Článek

Michael Hauser  Materialistický platonismus Alaina Badiou

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Badiou v Manifestu za filosofii hovoří o potřebě platónského gesta, které dlouho nikdo neprovedl. Dvacáté století bylo antiplatonské a už Nietzsche vydával Platóna za původce duchovního onemocnění Západu. Podle Nietzscheho to bylo onemocnění způsobené rozdvojením skutečnosti na svět pozemský a svět pravý tvořený idejemi. Badiouova interpretace Platóna se ale obejde i bez transcendentální “říše idejí”. Michael Hauser interpretuje Alaina Badioua a jeho matematizovanou ontologii.

Platónské gesto

Badiou však platonismus obnovuje a současné filosofii dává jméno: sofistika. Ve filosofii vládne obdobná situace jako ve starém Řecku v době vystoupení Sókrata a Platóna. Je sice mnoho směrů, které spolu vedou spor, nebo aspoň donedávna vedly (vládne v aktuálním provozu filosofie vůbec ještě skutečný filosofický spor?), ale ty podle Badioua vykazují podobné znaky jako sofistika: obrat k jazyku, pochybnost o možnosti pravdy, rétorická blízkost k umění, politická pragmatika. Badiou hovoří také o velké sofistice, která tento myšlenkový prostor vytvořila, jako je filosofie Ludwiga Wittgensteina. Toto ladění se projevuje i v tom, že roste obliba řeckých sofistů. V posledních letech několikanásobně vzrostl počet publikací o dvou hlavních představitelích řecké sofistiky, Gorgiovi a Protagorovi (Badiou, A., Manifeste pour la philosophie.  Paris, Éditions du Seuil 1989, s. 80).

Badiou na začátku Logiky světů hovoří o tom, že filosofickou scénu ovládá demokratický materialismus, jímž se myslí postoj, podle něhož existují pouze těla a jazyky. I když existuje mnoho filosofických proudů, je tu jistý průnik. Tím je demokratický materialismus. Badiou pak označuje demokratický materialismus ještě dalším jménem: postmoderní filosofie. Dalo by se uvažovat o tom, že postmoderní filosofie není jenom francouzský poststrukturalismus, nýbrž každá filosofie, která má za nezpochybnitelné pouze to, že existují těla a jazyky.

Co vlastně Badiouovi vadí na demokratickém materialismu? Vadí mu to, co demokratický materialismus přehlíží a předem vylučuje: možnost události, pravdy, ideje. Proč tedy potřebujeme platónské gesto? Je to proto, abychom připomněli, že tato možnost je reálná a čas od času se uskuteční. Badiou, jak říká, po jistém váhání, zavádí pojem materialistická dialektika, která vyjadřuje platónské gesto: existují těla a jazyky, až na to, že tu jsou také pravdy.

Badiou nemá na mysli jen pravdy-události politické, jako je Francouzská revoluce.   Je zde také věda, umění a láska se svými pravdami-událostmi, které vyjevují, co nebylo vidět. Např. událost lásky odhaluje inherentní rozštěp subjektu. Láska by nemohla vzniknout, kdyby lidská bytost byla homogenní a tvořila to, o čem lze v jiné souvislosti mluvit jako o buržoazním subjektu (subjektu sledujícím své privátní zájmy). Na události lásky se ukazuje, že buržoazní subjekt je ideologická konstrukce.

Platónské gesto je přesně to, co chybí ve všech těchto oborech (politice, vědě, umění, lásce). Platonismus jako uznání toho, že události a pravdy jsou skutečné.

Badiouův platonismus nemá nic společného se světem idejí, který nezávisí na pozemském světě a dává mu jeho poslední zdůvodnění. Nejsou tu žádné věčné útvary, které předem určují, co je dobro, pravda, krása. Ideje vznikají v určité situaci, jsou její součástí a zároveň ji přesahují, ale jako její prvek. (Více o samotném vymezení pravdy-události viz Hauser, M., Cesty z postmodernismu. Praha, Filosofia 2012, s. 211nn.)     

Badiou považuje za pravou řeč bytí matematiku. Proč to tak je? Protože matematika odhlíží od obsahu, od signifikátu, který teorii vždy spojuje s nějakou dobou, místem, postavením. Matematika je řeč čistých signifikantů. Badiou v něčem dokončil pohyb postmoderní filosofie, v níž se odděluje signifikant a signifikát: výsledkem postmoderny je matematika. Druhým důvodem je, že matematika nedbá na to, zda se její operace dají převést do reality. Neklade otázku uskutečnitelnosti, která často brání tomu, abychom v uskutečnitelnost věřili.

Badiouovo zrušení jedničky

Je potřeba říct, že Badiouova matematizovaná ontologie je pravým opakem tradičního materialismu, který v pojmové dvojici látka-forma (matérie-idea) dával přednost látce (matérii). Badiou tuto dvojici vyřazuje. Je to nové pojetí materialismu, jehož obrysy formuloval pozdní Althusser. Materialismus odmítající každý princip, který působí jako Logos, jako předem daná záruka řádu a smyslu, ať je to idea nebo matérie. Althusser překročil spor mezi stoupenci látky a stoupenci ideje a za výchozí pojem označil náhodu nebo jejího ontologického dvojníka, prázdno (neexistenci Logu). Tedy Althusserův aleatorický materialismus. 

Badiou se zaměřuje na samotnou kategorii jedna, matematickou jedničku. Tento materialismus narušuje samotný předpoklad téměř celé evropské filosofie. Ať už je ve středu té které filosofie idea, svět, Logos, Bůh, člověk, jedna věc je společná: to všechno vystupuje jako určitá jednotka, jako jedna entita. Badiou vyhlásil tezi, že „jedno není“, tj. není tu nic, co by bylo předem dáno jako jedno, jako matematická jednička (Badiou, A., Being and Event. London-New York, Continuum, s. 23). Co potom je? Badiou navazuje na Cantorovu a Cohenovu teorii množin, v níž se objevil paradox mnohosti. V Manifestu za filosofii říká, že tato teorie, vystupující jako  mathéma, je jednou z „generických podmínek“ renesance filosofie.

Na základní ontologické rovině tu je pouze nesoudržná, neurčitelná mnohost mnohostí. Nejedná se o nekonečnou dělitelnost prvků (vzpomeňme si na Kantovu druhou antinomii z Kritiky čistého rozumu), protože zde již předpokládáme jednotku: prvek. Základní kategorie Badiouovy ontologie je paradoxní, je to méně než jednotka, neboli, jak se to říká v Bytí a události, méně než jednička, ale ne nula. Snad by se to dalo nazvat aktuálním nekonečnem: množinou obsahující nekonečné množství. Není bez zajímavosti, že jeho první formulaci nalezneme u Bernarda Bolzana. Počátky teorie, z níž Badiou vychází, jsou u Bolzana, i když, pokud mi je známo, Badiou o Bolzanovi nikde nemluví.   

Jednička (jednotka) není nic daného. Je to výsledek operace, při níž se určitá mnohost započítá jako jedna. Operace započítání však něco nezapočítá. Mnohost mnohostí nelze z principu započítat tak, aby se zachovala jeho aktuální nekonečnost. Zde narážíme na problém prezentace: každé pojmenování selhává, protože jazyk nikdy přesně nezachytí mnohost mnohostí. Jazyk, pojmy, Logos a každý řád obsahuje to, co nedokáže adekvátně prezentovat. Jsou v něm mnohosti, které mu unikají, ale toto unikání mu je inherentní. Není způsobeno nějakou aktivitou vymaňování, nýbrž je vytvářeno samotnou operací započítávání (Badiou, A., Being and Event. London-New York, Continuum, s. 56). Tyto neprezentované mnohosti Badiou nazývá prázdnem. V každém uspořádání je prázdno. 

Badiouův materialismus je ve znamení zrušení jedničky. Je to materialismus, v němž se ukazuje nedostatečnost a selhání jazyka, pojmů, symbolického řádu.  Toto selhání znamená, že tu jsou vždy mnohosti náležející do určité situace, které jsou vyčleněné (v Badiouově terminologii to jsou neprezentované mnohosti). Vyčleněné mnohosti představují místa, na nichž se objevuje pravda-událost, idea. Jinými slovy, pokud by daný řád byl homogenní, nemohla by vzniknout idea. Platonismus je spojen s inherentní nesoudržností každého celku. Idea vzniká na vyčleněném místě, které je zároveň součástí dané situace.

Z Badioua vyplývá pozoruhodný závěr: podmínkou idejí je prázdno. Platonismus je umožněn materialismem.  

Vyšlo v A2 č.1/2013