Autoři • E. F. Burian

Emil František Burian (1904-1959), český hudební skladatel, básník, dramatik a teoretik, divadelní a filmový režisér, jeden z čelných představitelů české meziválečné avantgardy. Pocházel z rodiny operních pěvců Emila (otec) a Karla (strýc) Burianů. Vystudoval hudební kompozici na pražské konzervatoři, již záhy po absolutoriu se však začal orientovat na práci pro divadlo - na divadelní režii, ovlivněn především osobností sovětského režiséra V. Mejercholda. Pojmem se stala Burianem založená i vedená avantgardní scéna D 34, působící (pod názvy obměňovanými podle posledního dvojčíslí aktuálního roku) až do okamžiku Burianova zatčení Gestapem v roce 1941 (jedním z důvodů byla skutečnost, že ve svém divadle poskytoval azyl hercům židovského původu). Následně prošel koncentračními tábory Terezín (Malá pevnost), Dachau a Neuengamme. Z posledního byl na jaře 1945 s dalšími zhruba 5000 vězni evakuován na lodi Cap Arcona. Po jejím potopení při náletu bombardérů RAF (3. V. 45) se takřka zázrakem - s vypětím posledních sil - zachránil jako jeden ze 400. Vedou se spory, nakolik to bylo utrpěné trauma, co jej k lítosti předválečných přátel hluboce osobnostně proměnilo, a nakolik byly jeho poválečné politické postoje - absolutně servilní vůči KSČ a SSSR - motivovány snahou zachránit se před represemi, jež po únoru 1948 očekával s ohledem na některá svá dřívější angažmá: v jeho “Déčku” se například na jaře 1938 podepisoval Trockého a Bretonův protistalinský manifest. Faktem je, že v době kulminujícího teroru spálil významnou část svého dosavadního díla skladatelského i literárního. Nejodpudivější ilustrací jeho tehdejších spádů je scénická satira Pařeniště , jejíž postavy mají předobrazy mezi osobnostmi vystavenými tehdy akutnímu ohrožení (např. Záviš Kalandra byl zanedlouho popraven). Teprve po XX. sjezdu KSSS a II. sjezdu čs. spisovatelů (1956) se Burian začal pokoušet o obnovení svého dřívějšího uměleckého i lidského profilu. Členem KSČ byl od roku 1923, zhruba od téže doby i členem levicového uměleckého svazu Devětsil. —- V jediném oboru, který vystudoval (hudební kompozici na pražské konzervatoři), je dnes podstatně méně znám než v divadelních profesích, pro něž se vzdělal intenzivním samostudiem kombinovaným s mimořádně invenční praxí. Mimořádnému respektu se již od 20. let těšila jeho práce s jevištním přednesem, koncipovaným jako disciplína na pomezí dramatických umění a hudby. Na scéně D 34 prezentoval zpravidla vlastní adaptace klasických děl (Puškinova “Oněgina”, Goethova “Werthera”), ba dokonce dramatizace básnických textů (legendární je inscenace úpravy Máchova Máje v D 36). V atmosféře houstnoucí vlivem hrozeb ze strany nacistického Německa se začal věnovat zpracovávání folklóru. Do okamžiku jeho zatčení byl publikováno několik jeho knih věnovaných programové teorii moderního divadla.
Díla: Polydynamika (1926), Zameťte jeviště (1936), Pojďte lidé na divadla s železnýma kladivama (1940).