa, která odmítá recepty MMF a Spojenými státy dominovaný „nový světový pořádek“. Pro budoucnost se pro socialistickou výstavbu stává vhodnou strategií Gramsciho poziční válka (war of position), zvláště pokud zasáhne mateřské země kapitalismu, avšak uskutečňovanou v koordinaci s hnutími ve Třetím světě a v zemích „reálného socialismu“. Boj bude veden zároveň uvnitř zemí i v globálním měřítku.

Přel. M. Formánek

Vyšlo in Socialist Register 1991: Communist Regimes the Aftermath (Vol 27)

http://socialistregister.com/index.php/srv/article/view/5594