Článek

Jakub Horňáček  Pier Paolo Pasolini na rozcestí kapitalismu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Jakub Horňáček, český levicový publicista a aktivista. —- Studoval Fakultu humanitních studií UK. Již od dob středoškolských studií se angažuje v alterglobalizačním hnutí (hlavně proti reformě středního školství, v protiválečném a v proticírkevním hnutí ).

Anotace

Příspěvek reflektuje společenské a kulturní změny, které proběhly v Itálii v důsledku procesu silné a rychlé industrializace země. Zaměřuje se na ne-kinematografické pole tvorby Piera Paola Pasoliniho, tedy na jeho pozdní eseje publikované především na stránkách deníku Corriere della Sera a později sebrané texty ve spisech Lettere Luterane a Scritti corsari, jimž se nedávno dostalo i českého překladu. Jedním z originálních rysů Pasoliniho úvah tkví v tom, že reflektují změny ve spotřebních návycích, v kulturním konzumenství, v prožívání náboženství a v uspořádání rodinných vztahů. Pasolini se zabýval tématy, které v 70. letech ještě nebyly součástí standardní teoretické reflexe prováděné na italské - více či méně radikální - levici.

Pařížským banlieusards

Zde bych si také dovolil stručně polemizovat s organizátory dnešního semináře: Pasoliniho tvorba se nezvtahuje k pozdnímu kapitalismu ale spíše k rozvinutému kapitalismu fordistického typu, ačkoliv v tomto kontextu (právě protože Pasolini se zajímal jen okrajově o uspořádání výroby) bych spíše využil koncept formulovaný Gillem Lipovetskym masové spotřební společnosti.

Gilles Lipovetsky není evokován náhodně: Pasoliniho kritika společnosti masové spotřeby a jejího hedonismu má mnoho styčných bodů s pozdější a zásadní prací francouzského sociologa Paradoxní štěstí – Esej o hyperkonzumní společnosti, která podává přesnější a méně manicheistickou naraci o konzumní společnosti než je ta sestavená Pasolinim, jenž nícméně předjímá radikální a pervazivní působení konzumní společnosti na tvorbu společenských a mezilidských vztahů, kulturní identity či  podoby lidského těla. Pasolini tak provádí teoretickou rupture a převrat paradigmatu ve srovnání s tehdejší etablovanou levicí, která kladla moment formace subjektivity aktérů do výrobního procesu, do jejich “býti výrobcem”, či dělníkem či majitelem výrobních prostředků. Pro Pasoliniho je zapojení do procesu kapitalistické výroby jen nutným předstupněm  k vstupu do sociálního prostředí masové spotřeby, kde -až tam- se formuje osobní i koletivní identita. Současně tento převrat paradigmatu je však zapouzdřen do binární opozice moderní kapitalistický svět versus rurální předindustriální pospolitost. V tomto bodě je možné Pasoliniho podezírat -a já to také dělám- že druhý pól této opozice je lingvistický trik, čistě ideální typ a současně stylizovaně nostalgická vzpomínka na uspořádání společnosti, jenž nikdy neexistovala.

Avšak vraťme se ke Scritti corsari: je patrné že z povahy použitého média -většinou komentáře psané pro největší italský deník- jsou tyto Pasoliniho texty hluboce zakořeněné v italské realitě druhé poloviny 70. let, kdy vrcholí nejen industrializace země ale také veškeré sociální konflikty a zásadní kulturní změny. V tomto ohledu se zaměřím především na dvě témata z Pasoliniho úvah, jež se mi jeví jako zásadní i pro dnešní dobu a její levici: na jedné straně vztah Pasoliniho k zápasům o některá práva, a jmenovitě práva na potrat a na rozvod, a na druhé straně přístup italského režiséra k tématu industrializace.

Pro mnohé čtenáře může být zdrženlivá až otevřeně negativní pozice Pier Paola Pasoliniho vůči práva na potrat a rozvod překvapivá: italský esejista však vidí v potratu a v rozvodu frontální útok nikoliv levice, ale kapitalismu a jeho moderně-konzumního světa na  uspořádání rodinných vztahů předkapitalistických vztahů. Pro Pasoliniho jsou progresivní prvky těchto nových svobod a jejich emancipační náboj, jen iluzí levice, jelikož tyto nové svobody jsou poplatné odkouzlené a komodifikované společnosti rozvinutého kapitalismu.

Z tohoto hlediska je Pasoliniho hodnocení opravdu tranchant a nedoceňuje kvality výzvy, které vznáší zápasy o tyto nové svobody. Jedná se samozřejmě o kluský terén, o dvojité a ambivalentní pole, kde se mohou setkat feministky společně s částí -v Itálii vždy menšinové a každopádně málo početné- liberální buržoazie, která vidí v těchto nových svobodách krok směrem k  Weltanschauung rozvinutých společností masové spotřeby.

Avšak jestliže boj za právo na potrat či rozvod mohou být určitými prázdnými signifikanty, jež dokázaly spojit i velice odlišné společenské a politické aktéry, Pasolini je považuje exkluzivně za parní válec kapitalistické modernizace, jež se ženě plnou rychlostí proti uspořádáním tradičních společností, spatřuje  v nich jeden z nástrojů onoho fašismu kapitalistického progresu.

V tomto bodě nelze nevidět jak je Pasoliniho interpretace chudá a ve velké míře analitycky sporná. Jestliže v abstraktní rovině Pasoliniho úvaha má svoji vnitřní kozistenci, komentátor Pasolini však naprosto zanedbává dopady, které měly výhry v referendách a tudíž zachování zákonů zaručujících právo na potrat a rozvod, na italské vládnocí vrstvy. V tomto ohledu již Antonio Gramsci vyzvihl určitou anomálii drtivé většiny italské buržoazie, když v sešitech o národně-lidové kultuře upozorňujě, že hegomonie této společenské vrsty je těsně spjatá právě s kulturně-antropologickým působením katolické církve a její doktríny.

Vítězství nejen v těchto dvou referendech tak silně narušila způsob, jímž italské vládnoucí vrstvy vyvíjely hegemonii od dob zrušení tkz. Non expeditur (zákaz katolíkům účasti na veřejném životě vydaného papežem po obsazení Říma jednotkami italského království). Tato krize hegemonie byla tak silná, a současně síla sociálních konfliktů tak vysoká, že – zde použiju půvabnou metaforu propůjčenou od Jana Bíby- demokracie se stala divokou kočkou, jejíž útoky byly těžko zkrotitelné a nečekané. Nikoliv náhodou většina italských politických stran, včetně té komunistické, se najednou stala nepravděpodobnými žáky Carla Schmitta a vyhlásily mimořádný stav na legislativní úrovni skrze tzv. Zákon Reale, na ilegální bázi skrze Strategii Napětí a na politické úrovni skrze politiku tzv. Historického kompromisu. Tyto výhry, právě díky své nejednoznačnosti, dokázily vytvořit trhlinu v obranných valech italských vládnoucích vrstev, trhliny kterých nakonec italská radikální levice nedokázala plně využít protože nenašla způsob jak hegemonizovat tyto prázdné signifikanty, byť se je snažila zasadit do tvorby nových a alternativních politických identit.

Že vůči těmto pohybům byl Pasolini jen málo citlivý, ukazuje i esej Nad řečí vlasů ze sbírky Scritti Corsari pojednávající o subkultuře nošení dlouhých vlasů rozšířené mezi evropskou mládeží. Právě 60. a 70. léta jsou dobou kdy vznikla celá řada kontrakultur, které byly postupně absorbovány do oficiálních, a často komercializovaných, subkultur, do komodifikovaných alternativních identit. V tomto eseji by Pasolinimu mohla dobře padnout role proroka tohoto vývoje. Nicméně Pasoliniho proroctví jsou příliš přímočará, zanedbávají nejistý a nikdy předem daný vývoj zmíněných kontrakultur, která se tak v mnoha ohledech jeví jako pole otevřená sporu, jako místa kde dochází ke kulturnímu střetu o vlastní identitě a o vztahu k mainstreamové kultuře. Jestliže později došlo ke komodifikaci těchto alternativních kulturních identit a k jejich začlenění do hyperkonzumní společnosti, takto tento výsledek nemá ontologickou povahou, nebyl předem daný, jak by napovídal náš prorok, ale je spíše výsledkem sociálního procesu a konfliktního procesu tvorby hegemonie.

A došli jsem in media res, poněvadž otázka nových občanských a sociálních práv, spor o kontrokulturách nás přívádí do samotného baricentra Pasoliniho pozdních esejů, neboli do kritického zkoumání důsledků kapitalistické modernizace, pro jejichž pozorování Itálie do jisté míry tvořila privilegovanou observatoř, jelikož na apeninském poloostrově byly rysy tohoto procesu hyperbolizovány rychlostí a radikálností tohoto transformačního procesu.

Pasolini vidí kapitalistickou modernizaci jako totální a omnipervazivní proces, který se dotýká prakticky všech sfér života, který modeluje vztahy, kulturu i těla členů italské společnosti. Aby jsme podtrhli tuto Pasoliniho analýzu, tak je užitečné citovat několik vět z klíčového eseje “Nedostatek moci” anebo “O konci světluštek”:

“Italské trauma kontaktu mezi pluralitní „archaicitou“ průmyslovou nivelizací má možná jeden precedens: Německo před Hitlerem. Také zde byly hodnoty různých místních kultur zničeny násilnou homologací industrializace: s následným vytvořením těch enormních mas, které již nebyly starodávné (zemědělské, řemeslné) a ještě ne moderní (buržoazní), které utvořily divokou, vyšinutou a nezměřitelnou kostru nacistických oddílů.
V Itálii se stává něco podobného: a s ještě větším násilím, poněvadž industrializace let sedmdesátých tvoří rozhodující „proměnu“ též vzhledem k té německé před padesáti lety. Nejsme již před, jak už všichni vědí, „novou dobou“, ale před novou epochou historie lidstva, té historie, jejíž trvání má milenaristickou délku. Bylo nemožné, aby Italové reagovali hůře než takto na takové historické trauma. V několika málo letech se z nich stal (zvláště ve středu a na jihu země) národ degenerovaný, směšný, monstrózní, kriminální.”
(Pasolini 1975)

Z tohoto ohledu jsou kapitalistická modernizace a její _Weltanschauung _dokonce horší než fašismus. Ale přenechme slovo samotnému Pasolinimu a jeho eseji AKulturace a akulturace:

“Žádnému fašistickému centralismu se nepodařilo to, co centralismu konzumní společnosti. Fašismus postavil do popředí reakční a monumentální ideál, který byl jen prázdným slovem. Různé místní kultury (zemědělské, lumpenproletariátu, dělnické) nerušeně pokračovaly ve ztotožňování se svými starobylými ideály: represe se omezovala na jeho verbální přijetí. Dnes je naproti tomu přijetí ideálů vnucovaných Centrem naprosté a bezpodmínečné. Reálné kulturní ideály jsou soustavně potlačovány. Zřeknutí se původních ideálů je dovršeno. Je tedy možné tvrdit, že „tolerance“ hédonistické ideologie, chtěná novou mocí, je nejhorší z represí v historii lidstva.”
(Pasolini 1973)

A právě kolem těchto úvah Pasolini rekonstruuje ústřední paradigma politických a především sociálních konfliktů, hlavní syžet k Odboji. A není jim třídní boj, tato optika vlastní radikální i méně radikální levici, ale souboj mezi starým pre-industriálním světem a kapitalistickou modernizací, kterou však podporovala, z hlediska mechanické interpretace Marxova konceptu rozvoje třídních vztahů, i Pasolinimu blízká Italská komunistická strana.

Nicméně Pasoliniho heterodoxní úvahy nám čtyřicet let od sepsání Scritti corsari kladou několik návrhů ke kritickému přezkoumání. V první řadě: Opravdu společnost masové spotřeby a industrializace provedly kobercové nálety na kultury před industriálních společností? Opravdu je zničily a zem kde stály zasypali solí? Osobně si myslím, že tomu tak není, že naopak společnost masové spotřeby a industrializace zahrnuly do svého sociálního světa a do své hegemonie celou řadu prvků předindustriálních společností, které autonomně neexistovaly ani v dobách Pasoliniho mládí.

Krasný příklad tohoto subverzivnímu nikoliv ničitelského postupu představuje mafie, kterou -alespoň na chvíli- považujme nikoliv z hlediska organizované kriminality ale jako sociální fenomén. Jestliže mafie dokázala přežít vymření předindustriálních společností na jihu Itálie, kam organicky patřila, pokud dokázala i v těchto letech vytvořit sociální catenaccio, které odolalo i nemalým policejně-justičním úspěchům, tak je ve velké míře i zásluhou toho, že dokázala rafinovaně kombinovat vztahy řídící se indikátory typické pro rurální pospolitosti se vztahy vlastní modernímu a kapitalistickému homo oeconomicus. Myslím, že velice podrobný vzhled poskytuje v tomto ohledu známá kniha Gomorra od Roberta Saviana, který ukazuje jak mafie udržuje sítě vztahů, kulturu, sociální prostředí založených na bázi tradičních pospolitostí a současně modeluje celou další řadu na základě čistě ekonomického vztahu, např. Franšízy.

Další fenomén, který značně narušuje Pasoliniho vyprávění, je společenský vývoj konceptu Amoral Familism, který vypracovali socio-etnologové Edward C. Banfield a Laura Fassano. Banfield a Fassano vypracovali tento koncpet organizace vztahů ve společnosti na základě etnologického výzkumu v rurální komunitě městečka Chiaromonte, nacházející se v regionu jižní Itálie Basilicata. Hlavní rysem Amoral familism je snaha aktérů maximalizovat krátkodobý zisk vlastní rodiny a současně i předpoklad, že i všichni ostatní aktéři se chovají se stejnou motivací. A právě Amoral Familism přežil v různých mutací i kapitalisiickou modernizaci a tvoří jeden z hlubokých kořenů slabosti občanské společnosti v Itálii.

A propojení konzumu s tradiční kulturou zemědělských společností, jejich promíchání do nového mocenského koktejlu, byl také jedním ze zásadním prvků pro obnovení hegemonie vládnoucích vrstev v 80. letech a stal se součástí dox a identit rodící se drobné postfordictické buržoazie v tom stejném období.

Další podstatným nedostakem tkví v tom, že Pasolini se spokujuje se svou binární opozicí, která je tak blízká dychotomii Gemeinschaft (tradiční pospolitostí) a Gesellschaft (moderní společností) navrženou Ferdinandem Tönniesem. V tomto ohledu Pasolini neváhá a prohlašuje své partyzánství pro tradiční pospolitosti, pro jejich obranu  -jakoliv marnou- před kapitalistickou modernizací. Pasolinimu sice neuniká, že i v těchto společností byl útlak a vykořisťování, ale jeho formy jsou mu lidsky i intelektuálně příjemnější než  ty, které se projevují v nově se rodící společnosti masového konzumu.

Pasoliniho partyzánství na straně tradičních pospolitostí však není dle mého názoru jen návrat rousseovského mýtu o bon sauvage, o ušlechtilém divochovi v komunitaristických kontúrách. Ba toto partyzánství lze vidět jako určitý intelektuální protest proti chybějící “jiné modernitě a kvalitativně odlišnému pokroku”, jejichž formulace byla jednou z velkých, a bohužel nenaplněných, ambicí dělnického a socialistického hnutí.

A právě zde je Pasolini stále aktuálním, jelikož otázky “jiného rozvoje” zůstávají stále nedořešené jak v mnohém ukazuje debata a kritika, nejen na levici, ekonomického paradigmatu růstu. Uplynulo čtyřicet, a dalo by se říci že zůstává nedotčení imperativ vyjádřený italským ekonomem Claudiem Napoleonim, ono Hledejte dále!. Stezky hledání nového smyslu rozvoje zůstávají stejně kluzké jako tehdy však přibylo několik orientačních bodů. V první řadě práce francouzského marxistického myslitele Andrého Gorze a jeho snaha o kritiku konstruktu ekonomické racionality a současně o navržení nového konceptu “socialistického” rozvoje. Dále pak nové konceptualizace Commonwealth a tvoreb nových způsobů nakládání a využívání omezených i neomezených statků a last but not least některé zkušenosti z jižní Ameriky.

Pasoliniho eseje nám tedy kladou jednu stále aktuální a ambiciózní výzvu. Nicméně na via ferratách hledání odpovědí jeho eseje působí spíše dojmem mrtvého závaží než terénem kde najít inspiraci k odpovědím.

Příspěvek přednesený na semináři “Pasolini a jeho zrcadla pozdního kapitalismu” (11.12. 2012 v Praze)

Pasolini, Pier Paolo. 1973. “Akulturace a akulturace” [online]. Přeloženo Tomášem Matrasem. Dostupné z: www.pasolini.net

Pasolini, Pier Paolo. 1975. “Nedostatek moci aneb článek o světluškách” [online]. Přeloženo Tomášem Matrasem. Dostupné z: www.pasolini.net