Článek

Gaspár Miklós Tamás  Co je postfašismus?

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Gáspár Miklós Tamás (1948), maďarský marxistický filozof, politik a publicista. —- Narozen jako příslušník maďarské menšiny v rumunském Sedmihradsku, vystudoval Babeș–Bolyaiho univerzitu v Kluji (jsa žákem filozofa Györgye Brettera). Před svým přesídlením do Maďarska (1978) se živil jako novinář. V Budapešti začal vyučovat dějiny filozofie na Univerzitě Lóránda Eötvöse, roku 1980 však kvůli svým opozičním postojům o místo přišel. Stal se pak hostujícím profesorem na Yale University v USA, poté vyučoval na univerzitách anglických a francouzských. Po roce 1989 se vrátil na budapešťskou univerzitu a stal se pracovníkem Filozofického ústavu Maďarské akademie věd. Od roku 2007 hostuje na budapešťské Středoevropské univerzitě. —- Tamásova raná díla vykazují po ontologické, respektive gnozeologické stránce vliv fenomenologie, v současnosti je považován za marxistu. Srovnatelně radikálním vývojem prošly i jeho politická stanoviska: Za Kadárova režimu patřil k nejznámějším členům demokratické opozice a z tohoto “titulu” byl v roce 1989 jako kandidát Svazu svobodných demokratů (SZDSZ) kooptován do jednobarevného parlamentu - na místo odvolaného poslance komunistického. V letech 1992–1994 byl dokonce předsedou stranické rady SZDSZ. Funkci poslance však opustil již v roce 1994 a o šest let později dokonce vrátil stranickou legitimaci. Jestliže do post-komunistické éry vstupoval s názory v podstatě konzervativně-liberálními (dokonce i umírněně národoveckými), pak sociálně (a ekologicky) neblahé procesy spojené s ekonomickou transformací v jeho zemi, jakož i temné resentimenty probouzející se v maďarské společnosti, jej postupně přivedly ke konverzi. Stává se marxistou, kategorickým kritikem kapitalismu - v nemenší míře však i bývalého východního bloku (ten byl podle jeho názoru blokem státně-kapitalistickým). V roce 2008 je jedním ze zakladatelů tzv. Sociální charty. Politicky se nyní (na evropské úrovni) hlásí k ekologickým stranám - sám předseda maďarské politické strany Zelená levice.
Díla: Teorie šancí. Eseje, kritiky (1975); Oči a ruce (samizdat, 1983); Idola Tribus. Evropské dialogy (francouz. 1989; maďar. v rozšíř. verzi 1999); Situace. Satirický pamflet (2002).

Anotace

Gaspár Tamás rozebírá alarmující nárůst nových forem extrémně pravicových politických sil, ke kterému dochází ve většině států Evropy a zvláště pak ve státech Evropy východní. Dalek toho, aby je charakterizoval jako okrajové patologické mutace jinak pevného a trvale stabilizovaného demokratického systému, v těchto spatřuje hnutích Tamás vyjádření neschopnosti jak středopravých, tak i středolevých politických stran chopit se iniciativy a začít řešit ničivé sociální dopady procesů ekonomické globalizace, které jsou svěřeny neviditelné ruce výhybkářů finančních toků.

Pojem postfašismus razím proto, abych pomocí něj popsal soubor politik, praktik, rutinních postupů a ideologií, jež lze v současném světě pozorovat [téměř] všude. Aniž by pro ně bylo nutné uchýlit se ke státnímu převratu, tyto praktiky ohrožují naše pospolitosti. V novém globálním kapitalistickém řádu si snadno nacházejí prostor, aniž by narušovaly převládající politické formy na volbách postavených demokratických států a representativních vlád. Kromě střední Evropy nemají co do činění s dědictvím nacismu. Nejsou totalitární; ani revoluční; nejsou postaveny na násilných masových hnutích nebo iracionálních voluntaristických filosofiích. Také nekoketují, a to ani v žertu, s antikapitalismem.

Měl bych tedy vysvětlit, co výrazem „postfašistický“ myslím. Termín „fašismus“ jsem použil proto, abych poukázal na rozchod s osvícenskou tradicí občanství coby univerzálního nároku, který, dalo by se říci, je vstřebáním pojmu člověka do pojmu občan.

Toto pojetí univerzálního občanství podepíralo představu pokroku sdílenou liberály, sociálními demokraty a všemi dalšími progresivními dědici osvícenství. Ve chvíli, kdy osvícenství tímto způsobem položilo rovnítko mezi občanství a lidskou důstojnost, bylo již vztažení této rovnice na všechny společenské třídy, profese, pohlaví, rasy a vyznání jen otázkou času. Následovalo zavedení všeobecného volebního práva, veřejných služeb a státního vzdělávacího systému pro všechny občany. Národní solidarita navíc vyžadovala důstojné materiální podmínky života pro všechny a eliminaci všech pozůstatků nevolnictví.

V roce 1914 byl fašismus schopen tento klíčový příslib moderní společnosti anulovat tím, že vsadil na vnitřní rozpor tohoto konceptu – skutečnost, že univerzální občanství je jak „univerzální“, tak zároveň omezené národním státem. Do té doby se o vládách soudilo, že reprezentují a chrání každého, kdo se zdržuje uvnitř hranic státu. Národní hranice určovaly rozdíl mezi přítelem a nepřítelem: cizinci mohou být nepřáteli, spoluobčané jimi být nemohou.

Pro Carla Schmitta, právního teoretika fašismu a politického teologa třetí říše, musí ti, kdo jsou u moci, rozhodnout, kdo patří do občanské společnosti a kdo ne. Občanství se stalo funkcí závislou na rozhodnutí držitele nebo držitelů moci. Z určitých kategorií lidí, právě těch, které byly zásadní pro osvícenský projekt začlenění do občanské společnosti, se stali ne-občané, a tím i ne-lidé: komunisté představovali odbojný „nižší typ“, masy, které byly do občanské společnosti začleněny, bez vedení a vůdce, vykořeněným universalismem, které se poté vzbouřily proti přirozené společenské hierarchii; Židé, společenství, které přežilo křesťanský středověk bez vlastní politické moci a které vedla, v podstatě ne-donucující autorita, lidé Knihy, tedy z definice nikoliv lidé války; homosexuálové se svou neschopností nebo neochotou plodit potomstvo, trvající živoucí popření domnělého spojení mezi přírodou a dějinami; duševně nemocní, kteří naslouchají nám neslyšitelným hlasům – jinými slovy lidé, pro jejichž uznání [za občany] je nutné morální úsilí a toto uznání není bezprostředně („přirozeně“) dáno a může ho být dosaženo pouze ustanovením rovnosti mezi nerovnými. Bezpochyby odvětíte, že osvícenský inkluzivní projekt stále pokračuje, žije, bojuje a je podstatnými způsoby rozšiřován. Mnoho zemí má své „čestné /honorární/ občany“, tj. lidské bytosti, které nejsou plně vyspělými občany, ale mají svá práva: např. děti, cizinci, mentálně postižení nebo vězni. Jsou shromažďovány argumenty, že nemohou být zbaveni svých občanských práv.

Lidé bez občanství

Nicméně tvrdím, že přes právě vyřčené a jemu navzdory se objevují i protiargumenty. Jedním z významných příkladů je stále rostoucí počet lidí, kteří žádné smysluplné občanství nemají. Tito lidé samozřejmě pocházejí z různých skupin. K desítkám milionů uprchlíků lze přidat lidi žijící na územích bez státu, zákona, a tak i bez svobody – lidé žijící na mnoha územích v Africe, na územích bývalého Sovětského svazu ve Střední Asii a na podobných místech, jako je např. Jugoslávie. Jsou ponecháni bez ochrany proti síle mocných a teroru různých útočných oddílů a „gestap“.

Všude od Litvy po Kalifornii se imigranti a dokonce i domorodé menšiny stávají nepřáteli a čeká se od nich, že přijmou omezení či pozastavení možnosti uplatňovat svá občanská a lidská práva. Ztráta legitimity socialistických států a nacionalistických režimů ve třetím světě ponechala jen rasové, etnické a konfesijní báze pro nároky na „utváření států“. (Jako tomu bylo v Jugoslávii, Československu, bývalé SSSR, Etiopii-Eritrei, Súdánu etc.)

Evropská unie má sklon oslabovat národní státy a posilovat regionální etnickou rivalitu a regionální nerovnosti (viz severní vs jižní Itálie, Katalánsko vs Andalusie, anglický jihovýchod vs Skotsko, Vlámové vs Valoni v Belgii, Bretaň vs Normandie). Třídní konflikty se také začínají etnicizovat a stavět na rasový základ. Etablovaná a zabezpečená dělnická třída a nižší střední třída z metropolitních částí kapitalistického světa je stavěna proti novým imigrantům z periferie, což bývá také interpretováno jako problém bezpečnosti a zločinnosti. Rostoucí depolitizace konceptu národa (posun k jeho kulturní definici) vede k přijetí diskriminace jako něčeho „přirozeného“.

Tento diskurs je pravicí artikulován naprosto otevřeně jak v parlamentě, tak i na pouličních shromážděních, a to jak ve střední a východní Evropě a v Asii, tak stále více přítomen i na „Západě“. Nelze popírat, že útoky proti rovnostářským systémům sociálního zabezpečení a techniky afirmativní akce mají všude temný radikální podtón doprovázený na mnoha místech rasistickým policejním násilím a dobrovolným hlídkováním. Propojení,  mezi občanstvím, rovností a územím, kdysi vnímané jako nutné a logické, je nyní ve stavu obležení (čelí útokům). Zbavení občanů práva politicky rozhodovat ovlivňuje mnoho dalších kategorií občanství v rozvinutých zemích, kde občanství a demokratická participace začíná ztrácet smysl, mimo jiné i proto, neboť zde nejsou nabízeny politické alternativy. U demokratické participace to platí ve stále větší míře. Podívejte se jen na statistická data o účasti občanů na volbách ve Velké Británii… Dochází zde ke ztrátám mnoha forem občanství, za které zde lidé bojovali od roku 1642.

Osobní pozice

Musím prohlásit: Vláda mé země Maďarska je – spolu s bavorskou „provinční“ vládou – největším zahraničním podporovatelem Rakouska Jörga Haidera. Pravicový kabinet v Budapešti se pokouší omezovat pravomoci parlamentu, trestat opoziční místní úřady a ve spojení s lumpenintelektuály z extrémní pravice se pilně činí v utváření a prosazování nové státní ideologie. Spolupracuje s otevřeně nenávistně antisemitskou fašistickou stranou, která je, žel bohu zastoupena i v parlamentu. Osoby, jež pracují pro kancelář ministerského předsedy, jsou zapojeny do více či méně opatrného relativizování holokaustu. Vládou kontrolovaná státní televize dává prostor hrubému protiromskému rasismu. Fanoušci nejpopulárnějšího fotbalového klubu v zemi, jehož předseda je členem vlády na ministerské pozici a předsedou strany, zpívají unisono o vlaku, který má každou chvíli odjet do Osvětimi.

Jsem z poloviny maďarský Žid, který vyrostl v Rumunsku v rodině komunistů. Mí rodiče byly členy ilegální komunistické strany a strávili za to dlouhou dobu ve vězení. V podstatě to byli hodně zklamaní lidé, kteří komunistický režim neměli moc v lásce a kritizovali jej z levicových pozic. Z tohoto důvodu se mi dostalo toho, co bych označil jako dokonalou antikomunistickou výchovu z rukou komunistických rodičů.

Vyrůstal jsem jako disident v komunistickém režimu. V roce 1980 mě nakonec vyhodili z práce na budapešťské univerzitě za „disidentské a opoziční aktivity“  napsal jsem undergroundový pamflet a publikoval jej pod svým vlastním jménem, abych protestoval proti vojenskému převratu v Polsku. na následujících deset let jsem odešel do vnitřní emigrace. Po roku 1986 mi bylo dovoleno cestovat a učit v zahraničí,  konkrétně v USA, ve Velké Británii a jinde. 15. března 1988, kdy začaly pouliční shromáždění občanského hnutí, se mi dostalo té pocty, že jsem byl na Parlamentním náměstí první osobou, která volala po svobodných volbách, nové ústavě, politickém systému skládajícím se z více politických stran a odchodu sovětských vojsk. Od té doby jsem byl natlačen do politických funkcí lidmi, kteří utvořili první maďarskou liberální stranu od roku 1918.

V 80. letech se ze mě stal toryovský anarchista. (Došlo k tomu poté, co jsem se spřátelil s lidmi z tehdy celkem inteligentní americko-britské pravice). Stal jsem se jednou z vůdčích postav pravicového křídla strany, což se dnes zdá být celkem kuriózní. Ve svobodných volbách roku 1990 jsem byl řádně zvolen do parlamentu a byl na čtyři roky jmenován předsedou strany: navíc jsem byl také rehabilitován jako profesor filosofie - na to se mi dostalo spíše hrubých telefonátů, kde mi bylo sděleno, že se ode mne očekávalo, že začnu znovu učit (Maďarsko si opravdu na ceremoniály nepotrpí).

V roce 1994 jsem se z mnoha osobních důvodů rozhodl do parlamentu znovu nekandidovat. Nemyslel jsem si, že jsem byl proto vyloučen z možnosti být v tomto nebo jakémkoliv jiném systému profesionálním politikem. Chtěl jsem se vrátit k výzkumu a psaní. Samozřejmě jsem ale zůstal politickým aktivistou. Následně jsem zjistil, jak jsem začal své názory postupně měnit, že se se svou původní stranou politicky stále více rozcházím, a stejně tak se změnily i politické postoje uvnitř strany samotné. Loni jsem ze strany vystoupil a zjistil jsem, že se začínám politicky velice ostře obracet nazpět vlevo.

Proč? No, jsem teoretik. Zabývám se psaním o „informacích“. Nabyl jsem přesvědčení, že způsoby, jakými musíme posuzovat demokratické sociální státy, jejich suverenitu a demokratickou participaci občanů, jsou úzce spojeny s něčím, co pod vládou globálního kapitalismu již neexistuje. Globalizace stále více připravuje lidi o moc rozhodovat o osudu jejich vlastního státu. To mne vedlo k přehodnocení mého pohledu na státnost a otázku rovnosti.

Nakonec pociťuji hanbu za věci, které jsem si myslel a které jsem dělal. Byl jsem natolik zahanben, že když jsem byl letos v únoru, již ve svém novém vtělení, požádán, abych hovořil před 50 000 lidmi na shromáždění odborů na náměstí Hrdinů, jež bylo namířeno proti restriktivním pracovněprávním zákonům, využil jsem této příležitosti a omluvil se a prohlásil, že se cítím zahanben: „že je to teprve nyní, kdy k vám přicházím, zatímco jsem měl být mezi vámi po celou dobu.“

V některých věcech se můj život moc nezměnil. Mám víc kalhot něž předtím, ale ne o moc. Nebylo to tím, že bych zapomněl na osvícenské hodnoty. Ve snaze vyhnout se nebezpečí, které je vlastní známým osvícenským projektům, jakým je například socialistická revoluce, bylo pro mne snadné, mýlit se na straně kultu spontaneity, následně přeměněného na kult tradice, nenaplánované lidské subjektivity, trhu atd. Tehdy [lidské] podvědomí táhla touha být  od komunistů co nejdál, jak to jen jde. Vzdát se této logiky bylo opravdu bolestné. Ale nyní, když mluvím na veřejnosti, mohu mezi tvářemi lidí, kteří mě poslouchají, vidět souhlasně pokyvující staré bolševiky… no, co k tomu mohu říct!

Když dnes na Evropu pohlédnu ze své levicové perspektivy, mohu spatřit zbytky sociální demokracie ve francouzské politice a u Italů. Ale kde jinde? Politický svět se proměnil a parlamentní politika zvláště. Čas od času bouřící se lidé studují filosofii, protože filosofie ztělesňuje přesvědčení, že věci nejsou takové, jaké se zdají být: že existuje rozdíl mezi povrchem a podstatou, míněním a pravdou nebo duchovní vírou.

Politický diskurs tohoto typu byl v období modernity podepírán např. marxistickou vírou v teorii zbožního fetišismu, kde zboží není jen obyčejným objektem, ale zkrystalizovanou lidskou aktivitou. Pokud provedete analýzu, zjistíte, že tyto dvě věci jdou dohromady. Možnost politické alternativy jde ruku v ruce s vnímáním rozporu mezi tím, jak se věci jeví na povrchu a realitou.

Nyní se nacházíme v nové situaci. Ve Společnosti spektáklu od Guy Deborda, která paroduje Hegela, Debord tvrdí, že co se jeví, je vše, co je pravdou a pravdou je vše, co se jeví. A každý to přijal – mezi těmito dvěma věcmi již není žádný rozdíl. Blairův projekt je nejextrémnější verzí tohoto přístupu. Socialismus je totožný s kapitalismem. Sociální spravedlnost se rovná privatizaci a existenci po způsobu Velkého bratra. Vše znamená svůj vlastní opak, což je opravdu možné, pokud se díváte jen na povrch věcí. Na jedné straně tohoto plochého povrchu tu máme PPP a na straně druhé rudé vlajky, které jsou stále používány na konferencích Labour party. Není v tom žádný rozpor, protože rozpor existuje jen tehdy, připustíte-li možnost skutečných alternativ. Proto není divu, že tento svět upadá.

Nyní bych asi měl objasnit pár věcí týkajících se komunistického systému, jak jsem ho poznal. Byl jsem přesvědčen, že dělnická třída a „reálný socialismus“ nebo co vlastně, se staly dědici všeho velikého. Být ve styku se vším tvůrčím, hlubokým a zajímavým bylo trvalou starostí komunistického vedení. Konec konců zde nebylo žádné rozptýlení: žádná sexuální revoluce, žádné prázdniny v cizině a samozřejmě žádná literatura pro mládež! Co jsem četl, když mi bylo třináct? Četl jsem Tolstého. Ve východní Evropě tato situace trvala až donedávna. Diktatura konzervuje. Byl to velice konzervativní, viktoriánský svět. Samozřejmě že existovala cenzura. Ale cenzura se týkala jen oficiální kritiky – neznamenala, že by vše bylo znepřístupněno. Když jsem se stal mladým filosofem, byla v kurzu analytická filosofie, a i v tomto viktoriánském světě, v němž jsme žili, mi byly dobře známy všechny směry analytické filosofie.

Nyní již budete nejspíše lépe chápat, odkud přicházím, když říkám, že podmínky dnešního světa patří k tomu, co jsem pojmenoval jako post-fašismus. Co tímto termínem zamýšlím vyvolat? Netvrdím, že budou Evropou znovu pochodovat jednotky SS! Že však lze dnes dosáhnout všech cílů pravicové totalitární mašinérie předválečné éry  (pojmenujme ji: fašistů) dosáhnout prostřednictvím demokratických parlamentních procesů.

V tzv. demokratických zemích dnes mohou vlády přijít s návrhy, které byly od roku 1945 nemožné. Samozřejmě, parlamentarismus je do značné míry falešný. Přesto v ústavních systémech, i s chybami jaké mají, moc vychází z lidu. Zastupitelské vlády jsou nedokonalým ztělesněním vůle lidu, ale jsou také ztělesněním společného cíle, alespoň v principu odsouhlaseného většinou lidu a samotným systémem. Proto bylo ospravedlnitelné rozčarování lidí z toho, že jsou reprezentováni nedokonale. Demokratické a liberální boje dávaly jasný smysl. 

Nyní si nemůžete zvolit žádnou vládu, která by činila skutečná rozhodnutí. Uvedu příklad, jak to funguje v mé zemi. 63 % maďarského exportu zajišťují offshoreové společnosti (v České republice je to 15 % a v EU je průměr 2 %). To je ovšem extrém. Ale informace o podílu zboží na vývoz, které je produkováno bez jakéhokoliv zdanění, maďarská média vůbec nepodávají. Tento údaj vytáhla na světlo nízkonákladová levicová publikace, vydávaná v 600 kusech. Zmínil jsem se o tom v televizi a lidé si mysleli, že jsem se zbláznil, protože tyto informace nejsou obecně známy. Vášnivě nacionalistické parlamentní většině, která proklíná globalizaci a amerikanizaci, liberály, Židy a Romy, ani nepřišlo na mysl se touto otázkou zabývat.

Boje na úrovni národní politiky probíhají o směšně nízkou sumu státního rozpočtu, a dokonce i tato zbývající část je do značné míry kontrolována finančními zájmy. Paralelně s tím, jak národní státy a politická veřejnost ztrácejí demokratickou moc, začíná občanství, dokonce i v rozvinutých zemích, postrádat  smysl. V chudých zemích existovalo [dosud] jen vzácně. Na jedné straně tu tedy máme malý počet zmocněných osob, skupin a povolání z řad akademiků a měšťáctva. Tito lidé jsou natolik odtrženi od starostí, nouze a obav velké většiny lidstva, jako byla snad jen slabá šlechta před demokratickými reformami 18. a 19. století – ovšem s jedním velkým rozdílem. Nedrží se totiž zásady neble oblige, v jakkoli omezené míře, kterou aristokraté ještě dodržovali.

To tvoří hlavní faktor, na němž spočívá rozpor mezi globalizací a imperialismem. Imperialismus, odporný jak jen mohl být, (rasistický, jak jen mohl být, se všemi jeho řečmi o břemeni bílého muže), byl stále vládami řízeným projektem. Jakkoliv odporní mohli imperialisté být, museli sami něco budovat  stavěli silnice, kanceláře, nádraží, vězení a nemocnice. Nebudovali jich dost, ale nějaké přece jen ano. Měli určitý smysl pro povinnost, takový, jaký má každá vláda, i ta nejhorší.  Vytvořili státní správu, vzdělávací systém, atd.

Ke globalizaci se žádný takový druh povinnosti neváže. Globální kapitál nestaví silnice. Dnes je vykořisťování slabých postaveno na násilí osoby vůči osobě. Vše je řízeno na dálku. Vlády se do toho nemíchají.

Kdyby v současném politickém společenství někdo v plné míře zaznamenal zodpovědnost, jakou globální kapitalismus nese za to, co činí slabým a chudým zemím, lidé by to nedovolili. Ale nikdo to nekontroluje a nejsou o tom žádné informace. Proto o tom uvažuji jako o mírovém fašismu. Musím říci, že původní fašismus a původní imperialismus byly velice dětinské věci. To, co se děje nyní, je činěno mnohem pečlivěji a pro ty, kdo si s tím dávají tu práci, mnohem levněji.

Nový duální stát však žije a daří se mu dobře:  Je jím normativní stát pro jádro populace centrálních kapitalistických zemí, a jiný stát svévolně vydávaných nařízení pro ne-občany, kteří tvoří zbytek populace.  Na rozdíl od klasického fašismu, je tento druhý stát jen nejasně viditelný z toho prvého. Radikální kritika, která protestuje proti tomu, že je svoboda v normativním státě jen iluzí, se, mýlí, ač je to celkem pochopitelné. Popření občanství, které není postavené na vykořisťování, útlaku a přímé diskriminaci, ale na vylučování a distanci, je těžké uchopit, protože se zde nedají použít psychické zvyky osvobozujícího boje za spravedlivější redistribuci statků a moci. Problém neleží v tom, že se Normativní stát stává autoritativnějším, spíše, že patří jen nemnohým (že do něj patří jen nemnozí).

V co tedy v budoucnu doufat?

Jsem dalek toho dělat nějaké předpovědi. Hnutí Seattlu a podobná hnutí odporu jsou mírným povzbuzením. Tvoří je lidé ochotní pro své ideály přinášet oběti, dostávat za ně rány. To může povzbudit další. Řeknu vám jednu věc. V 19. století socialismus a feminismus, jež byly stále součástí emancipačního projektu, spojovalo to, co si lidé mysleli o světě - s vědeckým pokrokem, pokrokem technologickým, sekularizací či, osvobozením jedince.

Nyní se jednota emancipačního projektu vytrácí. Hnutí Seattle je svou povahou duhovou koalicí, jež velice dobře ukazuje, že lidé, kteří mají k emancipačním projektům sympatie, jsou stále rozdrobení. Teprve nyní můžeme vidět důležitost dělnického hnutí pro moderní svět, kde socialismus a marxismus byly nástroji, jež pomáhaly sjednotit všechny jeho postoje. Zamyslete se jen nad touhou po vědomostech a podívejte se na kulturu, která tyto lidi podněcovala. Vezměte si například radikální noviny z 20. let 20. století, které četli tovární dělníci. Byly velmi kvalitní a objemné a k jejich pochopení byla nutná velká trpělivost a intelektuální úsilí. Typy letáků, které distribuovaly odbory, a řeči pronášené k velice málo vzdělaným lidem, přinejlepším se středoškolským vzděláním, stojí v příkrém kontrastu k dnešním formám odporu, jež jsou nutně instinktivnější, subjektivnější, zaměřené více na dílčí problémy. Nutně tedy docházíme k tomu, že zde není žádný sjednocující faktor. Nemusí tomu tak být na věky, ale dnes se tak věci mají. 

Globální kapitalismus má svůj globální projekt motivovaný hlubokým přesvědčením. Není zcela cynický. Vychází z hlubokého přesvědčení v možnost jedinců zpřetrhat všechna pouta k ostatním lidem a v odstranění omezení morálnímu a sociálnímu podnikání, k překonání zla a utrpení, které na nás naložily. Je to víra ve svobodu bez zasahování institucionálních procedur, jež je samozřejmě šílená. Tohle si ovšem lidé z velkoměst myslí a přemýšlejí tak i neokonzervativci. Jedná se samozřejmě o jistý druh utopie. Je to iluze, ale iluze velmi mocná, a proto tak úspěšná. Něco slibuje. Není pravda, že nic nenabízí. Cítíte se jako individuum silnější. Přináší potěšení vašim chutím, aniž by vám za to někdo vynadal. Má to v sobě něco anarchistického.

Multikulturalismus není odpovědí

Domácí (Místní) rasismus je stále více vytlačován globálním liberalismem, který klíčí z politické moci, jež se také rychle stává rasistickou. Za těchto okolností není, jakkoli dobře míněný, multikulturalismus odpovědí. Multikulturalismus bych definoval jako pokus nahradit rovnost sociálním inženýrstvím. Vztahy uvnitř společenství ponechává nedotčeny a otázky sociální a politické rovnosti převádí na problémy kulturních vztahů a rozpočtových prostředků na vzdělání. Jedná se o ochuzení starého emancipačního projektu, včetně starého boje za rasovou rovnost. Sám pocházím z minority.

Multikulturalistické odpovědi jsou zoufalým přiznáním impotence: přijetím etnicizace občanské sféry, ale pod pláštíkem humanismu a shovívavosti. Toto doznání je připuštěním porážky, snah humanizovat ne-lidské. Toto pole si postfašismus vybral a liberálové se s ním snaží utkat na svém nejoblíbenějším poli, poli etnicity.

Problém multikulturalismu jakožto ideologie a praxe slabých skupin je v tom, že se tyto skupiny stávají skupinami vzájemné pomoci, ve kterých není vnitřní kritika a politika možná. Kulturu vždy odráží přesvědčení starších v dané pospolitosti. Co se tedy stane, když cítíte potřebu vzbouřit se uvnitř této komunity? Automaticky se v jejích očích stáváte  zrádcem. Připojil jste se k bílým. To nemá s emancipací nic společného. Vlastně to odděluje lidi od jejich boje za emancipaci (je to překážkou boje za emancipaci).

Mimo to je i vnitřně sterilní. Uvedu jeden příklad. Na počátku letošního léta jsem v Británii sledoval noční zpravodajství. Byla tam reportáž o rasových nepokojích v Bradfordu. Zabývala se tím, jak islámské školy zachovávají národní kulturu. Jaká ale ta kultura je? Učí se na těchto školách Urdu nebo Bengálština? Ne, učí se tam arabština. Je tohle jejich tradice? Samozřejmě že ne. Je to abstraktní, fundamentalistická metoda výuky postavená na modelu militantně protestantských škol v Americe. Nemají co do činění s Pákistánem nebo Bangladéšem. Vůbec nic. Je to podvod.

Žil jsem jakožto transylvánský Maďar v Ceausescově režimu, jehož pilířem byl protimaďarský nacionalismus. Vím, co obnáší boj za práva menšin. V tom to není. Maďaři mají [nyní v rumunském] parlamentu jednu etnickou stranu, ostatní si mohou vybrat mezi konzervativci, socialisty a komunisty. Přinejlepším to znamená, že je vnitřní politický život Maďarů omezen na dva miliony lidí, redukován na stížnosti, kladení požadavků, nichž, nejsou-li splněny, následuje trucování. To je infantilní. Není to dostačující. Je to strašně znevýhodněná pozice. Bez nových způsobů uchopení problému globálního kapitalismu, bude tento boj ztracen.

Postfašistické opovrhování marginalizovanými

Mezitím (zatím) se obracíme (vracíme) k opovrhování těmi, kdo nejsou integrováni, pohrdání nevídané od 17. století. je to zvláštní kulturní zvrat, který je částečně důsledkem šíření komerční populární kultury. Co tato komerční kultura vytváří? No, pomáhá integrovat. Nechceme vás vylučovat, chceme vás integrovat. Dnes se jak proletáři, tak i příslušníci buržoazie dívají na Top of the Pops a na Big Brother a jsou baveni stejnými druhy kultury. Kulturní ideály jsou směřovány k plytkému moralizování populární kultury. Pokud nemůžeš být integrován do tohoto velmi jemného (něžného) světa, pak musíš být skutečně zlý. Dá se na tom začít vytvářet obětní beránek – ale ne tak jako dříve. Hitler vedl válku proti Židům. Dnešní postfašisté řeknou, „Nevedeme válku proti komukoliv. Ale co uděláme s těmi islámskými fundamentalisty? Oni se prostě nechtějí stát součástí naší společnosti. Není to smutné?“ Tito lidé nepotřebují vést válku. Válka je vedena za ně prostřednictví samotné veřejné (společenské) kultury.

Závěr

Hlavním bodem mé analýzy dnešního postfašismu je: znovu, stejně jako v předchozích dobách, se z občanství stává spíše privilegium, než součást lidství.  Samozřejmě musíme rozlišovat mezi D‘Alema a Finy, Toryi a Britskou národní stranou. Samozřejmě že každá má své rozlišující charakteristiky – zrádci sociální demokracie, přesvědčení nacisté atd. Ale rozeznáváme u nich společný prvek. Jedná se o společný projekt: zbavení lidových mas výhod občanství. A všichni tihle lidé spolupracují na tom, aby toho dosáhli.

Zkutečný regres, dějinný regres, ke kterému dnes dochází – spočívá v přijetí stavu, kdy univerzální občanství již není prvkem demokratického systému nebo systému, který sám sebe jako demokratický označuje. Ačkoliv je ekonomická, společenská a politická správní moc západních demokracií větší než kdy předtím, přesto se navrátila do premoderní fáze. A v důsledku všechny emancipační projekty byly [ve větší či menším měřítku] zablokovány.

Pokud si libuji v těchto pochmurných formulacích, je tomu tak proto, že doufám, že lidi popíchnu. Společně pak prostřednictvím morálního odporu, který se začíná šířit, můžeme  něčeho dosáhnout. Díky bohu, že tomu tak je. Jsem přesvědčen o tom, že je možné globálnímu kapitalismu čelit internacionalismem. To lidé [protestující] v Seattle instinktivně velmi dobře pochopili. Globální hnutí odporu musí mít jednotný politický projekt postavený na znalostech, dokonce i přírodních věd – jak jinak můžeme pochopit, co se děje např. s životním prostředím?

Vášeň soucitu

Potřebujeme společenskou obdobu toho, co byla sociální demokracie před 14. srpnem 1914, první Velkou zradou (zrada Tonyho Blaira byla koneckonců 47. velkou zradou sociální demokracie. Historie každé sociální demokracie je historií zrad a podvodů.). Jaká byla společenská role staré sociální demokracie a odborů? Bylo jí budování protimoci a kontraspolečnosti (společnosti odporu). Dnes odborářské (síně) po celém světě mizí. Odbory byly odzbrojeny a zbaveny moci. Jejich společenská náhrada musí být nalezena a vybudována znovu. Jsem ochoten spolupracovat na jakkoli fádním každodenním, reformistickém hnutí, které si to vezme za cíl.

Na závěr jedna povzbuzující myšlenka: Rousseau měl pravdu, když prohlásil, že soucit je sám též vášní. Není to racionální proces. Všichni jsme ho schopni. Vzdáme-li se hluboce usazeného spojení s ostatními, popíráme naši lidskou podstatu. Toto sebepopírání nebude trvat věčně. Nemůže.

Přeložil Michal Čepela

Přeložil Michal Čepela