Avram Noam Chomsky (1928), americký filozof, logik, lingvista, kognitivní vědec a společenský kritik židovského původu. —- Narozen v Pennsylvanii (USA) v židovské rodině ukrajinského a běloruského původu - po jazykové stránce asimilované, přitom však ne zcela separované od jidiš-kultury -, v dětství silně prožíval projevy antisemitismu a více či méně skrývaných sympatií s fašismem ve svém okolí. Vystudoval na Pensylvánské univerzitě filozofii (u C. W. Churchmana a N. Goodmana) a lingvistiku (u Z. Harrise). Do povědomí akademické obce se definitivně zapsal v roce 1957, kdy vyšlo jeho nejznámější lingvistické dílo, Syntaktické struktury. Do povědomí široké veřejnosti - coby levicový intelektuál a aktivista - pak koncem následující dekády, po publikaci eseje Odpovědnost intelektuálů a knihy Americká moc a noví mandaríni. Účastnil mnoha protiválečných demonstrací. Po ukončení svého doktorského výzkumu na Harvardu (1951-1955) přešel Chomski na Massachussettský technologický institut, jemuž pak zůstal věrný déle než půlstoletí. Ještě dnes je zde emeritním profesorem lingvistiky. —- Chomsky je autorem teorie generativní gramatiky, některými autoritami uznávané za největší přínos na poli teoretické lingvistiky 20. století. Ovlivnil též filozofii jazyka a mysli (viz Herman, Fodor). Rovněž pomohl podnítit kognitivní revoluci v psychologii díky své revizi Skinnerova verbálního chování, ve které zpochybnil behavioristický přístup ke studiu chování a jazyku, převažující v 50. letech minulého století. Zasloužil se také o založení Chomského hierarchie v roce 1956 (několik let po publikaci modelu DNA) – klasifikaci formálních jazyků dle jejich generativní schopnosti. —- Ideologickým fundamentem Chomského politického aktivismu je anarcho-syndikalismus, libertariánský socialismus a anti-fašismus. Posledně jmenovaná platforma hrála zásadní roli v jeho odporu proti válce ve Vietnamu nebo americkým aktivitám v latinské Americe, předešlé dvě pak v jeho současné kritice globálního kapitalismu. —- V 70. letech se angažoval v podpoře východoevropských disidentů; po roce 1990 neváhal kritizovat nedostatečnost jejich solidarity s lidmi trpícími pod režimy podporovanými ze strany vlád USA - při jeho návštěvě v Praze (2014) se na jeho hlavu snesla vlna vášnivé kritiky za výroky na adresu disentu českého, dokonce jmenovitě V. Havla.
Díla: Syntaktické struktury (1957); Americká moc a noví mandaríni (1969); Kontrarevoluční násilí. Krveprolití ve skutečnosti a v propagandě (s E. S. Hermanem, 1973); Politická ekonomie lidských práv (s E. S. Hermanem, 1979); O co strýčku Samovi doopravdy jde (1992); Zisk je víc než lidé. Liberalismus a světový řád (1999); Imperiální ambice. Rozhovory o světě po 11. září (2005); Okupujme (2012).