Článek

Petr Gočev  Cyklus tří článků o vládní reformě financí

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Petr Gočev (1977), český ekonom. —- Studoval ekonomii, informatiku a filozofii na Vysoké škole ekonomické v Praze a na katedře politologie na americké Yale University. Působil jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Věnuje se hospodářské politice a politické ekonomii.
Díla: Co opravňuje vertikální přerozdělování? (2006).

Anotace

Tři kritické články Petra Gočeva představují kritický postoj k pravicové vládě ODS Miroslava topolánka.
Paradoxy koaličního programu pojednávají o sociálních dávkách (vyšlo v týdeníku A2 č. 8/2007), Rovná a rovnější o dani z příjmu a balíčku reforem (vyšlo v týdeníku A2 č. 14/2007) a článek Na reformě daní prodělá většina poplatníků zaměřený na reformu daní (vyšlo v týdeníku Nové Slovo).

Paradoxy koaličního programu

Chytré horákyni z pohádky Boženy Němcové se podařilo splnit zadání, které jí nechal vzkázat prokurátor: ať k němu přijede, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze. Avšak ani angažování chytré horákyně namísto Pohanky s Melčákem by současné vládě nepomohlo splnit vše, co slibuje.

Posuďte sami: vláda hodlá všem snížit daně a zároveň snížit i schodek veřejných rozpočtů.

Jak má být tohoto zázraku dosaženo? Snížením mandatorních výdajů, především škrty v sociálních výdajích. Tyto škrty podle Kalouska dopadnou na ty, kdo „odmítají pracovat a pletou si sociální dávky s normálním platem“. V této souvislosti připomeňme Agendu 2010 z dílny ČSSD, která se v mnohém podobá koaliční smlouvě pravicové vlády a kde je „neoprávněné pobírání dávek“ označováno za jeden z hlavních problémů ČR. Legendu o welfare queen, která si jezdí pro podporu v cadillacu, si původně vycucal z prstu Ronald Reagan. Tento novodobý mýtus se úspěšně zabydlel v rétorice politických stran z různých částí politického spektra. Zneuživatelé sociálních dávek se tak stali skupinou, na níž lze svádět veškeré problémy veřejného sektoru (přeci jen, svádět všechno na komunisty nejde donekonečna), aniž by se někdo namáhal rozsah a důsledky takzvaného „zneužívání sociálních dávek“ vyčíslit. My to však můžeme zkusit. Podle nejvyšších odhadů pobírá 10 – 15 % žadatelů podporu v nezaměstnanosti neoprávněně. Pokud by jim byly dávky odňaty, ušetřil by rozpočet 1 až 1,4 mld. Kč ročně. Jak vidno, tímto způsobem Kalouskovu rozpočtovou díru zalátat nepůjde, ani když mu velkoryse přiznáme další stovky milionů ušetřených na pastelkovném a porodném, pro jejichž navýšení hlasovali i poslanci a senátoři KDU-ČSL a ODS (to bylo ovšem před volbami). Pokud by škrty sociálních dávek měly vskutku kompenzovat rozsáhlé snižování a rušení daní, a zároveň vést ke snížení rozpočtového deficitu (podle analýzy ČMKOS povedou vládní reformy během následujících tří let k výpadku příjmů veřejných rozpočtů ve výši 236 až 280 miliard korun), musely by se přestat vyplácet veškeré podpory v nezaměstnanosti a veškeré sociální dávky (podle návrhu státního rozpočtu na rok 2007 představují dávky státní sociální podpory celkem 54 mld. a podpora v nezaměstnanosti 7 mld.). Vskutku, jedině zrušením veškerých sociálních dávek lze dokonale zabránit jejich hypotetickému zneužívání.

Při tom není jisté, zda částečné rušení sociálních dávek, tak jak o něm zatím vláda uvažuje, nebude ve svých důsledcích pro rozpočet spíše kontraproduktivní. Zrušení nemocenských dávek pro první tří dny nemoci povede k tomu, že lidé, pro které je již dnes obtížné vyjít s platem, se budou snažit nemoci přechodit, do práce půjdou i s počínající chřipkou a infekci tak dále rozšíří. Zrušení pohřebného se projeví hromaděním mrtvol v chladících boxech, čímž se bezúčelně zvýši investiční a provozní náklady nemocnic. Rušení dalších dávek zapříčiní růst kriminality a nákladů na její prevenci. Ve Spojených státech spočítali, že každý bezdomovec představuje pro veřejné rozpočty větší náklady, než kolik by stálo obdarovat jej vlastním bytem, a že všeobecné zdravotní pojištění je efektivnější než soukromé, na které šestina populace nejbohatší země světa „nedosáhne“. Kontraproduktivní mohou být i neuvážená opatření „ekologizace daňové soustavy“. Je jistě alarmující, že vlivem spalování hnědého uhlí je ovzduší ve vesnicích znečištěné stejně jako v průmyslových centrech. Ale Bursíkem navrhované zdražení o 10% situaci nevyřeší, neboť i po této změně zůstanou náklady na vytápění hnědým uhlím méně než poloviční ve srovnání se zemním plynem, jehož cena po chystané deregulaci dále poroste. A větší podíl občanů pak dá přednost ještě levnějšímu otopu – PET lahvím.

Pokud srovnáme různé sliby a koncepty z programů koaličních stran a ze stávající koaliční smlouvy, vyjde nám z toho směs, která by i chytré horákyni zamotala hlavu:

Daně snížíme všem, ale zároveň je některým zvýšíme (především zvýšením sazby DPH u základních životních potřeb). Rozpočtový deficit snížíme, ale zároveň jej zvýšíme (neboť ani pravicová vláda si nemůže dovolit tak rozsáhlé škrty v sociálních výdajích). Sociální dávky budou adresnější, ale zároveň je bude dostávat každý. Důchody budou stoprocentně solidární, ale zároveň se výrazně sníží. Výnos z ekologických daní bude investován do podpory ekologicky šetrných technologií a sanace ekologických škod, ale zároveň jej započítáme jako kompenzaci snížení odvodů na sociální zabezpečení. Výpočet rovné daně zjednodušíme, neboť bude existovat jediná sazba daně, ale zároveň bude složitější, neboť bude existovat několik sazeb pro slevu na dani. Na podobné paradoxy ostatně narazíme i mimo oblast hospodářské a sociální politiky, vzpomeňme Bursíkovo “jsme pro přímou demokracii, ale referendum o radarové základně nepodpoříme”. Jak se v tom má občan vyznat?

Rovná a rovnější

Hodnotit předem podobu vládního balíku reforem na příjmové i výdajové straně rozpočtu, jehož zveřejnění je plánováno na 3. dubna, by mohlo být ošidné. Tento komentář píši 29. března. Situace na bojišti se mění každým dnem. Jak totiž správně uvedl premiér Topolánek, „ďábel je v detailu“, v tomto případě pak především v nastavení odečitatelných položek, respektive slev na dani a daňových bonusů.

Není to ještě tak dávno, kdy ministr financí Kalousek prohlašoval, že na reformě daní všichni vydělají. Teď to ale vypadá, že to bylo jenom takové hloupé přeřeknutí, že ve skutečnosti chtěl říci, že si všichni pohorší (s výjimkou rentiérů, kterým se zruší daň z dividend). Podle analýzy společnosti Patria Finance prodělá na zavedení 15% rovné daně ze „superhrubé“ mzdy (tj. z téměř o polovinu vyššího vyměřovacího základu, než je ten současný) i po zohlednění v současnosti uvažovaných odečitatelných položek 74 % zaměstnanců. A k těmto třem čtvrtinám poražených je třeba ještě připočítat ty, kdo sice na změnách daně z příjmu něco vydělají, ale tento jejich výdělek bude „více než kompenzován“ zvýšením sazby DPH. Názorně se tak ukazuje, že snižování daní a zavedení rovné daně jsou dvě zcela rozdílné věci.

Když tedy zavedení rovné daně nijak nesouvisí se snižováním daní, o co tedy jde? Kostrbatě řečeno, jde o „snížení míry daňové progrese“, tedy o to, aby lidé s nízkými příjmy zaplatili na daních relativně více než doposud a lidé s příjmy vysokými zaplatili relativně méně, zkrátka Jánošík naruby. Pravice se jezdí učit do Bratislavy, jak chudým utáhnout opasky. Vše se ale komplikuje fixní položkou odečitatelnou od daňového základu; pokud je dostatečně vysoká, může být zavedení rovné daně spojeno se zvýšením, a nikoliv snížením míry daňové progrese (taková situace by nastala například zavedením rovné daně se sazbou 50 % a odečitatelnou položkou 20 tisíc Kč měsíčně). To však není záměrem pravicové vlády, a proto je pro ni nastavení odečitatelné položky tak citlivým problémem: ta je totiž vždy buďto příliš vysoká (takže uškodí bohatým patronům ODS), nebo příliš nízká (takže uškodí i většině voličů ODS s nižším než astronomickým příjmem).

V současnosti existuje pět pásem daně z příjmů fyzických osob, včetně pásma s nulovou sazbou pro příjmy nižší, než kolik činí odečitatelná položka. ODS jde o to, aby byl počet daňových pásem snížen na dvě a aby se zároveň snížila mezní sazba placená zaměstnanci s nejvyššími příjmy. (Jak říkají i kritici zprava, označovat koncept „snížení počtu sazeb DPFO z pěti na dvě“ termínem „rovná daň“ je jen marketingovým trikem.)

Lze však dokázat, že jakýkoliv systém založený na nižším počtu daňových pásem je pro většinu lidí méně výhodný než některý alternativní systém, který stejný objem daní vybere s větším počtem pásem. Snaha snížit počet daňových sazeb tak, aby na tom většina populace vydělala, je proto předem marná.

Jaké argumenty pak ale mohou Jánošíkové naruby ve prospěch svého projektu uvést?

Podle Vlastimila Tlustého si rovná daň „vydělá sama na sebe“ zvýšením tempa ekonomického růstu a snížením objemu daňových úniků. Podle této koncepce jsou lidé s vysokými příjmy tvorové velice citliví na mezní sazbu daně: při jejím zvýšení podnikatelé houfně odplouvají na Kajmanské ostrovy, manažeři přerušují jednání a jdou si místo toho zarybařit. Teoreticky si to představit lze, v praxi se ale „Lafferův efekt“ může projevit jen v případě skutečně vysoké mezní sazby daně. Ostatně východiska Tlustého teorie byla ve Spojených státech formulována v době, kdy se tam mezní sazba daně pohybovala nad 70 %. Ronald Reagan využil Lafferou křivku při zdůvodňování svých daňových škrtů. Výběr daní se však v důsledku těchto škrtů snížil. Pokud tedy Lafferova křivka nezafungovala v USA při mezní sazbě 70 %, je nesmysl domnívat se, že by mohla zafungovat v ČR s mezní sazbou 32 %.

Podle druhého argumentu je progresivní daňová sazba nespravedlivá, a snížení míry daňové progrese je tedy krokem k větší spravedlnosti. Tato argumentace však vychází z přesvědčení, že tržní rozdělování příjmů je spravedlivé. Existují různé teorie spravedlnosti a podle většiny z nich nic takového tvrdit nelze. Jedinou etablovanou teorii spravedlnosti, která vede k závěru, že tržní rozdělování je spravedlivé (ovšem pouze za předpokladu, že je založeno na dobrovolných směnných transakcích), formuloval Robert Nozick. Jak ale postupovat v podmínkách historicky vzniklého kapitalismu, kdy rozdělení majetku nevzniklo pouze na základě dobrovolných směnných transakcí, ale s vydatným přispěním loupeží, krádeží a podvodů? Čím je člověk bohatší, tím je pravděpodobnější, že za svůj majetek vděčí nelegitimním metodám nabývání majetku, ať již vlastním nebo provozovaným svými předky. Před spuštěním anarchokapitalismu je proto podle Nozicka třeba částečně vyvlastnit bohaté a přerozdělit jejich majetek ve prospěch chudých, u kterých lze naopak předpokládat, že jsou oběťmi minulých křivd. Řekněme si otevřeně, že toto lakonické konstatování duchovního otce pravicového libertarianismu by velice obohatilo politickou diskusi v České republice, kde máme metody prvotní akumulace kapitálu stále ještě na očích.

Systém progresivního zdanění tedy vskutku představuje systém násilného přerozdělování od bohatých k chudým. To ale neznamená, že by toto přerozdělování bylo nespravedlivé; naopak je lze chápat jako částečnou nápravu minulých nespravedlností.

Snížení počtu sazeb daně z příjmů je tedy zákonitě nevýhodné pro většinu obyvatel a nelze je zdůvodnit ani ohledem na spravedlnost. Jediné, co pak pravicové vládě zbývá, je lavírování, mlžení a marketingové triky. Čtenáři těchto řádků již možná na rozdíl ode mne znají konečnou podobou vládního návrhu daňových zákonů. Troufám se vsadit, že Jánošíkům naruby se ani tentokrát kvadraturu kruhu vyřešit nepodařilo.

Na reformě daní prodělá většina poplatníků

V úterý 3. dubna prezentovali členové české vlády na pozadí reklamy několika soukromých firem hlavní rysy „batohu“ opatření na příjmové a výdajové straně rozpočtu. V tomto článku se budu věnovat především reformě daní. Již před zveřejněním všech detailů se nechal ministr financí Kalousek slyšet, že na reformě daní všichni vydělají. Toto své tvrzení zopakoval i během prezentace. Zároveň dodal, že daň z příjmů fyzických osob zůstane i nadále progresivní. Obě tvrzení již během následné debaty vyvrátil analytik ČSOB Tomáš Sedláček. Poukázal na to, že zastropování plateb na sociální a zdravotní pojištění vede ve spojení s rozšířením daňového základu k tomu, že od částky 80 tis. Kč měsíčně se daň z příjmů stává daní degresivní a to nehledě na to, zda chápeme pojistné odvody jako kvazidaně, nebo jako součást příjmu, jak se snažil argumentovat Kalousek. Nepravdivé je též Kalouskovo tvrzení o tom, že na reformě daní vydělají všichni i při zohlednění zvýšení snížené sazby DPH. Sedláček vypočetl, že na reformě daní prodělá 27 % poplatníků. Počítal však se zvýšením cen zboží a služeb zatížených sníženou sazbou DPH pouze o 2 %, s odůvodněním, že ceny se zvýší méně než jak by odpovídalo zvýšení sazby daně. To je sice pravda (i když rozdělení daňových dopadů „půl na půl“ se zdá být arbitrární), ale v takovém případě se zase sníží zisky a mzdy a v důsledku toho daňové odvody ze zisků a z mezd i spotřeba. A v důsledku snížení spotřeby se bude celý cyklus opakovat. Výslednému efektu se tedy nelze vyhnout – proto je třeba zohlednit plný efekt zvýšení sazby DPH a nikoliv jenom efekt poloviční. Pokud však zohledníme plný efekt zvýšení DPH, zjistíme, že na reformě DPFO a DPH prodělá více než polovina poplatníků. To jsme však ještě nezohlednili snížení efektu odečitatelných položek využívaných především středními vrstvami (úroky z hypoték, příspěvky na důchodové zabezpečení atd.), které posune podíl poražených ještě dál. Skutečnost, že mnozí poplatníci musí prodělat, ostatně vyplývá z materiálů prezentovaných samotným Kalouskem, podle kterých zvýšený výběr DPH více než vykompenzuje snížený výběr DPFO. Je zjevně nemožné, aby každý člověk zaplatil méně a při tom se vybralo dohromady více.

Shrňme si: na změnách DPFO vydělá v absolutní částce skutečně každý. Nejméně, pouhých 9 Kč, vydělá poplatník s hrubou mzdou 20800 Kč měsíčně. Tento modelový poplatník však každý měsíc zaplatí na DPH o více než 200 Kč navrch. V absolutní částce prodělají na reformě DPFO a DPH všichni, jejichž příjem se pohybuje od 16000 do 34000 měsíčně. Celkový objem vybraných daní zůstane zhruba stejný, většina zaměstnanců však přilepší státu stokorunami, aby se těm s nejvyššími příjmy mohlo ulevit o tisíce. V řádu stokorun vydělají na daních též lidé s nejnižšími platy a rodiny s dětmi, kteří však budou o to více postiženi škrty v rozpočtových výdajích a snížením příspěvků na děti.

Po reformě bude složená daňová sazba růst až do výše měsíčního příjmu 80 tis. a pak začne limitně klesat až k oněm magickým 15 %. Vláda tak občanům vzkazuje: čím více vyděláte, tím více se tloušťka vašich peněženek přiblíží předvolebním slibům ODS. Většina lidí nevydělává dost na to, aby si vláda mohla dovolit splnit jim to, co jim před volbami bylo vládními stranami naslibováno.

Po odtajnění poslední složky reformy veřejných rozpočtů – rozpočtových škrtů - si tak můžeme složit celou mozaiku: střední třídy přispějí těm nejbohatším na daňové úlevy, zatímco „černí pasažéři“ (tj. důchodci, nemocní, lidé navštěvující lékaře, nezaměstnaní, svobodné matky) přispějí na snížení firemních daní a zalátání rozpočtové díry. Předvolební Topolánkova „smlouva s občany“ se nám tak zvrátila ve svůj pravý opak: namísto snížení daní všem zvýšení daní většině, namísto tisícovky pro důchodce další snížení náhradového poměru (tj. poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě).

Juli Zeh popisuje v románu Hráčský instinkt situaci dnešních mladých Němců. Generace „po smrti Nietzscheho“, pro kterou již neexistuje morálka, ale ani radost z jejího bourání. Jedinou zbytkovou hodnotou je upřímnost. Bylo by naivní, kdyby voliči požadovali po politicích morálku. Ale špetku upřímnosti (a to nikoliv té Grossovské), tu by požadovat mohli: „Když už nám lžete před volbami, tak nám nelžete alespoň po volbách, kdy máte na další 4 roky vystaráno.“ Vzorem takové upřímnosti je komentář spoluautora slovenské daňové reformy Richarda Sulíka, zveřejněný v rozhovoru pro MF DNES: „Rovná daň se nedělá kvůli lidem, ale pro ekonomiku a pro ty, kterým hospodářství patří. Tedy pro majitele kapitálu, nemovitostí, firem.“

!