Článek

Tibor Vaško  Privatizace přirozených monopolů neplní očekávání

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Tibor Vaško (1930), český futurolog a počítačový odborník. —- V letech 1951 - 1956 vystudoval ČVUT, diplomován jako Elektrotechnický inženýr se specializací na rádiovou lokaci; na Ústavu Radiotechniky a elektrotechniky ČSAV pak v roce 1964 získal titul Kandidáta technických věd. Roku 1978 byl jmenován profesorem pro obor číslicové počítače. Bezprostředně po studiích nastoupil do Ústavu jaderného výzkumu ČSAV, odkud později přešel do Státní komise pro řízení a koordinaci vědy a techniky. V letech 1969-1980 byl vedoucím úseku automatizace a počítačů na Federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. Zároveň přednášel na Katedře počítačů Elektrotechnické fakulty ČVUT. Poté byl půl druhé dekády zaměstnancem International Institute for Applied System Analysis (IIASA) v Laxenburgu (Rakousko), kde se účastnil výzkumu řízení inovací, technického prognózovní, strategií rozvoje podniků, problémů dlouhodobého rozvoje, apod. Od roku 1995 je v důchodu. —- Tibor Vaško je pravidelným přispěvatelem Britských listů.
Díla: Problémy ekonomického řízení (1992).

Anotace

Článek se zabývá kritikou ničivých dopadů privatizace, které představuje např. americká automatizace trhu s elektřinou, s železnicemi nebo bankovní sféra.

Privatizace přirozených monopolů neplní očekávání. Stále ještě doznívá vichr liberální tržní euforie a v důsledku toho se ve světě, ale i u nás pořád hledá, co všechno by se ještě mohlo zprivatizovat. Na Západě ovšem bylo soukromé všechno - kromě přirozených monopolů v průmyslu a ve službách. Historie privatizace těchto monopolů je velmi pestrá a zasloužila by si větší pozornost, než jí lze věnovat zde. Jednak se lišila podle zemí. Tak např. USA volily soukromé společnosti s důslednou regulací a dohledem vlády. V Evropě většinou tyto monopoly patřily státu. V Anglii se v minulém století několikrát vystřídali vlastníci, podle toho jak se střídaly vlády a jejich ekonomická politika. V řadě zemí dokonce těžký a chemický průmysl patřil státu (např. v Itálii) prostě proto, že trh kapitálu nebyl tak silný, aby mohl zabezpečit rozvoj investičně velmi nákladného, ale pro zemi důležitého oboru.

Přirozené monopoly existují v oborech, kde jsou možné značné úspory z rozsahu a kde se teoreticky docílí nejvyšší efektivnosti, když celý obor pokryje jediný podnik. Tam však nemůže existovat konkurence a mechanismus trhu, který by zajistil uživatelům nejnižší cenu poskytovaného zboží či služeb. Proto tato otázka neustále fascinuje tržně-liberální ekonomy, kteří hledají cesty, jak v daných oborech uplatnit blahodárné účinky trhu a tak poskytnout výrobky a služby za nižší cenu. Jde zejména o energetiku, telekomunikace, železnice apod.

V posledním desetiletí minulého století proběhlo mnoho pokusů podrobit tyto přirozené monopoly kontrole trhu (někde to iniciovala nová technika, např. v energetice a telekomunikacích), ale výsledky jsou asi stejně pochybné, jako plošné privatizace u nás. Přitom je nutno mít na paměti, že privatizace dříve regulovaných velkých monopolů je nesrovnatelně těžší než privatizace např. provozoven maloobchodu. Protože i u nás se privatizují obory s přirozenými monopoly, bude poučné popsat některé zkušenosti vybraných zemí.

Energetika

S nápadem zavést tržní mechanismus v energetice přišel už v roce 1978 F.C. Schweppe z Massachussettského technologického institutu, když řekl, že hierarchické řízení a použití minipočítačů umožní v budoucnu kupovat a prodávat elektřinu za okamžitou cenu stanovenou hrou nabídky a poptávky. To by umožnilo konkurenci a tím i zvýšení účinnosti energetického systému a snížení ceny elektřiny pro konečného uživatele.

Vyznavači automatizmu trhu ihned dodali, že jeho správné cenové signály způsobí, že se nové elektrárny budou stavět tehdy a tam, kde budou zapotřebí. Cena elektrické energie však musí poskytnout takové tržby, které pokryjí výdaje výrobců energie, přenosu, zabezpečí návratnost investic a tím vytvoří podmínky pro reprodukci zařízení. Přitom nutno pokrýt i takové výdaje, které spotřebitel obvykle nezná (okamžitá rezerva, reaktivní výkon apod.). Určit správně ekonomickou cenu je složité, proto se jedna z dříve užívaných metod tvorby ceny energie se zakládala na “historické návratnosti”.

Tlak na zavedení tržních principů vyvolala nová technika. Dříve nikdo nezpochybňoval přirozený monopol energetiky daný především úsporami z rozsahu: čím byl turboalternátor větší, tím dával levnější energii. Poté, co úřady v USA dovolily využívat pro výrobu elektřiny velmi levný zemní plyn, elektrárny využívající plynové turbiny s kombinovaným cyklem byly schopny dodávat energii levněji, než mnohé zavedené firmy a dožadovaly se přístupu k energetickému systému, který byl regulován. Pro ilustraci: v devadesátých létech stála v USA jedna kWh z jaderných elektráren (včetně odpisů) 7 centů a z plynových (s kombinovaným cyklem) 3 centy. Tyto a další důvody přivedly vládu USA v letech 1992 až 1996 k vypracování federální energetické politiky, která přetvořila energetický systém na síť, ve které je možno prodávat a kupovat elektřinu volně.

Američané měli štěstí, že existovala NERC (North American Electric Reliability Council, Princeton, N.J.), komise pro spolehlivost energetiky vzniklá v důsledku velkého výpadku energie v r. 1965. Spolehlivost energetické sítě je velmi důležitá a tržní signály ji nedovedou dobře zajistit. Když se v důsledku výpadku elektřiny musí např. zastavit chemické výrobní procesy, může trvat mnoho dní, než se znovu spustí. Vzniklé ztráty jsou mnohem vyšší než cena elektrické nergie, jejíž nedodání způsobilo výpadek. Dokud výrobce ovládal i přenosový systém, zajistil dodávku energie do distribuční sítě sám. Když však se na síť připojují další výrobci energie, nutno přenos koordinovat, aby nedošlo k přetížení sítě. Proto vznikla funkce ISO (Independent System Operator), nezávislý operátor systému.

V září 1996 podepsal guvernér Kalifornie Pete Wilson zákon o deregulaci maloobchodního energetického trhu státu. V lednu 1998 se začali někteří výrobci zbavovat elektráren; tarify spotřebitelů byly chráněny do března 2002. V červenci 1999 jeden ze tří největších výrobců energie v Kalifornii San Diego Gas and Electric jako první ohlásil zvýšení tarifů a do května 2000 se účty jeho zákazníků zdvojnásobily. Dne 15. června 2000 zažilo San Francisco první výpadek energie. V tomto létě stát Kalifornie zažil 31 nouzových stavů blízkých kolapsu. Nový guvernér Gray Davis požadoval vyšetření, zda výrobci nemanipulují energetickým velkoobchodem a jeho podezření potvrdila studie profesorů Paula Jaskowa a Edwarda Kahna (také z massachussettského MIT). V prosinci 2000 energetici žádají, aby se šetřilo na vánočním osvětlení. Clintonova administrativa využívá své nouzové pravomoci, aby přinutila výrobce energie na západě USA obnovit dodávky energie do Kalifornie. Opět se zvyšují tarify pro spotřebitele, guvernér volá po státní agentuře pro nákup a výstavbu elektráren. Od ledna 2001 stát začal kupovat elektřinu v zastoupení finančně stísněných elektráren. Přes pokles spotřeby náklady na energii ve státě stouply ze 7 mld. dolarů v r. 1999 na 28 mld. v r. 2000 a očekávalo se 50 mld. v r. 2001.

Podobá se to “úspěchu” Brazílie, která také deregulovala a privatizovala energetiku s výsledkem, že cena elektřiny stoupla o 400 % a bylo propuštěno 40 % zaměstnanců energetiky. Ve Velké Británii vícenáklady vyvolané udržováním velkoobchodního trhu s energií se odhadují za pět let na 726 mil. liber (IEEE Spectrum, červen 2001). Tam to přivedla snaha uspěchaně deregulovat energetiku a tím zavést tržní systém.

Co se vlastně stalo? Hlavním důvodem byla patrně byla snaha uvolnit velkoobchod volné soutěži, ale současně chránit drobné spotřebitele. Tím se stalo, že některé náklady nemohli výrobci energie přenést na spotřebitele a začali se zadlužovat a chovat nekooperativně, ba až blufovat. Tak např. když zjistili, že nedostatečná nabídka by zvýšila okamžitou cenu energie, klidně odepnuli elektrárnu a prohlásili, že potřebuje údržbu i když ji nepotřebovala. Nejvíce se rozmohlo “praní špinavých megawatthodin”.Výrobci tajně vyváželi svoji elektrickou energii a pak ji prodávali jako dovezenou za vyšší cenu. Protože elektrickou energii není možné snadno skladovat jako jiné zboží, dokázat, že se tyto nepravosti skutečně staly, je téměř nemožné. Vysoké ceny energie změnily zcela ekonomické prostředí Kalifornie. Například výrobce hliníku v severní Kalifornii zjistil, že může zvýšit svůj zisk, když vůbec přestane vyrábět hliník a bude jen prodávat předem nasmlouvané dodávky energie.

Zkušenosti Kalifornie s privatizací energetiky měly světovou odezvu i před tím, než se provalila role takových firem jako ENRON. Tak např. senát v Mexiku v dubnu 2002 hlasoval proti privatizaci energetiky. Ve Švýcarsku se stala liberalizace energetiky předmětem referenda dne 22. září 2002 a byla obyvatelstvem odmítnuta. Švýcary nepotěšila ani skutečnost, že v Německu od liberalizace v r. 1999 stoupla cena energie o 60%. Deregulace se stala velmi nepopulárním opatřením a 16. ledna 2003 California Public Utility Commission zrušila své usnesení z dubna 1994, které dovolovalo domácnostem a firmám volit si dodavatele elektřiny. Agentura Reuters to hodnotí jako konec deregulace energie.

Železnice

Ani v tomto oboru není situace růžová. Nejznámější jsou případy společností Amtrak v USA a Railtrack ve Velké Británii. Amtrak, který působil ve 46 státech USA, se začal privatizovat rozhodnutím amerického Kongresu roku 1997. Společnost měla být rozdrobena a pak privatizována. Její reforma se však nepovedla a letos na jaře byl Amtrak nesolventní. Subkomise Kongresu kritizovala reformu jako chybnou, protože údajně zbavila Amtrak a veřejnost dlouhodobých investic na úkor krátkodobých her s dluhopisy. Subkomise dále prohlásila, že Amtrak dostal konfliktní zadání – docilovat zisk a současně zastávat veřejné funkce. Senátor Holling, předseda výboru pro obchod, vědu a dopravu řekl, že vláda musí zakročit a obnovit v USA železniční dopravu na světové úrovni.

Anglie nedopadla lépe. Privatizovala železnici v r. 1996 a také ji rozštěpila jako v USA. Infrastruktura byla převedena na akciovou společnost Railtrack, která podléhala hlavně akcionářům. Management Railtracku snížil počet pracovníků a vyhnul se nákladným investicím, čím dále poškodil už dezolátní železniční systém. Výsledkem bylo několik železničních neštěstí. Nakonec v říjnu 2001 Railtrack zbankrotoval. Aby premiér Blair zachránil situaci, vyplatil v březnu 2002 akcionářům Railtracku 500 milionů eur jako kompenzaci za jejich bezcenné akcie. Práce převezme nově vytvořená “Network Rail” prakticky provozovaná vládou, která musí převzít závazky Railtracku ve výši až 16 miliard eur.

Banky

V posledních deseti létech nastal zajímavý pohyb v bankovnictví. Z tohoto velmi rozsáhlého oboru uvedu jen jediný detail. Moudrý prezident Roosevelt věděl, že Wall Street a londýnská City jsou zkorumpované a spekulacemi mohou podvázat zdravý vývoj hospodářství. Ve svém projevu 4. března 1933 řekl, (v parafrázi na činy Ježíše Krista): “Kupci utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro dávné pravdy. Rozsah této obnovy závisí na tom, do jaké míry budeme aplikovat společenské hodnoty šlechetnější než jen pouhý peněžní zisk”.

Pověřil proto ihned své spolupracovníky vypracováním bankovního zákona, který vešel ve známost jako Glass-Steagall Act. Roosevelt ho podepsal v červnu 1933. Tento zákon zakazoval, aby tatáž banka působila současně jako obchodní, investiční a pojišťovací instituce. Tento zákon pomohl Rooseveltovi uskutečnit jeho program obnovy Ameriky, známý jako New Deal. Od samého začátku pracoval Wall Street na tom, aby tento zákon odstranil. Povedlo se mu to po 65 letech - v devadesátých létech minulého století. Výsledkem zrušení této regulace bylo, že v USA vznikly fúzemi mohutné finanční kolosy. Zatímco počátkem devadesátých let bylo prvních deset bank světa bylo japonských, pak koncem tohoto desetiletí to už byly už americké banky. Deregulace však otevřela stavidla podvodům toho typu, jaký dobře známe i u nás, a začaly se množit případy Enronů, Worldcomů apod. Trh opět ukázal co dovede, když je ponechán sám sobě.

Závěr

Těchto pár náhodně vybraných, ale aktuálních příkladů potvrzuje, co řekl letos v lednu v Tel Avivu hlavní ekonom Světové banky Dr. Nicolaus Stern: podstatné je, aby se trh a stát navzájem doplňovaly. Otázkou není, jak mnoho trhu a státu, nebo jak vyvážit jedno druhým, ale jak je kombinovat. Pokud se podle Sternových slov ve Světové bance vůbec něco naučili z přechodu východní Evropy a bývalého SSSR k tržní ekonomice, pak je to skutečnost, že trh potřebuje schopnou vládu.

U nás se také směle privatizují přirozené monopoly. Pokud ale nevezmeme v úvahu výše uvedené skutečnosti a budeme postupovat minulými a nyní již překonanými technikami, dopadneme jako Francie v minulém století, která byla dle De Gaulla vždy dobře vyzbrojena pro předešlou válku.

Vyšlo v bulletinu 3D č. 48, 15.12.2003