Wilhelm Richard Wagner (1813-1883), německý romantický skladatel, literát a filozof. —- Hudbu studoval na univerzitě v Lipsku (1832-1833), první praktické zkušenosti získal jako sbormistr ve Würzburgu a hudební vedoucí divadla v Magdeburgu. Záhy přitom začal cestovat po celé Evropě a poté, co na něho byl vydán zatykač za účast na revolučních událostech roku 1848, se stal exulantem. Návrat do německých zemí mu byl umožněn v 2. polovině 50. let. Koncem následující dekády se i se svojí druhou ženou Cosimou usazuje v Bavorsku - coby host a osobní přítel mladého krále Ludvíka II. —- Wagner je pokládán za jednoho z největších revolucionářů ve sféře hudebního vyjadřování a ve sféře divadelní dramaturgie. Své názory na optimální tvar hudebního dramatu rozvinul do koncepce tzv. gesamtkunstwerku (souborného uměleckého díla, snoubícího kvality slovesné, výtvarné, hudební a filozofické). Co se týče hudební složky Wagnerových oper, proslavila se nebývale sofistikovanou prací s tzv. “příznačnými motivy”, vztahujícími se vždy k určité postavě, situaci nebo významnému symbolu. Svojí obrovskou vynalézavostí Wagner během let rozšířil možnosti romantické harmonie a dovedl ji (v Tristanovi a Isoldě) do stádia, kdy zbýval již jen krok - přes práh do “vesmíru” moderní atonální hudby. —- Náměty svých děl čerpal skladatel nejčastěji z evropského středověku (Tannhäuser, Lohengrin, Mistři pěvci norimberští). Poplatný tím byl nikoli jen estetickému kánonu svého mládí, ale i určitým politickým filozofiím svého století: ideálu organického společenství, pospolitosti (“Gemeinschaft”), spjatému se specifickou dialektikou principů individuality a kolektivity. Přitom jestliže v časech svého mládí měl Wagner tento ideál zabarven radikálně-demokraticky - inspirován L. Feuerbachem a P.-J. Proudhonem (v květnu 1848 se dokonce osobně setkává s Bakuninem), postupem let se přes Schopenhauerem ovlivněný civilizační pesimismus (který mu na čas získal vášnivou přízeň mladého F. Nietzscheho) vyvinul směrem ke konzervativismu a německému nacionalismu (který mu Nietzscheho definitivně odcizil).
Díla: Umění a revoluce (1849); Opera a drama (1851); O státu a náboženství (1864); Náboženství a umění (1880).