Po druhé světové válce panovaly na straně kapitálu v relativně rozvinutých zemích světa značné obavy z mocenské potence lidu, který v nedávné minulosti tolik trpěl a nakonec “zvítězil”. Ačkoliv lidové masy byly plné optimismu - projevoval se např. ve větší porodnosti -, zůstávaly stále ještě rozčarovány z krize kapitalismu na přelomu 20. a 30. let a zejména z nástupu nacismu, fašismu a japonského militarismu, vedoucích ke světové katastrofě. Odbory byly nebývale mocné, komunistické strany zaujímaly v politickém spektru silné pozice a spolu s relativně autentickými socialisty se těšily nemalé autoritě. Zvýšenou sociabilitu posilovalo v té době v neposlední řadě také potvrzení kritických meziválečných komunistických predikcí (o vícestranné nespolehlivosti kapitalismu). Svoji váhu měla konečně skutečnost, že (reál)socialistický Sovětský svaz byl jedním ze dvou tří nejmarkantnějších válečných vítězů (a na jeho šířeji nepříliš známou krutovládu z meziválečných let se rychle zapomnělo). Poválečné doznívání stalinismu se pokládalo za jistou oběť nutné konsolidaci společnosti a obyvatelstvo je na Západě bralo vcelku na lehkou váhu. XX. sjezd KSSS (1956) ostatně vrátil lidem velké naděje. Západní společnost se po hospodářské stránce dynamicky rozvíjela, a to způsobem příznivým i pro lidové vrstvy: formoval se takzvaný sociální stát. Východ sice zaznamenával rovněž pozoruhodná tempa ekonomického růstu, avšak obyvatelé z toho odpovídající prospěch neměli: byli preferovány investice před spotřebou, navíc ještě zejména velké investice do těžkého a potažmo zbrojního průmyslu.

Počínaje přibližně polovinou 70. let minulého století pozorujeme však ve vyspělých zemích, tedy i v západní Evropě, postupné zhoršování sociálních poměrů. Od té doby se manifestuje neutuchající, spíše se zesilující útok na poměrně slušně se vyvinuvší postavení pracujících i nezaměstnaných vrstev obyvatelstva v předešlém období (totéž se samozřejmě týká také sociální situace jejich rodin a důchodců). Činitelem, jenž k zeslabování sociální úrovně Západu nikoliv okrajově nakonec významnou měrou přispěl, byl rozpad politicky a sociálně přece jenom konkurenčního (!) sovětského bloku!

Po éře “sociálnosti” nastaly ovšem jiné časy i na úseku stupňující se a obtížně jednoduše vysvětlitelné sociální apatie na straně nájemných pracovních sil i lidí bez práce. Kapitál se počal jako politická síla neuvěřitelně mobilizovat a přestože k prosazujícímu se ataku na sociální výdobytky neměl objektivní důvody (kromě snad okolnosti spíše tušeného než fakticky registrovaného dění v ekonomice - hlavně zjevného, případně různě kamuflovaného dlouhodobého poklesu hospodářských temp) začal v sociální oblasti nevybíravě přitvrzovat. Tento proces se samozřejmě ukazuje být v hlubokém rozporu s dějinnou, dá se říci zákonitou, byť všelijak zpochybňovanou a brzděnou dlouhodobou tendencí k zesociálňování (a humanizaci vůbec) lidské společnosti, plynoucí jaksi samosebou z nárůstu materiálního bohatství a kultivovanosti “pokročilého” lidstva. Vcelku nelogická kontradiktivnost “desocializace” se samozřejmě musí (!), a to vbrzku (!), shledat s odporem a půjde o to jak intenzivní tento odpor bude a jakých forem nabude!

Není vyloučeno, že prostý evoluční postup “vpřed” (k třídné neprotikladné společnosti) se neosvědčí a nastane návrat k radikálnějším krokům, jak jsme je v minulých časech zažili (Pařížská komuna, Velká říjnová revoluce, poválečné socialistické revoluce v Evropě i jinde). Revoluce, jejichž výsledky bývaly v minulosti dost pochybné a na které se jakoby zapomnělo, se mohou znovu dostat na pořad dne. Taktéž ovšem “odpověď” kapitálu může být drastická: “půjde mu o všechno”, a o tom, jak dovede být bezohledný (i krvelačný) nemůže nikdo soudný pochybovat!

Domníváme se nicméně, že bezprostředním důvodem k řešení vyvstálé asocializující situace se nestane ani tak (pouze započaté a relativně nepočetných skupin populace se týkající) pronikavé hmotné “zbídačování” (kam až je schopno dojít?), ale okolnost, že vzdělaní občané si uvědomí, jak nedůstojně a svým způsobem výsměšně s nimi kapitalismus - kapitalisté (a spol.) nakládají a nebudou ochotni jeho - jejich svévoli dále trpět! V hlubším pozadí tohoto rozumov=ho a morálního procitnutí pak bude stát námi porůznu zdůrazňovaná limitovanost planety Země, jež od přírody dynamickému - až dravému - tržnímu systému znemožní další (materiální) “růst” a osvojování z něj plynoucích (privátních) zisků.

Popsaný jev v podstatě (společensky i “lidsky”) iracionálního odsociálňování je provázen shora zmíněnou neméně iracionální relativní netečností ze strany masy obyvatelů sociálně přece jenom různě - pro většinu zajisté nikoliv fatálně - postihovaných, tj. z pozic plných asi 9/10 členů lidské populace. Na skutečnosti značné politické negramotnosti či naivity valné části obyvatelstva, a to i toho poměrně vzdělaného, se ostatně odjakživa zakládá rozporuplné, tragédiemi přeplněné fungování historických společenských řádů - ne-řádů, včetně toho takzvaně demokratického (“nejlepšího ze špatných”). Pouze čas od času (v každém případě méně než by bylo žádoucí, neboť stávající vládnoucí síly brání pozitivním proměnám seč mohou a změnami těhotné síly jsou zase nemístně těžkopádné, pak dochází k pronikavějším protestům, vyúsťujícím až do (sociálně ekonomicko-politických) revolucí, případně kontrarevolucí.

Do jisté míry nahodilým (avšak za podmínky obecně “dozrálé” doby!) spouštěčem takovýchto radikálních aktů bývají do očí bijící a především těžce prožívané sociální nespravedlnosti, nemožnost (dostatečného) hospodářského i jiného uplatnění určitých seskupení lidí, ohromné a ohromující skandály různého druhu, neřešení národnostních rozporů, nadměrné rozšíření korupčního prostředí ve společnosti, nenáležitý policejní a justiční útlak, souhrnně neschopnost vlád v silně degenerovaném třídním státním zřízení rozumně vládnout. Lidské komunity se prostě dostanou do situace kdy “pohár trpělivosti přeteče” nebo “přetopený kotel vybuchne” a ke slovu se kromě toho všeho dostane vědomí a pocit urážlivosti a bezvýchodnosti existujících poměrů. V třídně stratifikované minulosti se bohužel pro “sociálně potřebná” seskupení po podobných revoltách - nezřídka konaných pod vznosnými hesly - následně nikdy nic fundamentálního nestalo: moci a materiálního prospěchu se vždy chopily jiné nebo “převlečené”, obvykle (zdánlivě) progresivnější síly (v zásadě však “majetnické třídy” a je v rozmanitých směrech obsluhující, dobře honorovaný - v neposlední řadě politický - personál). Tato více příživnická než hodnototvorná vrstva lidí kupodivu nepřesahuje zpravidla 1/10 populace a je ve skutečnosti politicky velice slabá (což si “utlačovaní a ponižovaní” občané bohužel povětšině neuvědomují).

Stav západní společnosti naznačuje, že řada věcí tu není zdaleka v pořádku a sporné otázky se vyostřují. V první řadě je to stoupající neoprávněné (!) sociální rozrůznění (např. ve střednědobém horizontu reálné příjmy majority relativně chudšího obyvatelstva i v rozvinutějších zemích dokonce pozvolna klesají). Řadí se sem však rovněž přetrvávající (nebo se rozrůstající) nezaměstnanost a rozmáhající se demoralizace všeho druhu, Jednou stránkou tohoto problému je potom dále připomínané odbourávání sociálního státu, mající za cíl bezdiskusně jediné - uspokojit (nikoliv pouze “investiční”) nenasytnost kapitálových vlastníků a jejich právnické, vyšší byrokratické, bezpečnostní, mediální a… politické kamarily.

Na Západě se na sociálně (ale i politicky) neblahém vývoji uplynulých tří desetiletí podílela a podílí řada faktorů, zvláště pak rozsáhlé změšťáčtění obyvatelstva vybaveného dříve nevídanou hmotnou životní úrovní (zčásti “naakumulovanou”). Dochází tu ke specifickému setrvačnostnímu paradoxu: nárůst hmotné spotřeby vede k sociálněpolitické dezaktivizaci lidí a evidentní snahy o pokles této spotřeby nejsou prozatím reflektovány v opětovném zvýšení dané aktivity. Orientace na namnoze bezduché konzumentství (projevující se ve specifickém odcizení, odosobnění či zvěcnění nebo objektalizaci člověka) a celková pohodlnost obyvatelů a de facto úpadek občanství jdoucí ruku v ruce se sobectvím a dalšími čistě negativními vlastnostmi, začaly souběžně s kapitálovým náporem přinášet trpké ovoce. Namísto Marxova činitele fyzické pauperizace lidí, jakožto určujícího faktoru sociální vzpoury, nastoupila silně podceňované bída duchovní. (Dlužno podotknout, že tato “novověká” metoda vládnutí slavila na nižší úrovni své podivné úspěchy i v evropských reálsocialistických zemích).

Svůj vliv na západní desocializaci mělo též zklamání občanů z toho, že reálná alternativa ke kapitalismu se v důsledku vícestranných omylů a odtud pramenících potíží až debaklu (evropského) reálného socialismu ukazovala být nemožnou (výsostně “třídní média” neopomněla tuto okolnost systematicky a soustavně zdůrazňovat). V této společenské soustavě vládnoucí komunistické strany byly nepochybně zdegenerované a zpronevěřené svému původnímu účelu: bojovat za sociální spravedlnost a všeobecnou humanizaci lidských bytostí. Staly se zformalizovanými, zbyrokratizovanými, dogmatickými, specificky elitářskými a lze i je navzdory jejich nikoliv zcela neúspěšným výsledkům v oblasti odstranění křiklavých rozdílů v životní úrovni obyvatelů, kvalifikovat jako pseudolevicové. Nebyly schopné účinně motivovat a kontrolovat lidskou iniciativu ve sféře hmotné - tu je nepochybně třeba v historických podmínkách náležitě respektovat a hrubě zanedbávaly duchovní rozvoj, devízu v níž měly a mohly v poměru ke kapitalismu vynikat.

Vyjmenované rozhodně nikoliv podružné nedostatky reálného socialismu nebyly samozřejmě neodstranitelné. Nelze je považovat za niterné atributy socialistickému systému jako takovému vlastní. Aniž bychom chtěli úkol jakkoliv zlehčovat, stačilo podporovat objektivní poznání vývoje lidstva, stanovit si stupňovitě reálné cíle, v nikoliv v poslední řadě i toho “absolutního”, konečného, beztřídního společenského pořádku. Od něho se zase zpětně dalo přistupovat k z minulosti vyvinutým “současnostem” jako k podstatným transformačním funkcím daného cíle. Neopominutelnou roli by při tom musela sehrát programová výchova občanů a přísný výběr kvalifikovaných lidí pro řízení společenského procesu.

Zvláštní skepsi vyvolávalo v relativně rozvinutých zemích nejen postupné ochabování odborových hnutí, ale i oslabování autentické levice. Včetně komunistů, ze kterých zvláště italští, španělští, francouzští vzbuzovali po nějakou dobu určité obecnější naděje (pokusy tzv. eurokomunismu - hnutí usilujícího hlavně v 60. letech o významnější nezávislost na Moskvě a respektující v pozoruhodnější míře “nemateriální” prvky rozvoje společnosti, přitom záhy selhaly). Projevovaly se zde však rovněž masivní mediální tlaky v podstatě bez zábran a téměř bez oponentury vychvalující “bezkonkurenční” západní způsob života zprostředkovaného tržními ekonomikami. Ponechat stranou nelze ani nejen hlásanou, ale i bezhlavě uskutečňovanou doslovnou posedlost privátním vlastnictvím a bezbřehé oslavování podnikavosti neboli koneckonců aspekty humanitu znehybňujícího upřednostňování hmotné stránky života lidské bytosti a (v podstatě iluzorní či přímo prolhané) nabízení perspektivy materiálního úspěchu pro všechny.

Toto zhusta strojené klima pomáhaly nastolit a v narůstajícím stupni začaly jednoznačně ku svému prospěchu využívat etablované liberálněkonzervativní politické strany, doplňované zglajchšaltovanými stranami pseudolevicovými, skončivšími v ideovém vzduchoprázdnu a zjevné kolaboraci s kapitalismem (sestrou tohoto falešného politického panoptika jsou “klasické” katolické strany). Tím se odlišují od jiných pseudolevicových stran “pakomunistických”, jež s kapitálem sice nekoketovaly, ale dovedly (reál)socialistické země do naprostého takříkajíc všeobecného marasmu a navíc všechna autentická levicová hnutí nadlouho těžce kompromitovaly.

Nápor na sociální poměry se v minulých cca třiceti letech soustavně zvětšoval: sociální stát se prý přežil a je napříště nefinancovatelný, brzdící další - podle klamných představ “tržních ideologů” v jádru nekonečný - ekonomický rozvoj a konkurenceschopnost. Tato tvrzení jsoue nicméně v příkrém rozporu s fakticky doložitelnými skutečnosti, totiž tím že sociální diferenciace se výrazně zvětšuje a soukromé zisky se obrovsky zvyšují! Byla tu v podstatě zahájena etapa lživého, ohlupujícího a primitivního kořistnictví ne nepodobného dobám původní kapitalistické akumulace před nějakými 150-200 lety. Dělo a děje se tak navzdory poměrně vysoké úrovni části nestranného sociologického a ekonomického poznání a dosažení značné vzdělanosti nemalého dílu populace.

S určitým časovým odstupem a s určitými zvláštnostmi “spadly” do v civilizovaném světě obecně narušovaných sociálních poměrů na přelomu 80. a 90. let i postsocialistické země Evropy. V tomto prostoru jsme se začali shledávat např. s náhlým vznikem velkých v předešlém období nevídaných sociálních nejistot, vyvolaných nastoupenou nebo hrozící, v každém případě odnavyknutou nezaměstnaností, dále s růstem cen některých životně důležitých služeb, bezuzdným řáděním v zásadě nekontrolovaných monopolních či oligopolních vlastníků (těch se státní účastí nevyjímajíce), s objevením se v minulosti takřka neznámé extrémní chudoby vyúsťující až do pouhého fyzického přežívání (ale i umírání) a bezdomovectví. Nové často přes noc vyrostlé politické pseudoelity nabyly převážně pravicového (či rádobylevicového) rázu, umožňujícího, anebo alespoň ospravedlňujícího jejich hmotně nadstandardní životy. Na neschopnosti nekompromisního odporu vůči takovémuto prostředí se nesporně podílely i z dřívějška zafixované obavy (prostý strach) z pronásledování ze strany mocenského aparátu (státního zatím nesouvisle skrytě působícího, avšak nyní hlavně soukromopodnikatelského: zaměstnanci, nikoliv jenom zahraničního původu, se nezřídka ocitají v polonevolnickém područí).

Čas od času se opakující “svobodné a demokratické” volby nevedly v důsledku implicitně zakotvených, dlouhodobě prověřených a osvědčených mechanismů zprostředkujících permanentně nadvládu kapitálu, k tolik potřebnému odstranění bezmoci majority kapitálově nemajetného občanstva. Mimochodem:i v kapitalistické společnosti hojně používaný výraz “demokratická strana” je čirým eufemismem: rozumí se jím popravdě politické uspořádání, jež náleží do systému organizací založených na faktu, že institut demokracie je uplatňován jen částečně (tj. výsostně nedemokraticky), neboť jinak chvályhodné demokratičnosti využívá ku svému mocenskému a potažmo i majetkovému úspěchu na základě vžitých pravidel toliko menší, ne-li přímo malý (cca desetiprocentní), díl společnosti. Valná část voličů - těch poškozovaných v prvé řadě! - je totiž buď vícero způsoby rafinovaně zmanipulovaná, anebo se příslušného volebního aktu vůbec nezúčastňuje. Výsledkem takovéhoto mechanismu vládnutí je prostá skutečnost, že v buržoazní státní soustavě pravidelně vítězí pravice s pseudolevicí (obě se mohou u vlády střídat, čímž je - formálně! - učiněno zadost “absenci politického nemonopolu”), namísto, aby v historické společnosti uvědomělých občanů zcela jednoznačně dominovala autentická levice, jež se ve vztahu k autentické pravici nalézá přibližně v poměru 9:1!

V takto koncipovaném (postsocialistickém) státním zřízení se poté nebývale rozmohla praxe kriminálních, avšak také legálních (buržoazním právem posvěcených) “krádeží” v minulosti vytvořených statků, o aktuálním “zavedení” klasického kapitalistického vykořisťování nemluvě. Z někdejších dob zděděná pokleslá morálka se dále prohloubila a rozšířila (vzestup obecné kriminality, tupá lhostejnost k osudům druhých, vulgarita, cynismus, chamtivost, surovost atd. atd.). Soukromé vlastnictví - občas dokonce také s účastí jakkoliv nepatřičně dehonestovaného (neboli privatizovaného) vlastnictví “státního” - začalo sIavit svá často až flagrantně nemorální “vítězství”. Viz např. sociálně, ale také ekonomicky nepodložené a takřka nikým z “demokratů” nezpochybňované návrhy deregulací nájmů, monopolní ceny energií vedoucí k hospodářsky nezdůvodněným ziskům, nehorázné bankovní profity, uplatňování praxe nízkých starobních důchodů (k tomu ještě dále problematizovaných!), všudypřítomná korupce a klientelismus, nezodpovědná nekvalifikovanost řízení státu, projevující se mj. v prohrávaných mezinárodních sporech, problematických výběrových řízeních apod.). Téměř nikdo z formálně (nikoliv obsahově, jak je vidno) odpovědných orgánů - zákonodárné nevyjímajíce - se nezabývá přiměřenou mírou zisku, bujícím v podstatě “uzákoněným” lichvářstvím, výpočty faktických nákladů např. provozu nájemných domů apod. Drzost, vyhrožování a nestydatá lačnost tvrdíme, že většiny podnikatelů zaměstnávajících cizí pracovní síly - “regulérních zlodějů” - nezná mezí. A účinný odpor vůči nim prakticky neexistuje.

I ve “východní” Evropě začal být lid systematicky obelháván a obalamucován (nesplnitelnými) sliby. Vše tu probíhá v syrové podobě, tak jako na Západě v éře kapitalistických počátků, přičemž ovšem ani o “modernějším” kapitalismus není třeba si dělat nějaké zvláštní iluze. Je toliko navenek uhlazenější a ve zmiňovaných posledních třech dekádách se dokonce vrací do obhroublých “starých časů”. Koncept volného trhu byl obyvatelstvu horempádem vnucován coby nedostižný (a jediný!) způsob provozování efektivní a produktivní ekonomiky, mající mít když ne hned (!) tak alespoň perspektivně (!) obecně (!) příznivé (!) dopady (“lež má nikoliv krátké, nýbrž dlouhé nohy”). Zájmy lidí byly nasměrovány namísto do osobnostní a občanské kultivace životů, jež by zároveň vedly také k úspěšnému řešení závažných domácích i zahraničních společenských problémů (mj. právě sociálních, ale rovněž mocenských, vzdělanostních, kulturních atp.), do formování “svobodného individua”, ve skutečnosti politováníhodného poločlověka. Ten sám sebe neuvěřitelně ponižuje (a vnějším. prostředím je ponižován), pachtí se za obstaráváním si (někdy zcela zbytečných, anebo přímo škodlivých) materiálních statků a “služeb”, a to kromě jiného za cenu nepředloženého zadlužování se (týká se i státu: “po nás potopa”). Ukazuje se, že takto “zformované” individuum je pak velice snadno manipulovatelné a ochotné “bránit” třeba i “svobodu a demokracii” (svých vládců!) a vyvražďovat jiné národy kdekoliv na světě.

Ve statistickém výkaznictví již řadu let v okruhu vrcholných národohospodářských agregátů dominuje hrubý domácí produkt, vyčíslující veškerou produkci získanou na státním území bez ohledu na tuzemské či zahraniční vlastnictví. Tento ukazatel pozvolna (cíleně?) nahradil v éře mohutné novodobé globální kapitálové expanze hrubý národní produkt, zahrnující pouze produkci “místních” občanů (investujících v cizině jen relativně málo). Praxe “normálního” HDP (ve směnitelných peněžních veličinách) pak zároveň ilustruje např. v českém případě ohromné ztráty národní práce ve vztahu k “tuzemsky” objektivnějšímu produktu v paritě kupní síly. Viníkem je mezinárodní kapitalistický systém, rozlišující “silné” a “slabší” ekonomiky, a nekvalifikovanost pracovníků centrální banky (udržováním slabé koruny sice podporují export výrobků, zvláště neperspektivních oborů, ale souběžně právě obecně znehodnocují tuzemské hospodářské úsilí). Na druhé straně je ovšem nutno přiznat, že vykazovaný produkt je zejména v novokapitalistických zemích nižší, neboť značná část produkce - odhady šedé či stínové ekonomiky se liší, pravděpodobně se v těchto zemích pohybují mezi 15-20 % - neprochází statistikami a není tudíž ani zdaňována (čím kulturně vyspělejší země, tím je zastoupení této ekonomiky nižší). Obětí toho všeho “hospodaření” zůstávají “nezkušení” občané.

Po vzoru starořímské politiky odvádění pozornosti od závažných společenských témat byla novodobým “plebejcům” nabídnuta metoda nejen “chleba”, ale i “her” (event. “biče a cukru”: knuty se dostává - aniž si to dostatečně uvědomuje - absolutní většině obyvatelů, “sladký život” mohou provádět pouze “vyvolení alias nespravedlivě zbohatnuvší”). Systém přitom zřejmě počítá s tím, že toho “chleba” je v posledním období přespříliš. Pod praporem “svobody a demokracie” se rozmohla v jádru laciná zábava, jejíž nabídka byla dříve nikoliv bezpředmětně omezená (herny, sázkové kanceláře, drogová doupata, vykřičené domy, salóny krásy, televizní “soutěže”, reality show, apod.). Je to v podstatě důsledek politiky, že práce není to hlavní, důležitější je “šikovnost”, “náhoda”, “štěstí”. Tím vším se dá snadno překrýt lovení v kalných vodách pro kapitalismus tak příznačné. Mohutně se rozšířily (nepostačující, jak jinak!) útulky pro chudinu, bazary, zastavárny, avšak též exekutoři… Život lidu mají “usnadnit” reklamní agentury, daňoví poradci, tiskoví mluvčí… (nákladné advokáty a výhledově také lepší zdravotní péči si dovolí hradit zase jen lidé bohatí, kteří také jediní jsou schopni zaplatit velké kauce na podmínečné propouštění z vazby). Říká se tomu třídní spravedlnost a výsledkem této logiky potom je, že žádné sociálně politické třídy ani existovat nemusí. Privatizační šílenství zabíhá do hororových poloh: plánujeme soukromé věznice, bezpečnostní agentury (a nájemné vrahy) již máme, skončíme u privátních soudců a nestátních žalobců? Soukromý zisk se dá přece vytěžit ze všeho, a nebude-li snad zisk dostatečný, tak korupce bude mít zelenou. Náplastí na “špatné podnikatelské svědomí” se stává mecenášství a charitativní žebrota.

Neorganicky nastoupené politické - “neobroušené” - kapitalistické manýry zpochybnily v bývalých socialistických zemích značně roli odborů (“stejně nic nezmohou”, zákoník práce je jednoduše substituován jinými “zákony”) a vydaly většinu populace víceméně do područí “nových třídních pánů” (zištných, arogantních, bezohledných, bezectných, jakými byly koneckonců vždycky). Bázeň, zbabělost a různotvará nebezpečí (krachu, okradení, fyzického násilí), jakož i zdaleka neojedinělá materiální nouze nevedly k již vzpomenuté politické mobilizaci širších vrstev zaměstnávaného, nezaměstnaného a dalšího, celkově pak především pro vegetování ve “vyspělé džungli” neprotřelého obyvatelstva. Masa, připusťme že 80 % z lidského a perspektivně humanizačního hlediska pomýlených a nedůvěryhodných konzumentů, pomáhá umrtvovat “odpor” 10 % největších chudáků (navíc krajně obtížně organizovatelných) a venkoncem nesmyslně a zrádně (byť namnoze nevědomě) upevňuje s pomocí nastolené státní mašinérie majetkové a mocenské pozice zbývajících 10 % populace.

Nelze nikterak pochybovat o tom, že v rozvinutých západoevropských zemích dochází k troufalé (!) demontáži (kapitalistického!) sociálního státu. Tato destrukce je doprovázena jen pomalu procitajícím vědomím absurdnosti ryze účelově propagovaného sociálního smíru. Na teritoriu středo- a východoevropských zemí nastal naproti tomu s prodlevou cca 15 let radikální rozpad hospodářsky méně výkonného a v hmotné životní úrovni zaostávajícího reálného socialismu jako celku. Jemu vlastní jakžtakž fungující apriorně sociální stát je i zde bezostyšnými způsoby po západním vzoru odsuzován k zániku. Chaoticky “nastolované” nejen sociální, ale také politické poměry tu nabyly o to tristnější podoby.

V zemích západní Evropy se nicméně objevuje pomalá - prozatím nedostatečná, ale přece jenom patrná - aktivizace autentických levicových frakcí politických stran, některé z těchto stran procházejí renesancí, jiné se nově etablují (Francie, Německo, i Británie, Belgie a jiné země). Jejich činnost je pro neodkladné společenské proměny naprosto nepostradatelná. “Zavedené”, většinou prospěšně, ale dost zmateně působící nevládní organizace (ekologického, mírového, náboženského apod. stylu) pro uskutečnění potřebných principiálních změn ve společnosti nemohou stačit (slouží jen k odvádění pozornosti). Očekávatelné probouzení se třídního uvědomění (pozor: některými - dobře známými - skupinami obyvatelstva obávaná “třídní nenávist”, resp. její “šíření”, může být v českém státě trestatelná, což je vpravdě nehorázný fakt!) je nasnadě a může vést až k poměrně radikálním (revolučním?) formám transformací. Kapitálem před zhruba třemi dekádami ve světě nastoupená cesta “odsociálňování” svého vládního systému (totéž se však např. vztahuje i k oživování klasických válečnických imperialistických agresí) je brutální a nezná míru. Z toho důvodu je možno tvrdit, že ztrácí soudnost a pud sebezáchovy, čímž se přirozeně zeslabuje.

Bude pravděpodobně zase nějaký - věřme že neobyčejně krátký - čas trvat, než k obdobným “rehabilitačním” procesům dojde v pozoruhodnějším rozsahu i v Evropě postsocialistické. Základnou pro to se s velkou pravděpodobností stanou socialistické - sociálnědemokratické strany, jež však musí (!) stejně jako na Západě opustit svůj dosavadní s kapitálem víceméně neorganicky kooperující - a již přes sto let zaznamenatelný - obojetný charakter a vrátí se ke svým kořenům (aniž by se přirozeně bránily “aktualizaci”). Je zapotřebí otevřeně a bez vytáček říci, že právě působení těchto nikoliv okrajových stran bylo a nadále ještě podle našeho soudu je hlavním neštěstím pro uváděných 9/10 kapitálem tak či onak postihovaných obyvatelů, neboť především ony svojí falešnou hrou v politickém zákulisí doposud umožňovaly přetrvávání kapitalistické hegemonie (autentické pravici to vyčítat nelze: ta si jde prostě za svým, značnému podílu politicky nerozvinutých, v zásadě zmanipulovaných osob svým způsobem rovněž ne). Pozitivní úlohu v nezbytné přeorientaci společnosti budou moci někde sehrát rovněž hnutí komunistická (pokud se i ona zbaví své zbytečné a kontraproduktivní “reálsocialistické zátěže”). Jejich úloha obrovsky naroste, pokud se sociální demokraté nepoučí.