Článek

Petr Gočev  Ohlédnutí za Febiofestem

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Petr Gočev (1977), český ekonom. —- Studoval ekonomii, informatiku a filozofii na Vysoké škole ekonomické v Praze a na katedře politologie na americké Yale University. Působil jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Věnuje se hospodářské politice a politické ekonomii.
Díla: Co opravňuje vertikální přerozdělování? (2006).

Anotace

Petr Gočev předkládá recenzi dvou filmů: Pokoutní Šachta (2003) režiséra Li Yanga a Dělnická třída jde do ráje (1971) Elii Petriho. Snímky byly uvedené na Febiofestu v roce 2004.

V Praze, Brně, Ostravě, Liberci, Pardubicích a Krnově proběhl 11. ročník filmového festivalu Febiofest. Jak je při takových příležitostech zvykem, diváci mohli shlédnout celou řadu snímků, které se do běžné distribuce nedostanou. Lze ale očekávat, že část snímků bude promítána v klubových a art kinech a proto je namístě uvést krátké recenze některých z nich.

Pokoutní šachta

Film Pokoutní šachta (Blind Shaft, rok výroby 2003, režie Li Yang) poukazuje na rozpory čínského modelu státního kapitalismu, který sice na jednu stranu vytváří prostor pro vysokou dynamiku hospodářského růstu a kontrolované zvyšování životní úrovně, na druhou stranu je provázen anihilací bývalých hodnot a jistot a společenským marasmem prvotní akumulace kapitálu.

Českému divákovi jsou mnohé motivy využité k dokreslení situace důvěrně známé. Např. text o osvobozující moci dolarů, který zpívají čínské kurvičky při karaoke na hudbu staré budovatelské písně, je obdobou persifláží na Píseň práce. Stejně tak i zevšeobecnění hesla “kdo nekrade okrádá rodinu” jako ústřední motivace lidského jednání je charakteristickým produktem rozkladu všech dosavadních pokusů o nastolení socialismu (a možná vůbec každého thermidoru).

Pokoutní šachta je generační výpovědí dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří poslušně následovali každý poryv stranické politiky, aby při poslední radikální změně kurzu zůstali s prázdnýma rukama, bez vzdělání a bez perspektiv. Staré ideály vyčpěly a jsou každému pro smích. Nahradil je jednoduchý imperativ: “Obohacujte se!”. Všechny postavy filmu jsou prodchnuty pouze jedinou netržní hodnotou - tradičním důrazem na rodinné vazby a závazky, který nedokázala vykořenit ani léta výchovy v komunách. Jediným cílem dvojice hlavních hrdinů je získat dostatek peněz, které by jejich dětem zaručily možnost vystudovat. A stejný cíl motivuje i nezaměstnané oběti této dvojice, aby se s ní vydaly do vzdálených uhelných šachet. Ale místo lukrativního výdělku je čeká smrt. Hlavní hrdinové mají zaběhlý rituál, jak svého společníka zmanipulovat, aby se při nástupu do nové práce vydával za příbuzného jednoho z nich. Když jej pak v šachtě utlučou motyčkou, zinscenují událost jako důlní neštěstí a po majiteli šachty vymůžou finanční náhradu.

Film nemá žádnou komplikovanou stavbu děje, skládá se z mozaiky dokumentaristicky zpracovaných obrazů, jimiž se prolínají dvě linie souvislostí. První line je velice explicitní, vykresluje každodennost a životní rytmus důlních dělníků, v jehož rámci se odvíjejí nekalé plány hlavních hrdinů. Vyznění filmu je do značné míry vystavěno na heslech trpce připomínajících fráze komunistické propagandy, trčících z běžné konverzace mezi postavami (“v Číně je nedostatek všeho kromě lidí”, “eliminuji každého, kdo se mi postaví do cesty” atp.). Druhá, subtilnější linie překračuje úzký obzor čínské nebo postsocialistické zkušenosti a odkazuje na obecnější problematiku člověka v industrializované společnosti. Závěr a rozuzlení filmu se tak skládá pouze ze dvou záběrů bez jakéhokoliv komentáře: ze záběru na prošoupané boty mrtvoly mizející v spalovací šachtě, který je vystřídán pohledem na vysoký komín krematoria.

Na závěr recenze považuji za nutné vysvětlit ještě jednu okolnost, která může českého diváka překvapit: proč se ve filmu všechno točí kolem potřeby vydělat peníze na studium potomků?

Dosažení vyššího vzdělání je v Číně prakticky jedinou možností, jak se odlepit od společenského dna. Sociální mobilita je ovšem komplikována vysokou nerovností vzdělávacího systému a jeho nedostatečným financováním z veřejných zdrojů (pouze 2,3% HDP v roce 1997 ve srovnání s 3,9%. v rozvojových zemích a 5,1% v zemích rozvinutých). Školy jsou odkázané na zdroje generované z přidruženého podnikání a vybíráním různých poplatků spojených se studiem (v řádu až stovek USD ročně). Protože financování školství není řešeno systémově, nejsou vytvořeny předpoklady pro odklad splátek a systém stipendií je velice omezený, je čínský vzdělávací sytém sociálně restriktivnější než vzdělávací systémy v rozvinutých kapitalistických státech. Pro děti migrující pracovníků (kterých je v Číně až 150 mil.) je veřejné školství z formálních důvodů nedostupné, děti chudých rodičů ze škol odcházejí, protože nejsou schopny hradit poplatky účtované na vyšších stupních vzdělání. Na vysokou školu se má šanci dostat jen úzká akademická a finanční elita. Institut školného tak zajišťuje čínské vládnoucí třídě nepotistickou reprodukci po dobu, než si stačí naakumulovat dostatek kapitálu, který plní obdobnou funkci ve vyspělejších kapitalistických státech.

Dělnická třída jde do ráje

Čím více totiž vězeň-dělník má, tím více na něm může jeho pán vydělat.

Jeremy Bentham

V rámci retrospektivi Elia Petriho uvedl Febiofest osm filmů, mj. film Dělnická třída jde do ráje z roku 1971.

Dělník Lulu je hrdinou kapitalistické práce. Aby si jeho žena mohla dopřát pár kýčovitých propriet středostavovského statusu, láme Lulu motivovaný úkolovou mzdou všechny pracovní rekordy. Je oblíben zaměstnavatelem a opovrhován kolegy, jimž jsou podle Lulových výsledků určovány normy. Situace se změní, když Lulu přijde při pracovním úrazu o prst. Ne že by tím utrpěla jeho fyzická výkonnost, Lulu si ale uvědomí prázdnotu svého dosavadního života, během nějž sám začal pracovat, žít a myslet jako stroj. Nakonec je vyhozen z práce, poté co se postaví do čela stávkujících, kritizujících v boji proti úkolové mzdě umírněné požadavky odborů. Nezaměstnaný Lulu hledá pomoc u radikálních studentů, jejichž pravidelná leč od života odtržená revoluční propaganda hlásaná za plotem továrny přeci jen nakonec přispěla k tomu, že se hrstka dělníků vyburcovala k radikálnímu odporu. Revolucionáři mu ale nemají co nabídnout, leda aby se přidal k jejich neutěšenému životu společenských vyvrhelů: “Nezajímají nás jednotlivé případy, nás zajímá třída”. Dělníkova hádka s revolučním vagabundem, jestli si horší onemocnění uhnali z přepracování nebo z nedostatku, patří k mnoha hořce komickým momentům filmu. Lulu si sice uvědomuje konzumní podvod, který jej motivoval k přepětí všech sil, ale bez práce žít nedovede, ať je jakkoliv odcizená. Nejen že by přišel o rodinu a o komfort, ale i o vlastní identitu. Existují pro něj jenom dvě možnosti: továrna a nebo blázinec. Nakonec tedy vděčně přijme nabídku vrátit se zpět do práce, kterou pro něj jako “velké vítězství” vymohou odbory. Na závěr Lulu svým odbojným kolegům, kteří jsou spolu s ním přeřazeni na horší úsek, vykládá svůj sen o zdi, kterou nakonec zboří. Ale jeho sen je zastřen mlhou zásvětí a má rytmus výrobní linky.

Elio Petri (1929 – 1982) byl v mládí členem italské komunistické strany. Ze strany vystoupil v roce 1956 po krvavém potlačení povstání v Maďarsku. Po dvou kratších filmech debutoval v roce 1961 celovečerním snímkem Vrah. Ze známějších filmů uveďme ještě Vyšetřování občana mimo podezření (1970), Todo modo (1976) a Dobré zprávy (1979). Jeho tvorba je řazena do neorealistické tradice italské kinematografie.

Petri s oblibou pracuje se symboly, do jejichž formy odívá neúprosnou logiku kapitálu. Např. kožich se jako symbol bezúčelného maloměšťáckého přepychu vyskytuje i v dalším filmu z volné trilogie “sociální schizofrenie”, Vlastnictví není již krádež. Jinak ale tyto filmy nemají příliš mnoho společného, přestože jejich vznik dělí pouhé 2 roky. Dělnická třída jde do ráje představuje brilantní analýzu bezvýchodnosti poválečného kapitalismu: věku rozporů, které nemohou nalézt řešení. Rozpor mezi panoptikální nesvobodou za branami továrny a zotročující svobodou konzumu, rozpor mezi bezzubostí reformistických odborů a planou radikalitou revolučních studentů, rozpor mezi machistickou sexualitou obcování se strojem a impontencí v reálné posteli, rozpor mezi bytím a vědomím… vše má své místo. Oproti tomu ve Vlastnictví není již krádež se Petri ani nepokouší udržet celistvost, vyprávění je záměrně roztříštěno a postmodernizováno. V tomto podobenství o malých a velkých zlodějích se mísí motivy Mandevillovy Bajky o včelách, parodie na přepjatou “anarchistickou morálku”, zvěcnění ženy v manželství alias legalizované prostituci a další ingredience levicově kritického filmového žánru, výsledný konglomerát ale nestojí za čas strávený jeho konzumací.