Poprvé vyšlo 12.2.2002 ve vnitrostranickém bulletinu 3D č. 50, www.cssdpraha2.cz, pak v Britských listech.

Začátkem února 2004 vyvolal v české politice značný rozruch kritický dopis, kterým se významná část poslanců české sociální demokracie obrátila na vedení své strany. O důvodech této kritiky hovoří následující dvě pasáže dopisu:

“ …zájmy svých voličů - obyčejných lidí - nehájíme tak, jak jsme slibovali, ale co hůře: nehájíme je tak, jak je to nezbytné pro to, aby lidé zcela neztratili důvěru nejen ve svůj stát a jeho demokratickou, politickou reprezentaci, ale především aby neztratili víru v to, že právě sociální demokracie bude hájit jejich zájmy jako to činila vždy ve své historii .”

”… jde o samotný smysl existence ČSSD v našem politickém systému! Neboť jaký je její smysl pokud reformu veřejných financí děláme v podstatě jako US - DEU a sociální ohledy respektujeme hůře než KSČM? Jaký je smysl našeho vítězství v minulých volbách a naší současné vládní většiny, když v koaliční vládě každé sociálně citlivé a ohleduplné opatření musíme zaplatit ústupky v oblastech, které se až životně dotýkají zájmů našich voličů? K čemu nám je a hlavně bude sebekrásnější a sebelepší program, pokud nezískáme voliče pro jeho plnění? Jak v příští volební kampani odpovíme na otázku: proč vás mám volit? ”

Dopis vyvolal okamžitě prudké reakce a různé interpretace. Stručnému rozboru dvou interpretací věnoval autor “ještě za horka” krátký text, který následuje.

Na začátku budiž konstatováno: po tomto dopise už nelze kritiku vedení z levicových pozic vydávat za pouhou kverulantskou iniciativu toho či onoho osamoceného předsedy okresního výboru. Vystoupením poslanců se kritická tendence dostala na nový stupeň. Nyní ke dvěma interpretacím, které dostalo vystoupení poslanců hned po zveřejnění.

V Právu, které se ČSSD věnuje nejpodrobněji, se věci hned chopil Alexandr Mitrofanov , dnes už nikoli pouhý novinář, ale autoritativní instituce, která nejlépe ví, jak to v české sociální demokracii chodí, a v rozhodujících momentech je vždy připravena vysvětlit nebo aspoň naznačit veřejnosti i členům strany, o co jde a co si mají myslet. Má zatím dost práce: 11. února obsáhlá zpráva a rozhovor s Janem Kavanem, 12. února zásadní komentář a rozhovor s Vladimírem Špidlou. Mitrofanovova dosavadní produkce má tři rysy, které stojí za povšimnutí. (i) Jak je pro něj typické, nezabývá se postatou věci, o kterou v dopise jde, tj. nespokojeností části poslanců s tím, že jejich strana nehájí obyčejné lidi a obavami z širších politických důsledků tohoto selhání. To je pro něj pouhá rétorika. Zaměřuje se pouze na taktické otázky politické technologie a nadhazuje různé scénáře dění v koalici a ČSSD. Autorův svět je omezen stěnami dnešních vládních a stranických kuloárů. Dopis je prostě útokem levice nMitrofanovova a vedení strany, toť vše. (ii) Tyto scénáře, kterým umí dodat příchuť pravděpodobnosti, mají varovat před katastrofou. Budou-li levicoví nespokojenci důslední, mohou snadno zavést svou stranu do područí komunistů a nakonec ji zničit. (iii) Od samého začátku se poslanci ČSSD pečlivě škatulkují na ty, kdo podepsali jako první a vůbec nejprvnější, pak na ty, kdo se připojili a na ty, kdo ani nepodepsali, ani se nepřipojili. Dobrý základ pro případné manévry typu “rozděl a panuj” nebo “hon na rebely”, ať je bude provádět kdokoli.

Není to poprvé, co se Mitrofanovova demagogie nabízí jako taktický návod, jak držet v šachu levicové tendence v ČSSD. Bojovat proti ní není snadné, ale některá východiska jsou zřejmá. (a) Předně je třeba trvat na tom, že taktika má sloužit strategii a nikoli naopak. Dopis poslanců s e zabývá strategickou otázkou “jak má ČSSD sloužit obyčejným lidem” a de facto odmítá Špidlovo “není jiné cesty než té, kterou jsem vytyčil já”. Chtějí-li se rebelanti udržet, musí dále rozpracovávat alternativní, lepší varianty konkrétních opatření, které mohou získat podporu v parlamentu i na veřejnosti bez ohledu na to, zda je bude ochotna podporovat nynější koalice. Pokud spolupráce s koaličními stranami bude nadále znamenat zrazování myšlenky “služby obyčejným lidem”, povede k oslabení ČSSD mnohem jistěji, než případná spolupráce s KSČM. (b) Mitrofanovovo strašení komunisty je papírový tygr. Je to pokus o psychologický úder pod pás, hrající na resentimenty společnosti, v níž se udržuje povědomí o tom, jak KSČ pohltila ČSSD v roce 1948. Tato analogie je o všem klamná - tehdy měla KSČ v zádech tlak (nejen podporu, ale i nátlak) Stalina a Sovětského svazu. Kde je jim ale dnes konec? Otázka, jak by se v případě parlamentní spolupráce vyvíjel vztah mezi KSČM a ČSSD, je zcela otevřená. Odpověď závisí na okamžité politické konstelaci a schopnostech obou stran. Ve Francii např. socialisté po roce 1980 marginalizovali komunistickou stranu a ne naopak. (c) Mitrofanov se snaží poslancům i celé ČSSD vsugerovat názor, že pomýšlet na “službu obyčejným lidem” je vlastně nesmysl, že je “třeba jít s dobou”, která si žádá opak; na prostý lid teď holt musí být přísnost. Slova o zájmech lidu mohou být pouze rétorikou sloužící k tomu, aby lid uklidňovala, nesmí však být míněna vážně politicky. Kdo je myslí vážně, musí být vytlačen do komunistického skanzenu obehnaného dostatečně pevnými zdmi, které zbaví ty uvnitř všeho vlivu.

Tato taktika se u nás uplatňuje od okamžiku, kdy začaly být nové poměry kritizovány zleva. Zatím většinou vycházela. Stále zřetelněji je ale vidět, že končí ve slepé uličce. Pokud bude nespokojenost a tlak na změny stoupat (a lze vzít jed na to, že tomu tak bude), úsilí o změny se prosadí, ať budou překážky sebevětší. Jenže politickou podobu pak toto úsilí dostane mimo ČSSD - buď nalevo od ní, nebo (pánbůh uchovej) na krajní pravici.

Věnovali jsme se článkům A. Mitrofanova, protože jsou doslova příručkou protilevicové taktiky uplatňované uvnitř levice. Nyní ještě stručně o stanovisku, které v rozhovoru s Mitrofanovem vyjádřil Vladimír Špidla. Už posté opakuje totéž - že není jiné cesty - a dodává přímo i v náznacích (mimochodem obratně veden Mitrofanovovými otázkami), že dopis je projevem politických ambicí dvou signatářů - Jana Kavana a Vladimíra Laštůvky. Ti už přitom mají nebo měli nikoli nevýznamné posty, ale svým rebelantstvím si svou pozici kazí. Toť celý obsah, zabalený do sterilního funkcionářského žargonu, který je pokusem o jediné: o diskreditaci vybraných odpůrců. Jak říká Špidla: “…děláme velmi obtížnou operaci, velmi nutnou… To je tak těžké, že to někdy vyvolává mimořádné procesy a mimořádné postupy”. Uvidíme, čím nás ještě překvapí. Je ostatně známo, že na přípravě dopisu se podíleli další poslanci a diskusí, ze kterých vzešel, se účastnila řada “obyčejných” členů strany. Kavan a Laštůvka byli v y bráni, aby se vědělo, po kom střílet. Účelem palby, která přijde, bude zabránit tomu, aby kritické tendence dostaly zřetelnější a organizovanější, institucionalizovanou podobu.