Ernesto Laclau (1935-2014), argentinský post-marxistický filozof. —- Vystudoval historii na Národní univerzitě v Buenos Aires (graduován 1964). Koncem 60. let odešel do USA na univerzitu v Essexu (PhD 1977, profesor 1986), kde vyučoval ideologickou a diskursivní analýzu. Působil však i na dalších amerických univerzitách, především na SUNY v Buffalo a na Northwestern University. Zemřel v Seville. —- Ve svých počátcích byl silně ovlivněn strukturálním marxismem L. Althussera. Sílící zaujetí pro strukturalismus, resp. post-strukturalismus a dekonstrukci jej však postupně přivedlo k natolik radikálnímu přehodnocení marxismu, že se nakonec sám prohlašuje za “post-marxistu”: s Chantal Mouffovou, spoluautorkou jeho nejslavnější knihy Hegemonie a socialistická strategie, se vymezují proti všem pozůstatkům fyzikalistického, resp. naturalistického paradigmatu, jehož vliv podle nich marxismus definuje (limituje), navzdory motivům u jeho představitelů přítomným a tomuto paradigmatu oponujícím. Nejbližší z marxistů je jim Antonio Gramsci se svým konceptem “hegemonie, z ne-marxistů pak L. Wittgenstein, J. Lacan a J. Derrida. Vedle “hegemonie” má pro ně klíčový význam pojem “antagonismu”: antagonismy pokládají za konstitutivní pro demokratický politický život jako takový, odmítajíce zároveň tradiční marxistický důraz na antagonismy “třídní”.
Díla: Politika a ideologie v marxistické teorii (1977); Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku (s Chantal Mouffe, 1985); Tvorba politických identit (1994); Kontingence, hegemonie, univerzalita (s J. Butler a S. Žižekem, 2000).