Článek

Stanislav Holubec  Jan Keller "Tři sociální světy"

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Stanislav Holubec (1978), český sociolog a historik. Na FF UK vystudoval historii a sociologii. Je autorem tří monografií: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie (2009) a Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době (2009) Ještě nejsme za vodou: Obrazy druhých a historická paměť v období postkomunistické transformace. (2015). Je spolueditorem sborníků Mladí, levice a rok 1968 (2010) a Mastery and Lost Illusions: Space and Time in the Modernization of Eastern and Central Europe (2014).

Anotace

Analýza a recenze knihy Jana Kellera Tři sociální světy.

Našemu čtenáři se dostává do rukou další díl mnohaletého knižního projektu sociologa Jana Kellera o postupném úpadku západních společností, který tentokrát nese název Tři sociální světy (Sociologické nakladatelství, Praha 2010, 212 stran) a navazuje na v rychlém sledu za sebou vydávané práce Nejistota a důvěra (2009), Vzdělanostní společnost (2008), Teorie modernizace (2007), Soumrak sociálního státu (2005) a snad i Vzestup a pád středních vrstev (2000). Pokud se stane, že autor tuto tématiku jednou opustí, byl bych pro souhrnné vydání těchto prací. Nemá zde cenu Kellera chválit, místo intelektuálního guru české levice mu vedle Václava Bělohradského náleží právem. V následujícím textu bych se chtěl spíše zaměřit na několik aspektů jeho knihy, které dle mého soudu vyžadují další diskusi.

Kellerova kniha má podnázev „Sociální struktura postindustriání společnosti“. Ačkoli sám autor je velmi kritický vůči růžovým předpovědím budoucnosti, které zaznívaly z úst teoretiků postindustriální společnosti A. Touraina a D. Bella, samotný koncept postindustriální společnosti nezpochybňuje, a navíc předpokládaný přesun od industrializmu k postindustrializmu pokládá za hlavní příčinu vzniku „sociální nesouměřitelnosti“.

Podle mého soudu je třeba se ptát, zda skutečně žijeme v postindustriální době? Pokud bychom se podívali na celou planetu, musíme si klást otázku, je-li na ní dnes skutečně méně průmyslu než dejme tomu v šedesátých letech? Nebo, změnil se celoplanetárně poměr mezi sektorem služeb a sektorem průmyslu od šedesátých let ve prospěch prvního? Nejsem si jist. Třetí svět dodnes prochází intenzivní industrializací spojenou s informatizací. Jestli zaměstnanost v nějakém sektoru z globálního pohledu upadá, pak je to především zemědělství, které se natolik mechanizuje a genetizuje, že je v něm potřeba stále méně pracovní síly. Proto, pokud bych hovořil o postindustriální společnosti, vždy bych ji doprovázel adjektivem „západní“, abych se vyhnul nebezpečí, že budu označen za kulturního imperialistu.

Pojem postindustriální společnosti nicméně není bezproblémový, ani pokud jej vztahujeme jen k západním společnostem. Keller, zdá se, stále akceptuje teorii třetí vlny Alvina Tofflera, podle níž se nejprve v 19. století přesunuje obyvatelstvo ze zemědělství do průmyslu a ve dvacátém století se přesunuje z průmyslu do služeb. Jestli jsou podle Tofflera nějaké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi pak pouze v různém načasování tohoto všude stejného procesu. Nuže historický výzkum tezi o třetí vlně poněkud zpochybňuje. Jak se zdá, tak se simultánně v 19. století přesouvali pracující ze zemědělství do průmyslu a služeb. Pouze bylo po několik desetiletí tempo přesunu do průmyslu poněkud rychlejší než do služeb (např. v Českých zemích jen v letech 1850 – 1900, jak přesvědčivě ukazují historici Jana Machačová a Jiří Matějček v práci Problémy obecné kultury v českých zemích (str. 41)). Proto bych hovořil pouze o vzniku jedné industriálně- servisní společnosti v 19. století a současné posuny v rámci ní bych nepokládal za srovnatelné s dynamikou 19. století. Až dosud žijeme v západní industriálně-servisní společnosti, pouze průmysl se častěji nachází v jiných oblastech než při jejím vzniku.

Za další, většina západních společností nikdy nebyla zcela nebo dokonce většinově průmyslová. I v době, kdy byl průmysl na vrcholu sil, v něm zřídka pracovala více jak polovina pracovních sil. Sektory zemědělství a služeb byly vždy silně rozvinuté. Zmiňme např. na desítky krámků na každém malém městě za první republiky, na něž dosud pamětníci vzpomínají. Lidé v nich zaměstnaní byli pracující ve službách. Navíc si pod průmyslem představíme nějakou velkou továrnu, řekněme nad padesát či sto lidí. Pokud se podíváme na statistiky udávající počet továrních dělníků v takto definovaných provozovnách, zjistíme, že i v době vrcholící industrializace se jednalo o malou část populace. Proto se nám při bližším ohledání nemusí industriální společnost jevit tak „industriání“, jak se obvykle píše v odborné literatuře. A podobné je to s postindustriální společností, ani dnešek není zase tak postindustriální, jak se píše v odborné literatuře. Jak zajímavě píše Beverly Silverová ve své práci Forces of Labour, některé sektory průmyslové společnosti do chudých zemí nepřesunete ani v době globalizace. Např. jde o sektor dopravy, sektor profesí spojených s provozem kanceláří velkých korporací (uklízečky, údržbáři), nebo sektor stavebnictví.

Spíše než pojem post-industriální společnost bych se proto i nadále více opíral o pojem globalizavaná společnost, se kterým autor sice také pracuje, ale v této knize až na druhém místě (ačkoli ani tento pojem není bezrozporný). Také by se nabízel Castellsův pojem společnost sítí, který zdůrazňuje specifické proměny organizace společnosti v posledních desetiletích a který Keller používá jinde. Já bych se ale nebál používat ani starý dobrý pojem kapitalistická společnost, případně s nějakým vhodným adjektivem. Pracovní místa nemizí ze západních společností kvůli postindustriální automatizaci, ale kvůli globalizačnímu přesunu do nově industrializovaných zemí třetího světa a zároveň – jak ukazuje Manuel Castells – do míst ve službách nepřechází především bývalí dělníci, ale mnoho žen, které bývaly až do 70. let 20. století běžně v domácnosti. Globalizace není samozřejmě pouhým následkem technologické změny, tedy postindustrializmu a informatizace (nové komunikace, snižování nákladů na přepravu), ale především politicky prosazeným procesem odbourání celních bariér a přípravy ideálních podmínek pro působení nadnárodních korporací v jednotlivých státech pod tlakem bretonwoodských institucí a Washingtonského konsenzu (privatizace, deregulace, liberalizace).

Kellerův popis inflace vzdělání je stejně mistrný jako v jeho práci Vzdělanostní společnost. Ovšem se dvěma výhradami. To, že vzdělání dnes nepřináší kýžený sociální vzestup, není až tak nová věc, existovalo to i v minulosti, zvláště v dobách hospodářských krizí. Vzpomeňme na Werichovo „a když jsem dostudoval, doktorát jsem sroloval, do pouzdra jsem jej schoval a teď v báru dělám portýra“. Další námitkou je, že v západních zemích i v ČR existuje přesto jedna skupina lidí s formálně nízkým vzděláním, jejichž služby jsou ovšem velmi žádané a slušně odměňované – kvalifikovaní řemeslníci. A tu Keller opomíjí, když píše: „Ze všech řečí o nástupu společnosti vzdělání by zbyla holá nutnost pořídit si vysokoškolský diplom v podstatě proto, aby člověk mohl doufat, že pracovní místo, které sežene, bude na rozdíl od těch méně vzdělaných zajištěno víceméně trvale.“ (58) Řemeslníci mají obvykle nízkou kvalifikaci, ale jejich platy se v mnoha zemích vyrovnávají platům některých vysokoškoláků nebo je i předčí a mají velkou jistotu, že o jejich služby bude zájem stále. Např. porovnejme plat pražského instalatéra s platem pražského učitele základní školy. Taktéž Keller v této své práci nerozlišuje mezi jednotlivými sektory vzdělání: Absolutorium sociálních věd jistě přinese nízkou životní úroveň, absolutorium techniky, ale stále jako výtah alespoň v ČR slouží.

Dále autor uvádí: „Riziko možného sestupu středních vrstev má výrazný generační charakter. Zatímco starší a střední generace si ještě zachovává status, drobný majetek i vyšší příjmy středních vrstev, mladší generace je ohrožena fatálně.“ (58) Opět jsou tu odlišné postkomunistické zkušenosti, které ale v omezené míře platí i v západních společnostech: Zatímco starší generace středních vrstev je ohrožena nezaměstnaností kvůli své malé flexibilitě, mladší generace sklízí plody informační společnosti. Právě dobře vydělávající IT-specialisté, manažeři, odborníci na PR a marketing pocházejí z mladší generace středních vrstev.

S tím vším souvisí dle mého soudu největší slabina Kellerova pojetí, a sice jeho ignorování historické zkušenosti naší země a celého sovětského bloku před rokem 1989. Jako by tento v dějinách neexistoval. Ani dnešní data nebo informace z ČR autora příliš nezajímají, čtenář má pocit, jako by tu ani nežil. Např. na str. 24 uvádí statistiky podílu prací na zkrácený úvazek a ČR v přehledu zemí chybí. Kvůli opomíjení existence sovětského bloku Keller neuvádí jednu z příčin vytváření třech sociálních světů – a sice pád socialismu made in SSSR. Stejně tak neuvádí příliv postkomunistických migrantů za prací do západních zemí (zvláště po vstupu části východní Evropy do EU), který umožnil efektivní stlačování ceny pracovní síly.

Také další údaje, které Keller čerpá především z francouzské a anglické literatury, na naši postkomunistickou skutečnost příliš nepasují. Vezměme Kellerovu definici, že „za příslušníky středních vrstev jsou považováni ti, kteří mají stabilní zaměstnání.“ (57) Zde naráží na problém, který je rozšířen na Západě, ale v ČR není zase tak relevantní. U nás jsou spíše problémem nižší mzdy, ale nikoli nestabilní práce.

Podobně na příklad České republiky nesedí ani Kellerem popisovaný proces proměn měst – gentrifikace některých čtvrtí a ghettoizace čtvrtí jiných. Naopak česká města zůstávají sociálně značně homogenní a poraženým transformace je především venkov, zvláště v některých zapadlých a deindustrializovaných regionech. Těch, kteří žijí v u nás tolik reklamami a médii opěvovaných satelitech je velmi málo – jistě méně než jedno procento populace.

Konečně ČR neodpovídá ani Kellerem popisovaná nízká míra majetku a obecná zadluženost středních vrstev. Bezpochyby je u nás málo dolarových milionářů, ale mezi korunové milionáře lze počítat možná polovinu populace. Příčinou je samozřejmě v ČR rozšířené vlastnictví rodinných domků a panelových bytů. Především kombinace socialistické masové výstavby paneláků a jejich velmi levné převedení do osobního vlastnictví novou mocí po roce 1989 je jednou z příčin spokojenosti velké části české populace. Navíc toto vlastnictví nemovitostí bylo rozšířeno ve dvou generacích – rodičů i prarodičů, takže mladá generace dnes velmi často dědí byt po babičkách, což dále prohlubuje její konformitu. Pokud k tomu přidáme ještě demografický pokles, tedy přechod z modelu dvou dětí v rodině na dítě jedno, bude to znamenat, že se v každé generaci bohatství zdvojnásobí.  Naopak problémem ČR jsou nízké mzdy. A majetek je sice vysoké nominální hodnoty, ale většinou ho neprodáváme, neboť bychom přišli o střechu nad hlavou, takže lze říci, že naše milionářství existuje spíše na papíře než ve skutečnosti.

Nabízí se otázka: Je malá závažnost Kellerem popisovaných problémů ghettoizace, prekarizace mladých, růst sociálních nerovností apod. v ČR jen následkem dědictví socialismu anebo plyne ze strukturní pozice ČR ve světové ekonomice. Já si myslím, že stále většího významu nabývá to druhé: Nejsme zdaleka tak přitažliví pro přistěhovalce, takže se u nás tolik neusazují a nerozšiřují spodní deklasovanou vrstvu. Je u nás levná pracovní síla, takže se nám vyhýbá masová nezaměstnanost a zkrácené úvazky.

Závěrem musím autorovi položit otázku: Je vhodné hovořit o existenci třech sociálních světů jako o základním definičním rysu sociální struktury soudobé současnosti? Proč ne třeba čtyřech? Podle Kellera se svět rozpadá od tří sociálních světů – elity, chudiny a středních vrstev. Jistěže ti nejbohatší dramaticky rychle bohatnou, ale zároveň poněkud přibývá i těch zcela dole (Keller nikde neuvádí počty jedněch i druhých z hlediska procent v jednotlivých západních společnostech). Jen jejich sociální situace se nemění, na dně se už nedá nikam spadnout. Ale není toto rozdělení společnosti jakousi konstantou? Aristokracie byla v západních společnostech vždy, bezdomovci a deklasovaní také a zbytek byl někde ve středu. Není naopak klíčovou událostí konce západního sociálního státu rozpad středních vrstev na vyšší střední, řekněme horních 20% společnosti hned pod jedním procentem elit, kteří ze současných trendů profitují, a nižších střední vrstvy, možná polovina populace, kteří jdou dolů?

Konečně je třeba zdůraznit, že ač se od 70. let prohlubuje sociální nerovnost, v historické komparaci dosud podle mého soudu nelze hovořit o sociální nesouměřitelnosti. Západní společnosti byly až do druhé světové války skutečně sociálně nesouměřitelné a svět dělníků např. zcela odlišný od světa středních vrstev. V současnosti, odhlédneme-li od úzké špičky těch nahoře a několika procent těch zcela dole, ti, co jsou ve středu, si jsou stále navzájem alespoň mírně podobní – spojuje je především jedna konzumní kultura. Proto by nás mělo znepokojovat nejen výrazné bohatnutí těch zcela nahoře (ti ale byli vždy tak bohatí, že na jejich životní styl to nemá žádný vliv) a mírný nárůst počtů těch zcela dole, ale především hrozící rozštěpení uvnitř oněch zbylých devadesáti procent.