Max Horkheimer (1895-1973), německý filozof a sociolog, jeden ze zakladatelů tzv. Frankfurtské školy. —- Původně se měl zapojit do vedení otcových textilních podniků, tuto kariéru však záhy ukončilo jeho odvedení do 1. světové války. V roce 1919 se zapisuje na univerzitu v Mnichově, zanedlouho však přechází na filozofii a psychologii do Frankfurtu nad Mohanem k Hansi Corneliovi. Zde se seznamuje s T. W. Adornem a začíná spolupracovat s místním Institutem pro sociální zkoumání; v roce 1930 se dokonce ujímá jeho vedení. Za jeho působení je institut nejprve (1933) přes Ženevu přesunut do New Yorku na Columbia University, po 2. světové válce pak zpět do Frankfurtu (v letech 1951-1953 je Horkheimer rektorem celé univerzity). —- Za svých studií byl Horkheimer ovlivněn jednak filozofií života, jednak Corneliovým novo-kantovstvím. V nejbližším letech ovšem převáží vliv marxismu. 1937 je publikována zásadní programová stať Tradiční a kritická teorie, v níž je představen projekt “kritické teorie”, jej fundující pojetí angažovaného myšlení: cílem je teorie imunní vůči snahám učinit z ní nadstavbu systémově dominantní společenské praxe (komplement masové kultury, spolu s ní stvrzující kapitalismus) - a dokonce vůči této praxi (a oněm snahám) kriticky aktivní, negující ji samou svojí povahou. Za války v exilu píší společně s Adornem jedno z erbovních děl Frankfurtské školy, Dialektiku osvícenství, které vedle analýzy psychosociálních a sociokulturních i filozoficko-diskurzivních fundamentů fašistického totalitarismu a antisemitismu přináší též první systematický příspěvek k problematice masové kultury. K ní se ovšem - na rozdíl od Adorna - již v dalších svých dílech nevyjadřuje: jeho přednostním tématem již zůstanou problematické aspekty moderní racionality, zejména různé formy jeho instrumentalizace.
Díla: Autorita a rodina (1936); Dialektika osvícenství (s T. W. Adornem, 1947); Zatmění rozumu (1947); Kritika instrumentálního rozumu (1967).