Úvod

Předchozí kapitola byla uzavřena diskusí o složitých způsobech, jakými třídní boj zprostředkovává vztah mezi třídní strukturou a utvářením tříd. Tato diskuse byla v jednom klíčovém ohledu neúplná. I když model determinace vyjevuje dialektickou logiku analýzy třídních vztahů, zůstává v jistém základním smyslu neurčitý. Nejsou v něm žádné “pohybové zákony”, žádné vývojové nebo dynamické tendence k systematické strukturální změně. Říká, že třídní boj proměňuje třídní strukturu, ale tato transformace zcela postrádá směr. Celé schéma tedy zatím zůstává viset v abstraktním vzduchoprázdnu: je to logika historického materialismu, které chybí historie.

Naším nejbližším problémem je tedy zjistit, čím to je, že strukturální proměny zprostředkované třídním bojem nejsou náhodné - proč jdou daným směrem vývoje. Řešení tohoto problému spočívá v dešifrování logiky procesu kapitalistické akumulace, konkrétně v odhalení povahy rozporů uvnitř tohoto procesu a krizí, které tyto rozpory vyvolávají. Tím není řečeno, že dynamika akumulace mechanicky determinuje jedinou vývojovou dráhu., ale že proces akumulace vytváří rozpory, jejichž dočasná řešení nutí vývoj kapitalistického systému, aby šel konkrétními směry. Konkrétněji lze argumentaci, kterou rozvineme v této kapitole, shrnout následovně:

1. V různých fázích kapitalistického vývoje čelí proces akumulace různým dominantním omezením nebo překážkám. Tyto překážky nejsou exogenními faktory zasahujícími do procesu akumulace, ale jsou vytvářeny samým akumulačním procesem.

2. Aby mohla kapitalistická výroba pokračovat, je nutno překonat tato omezení. V jistém zásadním smyslu nemají kapitalisté možnost pasivně přijmout překážky akumulace. Jako jednotlivci se musí kapitalisté snažit o jejich překonání, aby přežili ve světě konkurence. Jako třída musí kapitalisté usilovat o odstranění těchto překážek, aby udrželi v mezích třídní boj.

3. Systémová řešení dominantních překážek v dané fázi kapitalistického vývoje vyvolávají nová omezení, která dopadají na proces akumulace v následující fázi. Právě v tomto smyslu lze překážky akumulace považovat za vnitřní rozpory akumulace a ne pouhé překážky akumulace. Jsou to rozpory, protože “řešení” konkrétní překážky se sama stávají překážkami akumulace.

4. Současnou celosvětovou kapitalistickou hospodářskou krizi lze (předběžně) chápat jako součást přechodu od jedné konfigurace překážek akumulace, charakterizované keynesiánskými řešeními, k novému souboru vznikajících překážek, které byly zčásti vyvolány právě těmito keynesiánskými strategiemi používanými v dřívějších krizích, na něž už nelze keynesiánská řešení aplikovat.

Kapitola je rozdělena na tři oddíly. V části I stručně pojednáme o významu akumulace a důvodech, proč je akumulace tak neodmyslitelnou součástí kapitalistické společnosti. Mnoho prostoru bude věnováno dosti pečlivému výkladu základních pojmů marxistické politické ekonomie. Takový výklad je nutný jednak proto, aby se pojmový aparát naší argumentace zpřístupnil čtenářům málo obeznámeným s marxistickými kategoriemi, jednak proto, že mnoho sporů o teorii akumulace má svůj základ v rozdílném pojmovém uchopení těchto základních kategorií. Doufám, že když uvedu zcela jasně své konkrétní formulace těchto pojmů, usnadním tím kritiku případných slabých míst v podstatnějších částech této kapitoly. V části II bude tento pojmový aparát použit ke zkoumání hlubší logiky několika potenciálních omezení akumulačního procesu. Konečně v části III budou tato potenciální omezení akumulace systematicky vztažena k obecným fázím kapitalistického vývoje. Kapitolu uzavřeme spekulativnější diskusí o pravděpodobném vývoji v nejbližší budoucnosti.

I. Význam akumulace

V každé marxistické učebnici politické ekonomie se hned ze začátku zdůrazňuje, že “kapitál” není věc, ale společenský vztah, a to antagonistický společenský vztah. Často se ale po takovém prohlášení pojímá akumulace kapitálu jako akumulace věcí - strojního zařízení, budov, surovin a tak dále, které jsou obvykle vedeny pod záhlavím “konstantní kapitál”. To je z marxistického hlediska zásadně nesprávné: akumulaci kapitálu je nutno chápat jako reprodukci kapitalistických společenských vztahů ve stále širším měřítku cestou proměny nadhodnoty v nový konstantní a variabilní kapitál. Dříve, než vysvětlíme toto tvrzení, bude vhodné velmi stručně definovat dva jeho základní prvky: kapitalistické společenské vztahy a nadhodnotu.

1. Kapitalistické společenské vztahy./1/ Všechny třídní společnosti, ať jsou kapitalistické nebo ne, lze chápat jako složené ze dvou širokých kategorií lidí: přímých výrobců, mužů a žen produkujících statky a služby umožňující společnosti, aby nadále existovala, a ne-výrobců - těch, kdo žijí z výroby jiných. Tomuto třídnímu rozlišení odpovídá analytické rozlišení mezi dvěmi kategoriemi práce přímých výrobců: “nutnou prací” a “nadprací”. Nutná práce představuje vynaložení lidské činnosti na produkci životních prostředků přímých výrobců. Nadpráce představuje lidskou činnost produkující přebytek, který přesahuje požadavky prosté reprodukce samých výrobců a který si přivlastňují ne-vyrábějící třídy.

Tyto kategorie přímých výrobců a ne-výrobců, nutné práce a nadpráce, jsou relevantní pro všechny třídní společnosti. To, čím se jeden typ třídní společnosti zásadně liší od druhého, jsou typy společenských vztahů mezi přímými výrobci a ne-výrobci a sociální mechanismy, kterými se odčerpává nadpráce od přímých výrobců. Společenské vztahy v kapitalistické společnosti jsou charakterizovány na jedné straně nemajetnými pracujícími, kteří nevlastní výrobní prostředky ani produkty výroby a jsou tedy nuceni prodávat svou pracovní sílu - svou schopnost vyrábět statky a poskytovat služby -, aby přežili, a na druhé straně kapitalisty, kteří vlastní výrobní prostředky a nakupují pracovní sílu na trhu práce za tím účelem, aby uvedli tyto výrobní prostředky do pohybu. Základním sociálním mechanismem, kterým se odčerpává nadpráce od přímých výrobců, je vytváření nadhodnoty v procesu výroby.

2. Nadhodnota. Značná část marxistické analýzy kapitalismu se odvíjí od pojmu nadhodnoty a je proto důležité vyjasnit tento pojem co nejlépe. Abychom to mohli udělat, je nutné nejdřív stručně definovat řadu dalších pojmů.

a. zboží: Zboží je něco, co se vyrábí pro směnu a nikoli prostě pro přímé použití. Zatímco ve všech společnostech musí být vyráběné předměty v nějakém smyslu užitečné (neboli mít “užitnou hodnotu”), v kapitalistické společnosti je celková výroba organizována primárně kolem směny.

b. pracovní síla: Pracovní síla je zvláštní druh zboží - je to lidská produktivní schopnost prodávaná na trhu práce, aby byla užita při výrobě jiného zboží.

c. hodnota: Jestliže chceme analyzovat mechanismy, kterými se společenský produkt rozděluje mezi různé třídy společnosti, potřebujeme nutně jednotky pro měření různých množství výrobků. Evidentním kandidátem na takovou metriku je samozřejmě prostá cena zboží. V praxi používá toto řešení problému většina ekonomů. Použití ceny jako míry pro srovnávání množství různých výrobků však vyvolává otázku: co vlastně měří peníze spojované se zbožím? Jaký je teoretický obsah kvantitativní stránky společenského produktu, kterou vyjadřují ceny? Pokud se nemá odpověď zcela pohybovat v bludném kruhu, je zapotřebí nějaká teorie hodnoty, tj. teorie říkající, co představuje kvantitativní stránku zboží./2/

V principu lze měřit celkové množství společenského produktu nejrůznějšími způsoby. Je možné celkový společenský produkt vážit a říkat, že tolik a tolik tun připadlo pracující třídě, tolik a tolik tun třídě kapitalistů. Jako míru celkového objemu “činnosti strojů” by bylo možné vypočítat celkové množství energie ze všech možných zdrojů, které bylo použito na vytvoření společenského produktu. Nebo je možné měřit celkové množství hodin lidské práce, které přímo nebo nepřímo vstupuje do tvorby společenského produktu. Všechny tyto míry představují nějaký druh kvantitativní “hodnoty” společenského produktu. Je zřejmé, že pro rozdílné účely mohou být některé míry hodnoty vhodnější, jiné méně.

Premisou pracovní teorie hodnoty je, že pokud chceme porozumět vztahu mezi třídními silami a společenskou výrobou, pak je nejužitečnější míra hodnoty založená na počtu hodin lidské práce zpředmětněných ve zboží. Ve prospěch tohoto tvrzení hovoří dva základní důvody. Zaprvé, pokud se zajímáme o společenské vztahy, o pochopení jejich dynamiky, pak je atraktivní taková míra, která přímo odráží společenskou činnost - pracovní dobu strávenou ve výrobě. Zadruhé lze prokázat, že existuje systémový vztah mezi pracovní dobou ztělesněnou ve zboží a poměry, v nichž se zboží vzájemně směňují./3/ To neznamená, že neexistují jiné teorie hodnoty schopné předpovídat směnné poměry. Tak například Pierro Sraffa ukázal, že relativní ceny lze předpovídat pomocí teorie hodnoty založené nikoli na zpředmětněné pracovní době, ale na “standardním zboží”./4/ Věc je v tom, že pouze pracovní teorie hodnoty poskytuje spojení mezi kvantitativními poměry, v nichž se směňují zboží, a kvalitativními společenskými vztahy ležícími v základech výrobního procesu.

Vzhledem ke vztahu mezi ztělesněnou pracovní dobou a směnnými poměry zboží se pracovní doba všeobecně označuje jako směnná hodnota zboží (odlišující se od užitné hodnoty zboží). Přesněji je směnná hodnota zboží definována jako průměrný počet hodin práce o průměrné dovednosti a intenzitě, použitých přímo nebo nepřímo ve výrobě daného zboží, nebo stručněji společensky nutná pracovní doba použitá při výrobě zboží./5/

Přesný logický status této definice je poněkud nejasný. Pro mnoho marxistů je ztotožnění směnné hodnoty se společensky nutnou pracovní dobou teoretickou premisou, pro jiné je to tvrzení vyvozené z předchozích předpokladů. Dobrým příkladem stanoviska, že ztělesněná pracovní doba není pouze definicí směnné hodnoty, je argumentace Martina Nicolause: “Marx nadhazuje ústřední problém teorie kapitalismu a přistupuje k jeho řešení. Jak to, ptá se, že na konci výrobního procesu má kapitalista zboží, jehož hodnota je vyšší než hodnota prvků, které do něj vstoupily? Zaplatí cenu strojů, surovin a práce, a přitom výrobek má cenu vyšší než všechny tři dohromady. Jinými slovy, co je zdrojem nadhodnoty (Mehrwert), kterou si přivlastňuje kapitalista? Problém je neřešitelný, píše Marx, pokud se “práce” považuje za zboží jako každé jiné (jak tomu bylo konkrétně v Manifestu). Pokud by práce byla takovým zbožím, pak by kapitalistická výroba vypadala takto: cena strojů + cena surovin + cena práce = cena výrobku. Kde je pak kapitalistův zisk? Jestliže se této otázce vyhneme a řekneme, že si kapitalista prostě přičte k ceně výrobku procento zisku stanovené o vlastní vůli tak vysoko, jak to unese trh, pak se věci jeví tak, že zdrojem kapitalistova zisku je ten, kdo kupuje zboží. Ovšem co tímto způsobem získá kapitalista, kupec ztrácí, a je nemožné ukázat, jak z takových transakcí vzniká agregátní přebytek. Marx odmítl tuto merkantilistickou teorii, podle níž může jeden národ zbohatnout pouze tím, že v obchodě okrádá jiný národ. Tato teorie je překonána, a problém nadhodnoty je vyřešen, když pochopíme, že dělník prodává kapitalistovi nikoli “práci”, ale pracovní sílu (Arbeitskraft). I když její cena kolísá podle nabídky a poptávky, toto zvláštní zboží má tu výjimečnou vlastnost, že je schopno vyprodukovat větší hodnotu, než kolik je třeba na jeho vlastní reprodukci.”/6/

Potíž s tímto pojetím hodnoty je, že si lze velmi snadno představit i jiná zboží produkující “hodnotu” větší než náklady na jejich reprodukci. Jak podotýká Braverman: “Takovou schopnost bude mít i vůl, který semele víc kukuřice, než kolik jí sežere, když ho někdo přiměje plnit tento úkol výcvikem a donucením.”/7/ Důvod, proč je taková “volská” teorie hodnoty nebo strojní teorie hodnoty méně vhodná, než pracovní teorie hodnoty, spočívá v tom, že nám jde o objevení vztahu lidské společenské činnosti k rozdělování a přivlastňování společenského produktu, nikoli vztahu činnosti vola nebo stroje k rozdělování.

Jak nám tedy pracovní teorie hodnoty pomůže pochopit mechanismy, kterými kapitalistická třída vyvlastňuje společenský produkt od dělnické třídy? V prvním přiblížení se lze na rozdělování společenského produktu mezi dělnickou třídu a kapitalistickou třídu dívat jako na výsledek dvou společenských procesů: směnného vztahu mezi _pracovní silou_kapitálem a výrobního vztahu mezi prací a kapitálem./8/ Ve směnném vztahu prodává dělník kapitalistovi zvláštní druh zboží: pracovní sílu, tj. schopnost pracovat. Jako u všech zboží je hodnota tohoto zboží definována společensky nutnou pracovní dobou vstupující do jeho produkce a reprodukce. Výška těchto reprodukčních nákladů je pak určována různými technickými ohledy (náklady na výcvik, dopravu atd.) stejně jako mzdovými třídními boji (to, co Marx nazýval “historickými a morálními prvky” v hodnotě pracovní síly). V současném kontextu je podstatné to, že když dělník nebo dělnice prodává svou pracovní sílu kapitalistovi, dochází k rovné směně, ať jsou tyto reprodukční nákladu určeny jakkoli: dělník prodává kapitalistovi své zboží, pracovní sílu, a dostává za to mzdu víceméně rovnou její hodnotě. Toto je ona sféra “svobody, rovnosti, vlastnictví a Benthama”, přičemž třídní vztahy ležící v základě rozdělování zůstávají neprůhledné. a

Právě v rovině výrobních vztahů se vyjevuje třídní charakter rozdělování společenského produktu. Schopnost pracovat - pracovní síla - se ve výrobě proměňuje na skutečnou práci, skutečnou novou hodnotu zpředmětněnou ve zboží. Z hlediska dělníků to znamená, že část každého dne dělník pracuje, aby si zajistil životní prostředky pro sebe a svou rodinu, a část dne vytváří novou hodnotu pro kapitalistu. Tato nová hodnota se nazývá “nadhodnota”. Vzato z hlediska kapitalistické třídy jako celku, má-li dojít k akumulaci, je nutné, aby velikost hodnoty vytvořené dělníky byla větší než hodnota pracovní síly, tj. větší než náklady na reprodukci dělnické třídy./9/ Pro kapitalistickou třídu má proto klíčový význam míra, v jaké se pracovní síla proměňuje při pracovním procesu ve skutečnou práci. K tomuto cíli směřovalo veškeré úsilí “vědeckého managementu” na přelomu devatenáctého a dvacátého století./10/ I když, jak jsme ukázali v první kapitole, za posledních padesát let mohly nastoupit v některých odvětvích namísto hrubého taylorismu důmyslnější způsoby odčerpávání nadpráce, základní problém stojící před kapitalistickou třídou zůstává nezměněn: jak vytvořit co největší přebytek nad společensky nutnými reprodukčními náklady pracovní síly.

Jak bylo řečeno v úvodu této diskuse o akumulaci, charakteristickým znakem všech třídních společností je přivlastňování nadpráce přímých producentů dominantními třídami. V kapitalistických společnostech je ústřední mechanismus přivlastňování zakotven v konkrétní struktuře směnných vztahů a produkčních vztahů, o nichž jsme hovořili výše: pracovní síla je svobodně prodávána na trhu jako zboží, ale v procesu produkce je nucena vyprodukovat větší hodnotu, než jsou její vlastní reprodukční náklady.

Dospěli jsme do bodu, kdy už můžeme vysvětlit naši definici akumulace kapitálu jako reprodukce kapitalistických společenských vztahů v neustále širším rozsahu prostřednictvím přeměny nadhodnoty v nový konstantní a variabilní kapitál. Abychom porozuměli významu slov “reprodukce v neustále širším rozsahu”, je třeba nejdřív pochopit, co znamená reprodukce ve statickém rozsahu (neboli prostá reprodukce). Tradiční marxistická představa o prosté reprodukci je následující. Představme si ekonomiku se dvěma sektory, z nichž jeden vyrábí výrobní prostředky a druhý spotřební statky. V každém z těchto sektorů lze celkovou hodnotu vyrobeného zboží vyjádřit tradičním marxistickým vzorcem

c + v + s = P, kde:

P = celková vyrobená hodnota (hrubý produkt)

c = hodnota konstantního kapitálu (stroje, budovy, suroviny) spotřebovaného při výrobě

v = hodnota pracovní síly spotřebované při výrobě, neboli variabilní kapitál (název variabilní kapitál dostal proto, že ve výrobním procesu produkuje variabilní množství nové hodnoty - nadhodnotu)

s = hodnota nadvýrobku vyrobeného dělníky

v + s = celkové množství živé pracovní doby spotřebované ve výrobě (neboli hodnota čistého produktu, tj. hrubého produktu zmenšeného o odpisy, suroviny atd.).

Jednoduchý model o dvou sektorech by pak byl vyjádřen následujícím způsobem:

sektor 1 (výrobní prostředky)

_c_1 + _v_1 + _s_1 = _P_1

sektor 2 (spotřební statky)

_c_2 + _v_2 + _s_2 = _P_2

Každý z výrazů v těchto rovnicích lze současně chápat jako nabídku jistého zboží a poptávku po jistém zboží vyjádřenou pomocí hodnoty: _P_1 představuje hodnotu celkové nabídky výrobních prostředků, _P_2 hodnotu celkové nabídky spotřebních statků, _v_1_c_1 představuje tu část nabídky výrobních statků, která musí být použita k nahrazení výrobních prostředků spotřebovaných při výrobě výrobních prostředků atd. Rovnovážnou podmínkou prosté reprodukce je, aby velikost všech výrazů v těchto rovnicích zůstávala rok po roce stálá. To znamená, že celkové množství konstantního kapitálu spotřebovaného při výrobě v obou sektorech musí být rovno celkové nabídce konstantního kapitálu vytvořeného v sektoru 1, a celková spotřeba kapitalistů a dělníků musí být rovna celkové výrobě sektoru spotřebních statků. Aby to platilo, musí být celá nadhodnota (_s_1 a _s_2) spotřebována kapitalistickou třídou. představuje tu část celkové nabídky výrobních prostředků, která musí být směněna za spotřební statky, aby se reprodukovala pracovní síla spotřebovaná při výrobě výrobních prostředků,

K rozšířené reprodukci dochází v situaci, kdy se přinejmenším část nadhodnoty používá ke zvětšení objemu konstantního a variabilního kapitálu ve výrobě. Část nabídky výrobních prostředků představovaných veličinou _s_1 se využívá ke zvětšení objemů konstantního kapitálu _c_1 a _c_2, část nabídky spotřebního zboží představovaného veličinou s2 se využívá ke zvětšení objemu variabilního kapitálu _v_1 a _v_2. Rozšířená reprodukce tedy spočívá v akumulaci jak konstantního, tak variabilního kapitálu a míra akumulace může být vyjádřena jako (?c + ?v)/(c + v). Protože jak ?c, tak ?v pochází z nadhodnoty, výraz s/(_c_v) se často používá k označení maximální možné míry akumulace v daném období./11/ Právě proto, že akumulace vede jednak k expanzi výrobních prostředků ovládaných kapitalisty, jednak k růstu početnosti dělnické třídy, znamená “reprodukci kapitalistických společenských vztahů v neustále širším rozsahu”. +

Ještě jedna otázka vyžaduje aspoň stručné objasnění předtím, než začneme analyzovat rozpory a překážky v akumulačním procesu. Proč má akumulace takový význam pro přežití kapitalismu? Je stagnující kapitalismus bez růstu a akumulace životaschopný? Příklad britské ekonomiky v posledních letech je nesporným dokladem toho, že může existovat kapitalistický systém s dlouhodobě nízkou akumulací. Marxisté mají obecně sklon vylučovat možnost návratu k ekonomice prosté reprodukce za pokročilého kapitalismu. Tak například Paul Mattick píše: “Neakumulující kapitalismus je jen dočasnou možností. Je to kapitalismus v krizi, protože kapitalistická výroba je představitelná pouze za podmínky akumulace.”/12/ Jak se ukáže v další části tohoto textu, nedomnívám se, že neakumulující kapitalismus je nemožný, nebo že nutně vede k ekonomickému a společenskému zhroucení. Domnívám se ovšem, že neakumulující kapitalismus je nejistý a že je v něm třeba vytvářet nebo posilovat řadu represivních společenských mechanismů, aby se taková situace dala zvládnout. Jeho riskantní povahu lze chápat jak na úrovni “kapitálu obecně”, taky na úrovni “mnoha kapitálů”./13/ Na úrovni kapitálu obecně, tj. kapitalistického systému chápaného jako zásadní konfrontace mezi kapitálem a prací, sehrává akumulace životně důležitou roli tím, že udržuje v mezích třídní boj a usměrňuje ho. Akumulace slouží jako opora pro značnou část ideologické legitimizace nerovností v kapitalistické společnosti. Neustále se zvětšující koláč umožňuje pozvolné zvyšování životní úrovně dělnické třídy bez ohrožení výrobních vztahů. Současně pomáhá legitimizovat mnohem vyšší životní úroveň kapitalistické třídy. Dlouhé údobí bez akumulace (nemluvě o dekumulaci) by vážně oslabilo obojí legitimizaci a vedlo by ke značnému zesílení třídního konfliktu.

Na úrovni mnoha kapitálů by stav bez akumulace značně zesílil konkurenci na národní i mezinárodní úrovni. V období celkového hospodářského růstu dochází ke zvětšování individuálních kapitálů zčásti v důsledku toho, že se každý kapitalista snaží zvětšit svůj tržní podíl na úkor jiných kapitalistů, a zčásti v důsledku toho, že se zvětšuje trh jako celek. V období bez akumulace tento druhý faktor mizí a veškeré individuální expanze nabývají podoby her s nulovým součtem. Elegantně popisuje takovou situaci Marx: “Dokud jde všechno dobře, působí konkurence, jak se ukázalo při vyrovnávání všeobecné míry zisku, jako praktický projev bratrství třídy kapitalistů, kteří si společně rozdělují společnou kořist úměrně tomu, jaký podíl kdo vložil. Ale jakmile už nejde o rozdělení zisku, nýbrž o rozdělení ztráty, snaží se každý svůj podíl na ztrátě co nejvíc zmenšit a hodit na krk druhému … a tu se konkurence mění v boj znesvářených bratří. Pak se projevuje protikladnost mezi zájmy každého jednotlivého kapitalisty a mezi zájmy celé třídy kapitalistů, tak jako se dříve konkurencí prakticky projevovala totožnost těchto zájmů.”/14/

Takové zintenzivnění třídního konfliktu a kapitalistické konkurence ovšem nutně neznamená konec kapitalismu. Rozpory se mohou vyostřit, ale sociální systémy se tím mohou nějak protlouct, zvláště když se ve snaze o udržení těchto rozporů v určitých mezích zavedou nová institucionální řešení. Smyslem analýzy rozporů a překážek procesu akumulace není prokázat nevyhnutelnost zhroucení kapitalismu, ale pochopit různé typy adaptací a institucionálních přestaveb, které budou pravděpodobně zkoušeny ve snaze neutralizovat tyto rozpory. Takové pochopení má klíčový význam pro vytváření životaschopné socialistické politiky.

II. Překážky a rozpory akumulačního procesu

Mezi marxistickými ekonomy dodnes probíhá intenzivní diskuse o povaze zásadních rozporů v akumulačním procesu, které tlačí kapitalistický systém do hospodářské krize. Současné debaty o krizi se ve svém celku soustřeďují na některou ze čtyř rozhodujících překážek akumulace: 1) rostoucí organické složení kapitálu,/15/ 2) problém realizace nadhodnoty, zejména problémy nedostatečné spotřeby v kapitalistické společnosti,/16/ 3) nízkou nebo klesající míru vykořisťování jako důsledek zvyšování mezd/17/ a rozpornou roli státu v akumulaci./18/

V této části budeme zkoumat výchozí předpoklady a logiku každého z uvedených přístupů. V následující části pak budu dokazovat, že tyto čtyři interpretace krize nejsou v zásadě neslučitelné, jestliže se chápou v historické perspektivě jako pohledy na měnící se rozpory akumulace v různých obdobích kapitalistického vývoje.

Než začneme rozebírat tyto alternativní pohledy, je třeba uvést dvě stručné poznámky. Zaprvé, ve zkoumání se zaměříme na hospodářskou krizi, nikoli prostě na hospodářské cykly. I když mezi těmito dvěma druhy poruch ekonomických vztahů existuje zřejmý vztah, mají rozdílný teoretický status: krize má za důsledek, že k pokračování akumulace je nutná určitá restrukturalizace akumulačního procesu, zatímco při cyklu dochází k jistých poruchám akumulace, které lze překonat bez jakýchkoli zásadních strukturálních změn. Daná překážka akumulace, například rostoucí organické složení kapitálu, může působit buď jako krizový mechanismus nebo jako cyklický mechanismus podle toho, jaké jsou její vazby v celkovém procesu akumulace. Jedním z našich témat bude právě otázka, jak se jisté faktory historicky přesouvají z role základních strukturálních zábran do role cyklických mechanismů a naopak./19/

Zadruhé, zkoumání čtyř zmíněných překážet se bude do značné míry opírat o hodnotové kategorie probírané v předchozí části I. Je důležité zdůraznit, že taková hodnotová analýza nevyčerpává marxistické přístupy k ekonomické krizi. K úplnému porozumění krizi by patřila také analýza peněžní nestability, nerovnováh v úvěru a dalších problémů patřících výlučně do sféry oběhu. Těmito otázkami se v našem pojednání nebudeme zabývat, i když jsou důležité, protože teoretickou prioritou je analýza překážek akumulace z hlediska rozporů ve sféře výroby. Na tyto rozpory se soustředíme v naší práci.

1. Organické složení kapitálu a klesající míra zisku

Jak již bylo uvedeno v části I, základní premisou marxistické politické ekonomie je, že pouze živá práce může vytvářet nadhodnotu a tím i zisky. Míra zisku ovšem nezávisí pouze na kapitalistových nákladech na pracovní sílu (v), ale na celkových kapitálových nákladech (c + v). Z toho pak vyplývá závěr, že pokud by se v průběhu kapitalistického vývoje stalo, že by hodnota mrtvé práce použité ve výrobě rostla mnohem rychleji než hodnota živé práce, projeví se při jinak stejných podmínkách tendence ke klesající míře zisku. To vytváří základní logiku pro zkoumání vztahu mezi změnami výrobních sil kapitalistické společnosti -technologie v širokém smyslu slova - a mírou zisku. “Organické složení kapitálu” je ukazatel stanovený tak, aby odrážel ty charakteristické aspekty technologie, které ovlivňují míru zisku. Nejvhodnějším z takových jednoduchých výrazů je poměr mrtvé práce (konstantního kapitálu) k živé práci ve výrobě:/20/

Q = c/(v + s) .

Pro zkoumání klesající míry zisku bude důležitý ještě jeden výraz, míra vykořisťování (nazývaná také mírou nadhodnoty). Míra nadhodnoty je definována jako poměr nezaplacené části pracovního dne k jeho zaplacené části (viz rozbor nadhodnoty uvedený výše), nebo jinak řečeno, poměr nadhodnoty k variabilnímu kapitálu:

e = s/v .

Ještě jedno upozornění, než budeme pokračovat dál. Je velmi důležité, abychom neinterpretovali míru nadhodnoty s/v jako prostý odraz stavu třídního boje a organickým složením kapitálu jako prostý odraz povahy technologie. Oba poměry jsou ovlivňovány jak třídním bojem, tak technologií, i když rozdílnými způsoby. Průměrná úroveň produktivity ve společnosti, zejména v sektoru zboží kupovaného za mzdu (wage goods sector), má přímý dopad na míru nadhodnoty. Třídní boj má přímý dopad na délku pracovního dne a intenzitu práce, tedy na jmenovatele ve vzorci organického složení kapitálu. I když budeme interpretovat organické složení kapitálu jako odraz technických vztahů, nevyplývá z toho, že jde o čistě technický koeficient.

Pomocí výrazů Q = c(v + s) pro organické složení kapitálu a e = s/v pro míru vykořisťování lze vyjádřit míru zisku jako

r = s/(c + v) = … = e/[Q(1 + e) + 1] . (1)

Graf této funkce je znázorněn na Obr. 3.1 (pro větší názornost je v něm použita zvratná hodnota míry vykořisťování).

Rovnice (1) a Obr. 3.1 nám pomohou objasnit teorii tendence k poklesu míry zisku. Její argumentace spočívá v šesti tvrzeních:

1) V procesu akumulace kapitálu působí vnitřní síly vyvolávající tendenci ke zvyšování organického složení kapitálu.

2) Růst organického složení kapitálu je doprovázen tendencí k poklesu míry zisku, pokud se nezvýší míra vykořisťování na takovou úroveň, aby vyvážila vzrůst organického složení kapitálu (nebo pokud nezasáhne jiná protikladná síla).

3) Z dlouhodobého hlediska nemůže zvyšování míry vykořisťování plně vyvážit účinky rostoucího organického složení kapitálu, takže se nakonec prosadí tendence k poklesu míry zisku.

4) Když dojde pokles míry zisku tak daleko, že ho nelze kompenzovat existující mírou vykořisťování, vypukne ekonomická krize: bankroty podniků vedou k vymizení nejméně ziskových kapitálů a kapitalisté ve zvýšené míře přestávají investovat, protože neexistují ziskové investiční možnosti. V důsledku toho klesá agregátní poptávka, která je podstatně závislá na míře akumulace, což má za následek, že krize nabude podoby krize z nadprodukce zboží. Zatímco zastánci nedostatečné spotřeby (viz níže pododdíl 2) tvrdí, že krize je vyvolána nadprodukcí zboží, nadprodukcí nadhodnoty, teorie klesající míry zisku tvrdí přesný opak: “Protože bylo vyprodukováno nedostatečné množství (nadhodnoty), kapitál se nemůže zvětšovat tempem, které by umožňovalo plnou realizaci toho, co bylo vyrobeno. Relativní nedostatek nadpráce ve výrobním procesu se jeví jako absolutní nadbytek zboží v oběhu.”/21/

Maximální míra zisku při Q = 0

Maximální míra zisku při nekonečně velkém s/v

Míra zisku

Rostoucí organické složení kapitálu

Rostoucí míra vykořisťování

Organické složení kapitálu c/(v + s)

Zvratná hodnota míry vykořisťování v/s

Poznámka: Křivky tvořící průsečnice svislých rovin rovnoběžných se souřadnou rovinou vykořisťování/míra zisku s plochou zisku představují míru zisku jako funkci vykořisťování při daných stálých úrovních organického složení kapitálu. Průsečnice svislých rovin rovnoběžných se souřadnou rovinou organické složení/míra zisku představují míru zisku jako funkci organického složení kapitálu při daných mírách vykořisťování. Průsečnice vodorovné roviny s plochou zisku představují geometrická místa se stejnou mírou zisku.

Obrázek 3.1 Míra zisku jako funkce c/(v + s) a v/s

5) Tyto rysy krize však způsobují obnovení příznivých podmínek pro následnou ziskovou akumulaci. Zajišťuje to několik mechanismů: a) Z trhu je eliminován neproduktivní kapitál, takže zbylý kapitál má vyšší úroveň produktivity. b) Navíc bankrotující individuální kapitalisté jsou nuceni prodávat svůj konstantní kapitál za ceny nižší, než je jeho reálná směnná hodnota. Znehodnocení kapitálu způsobuje, že v celkovém souhrnu klesá jmenovatel ve vzorci pro organické složení kapitálu a tím také stoupá míra zisku. c) Konečně dělníci jsou vyhazováni z práce, narůstá rezervní armáda nezaměstnaných a kapitalisté mohou stlačovat mzdy pod jejich hodnotu, čímž zvyšují míru vykořisťování. Jakmile tyto procesy dospějí dostatečně daleko na to, aby se obnovila přijatelná míra zisku, obnovuje se akumulace a krize končí.

6) I když má krizová tendence kapitalistické společnosti formu periodických hospodářských cyklů, existuje také dlouhodobější tendence k postupnému zostřování cyklů. K následující krizi dochází vždy na vyšší úrovni akumulace a tedy na vyšší úrovni organického složení kapitálu. S každou další krizí se tak problém, jak vytvořit podmínky pro obnovení ziskové akumulace, stává stále obtížnější./22/

Těchto šest tvrzení zastávají s drobnými odchylkami všichni přívrženci teorie o klesající tendenci míry zisku. Jádro teorie tvoří první tři, protože pokud lze prokázat existenci tendence k poklesu míry zisku, pak z těchto tří tvrzení vyplývá zcela přirozeně konkrétní představa o tom, jak tato tendence vyvolává ekonomickou krizi a jak sama ekonomická krize opětovně vytváří podmínky pro obnovu akumulace. Soustředíme proto svou pozornost na první tři tvrzení.

S druhým a třetím z nich se můžeme vyrovnat zcela formálně na základě toho, co říká rovnice (1). Z ní je zcela zřejmé, že pro každou danou hodnotu míry vykořisťování je míra zisku nepřímo úměrná organickému složení kapitálu. Jestliže Q stoupá a e zůstává konstantní, bude tedy míra zisku nutně klesat. Druhé tvrzení argumentace tedy přímo bezprostředně vyplývá z definic veličin r, Q a e.

Platnost třetího tvrzení není tak zřejmá. I když je zřejmé, že pokud by organické složení kapitálu rostlo až do nekonečna, pak by pokles míry zisku nedokázala vyvážit ani nekonečně vysoká míra zisku, tento mezní případ nám příliš nepomůže porozumět pohybům míry zisku v reálném světě. Co bychom potřebovali vědět je, do jaké míry vzrůst organického složení kapitálu omezí akumulační proces při jakékoli dané velikosti Q a ne pouze v limitním případě, kdy je Q nekonečné. Jednou možností, jak prozkoumat tento problém, je položit otázku, zda je schopnost míry vykořisťování fungovat jako vyvažující síla sama ovlivňována růstem organického složení kapitálu. Pomocí elementárních výpočtů lze snadno prokázat, že s růstem organického složení kapitálu se míra zisku stává méně citlivou na změny míry vykořisťování./23/ Vysoké organické složení kapitálu tedy nejenže snižuje možný zisk, ale také způsobuje, že se změny míry vykořisťování stávají méně vhodnou strategií pro zvyšování míry zisku. Navíc čím vyšší je daná míra vykořisťování, tím méně citlivá bude míra zisku na její další změny. Z toho plyne, že pokud skutečně dochází k dlouhodobému zvyšování organického složení kapitálu, pak i při současném zvyšování míry vykořisťování je stále méně pravděpodobné, že se tím podaří zcela vyvážit účinky rostoucího organického složení kapitálu. Je tedy zcela správné považovat zvyšování organického složení kapitálu za významnou překážku akumulačního procesu a stejně správné je předpokládat, že pokud má organické složení opravdu rostoucí tendenci, další zvyšování míry vykořisťování nebude schopno dlouhodobě vyvážit pokles míry zisku.

První tvrzení analyzované argumentace je nejproblematičtější. Empirické důkazy všeobecné tendence organického složení kapitálu k růstu s časem ani teoretické argumenty shromážděné na její podporu nepůsobí zvlášť přesvědčivě. Je nepochybně pravda, že ve fyzickém vyjádření se množství strojů, surovin, budov atd. na dělníka v průběhu kapitalistického vývoje obrovsky zvětšilo. Organické složení kapitálu je ale hodnotový pojem a není zdaleka zřejmé, že se hodnota konstantního kapitálu na dělníka zvyšuje nebo má tendenci k růstu, zejména v pozdějších fázích kapitalistického vývoje.

Aby hodnota konstantního kapitálu na dělníka stoupala, musí mít technické inovace šetřící práci (inovace nahrazující pracovní sílu stroji) převahu nad inovacemi šetřícími konstantní kapitál (inovacemi nahrazujícími drahé stroje levnými, které vyžadují ke své výrobě poměrně málo společensky nutné pracovní doby). Když psal Marx Kapitál, byl takový argument docela přesvědčivý. I když Marx připouštěl možnost, že rostoucí produktivita sektoru investičních statků může mít za následek “zlevňování prvků konstantního kapitálu”,/24/ považoval ji nanejvýš za přechodnou tendenci působící proti obecnému růstu organického složení kapitálu. Podle Marxova názoru bylo postupné zavádění technologií šetřících práci vnitřní, neoddělitelnou součástí akumulačního procesu.

Ve prospěch tvrzení, že inovace šetřící práci vcelku převáží nad inovacemi šetřícími konstantní kapitál, jsou s velkým důrazem uváděny dva argumenty. První zdůrazňuje vztah mezi inovacemi šetřícími práci a pracovním trhem. Předpokládejme pro tuto chvíli akumulaci bez nějakého zřejmého směřování technických inovací (tj. přibližnou rovnováhu mezi inovacemi šetřícími práci a kapitál). Za těchto podmínek zvětšování kapitálu postupně vyčerpá disponibilní nabídku dělníků, protože dělnická populace má konečnou velikost. Yaffe argumentuje takto: “Na jedné straně máme kapitál jako ‘hodnotu ve výstavbě’, jako hodnotu pokoušející se o rozšíření sebe sama nade všechny hranice, a na druhé straně máme populaci, omezenou základnu tohoto rozšiřování.”/25/ Mohou samozřejmě existovat období, kdy je relativní nadbytek dostupné práce, kterou lze vykořisťovat, období s velkou rezervní armádou nezaměstnaných. V takových obdobích nebudou existovat zvlášť silné tlaky na inovace šetřící práci. Ale s postupnou expanzí narazí kapitál na hranice využitelné pracovní síly a další rozšiřování tedy bude vyžadovat inovace šetřící nikoli konstantní kapitál, ale práci. Každý individuální kapitalista bude vnímat tuto situaci jako “napjatý” trh práce s rostoucími mzdovými náklady a bude tedy hledat nové stroje, které nahradí práci. Souhrnným účinkem takových individuálních rozhodnutí bude zvýšení organického složení kapitálu.

Základní slabinou tohoto argumentu je předpoklad, že pro kapitalistický vývoj je “normální” nedostatečná nabídka pracovní síly. I když je nepochybně pravda, že existovala období s obecným nedostatkem pracovní síly, je stejně oprávněné charakterizovat “normální” stav kapitalismu jako stav s nadbytkem použitelné pracovní síly. Zvlášť zřetelné to je, když se díváme na využitelnou pracovní sílu v celosvětovém a ne pouze národním měřítku. Když mají kapitalisté napjaté trhy pracovní síly, mohou si poradit s tímto problémem nejen zaváděním nových technologií, ale stejně tak masovým importem zahraniční pracovní síly. Tím se nepopírá důležitost inovací šetřících práci, ale říká se, že je obtížné vysvětlit je pouze na základě “omezené velikosti využitelné pracovní síly”.

Druhý argument pro tvrzení, že existuje systematická tendence k převaze inovací šetřících práci nad inovacemi šetřícími konstantní kapitál, klade větší důraz na třídní boj než na omezení trhu práce. Mezi stroji a dělníky je jeden zásadní rozdíl.Stroje nekladou odpor nadvládě kapitálu. Kapitalisté se snaží nahrazovat dělníky stroji nejen kvůli technickým výhodám, které mohou být výsledkem inovací, ale také proto, že se dělníci organizují k odporu proti vykořisťování. Intenzita tohoto odporu se může měnit podle stupně napjatosti pracovního trhu, ale právě třídní boj a ne sám trh práce vyvíjí rozhodující tlak na inovace šetřící práci.

To je nesporně přesvědčivý argument. Pro individuálního kapitalistu by byla v jistém smyslu ideální zcela automatizovaná továrna, kterou by majitel mohl ráno prostě zapnout a večer vypnout./26/ Otázkou pak je, zda kapitalisté musí čelit jiným systémovým tlakům, které by měly tendenci k vytváření inovací šetřících kapitál, potenciálně převažujících inovace šetřící práci. Nikdo samozřejmě nepopírá, že k takovým inovacím šetřícím kapitál dochází. Ostatně už pro Marxe byly takové inovace jednou z “protikladných tendencí” působících proti růstu organického složení kapitálu. Otázkou ovšem je, zda jsou takové tendence vytvářeny uvnitř kapitalismu systematicky. Jak říká Yaffe: “Pokud se takové vynálezy neobjevují opakovaně a trvale, opět se projeví obecná tendence ke vzrůstu organického složení … Abychom těmto vynálezům mohli připsat jakýkoli větší význam, je třeba prokázat, že k nim musí nutně docházet opakovaně.”/27/

Reální kapitalisté jsou vystaveni neustálému tlaku, který je nutí inovovat, v důsledku konkurence jiných kapitalistů a nejen samotného třídního boje s dělníky, a v konkurenčním boji nezáleží na tom, jestli se snižují náklady úsporami pracovní síly nebo konstantního kapitálu./28/ Ve skutečnosti je možné přesvědčivě argumentovat ve prospěch teze, že v pokročilých kapitalistických ekonomikách by se měla projevovat tendence ke zvyšování tlaku na inovace šetřící kapitál ve srovnání s technologickými inovacemi šetřícími pracovní sílu. V dřívějších obdobích kapitalistického vývoje, kdy se poprvé objevila mechanizace, mělo zavádění strojů nutně za důsledek nahrazování dělníků stroji. Jakmile je ale průmysl plně mechanizován, všechny inovace nabývají podobu výměny strojů za jiné stroje. Dokonce i když takové stroje fakticky nadále nahrazují dělníky, není důvod pro to, aby nemohly být současně levnější než předchozí stroje. V konkurenčním boji mezi výrobci strojů bude koneckonců docházet k pokusům o rozšíření trhů výrobou levnějších strojů (tj. strojů, jejichž výroba vyžaduje méně pracovní doby) stejně tak jako produktivnějších strojů (tj. strojů s větším objemem výroby poměřovaným celkovými vstupy pracovní doby)./29/

Navíc by se také dalo očekávat, že když poroste podíl kapitálu na celkových nákladech (tj. bude stoupat hodnotové složení kapitálu c/v), budou mít jednotliví kapitalisté tendenci více se zaměřovat na úspory konstantního kapitálu. Kapitalista v odvětví na vysoké technické úrovni, které má velké množství spotřebovávaného konstantního kapitálu na dělníka, si bude pravděpodobně dělat méně starostí se snižováním nákladů na práci než se snižováním nákladů na stroje, energii, suroviny atd. Věrohodný model rychlosti růstu organického složení kapitálu by mohl postulovat, že za stejných ostatních podmínek bude čistý poměr mezi inovacemi šetřícími práci a inovacemi šetřícími kapitál úměrný zvratné hodnotě veličiny c/v (nebo přímo úměrný podílu nákladů na pracovní síly ve výrobě). To znamená, že při zvyšování organického složení kapitálu se bude jeho růst neustále zpomalovat a možná se dokonce bude asymptoticky blížit k jisté vysoké a relativně stabilní úrovni.

Konečně i kdyby mělo dojít k tomu, že organické složení ve vysoce mechanizovaných oborech nadále poroste, agregátní společenská úroveň organického složení by mohla zůstat konstantní, pokud by nemechanizovaná odvětví ekonomiky rostla relativně rychlejším tempem. Obrovský nárůst zaměstnanosti v “odvětví služeb”, kde se obvykle používá mnoho pracovní síly, by se mohl stát protiváhou pokračujícího růstu kapitálové intenzity v průmyslových odvětvích./30/ Růstu agregátního organického složení by mohla do určité míry bránit také tendence konkurenceschopných odvětví s vysokým podílem práce vyvíjet se v symbiotickém vztahu se sektorem monopolů./31/

Všechny tyto úvahy ukazují, že i když je vypracování podrobného modelu předpovídajícího relativní podíly inovací šetřících práci a kapitál úkolem, který zatím jen čeká na své splnění, neexistuje apriorní důvod předpokládat, že ve vyspělé kapitalistické ekonomice budou mít celkovou převahu inovace šetřící práci.

Empirické doklady toho, zda organické složení kapitálu v minulosti stoupalo, neměnilo se nebo dokonce klesalo, jsou v nejlepším případě nepřesvědčivé. Protože se bilance národního důchodu neprovádějí na základě obsahu pracovní doby, a protože údaje o investovaném kapitálu obsahují řadu položek, které by marxista za kapitál vůbec nepovažoval, je samozřejmě vysoce problematické, jak zajistit spolehlivý sběr údajů o organickém složení. Dokonce i tak silný zastánce teze o růstu organického složení jako Cogoy musí připustit, že skrovná data, která dokládají jeho názory, jsou stejně nejednoznačná jako data, která je popírají./32/

Jestliže má předpoklad o tendenci k růstu organického složení slabé teoretické základy a nelze jej doložit empiricky, proč se touto teorií vůbec zabývat? Je k tomu několik důvodů. Zaprvé, i když se o vhodnosti teorie růstu organického složení kapitálu pro kapitalismus konce 20. století vedou značné spory, mezi marxisty vládne všeobecný souhlas v tom, že to byl důležitý rys kapitalismu 19. století. Jak uvidíme v části III této kapitoly, teorie vzrůstajícího organického složení kapitálu má podstatný význam pro historické pochopení vývoje kapitalistické akumulace.

Zadruhé, i kdyby se ukázalo, že žádná trvalá a dlouhodobá tendence k růstu organického složení kapitálu neexistuje, organické složení přesto působí jako reálná překážka akumulačního procesu. Už v předchozí diskusi jsme ukázali, že když se ekonomika nachází v situaci s relativně vysokým organickým složením kapitálu, míra zisku je méně citlivá na zvyšování míry vykořisťování. To znamená, že pokud by míra zisku měla poklesnout v důsledku jiných vlivů, než je organické složení kapitálu (například růstu neproduktivních výdajů), systém bude v důsledku vysoké organické skladby rigidnější. Nikdo dosud neargumentoval tím, že by v průběhu několika posledních desetiletí organické složení kapitálu nějak podstatněji kleslo, takže lze říci, že nadále působí jako překážka akumulace, i když možná nebude oním velkým dynamickým zdrojem krize, jak tvrdí zastánci této teorie.

Konečně, i kdyby dlouhodobý růst organického složení kapitálu nebyl obecnou příčinou kapitalistické krize, ničení hodnot a odpovídající dočasný pokles organického složení kapitálu může být rozhodující součástí řešení cyklických krizí. Pohyb organického složení kapitálu v uplynulém století mohl vypadat přibližně tak, jak to hypoteticky ukazuje graf na obrázku 3.2./33/ Podle této hypotézy bylo někdy v první čtvrtině 20. století dosaženo relativně stabilní a přitom značně vysoké úrovně organického složení kapitálu. V následujících krizových obdobích organické složení kapitálu značně pokleslo, ale pak opět vzrostlo na uvedenou stabilní úroveň v obdobích prosperity, kdy na místo levného, znehodnoceného kapitálu získaného v průběhu krize nastupoval “pokrizový” konstantní kapitál, který užtímto znehodnocením neprošel. Pokles organického složení kapitálu může být řešením krize beztoho, že by vzrůst organického složení byl základní příčinou krize. Pokud za těchto předpokladů dojde k tomu, že institucionální změny v ekonomice - zejména větší vládní podpora poskytovaná neefektivním monopolistickým firmám - zabrání pádu hodnoty kapitálu v průběhu krize, pak lze očekávat, že dojde k vážné “krizi krizového managementu”. Tuto otázku podrobněji posoudíme v části III.

AGREGÁTNÍ ORGANICKÉ SLOŽENÍ KAPITÁLU

dlouhodobý trend

cyklické fluktuace

19. století 20. století

Obr. 3.2 Hypotetický trend organického složení kapitálu

2. Teorie ekonomické krize z nedostatečné spotřeby

Marx prohlašuje v Grundrisse zcela výslovně, že vnitřní tendence poklesu míry zisku je “nejdůležitějším zákonem moderní politické ekonomie a nejpodstatnějším pro pochopení těch nejobtížnějších vztahů. Je to nejdůležitější zákon z historického hlediska.”/34/ Existuje ale také řada jeho výroků, které podle některých marxistů ukazují, že Marx považoval za příčinu krizí nedostatečnou spotřebu. “Konečnou příčinou všech skutečných krizí”, píše Marx ve III. dílu Kapitálu, “zůstává vždy chudoba a omezená spotřeba mas, která tu stojí proti tendenci kapitalistické výroby rozvíjet výrobní síly tak, jakoby hranici jejich rozvoje tvořila jen absolutní spotřební schopnost společnosti.”/35/

Jak se v debatách mezi marxisty často stává, spor mezi těmito dvěma stanovisky často nabýval podoby soupeřících výkladů pasáží z Kapitálu. Z tohoto hlediska se mi zdá, že navrch mají pravděpodobně zastánci klesající míry zisku. I když Marx považoval nedostatečnou spotřebu mas za chronický neduh kapitalistické společnosti, krizovým faktorem se stávala jedině v souvislosti s dynamikou akumulace a problémem rostoucího organického složení kapitálu. Engels vyjadřuje toto stanovisko velmi jasně: “Nedostatečná spotřeba mas, omezení spotřeby mas na to, co je nutné pro jejich udržení a reprodukci, není nový jev. Existuje od té doby, co existují vykořisťující a vykořisťované třídy… Nedostatečná spotřeba mas je nutnou podmínkou všech forem společnosti založených na vykořisťování, tedy také kapitalistické formy; ale je to kapitalistická forma výroby, co jako první vyvolává krize. Nedostatečná spotřeba mas je tudíž také předběžnou podmínkou krizí, a sehrává v nich roli, která je už dlouho uznávána. Ale říká nám stejně málo, proč existují krize dnes, jako proč neexistovaly dříve.”/36/ Správný výklad Marxe ovšem neznamená nutně správnou interpretaci světa. Průkaznost koncepce nedostatečné spotřeby nutno posuzovat podle síly její vlastní logiky, ne podle její formální shody nebo neshody s Marxovým dílem.

Jedním z problémů, na který narazíme, jakmile začneme posuzovat logiku koncepce nedostatečné spotřeby je, že většina textů psaných z tohoto pohledu nedokáže vyložit své předpoklady a strukturu argumentace tak uceleným způsobem, jako teoretikové klesající míry zisku. Následující popis teorie nedostatečné spotřeby není proto převzat od žádného zastánce tohoto přístupu. Je to má vlastní konstrukce toho, jak by ucelená marxistická teorie nedostatečné spotřeby podle mého názoru vypadala.

Marxistická teorie nedostatečné spotřeby obsahuje čtyři základní tvrzení:

1) V kapitalistické společnosti existuje obecná tendence ke zvyšování absolutní velikosti nadhodnoty. Navíc se v souvislosti s růstem produktivity projevuje také tendence ke zvyšování míry nadhodnoty./37/

2) V kapitalistické společnosti existuje vnitřní rozpor mezi podmínkami vytváření nadhodnoty a podmínkami její realizace. Aby její realizace nebyla problémem, musí růst agregátní poptávka, a to stejnou rychlostí, jakou roste nadhodnota. To je v kapitalistické společnosti vždy problematické, protože jednotliví kapitalisté se neustále snaží minimalizovat své mzdové náklady a tím omezují vývoj efektivní poptávky dělníků. Výsledkem je vznik tendence k zaostávání růstu poptávky za růstem nadhodnoty, pokud nelze vytvořit nové zdroje agregátní poptávky (např. zvýšením vládních výdajů, rozšířením zahraničních trhů, růstem spotřebitelského úvěru a zvýšením samotné míry akumulace). Pokud takové nové zdroje poptávky chybí, zůstane část nadhodnoty nerealizována.

3) Kapitalisté zakoušejí svou neschopnost realizovat plnou hodnotu vyprodukované nadhodnoty jako pokles aktuální míry zisku. To vede k omezování investic, bankrotům, nezaměstnanosti atd. Takové krizové situace se vyřeší, když do hry vstoupí nějaký vnější zdroj nové poptávky - například stát - a obnoví podmínky pro rentabilní realizaci nadhodnoty.

4) I když jsou tendence k nedostatečné spotřebě přítomny ve všech fázích kapitalistického vývoje, mimořádně se vyostřují a stávají se příčinou vážné hospodářské krize až v monopolistickém stadiu kapitalismu. Moc monopolů velmi posiluje tendenci ke zvyšování nadhodnoty a tedy tendenci k výskytu nedostatečné spotřeby.

Poměrně málo neshod vyvolává první z uvedených tvrzení. Až na některé výjimky se většina marxistů domnívá, že s růstem produktivity má hodnota zboží kupovaného za mzdu klesající tendenci a že tedy bude mít klesající tendenci také hodnota pracovní síly, i když reálná životní úroveň dělníků může dokonce i stoupat. V důsledku toho se zvýší míra nadhodnoty a při rozšířené reprodukci kapitálu se také zvětší masa nadhodnoty. I když zastánci koncepce nedostatečné spotřeby a teoretikové klesající míry zisku vedou vášnivé spory o vztahu monopolů k rostoucí míře nadhodnoty, shodují se v obecném tvrzení, že tato míra má rostoucí tendenci.

U druhého tvrzení taková shoda neexistuje. Teoretikové klesající míry zisku trvají na tom, že problémy realizace jsou důsledkem poklesu této míry a ne její příčinou. Snad nejkategoričtěji vyjadřuje tento názor Cogoy, když argumentuje (poněkud tajemným způsobem): “Jelikož celková poptávka představuje za kapitalismu akumulaci (poptávka po zboží životní potřeby představuje akumulaci, totiž akumulaci variabilního kapitálu), organické složení určuje, jakou část celkové poptávky tvoří poptávka po životních potřebách a jakou poptávka po výrobních prostředcích. V důsledku toho musí opadávání poptávky vyrůstat z kapitálu, a kapitál přestává mít poptávku pouze tehdy, když klesají zisky. Logicky tedy můžeme vyvozovat pouze nadprodukci zboží z poklesu míry zisku a ne naopak.”/38/

Jestliže se veškerá agregátní poptávka odvozuje od akumulace, a jestliže kapitalisté neustále usilují o maximalizaci míry akumulace, pak je jasné, že jedinou možnou příčinou neschopnosti efektivní poptávky absorbovat veškerou vyprodukovanou nadhodnotu je, že se něco stalo s mírou akumulace. Právě to se pokouší dokázat teorie rostoucího organického složení kapitálu.

Problém se zdůvodněním, které překládá Cogoy a podobní kritikové teorií nedostatečné spotřeby, spočívá v tom, že agregátní poptávka v kapitalistické společnosti není prostě odvozena od akumulace. Zejména za podmínek monopolu vychází značná část celkové poptávky nikoli přímo z akumulace, ale z takových neakumulujících zdrojů jako je osobní spotřeba kapitalistů, většina státních výdajů atd. Z hlediska teoretiků rostoucího organického složení se tím na problému nic podstatného nemění. Jelikož růst organického složení kapitálu vytváří problém nedostatečné nadhodnoty, takové “neproduktivní výdaje”/39/ (často nazývané luxusními nebo zbytečnými výdaji) pouze vyostřují problém, jehož základní příčiny koření ve výrobním procesu. Věci ovšem vypadají zcela jinak, jestliže opustíme předpoklad rostoucího organického složení kapitálu.

Při analýze problému nedostatečné spotřeby je užitečné zavést rozlišení mezi potenciálními zisky a skutečnými zisky. Potenciální zisky jsou ty, k nimž by došlo za nepřítomnosti jakýchkoli problémů s realizací. Z hlediska našich předchozích úvah zobrazuje potenciální zisky plocha na Obr. 3.1 a vyjádření hodnoty v rovnici (1). Skutečné zisky budou vždy nižší než takové potenciální zisky, maximálně se jim mohou rovnat. Argumentace nedostatečnou spotřebou je analýzou důvodů, proč existují tendence k tomu, aby část nadhodnoty zůstala nerealizována a aby tedy skutečné zisky nedosahovaly potenciálních zisků.

Jestliže je organické složení kapitálu víceméně konstantní a míra vykořisťování stoupá, bude nutně docházet ke zvýšení míry potenciálních zisků v hodnotovém vyjádření. Otázku se pak stává, jaké jsou podmínky rovnováhy zajišťující realizaci veškeré takto rostoucí nadhodnoty, tj. jaká celková poptávka musí být k dispozici, aby se prodal celý nadprodukt v hodnotovém vyjádření. Ze základní rovnice hodnoty dostaneme celkovou nabídku zboží

nabídka = c + v + s

a celkovou poptávku po zboží

poptávka = c + v + ?c + ?v + U = c + v + I + U,

kde ?c a ?v představuje poptávku po dalším konstantním a variabilním kapitálu neboli nové investice I (tj. poptávku vyplývající z akumulace), a U poptávku po neproduktivních výdajích. Podmínka rovnováhy má tedy tvar

c + v + s = c + v + ?c + ?v +U,

nebo prostě

s = ?c + ?v +U = I + U . (3)

Když vydělíme obě strany rovnice celkovým kapitálem c + v, dostaneme

s/(c + v) = I/(c + v) + U/(c + v) . (4)

Levá strana této rovnice představuje vlastně potenciální míru zisku r, I/(c + v) je míra investic (neboli míra akumulace), kterou označme jako I’, a U/(c + v) lze považovat za míru neproduktivního využívání zdrojů, kterou označme jako U’.

Derivováním obou stran rovnice podle času t dostáváme

dr/dt = dI’/dt + dU’/dt . (5)

Co můžeme říci o relativních velikostech těchto různých výrazů? Přijmeme-li předpoklad stálém organickém složení kapitálu a stoupající míře nadhodnoty, pak víme, že dr/dt musí být kladné. Platí něco obecně o vztahu mezi dvěma ostatními výrazy? Za předpokladů, které jsme dosud učinili, o něm nelze nic říci. Pokud bychom ale předpokládali, že je stálá také míra akumulace, pak musí být dI’/dt rovno nule. Za tohoto předpokladu pak docházíme k závěru, že podmínkou rovnováhy je, aby míra neproduktivních výdajů narůstala stejnou rychlostí, jako potenciální míra zisku.

Předpoklad, že akumulace probíhá stálou a nikoli neustále rostoucí rychlostí se může zdát poněkud diskutabilní. Ve skutečnosti lze ovšem lze tento předpoklad poněkud zmírnit, přičemž bude k dodržení podmínky rovnováhy (tj. k realizaci veškeré nadhodnoty) nadále zapotřebí rostoucí míra neproduktivních výdajů. Rozhodující je, že pokud nepředpokládáme, že míra akumulace roste stejně rychle jako míra zisku,/40/ pak je k dodržení podmínek rovnováhy nutné, aby rostla míra neproduktivních výdajů.

Tendence k nedostatečné spotřebě v kapitalistické společnosti pramení v zásadě z faktu, že neexistují automatické mechanismy zaručující dostatečně rychlý růst neproduktivní poptávky, který by vyplnil mezeru mezi mírou akumulace a mírou potenciálního zisku. Poptávka po neproduktivní, marnotratné spotřebě neroste spontánně stejným způsobem, jakým roste automaticky za ekonomického růstu poptávka odvozená z akumulace. Plýtvání je společenský vynález a udržování vysoké úrovně marnotratné spotřeby vyžaduje vědomé plánování a zásahy. Masivní růst spotřebitelského úvěru, zabudované zastarávání mnoha předmětů dlouhodobé spotřeby, široká paleta státních zásahů do ekonomiky v keynesovském stylu atd., to všechno jsou vědomé strategie ke zvyšování míry neproduktivní poptávky a tedy k prevenci krizí z nedostatečné realizace nadhodnoty vyvolaných nedostatečnou spotřebou./41/ Jak uvidíme v části III, tato řešení sama vytvářejí nové problémy, které teprve začínají vyvstávat před kapitalistickou společností.

I když jsou tendence k nedostatečné spotřebě přítomny ve všech fázích kapitalistického vývoje, až do monopolistického stadia zůstávají do značné míry latentní. Pokud mělo organické složení kapitálu skutečně tendenci k růstu, většina z rostoucího přebytku byla ve skutečnosti automaticky absorbována rostoucí mírou investic (akumulace). S nástupem monopolního kapitálu se však situace rozhodujícím způsobem mění. Začněme tím, co jsme už zmiňovali, že se totiž v monopolní fázi kapitalismu objevuje tendence k relativně stabilnímu organickému složení kapitálu, nebo přinejmenším k podstatnému zpomalení jeho růstu. To by se dalo vysvětlit několika mechanismy. Typické kompromisní dohody o produktivitě vyjednané mezi velkými odborovými svazy a monopolním kapitálem možná oslabily selektivní tlaky na inovace šetřící práci v monopolním kapitálu. Je také možné, že se tempo růstu organického složení kapitálu v období monopolního kapitálu snižuje z toho důvodu, že monopoly vznikají spíše v odvětvích s už existujícím vysokým organickým složením, tj. s vysokými bariérami pro nově příchozí. (Přitom opět předpokládáme, že podíl inovací šetřících práci je nepřímo úměrný hodnotovému složení kapitálu.) Ať už bude vysvětlení jakékoli, toto relativně stabilní organické složení kapitálu charakteristické pro rozvinutý monopolní kapitál bude mít tendenci zvýrazňovat problém rostoucího přebytku.

Monopolní kapitál má ještě jeden a pravděpodobně významnější dopad na tendenci k nedostatečné spotřebě. Moc monopolů zásadním způsobem přeměňuje vztah mezi hodnotami a cenami. Je to mimořádně sporná otázka, o níž se vede jeden z nejostřejších sporů mezi teoretiky organického složení kapitálu a přívrženci myšlenky nedostatečné spotřeby. Teoretikové klesající míry zisku tvrdí, že struktura tržních vztahů nemůže mít v zásadě žádný podstatný vliv na hodnotové vztahy. Monopoly si od použití své moci mohou slibovat jedině změnu rozdělování nadhodnoty směrem od méně monopolistických k více monopolistickým kapitálům, nijak tím ale nemohou změnit analýzu “kapitálu obecně”.

Tento názor zpochybnil bez okolků Sweezy. Podle něj monopoly svým vlivem nejen dosahují redistribuci hodnoty směrem od kompetitivního k monopolnímu kapitálu, ale také od mezd k nadhodnotě: “Monopoly nemění celkové množství vyprodukované hodnoty - jedině nepřímo tím, že ovlivňují celkovou zaměstnanost -, ale způsobují redistribuci hodnoty. Marx ukázal, že to může mít dvě podoby: zaprvé přesun nadhodnoty od kompetitivního kapitálu k monopolnímu, a zadruhé přesun hodnoty od mezd k nadhodnotě.”/42/

To znamená, že se ve stadiu monopolního kapitálu odčerpává nadpráce od dělnické třídy přinejmenším pomocí dvou mechanismů: kromě odčerpávání nadhodnoty v samém pracovním procesu prostřednictvím námezdního poměru se nadhodnota přivlastňuje také ve sféře oběhu pomocí manipulace s monopolními cenami. Proč se ale pak dělníci neorganizují, aby přinutili monopolní kapitál platit mzdy rovné “skutečné” hodnotě pracovní síly? Odpověď samozřejmě zní, že právě to dělá dělnická třída v monopolním sektoru a že mzdy v monopolním sektoru vcelku stoupají přibližně stejným tempem jako produktivita. Ovšem dělníci mimo monopolní sektor ekonomiky nejsou schopni dosáhnout srovnatelného zvýšení svých mezd. Výsledkem je, že kapitalisté v monopolním sektoru fakticky odčerpávají nadhodnotu od dělníků pracujících v kompetitivním sektoru (a přesouvají nadhodnotu od kapitalistů kompetitivního sektoru) prostřednictvím mechanismu monopolní tvorby cen. Výsledkem toho všeho je, že agregátní míra nadhodnoty roste za podmínek monopolního kapitálu rychleji než produktivita, takže se tím ještě dále vyostřuje problém nedostatečné spotřeby.

Postupně se vyvinuly dva obecné společenské procesy, které přinejmenším částečně vyvažují tendenci monopolně kapitalistické společnosti k nedostatečné spotřebě..O prvním z nich už byla zmínka: jde o vynalezení a rozšiřování keynesiánských politik, jejichž účelem je stimulovat agregátní poptávku rozšiřováním neproduktivní spotřeby, především spotřeby státu. Takové výdaje mají druhotný účinek v tom, že posilují důvěru investorů ve stabilitu hospodářství a tím napomáhají zvyšování míry akumulace. V rovnici (5) se tak růst dU’/dt stává podnětem pro růst dI’/dt a tím také pro další snížení tlaků z nedostatečné spotřeby.

Zadruhé se rozšířilo kolektivní vyjednávání, které mohlo mít za důsledek snížení růstu samé míry nadhodnoty. V podmínce rovnováhy vyjádřené rovnicí (5) by to znamenalo snížení hodnoty dr/dt a tím také snížení tlaku směrem k nedostatečné spotřebě. Zvláště v odvětvích monopolního sektoru, kde byly mzdy od druhé světové války velmi těsně vázány na růst produktivity, postupný růst mezd nepochybně do určité míry oslabil tendence k nedostatečné spotřebě. Tento vyvažující proces byl však přinejmenším částečně neutralizován trvalým růstem moci monopolů, protože značná část přírůstku mezd z titulu produktivity byla obratem ruky odebrána dělnické třídě jako celku ve formě monopolních cen. Jak jsme už ukázali, to mělo za následek další zvýšení míry nadhodnoty pro kapitál jako celek.

Nejvážnější slabinou koncepce nedostatečné spotřeby je, že nemá žádnou teorii determinantů skutečné míry akumulace. Teoretikové poklesu míry zisku takovou konkrétní teorii mají. Tím, že kladou rovnítko mezi míru zisku a míru akumulace, vidí základní determinant skutečné míry akumulace ve spojení organického složení kapitálu s mírou vykořisťování. Protože předpokládají, že organické složení stoupá a tím neustále stlačuje míru zisku, předpoklad ekvivalence míry zisku a míry akumulace nijak nepoškozuje jejich základní argumentaci. Jestliže by se neakumulovaly všechny zisky, případný dopad stoupajícího organického složení kapitálu by musel být ještě silnější.

V argumentaci přívrženců nedostatečné spotřeby však tuto ekvivalenci míry zisku a míry akumulace předpokládat nelze. Kdyby tomu tak bylo, neexistovala by tendence k nedostatečné spotřebě (tj. nebylo by potřeba zvyšovat míru neproduktivních výdajů). Velká část textů založených na nedostatečné spotřebě přinejmenším implicitně volí Keynesovo řešení tohoto problému tím, že se soustřeďuje na subjektivní očekávání zisku kapitalisty jako na klíčový determinant míry akumulace. Z marxistického hlediska je to nevalné řešení. Zatím jsem ještě neviděl rozpracovanou teorii investic a míry akumulace z pera marxistického teoretika hlásícího se ke koncepci nedostatečné spotřeby, a tak prozatím zůstává tato teorie neúplná.

3. Teorie ždímání zisku

Jak přívrženci koncepce nedostatečné spotřeby, tak teoretikové organického složení kapitálu tvrdí, že kapitalistický vývoj je doprovázen rostoucí mírou nadhodnoty. V čem se odlišují, je jejich názor na vztah mezi touto rostoucí mírou nadhodnoty a pohyby míry zisku. Teoretikové organického složení prohlašují, že technologické změny v samém výrobním procesu mají tendenci rušit tento růst míry nadhodnoty a tím způsobovat pokles zisků. Přívrženci teorie nedostatečné spotřeby argumentují tím, že síly způsobující růst nadhodnoty mají sklon k převaze nad všemi protisílami, zejména za podmínek monopolního kapitálu.

Proponenti koncepce ždímání zisku souhlasí s teoretiky organického složení, že míra zisku má klesající tendenci, ale popírají, že by to mělo něco společného se změnami technologie, a nesouhlasí s teoretiky organického složení ani se zastánci myšlenky nedostatečné spotřeby v tom, že zcela popírají existenci tendence k růstu míry nadhodnoty.

Ústřední argument koncepce ždímání zisku je velmi prostý: rozdělování národního důchodu na podíly připadající dělníkům a kapitalistům je skoro výlučně důsledkem poměru sil těchto tříd v třídním boji.Neexistuje proto žádný vnitřní důvod, proč omezovat mzdové boje dokonce ani v dlouhodobé perspektivě, nebo proč požadovat, aby reálné mzdy rostly pouze tak rychle, jako produktivita. Jestliže se dělnické třídě podaří vytvořit dostatečně silné odborové hnutí, které si vynutí mzdový růst přesahující růst produktivity, vznikne tendence k poklesu míry zisku (ke “ždímání” zisku rostoucími mzdovými náklady). Takový pokles zisku má za následek odpovídající pokles investic a tím ještě pomalejší růst produktivity. Konečným výsledkem je hospodářská krize. Podmínky ziskovosti se v průběhu krize obnoví podle toho, do jaké míry poklesne vyjednávací síla dělnické třídy ve srovnání se silou kapitalistů v důsledku nárůstu rezervní armády nezaměstnaných, čímž se sníží tlak na ždímání zisků.

Teze ždímání zisků byla použita jak k vysvětlení hospodářských cyklů, tak jako teorie strukturní krize. Raford Boddy a James Crotty aplikovali argumentaci ždímáním zisků na analýzu vztahu mezi makroekonomickou politikou státu a hospodářským cyklem. Píší:

“V celém období po druhé světové válce, v post-keynesiánském období, došlo v druhé polovině každé expanze k poklesu podílu zisku na celkových příjmech, ba dokonce i absolutní hodnoty zisku. Odpovídajícím způsobem vzrostly mzdy a jejich podíl. Tuto erozi zisků považujeme za výsledek úspěšného třídního boje vedeného prací proti kapitálu - boje, který je zadržen a posléze obrácen poklesem poptávky a zvýšením nezaměstnanosti zosnovaným kapitálem se souhlasem a za podpory státu.”/43/ Cyklické poklesy v ekonomice jsou tak vykreslovány primárně jako nástroje ukázňování dělnické třídy.

Nejrozsáhlejší pokus o využití koncepce ždímání zisků jako základu teorie strukturní krize a nejen prostých hospodářských cyklů podnikli Andrew Glyn a Bod Sutcliffe ve své analýze stagnace britského kapitalismu od poloviny šedesátých let dvacátého století./44/ Na rozdíl od obvyklých axiomů moderní ekonomie tvrdí, že podíl příjmů připadajících na pracovní sílu a kapitál byl po celé století stálý a že při správném měření těchto podílů existuje nepochybný trend k růstu podílu připadajícího na pracovní sílu. Tvrdí dále, že se tento trend po skončení druhé světové války podstatně zrychlil zejména v Británii, a to zvlášť výrazně od poloviny šedesátých let. Glyn a Sutcliffe považují tento růst podílu připadajícího na pracovní sílu hlavně za důsledek síly odborového hnutí. To je zvlášť důležité vzhledem k současnému mezinárodnímu postavení britského kapitálu. V důsledku intenzivní mezinárodní konkurence a zrušení většiny britských celních bariér mají britští kapitalisté značné potíže s promítáním nárůstu mezd do vyšších cen, přičemž jsou současně stále méně schopni klást odpor mzdovým požadavkům vzhledem ke své zranitelnosti stávkami. Protože většina soutěžení mezi britským monopolním kapitálem a cizím monopolním kapitálem má podobu bojů o podíl na trhu, i poměrně krátká stávka může mít pro perspektivy britského kapitalisty ničivé důsledky. Zatímco velcí kapitalisté byli ve stávkách tradičně vždy schopni vydržet déle než jejich dělníci, dnes to platí čím dál méně, zvláště vzhledem k většímu objemu stávkových fondů a vládním sociálním programům, které poskytují rodinám stávkujících přinejmenším životní minimum. Konečně v důsledku síly odborového hnutí nevede nárůst nezaměstnanosti doprovázející prohlubující se krizi k obvyklým úpravám mzdových tarifů a obnovení přiměřené míry vykořisťování. Současná krize britského kapitalismu je tak zásadně hlubší než dřívější krize, protože byly podkopány normální společenské mechanismy zastavující a obracející proces ždímání zisků.

Tezi o ždímání zisků ostře kritizují zejména zastánci ortodoxnější teorie stoupajícího organického složení kapitálu. Snad nejobecnější výtkou je, že teorie ždímání zisku přijímá, jak se často říká, “neo-ricardovský” pohled na vztah mezi ziskem a mzdou./45/ Zisk se při něm nepovažuje za realizovanou nadhodnotu, ale za srážku ze mzdy. Rovnováha mezi mzdami a zisky je podle tohoto pohledu určována boji na úrovni oběhu a nikoli dynamikou určovanou na úrovni výroby.

I když je docela správný argument, že teorie ždímání zisku má tendenci snižovat význam třídních bojů na úrovni výroby, obvinění z neo-ricardovství není zcela namístě. Marx nepochybně uznával význam mzdových třídních bojů jako podstatné součásti historického procesu, kterým se ustavuje hodnota pracovní síly, a tedy jako součást procesu, kterým se určují zisky. V Kapitálu Marx píše: “Stanovení hodnoty pracovní síly… se řeší jedině trvalým bojem mezi kapitálem a prací, v němž se kapitalisté neustále snaží snižovat mzdy na jejich fyzické minimum a prodlužovat pracovní den na jeho fyzické maximum, zatímco pracující člověk vykonává neustálý tlak opačným směrem. Věc tak nachází své řešení jako otázka relativní síly bojujících stran.”/46/

Výše míry zisku závisí na několika konkrétních procesech:

1. na třídních bojích o životní úroveň dělnické třídy (o reálné mzdy);
2. na produktivitě práce v sektoru zboží kupovaných za mzdu, která určuje hodnotu ztělesněnou v životní úrovni dělníků;
3. na třídních bojů o délku pracovního dne a intenzitu práce, které určují, kolik celkové hodnoty vytvoří dělníci za daný den;
4. na organickém složení kapitálu.

První dva z těchto faktorů určují hodnotu pracovní síly. Ve spojení s třetím faktorem určují míru nadhodnoty (s/v) a ve spojení se čtvrtým faktorem hodnotovou míru zisku s/(c + v).

Teoretiky ždímání zisku lze kritizovat za to, že se příliš soustřeďují na první z uvedených prvků a nedokáží spojovat mzdové boje s jinými aspekty akumulace, sotva je ale oprávněná výtka, že považují mzdové boje za jediný determinant míry zisku.

Otázkou ovšem zůstává empirická základna teorie ždímání zisku. Mělo zvyšování dělnických mezd v nedávných letech opravdu tendenci “ždímat” zisky? O tom se vedly rozsáhlé debaty na obou stranách a je zřejmé, že posouzení, do jaké míry vykonávají mzdy tlak na zisky, závisí silně na tom, jak se přesně mzdy a zisky měří. Ovšem i když přijmeme způsoby operacionalizace, které navrhují Glyn a Sutcliffe nebo Boddy a Crotty, zůstává empirická základna teorie velmi problematická. Hlavní potíž spočívá ve vztahu mezi podílem národního důchodu připadajícím na mzdy a základními kategoriemi marxistické hodnotové analýzy. Vysvětlení této otázky vyžaduje stručnou zmínku o velmi ožehavém pojmu “neproduktivní práce”.

I když je přísná operacionalizace rozdílu mezi produktivní a neproduktivní prací nesmírně obtížná, je zřejmé, že se v kapitalistických společnostech nevyužívá veškerá pracovní síla produktivně, tj. ne všechna práce produkuje nadhodnotu. Ve srovnání se mzdami produktivních pracovníků ovlivňují mzdy neproduktivních pracovníků míru zisku podle velmi odlišné logiky. Tento vztah se dá vyjádřit dvěma způsoby. Nejběžnějším způsobem, jak se s touto otázkou vyrovnat, je chápat mzdy neproduktivních pracovníků jako přímou srážku z nadhodnoty. Neproduktivní pracovník je při tomto přístupu chápán úplně stejně jako soukromý sluha, kterého kapitalista najímá pro bezprostřední užitnou hodnotu jeho pracovní síly a nikoli pro její směnnou hodnotu. U této koncepce vypadají hodnotové vztahy následovně:

C + V + _S_u + _S_a = P,

kde _S_u je část nadhodnoty, kterou je nutno vynaložit na zaplacení neproduktivní práce a _S_a část nadhodnoty, která je k dispozici pro akumulaci. Zvyšováním _S_u se bezprostředně snižuje efektivní míra zisku, protože se zmenšuje čitatel v hodnotovém vyjádření míry zisku.

Jiný způsob, jak vyjádřit neproduktivní práci v hodnotových rovnicích, navrhl Mage./47/ Podle jeho názoru je třeba chápat neproduktivní práci jako zvláštní formu konstantního kapitálu, kterou lze nazvat “živý konstantní kapitál”. Tak jako konstantní kapitál ve svých obvyklých formách, je i většina neproduktivní práce společensky nutná pro výrobu a přenáší svou hodnotu (náklady své reprodukce) do výsledného produktu, ovšem beztoho, že by vytvářela jakoukoli novou hodnotu (nadhodnotu). Za těchto okolností vystupuje neproduktivní práce v hodnotové rovnici následovně:

C + _C_L + V + S = P,

kde _C_L je “živý” konstantní kapitál. V tomto vyjádření růst neproduktivní práce snižuje míru zisku tím, že zvětšuje jmenovatele v hodnotovém vyjádření míry zisku./48/

Bez ohledu na to, kterou z těchto formulací přijmeme, je jasné, že pokud podíl neproduktivní práce na celkovém množství práce roste rychleji než produktivita produktivní práce, bude se projevovat tendence k poklesu míry zisku. Zvlášť je to zřejmé, pokud chápeme neproduktivní práci jako přímou srážku z nadhodnoty: každý nárůst množství neproduktivní práce při této formulaci bezprostředně snižuje efektivní míru zisku.

Potíž s údaji teoretiků ždímání zisku nyní spočívá v tom, že nedokáží rozlišovat mezi dvěmi situacemi: a) situacemi, ve kterých jsou zisky ždímány rostoucími mzdovými náklady, a b) situacemi, ve kterých jsou zisky ždímány rostoucím využíváním neproduktivní pracovní síly. Část národního důchodu připadající na mzdy zahrnuje oba tyto procesy. Pokud tedy v monopolním kapitalismu existují obecné tendence k růstu objemu neproduktivní práce, empirický jev zvyšování podílu práce (labour) na národním důchodu může mít jen málo společného s úspěšnými mzdovými boji.

Empirické doložení teze o ždímání zisku tedy zatím zůstává otevřenou otázkou. Nicméně má tato argumentace značnou přednost v tom, že zvýrazňuje ústřední roli třídního boje v akumulačním procesu. I když zatím nebylo prokázáno, že rostoucí reálné mzdy jsou hlavní příčinou poklesu zisků, třídní boj a třídní organizace může přesto ovlivňovat míru zisku několika důležitými způsoby. Zaprvé, odpor dělníků vůči propouštění z důvodu technologických inovací může působit jako brzda tempa technických inovací a tedy zpomalovat růst produktivity práce. Takové zpomalení inovací pak může kapitálu ztěžovat zvyšování míry vykořisťování, kterým reaguje na pokles míry zisku (bez ohledu na příčiny takového poklesu).

Zadruhé, síla organizací dělnické třídy může působit jako politická překážka inflace, a může proto kapitálu ztěžovat vyrovnávání poklesu zisků zvyšováním cen. Inflace je zbraní třídního boje. Je jedním ze způsobů, kterým se kapitál může pokusit o snížení hodnoty pracovní síly a tedy o zvýšení míry vykořisťování. Jak tvrdí Bob Rowthorn, překážky efektivního využívání inflace jako nástroje stlačování reálných mezd v Británii jsou do značné míry spíše politické, než pouze ekonomické./49/

Konečně, existence významných programů pojištění v nezaměstnanosti a sociálního zajištění ve většině pokročilých kapitalistických zemí znamená, že byl vážně oslaben kázeňský účinek rezervní armády nezaměstnaných. Pokles míry vykořisťování vyvolaný mzdovými boji možná není základní příčinou současné ekonomické krize, ale potíže se zvyšováním míry vykořisťování mohou být jednou z příčin její úpornosti.

4. Státní výdaje a akumulace

Marxistické teorie akumulace a krize obecně považují činnost státu za neproduktivní ve dvojím smyslu. Zaprvé, zdrojem státních příjmů (především daní) je podle nich existující fond nadhodnoty, takže zvětšení státních výdajů nutně znamená zmenšení nadhodnoty, která je k dispozici pro akumulaci. Zadruhé, státní výdaje se považují za neproduktivní, protože se stát za normálních podmínek neangažuje v přímých investicích do výroby zboží.

V modelu krize založeném na nedostatečné spotřebě tvoří tato neproduktivní povaha státních výdajů ústřední mechanismus, kterým se odvrací nebo aspoň minimalizuje krize. V modelech založených na růstu organické skladby se nárůst takových neproduktivních výdajů považuje za rozhodující faktor, který vyostřuje vnitřní krizové tendence systému. V obou teoriích se však činnost státu chápe jako do značné míry neproduktivní a pohlcující stále větší podíl nadhodnoty vyprodukované v ekonomice.

Tuto tradiční koncepci lze podrobit kritice jak co do jejího pohledu na zdroje státních příjmů, tak co do jejího pohledu na dopady státních výdajů.

Názor, že všechny daně představují zdanění existujícího fondu nadhodnoty, je založen na mechanistické a statické interpretaci významu hodnoty pracovní síly. Protože zdanění nepochybně snižuje peněžní mzdy dělníků, názor, že všechny daně pocházejí z nadhodnoty, implicitně předpokládá, že mzdy před zdaněním překračovaly “skutečnou” hodnotu pracovní síly. Zdanění je tedy pouhým přivlastněním té části nadhodnoty, která předtím vystupovala v převleku nadhodnocené peněžní mzdy. Implicitní logikou tohoto názoru je, že pokud by nedošlo ke zdanění, mzdy by se stejně snížily na úroveň, jakou mají teď po zdanění. Jinými slovy, kdyby stát tuto nadhodnotu nezdanil, měl by ji kapitalista k dispozici pro akumulaci. Tyto předpoklady jsou přinejmenším pochybné, pokud považujeme reálné mzdy a zdanění alespoň zčásti za výsledek třídního boje. Vzhledem k obrovské legitimizující moci státu lze právem předpokládat, že mnoho dělníků je ochotno akceptovat takovou úroveň zdanění svých peněžních příjmů, která je větší než odpovídající snížení mzdy, k němuž by mohlo dojít, kdyby daně odpadly. V tomto smyslu zdanění skutečně snižuje hodnotu pracovní síly a neredukuje pouze peněžní mzdu pracovní síly na její “skutečnou” hodnotu. Zdanění samozřejmě nemůže samo vytvářet hodnotu, ale může zvětšit tu část celkové hodnoty, která je přivlastňována jako nadhodnota. Vykořisťování prostřednictvím daní nezaniklo s feudálním výrobním způsobem jen kvůli tomu, že se v kapitalistické společnosti stalo dominantní metodou odčerpávání nadhodnoty od dělníků vykořisťování námezdní práce. Zdanění podobně jako monopolní ceny může tedy potenciálně zvyšovat míru nadhodnoty. To neznamená, že tento účinek zdanění nemá své hranice, a v žádném případě to neznamená, že všechny daně nebo i jejich většina fakticky zvyšují nadhodnotu, ale jen to, že předpoklad, že veškeré zdanění znamená odčerpávání existující nadhodnoty, je nesprávný./50/

Zcela odděleně od vztahu mezi daněmi a existující nadhodnotou vystupuje otázka dopadu zdanění na následnou produkci nadhodnoty. Je nepochybně pravda, že až na několik málo výjimek není produkce státu určena pro trh a že tedy stát neakumuluje kapitál ze žádných zisků realizovaných z vlastní výroby. Většina státních výdajů tedy nevytváří přímo nadhodnotu./51/ Ale jak důkladně dokazuje O’Connor, to nezabraňuje státu, aby sehrával důležitou roli svým nepřímým zvětšováním nadhodnoty a akumulace. Mnoho státních výdajů má za důsledek snižování reprodukčních nákladů pracovní síly tím, že se jimi socializuje řada výdajů, které by jinak museli nést jednotliví kapitalisté (zdravotní péče, školení a vzdělávání, sociální zajištění atd.). Také značná část státních výdajů na výzkum a vývoj, dopravní infrastrukturu, komunikace atd. má za důsledek zvyšování úrovně produktivity kapitálu jako celku, čímž přispívá k akumulaci. Dokonce i v případě klasických plýtvavých keynesiánských státních zásahů k udržení poptávky může být vedlejším účinkem takových státních výdajů zvýšené využívání kapacit a tedy zvyšování produktivity. Opět se tím neříká, že takové nepřímo produktivní výdaje jsou nutně převládajícím typem činnosti státu, ale pouze to, že není správné vidět roli státu v procesu akumulace jen jako ztěžování akumulace.

Vzhledem k tomu, že daně jako mechanismus vykořisťování mohou do určité míry zvětšovat nadhodnotu a že do určité míry mohou zvyšovat akumulaci, má klíčový význam, aby se analyzovaly nikoli jen síly vyvolávající celkové rozšiřování činnosti státu, ale rozsah, v jakém tyto síly selektivně rozšiřují neproduktivní nebo (nepřímo) produktivní činnosti státu, a také otázka, který typ zdanění má tendenci k rychlejšímu růstu: zdali typ zvětšující nadhodnotu nebo typ nadhodnotu pohlcující. O druhé z těchto otázek lze říci jen málo. Současný rozmach takzvané “revolty daňových poplatníků” v USA může naznačovat, že růst daní zvětšujících nadhodnotu naráží na nějaké hranice. Je nepochybné, že všeobecná palba na legitimitu amerického státu, která je vedena v posledních několika letech, může vést ke snížení schopnosti státu používat daně jako mechanismus k odčerpávání dodatečné nadhodnoty od dělnické třídy. V každém případě budeme ve zbývající části této diskuse předpokládat, že neexistuje významnější trend měnící tím či oním směrem rovnováhu mezi daněmi zvětšujícími nadhodnotu a daněmi nadhodnotu pohlcujícími.

Více lze říci o vztahu mezi neproduktivními a nepřímo produktivními výdaji státu. Vzhledem k tendencím k nedostatečné spotřebě vlastním monopolnímu kapitalismu je zřejmě nutné, aby neproduktivní výdaje rostly rychleji než produktivní. Odpovědí na tento požadavek je rozšiřování klasických keynesiánských programů plýtvavých prací (make-work and waste programmes), vojenských výdajů a sociálního státu. Tato role státu je ovšem v několika ohledech mimořádně rozporná, což narušuje hladké přizpůsobování neproduktivních státních výdajů potřebám monopolního kapitálu.

1) Rozpor mezi legitimizací a akumulací. Funkcí státu není pouze usnadňovat akumulaci udržováním poptávky. V kapitalistické společnosti vykonává stát také životně důležitou legitimizační funkci, která umožňuje stabilizovat a reprodukovat třídní strukturu jako celek. Tato legitimizační funkce orientuje značnou část činností státu na kooptování potenciálních zdrojů nespokojenosti obyvatelstva tím, že se politické požadavky transformují na požadavky ekonomické. Rozšiřování keynesovských programů, které začalo ve třicátých letech dvacátého století, vytvořilo ideální politické klima k tomu, aby stát dramaticky zvětšil své výdaje na tuto legitimizaci. Po dlouhou dobu se zdálo, že je stát skutečně schopen zabít dvě funkční mouchy jednou ekonomicko-politickou ranou.

Potíž je ale v tom, že jakmile je připuštěn požadavek, aby stát poskytoval určitou sociální službu nebo uspokojoval nějakou společenskou potřebu, a pak je tento požadavek institucionálně zajištěn, začne být považován za právo. Legitimizace má určitou logiku spočívající v tom, že politický aparát získává z takového programu s postupem času stále nižší výnosy v podobě dodatečné legitimizace. Jakmile začne být program považován za právo, jeho pokračování už příliš nepřispívá k legitimitě státu, zatímco omezování programu by se stalo zdrojem delegitimizace. Jednou zavedené programy mají nejen tendenci pokračovat dál, ale existuje neustálý tlak na jejich rozšiřování bez ohledu na požadavky akumulačního procesu. Lze proto formulovat hypotézu, že jakmile se keynesiánské programy udržování poptávky začínají propojovat s legitimizačními funkcemi státu, vzniká tendence k rychlejšímu růstu neproduktivních výdajů, než jak to vyžaduje realizace nadhodnoty./52/

2) Státní výdaje a produktivita. Růst státních výdajů má tendenci k tlumení růstu produktivity ve dvou ohledech. První z nich souvisí s vnitřní povahou státu. Jeho mechanismy k podněcování produktivity jsou mnohem slabší, než u soukromého sektoru. Důvodem je jednak skutečnost, že většina činností státu je do značné míry chráněna před přímými tržními tlaky, jednak to, že mnoho činností státu je vzhledem k jejich charakteru těžké racionalizovat. Zadruhé, značná část státních výdajů jako celku svým vlivem často přispívá k omezování růstu produktivity. Asi nejjasnějším dokladem toho jsou vojenské výdaje, zvláště pokud jsou organizovány tak jako ve Spojených státech. Korporace, které jsou hlavními dodavateli vojenské výzbroje a výstroje, mají státem zaručenu danou míru zisku (zejména ve smlouvách typu “náklady-plus”) a jsou tak vystaveny poměrně malému tlaku na modernizaci a inovaci výrobních procesů. I když mají vojenské technologie občasné vedlejší technologické přínosy, které mohou částečně vyvažovat toto tlumení produktivity, nezdá se být pravděpodobné, že by takové technologické pokroky zcela vyvážily jejich negativní dopady. Výsledkem působení těchto dvou faktorů v kapitalistické společnosti je tendence k rozšiřování činností státu působících jako brzda růstu produktivity.

3) Oslabování mechanismů krizového managementu. Podle obvyklého scénáře krize a oživení dochází za krize k likvidaci nejméně produktivních kapitalistů, k poklesu hodnoty kapitálu a obnovení podmínek pro ziskovou akumulaci. Růst monopolního kapitálu a zejména posilování dominantní role státu v regulaci ekonomiky má sklon vážně oslabovat tento regenerační mechanismus. Nejzřejmější je to v případě korporací, které uvázly ve výrobě pro stát. Zčásti kvůli osobním vztahům mezi elitami korporací a státním aparátem (zejména ve vojensko-průmyslovém komplexu), zčásti kvůli sociálním otřesům, které by způsobil bankrot některé velké monopolní korporace, je pro stát velmi obtížné opustit takovou významnou korporaci, i když její produktivita drasticky poklesne (dokladem jsou obrovské podpory poskytované tak notoricky neefektivní a neproduktivní korporaci, jakou je Lockheed). Dokonce i tam, kde společnosti nevyrábějí hlavně pro stát, je stát nucen poskytovat finanční záruky mnoha sektorům ekonomiky s nízkou produktivitou, aby zabránil větším poruchám (dobrým příkladem jsou železnice v USA).

Keynesiánské politiky státu mají tendenci podkopávat mechanismy krizového managementu také na straně práce. Jak jsme se už zmínili v části věnované teoriím ždímání zisku, rozšiřování státních sociálních programů, pojištění pro případ nezaměstnanosti atd. oslabuje rezervní pracovní armádu jako mechanismus ukázňování dělnické třídy. V období nedostatečné spotřeby se takové programy jeví jako jeden ze způsobů, jak zvýšit agregátní poptávku. Jestliže by bylo možné tyto programy zrušit v okamžiku, kdy přestanou být funkční pro kapitál, pak by nevyvolávaly větší problémy. Legitimizační náklady takového rušení jsou ale nepřijatelné, a i když v mnoha kapitalistických zemích došlo za současné krize k pokusům o omezení sociálních programů, jejich základní obrysy zůstaly zachovány.

Důsledkem těchto rozporů v roli státu je, že keynesiánské politiky stále méně odpovídají požadavkům akumulace. Ačkoliv tyto politiky původně vznikly jako reakce na problém nadměrné nadhodnoty (jak to vysvětluje model nedostatečné spotřeby), jejich konečným výsledkem je, že začínají odčerpávat nadhodnotu nezbytnou pro akumulaci (obraz krize v modelu rostoucího organického složení). To znamená, že i když je v období monopolistického kapitalismu plýtvání nutností, existuje tendence k tomu, aby se úroveň státního plýtvání (tj. neproduktivních výdajů) zvyšovala rychleji, než schopnost systému produkovat pro toto plýtvání (zvyšováním produktivity). Protože mechanismy řešení krize jsou částečně zablokovány, výsledkem je chronická inflace spojená s poměrně vysokou úrovní nezaměstnanosti, neboli to, čemu se začalo říkat “stagflace”.

Uvedenou úvahu lze znázornit pomocí neoklasického pojmu Phillipsovy křivky. Tato křivka udává možné kombinace míry nezaměstnanosti a míry inflace, které jsou charakteristické pro danou ekonomiku. Obvykle je představována jako definice rovnováhy mezi nezaměstnaností a inflací, kterou musí respektovat tvůrcové politiky. Klasická podoba Phillipsovy křivky je znázorněna na obr. 3.3.

Premisou tradičních keynesiánských politik od jejich počátku bylo, že tato rovnovážná funkce je sama o sobě víceméně stálá a že různé síly působící v ekonomice pouze určují, v jakém bodu této křivky se ekonomika nachází v konkrétním okamžiku. Úkolem politiky tedy bylo pouze regulovat ekonomiku tak, aby setrvávala v přijatelném intervalu této křivky. Výše uvedená analýza (kterou využívají v poněkud pozměněné formě někteří neokeynesiánci pro své vlastní pojetí Phillipsovy křivky) naznačuje, že děje uvnitř ekonomiky a zásahy státu neurčují pouze to, kde se nachází ekonomika na nějaké ideální Phillipsově křivce, ale také celkový tvar a polohu samé rovnovážné křivky. Konkrétně teorie nadměrného růstu neproduktivních výdajů naznačuje, že v průběhu několika posledních desetiletí došlo k systematickému a dlouhodobému zhoršování podmínek zmíněné rovnováhy. Tyto tendence jsou dále vyostřovány neustálým růstem koncentrace monopolů v jistých klíčových odvětvích ekonomiky, a zvláště rostoucí internacionalizací kapitálu./53/ Lze vyslovit hypotézu, že v důsledku působení těchto sil se Phillipsova křivka posunula směrem od počátku a že dokonce už nemusí protínat vodorovnou osu při žádné výši nezaměstnanosti. Tato nová Phillipsova křivka je znázorněna na Obr. 3.4. Keynesiánské politiky jsou naprosto neschopné zvrátit toto zhoršování Phillipsovy rovnováhy.

Míra změny cenového indexu

Inflace

Deflace

Míra nezaměstnanosti

Obr. 3.3 Phillipsova křivka

Míra inflace

70.léta dvacátého století

50.léta

30.léta

Míra nezaměstnanosti

Obr. 3.4 Hypotetické změny Phillipsovy křivky v čase

Zřejmým řešením těchto dilemat je, aby stát přesunul zaměření svých činností od neproduktivních výdajů k nepřímo produktivním výdajům. Tyto nepřímo produktivní výdaje v průběhu posledních několika desetiletí nepochybně neustále rostly, i když podle všeho nižším tempem než neproduktivní výdaje. Stát se stále více zabývá nejen tím, čemu Offe říká “alokativní” politiky (takové politiky, které v podstatě redistribuují už vyprodukované zdroje nebo mobilizují produkci zdrojů pro striktně keynesiánské účely),/54/ ale také “produktivními” politikami (takovými politikami, které mají přímý vliv na výrobní proces a které přispívají k produktivitě ekonomiky). Jelikož výrobní síly v pokročilém kapitalismu vytvořily vysoce důmyslné technologie, stále více navzájem provázané výrobní procesy, stále narůstající požadavky na vysoce specializovanou technickou práci atd., je pro individuální kapitalisty stále obtížnější zajistit všechny podmínky pro svou vlastní rozšířenou reprodukci, takže se kapitalisté obracejí na stát s požadavky na různé formy zespolečenštěných investic. Lze si tedy velmi dobře představit, že řešení rozporů keynesiánských politik lze najít jednoduše v podstatném rozšíření těchto vznikajících forem nepřímo produktivních zespolečenštěných investic. Problém spočívá v tom, že principiálně keynesiánská politika současného kapitalistického státu, politika kořenící v pluralistických požadavcích různých zájmových skupin, speciálních zájmových podporách, vojenské výrobě atd., působí jako vážné omezení potenciálního růstu těchto nových forem státních zásahů podporujících produktivitu. To je jádrem “finanční krize státu”: trvalý tlak vyplývající z růstu neproduktivních výdajů, který je velmi těžké omezit z důvodů, o nichž jsme se už zmínili, způsobuje, že je pro stát velmi problematické financovat ty nové formy státní politiky, které by pomohly vyřešit samotný problém klesající produktivity. Do té doby, než bude možné mobilizovat nové politické síly, z nichž se zrodí to, co O’Connor nazval přiléhavě novým “sociálně průmyslovým komplexem”,/55/ je těžké soudit, jak bude nalezen východ z této slepé uličky.

III. Vývoj kapitalismu a překážky akumulace

Jestliže bychom tyto různé interpretace chápali jako celková vysvětlení krizových tendencí kapitalismu, pak jsou samozřejmě zcela neslučitelné. Nelze například tvrdit, že základní příčinou krize je přebytek nadhodnoty (koncepce nedostatečné spotřeby) a současně nedostatek nadhodnoty (koncepce rostoucího organického složení kapitálu). Nelze postulovat, že příčinou krizí je pokles míry vykořisťování způsobený úspěchy třídních bojů (ždímání zisků) a že současně existuje obecná tendence ke zvyšování míry vykořisťování (hledisko nedostatečné spotřeby i rostoucího organického složení). Musíme buď rovnou odmítnout až na jeden všechny předložené názory na krizi, nebo musíme přijmou metodologický postoj umožňující začlenit je do společného širšího rámce.

Jednou ze strategií, jak sloučit tyto rozdílné pohledy, je analyzovat je z hlediska dějin kapitalistického vývoje. Místo toho, abychom považovali kterýkoli z krizových mechanismů za panhistorickou příčinu všech ekonomických krizí v kapitalistické společnosti, je třeba přijmout hledisko, podle něhož kapitalistický vývoj neustále proměňuje povahu kapitalistické krize. Abychom shrnuli logiku této historické transformace krizových mechanismů načrtnutých v předchozí části této kapitoly, v každé fázi kapitalistického vývoje existuje charakteristická struktura překážek akumulačního procesu. Tyto překážky se překonávají kombinací třídních strategií prosazovaných kapitalistickým státem a individuálních strategií kapitalistů snažících se maximalizovat své zisky, takže akumulační proces pokračuje v nových podobách. Různá řešení dominantních překážek na každé úrovni kapitalistického vývoje však v sobě obsahují nové rozpory, které se postupně vynořují v následujících fázích./56/ Logiku tohoto dialektického procesu lze symbolicky znázornit pomocí modelu determinace (který jsme vysvětlili v kapitole 1). Jeho hlavní rysy jsou znázorněny na obr. 3.5.

Historicky konkrétní skloubení výrobních sil a výrobních vztahů - to, čemu se v marxistické teorii tradičně říká “ekonomická základna” - vytváří strukturální omezení pro formy akumulace v daném období. Výrobní síly a výrobní vztahy také určují, do jaké míry daná forma akumulace bude nebo nebude reprodukovat právě tyto síly a vztahy (tj. určují meze funkční kompatibility). Rozhodující otázkou je pak pochopení společenských procesů, které mají tendenci tlačit formy akumulace za tyto meze funkční kompatibility, čímž vytvářejí v akumulačním procesu strukturální krize.

**

TŘÍDNÍ BOJ A

KONKURENCE MEZI

KAPITALISTY

**

?omezování ? ? ?

? ?transformace ? ? ?

? ? ?zprostředkování ? ?

? ? ? ?transformace ?

? ? ? ? ?selekce

SKLOUBENÍ ???omezování??? FORMY

VÝROBNÍCH SIL A ??reprodukce/nereprodukce?? AKUMULACE

VÝROBNÍCH VZTAHŮ

? ?

???meze funkční kompatibility ????

Obr. 3.5 Model determinace akumulačního procesu

Jak třídní boj, tak konkurence mezi kapitalisty přímo transformují jak strukturu výrobních sil a výrobních vztahů, tak formy akumulace. Zvlášť důležité pro pochopení krizových tendencí je nepřetržité transformování výrobních sil a výrobních vztahů třídním bojem. Daný způsob organizace akumulace se tak stává stále méně reproduktivní - tj. s tím, jak se posouvají meze kompatibilních odchylek určované výrobními silami a výrobními vztahy, se daná organizace akumulace stále vzdaluje od toho, co by se dalo považovat za optimální formu akumulace. Může dojít k tomu, že se forma akumulace už vůbec nebude nacházet uvnitř mezí kompatibilních odchylek. Takovou situaci pak lze popsat jako strukturální krizi akumulace. V těchto krizových situacích dochází obvykle k zásadní restrukturalizaci samých forem akumulace, čímž se obnoví aspoň minimální kompatibilita forem akumulace s výrobními silami a výrobními vztahy. Když hovoříme o “překážkách akumulace”, máme na mysli proces, kterým se daná forma akumulace stává postupně nereproduktivní. Když mluvíme o “strukturálních řešeních” těchto překážek, máme na mysli způsoby, kterými je akumulační proces změněn tak, aby se obnovil jeho kompatibilní vztah s výrobními silami a výrobními vztahy./57/ Právě taková strukturální řešení určují podstatný charakter různých fází kapitalistického vývoje.

Obr. 3.6 shrnuje historický vývoj, který je vytvářen strukturálními vztahy znázorněnými na Obr. 3.5./58/ Tento diagram je samozřejmě značným zjednodušením. Strukturální “řešení” konkrétní překážky akumulace většinou neodstraní problém úplně, ale spíše jej pomůže odsunout do pozadí. Každé období kapitalistického vývoje obsahuje, byť ve formě reziduí, charakteristické rozpory dřívějších období. Totéž lze říci o formách imperialismu, které se objevují jako reakce na dané překážky akumulace. V žádném případě netvrdíme, že se daná forma imperialismu vyskytuje výlučně s danou překážkou akumulace. Většina forem imperialismu - drancování, obchod, investice do surovin, investice do průmyslové výroby - se vyskytuje ve větší nebo menší míře v každé fázi kapitalistického vývoje. Různé formy imperialismu ovšem představují charakteristickou reakci na dané krizové podmínky v metropolitních zemích a právě to se pokouší znázornit Obr. 3.6./59/ Jak se doufejme vyjasní, když budeme procházet jednotlivými fázemi na diagramu, účelem tohoto schématu není předložit rigidní “teorii fází” kapitalistického vývoje, ale zachytit širší problémy a pohyby kapitalistického systému./60/

Obrázek 3.6

Fáze kapitalistického vývoje

Hlavní překážky akumulace

Strukturální řešení překážek

Strukturální změny uvnitř dominantních kapitalistických ekonomik

Vznikající formy imperialismu* ovlivňující překážky akumulace**

1. Rané období prvotní akumulace: přechod od jednoduché zbožní výroby k rozšířené reprodukci

Omezení masy nadhodnoty z důvodu nedostatečné velikosti dělnické třídy; omezení neplacené části pracovního dne z důvodu nedostatečného dozoru nad dělnickou třídou v pracovním procesu (nízká míra “absolutní nadhodnoty”).

Různé institucionální změny s cílem zvětšit rozměry proletariátu (imigrace, vyhánění z půdy atd.); kapitalistická třída vytváří továrny, aby zvýšila kontrolu nad výrobním procesem a délku pracovního dne.

Přímé přivlastňování nadproduktu na periferii pomocí drancování a částečného zpoplatňování (intenzifikace předkapitalistických výrobních vztahů jako je otroctví).

2. Přechod od prvotní akumulace k manufaktuře

Relativně nízká míra nadhodnoty z důvodu nízké produktivity technologie a s tím spojené poměrně vysoké hodnoty pracovní síly; pokračuje všeobecný nedostatek pracovních sil.

Technické inovace zejména ve výrobě spotřebního zboží, které způsobují zlevnění pracovní síly; zvlášť důležité jsou inovace šetřící práci, které zvětšují rezervní armádu nezaměstnaných.

Relativní pokles důležitosti periferie pro centrální ekonomiky (ve srovnání s dřívějšími obdobími). Převádění nadhodnoty prostřednictvím obchodu a nerovné směny; dovoz zemědělských produktů ke snížení hodnoty pracovní síly.

3. Přechod od manufaktury ke strojní manufaktuře

Tendence k růstu organického složení kapitálu doprovázená tendencí k poklesu míry zisku; rané formy dělnického hnutí požadující zkrácení pracovní doby.

Hospodářské cykly, které snižují hodnotu kapitálu a vedou k jeho zvýšené koncentraci; pokračuje tlak na inovace šetřící práci ke zvětšení rezervní armády a oslabení dělnického hnutí.

“Klasický imperialismus”: metropolitní buržoasie investuje množství kapitálu do výroby surovin na periferii, aby snížila náklady na oběžný kapitál a snížila průměrnou organickou skladbu kapitálu.

4. Vznik a upevnění monopolního kapitálu

Tendence k rychlejšímu růstu nadhodnoty než spotřebitelské poptávky,vyvolávající tendenci ke krizím z nedostatečné spotřeby/realizace; rozvoj bojovnějšího dělnického hnutí se socialistickými a komunistickými proudy.

Keynesiánské formy státních zásahů s cílem zvětšit agregátní poptávku, zvláště vojenské výdaje; vytvoření komplexních struktur povyšování v práci, hierarchií pracovních míst atd.; obecné přijetí kolektivního vyjednávání.

Expanze trhů na periferii, zvláště vývozu technologií k řešení problémů realizace. Důležitá je také zahraniční pomoc a prodej zbraní. Repatriace zisků z investic na periferii vyostřuje problémy realizace. (Imperialismus se stává základní součástí rozporů akumulace namísto jejich řešením).

Fáze kapitalistického vývoje

Hlavní překážky akumulace

Strukturální řešení překážek

Strukturální změny uvnitř dominantních kapitalistických ekonomik

Vznikající formy imperialismu* ovlivňující překážky akumulace**

5. Pokročilý monopolní kapitál

Neustálý růst nákladů na reprodukci systému jako celku, způsobený rozporem mezi akumulační a legitimizační funkcí státu, vede ke stagnaci a chronické inflaci. Tyto tendence jsou značně vyostřeny pokračujícím růstem monopolního kapitálu a internacionalizací kapitálu. Obtíže se zvyšováním míry vykořisťování plynoucí ze síly dělnické třídy a z poklesu účinnosti rezervní armády nezaměstnaných jako důsledku sociálních reforem.

Rozšiřování státních zásahů od jednoduchých keynesiánských manipulací s efektivní poptávkou k aktivnímu zapojení do samého výrobního procesu; státní politiky zaměřeny přímo na zvyšování produktivity (“postindustriální” státní politiky).

Zvětšující se kapitálové investice do průmyslové výroby na periferii, zejména u zboží masové spotřeby (útěk továren).

6. Státem řízený monopolní kapitalismus

Neustálé prohlubování politizace samého akumulačního procesu: zvýšený rozpor mezi socializací produkce a pokračujícím soukromým přivlastňováním a kontrolou nadproduktu. Zbožní produkce sama o sobě vyžaduje sféru produkce, která je stále více zbavena zbožního charakteru.

Vznik plně rozvinutého represivního “státního kapitalismu”.

• Výraz “imperialismus” se používá v nejširším možném smyslu, aby zahrnoval všechny formy ekonomické nadvlády “centra” nad “periferií”, nikoli pouze formy charakteristické pro monopolní kapitalismus.

** Vznikající formy nejsou nutně dominantní formou imperialismu v daném období. Jsou to spíše formy, které se objevují jako charakteristické odpovědi na rozpory akumulace v metropolitních ekonomikách. V mnoha případech se vznikající forma imperialismu může stát dominantní formou v následujícím období.

**

1. Přechod od jednoduché zbožní výroby k rozšířené reprodukci

**

Dvěmi rozhodujícími omezeními akumulačního procesu v raném období prvotní akumulace byla na jedné straně existence institucionálních forem výroby, která ztěžovala těsnější dohled nad pracovní silou a její kontrolu, a na druhé straně poměrně malá velikost proletariátu a tím i omezené množství pracovní síly, kterou bylo možné vykořisťovat. Neexistence dohledu nad pracovní silou v podmínkách domáckého průmyslu znamenala, že kapitalista měl malý vliv na to, jak velkou část dne strávil dělník prací. Pro dělníka bylo často velmi snadné rozkrást kapitalistovi značné množství surovin./61/ Výsledkem bylo, že míra vykořisťování zůstávala nízká, protože nezaplacená část pracovního dne byla malá. Ve spojení s omezenou velikostí proletariátu to znamenalo značně nízkou masu nadhodnoty, která byla k dispozici pro akumulaci.

Jak ukázal Stephen Marglin, vznik továren za anglické průmyslové revoluce nabídl strukturální řešení prvního z těchto omezení. Dělníci byli shromážděni pod jednou střechou a byl zaveden přísný dohled nad jejich prací. Byli nuceni buď pracovat tolik hodin, kolik jim nadiktoval kapitalista, nebo nepracovat vůbec, takže značně vzrostlo množství nadhodnoty. Vznik továren ovšem jen dál vyostřil problém nedostatku volné pracovní síly, kterou bylo možné vykořisťovat. K řešení nedostatku pracovní síly přispěla řada různých politik státu jako je otevřená imigrace, vylidňování venkova, zavírání chudobinců atd.

Za odpovědi na hlavní omezení akumulace lze přinejmenším zčásti považovat také dominantní formy imperialismu/62/ v období prvotní akumulace v západní Evropě. Jestliže se rozhodující překážky rané kapitalistické akumulace soustřeďovaly kolem nedostatečné masy nadhodnoty, bylo přímé přivlastňování nadhodnoty z periférie přinejmenším jedním ze způsobů, jak těmto překážkám čelit. Formy tohoto přímého přivlastňování sahaly od nepokrytého drancování až k různým formám zpoplatňování a k intenzifikaci předkapitalistických donucovacích metod kontroly pracovní síly (jako např. otroctví) v zemědělské výrobě a těžbě drahých kovů na periferii pro potřeby světového trhu. Ve všech těchto případech byla tak pro akumulaci dána k dispozici větší masa nadhodnoty, než by tomu bylo pouze na základě vykořisťování v centru.

**

2. Přechod od prvotní akumulace k manufaktuře

**

Pro přechod od prvotní akumulace k manufaktuře je charakteristický trvalý růst proletariátu a šíření továrního systému. V rané fázi tohoto přechodu bylo hlavním způsobem zvyšování míry vykořisťování zvětšování takzvané “absolutní nadhodnoty” (tj. zvětšování nadhodnoty pomocí prodlužování pracovního dne a zvyšování intenzity práce). Pracovní den se velmi rychle prodloužil až na své biologické maximum. Skutečná míra vykořisťování ale zůstávala přesto poměrně nízká v důsledku všeobecně nízké produktivity technologie a s ní související vysoké hodnoty pracovní síly. Dokonce i když byla životní úroveň dělníka nebo dělnice stlačena až na holé přežívání, přesto spotřebovali na reprodukci své pracovní síly poměrně velkou část svého pracovního dne.

Řešením problému relativně nízké míry nadhodnoty bylo zavádění množství technických inovací, které drasticky zlevnily zboží spotřebovávané námezdními pracovními silami a tím snížily hodnotu pracovní síly. Jelikož mnohé z těchto inovací šetřily práci, měly za účinek rozšíření rezervní armády nezaměstnaných, čímž dále zmírnily problém obecného nedostatku pracovní síly charakteristický pro toto období.

Imperialismus sehrával v tomto období o něco menší roli než dříve./63/ Periferie si samozřejmě podržela svůj význam jako zdroj surovin pro kapitalistickou výrobu, ale tato funkce imperialismu nebyla hlavní protiváhou krizových tendencí působících v centru.

**

3. Přechod od manufaktury ke strojní manufaktuře

**

Postupné zavádění strojů do výrobního procesu je definičním rysem přechodu od prosté manufaktury k tomu, co Marx nazval strojní manufakturou. Pokračují dosavadní tendence k šíření továren, zvětšování početnosti proletariátu atd., k nim se ale přidává neustálý proud nových inovací ve výrobním procesu. Kromě toho se objevují první efektivní formy třídní organizace proletariátu. Jsou kladeny požadavky zkrácení pracovního dne a zvyšování reálných mezd. Rostoucí intenzita třídního boje ještě více tlačí kapitál k tomu, aby zaváděl inovace šetřící práci. Výsledkem je, že v období přechodu od manufaktury ke strojní manufaktuře stoupá velmi rychle organické složení kapitálu. V důsledku toho se prosazuje nesporná tendence ke snižování míry zisku bez ohledu na rostoucí míru nadhodnoty.

Řešení této překážky akumulace, jak jsme již ukázali, bylo obsaženo v překážce samé. Klasický rytmus obchodních cyklů - snížení hodnoty kapitálu, odstranění neproduktivních kapitálů a rostoucí koncentrace a centralizace kapitálu - poskytl sociální mechanismy pro pravidelnou restrukturalizaci kapitálu takovými způsoby, které obnovily příznivé podmínky pro akumulaci.

Také klasické formy imperialismu se v druhé polovině devatenáctého století staly v mnoha důležitých ohledech způsobem, jak reagovat na překážky akumulace charakteristické pro masivní zavádění strojní výroby. Vyvažování rostoucího organického složení kapitálu napomáhaly zejména rozsáhlé kapitálové investice do produkce surovin na periferii (např. stavba železnic pro přepravu surovin, kapitalizace dolování atd.) tím, že snižovaly náklady na oběžný kapitál. Navíc vzhledem k tomu, že pro výrobní procesy na periferii bylo obecně charakteristické nižší organické složení kapitálu než v centru, investice do periferie pomáhaly snižovat průměrné organické složení kapitálu.

**

4. Vznik a upevnění monopolního kapitálu

**

S pokračováním růstu organického složení kapitálu v průběhu devatenáctého a na začátku dvacátého století došlo ke dvěma věcem: kapitál měl tendenci ke stále vyšší koncentraci a centralizaci, přičemž se (pravděpodobně) snižovala rychlost růstu organického složení kapitálu. Někdy v první čtvrtině dvacátého století se podle všechno organické složení kapitálu víceméně stabilizovalo. Nadále však stoupala míra vykořisťování, a to jednak v důsledku obecného růstu produktivity (jak typu šetřícího kapitál, tak typu šetřícího práci), jednak v důsledku samé monopolní moci. Výsledkem bylo, že se objevila silná tendence k problémům realizace a nedostatečné spotřeby.

Jedním z důsledků tendence ke vzrůstu nadhodnoty je systematické podněcování různých forem spekulace, protože pokud nenastanou problémy s realizací, zdá se být zajištěna perspektiva velkých budoucích zisků. Rozpor je samozřejmě v tom, že se vážné problémy s realizací nutně dostaví, pokud není vytvořen nějaký mechanismus pro neustálé absorbování nadhodnoty. Vzhledem k tomu, že k těmto realizačním problémům dochází za těžkého spekulování, bude pak následná hospodářská krize mnohem ostřejší (v důsledku finančních úpadků, zhroucení úvěrových systémů atd.). Takový byl v podstatě scénář Velké deprese třicátých let dvacátého století.

Současně s tímto vývojem akumulačního procesu začalo výrazně sílit odborové hnutí, zejména v monopolizovaných odvětvích hospodářství. I když se jeho požadavky soustřeďovaly na problematiku mezd a bezprostřední pracovní podmínky, vzrůst socialistických a komunistických sil v odborovém hnutí a také zkušenost Ruské revoluce vytvářely potenciál pro zvyšování skutečné revolučnosti odborového hnutí.

Velký společenský vynález státem podporovaného plýtvání, který získal akademickou legitimitu pod jménem keynesiánství, představoval významné strukturální řešení překážky nedostatečné spotřeby.[64. Je zřejmé, že keynesiánství není jedinou možnou odpovědí na strukturální krize akumulace charakteristické pro vznik a upevnění monopolního kapitalismu. I když je určitě nesprávné redukovat komplexní fenomén fašismu pouze na řešení krizových tendencí.] Zejména ve Spojených státech se takové programy státních výdajů setkávaly se značnou podezřívavostí a v podstatě bylo třeba lekce druhé světové války, aby se keynesiánství stalo přijatelných nástrojem krizového managementu. Keynesiánství také pomohlo čelit hrozbě radikalizace odborů, protože mělo tendenci dávat většině odborových bojů ekonomickou orientaci. Institucionalizace kolektivního vyjednávání a zavádění složitých systémů hierarchií pracovních míst, systémů povyšování v práci, nároků z titulu délky zaměstnání, pojištění pro případ nezaměstnanosti atd. dále pomáhalo udržovat odborové hnutí v mezích kompatibilních s takovými keynesiánskými řešeními.[65. Viz Stone, ”The Origins of Job Structures in the Steel Industry” a Braverman, Labour and Monopoly Capital.]
Východiska z krize z nedostatečné spotřeby, k níž došlo ve třicátých letech dvacátého století, se nehledala pouze v domácí politice. Důležitým zdrojem pro strukturální řešení specifických akumulačních překážek byly v tomto období nesporně také změny mezinárodního systému. Snad ještě významnějším úlohu sehrála druhá světová válka jako okamžitý protilék na tendence nedostatečné spotřeby tím, že vyvolala jednak masivní vojenské výdaje, jednak destrukci obrovských objemů kapitálů. Po válce pak hegemonistické postavení Spojených států značně usnadnilo zavedení stabilního systému mezinárodního obchodu a financí (ztělesněného v dohodách z Bretton Woods), který velmi napomohl expanzi trhů a mezinárodního úvěru nutné ke zmírnění tlaků z nedostatečné spotřeby. Dlouhé poválečné období obchodních přebytků Spojených států nesporně zmenšilo problémy realizace v USA, přičemž požadavky na investice pro poválečnou rekonstrukci v Evropě snížilo tlaky z nedostatečné spotřeby také v na tomto kontinentě.

Úloha imperialismu je v tomto období nejasnější. Podstatný poválečný vzrůst zahraniční pomoci, zvláště ve vojenské oblasti, a rozšiřování obchodu s periférií, zejména obchodu s technologiemi, pomohly zmenšit problémy realizace v USA. Americký imperialismus se však sotva omezoval jen na obchod. V poválečném období prudce vzrostly také přímé americké investice na periferii. V té míře, v jaké byla nadhodnota vytvářená těmito investicemi repatriována do Spojených Států, mohly takové investice vést pouze ke zvětšení realizačních problémů. Ve srovnání s dřívějšími obdobími tak imperialismus sehrává mnohem rozpornější úlohu pokud jde o jeho vztah ke krizovým tendencím období přechodu od monopolního kapitalismu k pokročilému monopolnímu kapitalismu. Ačkoli jednotliví kapitalisté investují na periferii, protože v ní vidí možnosti ziskového uplatnění svého kapitálu, důsledkem pro akumulační proces jako celek je zesílení problému absorpce nadhodnoty.

**

5. Pokročilý monopolní kapitalismus

**

Keynesiánská řešení nedostatečné spotřeby měla přinejmenším ze začátku tendenci k souladu s požadavky politické legitimity. Původní harmonií však otřásl rychlý růst neproduktivních státních výdajů, který předběhl požadavky systému na absorbování nadhodnoty. Situaci dále zhoršovala organizační síla dělnické třídy, zejména na úrovni ekonomiky, která způsobila, že pro kapitalistickou třídu bylo obtížné zvyšovat míru vykořisťování natolik, aby se tím vyvážil nadměrný růst neproduktivních výdajů. Celé institucionální uspořádání tvořící základ keynesiánských politik státu – kolektivní vyjednávání, ekonomismus, sociální zajištění, pojištění pro případ nezaměstnanosti atd. – do značné míry ztěžovalo přizpůsobování se novým okolnostem.

Všechny tyto potíže byly dále vyostřeny pokračující koncentrací a centralizací kapitálu jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Častokrát se připomíná, že za relativně monopolistických podmínek probíhá konkurence ani ne tak v oblasti cen jako v oblasti reklamy, tržních strategií a politického manévrování. Monopolní kapitál má tedy vnitřní tendenci ke k růstu neproduktivních činností s postupem vlastní koncentrace a monopolizace. Tyto rozpory dále zkomplikovala internacionalizace kapitálu tím, že podkopala schopnost národních vlád efektivně regulovat své vlastní národní ekonomiky. Čistým důsledkem všech těchto vlivů bylo vážné narušení vzájemné rovnováhy mezi inflací a nezaměstnaností, které charakterizuje hospodářskou krizi sedmdesátých let dvacátého století.

Jako odpověď na překážky akumulace v pokročilém monopolním kapitalismu se dnes objevují rozmanitá řešení. Na mezinárodní úrovní se zahraniční investice na periferii stále více soustřeďují kolem průmyslové výroby namísto prosté těžby surovin, zemědělství a obchodu. Zvlášť to platí pro zboží masové spotřeby s poměrně vysokou spotřebou živé práce. Značná část průmyslových investic připadá na periferii vzhledem k obtížím se zvyšováním míry vykořisťování v metropolitních státech a k rostoucímu břemenu neproduktivních státních výdajů. Ve Spojených státech kromě tohoto pohybu kapitálu do zahraničí dochází také ke značnému přesunu průmyslového kapitálu ze států Severu se silnými odbory na méně odborově organizovaný Jih, protože také v těchto oblastech jsou překážky zvyšování míry vykořisťování slabší.

Pokud jde o vnitřní politiku státu, bezprostřední reakcí na problém neustále rostoucích reprodukčních nákladů monopolního kapitalismu ve vztahu k růstu produktivity byl pokus o omezení řady keynesiánských politik, zejména u programů sociálního zabezpečení, ve školství a různých veřejných službách. Črtající se dlouhodobé řešení spočívá v přechodu od převážně keynesiánských zásahů do ekonomiky k aktivní státní účasti v samotném procesu výroby. Volá se po kvalitativně nových formách státních zásahů. Už nestačí, aby stát pouze určoval parametry kapitalistické produkce tím, že reguluje agregátní poptávku, úrokovou míru a daně, a že se vyrovnává se společenskými náklady vyvolávanými iracionalitami kapitalismu pomocí policie, omezování znečištění a psychiatrických léčeben. Je třeba, aby se stát přímo zabýval racionalizací produkce, koordinací a plánováním zvyšování produktivity, ničením neefektivních odvětví ekonomiky a tak dále.

Je samozřejmě obtížné dát přesný popis forem, které budou mít tyto nové zásahy. Součásti minimálních opatření by byla přímá účast státu v plánování a alokaci zdrojů pro investice. Ve Spojených státech se to už navrhuje u rozvoje energetiky. Výroba energie nebude organizována pomocí ničím nespoutaných tržních mechanismů, ale pod přímou kontrolou státu. Širší formy takových zásahů do produkce by zahrnovaly přímé organizování modernizace výrobních procesů v těžkém průmyslu státem, a to buď cestou otevřeného znárodňování, nebo vytvářením různých druhů společných plánovacích orgánů se zastoupením státu a soukromého kapitálu (a snad také pracovníků a “spotřebitelů”). Vzhledem k tomu, že klasické mechanismy zvyšování produktivity – bankroty, znehodnocování kapitálu atd. – jsou za monopolního kapitalismu politicky příliš nákladné a ekonomicky příliš rušivé, stát bude možná muset převzít i přímou odpovědnost za zvyšování produktivity.

K uskutečnění těchto racionalizací bude muset stát zvýšit svou schopnost řídit a ukázňovat individuální kapitalisty a dělnickou třídu. V případě kapitálu to bude znamenat především schopnost zamezit únikům kapitálu před rostoucími státními zásahy do investic, stejně tak jako schopnost úplně likvidovat neproduktivní odvětví kapitálu (zvláště malého a středního kapitálu) v zájmu zvýšení produktivity kapitálu jako celku. V případě dělnické třídy bude nutné na dlouhé období přísně omezit požadavky na mzdy a zaměstnanost, aby se mohla dostatečně zvýšit míra nadhodnoty k zaplacení zmíněné racionalizace výroby.

Tyto nové formy státních zásahů budou narážet na velmi silné politické překážky, a to pravděpodobně zejména ve Spojených státech, kde má malý a střední kapitál značnou politickou moc. Organizované odborové hnutí se k těmto návrhům staví také velmi ostražitě z obavy, že státní plánování bude znamenat mnohem systematičtější řízení mezd, snižování zaměstnanosti v monopolních odvětvích v důsledku racionalizace a obecně oslabení vyjednávací pozice odborů. V Evropě může být snazší dát podnět k těmto státně kapitalistickým programům vzhledem k politické síle socialistických a komunistických stran. V případě Itálie existuje všeobecný pocit, že jedině komunisté jsou schopni udržet kázeň v dělnické třídě, aby mohli iniciovat významné nové programy ekonomické reorganizace a racionalizace, které jsou nutné pro znovuoživení italského kapitalismu. Samozřejmě se žhavě diskutuje o otázce, zdali by se taková reorganizace mohla stát prvním krokem směrem k přechodu k socialismu. V každém případě je taková reorganizace nutná pro obnovu příznivých podmínek akumulace.

Jaké nové překážky akumulace se pravděpodobně objeví v další fázi kapitalistického vývoje? I když je hodně problematické spekulovat o rozporech budoucnosti, několik věcí lze říci se značnou jistotou. S tím, jak se monopolní kapitalismus bude pohybovat směrem ke kvalitativně novým formám státní účasti na produkci, které by mohly dostat název státem řízený monopolní kapitalismus, bude docházet ke stále hlubší politizaci samého akumulačního procesu. Bude stále obtížnější aplikovat na produkci “neutrální” tržní racionalitu. Politická kritéria se budou dostávat do samého centra produkce. I když je skoro jisté, že ve Spojených státech bude formálně znárodněno jen málo velkých korporací, stále větší část produkce bude de facto účinně organizována státem. To samozřejmě neznamená, že zmizí zbožní produkce (produkce pro směnu), ale že stále větší část produkce bude organizována mimo trh a že nebude přímo podřízena kritériím maximalizace zisku. Řečeno abstraktněji – aby byla zachována produkce komodit, stát bude muset organizovat stále rostoucí dekomodifikovanou sféru produkce. [66. O kontrastu mezi komodifikovanými a dekomodifikovanými státními zásahy podrobně pojednávají Gösta Epsing-Anderson, Roger Friedland and Erik Olin Wright, ”Modes of Class Struggle and the Capitalist State”, Kapitalistate, No. 4-5, 1976. V kapitalistickém státě vždy docházelo k dekomodifikovaným státním zásahům. Možná triviálním příkladem jsou veřejné knihovny jako dekomodifikovaný způsob poskytování knih veřejnosti. Kvalitativně novým rysem dekomodifikovaných zásahů za pokročilého kapitalismu bude účast na produkci užitných hodnot a nejen na prosté distribuci užitných hodnot. Mnohé z těchto myšlenek vycházejí z prací Clausa Offeho, viz zejména ”The Capitalist State and the Problem of Policy Formation”.]

Ke všemu tomu bude docházet v trvajícím rámci kapitalistických společenských vztahů a kapitalistického státu sloužícímu k reprodukování třídní struktury kapitalistické společnosti. Rozšířená dekomodifikovaná sféra produkce bude přísně omezena požadavky reprodukce samé produkce komodit. Nové formy překážek akumulace se proto budou soustřeďovat kolem zesíleného rozporu mezi postupným zespolečenšťováním procesu produkci a pokračujícím soukromým přivlastňováním nadhodnoty (prostřednictvím produkce komodit).

S tím, jak bude stát přebírat stále větší roli ve skutečné organizaci produkce, bude mít sklon ke stálému oslabování ideologická legitimace “systému svobodného podnikání”. V důsledku toho je pravděpodobné, že se do centra americké dělnické politiky bude více dostávat socialistická alternativa. Třídní boje kolem státu a kolem produkce (které budou stále více splývat v tentýž boj) tak budou mít tendenci k větší ideologičnosti, větší političnosti, a koneckonců se budou stávat větší hrozbou pro kapitalistický systém. Za těchto podmínek je docela možné představit si ve Spojených státech vznik plně rozvinutého státního kapitalismu (i když oblečeného do symbolů soukromého kapitalismu), který se bude pokoušet udržet v mezích pronikavě vystupující rozpory mezi legitimizací a akumulací pomocí velkých dávek represe a centrálního plánování.

Neexistuje ovšem žádný automatický důvod, proč by nějaké “řešení”, které bude teoreticky funkční z hlediska kapitalismu, mělo být řešením, které se historicky prosadí. To, zda dojde k takové změně strukturálního uspořádání monopolního kapitálu nebo ne, závisí na jedné straně na soudržnosti kapitalistické třídy a její schopnosti vytvářet třídní politiku v zájmu kapitálu jako celku, a na druhé straně na síle socialistických hnutí uvnitř dělnické třídy a na jejich schopnosti organizovat třídní politiku, která dokáže přeměnit dekomodifikovanou produkci sloužící kapitálu ve skutečně socialistickou produkci sloužící dělnické třídě.

**

Poznámky

**

[1. Podle povahy zkoumaného problému lze kapitalistické společenské vztahy analyzovat na několika různých úrovních abstrakce. V předchozí kapitole jsme tyto společenské vztahy široce analyzovali na úrovni společenské formace, protože jsme se zajímali zejména o složitosti třídních vztahů vytvářených vzájemným pronikáním různých výrobních způsobů v konkrétních společnostech. V této kapitole se zaměřujeme především na analýzu pohybových zákonů a protikladů kapitalismu jako výrobního způsobu, a proto bude vhodnější analyzovat kapitalistické společenské vztahy na vyšší úrovni abstrakce, na úrovni výrobního způsobu samého.]

[2. Problému, zda ceny lze nebo nelze považovat za přijatelnou metriku fyzického kapitálu (nebo jiných zboží), se do značné míry týkal takzvaný ”cambridgeský spor o kapitál”.]

[3. Viz Meghnad Desai, Marxian Economic Theory, London 1974, str. 41-76, a Shinzaburo Koshimura, Theory of Capital Reproduction and Accumulation, Ontario 1975, str. 64-94. Vztah hodnot zboží (zpředmětněných pracovních dob) ke skutečným vzájemným směnným poměrům zboží (relativním cenám) zahrnuje dvě transformace: 1) transformaci hodnoty vstupů do ceny vstupů, neboli toho, čemu se obvykle říká ”výrobní ceny”, a 2) transformaci výrobních cen do konkrétních tržních cen zboží. První z nich je předmětem sporů o takzvaný ”transformační problém”, pro který byla navržena řada různých řešení. V našem kontextu není nutné mezi nimi volit, protože ve všech vystupuje systémový vztah mezi ztělesněnou pracovní dobou a výrobními cenami. Druhá z nich, transformace výrobních cen do tržních cen, leží mimo hranice samé teorie hodnoty. Do stanovení konkrétních relativních cen vstupuje kromě ztělesněné pracovní doby nesčetné množství dalších faktorů, jako je relativní nedostatek určitého zboží, vliv monopolů, vládní cenová regulace atd. Podstata věci je v tom, že zpředmětněná práce je charakteristickým rysem zboží samého (v protikladu ke kontingentním, pro zboží vnějším silám, jako jsou tržní síly), rysem, který ovlivňuje ceny. Pokud se někdo zajímá o skutečný směnný poměr mezi dvěma konkrétními zbožími, pracovní teorie hodnoty poslouží hlavně jako indikátor síly těchto vnějších faktorů. Na druhé straně, pokud jde někomu o relativní velikosti rozsáhlých agregátů zboží a o vývoj kapitalistického systému jako celku, stává se pracovní teorie hodnoty mnohem silnějším nástrojem, protože lze předpokládat, že se řada vnějších kontingentních faktorů bude navzájem rušit.]

[4. The Production of Commodities by Commodities, Cambridge 1960.]

[5. O problematice této definice pojednává Shane Mage, The Law of the Falling Tendency of the Rate of Profit, Ph.D. Dissertation, Columbia 1963; Paul Sweezy, The Theory of Capitalist Development, New York 1942; a Bob Rowthorn, ”Skilled Labour in the Marxist System”, Bulletin of the Conference of Socialist Economists, September 1974, str. 25-45.]

[6. Martin Nicolaus, ”Proletariat and Middle Class in Marx”, Studies on the Left, No. 7, 1967, str. 266-267.]

[7. Labour and Monopoly Capital, str. 56.]

[8. To je poněkud přílišné zjednodušení. Rozdělování společenského produktu (tj. přivlastňování nadproduktu kapitalistickou třídou) je potenciálně ovlivňováno také jinými společenskými procesy, zejména zdaněním, rozpočtovou politikou a monopolním určováním cen. Je zřejmou chybou považovat vykořisťování za prostý důsledek vzájemného působení směnných a výrobních vztahů, k čemuž má sklon řada marxistů. O této otázce pojednáme na jiném místě této kapitoly.]

[9. I když je pro kapitalistickou třídu jako celek podstatné, aby celkové náklady na reprodukci pracovní síly byly nižší než hodnota vytvořená dělnickou třídou, nemusí to nutně platit pro každého jednotlivého kapitalistu. Jednotlivý kapitalista může být schopen získat část celkové nadhodnoty beztoho, že by ve svém výrobním procesu vytvářel jakoukoli nadhodnotu. To platí například o bankovnictví a jiných zcela ”neproduktivních” sférách kapitalistické činnosti.]

[10. Braverman, Labour and Monopoly Capital, str. 85-137.]

[11. Z technického hlediska je poměr s/(c + v) mírou zisku pouze za předpokladu, že doba obratu celkového kapitálu (capital stock) se rovná jednomu produkčnímu období. Protože se míra zisku obvykle vztahuje k celkovým investicím (ne pouze k hodnotě surovin plus odpisů plus mezd, tedy c + v), je třeba při analýze procesů s delšími dobami obratu používat složitější výraz zahrnující celkový kapitál a různé obratové poměry. Jelikož nemám žádný důkaz o tom, že složitější analýza zohledňující celkový kapitál mění cokoli na základních vztazích, budu v tomto textu používat jednodušší model předpokládající dobu obratu konstantního kapitálu rovnou jednomu výrobnímu období. (Problémem časové závislosti kapitálu se zabývá Geoffrey Hodgson, ”The Falling Rate of Profit”, New Left Review no. 84, 1974). Je také třeba poznamenat, že v tomto textu nerozlišuji mezi ziskem, úrokem a rentou jako složkami nadhodnoty. Výrazem ”zisk” budeme označovat celkový objem nadhodnoty. Důvodem, proč říkáme, že s/(c + v) označuje maximální ”možnou” míru zisku je, že se nadhodnota používá (mimo jiné) jak na spotřebu kapitalistů, tak na rozšířenou reprodukci. Vzhledem k tomu, že kapitalistická třída má jistou volnost pokud jde o to, jaká část nadhodnoty bude reinvestována jako nový kapitál, nemusí nutně platit, že zvýšení míry zisku povede bezprostředně ke zvýšení skutečné akumulace a naopak.]

[12. Marx and Keynes, Boston 1969, str. 60.]

[13. Rozlišení mezi ”kapitálem obecně” a ”mnoha kapitály” při analýze kapitalismu nelze směšovat s běžným rozlišováním mezi makroekonomikou a mikroekonomikou. Rozlišení mezi mikroúrovní a makroúrovní se týká zkoumané jednotky analýzy: v prvním případě jde o chování jednotlivých firem a spotřebitelů, v druhém o ekonomický systém jako celek.Na rozdíl od toho se rozlišení mezi kapitálem obecně a mnoha kapitály týká úrovně abstrakce analýzy. Při analýze ”kapitálu obecně” je kapitalistický systém obnažen až na svou čirou, nejjednodušší podstatu: konfrontaci kapitálu a práce. Při analýze ”mnoha kapitálů” se nepřechází od systému k jednotlivostem, ale analýza systému jako taková se stává komplexnejší tím, že zahrnuje tržní struktury, konkurenci, různé technologie atd. Tvrzení, že analýza mnoha kapitálů má nižší úroveň abstrakce než analýza kapitálu, obecně neznamená, že tyto dodatečné složitosti jsou nevýznamné, nebo že nemohou zásadními způsoby změnit dynamiku kapitalistického systému. Metoda, při níž se začíná s nejjednodušší, nejabstraktnější konceptualizací kapitalismu a pak se přechází k větší konkrétnosti, neříká, že tvrzení vyvozená na nejabstraktnější úrovni nejsou ovlivněna silami, které jsou analyzovány na konkrétnějších úrovních. Co tato metoda říká je, že konkrétnější složitosti zaváděné při analýze mnoha kapitálů získávají teoretickou specifičnost prostřednictvím svého vztahu k analýze kapitálu obecně.]

[14. Kapitál, díl III-1, Praha: SNPL 1956, str. 270.]

[15. Viz Paul Mattick, Marx and Keynes; David Yaffe, ”The Marxian Theory of Crisis, Capital and the State”, Economy and Society, Vol. 2, 1973; Mario Cogoy, ”The Fall in the Rate of Profit and the Theory of Accumulation”, Bulletin of the Conference of Socialist Economists, Winter 1973; Shane Mage, The Law of the Falling Tendency of the Rate of Profit (cit).]

[16. Paul Sweezy, The Theory of Capitalist Development, New York 1942; Paul Baran and Paul Sweezy, Monopoly Capital, New York 1966; Joseph Gillman, Prosperity in Crisis, New York 1965.]

[17. Andrew Glyn and Bob Suttclife, British Capitalism, Workers and the Profit Squeeze, London 1972.]

[18. Mario Cogoy, ”Les Théories Néo-Marxistes, Marx et l’accumulation du Capital”, Les Temps Modernes, September - October 1972; David Yaffe, ”The Marxian Theory of Crisis, Capital and the State (cit), James O’Connor, The Fiscal Crisis of the State, New York 1973; Claus Offe, ”Structural Problems of the Capitalist State” and ”The Theory of the Capitalist State and the Problem Of Policy Formation” (cit).]

[19. Protože předmětem našeho zájmu jsou krizové mechanismy, nebudu se systematicky zabývat takzvanými ”disproporčními” teoriemi krize, tj. koncepcemi krize, podle nichž poruchy akumulace koření v nerovnováhách mezi různými sektory kapitalistické výroby, přičemž tyto nerovnováhy jsou vyvolávány ”anarchií” kapitalistické výroby. I když k takovým disproporcím nepochybně dochází, je obtížné dokázat, že vytvářejí základní strukturální překážky akumulace vyžadující zásadní restrukturalizaci akumulačního procesu. Disproporce způsobované chronickou neorganizovaností kapitalismu jsou trvalým rysem kapitalistické výroby a rozdělování, a ačkoli mohou prohlubovat krizové tendence, nevytvářejí samy o sobě fundamentální krizový mechanismus v tom smyslu, v jakém se chápe v této práci.]

[20. Marxisté tradičně definují organické složení jiným výrazem, obvykle pomocí poměru c/v. Této praxe se přidržují ekonomové jako Sweezy, Dobb, Mattick a Gillman. Výraz c/v vyjadřuje poměr mrtvého kapitálu k živému kapitálu a uvedení autoři jej obecně chápou jako hodnotové vyjádření toho, čemu se v buržoasní ekonomii říká kapitálová intenzita technologie. Řada novějších autorů - Mario Cogoy, Shane Mage a David Laibman - ale přišla s argumentem, že poměr c/v není adekvátní mírou kapitálové intenzity, protože velikost v závisí zčásti na míře vykořisťování a ne pouze na relativních množstvích konstantního kapitálu a živé práce ve výrobě. Namísto poměru konstantního kapitálu k variabilnímu kapitálu proto zavádíme poměr mrtvé práce k živé práci ve výrobě, c/(v + s). I když sám Marx používá různé výrazy tohoto druhu poněkud nejednoznačně, řadu důležitých pasáží v Kapitálu lze interpretovat jako doklady, že jeho pojetí organického složení kapitálu nejlépe vyjadřuje právě tento poměr. (Viz zejména Marxovy úvahy na začátku části 1 kapitoly XXIII v prvním dílu Kapitálu, ”Všeobecný zákon kapitalistické akumulace”. Rozbor této části Kapitálu viz Cogoy, ”The Fall in the Rate of Profit”, str. 56-57.) Z praktického hlediska nemá zásadní význam, který z uvedených poměrů použijeme. Pokud bychom místo c/(v + s) použili c/v, na důležitých důsledcích, které budeme vyvozovat v dalším, se tím nic podstatného nezmění. Nicméně vzhledem k tomu, že poměr mrtvé práce k živé práci je věrnějším odrazem technických poměrů výroby, budeme používat v celém tomto pojednání poměr c/(v + s).]

[21. Mattick, Marx and Keynes, str. 79.]

/22/ Mattick, Marx and Keynes, str. 69.]

/23/ Vezmeme definici míry zisku z rovnice (1) a vypočítáme její parciální derivaci podle míry vykořisťování:r = e/[Q(e + 1) + 1] ?r/?e = (Q + 1)/[Q(e + 1) + 1]2 . (2)]

Protože ve zlomku na pravé straně rovnice (2) vystupuje Q ve jmenovateli ve vyšší mocnině než v čitateli, vyplývá z této rovnice, že při zvyšování organického složení kapitálu vyvolá daná změna míry vykořisťování menší změnu míry zisku.]

/24/ Kapitál, díl III-1, str. 252.]

/25/ “The Marxian Theory of Crisis, Capital and the State”, str. 195.]

/26/ I když by stoprocentně automatizovaná továrna mohla být pro individuálního kapitalistu něčím fantastickým, pro kapitalistickou třídu by to byla jasná katastrofa, protože bez pracovní síly ve výrobě by nebyla nadhodnota a tedy ani zisky. Právě tento rozpor mezi imperativy, před nimiž stojí individuální kapitalista, a požadavky kapitalistického systému je podle klasického marxistického přístupu jádrem, od něhož se odvíjí růst organického složení kapitálu a z něho vyplývající krizové tendence kapitalistické společnosti.]

/27/ ”The Marxian Theory of Crisis, Capital and the State”, str. 198.]

/28/ Yaffe trvá na tom, že všechny podstatné vlastnosti zákonů pohybu kapitálu a z nich vyplývajících krizových mechanismů lze vyvodit striktně na úrovni ”kapitálu obecně”. V důsledku toho není podle něj nutné (ba dokonce nemá žádný význam) zkoumat problematiku konkurence mezi kapitalisty. Na úrovni abstrakce kapitálu obecně má Yaffe zcela pravdu v tom, že jediný systematický tlak na technologické změny vychází ze základního antagonismu mezi kapitálem a prací. Ovšem pokud Yaffe nemůže prokázat, že tento ”abstraktnější” tlak má zásadně a nevyhnutně větší konkrétní váhu při určování rovnováhy mezi inovacemi šetřícími práci a kapitál, neexistuje a priori důvod k předpokladu, že inovace šetřící kapitál budou nevýznamnou společenskou realitou.]

/29/ Snad nejúžasnějším příkladem takových inovací šetřících konstantní kapitál se v posledních letech stala výroba miniaturních elektronických počítaček a počítačů. I ty nejsložitější kapesní kalkulačky stojí zlomek ceny mechanických kalkulaček, které nahradily. I když je vždy poněkud problematické posuzovat hodnoty na základě cen, ve starých mechanických kalkulačkách bylo nepochybně obsaženo mnohem více práce než v nových elektronických kalkulačkách. I když ty nepochybně způsobily také nahrazení jistého množství živé práce, úspory konstantního kapitálu jsou nesporně mnohem větší. Výsledkem je, že v pracovních procesech, při nichž se používají výpočetní zařízení, se uplatněním miniaturních tištěných obvodů podstatně snížilo organické složení kapitálu.]

/30/ Prozatím se nezabývám ožehavou otázkou o rozdílu mezi produktivní a neproduktivní prací a o vztahu obou těchto kategorií k organickému složení kapitálu. Je jasné, že pokud zařadíme odvětví služeb jednoznačně do kategorie neproduktivní práce, pak by nijak nemohlo vyvážit růst organického složení v průmyslových, produktivních odvětvích ekonomiky. Zde jde o to, že společenská agregátní organická skladba může být důsledkem složité struktury relativních změn rozsahu odvětví s vysokou a nízkou intenzitou kapitálu, a nikoli jen důsledkem růstu organického složení v odvětvích ekonomiky, které už jsou vysoce kapitálově intenzivní.]

/31/ Viz O’Connor, The Fiscal Crisis of the State, kapitola 2.]

/32/ ”Les Théories Néo-Marxistes”, str. 63.]

/33/ Viz argumentaci Davida Levinea v Accumulation and Technical Change in Marxian Economics, nepublikovaná doktorská (Ph.D.) disertace, Yale University, 1973. O jejích implikacích pojednáme podrobněji v části III, kde tuto teorii hlouběji zasadíme do historického rámce.]

/34/ Grundrisse, Penguin/NLR 1973, p. 748.]

/35/ Kapitál, díl III-2, str. 28.]

/36/ Anti-Dühring, Moscow 1959, p. 395.]

/37/ Všimněme si, že uvedené tvrzení říká jen to, že se v souvislosti s růstem produktivity projevuje tendence ke zvyšování míry vykořisťování. Tak jako u všech tendencí, i zde mohou působit protikladné síly, které tuto tendenci otupují nebo dokonce obracejí opačným směrem. Tendence ke zvyšování míry nadhodnoty se bude oslabovat zejména podle toho, do jaké míry budou mzdové boje zvyšovat reálnou mzdu víceméně souběžně s produktivitou práce.]

/38/ ”Les Théories Néo-Marxistes”, str. 64.]

/39/ Je třeba zdůraznit, že výraz ”neproduktivní” se používá v nenormativním smyslu. V kapitalistické společnosti je výdaj neproduktivní, jestliže přímo nebo nepřímo nepřispívá k produkci hodnoty a nadhodnoty. Některé z těchto výdajů mohou být ve skutečnosti produktivní ve smyslu uspokojování lidských potřeb, nejsou ale produktivní z hlediska fungování kapitalistické ekonomiky.]

/40/ To je ve skutečnosti předpoklad, který přijímají teoretikové klesající míry zisku, když rutinně kladou rovnítko mezi míru zisku a míru akumulace. Argumentují tím, že jelikož kapitalisté chtějí maximalizovat míru akumulace, budou nutně akumulovat co největší část svých zisků. Kapitalisté však mají zájem na maximalizaci vlastní a nikoli agregátní míry zisku, a není důvod předpokládat, že tyto dvě míry jsou nutně ekvivalentní.]

/41/ Každé konkrétní zboží může samozřejmě představovat jak akumulaci, tak plýtvání. Naše rozlišení je analytické, není rozlišením mezi různými kategoriemi konkrétních zboží.]

/42/ The Theory of Capitalist Development, str. 41. Pasáž z Marxe, na kterou se odvolává Sweezy, stojí za uvedení: ”Jestliže by zboží s monopolní cenou mělo vstoupit do spotřeby dělníka, zvýšilo by mzdy a tím snížilo nadhodnotu, pokud by dělník měl obdržet tutéž hodnotu své pracovní síly jako dříve. Takové zboží může ovšem také snížit mzdy pod hodnotu pracovní síly, samozřejmě jen do té míry, aby mzdy zůstaly nad minimem potřebným pro fyzické přežití. V tomto případě by monopolní cena byla placena srážkou z reálných mezd (tj. z množství užitných hodnot obdržených dělníkem za stejné množství práce) a ze zisku jiných kapitalistů.” Tím se bezpochyby jasně říká, že monopol může přerozdělovat hodnotu z variabilního kapitálu do nadhodnoty a tím zvyšovat míru vykořisťování. Zatímco v Marxově době byly monopoly natolik zřídkavým jevem, že tento proces měl relativně malý význam, je tomu sotva tak v současnosti.]

/43/ ”Class Conflict and Macro-Policy: the Political Business Cycle”, Review of Radical Political Economics, Vol. 7, No. 1, 1975, str. 1.]

/44/ Viz ”The Critical Condition of British Capital”, New Left Review No. 66, 1971; a British Capitalism, Workers and the Profit Squeeze, London 1972.]

/45/ Viz zejména Ben Fine and Lawrence Harris, ”State expenditure in Advanced Capitalism - A Critique”, New Left Review No. 98, 1976, a David Yaffe, ”The Crisis of Profitability, A Critique of the Glyn-Sutcliffe Thesis”, New Left Review No. 80, 1973.]

/46/ Capital, Vol. II, Chicago 1906, p. 443.]

/47/ The Law of the Falling Tendency of the Rate of Profit.]

/48/ Tento druhý způsob vyjádření neproduktivní práce v hodnotových rovnicích zdůrazňuje, že konstantní kapitál stejně jako variabilní kapitál není ”věc”, ale společenský vztah. Konstantní kapitál se už nedefinuje jako fyzické vstupy do výroby, ale jako ty společensky nutné vstupy do výroby, jak fyzické, tak lidské, které prostě přenášejí svou hodnotu do finálního výrobku beztoho, že by zvyšovaly celkovou hodnotu. Toto pojetí má zajímavé důsledky pro analýzu organického složení kapitálu. I když může být obtížné dokázat, že v posledních zhruba třiceti letech dramaticky vzrostla hodnota C/(V + S) nebo C/V, je nepochybné, že vzrostly hodnoty (C + _C_L)/(V + S) a (C + _C_L)/V.]

/49/ ”Late Capitalism”, New Left Review, No. 98, 1976, str. 76-77.]

/50/ Bylo by nesmírně obtížné dopracovat se rozumného odhadu míry, do jaké skutečné daně pocházejí z existující nadhodnoty a do jaké zvyšují efektivní míru vykořisťování. Určitou představu o relativních proporcích by mohlo dát zkoumání, jak silná je tendence k růstu peněžních mezd, která doprovází zvyšování míry zdanění. Jestliže peněžní mzdy narůstají stejným tempem, jakým roste zdanění, takže reálné mzdy se daněmi nesnižují, potom by bylo možné říci, že většina daní je zdaněním existující nadhodnoty. Je to empirická otázka, u které nemám žádný podklad k apriorní předpovědi konkrétního poměru mezi daněmi pohlcujícími nadhodnotu a daněmi, které nadhodnotu zvětšují.]

/51/ Dobré argumenty pro to uvádí Yaffe a ve velmi odlišném kontextu Offe: viz ”The Marxian Theory of Crisis”, str. 216-227 a ”Structural Problems of the Capitalist State”.]

/52/ Vojenské výdaje mají další rozporný aspekt, který může za určitých okolností nabýt mimořádného významu. Neexistují žádné důvody, proč by měly být imperativy vojenských výdajů vyvolávané imperialismem nutně totožné s imperativy vyvolávanými akumulací. V případě Spojených států je vietnamská válka koncem šedesátých let dvacátého století příkladem období, kdy byly tyto dva imperativy zcela protikladné. Viz Clarence Lo, ”The Functions of US Military Spendings”, Kapitalistate, No. 3, 1975.]

/53/ Internacionalizace kapitálu znamená, že daný zásah státu ke snížení inflace bude mít za důsledek větší nárůst nezaměstnanosti než obvykle, protože taková státní politika bude posilovat pohyb kapitálu přes národní hranice (viz Alberto Martinelli, ”Nation States and Multinationals”, Kapitalistate, No. 1, 1973). Internacionalizace bude mít tedy tendenci posouvat Phillipsovu křivku směrem od počátku. Je pravděpodobně nemožné empiricky odlišit relativní dopady takové rostoucí internacionalizace kapitálu od rostoucích neproduktivních výdajů státu na zhoršování rovnováhy mezi inflací a nezaměstnaností, protože oba vlivy ve svém pohybu empiricky splývají.]

/54/ Viz ”Structural Problems of the Capitalist State”.]

/55/ Viz The Fiscal Crisis of the State.]

/56/ Existuje určitá podobnost mezi touto koncepcí fází kapitalistického vývoje a teorií ”dlouhých vln”, kterou předložil Ernest Mandel v díle Late Capitalism, London 1975. Ačkoliv se Mandel do určité míry přidržuje tradiční marxistické teze, že základní překážkou akumulace je tendence k růstu organického složení kapitálu, tvrdí, že dominantní rozpory jedné fáze kapitalistického vývoje nemusí být nutně tytéž jako v jiné fázi. Zdůrazňuje, že akumulační proces naráží v různých fázích na různé překážky a pokouší se ukázat, jak třídní boje zprostředkují historické přizpůsobování kapitalismu. Tvrdí také, že překážky, s nimiž se akumulace setkává na konci dlouhých vln kapitalistického vývoje, lze překonat jen pomocí značně radikálních reorganizací způsobu výroby.]

Zde předložená analýza se ovšem liší od Mandelovy v jednom zásadním ohledu. Pro Mandela se nejdůležitější charakteristické rysy každé fáze dějin kapitalismu a také rozhodující transformace, které uvádějí do pohybu nové dlouhé vlny akumulace, soustřeďují kolem technologie. Technologické revoluce představují hlavní základnu pro strukturální reorganizace akumulace a pro uvolnění nových možností akumulace. S tím, jak se tyto možnosti vyčerpávají, akumulace se začíná zpomalovat až do té doby, kdy dojde k nové technologické revoluci. Z tohoto hlediska je podle Mandela třeba současnou světovou ekonomickou krizi chápat jako důsledek váznutí třetí technologické revoluce.]

Technologie, nebo obecněji výrobní síly jsou samozřejmě důležité a přispívají rozmanitými způsoby k charakteru různých období akumulace. Nedomnívám se ale, že by základní periodizace kapitalismu měla být vázána na periodizaci technologických změn. Ani základní strukturální řešení překážek akumulace nespočívají vždy v technologických revolucích. Přinejmenším stejně rozhodující může být společenská organizace výroby a formy konkurence a třídního boje. Je historickou proměnnou, který konkrétní druh strukturní přeměny sehraje v období krize rozhodující úlohu při obnovení podmínek akumulace. Mandelova práce je mimořádně zajímavá v tom, že zdůrazňuje technické aspekty těchto transformací, ale nakonec má sklon nechtěně reprodukovat monokauzální názory na krizi, které tak oprávněně odmítá. Podobná kritika Mandela viz Bob Rowthorn, ”Late Capitalism”, New Left Review, No. 98, 1976.]

/57/ Je třeba upozornit také na dvě další vazby v Obr. 3.5. Zaprvé, třídní boj a konkurence jsou strukturálně omezovány výrobními silami a výrobními vztahy (jak se o tom hovořilo v předchozí kapitole) a selektovány formami akumulace. Tento selekční vztah je zvlášť důležitý, protože znamená, že povaha třídního boje a formy konkurence mezi kapitalisty jsou utvářeny tímtéž procesem, který se současně stává pro výrobní síly a výrobní vztahy nereproduktivním. Fakticky to znamená, že třídní boj a konkurence odpovídají dané formě akumulace i tehdy, když je tato forma akumulace v rozporu s výrobními silami a výrobními vztahy. To je jeden rys vztahů determinace, který má tendenci tlačit systém směrem ke krizi namísto ke stabilní rovnováze. Zadruhé, třídní boj a konkurence zprostředkují vztah mezi výrobními silami a výrobními vztahy na jedné straně a formami akumulace na druhé straně. Rychlost, s jakou se objevují překážky akumulace, způsoby, jakými brání dalšímu akumulování, jejich přesné formy a konečné důsledky - to vše je utvářeno třídním bojem a konkurencí. Úplná analýza akumulačního procesu by se musela zabývat také těmito složitými vztahy determinace a ne pouze způsoby, jakými třídní boj a konkurence přímo transformují akumulační proces.]

/58/ Tento diagram rozsáhle čerpá z většího počtu zdrojů. První tři fáze jsou do značné míry přímo převzaty z Marxova rozboru původní akumulace v sedmém oddílu prvního dílu Kapitálu. Přechod od fáze 3 k fázi 4 je velmi podobný analýze, kterou předložil David Levine zejména v části III své práce ”The Theory of the Growth of the Capitalist Economy”. Analýza fáze 5 je založena do značné míry na díle Fiscal Crisis of the State, jejímž autorem je James O’Connor, a analýza vznikajících problémů fáze 6 vychází z práce Clause Offeho. Periodizace vznikajících forem imperialismu pochází především z knihy Late Capitalism Ernesta Mandela a v menší míře z textu Samira Amina ”Towards a Structural Crisis of World Capitalism”, Socialist Revolution No. 23, 1975.]

/59/ Analýza imperialismu v obr. 3.6 je omezena dvěma důležitými způsoby. Zaprvé se nepokoušíme předložit komplexní vysvětlení imperialismu v různých obdobích kapitalistického vývoje. Namísto toho se zaměřujeme výlučně na formy imperialismu jako odpovědi na krizové tendence (překážky akumulace) v imperialistických centrech. I když jsou takové rozpory uvnitř akumulace nepochybně důležitým prvkem jakéhokoliv vysvětlení imperialismu, skutečný historický vývoj imperialismu závisí také na řadě jiných faktorů. Bylo by chybou redukovat imperialismus na mechanismus řešení krizí. Zadruhé, o imperialismu hovoříme pouze z toho hlediska, jak ovlivňuje imperialistické země, nikoli samu periferii. Je samozřejmé, že účinky imperialismu na centrum jsou dialekticky podmíněny účinky imperialismu na periferii a že plně rozvinutá analýza rozporů a přeměn kapitalismu by musela brát tuto dynamiku v úvahu. Pro naše současné účely se však zabývám imperialismem z užšího hlediska - jako jedním ze způsobů, jakým buržoasie reaguje na překážky akumulace.]

/60/ Diagram může vyvolávat dojem, že konkrétní trajektorie kapitalistického vývoje a konkrétní struktura rozporů, které se objevují v jednotlivých fázích tohoto procesu, jsou pevně determinovány. To vyvolává mimořádně významné otázky o výchozí logice pojmu ”rozpor”: V jakém smyslu jsou rozpory, schematicky znázorněné v diagramu, ”nevyhnutelné”? Vede řešení překážek akumulace v jednom období z vnitřní nutnosti ke vzniku budoucích překážek? Ačkoliv je zřejmé, že každé z ”řešení” načrtnutých v diagramu má jisté vnitřní teoretické meze, není už tak zřejmé, že společenské síly v kapitalistické společnosti nutně tlačí systém směrem k těmto mezím a tím proměňují strukturální řešení v rozpor. Jinými slovy, má každá adaptivní strategie v kapitalistickém systému tendenci vyčerpávat se s časem? Jednoduchá odpověď zní, že žádná z takových adaptivních strategií nemůže odstranit vnitřní třídní antagonismy kapitalismu. Tyto antagonismy znemožňují prostou, homeostatickou reprodukci systému. Komplexnější odpověď říká, že formy, které na sebe bere třídní boj, jsou samy utvářeny dominantními adaptivními strategiemi systému. Přesně takový je význam výroku, že způsob akumulace ”si vybírá” formy třídního boje (tj. působí jako síla, která utváří třídní boj v mezích daných strukturou třídních vztahů, ležící v jeho základech). Dělnická třída není pouze pasivní silou, a to ani v obdobích, kdy je nejvíce integrována a držena v mezích. Své strategie přizpůsobuje ”strukturálním řešením”, která se objevují v průběhu kapitalistického vývoje. Ve svých třídně nejuvědomělejších formách jsou tyto strategie dělnické třídy výslovně zaměřeny na využívání těchto strukturálních řešení a jejich hnání až do maxima.]

Podobně lze argumentovat o účincích boje mezi kapitalisty (konkurence). Tak jak se objevují řešení překážek akumulace, individuální kapitalisté přijímají nové formy konkurence, nové strategie pro maximalizaci své individuální akumulace. Protože v kapitalistické společnosti neexistuje celkové plánování, které by koordinovalo tyto individuální strategie, vykazují tyto strategie vnitřní tendenci postupně hnát věci až k mezím existující struktury, v níž probíhá akumulace. Existuje tedy dialektický vztah mezi strukturálními řešeními dřívějších překážek akumulace a formami třídního boje a konkurence, které se vyvíjejí jako reakce na tato strukturální řešení.]

/61/ Zajímavě pojednává o těchto otázkách Stephen Marglin, ”What do Bosses do?”, Review of Radical Political Economics, Vol. 66, No. 2, 1974.]

[62. V celém pojednání používám výraz “imperialismus” v širokém smyslu zahrnujícím všechny formy ekonomické nadvlády “centra” nad “periferií”, nikoli v úzkém smyslu forem nadvlády specifických pro epochu monopolního kapitalismu.]

[63. Amin, ”Towards a Structural Crisis of World Capitalism”, str. 12.]