Zvětšuje-li se organické složení kapitálu, míra zisku klesá, pokud všechny ostatní faktory zůstávají beze změny. Marx ve čtrnácté kapitole 3. dílu Kapitálu dokazuje, že dva z nejdůležitějších činitelů, kteří zadržují pokles průměrné míry zisku, spočívají ve zlevňování prvků konstantního kapitálu a ve zvyšování míry nadhodnoty (buď prostřednictvím větší míry vykořisťování práce nebo stlačením mzdy za práci pod hodnotu zboží, kterým je pracovní síla.[1. Karl Marx, Das Kapital, 3. Band, MEW, Band 25, Berlin 1969, s. 242 n.] Výše jsme se již zabývali vývojem hodnoty fixního konstantního kapitálu. Nyní nám jde především o to, abychom analyzovali výkyvy míry nadhodnoty ve 20. století.

Zůstává-li pracovní den stejně dlouhý – a od obecného zavedení osmihodinové pracovní doby po první světové válce tomu tak vcelku je, s výjimkou fašistické epochy a druhé světové války, jestliže nebereme v úvahu kolísání přesčasů a částečné zaměstnanosti – poroste míra nadhodnoty, I. pokud růst pracovní produktivity v oddíle II[2. Marx ve 2. dílu Kapitálu spojuje všechny firmy do dvou kategorií – ty, které vyrábějí produkční prostředky (oddíl I), a ty, které vyrábějí spotřební statky (oddíl II). Tak je rozděleno i celkové množství výrobců, a také celkové množství fixních produkčních prostředků (strojů, budov, atd.) a oběžných produkčních prostředků (suroviny, energetické zdroje, atd.) Podle Marxe se společenská produkce nalézá v rovnováze, tzn. společenská a hospodářská reprodukce probíhá bez poruch, tehdy a jen tehdy, když je dodržena formule rovnováhy. V systému jednoduché reprodukce zní takto: I v + I m = II c. Tato formule znamená, že ekonomická rovnováha závisí na tom, zda zbožní výroba v oddíle I vyvolá stejně velkou koupěschopnou poptávku po zboží, vyrobeném v oddíle II, jakou musejí poskytnout tomuto oddílu II samotné zbožní hodnoty, a naopak. Viz I. kapitola této knihy, s. 24. (Pozn. překladatele).] je větší než růst mzdy dělníka, tj. pokud dělník k produkci ekvivalentu své mzdy potřebuje menší část pracovního dne; 2. jestliže růst intenzity práce vede k podobnému výsledku; 3. pokud při zachování stejné produktivity a intenzity ( a fortiori při rostoucí pracovní produktivitě a intenzitě) klesá reálná mzda, tj. hodnotový ekvivalent mzdy může být vyroben opět v kratším zlomku pracovního dne.

Míra nadhodnoty významně roste jen v případě, že dva nebo tři tyto činitelé působí společně a ve stejné době. Za normálních okolností, tj. pokud zákony trhu regulují cenu zboží - pracovní sílu, se to stává málokdy. Při rostoucí produktivitě práce poklesne reálná mzda absolutně jen tehdy, když průmyslová rezervní armáda bude mít tendenci růst, ale to se v industrializovaných, příp. imperialistických zemích neděje už od poslední třetiny 19. století. Jestliže průmyslová rezervní armáda zůstává dlouhodobě stabilní nebo se zmenšuje, tak zvýšení produktivity práce má dvojí a rozporuplný dopad na výšku mzdy; na jedné straně, redukuje hodnotu zboží - pracovní síly tím, že zboží obvykle potřebné k reprodukci pracovní síly ztrácí svou hodnotu, protože k existenčnímu minimu je připojeno nové zboží (trvalé konsumní statky, jejichž pořizovací cena se zvolna dostává na úroveň průměrné mzdy). V USA k tomu došlo ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech, v západní Evropě v padesátých a šedesátých letech, zatímco v Japonsku je tento proces v plném proudu.[3. Nepochopení té skutečnosti, že to, co Marx nazval „historickým nebo společenským elementem“ v hodnotě zboží – pracovní síly, není staticko-tradiční, nýbrž, přinejmenším potenciálně, je dynamický, představuje největší nedostatek Emmanuelovy teorie mzdy (L´Echange Inégal, s. 153-56). Tento nedostatek jej vede k dějinně idealistické tezi, že jistá norma, uznávaná společností v nějakém místě a v určitém okamžiku, představuje určující moment pracovní mzdy.]

Rovněž můžeme říct, že za normálních podmínek se jen obtížně dá sjednotit stejně dlouhý pracovní den, klesající reálná mzda a zvýšená intenzita práce, protože větší pasivita a lhostejnost dělníka, vyvolána poklesem reálné mzdy, i jeho občasné psychické a fyzické objektivní oslabení,[4. Viz v této souvislosti zkoumání vývoje zdravotního stavu a výkonnosti belgických pracujících během druhé světové války, provedené G. Jacquemynsem (La société belge sous l´occupation allemande, Bruxelles 1950, Band I, s. 135-8, 463-5, Band II, s. 149-164).] vytváří materiální hranici, kterou nemůže překročit intenzita práce. Rostoucí nezaměstnanost zde ovšem působí v opačném smyslu, neboť strach ze ztráty pracovního místa má za následek nižší fluktuaci, větší „pracovní disciplínu“, tj. větší pozornost a nasazení, jak mohly konstatovat západoněmecké podniky během recese 1966-67.[5. Viz mj. Zweite Weißbuch zur Unternehmermoral, vyd. IG Metall, Frankfurt 1967, a Ernest Mandel, Die deutsche Wirtschaftskrize – Leháren der Rezession 1966/67, Frankfurt 1966, s. 25.]

Fašismus ani světová válka však nepředstavují „normální“ podmínky. Jejich hlavní objektivní funkce spočívala právě v tom, že všechny zdroje růstu míry nadhodnoty tak řečeno začaly téct zároveň, tj. růst produktivity a intenzity práce spojený aspoň po jistou dobu s klesající reálnou mzdou.

Jedním z největších Marxových objevů bylo, že přesvědčivě dokázal, že neexistuje ani pevně stanovený „mzdový fond“ ani nějaký jiný „počestný mzdový zákon“, který by s nutností přírodního zákona určoval výšku mzdy. Třebaže ve společnosti produkující zboží je v poslední instanci hodnota zboží - pracovní síly, stejně jako každá jiná zbožní hodnota, určována objektivním zákonem, je tato zbožní hodnota zvláštní tím, že je ovlivňována vzájemným vztahem mezi kapitálem a prací, tj. třídním bojem. Marx říká ve Mzdě, ceně a zisku: „Hodnota práce v každé zemi je mimo tento čistě fyzický element určována prostřednictvím tradiční životní úrovně. Ta se netýká čistě fyzického života, nýbrž uspokojování jistých potřeb, pocházejících ze společenských vtahů, do nichž jsou lidé postaveni a v nichž vyrůstají. Anglická životní úroveň se může snížit na irskou, životní úroveň německého sedláka na úroveň livonského.[6. Livonsko – bývalá ruská provincie. Pozn. překl.] Jak významnou roli hrají v tomto vztahu historická tradice a společenské zvyky, můžete vidět v díle pana Thorntona „Overpopulation“. […] Tento historický nebo společenský element, který přechází do hodnoty pracovní síly, může zesílit nebo zeslábnout, ba zcela vymizet, takže nezůstane nic než fyzická hranice. […] Srovnáte-li průměrnou mzdu nebo hodnotu práce v různých zemích a srovnáte-li ji v různých historických epochách jedné země, tak objevíte, že hodnota práce vůbec není fixní veličinou, nýbrž je variabilní a sama zůstává podrobena hodnotám všeho ostatního zboží“.[7. Karl Marx, Lohn, Preis und Profit, in MEW, Berlin 1965, Band XVI, s. 148.] A dále: Co se však týče zisku, neexistuje žádný zákon, který by určoval jeho minimum. Nemůžeme říct, jaká je nejnižší hranice jeho poklesu. A proč tento zákon vysledovat nelze? Neboť, třebaže můžeme stanovit minimum pracovní mzdy, nemůžeme určit její maximum. Dá se jen říct, že za dané hranice pracovního dne odpovídá maximum zisku fyzickému minimu pracovní mzdy a že za dané mzdy maximum zisku odpovídá takovému prodloužení pracovního dne, jaké je slučitelné s tělesnými silami pracujícího. Maximum zisku je proto ohraničeno fyzickým minimem pracovní mzdy a fyzickým maximem pracovního dne. Je jasné, že mezi oběma hranicemi tohoto maximálního zisku může existovat nekonečná škála variací. Fixace jeho faktického stupně se uskutečňuje jen prostřednictvím nepřetržitého zápasu mezi kapitálem a prací, kdy kapitalista neustále usiluje o to, aby redukoval mzdu na její čistě fyzické minimum a pracovní den rozšířil až k jeho fyzickému maximu, zatímco pracující neustále vyvíjí tlak opačným směrem. Tento problém přechází v otázku, jaký je poměr sil mezi bojujícími.“[8. Tamtéž, s. 149.]

Protože „poměr sil mezi bojujícími“ určuje, jakým způsobem se mezi kapitál a práci rozděluje hodnota, kterou nově vytvořila práce, tento poměr určuje také míru zisku.[9. Tento poměr tedy určuje „režim akumulace“ a změny tohoto poměru pak vyvolávají jeho změnu. Srov. David Harvey, The Condition of Postmodernity, Oxford, Blackwell, s. 121-124. (Pozn. překl.)] Tuto skutečnost můžeme pojímat dvojím způsobem. Na jedné straně, pracující třídě se může podařit za příznivých politicko-společenských mocenských poměrů přičlenit k hodnotě pracovní síly novou potřebu, uspokojovanou prostřednictvím mzdy a vytvořenou na základě historicko-společenských podmínek,[10. „Hlavní úloha odborů spočívá v tom, že teprve ony místo fyzického existenčního minima na základě zvětšování potřeb pracujících, na základě jejich mravního povznášení vytvářejí kulturní existenční minimum, tj. vytvářejí určitou kulturní životní úroveň pracujících, pod níž se mzdy nemohou dostat, aniž se okamžitě rozpoutá boj koalic, které se brání takovému snížení. V tom totiž tkví také velký ekonomický význam sociální demokracie, že duchovním a politickým burcováním širokých mas pracujících zvyšuje jejich kulturní úroveň, a tím zvětšuje i jejich ekonomické potřeby. Tím, že se např. předplatné novin nebo kupování brožurek stává běžnou zvyklostí pracujícího, zvyšuje se tím v míře, jež tomu přesně odpovídá, jeho hospodářská životní úroveň, a tedy i mzda.“ (Rosa Luxemburgová, Einführung in die Nationalökonomie, Berlin 1925, s. 275.)] tj. zvýšit tuto hodnotu, neboť za příznivých ekonomických podmínek může vzrůst cena pracovní síly (mzda) nad svou hodnotu, pokud vznikne akutní nedostatek pracovní síly, vyvolaný neobvyklým rytmem akumulace kapitálu. Na druhé straně, kapitálu se může podařit za politicko-společenských mocenských poměrů, které jsou pro pracující třídu nepříznivé, snížit hodnotu pracovní síly tím, že se zruší řada historicko-společenských vymožeností pracujících, tj. část zboží, které uspokojuje potřeby, přestane být součástí životní úrovně, jež se pokládá za „normální“. A stejně tak se může podařit kapitálu stlačit cenu pracovní síly pod její hodnotu, jsou-li ekonomicko mocenské poměry pro pracující třídu zvlášť nepříznivé.

Mechanismem, zakotveným v kapitalistickém produkčním způsobu, který za normálních okolností omezuje zvýšení hodnoty a ceny mzdy, je růst nebo obnova průmyslové rezervní armády, kdy obojí je vyvoláno samotnou akumulací kapitálu, tj. pokusy, jež se v období růstu pracovní mzdy nutně objevují, v masovém měřítku nahradit živou pracovní sílu stroji.[11. Váznutí produkce by mělo vést k propuštění části dělnické třídy, a tím zaměstnanou část přivést do situace, v níž by musela připustit pokles pracovní mzdy, a to i pod průměrnou hodnotu; operace, která má pro kapitál naprosto stejný účinek, jako kdyby došlo ke zvýšení relativní nebo absolutní nadhodnoty při zachování průměrné mzdy. […] Pokles cen a konkurenční boj by jinak byly pro každého kapitalistu pobídkou, aby individuální hodnotu svého celkového produktu stlačil pod jeho obecnou hodnotu zavedením nových strojů, nových, vylepšených pracovních metod, nových kombinací, tj. aby stupňoval produktivní sílu daného kvanta práce, zmenšil poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu, a tím dělníka učinil zbytečným, aby zkrátka vytvořil umělé přelidnění.“ (Karel Marx, Das Kapital, 3. Band. op. cit., s. 265.)] Týž účinek má pokles průměrné míry zisku, způsobený jak zvýšením organického složení kapitálu, tak růstem mezd. Pokud míra zisku poklesne pod úroveň, která podporuje další akumulaci kapitálu, náhle začne opět růst: v depresi, která tímto vzniká, rychle klesá poptávka po zboží - pracovní síly, průmyslová rezervní armáda se obnovuje, a tím stagnuje růst mezd, příp. se sníží reálná mzda.

Úlohu průmyslové rezervní armády jako nejdůležitějšího regulátora kolísání pracovní mzdy, kterou Marx výslovně zdůrazňoval, se poprvé pokusil systematicky popsat Fritz Sternberg ve svém hlavním díle Imperialismus na dějinách kapitalistického produkčního způsobu v 19. a v prvních desetiletích 20. století.[12. Fritz Sternberg, Der Imperialismus, Frankfurt 1971 (reprint), především 1. a 2. kapitola.] Tuto zásluhu mu upřít nelze, i když jeho dílo má mnoho metodologických a teoretických nedostatků, na něž mj. upozornil Henryk Grossmann.[13. Henryk Grossmann, Eine neuse Teorie über Imperialismus und soziale Revolution, původně vyšlo v Grünbergově Archiv für die Geschichte des Socialismus und der Arbeiterbewegung, XIII, Jg., Leipzig 1928, zde citováno dle obtisku v: Henryk Grossmann, Aufsätze zur Krisentheorie, Frankfurt 1971, s. 111-164.]

Grossmannova ve své kritice Sternberga po právu odmítá poněkud lehkomyslné Sternbergovy formulace, které, jak se domníval tento autor, odhalují „nedostatky“ v Marxově Kapitálu.[14. Mj. Sternbergovo tvrzení, že Marx podcenil význam maloburžoazních středních vrstev; že nepoznal, že zpoždění socialistické revoluce by mohlo podkopat „socializační zralost“ evropského a amerického hospodářství; Marx prý také ztotožňoval teorii mzdy s teorií absolutního zbídačování atd.] Podstatu Sternbergovy teze však nechává stranou unikají mu Marxem objevená určení pracovní mzdy, která jsou mnohem komplexnější, než je Grossmann ochoten připustit.[15. Grossmann tak opomíjí význam „historicko-společenského prvku“ při určení hodnoty zboží – pracovní síly, mluví o jejích „exaktně určených“ reprodukčních nákladech, aniž si uvědomuje, že tyto náklady jsou samy ve skutečnosti závislé na tom, jaké potřeby mají být na jejich základě uspokojeny. Na s. 142 dokonce nacházíme formulaci, která nás u autora obeznámeného s Marxovým Kapitálem udivuje: „mzda, tj. hodnota pracovní síly“; míněna je samozřejmě „cena pracovní síly„.] Není proto schopen popsat zprostředkování mezi abstraktním a konkrétním, tj. zprostředkování mezi obecnými zákony, které určují hodnotu zboží - pracovní síly, a konkrétním vývojem mezd v západní Evropě od druhé poloviny 19. století.

Je třeba také konstatovat, že jakmile se pracujícím podaří prostřednictvím silné odborové organizace odstranit konkurenci mezi sebou navzájem v dostatečné míře – a to je opět podmíněno dlouhodobým zmenšováním průmyslové rezervní armády – opětovný nárůst nezaměstnanosti (aspoň pokud nedosahuje katastrofálních rozměrů) nemusí vést k poklesu ceny zboží - pracovní síly automaticky. Nezaměstnanost pak může tímto způsobem působit jen nepřímo, pokud totiž za prvé, reálné mzdy neorganizovaných vrstev začínají klesat kvůli nepříznivému vývoji poměru mezi poptávkou a nabídkou pracovní síly, a pokud za druhé, slábnou odborářské bojovné schopnosti organizovaných vrstev proletariátu. Tato druhá podmínka však představuje nutné zprostředkování mezi rostoucí nezaměstnaností a klesajícími reálnými mzdami. Není-li však splněna tato podmínka, buď zcela nebo aspoň v dostatečné míře, pak může být rostoucí nezaměstnanost doprovázena růstem reálných mezd, jak to mj. ukazují příklady USA 1938-1939 a Velké Británie 1968-1970. Kapitál se pak míru nezaměstnanosti pokouší zvětšit tím, že prosazuje toto zprostředkování, tzn. že podkopává třídní solidaritu mezi zaměstnanými a nezaměstnanými dělníky, takže masová nezaměstnanost nakonec oslabuje bojovnost organizovaných a dosud zaměstnaných námezdních sil.[16. V této souvislosti má nemalý význam společenský původ a složení průmyslové rezervní armády. Tyto komponenty shrnula mj. Rosa Luxemburgová: „Průmyslová rezervní armáda nezaměstnaných však omezuje působení odborů tak řečeno prostorově: organizace a její působení je přístupná jen vyšší vrstvě lépe situovaných průmyslových dělníků, u nichž je nezaměstnanost jen periodická a podle Marxova výrazu ´plynulá´. Oproti tomu níže stojící vrstva nevzdělaného stavebního proletariátu, který neustále proudí z rovin do města, stejně jako vrstvy všech sezónních, nepravidelných povolání, jako je výroba cihel, pozemní práce, příslušejí k odborářské organizaci podstatně méně už jen kvůli prostorovým a časovým podmínkám jejich způsobu práce, stejně jako kvůli sociálnímu prostředí. Konečně široké spodní vrstvy rezervní armády: nezaměstnaní s nepravidelným zaměstnáním, domácí výroba, dále náhodně zaměstnávaní chudí se organizaci zcela vymykají. Obecně: čím větší bída a útisk v proletářské vrstvě, tím méně zde může působit odborářství. Odborářská akce tedy zasahuje do hloubky proletariátu velmi slabě, naproti tomu silně do šířky, tj. pokud odbory zahrnují jen jednu část nejvyšší vrstvy proletariátu: její účinek se rozprostírá na celou vrstvu, protože její vymoženosti jsou k prospěchu celé masy dělníků zaměstnaných v profesích, kterých se to týká.“ (Úvod do politické ekonomie, op. cit., s. 276-277). – Nedávné potvrzení této analýzy nalezneme u Michaela Harringtona, Druhá Amerika, Penguin Books, 1963. (mj. s. 36-39, 48-52, 85nn.).] Pro organizované dělnictvo se pak boj proti zvětšování nezaměstnanosti stává otázkou fatálního významu.

Tím se objasňuje, proč tzv. Phillipsova křivka nemá mechanicko-automatický význam, který jí připisuje její autor.[17. Philips, The Relation between Unemployment and the Rate of Chagne of Money Wales in the United Kingndom,: in: Economica, vol. XXV, November 1958.] Vzhledem k povrchní liberálně-reformistické tezi, že plná zaměstnanost se stala trvalou a normální součástí „sociálního tržního hospodářství“, „smíšeného hospodářství“ nebo „neokapitalistické“ společnosti, byl Philips bezpochyby v právu, když poukazoval na to, že kapitalismus dnes i včera potřebuje průmyslovou rezervní armádu, která brání „nadměrnému“ růstu reálných mez, příp. udržuje míru nadhodnoty a míru zisku na úrovni, která povzbuzuje akumulaci kapitálu. Nebyl však v právu, když stanovil, že mezi kvótou nezaměstnanosti a mírou růstu nominálních mezd existuje mechanicko-automatický poměr, aniž zohlednil „rozložení sil mezi bojujícími“. K tomuto poměru nenáleží jen poměr nabídky a poptávky na „trhu práce“, nýbrž také stupeň organizace, bojovná síla a třídní vědomí pracující třídy.

Na článek W. Arthura Lewise, který pokládal existenci bohaté nabídky pracovních sil (tj. permanentní reálné nebo potenciální průmyslové rezervní armády) za hlavní důvod zrychlené akumulace kapitálu během rané fáze industrializace, a tím tak řečeno rehabilitoval platnost klasických Ricardových a Marxových tezí (jejich platnost u „zralejších“ průmyslových států však výslovně vylučoval), navázal Charles P. Kindleberger. Ten se pokusil způsobem méně mechanickým, než je tomu u Phillipse, prokázat, že značný příliv pracovních sil byl hlavním faktorem zrychleného hospodářského růstu západní Evropy a Japonska po druhé světové válce, a při tom vzal v úvahu rovněž technologický pokrok.[18. Např. Charles P. Kindleberger, Europas Postwar Growth – The role of labor supply, Cambridge, Mass., 1967.] Protože však uzávorkoval faktor míry zisku, příp. míry nadhodnoty (v jeho modelu hraje dynamickou roli jen negativní moment zbržděné „mzdové inflace“), není příliš jasné, proč např. masová nezaměstnanost sedláků, řemeslníků, malých obchodníků atd., která rozhodujícím způsobem přispěla ke vzniku průmyslové rezervní armády v Itálii, Japonsku, Francii, Nizozemí atd., by nemohla působit i před druhou světovou válkou.

Celý tento soubor otázek hraje významnou roli také v marxistické literatuře – a nejen ve třech nejznámějších kontroverzích na toto téma: Marx versus Lasalle, příp. Weston; Rosa Luxemburgová versus Bernstein; Sternberg versus Grossmann.

Teze o „absolutním zbídačování“, o „poklesu reálné mzdy na fysiologické minimum“, stále znovu připisovaná Marxovi, protiřečí jeho teorii dvou prvků – prvku fyziologickém i morálně-historickém -, které podle jeho názoru určují hodnotu zboží pracovní síly, jak plyne z obou výše uvedených citátů. Protože fyziologické minimum se dá samo o sobě snižovat, logicky z toho plyne, že pro Marxe „variabilní“ nebo „flexibilní“ prvek, jenž je obsažen v hodnotě zboží - pracovní síly, představuje „historicko-morální“ prvek. Fluktuace průmyslové rezervní armády a výsledky daného stadia třídního boje rozhodují o zvětšení, příp.zkrácení potřeb, které lze uspokojovat prostřednictvím pracovní mzdy. Boj o míru nadhodnoty je pro kapitalistickou třídu bojem o omezení pracovní mzdy na takové potřeby, které nejsou v rozporu s klesající hodnotou pracovní síly (tato klesající hodnota se dá samozřejmě spojit s rostoucím množstvím konzumních statků), zatímco pracující naopak usilují o to, aby mohli na základě pracovní mzdy uspokojovat stále větší množství potřeb.

V rozporu se zakořeněnou legendou, že podle Marxova názoru je pracující odsouzen ke stagnující, nebo dokonce klesající reálné mzdě, ukazují mnohá místa v jeho díle, že tuto hypotézu výslovně odmítal.[19. Roman Rosdolsky (Zur Entstehungsgeschichte des Marxschen ´Kapital´, Band I, Frankfurt 1968, s. 330n.), se velmi zasloužil o vyvrácení takového zjednodušení.]Kapitálu čteme: „Naopak v období prosperity, a jmenovitě během doby jejího závratného rozkvětu. […] Nejen stoupá spotřeba nutných životních prostředků; dělnická třída (do níž nyní aktivně vstoupila její rezervní armáda) se podílí také na spotřebě luxusního zboží, které jí je jinak nedostupné, kromě toho také na třídě nutného konsumního zboží, které jinak z největší části tvoří ´nutné´prostředky spotřeby jen pro kapitalistickou třídu.“[20. K. Marx, Das Kapital, 2. Band, op.cit. , s. 409 (Hervorh. v. Verf.)] Ve 2. svazku

K téže otázce se vztahuje několik míst v Grundrisse. Citujme jen tři taková místa: „S výjimkou jeho vlastních dělníků se každému kapitalistovi jeví celková masa všech ostatních dělníků ne jako dělníci, nýbrž jako konzumenti; jako vlastníci směnné hodnoty (platu), peněz, které směňují za jeho zboží. Právě tak jsou dělníci středem cirkulace, z něhož vychází akt směny a z něhož kapitál získává směnnou hodnotu. Proporčně tvoří velmi velkou část konzumentů - i když zase ne tak velkou, jak se má obecně za to, pokud se zaměříme na vlastního průmyslového dělníka. Čím větší je jejich podíl – podíl průmyslového obyvatelstva – a množství peněz, jimiž disponují, o to větší je směnná sféra pro kapitál. Viděli jsme, že kapitál má tendenci co nejvíce napomáhat zvětšení počtu průmyslového obyvatelstva.“[21. K. Marx, Grundrisse, Berlin 1953, s. 322.]__

Dále: „Už nyní můžeme při tom poznamenat tolik, že relativní, jen kvantitativně, ne kvalitativně, a jen na základě kvantity kladené kvalitativní omezení okruhu požitků dělníků jim dává jako konzumentům (při dalším vývoji kapitálu je vůbec nutno blíže zkoumat poměr spotřeby a produkce) zcela jinou důležitost jako činitelům produkce, než jakou mají a měli např. v době antiky nebo ve středověku nebo v Asii.“ A konečně: „[…] podíl, který má dělník na vyšších, a také duchovních požitcích, agitace za jeho vlastní zájmy, čtení novin, poslouchání přednášek, výchova dětí, rozvíjení vkusu atd., jeho jediný podíl na civilizaci, který jej odlišuje od otroka, je ekonomicky umožněna jen tím, že rozšiřuje okruh svých požitků v časech dobrých pro obchody. […] Přes všechny ´zbožné´ řeči proto (kapitalista) hledá všechny prostředky, aby je povzbudil ke konzumu, aby svému zboží dal nový dráždivý půvab, aby jim vnutil nové potřeby atd. Je to právě tato strana vztahu mezi kapitálem a prací, která je základním civilizačním momentem, a na něm se zakládá historické oprávnění, ale též současná moc kapitálu.“[22. K. Marx, _Grundrisse, a.a.O., S. 194ff. (Hervorh. V. Verf.)_]

Jürgen Kuczynski ve své práci Teorie postavení dělníků, problematické kvůli jeho dogmatickému lpění na stalinistické tezi o „absolutním zbídačování dělnické třídy“ – tezi, která tehdy byla ještě v kursu – sice výslovně zohlednil význam rozšířených potřeb při posuzování vývoje mzdy: „Zkoumáme-li dějiny kapitalismu v posledních 150 letech, pak můžeme s čistým svědomím prohlásit, že historický prvek hodnoty práce má tendenci stoupat.“[23. Jürgen Kuczynski, Die Teorie der Lage der Arbeiter, Berlin 1948, s. 88.] Pokusil se však spojit zvětšování této historicky nové potřeby, kterou má uspokojit pracovní mzda, s poklesem fyziologické části pod existenční minimum, a to pomocí sporných statistik, které se opíraly o specifické vývojové tendence ve výživě. Takové svérázné spojení se nedá zdůvodnit s vážnou tváří, neboť je v rozporu s pojmem „fyziologické existenční minimum“. Správně bychom měli tvrdit, že 1. neustále rostoucí intenzita práce, spojená s technologickým vývojem musí v tendenci vést ke zvýšení tohoto existenčního minima, tj. že bez rostoucí reálné mzdy jsou ve své podstatě ohroženy pracovní schopnosti; že 2. kapitalismus má tendenci podporovat potřeby dělníků více než reálné mzdy, takže i při rostoucí reálné mzdě může být pracovní mzda pod hodnotou pracovní síly. Na oba tyto momenty poukazuje Kuczynski.[24. Lenin rozhodně zastával názor, že kapitalismus vykazuje tendenci stupňovat potřeby proletariátu a ve shodě s tím také historicko-společenský prvek, který přechází do hodnoty zboží – pracovní síly. Lenin, in: Oeuvres, tome I, Paris 1958, s. 119 n.]

Ještě jednou: při větší bojovnosti a vyšším stupni organizace pracující třídy bude i pokles reálných mezd, vyvolaný vysokou nezaměstnaností, jen přechodný a v následující fázi průmyslového růstu dojde opět k vyrovnání. Stačí si prostudovat vývoj mezd v USA od roku 1929 do roku 1937 nebo ve Franci mezi lety 1932 a 1937, abychom viděli, že ani rostoucí nebo dokonce vysoká nezaměstnanost automaticky nevyvolává dlouhodobý pokles reálných mezd a dlouhodobě nezvyšuje míru nadhodnoty. Kategorie „hodnota zboží - pracovní síly“ tak získává svůj plný význam, který rozhodně není v rozporu s určením pracovní mzdy na základě „rozložení sil mezi bojujícími“. Mzda krátkodobě kolísá kolem hodnoty pracovní síly, která se považuje za danou, tj. odpovídá průměrné životní úrovni, kterou akceptoval kapitál i práce. Hodnota zboží pracovní síly, odhlédneme-li od kolísání hodnot zboží, které musí uspokojovat „normální“ potřeby pracujících, se může dlouhodobě zvětšovat nebo zmenšovat podle toho, zda si v třídním boji vede lépe proletariát nebo buržoazie, a nové potřeby mohou být připojeny k akceptované „normální“ životní úrovni, příp. mohou být znovu zkráceny potřeby, považované kdysi za „normální“.

Podaří-li se ovšem kapitálu rozhodujícím způsobem oslabit, ba rozbít odbory a jiné sebeobranné organizace pracující třídy – a to i politicky -; podaří-li se mu atomizovat a zastrašit proletariát do té míry, že každá forma kolektivní obrany je nemožná, a dělnictvo se opět ocitne v postavení, kdy vládne všeobecná konkurence mezi pracujícími, která je z hlediska kapitálu „ideální“, pak je velmi dobře možné, že 1. reálné mzdy pod tlakem nezaměstnanosti značně poklesnou; 2. i v období růstu, navazující na krizi, se pracovní mzda nevrátí na dřívější výchozí bod, tj. hodnota zboží - pracovní síly dlouhodobě klesá; 3. kvůli manipulaci, krácení a šejdířství všeho druhu může cena zboží - pracovní síly být dokonce stlačena pod tuto sníženou hodnotu; 4. zároveň se zřetelně zvyšuje průměrná společenská intenzita práce, a tendenčně se dokonce prodlužuje pracovní den. Výsledkem všech těchto změn nemůže být nic jiného než rychlý a výrazný růst míry nadhodnoty.__

Přesně to se odehrálo po vítězství Hitlerova fašismu. Pod tlakem masivní nezaměstnanosti se němečtí dělníci v letech 1929-1932 museli smířit s nemalým krácením mezd. Krácení bylo reálně méně katastrofální než nominálně, protože se zároveň snížila cena spotřebních statků – ale přesto byl jejich pokles značný. Průměrná hrubá hodinová mzda poklesla z indexu 129, 5 v roce 1929 na 94,6, tj. o více než 35%. Průměrná hodinová mzda specializovaných dělníků v 17 průmyslových odvětvích klesla z 95,9 feniků v roce 1929 na 70,5 feniků, tj. o 27%; u nevyučených dělníků z 75,2 na 62,3 feniků, tedy jen o 17%. Tyto percentuální položky je zapotřebí vynásobit poklesem odpracovaných hodin. Protože však cena základních životních prostředků klesla ve stejné době téměř o 20% a cena průmyslových spotřebních statků klesla podobným způsobem, nebyl pokles reálných mezd tak velký, jak se to jevilo vzhledem ke strmému poklesu nominálních mezd – v každém případě byl pokles méně tíživý, než by měl člověk za to vzhledem k téměř 6 miliónům nezaměstnaným a katastrofálnímu poklesu míry zisku.[25. Charles Bettelheim, L´economie allemande sous le nazisme, Paris 1946, s. 210, 211, 152.] Míra nadhodnoty klesla – jak už to bývá během hluboké hospodářské krize – částečně kvůli znehodnocení zboží, které ztělesňuje nadhodnotu, částečně kvůli nerealizování části vytvořené nadhodnoty, především však proto, že sama produkce nadhodnoty se snižovala následkem zkrácené práce a menšího počtu pracovních hodin, neboť pracovní hodiny nutné k reprodukci pracovní síly nemohly být zkráceny přesně ve stejné míře jako celý pracovní den.[26. Jürgen Kusczynski vypočítává pokles hrubých mezd v ocelářství takto: z indexu 184 v roce 1929 mzdy poklesly na index 150 v roce 1930, v chemii z 247 na 203 a v celém průmyslu z 215 na 177. Oproti tomu index skutečně vyplacených mezd se podle jeho názoru snížil o polovinu, index čistých mezd z 100 v roce 1928 na 64 v roce 1932, tedy o plnou třetinu (Die geschichte der Lage der Arbiter in Deutschland, I. Band, Berlin 1949, s. 325-6, 329-30) Poslední číslo by se mělo kriticky ověřit.]

Co se stalo, když nacisté převzali moc? Průměrná hrubá hodinová mzda stoupla z indexu 94,6 v roce 1933 na 100 v roce 1936 a 108,6 v roce 1939. Navzdory plné zaměstnanosti se tedy průměrná hrubá hodinová mzda v roce 1939 pohybovala hluboko pod úrovní roku 1929 (129,5). Celkové množství vyplacený mezd a platů bylo v roce 1938 ještě pod úrovní roku 1929 (42,7 mld. RM proti 43 mld. RM v roce 1929), zatímco celkové množství příjemců mzdy se zároveň zvedlo ze 17,6 mil. v roce 1929 na 20,4 mil. v roce 1938.[27. Charles Bettelheim, op.cit., s. 210, 222.] Zohledníme-li značné zvýšení mzdových srážek (které vzrostly z méně než 10% na více než 20% celkové velikosti mezd), můžeme odhadnout, že roční příjem, který skutečně dostával námezdně pracující na hlavu, klesl z 2215 RM v roce 1929 na 1700 v roce 1938. Jedná se o snížení zhruba o 23%. Existenční náklady byly v roce 1938 asi o 7% vyšší než v roce 1933, a byly tedy přibližně o 10% nižší než v roce 1929. Reálná mzda německého dělníka za nacistů před druhou světovou válkou poklesla již o více než 10% ve srovnání s dobou před začátkem krize, navzdory značnému růstu produkce (v roce 1938 byla o 25% vyšší než v roce 1929) a zvýšené průměrné produktivitě práce (v roce 1938 byla asi o 10% větší než v roce 1929).[28. Tamtéž, s. 212.] Žádný div, že za takových okolností prudce rostla celková velikost zisku: z 15,4 mld. RM v roce 1929 a 8 mld. v roce 1932 na 20 mld. v roce 1938 (tato čísla zahrnují všechny formy zisku, včetně obchodních a bankovních zisků a nerozdělených výnosů akciových společností).[29. Franz Neumann, Behemoth, s. 435-6, New York 1963.]

Růst míry nadhodnoty byl masivní. Podíl mezd a platů na národním příjmu poklesl z 68,8% v roce 1929 na 63,1 % v roce 1938; podíl kapitálových příjmů vzrostl z 21,0% na 26,6%.

Ještě zřetelněji vystupuje zvýšení míry nadhodnoty ve srovnání s nejhorším krizovým rokem 1932. Od roku 1932 do roku 1938 stoupla celková disponibilní nominální mzda mzdových příjemců o 69%, počet zaměstnaných o 56%, celkový výtěžek produkce o 112% a počet odpracovaných hodin o 117%. Žádný div, že za takových podmínek vzrostl objem nadhodnoty, který bezprostředně zůstával kapitálu, o 146%.[30. Tamtéž, s. 435-6.]

Z jakých ekonomických zdrojů vytryskla tato značně zvýšená nadhodnota? (zdá se, že se téměř zdvojnásobila, jak vyplývá z poměru 8/26 a 20/35).[31. Zisk 8 mld. RM oproti 26 mld. RM disponibilních mez a platů v roce 1932; 20 mld. RM oproti 35 mld. RM disponibilních příjmů příjemců mezd a platů v roce 1938. – Tato čísla přesně neodpovídají Marxovým kategoriím nadhodnoty a variabilního kapitálu, mohou však sloužit za indikátory. Více o této problematice níže.] Za prvé, z ukrojeného prodloužení pracovního dne bez podstatného zvýšení reálné mzdy. Nominální mzda na mzdového příjemce vzrostla v období od 1932 do 1938 o méně než 10%, zatímco existenční náklady vzrostly o 7%. Zároveň se však zvětšilo množství pracovních hodin na mzdového příjemce téměř o 40%. Objem absolutní nadhodnoty se tedy zjevně zvýšil. To je nejdůležitější tajemství rychlého růstu objemu nadhodnoty a míry nadhodnoty za nacismu.

Za druhé, cena zboží - pracovní síly měla tendenci klesat; jednak proto, že se snížilo množství potřeb, které musely být uspokojeny na základě mzdy, a jednak proto, že kvalita zboží, které pokrývalo tyto potřeby, se značně snížila. Příkladem takového vývoje je prudké snížení stavební činnosti v civilním sektoru, tj. zhoršení úrovně bydlení pracujících (2,8 mld. RM v roce 1928, 2,5 mld. o deset let později při značném nárůstu dělnického obyvatelstva, což se rovná snížení bytové výstavby pro námezdně pracující o 20%) a podstatné zvýšení cen u textilu; ceny textilu mezi 1932 a 1938 vzrostly v průměru o 26%.[32. Mezi dubnem 1933 a dubnem 1941 se náklady na oblečení u normálního spotřebitele zvýšili téměř o 50%. (Franz Neumann, op.cit., s. 506.) Kuczynski (Die Geschichte der Lage der Arbiter in Deutschland, 2. Band, Berlin 1947, s. 210-211) udává, že v roce 1938 byl roční čistý přírůstek bytů (285 269) ještě pod úrovní roku 1929 (317 682).] Podíl výdajů na životní prostředky a poživatiny v průměrné dělnické domácnosti se citelně zvýšil. V dějinách kapitalismu je takové zvýšení vždy příznakem toho, že poklesla hodnota zboží - pracovní síly.[33. S výjimkou nájemného se ceny životních prostředků zvýšily méně než všechny ostatní položky v životních nákladech – především méně než textilie a průmyslové spotřební statky. Produkce na hlavu průmyslových konsumních statků byla v předvečer druhé světové války přesně na předkrizové úrovni roku 1928 (Charles Bettelheim, op.cit., s. 207-8).] Zhoršení kvality spotřebních statků se projevilo jak u průmyslových spotřebních statků (šaty vyráběné z náhražkových látek), tak u potravin.

Za třetí, prodejcům zboží - pracovní síly nebylo umožněno, aby využili příznivých podmínek na trhu práce ke zvýšení ceny jimi prodávaného zboží; pod tlakem velké hospodářské krize klesla tato cena pod svou tehdejší hodnotu, a na této úrovni pak zůstala i v dobách velké konjunktury. Nacisté tedy dosáhli „prvního německého hospodářského zázraku“ tím, že trvale redukovali hodnotu zboží pracovní síly a zároveň, navzdory plné zaměstnanosti, stlačovali cenu tohoto zboží pod jeho hodnotu.

Sociálně politické tajemství, které je skryto za tímto „úspěchem“, se dá snadno uhádnout: rozbití odborů a všech dělnických organizací a zastrašování učinilo celou jednu generaci dělníků neschopnou sebeobrany. V „nepřetržitém zápase kapitálu s prací“ byli jedné z bojujících stran svázány ruce a hlava zatemněna. „Rozložení sil mezi bojujícími“ se v rozhodující míře obrátil ve prospěch kapitálu.

Avšak ani za podmínek úplné atomizace dělnické třídy nejsou zrušeny tržní zákony, které určují krátkodobé fluktuace ceny zboží pracovní síly. Jakmile ve Třetí říši zanikla průmyslová rezervní armáda, mohli se pracující rychlým střídáním pracovních míst – mezi jiným v odvětvích těžkého průmyslu a zbrojařského průmyslu, v nichž se platily vyšší tarifní mzdy a příplatky za přesčasy – pokusit zvýšit svou mzdu alespoň v malé míře i bez odborářské akce. Bylo to možné, dokud mocenský zásah nacistického státního aparátu ve prospěch míry nadhodnoty a zisku na základě uzákoněného zákazu změny pracovního místa a násilného připoutání dělníka k pracovnímu místu zabránil pracující třídě využívat příznivou situaci na trhu práce.[34. O omezení práva na přesídlení námezdně pracujících ve Třetí říši od roku 1936 viz mj. Jürgen Kuczynski, op. cit., Band II, s. 119-121, 195-198; Franz Neumann, op.cit., s. 341-342, 619.][35. O mnoha částečně úspěšných reakcích námezdně pracujících (ve formě zpomalené práce), které měly za cíl zmírnit některá nejostřejší účelová opatření Třetí říše, jako třeba zrušení příplatku za přesčasy a práci v neděli, viz Franz Neumann, op.cit., s. 344-348.] Zrušení práva na změnu zaměstnání je snad tím nejpřesvědčivějším důkazem kapitalistického třídního charakteru národně socialistického státu.

V ostatních imperialistických státech, které měly rozhodující význam pro osudy kapitalistického světového hospodářství, se v předvečer a v průběhu druhé světové války odehrávalo něco podobného: především v Itálii, Francii a Japonsku. Poučné je rovněž zkoumání hospodářství USA. Toto zkoumání je ztíženo skutečností, že vývoj v USA neprobíhal tak přímočaře jako v nacistickém Německu. Během druhé světové války byly bržděny jak mzdové výdaje, tak i reálná kapitálová akumulace. Tím se vytvořila masa zmrazené poptávky, která se teprve v letech bezprostředně po válce projevila jednoznačným zvýšením míry nadhodnoty. T. N. Vance určil tento vývoj následujícím způsobem:[36. T. N. Vance, The Permanent War Ekonomy, Berkeley Calif., 1970, s. 23.]

Rok variabilní kapitál (v mld. Dolarů) nadhodnota míra nadhodnoty

1939 43,3 39,9 92%

1940 46,7 46,3 99%

1944 98,8 103,0 104%

1945 98,1 104,7 107%

1946 92,6 106,3 115%

1947 98,9 119,6 121%

1948 105,4 136,3 129%

Nepřímé potvrzení tohoto trendu nalézáme v rychlém poklesu podílu soukromé spotřeby na americkém čistém společenském produktu; zatímco tento produkt vzrostl z indexu 100 v roce 1939 na 178 v roce 1945 a 158 v roce 1953, soukromá spotřeba vzrostla jen ze 100 v roce 1939 na 118 v roce 1945 a na 135 v roce 1953. Soukromá spotřeba na hlavu byla v roce 1953 ve fixních cenách jen o 11,5% nad úrovní roku 1939, navzdory značně zvětšené produkci – a to ještě nebylo zohledněno třídní rozvrstvení této soukromé spotřeby. - Polský marxista Michal Kalecki dospěl k podobným údajům: podíl soukromé spotřeby na celkovém národním produktu USA klesl z 78,7% v roce 1937 na 72,5% v roce 1955, zatímco podíl soukromé kapitálové akumulace stoupl z 16,4 na 21,4%.[37. Michal Kalecki, Economic Situation in the USA as compared with prewar, manuskript anglického překladu článku, který vyšel v roce 1956 v polském časopise Ekonomista, který nám laskavě poskytlo nakladatelství Monthly Review Press.] Baran-Sweezy udává, že podíl „vlastnických příjmů“ (nadhodnoty) na celkovém národním příjmu USA (26,6 mld. dolarů v roce 1945 a 58,5 mld. dolarů v roce 1955; národní důchod: 181,5 mld. dolarů v roce 1945; 331 mld. dolarů v roce 1955) stoupl mezi lety 1945 až 1955 z 14,7% na 17,7%.[38. Baran-Sweezy, Monopoly Capital, s. 385-7. K těmto číslům připojují část nadhodnoty, která údajně „vězí“ v odpisech, již jsme opět odečetli.]

Několik podobných příznaků ohledně Japonska potvrzuje obecný trend. Soukromá spotřeba tam poklesla z 60,4% z hrubého společenského produktu v roce 1951 na 54,9% v roce 1960 a 51,1% v roce 1970. Zároveň prudce vzrostly výdaje na soukromý nákup fixního kapitálu – z 12,1% hrubého společenského produktu v roce 1951 na 20,3% v roce 1960. V šedesátých letech se tato procentní míra zmenšila vlivem recese, amortizace a zálohových investic. Hrubá kapitálová produkce však nadále rostla a v roce 1966 dosáhla více než 35% hrubého společenského produktu (proti 27% v roce 1951).

Marxovy kategorie ve vztahu k těmto číselným výčtům musíme samozřejmě používat velmi obezřetně. Oficiální souhrnné údaje se na ně dají převádět jen velmi obtížně; z hlediska Marxovy teorie hodnoty obsahují mnoho zdvojených položek.[39. K těmto zdvojeným položkám viz další podrobnosti v kapitole XIII této práce.] Jedna část součtu mezd a platů nenáleží podle této teorie ani k variabilnímu kapitálu ani k nadhodnotě vyprodukované za rok: to platí především pro mzdy obchodních zaměstnanců a zaměstnanců ve všech odvětvích, v nichž je kapitál sice uložen, ale nevytváří se v nich nadhodnota. Jiná část náleží zjevně k nadhodnotě a ne k variabilnímu kapitálu: příjmy manažerů, vyšších zaměstnanců v průmyslu, státním aparátu atd. A další část součtu mezd a platů (stejně jako společenského produktu) představují dvakrát nebo třikrát vynaložených příjmů (mj. mzdy zaměstnanců ve sféře služeb.) Pokud máme stanovit míru nadhodnoty, měli bychom je odečíst.[40. Jak T.N. Vance, tak i Baran-Sweezy se pokusili provést tyto opravy, udělali to však velmi nedostatečným způsobem. […]]

Ať tak či tak, příznakem střednědobého vývoje míry nadhodnoty může být bezpochyby srovnání podílu součtu mezd a platů a podílu oficiálně vypočítané velikosti zisku na národním důchodu, neboť oprava uvedených součtů v tomto časovém úseku může stěží něco zásadními změnit.

Musíme však zdůraznit, že je zapotřebí vysvětlit značný rozdíl mezi „hospodářským zázrakem“ padesátých let v Německé spolkové republice, v Japonsku, v Itálii a USA v šedesátých letech na jedné straně a vývojem v nacistickém Německu na straně druhé: přes strmě rostoucí míru nadhodnoty nedošlo v nacistickém Německu ke zvýšení soukromých civilních investic. Takřka celý nárůst investic šel na vrub státním, příp. zbrojařským iniciativám. V nacistickém hospodářství proto není možno nalézt prvek kumulativního dlouhodobého procesu růstu. Mutatis mutandis totéž platí i pro válečnou ekonomiku USA v letech 1941-1944. Naproti tomu vedl nárůst míry nadhodnoty v poválečném období v BRD, Japonsku, Itálii a USA v první polovině šedesátých let skutečně k mohutnému rozmachu soukromých civilních investic, tj. ke kumulativnímu hospodářskému růstu mimo zbrojařskou oblast.

V roce 1938 byly soukromé investice v německém průmyslu pouze asi o 25% vyšší než v roce 1928, zatímco v roce 1937 byly dokonce v absolutních číslech stále pod předkrizovou úrovní. Je zajímavé srovnat tato čísla s výrobním indexem průmyslu, který, pokud k roku 1928 přiřadíme index 100, dosáhl v roce 1937 hodnotu 117 a v roce 1938 hodnotu 125.[41. Charles Bettelheim, op.cit., s. 225.] Jinými slovy: teprve po pěti letech nacistického hospodářství, v podmínkách plného vyzbrojení a v předvečer druhé světové války, se soukromé investice v průmyslu opět dostaly k takovému poměru k průmyslové produkci, který dosáhly před vypuknutím velké hospodářské krize.

V USA zůstávaly soukromé hrubé investice po celé období 1939-1945 pod úrovní roku 1929, s jedinou výjimkou roku 1941. V letech 1946-1947 byl překročen objem investic roku 1929, avšak průměr v období 1940-1947 dává roční soukromé množství hrubých investic, které je o 21% nižší než v roce 1929 (výpočty v pevných cenách).[42. Bureau of the Census, US Department of Commerce, _Longterm economic Growth,_op. cit., s. 171. Jedná se tu o hrubé investice celého hospodářství, tedy také o investice na výstavbu domů atd.__] Průměr období 1945-1947 je dokonce ještě mírně pod úrovní hrubých investic roku 1929, zatímco v těchto třech letech byla produkce zpracovatelského průmyslu v průměru o 78% vyšší než v roce 1929 a celý soukromý hrubý společenský produkt vyšší o 54%.

Zaostávání soukromých investic se dá vysvětlit třemi hlavními příčinami:

1. Před vznikem vlastního válečného hospodářství (v Německu), příp. bezprostředně po jeho konci (v USA) představovala relativní stagnace reálných mezd soukromé spotřeby hranici, která podvazovala zvyšování investiční činnosti v oddíle II. To nevyhnutelně muselo mít vliv na odbytová očekávání, a proto i na investice v oddílu I.[43. Pro Německo srov. Bettelheim, op.cit., s. 233, 235, 274, kde autor mj. analyzuje značně předimenzovanou kapacitu lehkého průmyslu v roce 1929.]
2. Po úplném rozvinutí válečného hospodářství roste objem vyrobených prostředků ničení (oddíl III) v takové míře, že věcné podmínky dostačují jen ke skrovné rozšířené reprodukci nebo už neumožňují vůbec žádnou rozšířenou reprodukci. Protože statky oddílu III se nedostávají do reprodukčního procesu, vzniká zjevná mezera mezi vzrůstající průmyslovou produkcí a možnostmi dalšího růstu. Pokud např. během 4 let stoupl výrobní index ze 100 na 150, ale z toho 35 vyjadřuje statky oddílu III, pak reprodukce má k dispozici pouze 115 z oddílu I a II (150-35); a pokud z těchto 115 je nutno oddělit z I řekněme 20 a z II 15 pro výrobu v oddílu III, probíhá ve srovnání s výchozím rokem (řekněme 1940) v oddílech I a II zmenšená, a ne rozšířená reprodukce (pro reprodukci v obou výrobních oddílech je fakticky k dispozici už jen 80 místo 100, jak.tomu bylo na začátku čtyřletého období.).[44. Viz o tom blíže v IX. kapitole této práce.] Jinými slovy: jen taková zbrojařská ekonomika, která sice nasává nadhodnotový kapitál, ale kapitál, potřebný k rozšířené reprodukci oddílu I a II, nesměruje na zbrojařský průmysl, příznivě působí na trvalost akumulace kapitálu. Zbrojařské a válečné hospodářství, které se dostane přes tento bod, rostoucí měrou ničí věcné podmínky rozšířené reprodukce, a tím dlouhodobě brzdí akumulaci kapitálu, místo aby ji podporovalo.
3. Jak na základě oficiálních údajů spočítal Jürgen Kuczynski,[45. Jürgen Kuczynski, Die Geschichte der Lage der Arbiter in Deutschland, 2. Band, op. cit., s. 143.] průměrná produktivita práce ve spotřebitelském průmyslu spadla v roce 1937 pod úroveň roku 1932. Nacistická diktatura tedy nebyla schopna dosáhnout celkového zvýšení relativní nadhodnoty a míra nadhodnoty zvyšovala jen na základě růstu absolutní nadhodnoty a poklesu hodnoty zboží pracovní síly; možnosti takového růstu jsou však přirozeně omezené. Naproti tomu metoda příznačná pro pozdní kapitalismus spočívá především ve zvyšování relativní nadhodnoty.

Tyto úvahy jsou důležité k tomu, abychom odhalili, že rostoucí výdaje na zbrojení ještě nemohou samy o sobě vyvolat dlouhodobé zrychlení akumulace, a že trvalé zvyšování výdajů na zbrojení nemůže trvale překonat hranice zhodnocování kapitálu. Pokud značné zvýšení míry nadhodnoty, k němuž došlo v Německu od roku 1933, a pak znovu od roku 1948, a ve většině imperialistických zemích od roku 1945, má skutečně vést k dlouhodobému zrychlení akumulace kapitálu, tj. k „dlouhé vlně s expanzivním základním tónem“, jsou nezbytné ještě další dva faktory: neustále expandující trh, a to za podmínek, za nichž tato expanze prudce nesníží míru nadhodnoty, nebo příp. není doprovázena rychlým poklesem míry zisku. Kvůli konkrétním okolnostem po druhé světové válce nebyla možno dosáhnout zvýšení míry nadhodnoty geografickou expanzí trhu, nýbrž toliko technologickou přeměnou v oddílu I. Jenom zásadní přeměna tohoto druhu mohla vyvolat kumulativní růst všech odvětví průmyslu a zároveň významné zvýšení produkce relativní nadhodnoty při expandujícím odbytišti spotřebních statků (tedy růstu reálných příjmů námezdně pracujících). Podmínkou takového vývoje je, že nadprůměrně vysoké míry nadhodnoty je dosaženo díky průběžnému obnovování průmyslové rezervní armády (a následně: díky relativnímu oslabení bojovnosti dělnictva, způsobené subjektivními faktory).

Právě to je podstatou „německého hospodářského zázraku“ po měnové reformě a vůbec všech „hospodářských zázraků“ v imperialistických státech po druhé světové válce s drobnými obměnami. Během desetiletí 1949 -59 zůstal podíl mzdových a platových příjemců na národním důchodu pod úrovní roku 1929 i roku 1932.[46. Pro roky 1929, 1932 a 1938: údaje Státního říšského úřadu přepočítal na oblast BRD (bez Saarland a Berlína) H.O. Draker, Internationale Wirtschaftsstatistiken I, in: WISO – Korrespondenz für Wirtschafts- und Sozialwissenschaften, Heft 22, 15. November 1960, s. 1054.- Pro roky 1950 a 1959: Jahresgutachten des Sachverständigenrates zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung, Drucksache VI/100 des Deutschen Bundestags, 6. Wahlperiode, 1. Dezember 1969.]

Rok Národní důchod Hrubé příjmy II v % z I

(mld. RM, příp. DM) z nesamostatné práce (mld.)

1929 42,9 26,5 61,9

1932 25,3 15,6 61,8

1938 47,3 26,0 54,9

1950 75,2 44,1 59,1

1959 194,0 116,8 60,2

Pokud spočítáme relativní podíl mezd, a to tím způsobem, že příjmy na mzdového příjemce vydělíme společenských produktem na obyvatele (tj. zohledníme skutečnost, že podíl námezdně pracujících na celkovém počtu všeho zaměstnaného obyvatelstva od roku 1929 významně vzrostl z přibližně 62% na 80%), dospějeme k výsledku, že tento podíl klesl ve srovnání s indexem 150 v roce 1929 na 140 v roce 1950, 128 v roce 1952, 121 v roce 1955 a v roce 1959 na pouhých 117. Relativní podíl mezd tak dosáhl nižšího stupně než za nacistů v roce 1938; tehdy se dostal k indexu 125.[47. Výpočet na základě úředních údajů o hrubém tuzemském příjmu, obyvatelstvu a hrubých příjmech z nesamostatné práce vzhledem k průměrně zaměstnaným námezdně pracujícím] Tentokrát však růst míry nadhodnoty nedoprovázela relativní stagnace pracovní produktivity jako v letech 1933 a 1938, nýbrž pracovní produktivita se zvětšila – na základě zrychlených technologických inovací. Začlenění miliónů utečenců, zemědělců, maloobchodníků a žen v domácnosti do produkčního procesu zajistilo průběžnou rekonstrukci průmyslové rezervní armády, která udržovala podíl mzdy na nově vytvořené hodnotě pod určitou hranicí. Teprve když bylo dosaženo plné zaměstnanosti, když počet volných pracovních míst překročil počet nezaměstnaných, tedy od roku 1960, teprve tehdy začal stoupat relativní podíl mezd; zároveň však došlo k poklesu míry nadhodnoty a průměrné míry zisku, a tento pokles se kapitalisté nejprve pokoušeli zastavit zrychlenou automatizací, která však vedla k recesy 1966-67.[48. Pokud postupujeme podle metody výpočtu, kterou jsme použili výše, pak poměr hrubých příjmů na námezdně pracujícího/ hrubý tuzemský příjem na obyvatele stoupl v roce 1966 opět na 137.]

Dlouhodobé zvýšení míry nadhodnoty na základě dlouhodobé rekonstrukce rezervní armády na jedné straně, dlouhodobě expandující trh na základě zrychlených technologických inovací, jinými slovy: dlouhotrvající zvýšení míry nadhodnoty při současném růstu reálných mezd na druhé straně (nejprve ceny, pak také hodnoty zboží - pracovní síly): tato specifická kombinace vysvětluje dlouhodobý kumulativní růst hospodářství imperialistických států v období 1945-1965, na rozdíl od vývoje v době nacismu nebo během druhé světové války. Rozhodujícím způsobem však podmínky pro vývoj příznivý pro kapitál vytvořila nacistická diktatura a světová válka, neboť obojí umožnilo radikálně zvýšit míru nadhodnoty a radikálně zmenšit hodnotu pracovní síly, jak toho nebylo možno dosáhnout po první světové válce kvůli tomu, že pod vlivem ruské revoluce a mezinárodního revolučního hnutí se výrazně zvětšila bojovná síla proletariátu.

Funkci, kterou pro Německo měla absorpce více než deseti milionů utečenců a milionů cizích dělníků, měla pro Itálii absorpce milionů zemědělců a venkovanů z jižní Itálie severoitalským průmyslem a pro Japonsko vstřebání ještě více milionů zemědělců a zaměstnanců z tradičních hospodářských odvětví moderním japonským velkoprůmyslem. To bylo nutnou i dostačující podmínkou dlouhodobé nadprůměrně vysoké míry nadhodnoty, tj. dlouhodobě rostoucí akumulace kapitálu. V Japonsku mezi lety 1950 a 1965 odteklo ze zemědělství asi 7 milionů pracovních sil.[49. Masayoshi Namiky, The Farm Population in Japan 1878-1965, Nr. 17, Agricultural Development Series, Tokyo, Agricultural Policy Research Committee, bez data, s. 42-43.] V téže době se zdvojnásobil počet námezdně pracujících ve zpracovatelském průmyslu (stoupl ze 4,5 na 9 milionů). Celkový objem vyplacených mezd a platů ve zpracovatelském průmyslu (i pro zaměstnance s vysokými platy – položka, kterou je nutno považovat za část nadhodnoty, a ne za část variabilního kapitálu) vzrostl z 744 mld. jenů v roce 1955 na 2 733,5 mld. jenů v roce 1963; zároveň vzrostla přidaná hodnota ve zpracovatelském průmyslu ze zhruba 1990 mld. jenů na 7459 mld. jenů a roční investice na nový fixní kapitál se v témže průmyslu zvýšily z 288 mld. jenů na 1750 mld. jenů.[50. Ministerstvo mezinárodního obchodu a průmyslu, Statistics on Japanese Industries 1966, Tokyo, Research Institute of International Trade and Industry, 1966, s. 26-27, 87.] Tomuto tajemství je snadné přijít na kloub: reálné mzdy ve zpracovatelském průmyslu u námezdně pracujících vzrostly mezi léty 1960 a 1965 jen o 20%, zatímco fyzická produktivita práce u zaměstnanců se zvětšila o 48%[51. tamtéž, s. 88-89.]: tedy výrazné zvýšení produkce relativní nadhodnoty.

Takový pokles relativního podílu mzdy je možno prokázat i v Nizozemí, neboť podíl mezd, platů a sociálních dávek na národním důchodu v letech 1938 až 1960 zůstal beze změny (1938: 55,9%; 1956: 55,3%; 1960: 56,6%), zatímco podíl námezdně pracujících na celkovém počtu zaměstnaného obyvatelstva vzrostl ze 70% na 78,8% v roce 1960.

Dlouhodobý vývoj poměru příjmů pracujících a kapitálových příjmů v průmyslu (průmyslu a řemeslech), jak ukázal Walther G. Hoffmann pro Německo, a dlouhodobý poměr mezi příjmy pracujících a kapitálovými příjmy ve zpracovatelském průmyslu, který je patrný v oficiálních statistikách USA, jsou jednoznačným ukazatelem dlouhých vln ve zhodnocování kapitálu. Opakuji: jedná se o ukazatele, a ne o číselné řady, které přesně odpovídají marxistickým kategoriím. Hoffmann odpočítal příjmy výše postavených zaměstnanců z příjmů pracujících, nemohl však do kapitálových příjmů průmyslu a řemesel začlenit onu nadhodnotu, která se sice vytváří v průmyslu a řemeslech, avšak k jejímu přivlastnění dochází mimo tento sektor. Přesto můžeme jednoznačně stanovit dlouhodobé kolísání nadhodnoty a usvědčit ze lži neustále opakovanou tezi o „konstantním podílu pracujících na čistém produktu“, kterou Cambridgeská škola zvláště a akademická věda obecně pojímá jako axiom[52. Viz např. W. Arthur Lewis, Unlimited Labour – Further Notes, in: The Manchester School of Economics and Social Studies, vol. XXVI, Nr. I, January 1958, s. 12; John Strachey, Contemporary Capitalism, London 1956, s. 133-149 opakuje stejnou tezi s výhradou, že takového „stabilního podílu“ lze dosáhnout pouze nepřetržitým bojem pracující třídy; Joan Robinson: An Essay on Marxian Economics, Second Edition, London 1966, s. 93; Nicolas Kaldor: Capital Accumulation and Economic Grouwth, in F. A.Lutz and D. C. Hague (vyd.), The Theory of Capital, London 1961.__]:

rok kapitálové příjmy (I) příjmy pracujících (II) I/II

německého průmyslu německého průmyslu v%

__(v milionech RM, příp. DM)

1870 736 3 716

1871 900 3 930

1872 1178_ _4 431

1873 1 316 5 099

1874 1 174 5 310

1875 1 082 5 405

1876 998 5 356

Průměr 1870 – 1876 22,2%

1907 4 995 16 086

1908 4 554 16 035

1909 4 536 16 248

1910 4 890 17 164

1911 5 198 18 291

1912 5 910 19 374

1913 6 242 20 138

Průměr 1907 – 1913 29,4%

1925 2 617 31 232

1926 2 295 30 078

1927 5 900 36 635

1928 5 333 40 839

1929 5 489 42 915

1930 3 044 39 169

Průměr 1925 – 1930 11,2%

1935 7 088 30 485

1936 7 565 33 336

1937 13 488 36 590

1938 17 049 39 494

Průměr 1935 – 1938 32,3%

1950 15 462 38 943 39,7%

1953 24 919 56 884

1954 30 257 62 319

1955 32 976 70 733

1956 34 352 79 083

1957 37 482 85 767

1958 37 130 92 038

1959 46 643 98 357

Průměrně 1953 – 1959 44,7%[53. Walther G. Hoffmann, mj., s. 508-509.]

__

Nakolik byla v roce 1950 reprodukována míra nadhodnoty, která za Třetí říše značně vzrostla, ukazuje srovnání čísel z tohoto roku a čísel z let 1927-1928: při stejně vysokém příjmu pracujících (tehdy v průměru 38,7 mld. RM, v roce 1950 to bylo 38,9 mld. DM) se sama nadhodnota, kterou si přivlastnil průmysl téměř ztrojnásobila (vzrostla z průměru 5,6 mld. RM na 15,5 mld. DM). Teprve v šedesátých letech začala nadhodnota opět klesat.

Čísla pro zpracovatelský průmysl v USA se v této době značně odchylovala od výše zmíněných čísel, která uvádí Vance. Hlavním důvodem této skutečnosti je pravděpodobně rostoucí míra objemu nadhodnoty, přivlastňované mimo průmysl. Výpočet dlouhodobého vývoje míry nadhodnoty ve zpracovatelském průmyslu USA je následně ztížen tím, že oficiální statistiky Census of Manufactures zařadily odpisy do kategorie „value added“ (přidaná hodnota) a neudávají přesný objem odpisů. Vypočítali jsme jej v návaznosti na metodu používanou Josephem Gillmanem.[54. Joseph M. Gillman, Das Gesetz des tendenziellen Falls der Profitrate, Frankfurt 1969, s. 56-58, 79.] Dále vzniká obtíž, zda do variabilního kapitálu máme započítat jenom mzdy produktivních pracujících nebo zda máme mezi příjemce variabilního kapitálu začlenit rovněž část zaměstnanců – ty, kteří jsou nezbytní pro produkci a uskutečnění užitné hodnoty, jak to vyjadřuje Marx; pokud je takto začleníme, musíme určit, jak velká je tato část.

Uvádíme zde čtyři číselné řady, které se všechny zakládají na úředních údajích.

Série I: Nadhodnota = přidaná hodnota bez mezd

Série II: Nadhodnota = přidaná hodnota bez odpisů a mezd.

Série III: Nadhodnota = přidaná hodnota bez mezd a 50% platů.

Série IV: Nadhodnota = přidaná hodnota bez odpisů, mezd a 50% platů.

V souladu s tím se 50% platů v sériích III a IV počítají také k variabilnímu kapitálu:

rok nadhodnota = nadhodnota/variabilní kapitál

I II III IV

1904 146% 134% 117% 97%

1914 149% 127% 108% 94%

1919 146% 125% 108% 94%

1923 142% 127% 106% 84%

1929 180% 163% 135% 113%

1935 153% 135% 124% 97%

1939 182% 154% … …[55. V nám dostupných Statistical Abstracts of the United States chybějí údaje o platech zaměstnanců v roce 1939.]

1947 146% 129% 113% 98%

1950 159% 140% 118% 102%

1954 151% 143% 112% 96%

1958 185% 165% 121% 106%

1963 209% 192% 137% 124%

1966 219% 200% 146% 131%[56. Údaje o přidané hodnotě, objemu mezd a platů ve zpracovatelském průmyslu USA ve Statistical Abstract of the United States, 60th Number, 1938, Washington, s. 749 – Statistical Abstract of the United States, 69th Edition, 1948, Washington, Government Printing Office, s. 825 – Statistical Abstract of the United States, 89th Annual Edition, 1968 Washington, Government Printing Office, s. 717-719.]

Díky pozoruhodné paralelnosti těchto čtyř řad není příliš obtížné tato čísla interpretovat, ačkoliv v jednom bodě narážíme na jistý problém: od začátku století až do první světové války postupně klesá míra nadhodnoty; důvodem je dlouhodobě klesající nezaměstnanost a růst moci odborových organizací. Míra nadhodnoty pak strmě rostla během „období prosperity“ 1923-1929 vlivem rychlého růstu produktivity (produkce relativní nadhodnoty) a rekonstrukce průmyslové rezervní armády; klesá během světové hospodářské krize (ale méně, než se má obvykle za to) vlivem částečné zaměstnanosti (pokles absolutní nadhodnoty a relativně vyšší fixní náklady), kolísá nepravidelně během světové války a po ní (nejprve rozpuštění, pak znovuvytvoření průmyslové rezervní armády), a konečně od poloviny padesátých let prodělává očividný rozmach (značný nárůst pracovní produktivity, produkce relativní nadhodnoty).

Třetí a čtvrtá číselná řada – která se nepatrně liší od odhadů citovaných v této kapitole, které však podle všeho více odpovídají skutečnému vývoji – umožňuje přesněji interpretovat jak zrychlení, tak i ekonomickou funkci automatizace v USA v padesátých letech (v BRD v šedesátých letech). První účinky třetí technologické revoluce vedly k relativnímu poklesu materiálového a často také strojového hodnotového podílu na průměrné hodnotě zboží, tj. mzdový podíl na kusových nákladech se zvýšil.[57. W.E.G. Salter, Productivity and Technical Change, Cambridge University Press, 1960, s. 25. Viz kapitolu VI. této knihy.] Boj za zvýšení míry nadhodnoty se u jednotlivých kapitalistů empiricky projevoval jako boj za zmenšení tohoto mzdového podílu. Účelem automatizace bylo takového zmenšení dosáhnout a zároveň rekonstruovat průmyslovou rezervní armádu.

Ve své zajímavé, leč stále nevydané disertaci dospěl Shane Mage k opačnému výsledku: dlouhodobý vývoj míry nadhodnoty v USA od počátku dvacátého století až na konec druhé světové války prý vykazoval značně klesající tendenci. Ovšem po roce 1946 se také u něho zastavuje pokles míry nadhodnoty. Tato míra posléze začíná opět pomalu růst. Mage se pokusil, přesněji než Vance nebo Baran-Sweezy, vyjádřit úřední statistické údaje USA v marxistických kategoriích. Tak tento autor pojal za „variabilní kapitál“ pouze mzdy produktivních pracovníků, kdežto celkový obchodní zisk jako nadhodnotu. Obě tyto korektury jsou v naprosté shodě s duchem Marxovy analýzy. Mage se však dopouští dvou chyb, které zkresluje jeho výsledky.[58. Shane Mage, The ´Law of the Falling Tendency of the Rate of Profit Its Place in the Marxian Theoretical System and Relevance to the U.S. Economy, Columbia Universtiy Ph.D. 1963 – University Microfilms Inc., Ann Arbor, Michigan, s. 174-5, 164-67, 161, 164, 225 n.] Za prvé, za nadhodnotu považuje jen čistý zisk kapitalistických podniků (stejně jako čisté úroky a renty), i když daně podle Marxe představují část společenské nadhodnoty. [59. V marxovské teorii jsou všechny důchody převedeny na pracovní mzdu a nadhodnotu. Státní důchody mohou být jen ztěží považovány za variabilní kapitál. – ledaže by sloužily k nákupu produktivní pracovní síly, např. ve státních podnicích. Můžeme je chápat jen jako přerozdělení společenské nadhodnoty. Ještě zřetelněji vystupuje jejich funkce tam, kde daně bezprostředně vytvářejí kapitál, a nelze proto popřít, že svou povahou jsou částí společenské nadhodnoty, aniž zpochybníme celou marxovskou teorii kapitálu. (viz např. Grundrisse, mj. s. 836; Das Kapital, I. Band, mj. s. 784).__] Za druhé, připojuje mzdu pracujících, kteří jsou zaměstnáni v podnicích poskytujících služby, k variabilnímu kapitálu, ačkoliv podle rigorózního pojetí pracovní teorie hodnoty služby v přísném slova smyslu neprodukují – tj. kromě producentů zaměřených na přepravu zboží, na plyn, elektřinu a vodu – žádné zboží, a proto nevytvářejí žádnou novou hodnotu.[60. O této otázce pojednáváme podrobněji v VIII. kapitole této knihy.] – Jestliže Magovy tabulky opravíme tímto dvojím způsobem, pak už z dlouhodobého poklesu míry nadhodnoty nezůstane nic. On sám provedl v dodatku ke své práci částečnou – a nepřesnou opravu pouze jako pracovní hypotézu, když vypočítal míru nadhodnoty pro hrubé mzdy a hrubé zisky (daně zaplacené pracujícími – na rozdíl od srážek za sociální pojištění – nelze podle běžného chápání počítat k variabilnímu kapitálu v Marxově smyslu slova, protože se netýkají reprodukce zboží - pracovní síly). Ale už jen na základě této nedostatečné opravy se zvyšuje růst míry nadhodnoty v období 1940-1960 ve srovnání s mírou nadhodnoty v období 1930-1940 ze 45,1% na 57,1%.[61. Shane Mage, op.cit., s. 272-3] Je-li oprava důsledná, získáváme růst, který je zcela ve shodě s uvedenými sériemi.

Příklad USA od konce druhé světové války do konce padesátých let je významný do té míry, že vyvrací tezi W.Arthura Lewise, že po vymizení předkapitalistických hospodářských sektorů už nelze mluvit o trvalém opětném vytváření průmyslové rezervní armády, a že Marx chybně předpokládal, že v průběhu akumulace dojde k celospolečenskému nahrazování práce živé prací mrtvou“.[62. W. Artur Lewis, Unlimited Labour – Further Notes, op.cit., s. 25.] Právě v tomto období byly pracující nahrazováni stroji – tj. roční míra růstu produktivity práce byla vyšší než roční míra růstu produkce.[63. V letech 1945 až 1961 se veškerý americký proletariát (definovaný jako souhrn příjemců mezd a platů, tj. jako souhrn těch, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu) zvětšil o 14 milionů či o 35% (ve zpracovatelském průmyslu však přírůstek představuje pouze 1 milion, ve zpracovatelském průmyslu + dolech + stavebnictví + dopravě, plynárenství, energetice a jiných veřejných službách s výjimkou vlastního státního aparátu jen 2,5 milionů). Fyzická produkce na námezdně pracujícího (tj. produktivita práce) stoupla v letech 1947-1961 o 50% ve zpracovatelském průmyslu, o 42% v jiném než zpracovatelském průmyslu. Celkový počet odpracovaných pracovních hodin vzrostl o 15% v průmyslu, fyzická produkce o téměř 70%. Oproti tomu vzrostly týdenní reálné mzdy jen o 29%, a reálná spotřeba na hlavu jen o 20%. Žádný div, že ve stejném časovém období stouply investice na fixní kapitál o 70%, a investice v oddíle I dokonce o 100%, zatímco s výjimkou tří let korejského boomu kolísala nezaměstnanost kolem 4 – 5% všech zaměstnaných, tj. kolem 6-7% námezdně pracujících – zohledníme-li částečnou nezaměstnanost, tak je to dokonce kolem 8-9%, a to přesto, že mnoho milionů námezdně pracujících zároveň sloužilo v armádě. (Economic Report of the President – předloženo Kongresu, leden 1962, US government Printing Office, Washington 1962, s. 236, 244-45, 242, 227, 248).] Tím se velmi rychle obnovila průmyslová rezervní armáda, která během druhé světové války téměř zmizela, a to se všemi následky, jaké z toho plynou pro míru nadhodnoty.[64. Také v BRD došlo po roce 1950 k masovému propouštění pracovních sil v mnoha průmyslových odvětvích. Nalezly však nové zaměstnání v expandujících oborech. IFO pro období 1950-1961 vypočítala, že kapitálové investice a technický pokrok vyvolal roční míru propouštění 4,33% zaměstnaných pracovních sil. K významnému poklesu počtu zaměstnaných došlo v období 1959-1965 mj. v průmyslu textilnímu, kožedělném, v průmyslu, zabývajícím se výrobou jemné keramiky, dřevozpracujícím průmyslu atd. Kruse-Kunz-Uhlmann, Wirtschafliche Auswirkungen der Automatisierung, op, cit., s. 643.]

Takové znovuvytvoření průmyslové rezervní armády v USA po druhé světové válce, stejně jako kombinace rostoucí míry nadhodnoty a rostoucích reálných mezd[65. Možnost takového vývoje Marx výslovně zohlednil; viz Grundrisse, op.cit., s. 643.] v západní Evropě a Japonsku po roce 1945, příp. po roce 1948, se mohlo uskutečnit jen na základě významného a dlouhodobého zvýšení produktivity práce. Rostoucí míra nadhodnoty a rostoucí reálné mzdy tedy odpovídají „velkému skoku dopředu“ ve vytváření relativní nadhodnoty. Právě v tomto smyslu je třeba vyložit třetí technologickou revoluci; představuje proto podstatný moment pro pochopení pozdního kapitalismu.

Pokud existence průmyslové rezervní armády umožňuje zvyšování míry nadhodnoty – a to je opět podmíněno zvyšováním produktivity práce v oddíle II - , nevzniká tu žádný zvláštní problém. Z toho důvodu bylo období 1949-1960 ve Spolkové republice a Itálii, 1950-1965 v Japonsku, 1951-1965 v USA pro pozdní kapitalismus opravdovou „dobou hájení“, kdy se všechny činitele expanze zdály být příznivé: vysoká míra investic; rychlý růst produktivity práce; růst míry nadhodnoty, podmíněný průmyslovou rezervní armádou, tj. pomalejší růst reálných mezd ve srovnání s produktivitou práce současně se zmírněním sociálního napětí.

Velká Británie přitom představovala výjimku, která potvrzuje pravidlo. Byla to jediná imperialistická země, v níž pracující třída neutrpěla politickou, společenskou nebo morální porážku ani v letech po druhé světové válce[66. V případě USA se nejedná o náhlou těžkou porážku; spíše tu probíhala plíživá eroze amerického proletariátu – s výjimkou prvních dvou poválečných let – vlivemválky, „studené války“, Taft-Hartelyho zákona, postupující integrace odborové byrokracie do buržoazního státu, při současném skrovném růstu reálných mezd. Urychlení inflace způsobené vietnamskou válkou a mzdová stopka přijatá pod tlakem mezinárodní konkurence v srpnu 1971 se tu dá označit za bod obratu.], v níž si zachovala svou bojovnost, a v níž plná zaměstnanost trvala dokonce přes 20 let. Právě z toho důvodu tu nebylo možné dosáhnout žádného významného zvýšení míry nadhodnoty. Viděno z kapitalistického hlediska je výsledek jednoznačný: eroze míry zisku, mnohem menší stupeň hospodářského růstu a akumulace než v ostatních imperialistických státech (přičemž stimulující působení mezinárodní hospodářské expanze na britské hospodářství je navíc ještě odpovědné za podstatnou část růstu). K tomuto tématu uveřejnili dva britští autoři následující tabulku, která se samozřejmě opírá o výpočty míry zisku, jak je provedly samotné kapitalistické koncerny, a nejsou založené na Marxově teorii nadhodnoty.[67. Andrew Glyn a Bob Sutcliffe, British Capitalism, Workers and the Profits Squeeze, Penguin Books, 1972, s. 66.]

Míra zisku v % čistých aktiv průmyslových a obchodních akciových společností ve Velké Británii

Míra hrubého zisku Míra čistého zisku

1950-1954 16,5 6,7

1955-1959 14,7 7,0

1960-1964 13,0 7,0

1965-1969 11,7 5,3

1968 11,6 5,2

1969 11,1 4,7

1970 9,7 4,1

Jakmile však hospodářská expanze vedla k rozpouštění a mizení průmyslové rezervní armády a následkem generační výměny se z dělnictva zároveň začaly vytrácet subjektivní faktory, jakými jsou skepse a rezignace, šťastné období pozdního kapitalismu dospělo ke svému konci. Nyní už růst nebyl automatický a míra nadhodnoty už nebyla stabilně na vysokém stupni. Znovu se rozpoutal boj o míru nadhodnoty. A přitom to byl právě vysoký stupeň zaměstnanosti, který významně posiloval námezdně pracující, kteří se pokoušeli mimoekonomickými prostředky zabránit tomu, aby se prosadil pokles míry nadhodnoty. Přesně v tom také spočívá úloha státních intervencí nejrůznějšího druhu, které mají vést k „sociálnímu programování“, „sehrané akci“, „příjmové politice“, ne-li vůbec ke „státní mzdové politice“ a ke „mzdové stopce“. A protože faktická tarifní autonomie odborů, skutečná odborářská svoboda a neomezené právo na stávku jsou překážkami na této cestě, mají být překonány různými formami zákonodárství „silného státu“.

Přechod „dlouhé vlny s expanzivním základním tónem“ k „dlouhé vlně se stagnujícím základním tónem“ v letech 1966-67 je úzce spjat s bojem o míru nadhodnoty. Období relativního zpomalování hospodářské expanze je pro pozdní kapitalismus nevyhnutelné, pokud se mu nepodaří zlomit odpor námezdně pracujících, aby opět dosáhl radikálního zvýšení míry nadhodnoty. Něco takového však je nemyslitelné bez stagnace, ba dokonce dočasného poklesu reálné mzdy. V polovině šedesátých let tak začala fáze oživení třídního boje ve všech imperialistických zemích. Střety, které se objevily ve Velké Británii, Itálii a Francii, zasáhly Spolkovou republiku a ostatní kapitalistickou Evropu, později také Japonsko a USA. Zostření mezi - imperialistické konkurence zmenšilo úhybné možnosti, totiž export sociálního napětí, a zvláště export nezaměstnanosti.

Stupňující se třídní boj nedával kapitálu naději, že se mu podaří účinně zvýšit míru nadhodnoty (srovnatelnou třeba s vývojem za nacistické diktatury nebo během druhé světové války), když podmínky na pracovním trhu byly takové, že „poměr sil bojujících“ ovlivňovaly ve prospěch proletariátu. Rozšířená reprodukce průmyslové rezervní armády se dnes proto stala vědomě využívaným prostředkem hospodářské politiky ve službách kapitálu.[68. Nebudeme se zde zabývat složitou problematikou, jak působí příliv cizích dělníků, tj. masové obnovení zahraničního, mezinárodního „pojistného ventilu“, do evropské průmyslové rezervní armády – Portorikánci a Mexičané dnes mají analogický význam v USA – , s následným kolísáním uvnitř i vně „národních“ hranic a s tendencí proměnit i marginální pokles zaměstnanosti v „centrálních zemích“ pozdně kapitalistického velkého průmyslu na významné výkyvy v příjmech pracujících v periferních „vedlejších zemích“. K tomu poznamenejme jen tolik: tento jev dělá z nutnosti internacionální solidarity pracujících bezprostřední povinnost, a to i na rovině pouze odborářského vědomí, protože bez takové solidarity už nelze zajistit jednotu zaměstnaných a nezaměstnaných a je tu nebezpečí, že konkurence mezi námezdně pracujícími se bude nezadržitelně zvyšovat – výlučně k prospěchu kapitálu.] V návaznosti na citát z Rosy Luxemburgové (viz poznámku č. 10) je při tom nutné analyzovat různé komponenty průmyslové rezervní armády a mj. zohlednit významné výkyvy v zaměstnanosti žen a mladistvých do 21 let, působící jako „brzda šoku“ při rekonstrukci rezervní armády. Tak např. v USA stoupl počet zaměstnaných dospělých žen mezi lety 1950 a 1971 o 71%, počet zaměstnaných mladistvých o 65% - oproti pouze šestnáctiprocentnímu nárůstu zaměstnanosti dospělých mužů v tomto období. V únoru 1972 je potom kvóta nezaměstnanosti 18,8% u mladistvých a 10,5% u dospělých žen, kdežto kvóta nezaměstnanosti u ženatých mužů je pouze 2,7%. Tato „brzda šoku“ však rovněž způsobuje, že oficiální počet nezaměstnaných rozhodně neodpovídá skutečnému počtu těch, kteří byli vyloučeni z pracovního procesu, protože nemalý počet žen a mladistvých svou pracovní sílu nenabízí, pokud vyhlídky na její prodej nejsou dostatečně velké. U italského trhu práce dospívá Luca Meldolesi k děsivě vysokým počtům skrytě nezaměstnaných, které musíme připojit k průmyslové rezervní armádě.[69. Wall Street Journal, 25. října 1971 – Survey of Current Business, únor 1972 – Luca Meldolesi, Disoccupazione ed esercito industriale di reserva in Italia, Bari 1972.] Kapitálu se dnes otevírají dvě cesty k rekonstrukci rezervní armády: na jedné straně, intenzivnější export kapitálu a systematické omezování vnitřních investic, tj. kapitál směřuje tam, kde jsou ještě nadbytečné pracovní síly, místo aby přesunul pracovní síly k nadbytečnému kapitálu; na druhé straně, zvětšování automatizace, tj. koncentrace investic, takže dojde k vylučování co největšího množství živé práce (industrializace „do hloubky“, ne „do šířky“).

Viděno z dlouhé perspektivy, oba taktické tahy mají jen omezený úspěch a reprodukují ještě ostřejší rozpory. Protože vnitřní investice jsou omezovány, klesá míra růstu, a tím se zostřují sociální protiklady. Na druhé straně, po jistém časovém intervalu – o tento časový interval jde především – se začínají zmenšovat mzdové rozdíly mezi zemí, která kapitál exportuje, a zemí, která kapitál importuje. To však do značné míry závisí na vnitřním hospodářské a společenské struktuře země importující kapitál (jedná-li se o již industrializovanou zem, bude tento proces nevyhnutelný; jedná-li se naproti tomu o nevyvinutou, polokoloniální zemi, tento proces může být bržděn po dlouhou dobu). Automatizace, omezující práci, opět bude dlouhodobě podporovat tendenci ke snížení objemu produkované nadhodnoty, a tím se neodvratně ztíží další růst míry nadhodnoty.

Důležitější než dlouhodobé rozpory v taktické odpovědi kapitálu na pokles průměrné míry zisku však je její bezprostřední účinek na třídní boj. Pozdní kapitalismus je školou proletariátu; ten se musí zabývat nejen bezprostředním rozdělováním nově vytvořené hodnoty mezi mzdu a zisk, ale také všemi otázkami hospodářské politiky, hospodářského vývoje a zvláště pak organizací produkčního a pracovního procesu, stejně jako všemi otázkami politického výkonu moci.

© Ernest Mandel

Der Spätkapitalismus

Suhrkamp, Frankfurt am Main, 3. vyd. 1974, s. 138-170

Překlad © Michael Hauser